Po několika ponorech do sklepa, kde převládá Sangiovese jsem dostal akční Belsedere z MAKRO a k tomu v podobné cenové kategorii Le Ginestre, Chi Classico. Belsedere za dvě stovky má temnější ostružinovou barvu, Chianti má podobný temně rudý odstín, ale je krásně průhledné. Belsedere voní trochu průmyslově, je tam kapka Sangiovese, ale jako by byla utopená v průmyslových voňavkách. Le Ginestre je rustikálnější, jednoduchá, ale věrná původu. V chuti je Belsedere zamřelá tříslovinami, slabou kyselinou a boduje jen kořenitým závěrem. Le Ginestre chutná obyčejně a prostě, ale je příjemnější. Přestože je mladší, chutná jemněji a působí vyzráleji, i když je ve srovnání s klasickými Chianti prázdnější.

Le Ginestre je směs Sangiovese a Canaiolo, Belsedere míchá Sangiovese s Merlotem a Cabernetem Sauvignon. Svádí to napsat, že zrovna ta mesaliance starobylého Sangiovese s moderním Merlotem a CS může za tu průmyslovou univerzálnost, ale to bych musel popřít vlastní vkus – už jsem tady chválil jiná vína, kde se Sangiovese míchalo s mezinárodními odrůdami. Takže to bude spíš původem a způsobem výroby – další pokus ušetřit pár korun nákupem v hypermarketu nevyšel… Vyplatí se vám dojít až k nám byl slogan reklamy na benzin od Aralu, a platí to i o vínech.

Psal jsem o ročníku 2007 víc než před rokem (tady). Přivezl jsem si z dovolené dvě verze jednoho Chianti, barikovanou a tradiční (tradiční v tomto případě znamená z velkého sudu, 500 litrů a větší). Tehdy jsem s nimi měl problém – při degustaci s vinařem jsem víc ocenil nebarikovanou, doma (nad celou lahví) mě víc bavil barik. Osmnáct měsíců později mám doma další ročník a možná jsem už na to přišel.

Současná nulaosmička je totiž o půl roku déle v lahvi a je mnohem líp vyzrálá. Barva má temně rudý odstín a malinko opalizuje, zřejmě se moc nefiltrovalo. Ve vůni byl zpočátku výrazně cítit barikový sud, ale po třech hodinách krásně vyvanul a ze skleničky se šíří jen vůně lesní studánky. Trocha jehličí, trocha trávy, mokré kamení… V chuti hodně zkrocená kyselina, pusa trochu trne z tříslovin (ale zdaleka ne tolik jako z mladého Chianti) a jen lehce ostružiny a štiplavé koření. Píšu jedničku jako na vysvědčení za přesný odhad míry bariku – na konci zimy tohle víno krásně připomene letní Toskánsko a přitom už postrádá dětské nemoci vín předčasně otevřených. Chtěl bych letos zase vyzkoušet, jestli to je objev nebo jen náhoda.

Neodolal jsem a přidal fotku kopie ženské verze sochy, po které víno dostalo jméno. Už taky stříháte metr do prázdnin?

Už zima byla mírná, ani jednou jsem neměl v ruce lopatu na sníh ani jsem neshrabával sníh z chodníku. Jaro letos nepřišlo, ale vtrhlo. Nemám teď na mysli ten novej kartáček v koupelně a kapesníky pod polštářem, to jsem stihnul ještě v zimě. Vytažení zahradního stolu, první grilování i první víno otevřené na zahradě už mám za sebou a při focení každoročních znamení, kterými se ohlašuje na zahradě jaro, jsem si uvědomil, že stejné fotky jsem tady měl už před rokem a možná i dříve. (Jen mám proti loňsku dva týdny náskok.)

