Vlajková loď toskánského biodynamického vinařství Caiarossa (web) původně sváděla k poznámkám o Chateauneuf-du-Pape, protože první ročníky byly poskládané z osmi odrůd včetně rhonských GSM (Grenache, Syrah, Mourvedre). Podrobnější pohled ale brzy odhalil, že prim hrají docela jiné odrůdy a že se červená Caiarossa vůbec míchá jinak.

V nuladevítce dominují čtyři odrůdy: Cabernet Franc (25%) a Cabernet Sauvignon (18%), Sangiovese (19%) a Merlot (21%). Malé procento patří třem netradičním odrůdám, Petit Verdot (8%), Syrah (6%) a Alicante (3%). 43% kabernetů je samozřejmě znát, Merlot směs zjemňuje a Sangiovese ji spojuje s domovským Toskánskem. Caiarossa pochází z mladých výsadeb (všechny vinice byly vysazeny v letech 1999 a 2000), ale z výsadeb hustých (9 000 keřů na hektar je hustota v Toskánsku nevídaná) a nízkých výnosů (vinařství uvádí průměr 5 500 kg na hektar, ale zřejmě to bude kolísat s jednotlivými odrůdami).

Macerace na slupkách zabere 20-30 dní (podle odrůd), kvasí spontánně bez přidání selektovaných kvasinek (to je stále se opakující mantra Caiarossy) v dřevěných padesátihektolitrových sudech a betonových tancích. Malolaktická fermentace probíhá ještě v tancích, částečně i v sudech. Všechny odrůdy se zpracovávají separátně a právě tak i jednotlivé parcely na vinicích, po kvašení se stáčejí do různě velkých sudů podle charakteru vína. Průměrnou dobu školení v sudech uvádí Caiarossa 16 měsíců s tím, že jemnější hrozny (jako Alicante) dostanou jen 11 měsíců a ty nejsilnější (Petit Verdot nebo Cabernet Sauvignon) i 20 měsíců. Výsledná směs se vytváří teprve po vyzrání všech jednotlivých příspěvků v sudech.

Barva vína je temně rudá s fialovým odstínem, špatně průhledná a zřejmě nefiltrovaná. Vůně je hluboká, ovocná s náznaky herbálních tónů a lesních jehličnatých vůní. Vrstevnatá s převládajícím kabernetovým ovocem a příjemnou kořenitostí, tabáková, po provzdušnění navíc výrazně fialková. V suché chuti je pěkná šťavnatá kyselina nesená rybízem a ostružinami, plné tělo a teplý závěr s tříslovinami a jemným kořením. 14,5% alkoholu neruší, ale je příjemnější pít víno chladnější. Přes poměrně plnou chuť to není žádná nabušená obluda a sudy jsou citlivě použité. Spojuje toskánskou vyprahlost s mediterránským luxusem, ostatně středomořsky kořenitý závěr posouvá chuť skoro dosladka.

Díky svěžímu ovocnému projevu a kořenitému závěru se dá pít už teď, ale asi bude lepší za 7 – 10 let. 93 bodů/100 a bude se zlepšovat. Paráda!

Nechci nadarmo machrovat nebo zlobit tepelně méně přizpůsobivé čtenáře, ale současná vedra jsem přivítal, včetně nedělních 35^o ve stínu. Už se mi stýskalo po toskánských červencových teplotách a bezmračné obloze, vypnuté klimatizaci a stažených oknech v autě. V horkých letních večerech konečně chutnají autenticky vína z horkého Toskánska : Pergolaia 2007, 2008 a 2009 IGT Toscana, Caiarossa.

Tři sestry z toskánského biodynamického vinařství Caiarossa představují francouzský pohled na Sangiovese. Francouzský ředitel vinařství (a sklepmistr) Dominique Genot se dokonale vyhýbá přílišné robustnosti vín ze Sangiovese a vede Pergolaiu k eleganci, jemnosti a lehkosti. Ročník 2009 je zatím poslední, který se prodává a Dominique si ho pochvaloval jako „snadný ročník“ s ideálním průběhem počasí během vegetačního cyklu.

