International Wine Show Prague alias IWSP dávala včera v Hiltonu už desátý ročník. Koncept je známý z ciziny jako B2B Tasting neboli vinařství hledají nové importéry a obchodníky. Pozvánku jsem dostal nejspíš díky Mikeovi, prezidentovi International Wine Clubu of Kosoř alias IWCoK, jinak si to nedovedu vysvětlit. Mike nakonec zůstal trčet v zácpě někde v Rakousku, takže Miku, dnešní zápisek píšu pro tebe :o)

Vezmu to šmahem, protože až se tenhle článek ráno objeví na webu, měl bych už jet v autě do Rakouska do jednoho špičkového vinařství na degustaci několika málo vín. Pozvání přišlo až pozdě večer před odjezdem a máloco je mi milejší než poctivých osm hodin spánku, hlavně po několikahodinové degustaci v Hiltonu :o) Snad ráno nezaspím, ale zpátky k úterní degustaci. V Hiltonu jsem začal sekty od rýnského Sekthausu Solter (horní fotka). Není nad sekt z ryzlinku!

Včera bylo v Hiltonu 35 vystavovatelů. Pokud se zrovna nemůžete dostat ke stolku vinařství, co vás zajímá, zkusíte to vedle a za pár minut se vrátíte, to je důležitá přednost. Podle fotek to vypadá, že jsem na blondýny, ale kdepak! Dva ryzlinky z ročníku 2012 od Weingut Marhern (Nahe, Německo), byly fakt zajímavé. 2012 Norheimer Dellchen Spatlese trocken byl lehký a zároveň olejovitý, s pěknou kyselinou a malým zbytkovým cukrem. Minerální závěr, slavná vinice a veselé, radostné pití. 2012 Niederhauser Felsensteyer Kabinett Feinherb byl ještě uzavřený, kamenitý, a silně mi připomínal moselský Erdener Treppchen Spatlese halbtrocken – bez vyššího zbytkového cukru by to asi bylo příliš suché a nepřístupné podobně jako erdenský ryzlink z listopadových Komunitních Bedýnek.

Praha je malá. Na konci roku se mi pochlubil můj účetní, že má nového zákazníka, a že prý máme dost společného. Dříve prý podnikal ve stavebnictví, pak se dal na víno. Platí si specializované studium v Londýně, rozjíždí vinotéku v Praze, je to nadšenec. Počkejte, povídám, není to Z? Účetní ztuhl, Vy se znáte? Neznáme, povídám na to, jen se občas potkáváme. Na degustacích, v porotách na soutěži. Zase včera v Hiltonu, měl tam stůl s moselskými ryzlinky. Odcházeli jsme společně, tak mě kolegiálně poradil, abych si zabavil nějakou otevřenou lahev. Dnešní blog sponzoruje moselské vinařství Max Ferdinand Richter a 2009 Muhlheimer Helenenkloster Riesling Eiswein**.

Mladá dáma z burgenlandského vinařství Migsich mi doporučila Frankovku s J.W.Goethem na etiketě s tím, že když se napiju, stanu se básníkem. Ze mě ovšem udělá básníka každé dobré víno, s Goethem jako bez Goetha :o)

Ze dvou Alsasanů se mi víc líbil Lichtle Eric z Gueberschwihru. Pinot Gris s oxidativním projevem, sudový vzorek, a klasický alsaský Gewurtztraminer, ale hlavně ryzlinky: minerální Bollenberg 2012 a senzační, komplexní, vyzrálý a petrolejový Riesling Grand Cru Goldert 2008.

Nejlepší nakonec, Weingut Gsellmann z Golsu, Burgenland. Paráda! Organické vinohradnictví v přechodu na biodynamiku. Žádné bariky, jen 500litrové sudy. Spontánní kvašení a malolaktické jak kdy :o) Vypíchnu jen pár vín. Pannobile White 2009 je čistý Pinot Blanc z 500litrového sudu s dokonalým spojením dřeva a ovoce. Červená Gabarinza 2009 (ZW, Merlot a PN) s úžasně ovocnou vůní. Pinot Noir 2007 zase z pětistovky sudu, lehké a naleželé. Všechno to bylo velmi přesvědčivé a poctivé.