Nechci z toho dělat inventuru, ale můj jediný hyacint zase přežil letní nájezdy sekačkou na trávu a vykvetl. Čmeláci bzučeli už o víkendu, kdy skoro nic nekvetlo, ale dnes se v modrých kvítcích úplně koupali. Nejlíp roste plevel, takhle krásně se mi zelená maliní. Mám to rád, protože můžu chodit na maliny po ránu celé prázdniny.

Letos asi zdvojnásobím produkční výkon višní. Zatím jsem sklízel jen z jednoho proutku, který zázračně zakořenil a začal dávat višně. O pár metrů dál později začal růst další keř a dlouho nebylo jasné, co to je. Přiletělo to úplně samo, přežilo to první nájezdy sekačkou i fotbalové honičky s dětma, a loni na tom visela jedna višnička. Letos větvičky obrazily, vypadá to, že to bude velký.

Už jsem na blogu psal o zavařovací vášni. Začal jsem džemovat meruňky, ale meruňky trvají jen krátce a v posledních letech jsem se s nima míjel. Naučil jsem děti na snídaně sestávajících z teplých croissantů s domácím džemem, tak jsem musel experimentovat s dalšími druhy ovoce. Broskve, pomeranče i kiwi byly fiasko, stálicí na našem stole se stal ananasovej džem. O prázdninách jsem dlouho neviděl děti a přebytky višní a malin hrozily zkažením. Rozhodl jsem se udělat z nich džem, a ne ledajakej. Autentickej džem! Poučen vinařskými postupy jsem zavařil zbytky višní a malin společně, možná tam skončilo i pár kuliček rybízu. (Žádné kupované jahody, nejsem Templář, jen autentická sklizeň z vlastní zahrady!)

Byly toho jen tři skleničky, pravá ruční práce. Nevím, jestli by to dětem jinak chutnalo, ale s historkou o tom, že to je opravdická místní směs ovoce z naší zahrádky zmizely tyhle džemy jako první. Moje děti se už odnaučily jíst kupované džemy, věřím, že až budou velké, taky nebudou chodit pro víno do sámošky.

P.S.: Nedávno jsem se tady zase posmíval české vášni pro nulovou toleranci alkoholu za volantem netuše, že ještě může bejt hůř. V Polsku mají přeplněné věznice, radím zavést alkoholtester i jako povinnou výbavu jízdního kola. Hádám, že na Ostravsku chybí spousta cyklistů…

A pokud chcete ještě přijít na společnou živou degustaci aktuální Slepé Bedýnky ve čtvrtek 5. dubna v Le Caveau, radím rezervovat si místo tady, brzy možná budeme mít plno!

Už podle názvu bylo jasné, že se mi víno bude líbit. Staré etruské město Volterra se vypíná na kopci nad toskánským údolím říčky Ceciny a jeho panorama se dramaticky mění během dne a nejspíš i v průběhu ročních období (můžu potvrdit jen od pozdního jara do léta). Od prvního setkání mě to město vzrušovalo. Výhled z jeho hradeb do krajiny vám ukáže, že si renesanční malíři nevymýšleli, když malovali v toskánské krajině patero obzorů.

Volterra je maličká, turista napoprvé narazí na několik gelaterií a prodejen suvenýrů, náměstí se starou radnicí (v roce 2009 nám na náměstí hrál flétnista ve středověkém kroji árie z italských oper a moje děti byly nadšené – von hraje Vodňanskýho!) a samozřejmě výhledy do krajiny. Až později jsem postupně objevoval etruské muzeum, amfiteátr, etruské pohřebiště, park, nad kterým stojí středověká pevnost, dnes využívaná jako věznice. Volterra přitahuje jako tajemství, jako krásná ženská.

V létě jsem s obchodním ředitelem vinařství Fontemorsí Robertem Ligasacchim objel jejich monteskudájské vinice (vysvětloval mi, proč je severní svah pro toskánské vinice vhodnější než ostatní světové strany) i výrobny a přechutnali všechna vína (bylo to tady). Věnoval se mi s typickou toskánskou pohostinností a vřelostí, přestože jsem mu dopředu napsal, že mám s sebou dvě malé děti a nemůžu jejich trpělivost napínat. Hned při ochutnávce s Ligasacchim mě nadchla dvě vína. Základní červené Guadipiani 2007, směs Cabernetu Sauvignon a Sangiovese prodchnutá jižní ohnivostí, a právě Volterrano.

