Archiv pro měsíc: Leden 2009

Chceš-li Tramín píti …

V sobotu večer jsme si udělali památeční večírek s emisarem čejkovických vinařů yaxim. Ve čtvrtek jsme si psali, já jsem odmítl setkání v Praze u vína s tím, že mám na starosti dvě malé děti a jediná možnost je návštívit nás s jeho dítětem. Slovo dalo slovo a v sobotu večer si naše děti pohrály, pokoukaly na pohádky a spaly spolu na letišti – roztažených matracích na zemi, zatímco my jsme řešili zásadní otázky pitelnosti vína.

Začali jsme nešťastně, lahví burgundské šardonky, Saint-Aubin Premier Cru 2006, a jak mě téměř nepotkávají problémy s korkovou vadou, tohle byl korkáč jak vyšitej. Měl jsem tragickou rýmu, vůni jsem skoro neregistroval, ale tohle jsem poznal i v chuti :o) Tak mám snad na rok 2009 vybráno, většinou mě nepotrefí víc než jedna – dvě korkové lahve za rok.
Yaxi přivezl několik slušných čejkovických vín, ale přinejmenším jedno z nich si zaslouží samostatný text. Suchý Tramín 2007, výběr z hroznů od Stanislava Škrobáka má pěknou zlatavou barvu, ne úplně výraznou, ale čistou. Voněl mi málo, protože jsem měl handicap z nachlazení, ale trochu kořenitosti jsem našel, taky pomerančovou kůru a tropické ovoce. Webové stránky uvádí jen 2 gramy zbytkového cukru, já bych býval tipoval víc, protože chuť působí plně, tramínově. Pěkné! Už trošku lahvově zralé, pěkně plné a harmonické víno. A jak jsme s yaxim drbali problémy párování vína a jídla, s tímhle vínem by asi problém v gastronomii nebyl – myslím, že by kuchaře přímo poňoukalo k hledání dobrých kombinací (konkrétně k havajské směsi kuřecích prsíček a ananasu, kterou dělali v osmdesátých letech v památné bzenecké Myslivně by šla. Nevíte někdo, jestli už Myslivna povstala z popela?)
Taky jsme ochutnali jeden Veltlín, Neuburk, Ryzlink, Rulandské šedé a Modrý Portugal. Ale lahůdkový objev přijel až z Itálie.
Toskánský Caberlot si yaxi přivezl z dovolené – Ziro 2005 IGT, výrobce Azienda Agricola „Felciatello,“ Bibbona. Zase jsem to málem prošvihl a poznámky jsem si psal až z posledního doušku, mě prostě tyhle prosluněný italský vína strašně baví. Na webu AA Felciatello jsem vyčetl poznámky o ruční sklizni do malých patnáctikilových beden, Merlot se sklízí v půlce září a Cabernet Sauvignon na konci září. Kvasí asi 2 týdny v nerezu. Zraje v nových sudech cca 12 měsíců. Lahvuje se na konci ledna a leží dalších 6 měsíců v lahvi, než jde do světa.
Víno má tradiční italskou temně rudou barvu, ovocnou vůni, ze které trošičku vystupuje alkohol (13,5%), a kořenitě ovocnou chuť krásně vyzrálého ovoce. Na dně sklenky depot. Rozhodně krásně harmonicky ovocné, s minerálním šmakem a pěknými tříslovinami. CS ani Merlot nevyhledávám, ale ovocné Bordeaux z Bolgheri je můj oblíbenec! Nemá to závratnou finesu, ale je to parádní prosluněné červené, pro Bolgheri typické. Pokud máte rádi Toskánsko, doporučuju i tohle víno!
Ráno jsme s dětmi vyrazili do místní ZOO nakrmit nutrie (žijí pod břehem strouhy, která teče kolem našeho domu ve Skleničkové Lhotě). To aby děti měly na co vzpomínat. Snad se nám to nepomíchá a tak jako já budu vzpomínat na tahle dvě vína, budou děti vzpomínat na honičky a krmení nutrií.
Hádanka na konec: jak končí přísloví v titulku? Kdo to dopoví první, má bod!