Španělsko je pro mě exotická destinace, ale Bodegas Paco Garciía (Rioja) mě dostalo hned dvakrát. Napřed vínem a vzápětí i cenami – báječně levnou Crianzou. Vyprosil jsem si jednu lahev a jestli se osvědčí, kdo ví – třeba ještě budou španělské bedýnky?

O dnešním ryzlinku jsem psát nechtěl, myslel jsem si, že jsem moselskému vinařství Karl Erbes udělal dost reklamy. Ovšem po prvním nalití a přivonění bylo vymalováno. Hodně nazrálá citronová barva, úžasně plná a nazrálá vůně, spojující ovocné, citrusové tóny s barvy a laky. Žádný ordinérní petrolej, jen lehký náznak chemické vůně se krásně pojí s ovocnými tóny. V chuti se to opakuje, citrusy, rozinky až do botrytidy, lehce chemický tón, grapefruitově kořenitý závěr. Hodně sladké, ale zároveň díky nižšímu alkoholu (8,5%) taky krásně lehké. Paradox ryzlinků – plná chuť a přitom lehké, pitelné víno.

Tuhle rovnováhu cukru a alkoholu, primárně ovocných i lahvově vyzrálých tónů u starších vín u Erbesů umí – podobné dojmy jsem tady popisoval u 2006 Ürziger Würzgarten Auslese, jen s vyšším přívlastkem bývají vína závažnější, mohutnější a taky se déle drží v čase a líp vyzrávají. Na prosincových degustacích v Praze a v Brně jsem otvíral Erbesovy ryzlinky z počátku devadesátých let, 1991 Spätlese už bylo unavené a nezajímavé, ale podobně staré Auslese bylo ještě v plné síle. Sedmileté Spätlese se zatím drží bezvadně.

Dnešní Pinot jsem si přivezl z únorové cesty na Loiru – největší tahák pro mě byly sancerrské Sauvignony, ale největším objevem možná budou tamější Pinoty. Nejdůležitější komentář jsem už napsal do únorových cestovních poznámek – Sancerre a Pouilly-Fumé se v mnoha projevech nápadně podobají Burgundsku, jen tam vyměnili šardonku za Sauvignon.

Burgundská lahev a burgundsky prostá, jednoduchá etiketa. Apelace Coteaux du Giennois je snad nejmladší v centrálním regionu Loiry. Kopíruje pravidla slavnějšího Sancerre a Pouilly-Fumé, ale zatím nedosahuje jejich proslulosti ani cenové úrovně. Přesto se mi zdálo, že nejlepší Sauvignony u navštívených vinařů se blíží kvalitě bílých Pouilly-Fumé, jen jim snad chybělo přesnější zaostření, lepší definice.

Mark Thibault z Domaine de Villargeau nás při návštěve vzal do cuvéerie i do zracího sklepa se sudy a dal nám ochutnat Sauvignony z ročníku 2012, teprve školené, včetně ukázky několika bariků a jejich odlišného vyzrávání (nakonec je spojí do jedné šarže, protože výchozí surovina je totožná). V zásadě se mi hodně líbilo, že hrozny z různých vinic (různých podloží) se zpracovávají separátně a prodávají se jako různá vína. Skutečně není nutné pěstovat deset odrůd, aby mohl vinař prodávat desatero různých vín – chuťový projev vín z různých podloží je přesvědčivě odlišný a přímo vybízí zákazníka ke zkoumání a vybírání.

Domaine de Villargeau 2011, AOC Coteaux du Giennois
Tak tedy Pinot! (V Coteaux du Giennois se pěstuje i Gamay, ale myslím si, že tohle víno je čistý Pinot Noir.) Barvu má hodně světlou, průhlednou. Jemná vůně je nesená tóny lesních plodů (a jehličnatý les jsem si tam snad musel vsugerovat, ale fakt ho tam cítím :o). V chuti pěkně zkrocená kyselina, kořenitá zemitost, maliny, ostružiny a švestky. Ovocné a hladké, odhaduju na odstopkování a zrání v nerezu, málo tříslovin a nejspíš žádné sudy. Středně plné, uměřené každodenní pití. Příjemných 12,5 % alkoholu. Podle plnosti odhaduju cenu na cca 200 Kč a tleskám. (Dodatečně jsem našel ve fotkách ceník vinařství, pod 7 EUR, takže potlesk byl namístě.)