Chtěl jsem ho už do podzimních komunitních bedýnek. Napřed to zmařila závada na e-mailové schránce, cenovou nabídku se nepodařilo doručit. V září jsme se s Robertem Ligasacchim znova potkali a vysvětlili si to, to už jsem věděl, že Fontemorsí u nás prodává RWC. Poslal mi ceník znova, ale Volterrano v něm bylo dražší, než za kolik jsem ho kupoval v Montescudaio. Snažil jsem se v toskánských bedýnkách přivézt vína za cenu ve vinařství a tohle byl zádrhel. Ještě jsem si vzpomněl, že jsem chtěl Martina Bílého na blogu napálit za to, že víno předražuje – teď jsem byl rád, že jsem tu větu zcenzuroval. Takže Volterrano jsem nedovezl a těším se jen posledními zbytky z dovolené…

Ambaláž je klasicky uměřená a drobným fontem připomíná, že Fontemorsí je projekt Laury Berlucchi ze známé rodiny sektářů z Franciacorty. Barva je třešňově temná, světle průhledná, ale už s drobným depotem, zřejmě se nefiltrovalo. Voní po přezrálých višních (až by si to jeden spletl s Zweiglem) a ostružinách a vůbec po lese. V chuti je víno jemnější než bývá mladé Chianti, ale už chutná trochu usedle, bez většího vzrušení. Kyselina je příjemně zkrocená, třísloviny jsou už měkké a neagresivní, chuť je příjemně zakulacená, ale je otázka, jak bude víno stárnout dál? Vzhledem k tomu, že pochází z vinic vysazených kolem roku 2000, tak bych hlasoval spíš pro konzumaci než pro archivaci.

Úplně se nabízí srovnání s Pergolaiou z vinařství Caiarossa, které jsem nakonec v podzimních toskánských bedýnkách měl (protože aspoň jedno čisté Sangiovese v toskánských bedýnkách bejt prostě musí!). Jsou si podobné, Pergolaia je v barvě o půl odstínu světlejší, ve vůni trochu elegantnější a plnější (asi jako když na plynovém sporáku trochu přidáte plynu), v chuti je taky uměřenější a jaksi komplexnější. Volterrano je zase díky výraznější kyselině typičtější (Toskánsko!) a rustikálnější (ale takové Toskánsko je, alespoň pokud jde o Sangiovese).

Ve skutečnosti bych měl v Komunitních Bedýnkách nejradši obě vína, rustikálnější Volterrano i francouzsky rafinovanější Pergolaiu. Sangiovese je pro Toskánsko typické (skoro) jako Pinot Noir pro Burgundsko, a bez pochopení rozdílů mezi Marsannay a Cortonem taky nepochopíte Burgundsko. Nejzábavnější na víně je srovnávání, i proto jsem si nakonec otevřel proti sobě Volterrano a Pergolaiu.

Francouzi rázně vytáhli do boje s alkoholem za volantem. Jestli se chystáte do Francie, dejte si pozor: od prvního července bude ve Francii součástí povinné výbavy každého automobilu alkoholtester. Pokud se při policejní kontrole ukáže, že jedete bez alkoholtesteru, riskujete pokutu až 17 €. (Tolik asi stojí v Česku nový al-tester.)