Boj za víno a za lásku aneb jak jsem zachránila svět před parkerizací

Alice Feiring : The Battle for Wine and Love or How I Saved the World from Parkerization.
Je to knížka o vášni a je dobře napsaná. Dočetl jsem ji s jiskrou v oku a s ohněm v srdci – takhle budu jednou psát, až se to naučím! Strašně se mi líbí (až na obsesi Robertem Parkerem, nikdy jsem nečetl nic od Parkera, nekupuju víno podle jeho bodování, tak ani nemám obsedantní potřebu s ním polemizovat).

Alice je chytrá. Hned první jednoduchý posměšek (Woody Allen v sukni), který ji budou mnozí adresovat, tahle drobná zrzavá newyorkská židovka brilantně zesměšňuje, Arla Guthrieho zmíní, ale slavný refrén jeho hitu Alice’s Restaurant neocituje (takže jsem si na něj vzpomněl až o stránku později, už stárnu).
Už jen přeložit název knížky do češtiny bude oříšek, protože se nabízí nejmíň dvě protichůdné konotace (ještě, že jsem psal Vínografovi, který mi knížku půjčil, ať ji přeloží, jinak bych si s tím lámal hlavu). Ale nejzábavnější na knížce je Alicina vášnivost, se kterou hájí svůj pohled na víno proti gigantům jako Parker, Krug, LVMH nebo Vinitaly. Její pohled je mi sympatický, protože nepokrytě fandí outsiderům (malým vinařům) proti obrům (velkým vinařským podnikům, globálním značkám) a zároveň to napíše tak osobně, že je jasné, že ve velkém světě velkého vína je zrovinka ta malá Alice se svým menšinovým vkusem v podobném postavení proti koryfejům jako je Robert Parker Jr. nebo kalifornská univerzita UC Davis nebo Clark Smith, výrobce mašinek na perverzní osmózu. Moc se mi líbí, jak do toho míchá osobní vzpomínky a vůbec spojuje nebo protřepává velký svět milionů prodaných kartonů vína s osobními radostmi i smutky. Její vyprávění o hledání zapomenutého a neúspěšného výrobce prvního Barola, které kdy ochutnala, je až dojemné.
Na svém blogu píše třeba o LVMH, Louis Vuitton Moet Hennessy, vlastníku několika výrobců luxusních značek šampaňského: „Doufala jsem, že firma odejde z obchodu se šampaňským, ale zatím, hladová po další půdě, ponořuje se do něj hlouběji. Společnost, která chce prodávat luxusní vzhled namísto skutečné podstaty, koupila rodinnou firmu Montaudon, která podle zastaralé Světové encyklopedie šampaňského od Toma Stevensona vlastní asi 80 akrů vinic osazených Pinotem Noir…“ jukněte tady.
U nás holt píšeme jinak, na nedávném pražském koštu vín Jiřího Horta jsme se s kolegy vínopsavci svíjeli smíchy, ale publikované texty o koštu byly krotké a vyvážené – Alice neváhá napsat na plnou hubu, co se jí nelíbí na selektovaných kvasinkách, enzymech a taninech, na nadužívání barikových sudů nebo třeba na umělém zavlažování vinic. Nejspíš to řekne do očí i mnoha výrobcům a napíše to tak, že věřím, že se na ni potrefení výrobci moc nezlobí. Svět vůní a chutí je veliký a je v něm místo pro každého, pro Roberta Parkera, Nicolase Jolyho i Jiřího Horta.
Jenže každý nezpívá o víně tak jasným hlasem, jako Alice Feiring.

Vraťte mi slunce!

Úplně se zlobím na zimní počasí. Včera po ránu mi jen na chvíli vyšlo slunce a prozářilo výhled na vršky stromů, za chvíli zase zalezlo a doplížila se mlha. Zákazníci se vymlouvají na globální krizi – nejvíc ti, co se vymlouvají už jedenáct let, těm krize přišla vhod. Hned bych utekl někam, kde svítí slunce. Lidi tam mají lepší náladu. Itálie? Chorvatsko? (Egypt ne, tam se musí vozit víno s sebou.)