Vyšlo to zázračně rychle, dva týdny po vyhlášení úsporných bedýnek jsem začal distribuci a dnes je hotovo. Pokud jste se přihlásili a nedostali avízo, že si máte někde bedýnky vyzvednout, urgujte mě, ale přes šedesát bedýnek už je na cestě.

Povedlo se to všechno, jen v posledních jedenácti bedýnkách je místo základní Barbery 2011 nový ročník 2012. O Františku Šamlovi a jeho výběru piemontských odrůd jsem psal poprvé asi tady. Jednu chvíli jsem přemýšlel i o piemontské bedýnce složené z odrůd jako je Freisa, Timorasso, Grignolino a Ruché, ale nakonec jsem si řekl, že konzervativnější čtenáři by Freisu asi nevzali za svou :o) Kromě všelijakých minoritních odrůd František vozí i skvělé Barbery a Nebbiola. Na prvním letošním kole soutěže Prague Wine Trophy dostala Boeriho základní Barbera 2011 87 bodů (ze sta) a Martinette 2008 rovnou 89 bodů. Barbera je za 150 Kč, Martinette za 245 Kč. Martinette je klasa, základní Barbera je parádní pití na všední dny, včetně ceny. Mimochodem, tabulka výsledků PWT mi byla velkým vodítkem při výběru – zkoušel jsem i jiná oceněná vína, ale nakonec jsem ve VINOMu dal přednost ryzlinkům Mummíkům a španělskému Tandemu, oboje jsem díky pozvání VINOMu ochutnával poprvé v lednu s vinaři.

Bohužel mi po padesáti lahvích Barbera došla. František bleskově zařídil další dovoz, ale tam už byl nový ročník 2012. Jaký je? Má výraznou rudou barvu s fialovým tónem – poslední týden jsem měl několik Cabernetů Franc z Loiry a podobnost vzhledu mě až zarazila. Pro vůni se nabízí slovo syrová. Ovocná, ale nijak přezrálá, šťavnatá. V chuti pěkná kyselina, šťavnatost, příjemný závěr s výraznými tříslovinami (žádný sud, třísloviny jsou z hroznů), ale ouha, víno je ještě příliš mladé. Syrové. V tomhle stavu, navíc otevřené okamžitě po několikadenní cestě z Piemontu, by u mě Barbera 87 bodů nedostala. Kdo objevíte na zadní etiketě Barbery ročník 2012, nechte ji prosím aspoň měsíc odpočinout. Myslím, že za teplého květnového večera na zahradě se vám za to odmění.

P.S. po třech hodinách se Barbera 2012 uklidňuje a zakulacuje, už není zdaleka tak syrová a surová. Pomůže karafa a samozřejmě i několikatýdenní odklad.

Přeju dobrou chuť a jsem zvědavý na vaše hodnocení obou Barber od pana Boeriho.

Jednou dávno jsem tady ironicky poznamenal, že všichni usilovně hledáme ve víně kvalitu, ale těžko se dva lidé shodnou na tom, v čem kvalita spočívá. Do hrobu si to nevezmu, takže to teď prozradím, stejně jako spoustu jinejch objevů za těch šest let, co tady píšu :o)) Kvalita spočívá v harmonii. Vynikající víno = harmonické víno. Jojo, je to tak!

Tím jsem to ale vůbec nezjednodušil ani nevyjasnil. I malé dítě by na to přišlo a zeptalo se: a v čem spočívá ta harmónie???

Jen naivní začátečník nebo prosťáček si ztotožňuje harmonii s vyváženým poměrem kyselin a cukru, případně ještě alkoholu atd. – takhle jednoduché to vůbec není! Harmonie chuti je podmínka nutná, ale nikoli postačující. Jakmile odskočíte z nejnižšího segmentu vín, zjistíte, že existují další a vpodstatě vyšší úrovně harmonie. Udělat „správný“ poměr cukru a kyselin je jen technikálie, podmínka, ale zdaleka to není všechno.