Ironici jistě vymyslí dostatek jedovatých komentářů, ale mně se to líbí. Ve Francii se toleruje za volantem tuším půl promile a mají tam (podle článku) nízký počet úmrtí způsobených alkoholem za volantem. Sám bych si klidně ke stávajícímu alkoholtesteru přikoupil druhý, pokud by se česká nulová tolerance zvedla na francouzskou úroveň. Francouzům se dá jen závidět…

(Pokud přijdete na veřejnou degustaci slepých Komunitních Bedýnek ve čtvrtek 5. dubna od 19 hodin v žižkovské vinotéce Le Caveau, nebudete muset Francouzům závidět, protože vína budou stejně dobrá, jako mají Francouzi, jen pro dopravu domů doporučuju veřejnou dopravu. Přihlašte se tady, těším se na vás.)

Všichni autoři mají jedno společné téma, píšou stále o sobě. Často jsem si s tou myšlenkou pohrával i tady na blogu. Když tady píšu (skoro) pět roků, nedá se zabránit tomu, že na sebe podvědomě leccos soukromého vyzradím. Jedna intelektuální přítelkyně to kdysi komentovala slovy, no ty se děsně cenzuruješ! Stejně jako se zaujetím čtu některé déletrvající blogy a hledám v ních klíče k autorům, říkám si občas s obavami, co by asi psychiatr vyčetl ze Skleničky?

Poznal by z úvodního článku, že jsem se zrovna dovtípil, že se moje manželství řítí k rozvodu a jaký důvod jsem vlastně měl k založení blogu? (A řekl by si se mnou nad četbou jiných blogů o autorovi, ten má ale nudnej život?) Ad rozvody: Tak nám rozvedli Kalouska, paní Mullerová, psaly to Novinky. Na fotce vypadá hubeně, docela jako po rozvodu :o) Poznal by psychiatr z Kalouskovy celospolečenské šku(o)dlivosti a snahy zvyšovat daně, že se rozvádí? A bylo by pro svět lepší, kdyby si Kalousek místo zvyšování DPH a spotřební daně založil blog? Hypotetická otázka: byl by Kalousek lepší blogger než ministr?

Pokud jde o špatnej nápad se spotřební daní na víno, myslím, že se pan ministr chce jen pomstít svým rodným lidovcům, kteří mají voličskou základnu na jižní Moravě. Předpokládám, že to KDU-ČSL využije ve volební kampani, díky Kalouskovi se zase dostane do sněmovny a případnou spotřební daň za víno zase zruší (i když o pevné vůli partají dodržovat volební sliby mám pochybnosti). Možná si řekl, že je na čase vyměnit VV za lidovce, u šachistů nikdy nevíte, kolik tahů dopředu mají promyšlených.

Deváté Komunitní Bedýnky jsou na světě už tři týdny. Z vágních čtenářských ohlasů (a z 47 komentářů včetně mých) mám dojem, že zájem o veřejnou ochutnávku slepé bedýnky bude menší. Přesto bych rád uvedl aktuální Bedýnku osobně a prodiskutoval jednotlivá vína s těmi, kdo o to budou mít zájem. Rezervoval jsem si na to žižkovskou vinotéku Le Caveau na čtvrtek 5. dubna od 19 hodin. Nebude to slepá degustace, protože ti, kdo mi napsali do komentářů už správné určení vín znají. Bude to jen hra, ale přesto může být zábavná, protože od některých vín přinesu i další ročníky, možná lepší, tajemnější nebo víc vzrušující než ty, které znáte z Bedýnky. Pár vín chce „naslepo“ přidat i Daniel Brož, domácí vinotékař. Doma jsem dokonce našel i neoznačenou lahev vína, takže pro zábavu účastníků můžu i já koštovat naslepo. (Sice tuším, z kterého vinařství víno pochází, ale fakt nevím, co to je.) Z původních šesti se počet vín rozroste na 12, vstupné bude 300 Kč a pokud mi chcete osobně vynadat za to, proč jsem nějaké víno do Bedýnky zařadil, nezapomeňte se zaregistrovat tady.

Pokud jde o Kalouska, spotřební daň nebo rozvody, můžeme to probrat taky. Přednost má víno, ale jestli se na něm rychle shodneme :o))) tak hurá na obecná témata. Možná přijde i Kalousek? Co myslíte, byl by lepší jako ministr nebo jako blogger?