Všechny Pergolaie mají malý přídavek dalších červených odrůd, především Merlotu a Cabernetu Sauvignon. Všechny ročníky vyzrávaly ve velkých padesátihektolitrových sudech a starých barikových sudech (mantra Pergolaie je „žádné nové bariky“). Vysoká hustota výsadby (9000 keřů na hektar) a nízké výnosy (4500 kg na hektar) a kvašení bez přidání selektovaných kvasinek. Vyzrávání v sudech po 12-16 měsíců a scelování v betonových tancích, lahvuje se asi dva roky po sklizni. Další rok potom víno vyzrává v lahvi, ročník 2009 se v létě 2012 ještě neprodával. (Ostatně myšlenku, že víno má před otevřením strávit v lahvi přinejmenším stejně dlouhou dobu, jakou předtím zrálo v sudu, jsem se poprvé doslechl od Itala 🙂

Když jsem přemýšlel o nových toskánských bedýnkách, napadla mě možnost zařadit poslední tři ročníky Pergolaie jako „vertikální degustaci.“ Tak jsme si je s přáteli na zahradě otevřeli a porovnávali je. (Za narůžovělé etikety na fotkách se omlouvám, jsou obarvené dvěma rozbitými víny z degustačního balíku.)

Ročníky se poznají už podle barvy. Pergolaia 2007 má nahnědlou barvu, 2009 je naopak vzorně temná rudá. Dokud jsou vzorky ve skleničce studené (podchlazené), vůně se podobají. Zemitá a ovocná u prvních dvou, jemnější a komplexnější 2009. Po provzdušnění voní 2007 jako křoví vyzrálých ostružin v srpnovém jehličnatém lese, i tu smůlu tam cítím :o) 2008 je ve vůni ještě o kus hutnější, spíš les bez ostružin, ale pěkně výrazně voní. V ročníku 2009 se mísí navíc i těžká květinová vůně, sušené bylinky a stará půda pod střechou.

V chuti je Pergolaia 2007 středně plná, příjemně vyladěná s odbouranou kyselinou jablečnou a ustupujícími taniny. Kořenitý závěr rychle ustupuje, dochuť je dlouhá, ale nenavazuje úplně na tělo. 2008 je svěžejší, ovocná až dosladka. Lesní plody, kafe, koření. Příjemné pití, ale spíš jednodušší. K dokonalosti mu chybí hloubka a vrstevnatost. 2009 je v chuti lehká, přitom zemitá, komplexní a půvabně kořenitá – žádný ordinérní pepř nebo kmín, ale hrst míchaného středomořského koření. Suché, ale plnost chuti sugeruje nasládlost. Velmi zábavné víno.

Vertikálu tří Pergolaií nakonec asi do bedýnek nedám, hlavně kvůli ceně. Po loňském zdražení bude Pergolaia stát přes 400 Kč, a vyšší cena za šest lahví by mohla dost účastníků odradit. Ale novou Pergolaiu 2009 v Bedýnkách chci mít, a kdo bude mít zájem, může si napsat i o starší ročníky.

Poslední roky jsem jezdil Pergolaiu a pár dalších vín ochutnávat přímo do vinařství. Letos jsem musel italskou dovolenou vynechat, tak jsem si aspoň napsal o krabici vzorků. Doručovací služba ji rozbila už v Itálii, proto budou fotky vín s netradičně narůžovělými etiketami. Naštěstí nerozbili žádný ze zásadních vzorků – ostatně od Pergolaie 2009 jsem si pro jistotu nechal poslat rovnou dvě lahve.

Už zimní zprávy z Caiarossy říkaly, že ročník 2009 je podobný ročníku 2007. To mě nalákalo, z celé historie se mi nejvíc líbily Pergolaia i Caiarossa z roku 2007. Technický list říká, že Pergolaia 2009 má jen 87% Sangiovese a k tomu 6% Merlotu, 4% Cabernetu Franc a 3% Cabernetu Sauvignon. Nic proti tomu, Cabernet Franc je v toskánském Montescudaio hodně oblíbená a vysoce ceněná odrůda.

Průhledná temně rudá barva. Jemná třešňová vůně se vzrušujícím květinovým podtónem a kůží, v chuti suché, středně plné, třešňové, s bezvadně zakomponovaným sudem (velkým, žádný barik), v závěru lesní tóny a příjemná kořenitost, možná až středomořsky typická. Vrstevnaté, pestré a zábavné, s jiskrou a elegancí. Podle etikety 14% alkoholu, podle technického listu 13,5%. Každopádně alkohol neruší a nevystupuje. Druhý den víno nic neztrácí, objevují se další tóny ve vůni i v chuti. První dojem (bez přímého srovnání s předchozími ročníky) je, že Pergolaia udělala skok o třídu výš. Nulasedmička byla pěkná, devítka se zdá být o celou třídu lepší, ale bez jakékoli nabušenosti nebo okázalosti. Zachovala si eleganci a půvab, ale sahá o stupínek výš.