Už jsem tady psal o německých a rakouských vinařích, kteří říkají o ryzlinku, že harmonie spočívá ve vyvážení rovnováhy mezi odrůdou a původem. Myslím, že to můžete rozšířit i na ostatní odrůdy a víno vůbec. Je-li víno vynikající, měli byste i naslepo bezpečně poznat odrůdu a region. Jestli nepoznáte, buď není dobré víno nebo degustátor… (když jsem při hodnocení vína naslepo ulítl a hodnotil úplně blbě, zjistil jsem dodatečně, že jsem měl v soukromých poznámkách „původ naprosto neurčitelný.“ Naopak vína, kterým jsem soukromě říkal Chablis Grand Cru, Sancerre nebo Grosses Gewachs jsem asi hodnotil bez problémů.) Občas někteří vinaři tvrdí, že původ je pro víno důležitější než odrůda. Petr Nejedlík říkal, že víno má přednost před odrůdou. Já bych se přimlouval za to, aby ty dvě důležité věci (původ a odrůda) byly v rovnováze, harmonii. (Myslím, že je to jen jinými slovy popsaná koncepce terroir. Proto taky nemám rád všechny techniky, které v důsledku zastírají původ vína, například mísení vín z různých vinic.)

Ve včerejším textu o nejedlíkovském Veltlínu 2011 jsem připomínal další důležitou harmonii, kterou by víno mělo mít. Rovnováhu mezi reduktivním a oxidativním projevem. Teď se pustím do oblasti, kterou nemám nastudovanou a každý technolog mě na odborných termínech vykoupe, ale pokusím se to vysvětlil aspoň intuitivně. Víno se školí v sudu, aby připravilo na běh časem a přitom se nadýchne kyslíku, ale třísloviny ze sudu zároveň fungují jako redukční činidlo a zabraňují oxidaci. Zrovna tak kvasnice chrání víno před oxidací, přestože je v chuti vnímáme jako oxidativní tón. Tahle metoda prostě v sobě sdružuje postupy reduktivní i oxidativní, a když se správně (=vyváženě) použije, víno může získat rovnováhu mezi oxidativním a reduktivním projevem. Hlehlehle – zase ta rovnováha, zase harmonie. Zopakuju, co jsem psal včera: Vínům, které takovou rovnováhu nemají – ať už jsou jen reduktivní nebo jen oxidativní – říkám jednonohá a moc mě nebaví. Popravdě ta výhrada pro mě platí úplně stejně, ať je víno jen reduktivní nebo jen oxidativní. Je zkrácené na harmonii, nevyvážené.

Občas si vzpomenu na třetí důležitou složku harmonie, soulad mezi kvalitou a cenou :o) Ale na další souvislosti určitě přijdete sami. Víno je společenský nápoj a může se stát součástí další, vyšší harmonie – snoubení jídla s vínem je jen snaha o nalezení rovnováhy, harmonie. A jak napsal v neděli texaský Ital Alfonso Cevola, víno se dá snoubit nejen s jídlem, ale i s lidmi :o)

Jedinou výhradu mám k lahvi, tenhle tvar mi vůbec nepřipadá sexy. Potom už spokojenost. Jde o víno z aktuální komunitní bedýnky, které pracovně říkám Úsporná. Chtěl jsem do ní vína kolem 200 Kč a bez kvalitativních kompromisů – VOC Veltlín z Dobré vinice stojí přesně dvě stovky. Jaký že je?

Plná zlatavá barva s teplým odstínem dočervena jako upozornění na oxidativní zpracování, na stěnách sklenky drobné bublinky. Těžší herbální vůně se zbytky kvasnicových aromat. V chuti svěží, s lehkou kyselinou a středně plným tělem, minerální s typickým pepřem v závěru. Slušně dlouhé.

Působí lehce, ale má 13,3% alkoholu, dost na Veltlín. Vůbec se nepodobá (mým oblíbeným!) poysdorfským Veltlínům. Ti jsou vedle něj jako rozjásaný školní prvomájový průvod s mávátky, nejedlíkovský Veltlín zrál skoro rok v barikovém sudu s kvasničními kaly a působí seriózně. Má zřetelný oxidativní štych a zároveň si podržel ještě dost svěžesti. Není tak okázale reduktivní jako populární poysdorfské Veltlinery, ale není ani striktně oxidativní. Je prostě v tomto smyslu harmonický, vyvážený mezi reduktivním a oxidativním projevem.