P.S. první přihlášený se bedýnek neúčastnil, tak jen pro jistotu dodávám, že rád uvítám vedle známých tváří i nové:o) A protože i hostitel z Le Caveau se bránil veřejnému koštování naslepo, dodávám, že nikoho nebudu nutit veřejně hádat odrůdy…

Pravidla zavedených apelačních (denominačních) systémů ve Francii a Itálii obsahují tolik záludností, že jsou v(d)ěčným tématem sporů. Nakonec sice rozhoduje volba konzumenta, ale čím je chuť vína lepší, tím větší je i zájem o informace a tím je i případný spor o pravidla pravděpodobnější. Někdy je to nepřehledné a už jsem si dal za úkol zeptat se při případné příští cestě do Itálie několika konkrétních vinařů, jestli některým vínům nesnížili klasifikaci z D.O.C. na IGT záměrně, aby se líp prodávalo. Asi se to neděje v Barolu nebo v Montalcinu, ale nezní vám například Pergolaia 2007 IGT Toscana líp než Pergolaia 2007 Montescudaio D.O.C.? Nebo za to fakt můžou tři procenta Cabernetu Sauvignon???

V červnu 2006 jsem byl na dovolené v Alsasku. Vracel jsem se z návštěvy Eguisheimu a sjel k budově pfaffenheimského vinařského družstva Cave de Pfaffenheim. Pamatuju si, že jsem ochutnal tři nebo čtyři Grand Cru ryzlinky, ale žádný z nich mě nedostal, nadšení vypadá jinak! Řekll jsem si o vzorek muškátu 2003 z Goldertu a koupil karton, i přes velké pochybnosti o deklaraci Grand Cru. Měl jsem za to, že alsaský muškát nepatří mezi odrůdy, které smí nést označení Grand Cru. Kupoval jsem ho s podezřením na drobný podvod a s obavou, že budu jediným českým majitelem Grand Cru muškátu. Ale ochutnávka rozhodla, nehledě na posměch. Hned po příjezdu do penzionu jsem zalistoval v Guide Hatchette a našel, že na dvou alsaských Grand Cru se smí pěstovat muškát, Goldert byl jeden z nich. Později jsem četl debaty o tom, že omezení Grand Cru statutu na ryzlink, tramín, Pinot Gris a muškát nemá oporu v zákoně a technicky vzato smí všechny alsaské odrůdy nést označení Grand Cru, ale myslím, že se tak přesto označují podle místního zvyku jen čtyři „velké“ odrůdy.

Víno vůbec nekoresponduje s mými vzpomínkami, pamatuju si husté víno s výrazným zbytkovým cukrem. Po skoro šesti letech má světlou zlatožlutou barvu, krásně čirou. Jemnou muškátovou vůni s bylinkama a bezem. Chuť je hodně suchá, uhlazená, klidná. Po devíti letech je kyselina hodně mírná, v chuti je tón přezrálého ovoce a (pří)jemná hořčinka, delší dochuť jako vzpomínka na prázdniny.

Minulý týden jsem měl radost, že blog začal fungovat nejen jako internetový deníček. Jednak jsme měli na živém Skleničkování s Ivanem Dramlitschem plno, jednak mě jeden z čtenářů přizval ke společné cestě na košt na Znojemsko. Původně nás mělo jet asi šest, ale nakonec jsme v sobotu ráno sešli jen čtyři s plánem, že se podělíme o náklady na dopravu a hned večer se zase necháme odvézt do Prahy.

Tasovická výstava vín se koná v sousedních Hodonicích (mají tam větší kulturák) a začala v sobotu v deset ráno. Kdybych měl jet sám, asi bych zůstal doma, ale ve čtyřčlené studijní skupině to vypadalo příznivěji. Hlavně proto, že do Hodonic/Tasovic ještě nedorazil moderní systém All Inclusive, ale platilo se za každý vzorek zvlášť. Bločkový systém (5 Kč za jeden bloček) končil až na pěti bločcích za vzorek, ale ve čtyřech jsme to dokázali překonat. I tak jsem občas cvičně ukecal obsluhu na poloviční dávku a stačilo to pro celou skupinu.