Obdivoval jsem jednu svěží odnož italského turistického byznysu, agriturismo. To jsou malé soukromé farmy, na kterých majitelé vystavěli ubytovny pro turisty a nechávají je bydlet uprostřed svého zemědělského hospodaření. Před pár lety jsem na jedné strávil dva týdny dovolené. V Toskánsku, 30 kiláků od moře.
Moje agriturismo se jmenovalo Starý dům a byl to samozřejmě marketingový podvod. Ten dům byl zbrusu nový, čerstvě postavený, jen do omítky měl zabudované naštípané kameny, aby to vypadalo jako staré zdivo. Ostatně tam nejspíš nic nepěstovali, jediná plodina, kterou se zabývali, byla tráva, ze které dělali seno… Ani finále Champions League se tam nedalo chytit. Hlavním lákadlem agriturisma byl výhled za milion dolarů.
Výhled se dynamicky proměňoval podle polohy slunce. Měli jsme apartmán se třemi místnostmi s balkónkem, ze kterého byl luxusní výhled na všechnu tu krásu. Fotil jsem si ten výhled ráno, v poledne i večer. Slunce čarovalo. Večerní vínko na balkóně bylo dokonalé. I s Vernacchiou za 3 Euro se můžete cítit jako milionář.
Občas jsme jezdili na výlety. Do San Gimignana, do Sieny a Pisy, k moři, ale já nejraději do Volterry.
Z Volterry bych se nevypsal ani za měsíc. Jednak tohle etruské město na kopci vypadá už z dálky jako poklad. A ještě úžasnější jsou pohledy do krajiny z jeho hradeb. Fascinovaly mě italské renesanční obrazy s několika horizonty, to jsem z Čech neznal. Z hradeb Volterry jsem viděl, že si renesanční malíři nic nevymysleli, patero horizontů tam všude je.
A občas fascinující detaily jako strom uprostřed louky, kolem kterého musí desítky let objíždět sekáči trávy. Každá česká babička by poradila strom pokácet, ale Italové ho nechají stát a objíždějí ho. Tenhle strom stojí kousek pod Volterrou a fotil jsem si ho už nejmíň desetkrát.
Zaháním chandru pomocí Le Volte 2005 z Tenuta dell’Ornelaia. Už jsem o něm psal tady před rokem, stále se mi moc líbí. Před týdnem jsem mohl ochutnat v Břevnovském klášteře jeho většího sourozence, Le Serre Nuove 2005, ten byl ještě hustší, nabušenější, ale nezaujal mě. Tahle třešňová paráda se spoustou tříslovin v chuti je lehčí váha, ale baví mě víc. Za třešněmi ve vůni hledám Sangiovese, za krásnou silnou barvou italské slunce...
Zajímalo by mě, jak tenhle pohled vypadá teď v lednu. (Na obrázku je San Gimignano, vlevo dole vykukuje moderní věznice.) Teď v lednu se mi nejvíc stejská po Slunci. Jsem Italy-sick. Jsem Sun-sick.

Jeden Veltliner a výlet do Rakous nádavkem

Štíhlá zelená ryzlinková láhev, dlouhý korek. Elegantní adjustáž a v elegantním obalu elegantní víno. Překvapivě vysoká zlatožlutá barva (omlouvám se, už jsem tady vychvaloval mladičké veltlíny z Poysdorfu, ty asi tak vybarvené nebyly), ve vůni kořenitost, prach, seno, tabák a pepř. Taky přezrálé tropické ovoce. Na jazyku ještě jako by perlilo, hádám okamžitě na pár gramů zbytkového cukru, ale víno má krásnou olejovitou (olejovo-medovou) konzistenci, je dlouhé a končí krásnou pepřovou chutí. Vůbec to není veltlín, jaký mám rád a jak ho znám. Miluju lehké svěží veltlíny včetně toho, že jejich svěžest uvadá bez náhrady s prvním babím létem, jako letní lásky přechozené do září. Tohle víno kapku svěžesti má, ale je jaksi serióznější, usedlejší a spíš elegantní. Nabízí se dojem s delším ležením na kvasinkách, ale technologické poznámky nechám povolanějším – každopádně je to výrazné víno, které vybízí k dalšímu pátrání. Další díl vánoční výměny s Vosiskem, zvláštní, ale parádní víno!