Hlehlehle – zase ta rovnováha, zase harmonie. Vínům, které takovou rovnováhu nemají – ať už jsou jen reduktivní nebo jen oxidativní – říkám jednonohá a moc mě nebaví. Popravdě ta výhrada pro mě platí úplně stejně, ať je víno jen reduktivní nebo jen oxidativní. Je zkrácené na harmonii, nevyvážené. Ale harmonie je téma za milion dolarů, téma na jiný text, který jsem zatím z dobrých důvodů nenapsal, ale snad ho jednou napíšu :o)

590 kilometrů na otočku, hodinová ochutnávka ve vinařství a stýskání po jaru. Najednou se mi sešly poptávky po Moserových vínech od lednových bedýnkářů a zajel jsem pro 150 lahví do Rohrendorfu.

Sníh doma na zahradě mi už roztál, jen sychravé povětří zůstávalo. Byl jsem po česku naštvaný na opožděné jaro a přesvědčený, že všude jinde je už líp :o) Za Benešovem až ke hranicím jsem se divil, i Rakousko je zasněžené až do Kremsu. V Rohrendorfu jasno a teplo, svítilo slunce. Exportní manažerka Lydia Nastberger byla spokojená s ProWeinem a vytopila degustační místnost tak, že jsme museli koštovat s dveřma na terasu dokořán.

Řekl jsem si na začátek degustace o základní Gruener Veltliner 2012 a zkoumal jsem, jak se bude na jaře hodit ke šparglu. Samotný Veltliner je trochu strohý, typicky odrůdově pepřovitý a ovocnost v něm nijak nepřevládá, ale myslím, že ke chřestu půjde výborně! Moc se mi líbilo suché rosé z Zweiglu a naprosto mě dostal Pinot Blanc 2012 od Neziderského jezera. To jsme snad museli při první lednové návštěvě přeskočit! Lehoučký Pinot úplně ve stylu Muškátu Ottonel z lednových bedýnek mě okouzlil – vlastně jsou si podobní jako bratr (Pinot) a sestra (Muškát). Oba mají vzdušně lehký projev, daný nejspíš absencí sklepního ovlivňování vývoje vína, ale ten je ještě překvapivější u Pinotu, považovaného za jaksi zásadnější odrůdu než Muškát Ottonel.

Tak jsem propadl stylu základních vín, když se k nám po chvíli přidal i Niki Moser, zrovna ke Zweiglu Grosse Reserve 2009. Dva roky v bariku a dnes ještě příliš mladé na pití, ale určitě je tady zaděláno na velké víno. ZW Reserve 2009 z lednových bedýnek je dnes mnohem přístupnější a pitelnější, za pár let se ukáže i Grosse Reserve! Niki Moser mi otevřel Minimal Gruener Veltliner 2010, jenže bylo přiliš pozdě. Minimal v názvu znamená minimální síření. Víno je připravované bez síry a bez filtrování, s maximální pečlivostí. Bohužel je taky potřeba otvírat ho předem a dekantovat – hned po otevření převládají kvasnicová aromata a chutě a přes ně vystupuje jen projev maximálně vyzrálých hroznů. Ale zvědavost byla vzbuzena a vína (Minimal Veltliner i Zweigelt) jsem přivezl.

Nechci prozrazovat dopředu všechno, co se vaří pod pokličkou, ale fakt se těším na jaro a na chřest! Chřestové hroby na polích kolem mojí vesničky vypadají zatím zpustlé a opuštěné (viz foto) a jaro vzdálené jako vzpomínky na lepší časy, ale vsadím se, že základní moserovská vína ke chřestu půjdou báječně!

Marek Vybíral svolal na sobotu 23. března revizní degustaci archívů Vinařství Krásná hora. Šlo o zakladatelský počin – úkolem bylo projít kompletní dostupná vína z celé historie vinařství a pořídit záznamy o tom, jak se vyvíjejí, jak stárnou a odhady toho, jak dlouho má smysl je ještě archivovat. Forenzní audit schopnosti stárnout? Jenže slovo forenzní by naznačovalo, že šlo o nebožtíky, a to by nebylo akurátní, většina byla živá:o) Na horní fotce přivítání s (výborným!) rosé sektem z Zweiglu.