Katalog obsahoval i hodnocení vín v systému, se kterým jsem se ještě nesetkal a doufám, že se ho už nebudu muset učit. Hodnocení kolísalo od 1,22 (pět bločků) až po 4,18 (jeden bloček :o) K perličkám katalogu patřil jeden vzorek neznámé odrůdy GWT zařazené mezi červená vína. Samozřejmě jsme ho dali, protože u obsluhy jsme se na odrůdu nedoptali. Napřed nás překvapila bílá barva vína, ale po přivonění to bylo jasné – Tramín (GWT = GeWurtzTraminer!).

Z poznámek vyluštím dvě věci. Znovín Znojmo dodal na výstavu docela silnou kolekci. Mám pochvalné poznámky u Merlotu 2011 VzH (Jaroslavice), Zweigelu 2011 VzH (taky Jaroslavice), Rulandského modrého 2009 VzH (Havraníky, Staré vinice), ale i u třech Tramínů. Cestou domů jsme se zastavili i v Louckém klášteře na Znovínském koštu, ale únava už vykonala svoje, jsem bez poznámek.

Druhý dojem je horší až znepokojivý. Cukr, cukr, cukr, jako by ho cukrovary rozdávaly zadarmo. Z každé série čtyř vín, které jsme si přinesli, byly nejméně tři (a často čtyři) na zbytkovém cukru. To je samozřejmě bez výhrad u Tramínu nebo Pálavy, ale docela mě otravují kopřivové Sauvignony s vysokým zbytkovým cukrem (ale místní komise je naopak hodnotila vysoko), ulepené Veltlíny (poslední záznamy – sladký bez kyseliny, poté rezignace a přechod na další odrůdu). Dorazil mě poslední vzorek Hibernalu – pod vším tím cukrem by mohl klidně být i rýňák nebo Sauvignon, napsal jsem si.

Nechci dělat závěry z jednoho koštu a šedesáti chutnaných vzorků, ale moje první dojmy ze slibného ročníku jsou rozvrácené jako Maginotova linie po tankovém útoku. Vloni jsem po jednom vrbickém koštu a vysokých kyselinách dal zapravdu temným proroctvím o ročníku 2010 (a na další košty nejel), ale letošní první dojem naznačuje, že malovinaři jsou ve vleku rozmarů počasí a výsledné víno může být snadno dílem přírody víc (a dílem vinaře míň), než by bylo milé. Pár vzorků od rakouských vinařů jako by ukazovalo správnou cestu – vína byla stylově jednotnější a odrůdově čistší, bez patlavé sladkosti. Doufám, že profesionální vinaři už vlivu počasí nepodléhají v té míře, aby dělali víno sladké nebo suché jen podle toho, jak vyjde počasí. Jinak by mohlo být dobré počasí stejnou hrozbou jako špatné.

Výrobce doporučuje víno k tmavému masu (hovězí, jehněčí nebo zvěřina), ale já jsem si o víkendu přivolal italské chutě zapečenou zeleninou (do zapékací mísy nakrájíte lilek, olivy, rajčata, papriku, houby, mozzarellu, pokapete olejem a nastrouháte parmezán, zapéká se asi dvacet minut :o) a z hloubi sklepa vytáhl devět let starého toskánského superhrdinu.