Vinařství má pěkný web, kde jsem se dočetl, že Johann Donabaum převzal funkci sklepmistra poměrně malého vinařství v šestadvaceti letech. Vína v kategorii Reserve se prý dělají z velmi vyzrálých hroznů spadajících do kategorie Auslese a nikdy neprokváší až dosucha. Leží až 8 měsíců na kvasničních kalech a lahvují se koncem srpna. Wachau je blízko!
Pro ty, kdo to mají blízko do Čejkovic, zveřejňuju tenhle odkaz na zajímavou nabídku : zájezd do rakouských vinařství v Langelois – Krems. Je to už příští týden, tak klikejte!
Máte rádi Veltlíny? Máte blízko do Rakous?

Galadegustace Víno Revue v Břevnovském klášteře

Už před rokem jsem psal pochvalně o přehlídce medailových vín Víno Revue Prague Trophy v Břevnovském klášteře. Druhý ročník se konal v pátek 16. ledna a byl ještě o kus lepší. Tlačenice byla podobná jako před rokem, skleničky o hodně lepší (Riedel), společenský cvrkot o stupínek vyšší, než vloni. Sám jsem pojal návštěvu krajně oddechově, zdržel se v klášteře přes tři hodiny a nenapsal si ani slovo poznámek ke koštovaným vínům, ale mnozí organizátoři to naopak pojali velmi prestižně.

Loňská hvězda degustace O.H.M.S., dovozce moselských ryzlinků a šampaňského, dovezl na přehlídku čtyři moselské vinaře, takže jsem si mohl dát nalít víno od Reinholda Haarta, Thomase a Olivera Haaga i Gerharda Granse (ten se mi do záběru nevešel).
Mohli jste potkat Johna Salviho, držitele titulu Master Of Wine, a chvíli s ním poklábosit, což někteří činili, protože pan Salvi se kupodivu neskrýval v žádném VIP salónku, ale dlouhou dobu se s praktickou skládací židličkou pohyboval mezi návštěvníky. Taky jste mohli potkal vydavatele Víno Revue Šárku a Jindřicha Duškovy a vyzvědět, že letos časopis přidá na rozsahu a v soutěži vín Prague Trophy bude mít mnohem víc odrůd než letos. Moc se mi to líbí a držím palce! Mohl jsem potkat (a potkal) spoustu známých, které zajímá víno, a zdrbat některá konkrétní vína. Ze vzpomínek vylovím, že se mi líbily některé minerální ryzlinky pana Sitára (Riesling & Co.) z několika Meursaultů na výstavě se mi nejvíc líbil ten medailový od Ježkovínu, získal si mě hustý Merlot z Vinařství Trpělka & Oulehla a Pommard 2005 Oliviera Leflaiva u Merlot Grands Vins.
Klášterní Galapřehlídka byla zakončením týdne vína – Prague Wine Weeku, propagační akce pořádané časopisem Víno Revue, do které se zapojilo několik desítek restaurací, vinných barů a vinoték. Díky pozvání nejmenovaného foodbloggera jsem o den dříve ochutnal speciální menu v restauraci Na Štěpáně. Jestli se podobné nabídky jako Na Štěpáně objevily i v ostatních podnicích, které se Wine Weeku účastnily, bral bych to jako velmi vydařenou propagaci dobrého vína a vinné kultury.
Vůbec se mi nechtělo domů, naštěstí mě cestou z kláštera zastihl telefonát kolegů vínopsavců, kteří se znovu setkali v japonské restauraci Hanabi. Dorazil jsem řádně osvěžený vínem a pokusy ovládnout talíř jen s pomocí dvou jídelních hůlek byly napínavé, ale často neúspěšné. Až příště vezmu do ruky místo příboru hůlky, dám si pozor, abych byl naprosto neovíněný!

Zimní koktejl

Dnes se nebudu chlubit žádným krásným vínem, naopak. Vím, že bych na sebe neměl sám prozrazovat svoje slabosti a poklesky. Snad nejsem úplný zvrhlík, ale občas mě (povzbudí, ale i) pobaví nezasloužená důvěra, kterou cítím z některých vzkazů. Říkám si, kdyby ten člověk viděl, jak v tom plavu! Kdyby byl se mnou ve vinařství a viděl, jak se někdy obtížně rozhoduju a jak si potom doma vyčítám, že jsem nakoupil blbě!