Text o bodování píšu dlouho, ale definitivně mě popostrčila až větička Pavla Jelena ve staré diskusi tady: „to záleží, co má být účelem degustačního hodnocení.“

Některým webovým diskusím na téma bodování jsem se, skryt za monitorem, soukromě posmíval – když účastníci diskuse předem deklarují, že bodování je od Lucifera a že by nebodovali ani za nic, je to užitečné jako diskutovat o manželském sexu s katolickým biskupem. Přesto jsem sám na blogu dlouho bodování odmítal, a nikomu, kdo si přečte, jak se za šest let proměňovaly moje popisy vína, to asi nemusím vysvětlovat.

Co má být účelem degustačního hodnocení?
Nejvíc jsem se o víně naučil při společných ochutnávkách s vinaři. Nejen ve sklepě, ale i na výstavách a veřejných degustacích. Časem jsem pochopil, že pro vinaře je degustace nedílnou součástí výroby vína, výstupní kontrola. Nejnápadnější je to v tom, jak výrazy popisující vůni a chuť vína přesně odpovídají technologickým postupům. Začátečník, který si ty výrazy osvojí z četby jako poetické obraty, může narazit, protože pro vinaře mají všechny ty brambory, banány, ananasy, kokos a vanilka přímou souvislost s tím, jakou operaci ve sklepě udělal nebo neudělal před týdnem, měsícem nebo rokem.

Snažím se naučit se tyhle vztahy aroma – technologie co nejvíc, ale je mi jasné, že praxi vinaře-technologa už nikdy nedoženu. I přes respekt k jejich zkušenosti si myslím, že často citovaná myšlenka jednoho vinaře, že víno může dobře ohodnotit zase jen vinař, je blbost. Každé hodnocení je subjektivní (ušetřím nám všem čas tím, že to nebudu dokazovat :o) a jen trochu víc domyšleno by to znamenalo, že víno může správně ohodnotit jen jeho výrobce. V internetových dobách je naopak kritiků a hodnotitelů tolik co monitorů a klávesnic, potažmo zákazníků. Je jisté, že většině z nich nemá cenu naslouchat, ale jak se z té většiny vyčlenit?

Omlouvám se zastáncům a přímluvcům dvacetibodovek, desetibodovek, pětibodovek a hvězdičkování, ale pro mě je (dnes) jediná platná stobodovka. Podepsal bych hanlivou zlovolnou větičku, kterou někdo napsal na ovíně.cz ve smyslu že „nové systémy se snaží vymyslet jen lemplové, co se nenaučili stobodovku.“ Základem je samozřejmě stobodová tabulka OIV a zásadním problémem je přijetí stobodovky publikem. Pro něj znamená přesné číslo exaktní, objektivní a konečné hodnocení (a zhusta na něj reagují jako býk na červený hadr), jenže ono nijak objektivní nebývá – to by se na soutěžích nemusel vypočítávat průměr (dokonce medián) z výsledků několika vysoce kvalifikovaných hodnotitelů. Nejpodstatnější je totiž osoba hodnotitele – jeho zkušenost, kvalifikace, schopnosti nebo i okamžitá forma…

Při cvičném hodnocení stobodovkou s malovinaři-pátečníky na moravské vesnici jsem si uvědomil, že čím víc hodnotitelů, tím lepší výsledek (medián bodového hodnocení od sedmi set milionů pijáků vína by byl naprosto objektivní, ale nikdo jej neumí získat). Na druhou stranu je pro mě jako čtenáře mnohem poučnější přečíst si slovní popis a hodnocení vína od někoho, o kom vím, jaké má preference a jak víno chápe a hodnotí třeba několik let. Pokud je k tomu připojené konečné bodové skóre, je to úplně dokonalé :o)

Moc se mi líbí degustační poznámky Antonia Galloniho. Když jsem před rokem četl v jednom italském vinařství fax s jeho hodnocením vín, zarazilo mě, jak vysoko vína boduje. Zdálo se mi, že má celou tabulku posunutou o pár bodů nahoru (a je to klidně možné, protože stobodovka Parkerova Wine Advocate má jinou strukturu než tabulka OIV). Nicméně celkový pozitivní tón poznámek byl velmi osvěžující a inspirativní. Samozřejmě, že na tom má podíl obchodní orientace Wine Advocate a vinousmedia.com, a je asi zřejmé, že když dostanete vzorky vína zdarma a nelíbí se vám, tak to nebudete vytrubovat do světa – napíšete to jen dárci a publikovat budete jen výsledky hodnocení, které jsou příznivé. Intuitivně jsem se na Skleničkově blogu dobral k podobnému postupu.

