Aby člověk přišel na to, že každé hodnocení je subjektivní, nemusí být enolog. (Filosof by mohl dokazovat, že každé hodnocení vypovídá víc o hodnotiteli než o hodnoceném objektu.) Tak začnu úplně subjektivně tím, že jsem původně začátek modřanské degustace minulou středu 23. března v půl šesté pokládal za zbytečně časný. Nakonec jsem nestihl poslední noční autobus do Skleničkovy Lhoty a musel dojet taxíkem. Přestože degustované ryzlinky byly většinou na nízkém alkoholu, druhý den jsem se bál řídit a musel jsem jít ráno zbytkový alkohol vyběhat. Úplně jsem se do těch vín ponořil, a nebyl jsem sám. (Poznámka: neoznačené obrázky zapůjčil Ivan Dramlitsch.)

Příležitostný komentátor na Skleničkově blogu a budoucí dovozce Ivan Dramlitsch (najdete ho za pár týdnů na www.vinonaut.cz, mail funguje už teď) to vzal zgruntu. Na seznamu bylo 14 ryzlinků, nakonec přidal i dva Pinoty Noir. Mikuláš Cylek, který pro účely degustace budoucímu konkurentovi velkoryse zapůjčil kancelář, nakonec přidal jeden Pinot Noir 2003 a Höflingův barikovaný Sylván. Ivan nechával dost místa diskusi všech přítomných a bez netrpělivosti odpovídal na dotazy, takže jsme se nakonec dozvěděli docela dost i o nedávné minulosti téhle vinařské oblasti. (Ještě po válce převládala produkce málo kvalitních vín. V posledních letech klesala hektarová výměra z 1300 hektarů v roce 1956 na dnešních pouhých 461 hektarů. Spolu s tím roste kvalita, rozvíjí se i vinná turistika atd. Převládá odrůda ryzlink, hlavním rysem oblasti jsou strmé břidlicové svahy, které dodávají místním vínům typický projev) a o nejnovějších trendech včetně náznaků ústupu od německé zákonem dané kategorizace (prosazuje se zdůrazňování původu, především v nové kategorii Großes Gewächs odpovídající přibližně francouzskému Grand Cru, ale názvy významných vinic se objevují na etiketách vín od poměrně běžných kabinetů.)

Ivan Dramlitsch se zahleděl do vlčích a kohoutích vinic v okolí obce Bacharach. Mně se jeho výběr vín a vinařů líbil, následující poznámky o jednotlivých vínech píšu jako pomůcku pro vlastní orientaci v degustovaných vínech a k volnému užití všem, kdo si myslí, že by jim mohly být užitečné. Praktičtějším čtenářům navrhnu návštěvu příští veřejné degustace, kterou bude Ivan Dramlitsch dávat 13. dubna ve Viničním Altánu v pražské Grébovce. Ještě jednu poznámku – tři vína jsem už na blogu popisoval (tady a tady), dostal jsem je za tím účelem darem. Při popisované degustaci jsem měl dojem, že se moje dojmy a hodnocení výrazně liší od popisu celých lahví, který jsem už dříve zveřejnil. Moje vysvětlení je prosté: některé z chutnaných ryzlinků byly vyrobeny u nás poněkud netradičním postupem s delším ležením na kvasničních kalech. Už jsem se o tom rozepisoval tady u rýňáků z hrušeckého Vinařství Richard Tichý – tahle vína se chovají jako měňavky – tvářoměnci. Když je upíjíte sedm hodin (nebo třeba ještě znovu druhý den), aromata i chutě se často výrazně mění. To může zaskočit nepřipraveného (nepoučeného) konzumenta a hlavně to může způsobit neshodu degustačních poznámek, pokud jste měli na veřejné degustaci vzorek z lahve otevřené hodinu předem a doma jste si začali psát poznámky třeba tři hodiny po otevření. Tím víc musím zdůraznit, že ta vína stojí za zkoumání.

1. Weingut Hofmann & Sturm, 2009 Steeger St. Jost Riesling Kabinett Trocken. 239 Kč. Od příštího roku už asi jen Weingut Marko Hofmann. (Popisoval jsem už na blogu ročník 2007.) Světlá barva (další poznámky k barvě prosím jen vyjímečně, byl jarní podvečer s nepříliš dobrým osvětlením), herbální vůně, plná, komplexní a spíš ukazující na delší ležení na kvasnicích. Nemá to ten atak, radikální nástup chuti reduktivních ryzlinků, je to překvapivě hladké a elegantní víno, naprosto suché (analytiky 12,5% alk., 6,9 gramu kyselin a 3,1 gramu cukru) s hodně ovocnou chutí (citrony) a pěknou kyselinou. Jen jsem se podivoval, že nezačínáme reduktivně připraveným ryzlinkem, když jsme v Čechách (a na Moravě :o).
2. Toni Jost – Hahnenhof, 2009 Riesling Trocken. 210 Kč. 12% alkoholu, 6 g kyselin a 7,3 gramu cukru. Údajně nejznámější podnik regionu. Tenčí a minerálnější vůně, v chuti trochu perlení a ovocný nástup, ukazující na reduktivní přípravu. Zbytkový cukr krásně podporuje ovocný dojem, je to jednoduché víno, pěkně pitelné a podle ceny i komentáře dovozce jde o základní víno, směs hroznů z vícero vinic. Podle všeho jde o technologicky vyrobené víno, takže bych neradil žádné dlouhé skladování, ale na okamžité pití paráda.
3. Dr. Randolf Kauer, 2009 Bacharacher Kloster Fürstental Riesling Kabinett Trocken. 269 Kč. 11% alk., 7,6 g kyselin, 3,4 g cukru. Výrazná vůně sugeruje sladkost, ale v chuti je víno suché, jednoduché, pěkně pitelné, se svěží kyselinou. Spíš reduktivní.