Nejlepší na toskánských vínech je stylová jednota (já vím, že tahle myšlenka patří spíš k rozepsanému článku o víkendovém koštu mladých vín na znojemsku, ale nemůžu si pomoct. O mladých znojemských vínech později v týdnu). Bez ohledu na ročník jsou všechna suchá, vyprahlá jako toskánská půda v červenci. Nejenže to nepodléhá výkyvům počasí, ale nehne s tím ani odrůdové složení. Il Blu je 50% Sangiovese, 45% Merlotu a 5% Cabernetu Sauvignon, ale toskánec se v něm nezapře. Je uhlazenější než mladé Sangiovese, ale ostružiny ve vůni i svíravé toskánské třísloviny jsou v něm poznat bez ohledu na 50% mezinárodních odrůd.

Barva je temně rudá, neprůhledná, při zakroužení ve skleničce na okrajích hnědne až cihlovatí. Vůně štiplavě ovocná, ostružinově lesní po Sangiovese a jemně ovocná až květinová po Merlotu. V chuti kromě již popisovaného ovoce rozpadající se třísloviny, měkké ale stále patrné, a hodně vyhlazená kyselina. Je to koncentrované víno, zřejmě nefiltrované, ale už žádná divočina. Merlot a čas ho zjemnily, stále je silné, ale i ten středomořský kořenitý štych na vrcholu chuti je kultivovaný, ne-li jemný. Spíš pohlazení než šlehnutí…

O vinařství jsem už psal tady (video je tady), a stručně je to prvotřídní reprezentant Chianti Classico, vybudovaný švýcarskou rodinou, a míchající v přitažlivou směs italský temperament a švýcarskou preciznost. Il Blu je před lisováním asi 3 týdny v kontaktu se slupkami a zraje 20 měsíců v barikových sudech, ze 2/3 nových. Takže i po osmi letech v lahvi je víno teprve na počátku lahvové zralosti. Má ohlazené kyseliny a příjemné třísloviny, už se dá pít aniž by třísloviny stále překážely, ale to nejlepší má nejspíš ještě před sebou. 45 Euro ve vinařství, příliš mnoho pro příští Komunitní Bedýnky, ale jestli na blog chodí další fanoušci Brancaii, ozvěte se!

Pinoty z Cortonu by měly být ukázkou věrnosti místu původu, jemné a ovocné, podobně jako střecha zámku symbolizuje celé Burgundsko. Ne že by podobně skládané střechy nebyly k vidění jinde, ale ta z Chateau Corton je asi nejčastěji reprodukovaná na časopiseckých fotkách a v průvodcích.

Mám na první návštěvu melancholickou vzpomínku, na degustaci čtyř červených ve sklepě zámku (základní Bourgogne, Aloxe-Corton Village, Premier Cru a Grand Cru) a pokyn průvodkyně, abych zbytky ze skleničky vyléval na podlahu, vysypanou štěrkem. Zdráhal jsem se (přece nejedu tisíc kilometrů jen proto, abych pak to nejlepší lil na zem?), ale podlehl jsem a s Corton Grand Cru jsem to nakonec vyzkoušel. Průvodkyně ve světlých šatech zkušeně ustoupila o krok, když viděla, že budu vylévat… následně jsem v prodejně sestavil šestici vín ke koupi, už z ní zbývá jen Premier Cru a Grand Cru.

Rozšířená, bachratá burgundská lahev a masivní korek, naprosto suchý a neprosáklý. Světlá pinotová barva s jemným zákalem, zřejmě nefiltrované? Vůně je krásně ovocná, jak to odpovídá velkému ročníku 2005. Višně a švestky, trochu les po dešti a koření. V chuti úplně suché, koncentrované, ovocné, s pěknou kyselinou a jemně štiplavým kořením (pepř) a tónem jehličí, teplé alkoholem (13,5%). Harmonické, z vína je cítit vyzrálost hroznů a následná bohatost chuti. Barik je už nenápadný. Příjemně dlouhá dochuť. Krása, navíc se víno dobře vyrovnalo s pěti lety v lahvi a stále vyzrává.

K černokněžníku Zababovi vede cesta z našeho nádraží… nahrávám dětem televizní Večerníček, cucám burgundský Pinot Fin 2006 z Domaine Robert Arnoux a téma článku si mě našlo samo. Říkejte tomu třeba stobodovka?