Tím se oklikou dostávám k úvodnímu citátu, „co má být účelem degustačního hodnocení.“ Už jsem vyzkoušel dvě stobodovky, klasickou OIV tabulku a „srovnávací hodnocení“ které od letoška používá soutěž Prague Wine Trophy. Obě mají něco do sebe. Klasická OIV tabulka mě donutí k plnému soustředění a za minutu ze mě jako z automatu vypadne vyplněný lístek s konečným skóre. Naprosté soutředění je blahodárné a následné vypnutí a zapomenutí je nezbytné. Diskuse hodnotitelů o vínech jsou zapovězené a nejhorší, co by se vám mohlo stát je, že byste po půlhodině zjistili, že jste si špatně nastavili hodnocení úvodního vzorku a do večera byste se s tím prali. Doufám, že nikdo další takovou zkušenost nemá :o) a nikomu ji nepřeju.

Srovnávací hodnocení je do jisté míry protikladem klasického OIV, i když z něj vychází. Hodnotí se najednou soubory vín (1-20 vzorků) s tím, že každý hodnotitel si napřed sám jednou nebo dvakrát projde celý soubor a následuje řízená diskuse. Nekonfliktní vzorky se nediskutují, jestli totiž hodnotíte obyčejné víno 83 nebo 84 body je jedno a nikomu to nestojí za diskusi (od toho je počítač s průměry a mediány). Naopak nejživější diskuse bývá, když se šestičlenná komise rozdělí na dvě poloviny s názorem 82 a 88 bodů. Mně se tenhle způsob líbí, i když má svoje minusy. Jedním z nich je možná tendence k upravování vlastních hodnocení podle ostatních. Kromě možnosti diskutovat a dozvědět se, co na konkrétním víně oceňují ostatní porotci jsem objevil na další velkou přednost srovnávacího systému.

Nemusí jít nutně jen o objektivní kvalitu vína, ale o doporučení. Občas některé víno „zafungovalo“ tak, že jsem si řekl Jo, tohle bych chtěl mít doma! Nastoupilo vzrušení, zafungoval X-faktor. A přestože jsem měl v tabulce navrženo 88 a 89 bodů, přepsal jsem záverečný výsledek na 91, abych dal silnější doporučení konzumentům-čtenářům, že tohle víno za to stojí. (Taky se to dá vysvětlit tím, že pořád čekáme na stobodové víno a dáváme okoukaných 86-88 bodů slušným peckám, které by v Decanteru nebo Wine Spectatoru dostaly 92-94. Proč v Čechách a na Moravě dáváme vínům míň bodů než v cizině napíšu jindy, spíš než s valtickými kurzy učícími rozpoznávat vady vína to souvisí se skeptickou a nepřející českou povahou.)

Skleničkovo doporučení
Takže asi tak. Tady na blogu nebudu psát body u každého vína, protože bodování je práce (kvalifikovaná práce!) a víno často piju s přáteli v podmínkách, které nejsou až tak moc profesionální. Bodové skóre tady na blogu vychází ze stobodovky OIV, ale není a nemůže být jediné a objektivní. Je to jen doporučení, jak moc to víno podle názoru pana Skleničky stojí za pozornost. Abyste se v tom trochu vyznali, pomůže vám slovní popis a archiv blogu za šest let, kde si můžete najít, jak jsem co kdy popisoval nebo hodnotil.

Je normální a samozřejmé, že na hodnocení konkrétního vína můžete mít jiný názor. Uvítám, když ho napíšete v komentářích, a ocením, když ho naformulujete způsobem ohleduplným k osobám ostatních diskutujících :o)

Letošní léto si nečekaně užívám. Po mnoha letech jsem zrušil toskánskou dovolenou a zůstal doma. O týdnu s dětma na Pálavě a víkendové Vltavě jsem tady už psal, z víkendu na Horňáckých slavnostech dám tentokrát jen fotku.

Odhadl jsem, že dětem by se Horňácké už mohly líbit, ale byl jsem připravený je netrápit, jestli budou chtít domů. Místo toho jsme zůstali do neděle a ze závěrečného kuželovského programu se jim moc nechtělo. Hned doma zkoušely zazpívat několik písniček, které tam pochytily!