Když jsem psal blog asi dva měsíce, přišel mi vzkaz s žádostí o radu či návod, jak a kde nakupovat víno. Na doma, pro soukromé pití. Kdybych měl dnes poradit, napsal bych: sedněte do auta a jeďte někam, kde se víno pěstuje. Jezděte po kraji, dokud se vám nezalíbí nějaké místo, krajina, náměstí. Potom vystupte a najděte si nějaké vinařství, domluvte si ochutnávku a kupte pár vín. Seznamte se s vinařem, nechte si od něj poradit místní obchod, trh nebo restauraci. Zajděte do místní hospůdky na večeři, dejte si schválně neznámé jídlo nebo rovnou něco, co byste doma nejedli ani za nic. Jestli tohle všechno provedete a bude se vám to líbit, určitě vám za týden na to bude doma chutnat i víno, které jste tam koupili… nemusíte jezdit moc daleko, úplně stačí zajet na Moravu. A pokud nemáte zrovna čas a chuť jezdit po světě, máte ještě spoustu možností. Osvědčeného vinotékaře, který bude jezdit po světě za vás. Skleničkův e-shop. Nebo supermarket cestou z práce domů, poslední šance věčných snílků a looserů.
Ale zpátky k těm pokleskům, které bych na sebe neměl prozrazovat, ale někdy mi to nedá. Zrovna včera večer jsem si plánoval úplně jiné víno, ale našel jsem v ledničce dvě kila pomerančů, zapomenutých od vánoc, a vzpomněl jsem si na svou dávnou vášeň pro koktejly se sektem. V těch jarých dobách, kdy jsem z bublinek neznal než Huberta a Bohemku, jsem si je vylepšoval právě čerstvým pomerančovým džusem vyrobeným z opravdových pomerančů v kuchyňském odšťavňovači. (Na lahev sektu spotřebujete asi dvě kila pomerančů.)

Bacha! S mícháním poměru džus : bublinky užijete zábavu, protože při dolévání jedné kapaliny do druhé dochází k bouřlivé šumivé reakci! Myslím, že je bezpečnější dolévat džus do bublinek, ale bez záruky, vyzkoušejte sami. Včera jsem použil třičtvrtělitrovou skleničku, u které to není kritické.

Vyšší dívčí : bude-li vám namíchaný koktejl připadat příliš kyselý, je dobré ho dosladit. Kajícně se doznávám, že jsem (kdysi dávno!) experimentoval i s řepným cukrem, ale s postupující osvětou organických výrobců a BD jsem od tohoto hříchu upustil. Doporučuju doslazovat přidáním mangového džusu – koktejl to osladí, zjemní a navíc získá další exotickou chuť. Je to vitamínová bomba, kterou vaše manželky (přítelkyně) jistě ocení!

A co vy? Mícháte koktejly? Pěstujete si soukromé poklesky? Jsou alespoň tak zdravé, jako můj koktejl?

Když sebou o zem šlehne sníh …

Chtěl jsem si v novém roce přivlastnit zásluhu alespoň na zasněženém výhledu z okna pracovny, ale zase z toho nic nebude, sněžilo i u sousedů :o)
Na Nový rok jsem proklínal krtky, bez ohledu na mráz mi symbolicky přeorávali zahradu na měsíční krajinu, jako by tím chtěli znázornit stav mojí duše. Ovšem duše není věc, ale proces, a moje duše puká pod náporem krtčích rypáčků a rostou na ní krtince jako u Temelína. Líčím na krtky pastičky na myši, marně. Nevíte někdo, co platí na krtky v zimě?