O stobodovce a vůbec o tom, jestli je hodnocení vína exaktní disciplína (asi jako atletika) nebo jestli je to umění (jako krasobruslení nebo filmy?) se už popsalo spousta (internetového) papíru. Onačejší veleduchové to rozebírají dodnes, když zrovna nemají lepší nápad (tady nebo tady) a já se tomu příležitostně posmívám. Mám totiž nejen čtenářskou zkušenost s tím, že názory autorit na konkrétní víno se můžou hodně lišit a s tím, že i moje vlastní názory, občas zveřejňované a často neveřejné, se po čase liší (náladou, připraveností, soustředěním a jánevímčímještě). Navíc mám i zkušenost z Komunitních Bedýnek. Vystřídalo se v nich 6×9 = 54 vín. To je dobrá porce. Na většinu z nich bych přísahal, ale zařadil jsem i pár vín kontroverzních, u kterých jsem čekal, že je účastníci odmítnou či zpochybní. Nestalo se tak, účastníci vína, která jsem pokládal za kontroverzní až nedobrá, vychválili. Naopak (mně natruc) zkritizovali vína, která jsem měl rád.

Už jsem se s tím smířil a beru to jako statistiku – dám do krabice šest různých vín, na které mám nějaký názor. Pokud se s jednotlivými účastníky shodneme v poměru 3:3 (třikrát ano a třikrát ne), beru to jako úspěch. Nebudu každého přesvědčovat o svém výběru až za hrob. V soukromém e-mailu většinou napíšu, proč jsem víno vybral, ale dál už se nehádám. A když se někdo z Bedýnkářů vrátí s dotazem, kde se dá koupit (například) SKB2, tetelím se blahem…

To je totiž na víně to nejlepší. Není to jednoduché a není to jen v tom, že každý z nás má jiné chutě a jiné preference a vybere si jiný vzorek. Bezvadný je, když to dokážeme respektovat u druhých. Všichni jako jeden nesnášíme komerční konfekci, ale každý z nás rád přesvědčuje ostatní o své pravdě.

Moderní doba nás na to připravuje po všech stránkách. Nabízí nám unifikované vzory, statisticky přesně zacílené reklamní kampaně na naprosto unifikované produkty (nejde jen o jogurty, cigarety, limonády nebo auta, ale i o vína). Vrcholem jsou filmy pro děti a jejich dabing. Současné animované filmy jsou postavené na jednoduchých charakterech – nejlépe na jednoduchém, idealistickém hlavním hrdinovi, několika přátelích s diferencovanými vlastnostmi a několika nepřátelích. Díky „ideálnímu“ rozvržení charakterů to nakonec skončí tak, že zahraniční filmy dabují stejní herci a hlavní kladnou postavu namluví pokaždé stejný hlas, ať jde o rybu, dítě, tučňáka nebo žížalu. To fakt nepřispívá k alternativní výchově, když všichni hrdinové mluví stejným hlasem :o)

My kluci, co kolonizujeme internet, to máme naštěstí jinak. Můžeme porovnávat, co jsme napsali dříve a co chceme napsat dnes. Tak jsem si při psaní vrchovatě naléval Bourgogne Pinot Fin 2006 z Domaine Robert Arnoux a porovnával to s 30 měsíců starými zápisky tady. Vyšlo mi to dobře, většina charakteristik ještě platí. Elegantní a výrazně odrůdová svěží vůně, temnější pinotová barva. Chuť má stále krásně jemnou kyselinu a švestkovo-višňový charakter, hodně málo tříslovin, jemnou harmonii. Velké potěšení. Zdá se mi, že moje názory (a některé životní postoje) se od srpna 2009, kdy jsem o víně psal poprvé, změnily míň, než samo víno (ale víno se zlepšilo).

Mimochodem, včera vyprávěl stařičký televizní Večerníček o lokomotivách a nádražácích mladý Vinnetou.