V pozadí byla idea opakování každým rokem. Marek dal vinařství do vínku geniálně jednoduchý (ale obtížně naplnitelný) Mission Statement „Vína, která umí zrát“ (nebo tak nějak podobně :o) Deklarací to, zdá se, neskončilo. Nejenže uspořádal degustaci 38 dostupných vín pro spolupracovníky a hosty, ale celé to uspořádal na úrovni, jakou znám z ciziny, ale zatím ne z domova. Atmosféra byla přátelská a uvolněná, komentáře typu propocené ponožky nebo vařená řepa se tolerovaly a přijímaly.

Jak jsem už napsal, bral jsem to celé včetně příjemných podmínek jako pracovní úkol, takže si poznámky a hlavně závěry k vínům nechám pro sebe (a pro Krásnou horu). Na horní fotce Blanka Turečková s Markem Vybíralem.

Tady jen fotofejeton ze sobotního večera, nahoře ratíškovický spolupracovník Dochtor alias Radim Šťastný.

Sám jsem z Prahy přivezl asi poslední lahev Cabernetu Moravia 2006 a Zuzku Veselou z Vinografu. O Zuzce se ještě zmíním, až dojde na kulturu a zpěv.

Dochtor Š., hvězda Radiožurnálu, využívá každé příležitosti k mediálnímu prosazení. Není vyloučeno, že jeho Experimentální studio vinařské tvorby se prosadí ve Vinografu.

Odřej Dubas, sklepmistr. Už dříve jsem s ním párkrát mluvil o jednotlivých vínech, ale komentoval je jen zdrženlivě. V sobotní uvolněné debatě odbrzdil a zdá se, že v budoucnosti budou jeho názory ovlivňovat směřování Krásné hory stále víc.

Mikuláš Šťastný, vinohradník, se skleničkou sektu.

Marek Vybíral. Zapisoval si poznámky a sliboval průběžné meziroční sledování. Snad mu naše poznámky, námitky a doporučení k něčemu budou :o) Přinejmenším se ukazovalo, že 1) krásnohorské Cabernety Sauvignon slušně stárnou (přes občas sporný vývoj kyselin) a mají smysl, 2) bílé Sauvignony, připravené v nerezových nádobách, stárnou překvapivě dobře. Aspoň pro mě to bylo překvapení. V červnu 2012 se mi SVG 2011 vůbec nelíbil, ale víno od té doby parádně nazrálo a zbavilo se zelených zónů, kvůli kterým jsem ho tehdy hodnotil nízko. Podobně starší Sauvignony překvapivě vyzrávaly do krásy. 3) přeskočili jsme loňský nebarikovaný Zweigelt a překvapil nás (příjemně!) barikovaný ZW Reserva. Možná by si větší pozornost zasložila i vína, kterým vinařství dosud nepřisuzovalo zásadní význam. 4) některá překvapení, jako třeba senzační Svatovavřinecké 2008. Sice krátké, ale elegantní. Obvykle se téhle odrůdy nezastávám, ale tohle bylo příjemné překvapení. Krásně pitelné víno, i když bych mu už žádnou budoucnost nepředpovídal a těšil bych se tím, jaké je právě teď.

Nejfotogeničtější česká wine-bloggerka Evas.

Petr Skokánek. To není fotka z Bejrútu, ale z vinohradnického shuttlu cestou z Bojanovic do Starého Poddvorova.

38 lahvových vzorků s diskusí, komplet ročník 2011 a dál až do roku 2005 (2012 ještě není nalahvovaná) a pak pauza. Exkurze do sklepa a ochutnávka mladých, zakalených vín z tanků a ze sudů. Sauvignon Blanc 2012 z tanku mi důrazně připomínal vzorky koštované před měsícem v Sancerre a Pouilly-Fumé. Potěšilo mě, že směs na Cuvée Viktoria 2012 se připravuje jen z Chardonnay a Pinotu Blanc. Hurá!

První chod večeře, šlehaná gorgonzola na lůžku ze zeleninového salátu.

Inu hovězí. Senzační! Marek se pochlubil, že nudle vyráběl sám. Dezert jsem nějak zapomněl vyfotit.