Chaos a zmatek na mém pracovním stole taky jakoby zrcadlil mou duši. Marně jsem hledal prosincové výkazy pro ČSSZ a VZP i své vánoční degustační poznámky. Už jsem zapochyboval, jestli jsem víno opravdu vypil, ale po půlhodině jsem nějaké zápisky našel, takže sláva, vydáme se do Mâconu.
A nejen proto, že v burgundském Mâconu se bude odehrávat letošní veliký burgundský svátek svatého Vincenta, z Mâconu pochází i vinařství Bret Brothers, vycházející hvězda apelace Viré-Clessé. Viré-Clessé 2007 AOC, „Sous les Plantes“ rostlo na vinicích starých 55 až 70 let. Je ho jen čtvrt hektaru a kvasilo a zrálo 11 měsíců v dobových sudech. Dva bratři Bretové převzali podnik, Domaine La Soufrandiére v roce 2000 a budují ho jako haute couture vinařství, tedy podnik se špičkovými víny z Mâconu. Mâcon se v Burgundsku nepovažuje za bůhvíjak prestižní region, ale Bretové dělají dobrou práci ve snaze povýšit pověst místních vín a zviditelnit Macon. Jejich vlastní pozemky mají jen asi 7 hektarů, ale nakupují další hrozny z vybraných (údajně maličkých a starých) vinic, sami je sklízejí a zpracovávají.
Víno má impozantní láhev, zlatavou až tramínovou barvu. Podle vůně bych čekal mnohem starší víno, nazrálejší. Ve vůni dominuje botanická zahrada, stopa vanilky. Chuť je až luxusně ovocná, svěží a se zřetelným dotekem bariku. Na etiketě se píše „un grand vin au plaisir immédiat,“ tedy volně „určeno k brzkému vypití.“ Je to tak, Viré-Clessé je nejlepší mladé. Přesto mám po více než dvou hodinách dojem, že víno je trochu „zelené.“ Ostré kyseliny k Viré-Clessé patří, elegance převažuje, ale dnes to na mě působí trochu neurovnaně. 16 Euro ve vinotéce v Beaune.

Dnešní druhý objev přiletěl z Budějic, od čtenáře Vosiska. Před vánoci jsme si vyměnili spršku e-mailů a nakonec i krabici s šesti lahvemi různých vín – jak nám říkali rozzlobení oficíři na vojně: „Soudruzi, jak vy k my, tak my k vy!“ První díl, Pouilly-Fuissé 2006, Cuvée Hors Classe, Auvigne, Charnay-les-Macon. Na Boží hod vánoční jsem si tím vynahrazoval Štědrý večer bez vína.

Robustní tlustostěnná burgundská láhev, nazrálá zlatavá barva a šardonkovitodubová vůně – to není Fuissé, ale Fumé! Vyuzené dubem! Klasická šardonka je přikrytá kouřem ze starých klobás z Dunajské Stredy, tam co se recepty píší maďarsky – znáte ten čmuch? Chuť krásnou ovocitostí i mineralitou prozrazuje vyzrálé hrozny, zase je tam barik, ale po varování nosem vůbec nevadí. Dub propůjčuje chuti nazrálý tón, který by tam podle ročníku ještě neměl být. Víno má výraznou kyselinu a je dloooouuuuhééééééé! Teprve později vyčtu z etikety, že se hrozny sklízely až v říjnu, kvašení proběhlo v nových dubových sudech (říká se, že tímhle způsobem se barik nejlíp zakomponuje do vína a propojí se s ním). Parádní kousek. Jestli budou všechny Vosiskovy lahve tak dobré, budu mu muset poslat aspoň tři butylky jako bonus!

Ufff, jak napsala Alice Fejrynková, musíme se té nuladevítky chytit za rohy a vyjet z ohrady. Držme se na hřbetě, dokud to pojede! A co vy? Myslíte, že na nuladevítce pojedeme z kopce nebo budeme muset tu káru tlačit? Máte obavy ze světové finanční krize? Myslíte, že se kvůli ní prodá míň vína? Nebo naopak zkrachovalí bankéři pozvednou spotřebu alkoholu?

Bourgogne Pinot Noir 2006 „Les Petits Prés,“ Domaine Albert de Sousa

Z kategorie vín do 8€ mám nejraději ty za 6€. Dobrá levná vína jsou žánr sama o sobě a vždycky se snažím o pár takových mít přehled.