Dva týdny, kdy jsem musel s dětma pracovat, jsem si zařídil pragmaticky – dopoledne práce, odpoledne s dětma. Náš program se rychle ustálil a v závěru se nápadně podobal prázdninám mého dětství – odpoledne se jedeme s dětma koupat k blízkému rybníku, potom si dáme tenis (trojhru – já s dcerou hrajeme na malém hřišti proti synovi) a večer je kino. Nahřadovaní na pohovce koukáme na filmy mého dětství. (Největší úspěch měl Smokey and the Bandit, údajně nejblbější americkej film sedmdesátých let podle hlasování amerických diváků.) Baštíme melouny z Lídlu a maliny ze zahrady, pečeme rybízové koláče a hrajeme karty. Když jsme na osmý pokus s dcerou konečně porazili syna v tenisové trojhře, byl to absolutní vrchol prázdnin.

Simple Life
Na písničku o prostém životě jsem si vzpomněl cestou z koupání v rybníku. Před prázdninama jsem řešil, jestli zase koupit jednorázový sezónní nafukovací bazén, aby děti měly koupání na zahradě u domu. Nakonec jsem to nestiihl a rybník se osvědčil mnohem líp. Jednak se v něm mnohem víc vyblbneme a hlavně si užívám cesty zpátky domů.

V autě vypínám klimatizaci a otvírám okna, vykoupaní se necháme vyfénovat letním vzduchem a ten pocit je k nezaplacení, podobný mým dávným školním prázdninám (kdy se třešně nekupovaly, ale trhaly, a parkování aut a přístup k vodě byly zadarmo, vzpomínáte si ještě?) a vůbec jednoduchému životu, jak o něm s nábožným zanícením zpívá Ricky Skaggs s partou muzikantů podobnou nashvillskému Hradišťanu.

I vína piju jednodušší a bez ohledu na každodenní večerní tenis a následující kino mi lahev vydrží na dva večery :o) Ale o víně zase až v týdnu…

Úžasný Veltlín z Kremstalu, ale jak milovníci domácích moravských Veltlínů, tak konzumenti poysdorfských veltlínů by v něm odrůdu těžko poznali. Nejspíš je to dané technologií zpracování – není to žádná nerezová rychlovka, ale víno připravené poklidným zráním na kvasničních kalech. Ve Skleničkově sklepě ho zatím nenajdete, dostal jsem ho jako dárek při návštěvě ve vinařství. O vinařství jsem už psal tady a tady.

Výrazně plná zlatá barva a bylinkově kořenitá a minerální vůně. Žádná mladistvá svěžest, spíš klid středního věku. V suché chuti odbouraná kyselina (po jablečnomléčném kvašení), středně plné tělo a kořenitý závěr s pepřovým poznávacím znamením. Zpočátku mi tam veltlínová (rozumějte reduktivní) odrůdovost chyběla a musel jsem si na plnost a klid vína zvykat, ale stálo to za to. V chuti jde až do čajových a bylinkových tónů a likérové koncentrace, jistě na úkor svěžesti, ale je to silné, výrazné a elegantní víno.

Minulou sobotu jsem se cestou z Pálavy krátce zastavil na hrušeckých otevřených sklepech. Jen abych se pozdravil se dvěma čtenáři a absolvoval rychlou degustaci ve sklepě u Richarda Tichého.

O něm jsem tady psal už několikrát – o tom, že byl dvakrát za sebou třetí na Vinaři roku, že jsem měl jeho rýňáky v Komunitních bedýnkách (taky Rulandské šedé a Pálavu), že nechává vína dlouho ležet na kvasnicích a vůbec je lahvuje a prodává dlouho po sklizni (v tomhle ohledu mi imponuje, že když mluví o tom, proč lisoval v dubnu nebo lahvoval po dvou letech, nikdy neuvádí jako důvod, že potřeboval nějakou nádobu na víno vyprázdnit pro další ročník a podobné provozní starosti, ale důvody jsou vždycky spjaté jen s vínem samým). Popravdě taky sleduju nedůvěřivě jeho směřování k vysokým přívlastkům, ale narychlo v sobotu ve sklepě mně ani Chardonnay, ani Rulandské modré, oboje ve výběru z hroznů, nepřišly přespříliš tělnaté, barokní nebo přetěžkané. Uvidím, jak se projeví, až si otevřu celou lahev a budu víno i polykat. To jsem v sobotu v Hruškách nemohl, hned poté jsem sedl do auta a řídil do Prahy.