K večeři vytáhl Marek čtvero cizokrajných vín. Alto Adige, Champagne, Rioja a Vosne Romanée, podle abecedy. Z etikety Vosne Romanée se dala poznat inspirace pro nové etikety Krásné hory :o)))

Kulturní vložka. Zpívá Zuzka Veselá z Vinografu.

Následovalo obdarování účastníků zbrusu novými designovými tričky Krásné Hory. Slíbili jsme, že je aspoň tři dny budeme nosit a nesvlíkneme je! Sám za sebe můžu dodat, že rád přijedu prověřit platnost našich poznámek a závěrů i za rok.

Zima je mírná, ale dlouhá. Drží se jako klíště. Přežíval jsem ji v pohodě, protože jsem se od prosince těšil na výlet na Loiru a hned potom na Itálii. Itošku mi zhatilo sněžení na pražském letišti, ale jaro bylo už-už cítit ve vzduchu. V úterý skoro přišlo, ale ve čtvrtek zase zatuhlo. Jako to klíště! Ve středu jsme byli s dcerkou okouknout u nás v lese, jestli už rostou sněženky. Rostou, už byly zčásti otrhané. Nebudu z blogu dělat moderní hejtovací web, ale v sobotu jedu na Moravu a už mě ta zima sere!

V lednu jsem tady neopatrně plácnul o myšlence nové Komunitní Bedýnky typu Skvělá vína pod 200 kaček. Nastřádal jsem několik vín a ve čtvrtek jsem od rána ochutnával a vybíral. Přišlo to nečekaně jako jahody v zimě, tak se svěřím s několika poznámkami.

Suchý, základní ryzlink z Porýní. Vypil se už ve středu, dřív, než jsem si začal psát poznámky. Původně jsem mu nevěřil, ale je korektní a lepší, než jsem podle ceny čekal. Potěší každého šetřila!

Suchý, ovocný minerální. Klasický rýňák z Porýní v levnějším vydání.

Štíhlá ryzlinková lahev, šroubovací uzávěr. Podle barvy přeextrahované rosé s nahnědlými tóny, podle vůně nazrálé ponožky s kořením! Pěkná zatuchlina ve vůni se brzo vyvětrá, a v chuti je to severský Pinot se vším všudy. V tomto případě navíc málo koncentrovaný, ale elegantní. Zábavné pití na celý večer (12% alkoholu), není to prvoplánově přitažlivé, ale je to zajímavé.

Ve vůni velmi vyzrálé až přezrálé, minerální. V chuti nabušené, vyzrálé až do rozinek, kulaté, robustní, i stopy ležení na kvasnicích se najdou. Dlouhý kořenitý závěr a minerální dochuť. Bohaté víno, až okázalé, ale působí trochu přemrštěně. Nejspíš hodně vyzrálý Pinot Blanc na jílovitovápencových půdách. Ani druhý den jsem se s ním neskamarádil.

Muskateller Trocken 2011, W. Geil, Rheinhessen

Světlá muškátová barva, nos zpočátku důrazně muškátový, po čtvrt hodině ve skleničce jemný a minerální. Stejné je to v chuti, zpočátku byla velmi důrazná a bohatá, po čase se zjemňuje a dává prostor minerálním tónům. Velmi suché, svěže ovocné (hrušky ?!), v dochuti až štiplavé. První dojem hned po otevření mě až odrazoval, po provzdušnění je to krásné příjemné víno. Koupit!

Napůl Tempranillo a Merlot z Navarry, studené lokální klima a dvacet let staré vinice. Jak píše výrobce na zadní etiketě, víno se přirozeným způsobem stabilizuje a zjemní během 24 měsíců zrání v betonových tancích. Ochutnával jsem ho v lednu v Praze s vinařem a můžu potvrdit, že v Tandemu skutečně na víno nespěchají a nechávají mu čas, aby se vyvinulo podle svého :o)

Temná rudohnědá barva, ve vůni ovoce a koření, chlupaté višně! V nástupu chuti mineralita až doslana, pěkně zkrocené kyseliny i třísloviny (žádný strach z Tempranilla!). Příjemně koncentrované, ovocité se stopou koření, skutečně jen jemné třísloviny. Parádní poměr kvality a ceny.