Bylo to dva dny po listopadových dražbách na beaunské hospicy, kde pan De Sousa naléval svoje vína zdarma hostům degustace na Chateau de Pommard a byl ještě natěšený z chvály, které se mu dostalo. Bourgogne Pinot Noir je základní burgundský Pinot v ceně kolem 6 €. Jel jsem tam pro bílý Meursault a řekl jsem si i o ochutnávku téhle základní burgundy a následně jednu krabici koupil.
Ve skleničce má víno zdravou jiskrnou barvu, nepřehnanou, ale ani ne řídkou. Ve vůni švestky až do kompotu a taková ta pinotová inkoustovitost, v chuti švestky provázené trnkami, trocha téru, dost tříslovin. V závěru pepř, ale trochu silnější, než u rakouského veltlínu. Jednoduchý pinot, víno na nenáročné popíjení, ale nekupte to za 6 €.

Nakupovat u pana de Sousy nebylo vždycky úplně jednoduché. Přijel jsem tam v roce 2006 poprvé, bez ohlášení a se začátečnickou snahou sestavit francouzskou větu (už jsem tady kdysi psal o tradované nechuti Francouzů mluvit cizími jazyky a jak ji překonat). Sesumíroval jsem si v hlavě naivní překlad české věty „dobrý den, jsem turista a chci koupit několik lahví vína. Máte čas prodat mi nějaké?“ a na panu De Sousovi jsem ji zkoušel. Tvářil se přívětivě, leč nechápavě. Vyslovoval jsem „několik lahví vína“ – „quelques bouteilles du vin“ s českým přízvukem, „de vin.“ Pan (De) Sousa zdvořile poslouchal a pantomimicky vyjadřoval nepochopení. „De vin???“ ptal se nechápavě. Tak jsem mu to snaživě zopakoval, se stejným výsledkem. „De vin??!!“ Řekl jsem si, že třeba špatně slyší, potlačil nevoli a zopakoval to znova. Možná jsem to vyslovil jinak, možná pan De Sousa povolil jako čínský kámen po milionté kapce vody. „Aháá, dy ván!“ zvolal radostně, že to muselo být slyšet až na druhé straně Meursaultu, u Perrières a Charmes, a vedl mě do sklepa. Tam už šlo vše hladce. Za rok na to jsem mu zavolal na mobil ze zastávky v sousedním Auxey-Duresses a domluvil si schůzku, pan De Sousa mi po telefonu bezvadně rozuměl. Asi se moje francouzština za ten rok (nepoužívaná) zázračně zlepšila. Nebo mi vinař chtěl dát najevo, že ke zdvořilosti patří domluvit si schůzku předem – od té doby se snažím ve Francii ohlásit se telefonem, i když telefonování ode mne vyžaduje pekelné soustředění.

Kromě úvodního základního Pinotu u pana De Sousy najdete i bílý Meursault (jeho Meursaultu 2005 jsem věnoval první příspěvek, o Meursaultu 2006 jsem ještě nepsal, dávám mu ještě půl roku na uzrání), dál Volnay a Pommard, oboje za slušnou cenu.

Pommard 2003, Domaine Albert de Sousa
Barva pěkně silná, výrazná rubínová. Vůně jemně ovocná, švestky, třešně přechází až do marmeládových tónů. Už ve vůni je poznat dubový sud, ale ten je snad v Pommardu normou. Chuť je koncentrovaná, s výrazným švestkovým nástupem, hodně jemnou kyselinkou a delší dochutí, ve které se výrazně projevují třísloviny. Když jsem si víno otevřel ve tři hodiny k obědu, bylo úzké, zavřené, po pěti hodinách se pěkně otevřelo. Mám dojem, že nedosahuje kvalit de Sousova Volnaye, ale je to slušný reprezentant Pommardu.

Pommard 2005 „Les Vaumuriens“, Domaine Albert de Sousa
Klasická adjustáž s rytinou dvora vinařství. Světlá rubínová barva působí teple, hřejivě. Navinulá višňová vůně, višně se opakují i v nástupu chuti, následují nevýrazné třísloviny. Bylo to v dubovém sudu, ale není to žádné barikované monstrum. Středně dlouhá dochuť. Díky kyselinám víno působí mladě, ale už je pitelné. Jen bych naslepo hádal na sousední Volnay. Teď to popisuju nemastně-neslaně, ale dodatečně lituju, že jsem koupil jen jeden. Působí hodně netypicky, ale vlastně výrazně, a hned bych vyzkoušel další.