Jedno víno mě přitahovalo nejvíc, Zweigeltrebe 2009. Vinař jemně varoval, že je „trochu živočišné.“ Přivoněl jsem a s omluvným úsměvem jsem komentoval, že není jen trochu živočišné – to voní jako zmoklej pes! Bylo to i v chuti, plnější zweigelt s výraznými animálními tóny.

Jasně, já vím, že k popisu vína se nemají používat výrazy s negativní nebo dokonce hanlivou konotací. Vinař na víně pracoval obvykle déle než jeden rok a nesluší se víno shazovat ledabylou volbou slov. Ale ten zmoklej pes seděl. Před dvanácti roky jsem koupil dům, kde předchozí majitelé měli vlčáka, a ten roh na chodbě, kde vlčák přebýval, byl cítit ještě po dvou letech, i když jsem chodbu vydrhnul a vymaloval. Věřte mi, že vím přesně, jak voní zmoklej vlčák. Na druhou stranu mám pro podobné odchylky od normy zvýšenou toleranci – nemám rád jednostrunná vína, nesená jedinou vlastností, ale pokud je chuť vyvážená z více vlastností, přejdu bez výhrad i octovky nebo animální projevy.

Nakonec jsem pár vín koupil na podrobnější domácí zkoumání, taky zweigelt. Vinař to komentoval slovy „Vítejte v Klubu Zmoklého psa!“ (Poznámku o mokrém psovi asi neslyšeli ve sklepě poprvé.) To víno prý konzumenty rozděluje – buď se jim hodně líbí, nebo ho nesnáší, nic mezi tím.

Doma mě čekalo překvapení – koupená lahev byla z pohledu příznivců/odpůrců animálních aromat naprosto korektní! No bylo to na reklamaci :o) Zweigelt byl v barvě temně fialově neprůhledný, nejspíš díky delší maceraci na slupkách. Ve vůni višńový a pecičkový, ale ani stopa po psích smrádcích. Vůně je koncentrovaná se zemitým podtónem, ale bez animálních tónů. Podobně je to v chuti, koncentrované, sametově tříslovinové po sudu, hladké, plné, višńové, trochu naleželé (tady možná nalézám malou podobnost s očekávanou animálností), ale po zmoklém psu ani stopy :o) Suché, 12,5% alkoholu, přitažlivě pitelné. Líp se pije mírně podchlazené než ohřáté na večerně letní teplotu.

Buď je to následek statistiky čili rozdílného vývoje jednotlivých lahví (nevím, kdy Tichý víno lahvoval, ale moc dávno to nejspíš nebylo), nebo jsem náhodou natrefil na propustnější korek, přes který animální aromata vyvětraly jako v karafě. Kdybych to tušil, byl bych koupil víc lahví – zkoumat tak výrazné odlišnosti by byla nejlepší zábava! Pokud to chcete vyzkoušet sami, můžu jen doporučit. Podle koncentrace a sametových tříslovin hádám, že dvě lahve vydrží otevřené v chladničce několik dní bez toho, aby aromatické vlastnosti degradovaly.

Před rokem jsem tady trochu ohrnoval nos nad komercializací vodáctví na Vltavě. Ale dětem se to líbilo, už od jara dorážely: pojedeme letos zase na vodu? Tak jsme o víkendu zase vyrazili z Vyššího Brodu do Krumlova.

Děti se těšily na devět jezů a já na večer v Rožmberku. Prodloužil jsem si o pár dnů léto bez vína, ale k Rožmberku prostě patří pivo. Navíc bylo oproti loňsku na Vltavě možná čtvrtina posádek – nával byl jen na několika krumlovských jezech, jinak pohoda. Plovoucí osvěžovny (vesměs v režii likérky Božkov) sice prudily na každém říčním kilometru a stoupající alkohol v krvi občas nutil svoje oběti k hovadskému chování, ale díky menší koncentraci osob se dalo proplout poměrně klidně.

Všechny jezy jsou v dobrém stavu, i krumlovská Jelení lávka, na kterou jsem loni nadával, je opravená a dá se bezpečně sjet. Zůstaly osvědčené jistoty: dětské nadšení, které jako motor hnalo loď do cíle v rekordním čase a blahodárná únava z kombinace slunce, větru, vody a pádlování. Zase jsme to sjeli bez nehody, suchou nohou. Před rokem jsem to přičítal začátečnickému štěstí, letos jsem za to pochválil zkušenou posádku (9 a 13 let). Ahóóój!