O předchozích ročnících základní Barbery od Boeriho jsem tady už psal, jedenáctka je komplexní, vyvážená, uměřená. Na italské červené je to spíš lehké víno (13% alkoholu a středně plné tělo), ideální společník na dlouhé popíjení.

Mám je otevřené společně s předchozím a nejstručnější charakteristika je, že Martinka už míří do vyšší ligy. Má všeho víc (kromě barvy, ta je o chlup světlejší, snad třemi roky v lahvi) – je expresivnější ve vůni, tělnatější, koncentrovanější (ale určitě ne přeextrahovaná! – spíš pochází ze starších vinic), ovocnější (višňovitější), dobrej sud… 14% alkoholu a tříslovinový závěr.

Na tři vína se ještě nedostalo, nechávám si je na pátek. Jestli se povedou, budou příští týden nové Komunitní Bedýnky. Téma: Výborná vína, co se vejdou do dvou stovek :o)))

Dnes jeden dočista samožerský zápisek. Titulek se sice tváří, že to bude o jednom Muškátu, ale místo toho se budu jen naparovat a plácat po ramenou. Muskat Ottonel 2012 z vinařství Seppa Mosera z lednových Komunitních Bedýnek dostal 85 bodů a stříbrnou medaili v prvním kole soutěže Prague Wine Trophy.

Když jsem tady vyhlásil rakouskou bedýnku (zápisek z vinařství je tady), hned tři přihlášení mi napsali, ať jim ten muškát vyměním za něco jiného :o) V podtextu jsem četl nevyslovenou myšlenku o banálním muškátu. Chachá! Někoho jsem přemluvil, někoho ne… a Muškát se vyprodal jako první. Taky jsem tomu pomohl, pár jsem jich vypil. Je lehoučký jako pírko, docela suchý a pitelný jako studánka čirá. Na pražské bedýnkové degustaci jsem zamachroval a provedl s ním názorný degustační výklad o zbytečnosti sdělování analytických hodnot. Tohle víno vám na sebe všechno poví samo (biodynamické pěstování, spontánní kvašení, tři – čtyři měsíce v nerezu a rychle nalahvovat), takže už ani nepotřebujete vědět, že má jeden gram cukru a čtyři kyselin. Stačí k němu pozorně přivonět a ochutnat.

Přihlásit ho do soutěže byla jiná historie. V očekávané konkurenci rakouských žlutých muškátů a domácích moravských muškátů, někdy těžkých vah proti tomuhle lehkému pití, mohl Moserův biodynamický muškátek snadno propadnout. Stačila by chvilka nepozornosti několika porotců a já jsem mohl nad výsledky Muškátů skučet. „To víno je pěkný, je to čistej obraz odrůdy, když ji vinař nechá prostor a nesnaží se ji někam ohnout,“ řekl mi kamarád-vinař. „Jestli chceš utratit sedm stovek, tak ho tam přihlaš. Jsem zvědavej, jak se k němu porota postaví!“

Letos mě zase pozvali do hodnotitelské komise PWT. (Pro rejpaly dodám, že jsem hodnotil v panelu, který se k muškátům vůbec nedostal.) Práce v porotě je placená, tak jsem si řekl, že honoráře za hodnocení vín zase do soutěže vrátím tím, že přihlásím několik vín z Komunitních Bedýnek :o) Když jsem před pěti lety dostal 85 bodů za Meursault 2005, bral jsem to skoro jako urážku celého Burgundska, ale 85 bodů pro mladý, pár měsíců nalahvovaný Muškát beru jako úspěch. Sám bych mu dával 85-86 bodů, ale s vědomím, že nejsem objektivní a zrovna tak mu někdo může dát 80 bodů. Pokud jde o soutěže a bodování vín, bývá výběr správné soutěže důležitější než výběr vína.

Nepředpokládám, že by někdo z pravidelných účastníků Komunitních Bedýnek potřeboval potvrzení o kvalitě bedýnkových vín, ale stejně mě každé takové potvrzení těší :o) Jen mám teď v úterý další (vyprodanou) bedýnkovou degustaci v Brně a musím si zajet k Moserům dokoupit několik vzorků Muškátu. Už mi nezbyl ani jeden. Kdo jste už Moserova vína z Bedýnky ochutnali a chtěli byste se přidat, napište mi honem na soukromý e-mail.