4. Dr. Randolf Kauer, 2009 Bacharacher Wolfshöhle Riesling Kabinett Trocken. 269 Kč. 11% alk., 7,8 g kyselin, 5,6 g cukru. Certifikované biovinařství v čele s Randolfem Kauerem, profesorem ekologického vinařství na Vysoké škole vinařské v Geisenheimu. Herbální vůně s limetkama, v chuti taky limetky, hodně jemné, celkově s minerálním a bylinkovým projevem. Neproniknutelné víno, v poznámkách mám, že správný vzorek by byla celá láhev.
5. Ratzenberger, 2008 Bacharacher Riesling Kabinett Trocken. 249 Kč, 11 % alkoholu, bez dalších dat. Minerální a ovocný projev, chuť lehce naleželá, herbální, hladká. Parádní lehké víno. Měl jsem ho před pár měsíci doma celou lahev a dnes působí výrazně nazráleji.
6. Weingut Hofmann & Sturm, 2009 Bacharacher Wolfshöhle Riesling Spätlese trocken. 295 Kč. 13% alk., 7,1 g kyselin, 6,4 g cukru. Přechod do vyšší třídy, německé Spätlese odpovídá našemu přívlastku pozdní sběr. Trochu vyšší barvu hned vysvětluje poznámka dovozce (rok na kvasničních kalech). Měl jsem doma ročník 2007 a tohle je o dost ostřejší (svěžejší?). Silná kyselina a perspektiva, že víno ještě bude zrát v lahvi. V chuti grapefruity a závěr až do oříšků, hodně minerální a výrazná chuť. Moc pěkné.

7. Weingut Ratzenberger, 2009 Steeger St. Jost Riesling Spätlese trocken. 319 Kč. 12% alkoholu, 7,8 gramu kyselin, 6,7 g cukru. Těžší vůně, až minerální. V chuti trochu bublinka, lehké s výraznou minerální linkou, citrusově ovocné.
8. Dr. Randolf Kauer, 2009 Oberweseler Oelsberg Riesling Spätlese trocken. 339 Kč. 12,5% alk., 7,4 gramu kyselin, 4,6 gramu cukru. Bio-víno ze starých keřů, s nevyslovitelným názvem, tahle vinařská němčina mi zní naprosto exoticky. Lehká melounová vůně a dokonalá vyváženost kyselin a cukru v chuti. Lehké a krásné víno.
9. Toni Jost – Hahnenhof, 2009 Bacharacher Hahn Riesling Spätlese trocken. 349 Kč. Alkohol 12,5 %, kyseliny 6,4 gramu, cukr 8,5 g. Zatím působí velmi lehce, svěží, minerální, s počátečním perlením v chuti a tóny tropického ovoce.

10. Toni Jost – Hahnenhof. 2007 Bacharacher Hahn Riesling GG – Großes Gewächs. 550 Kč. 13,5% alkoholu, 6,6 g kyselin, 4.3 gramu cukru. Přechod do ryzlinkové první ligy, dokonce i staré vzpomínky na alsaské Grand Cru ryzlinky blednou! Označení Großes Gewächs odpovídá francouzskému Grand Cru, ale stojí mimo německý vinařský zákon. Přesto se prosazuje, u konzumentů i výrobců. Silná žlutá barva, ve vůni směs sladkosti, kyselosti a bylinek. Medová chuť, přezrále ovocná, suchá, kořenitá a výrazně nazrálá. Husté, víno, koncentrované a extraktivní. Výrazný skok vzhůru po předchozích Spätlese.
11. Ratzenberger, 2007 Bacharacher Wolfshöhle Riesling GG – Großes Gewächs. 620 Kč. 13,5% alkoholu. Zase nazrálá barva a mohutná květinová a medová vůně. Víno se ve skleničce jen povaluje, neteče. V chuti med a přezrálé ovoce, ale překvapivě i výrazné kyseliny. Rozpoutala se velká debata o tom, které ze dvou Großes Gewächs bylo lepší, jako jediný volím předchozí číslo 10.
12. Dr. Randolf Kauer, 2009 Bacharacher Kloster Fürstental Riesling Kabinett halbtrocken. 269 Kč. 11% alkoholu, 8,5 gramu kyselin, 13,9 g cukru. Světlá barva, ve vůni směs bylinek a výrazněji tymián. V chuti jsou dobře v rovnováze intenzivní kyselina i cukr, hodně plné tělo. Dlouhé víno s kořenitým závěrem. Líbivé a díky nižšímu alkoholu mnozí tipujeme jako víno vhodné k žehlení.
13. Weingut Hofmann & Sturm, 2009 Steeger St. Jost Riesling Kabinett halbtrocken. 239 Kč. 12% alkoholu, 7,1 g kyselin, 12,2 g cukru. Polosuché, po předchozím vzorku působí málo výrazně a málo koncentrovaně. Z poznámek hádám, že vínům uškodilo řazení. Bylo by zajímavé seřadit je opačně.

14. Toni Jost – Hahnenhof, 2009 Riesling Kabinett feinherb. 239 Kč. Alkohol 10,5%, kyseliny 7,4 gramu, zbytkový cukr 16,2 g. Velmi minerální vůně. V plné chuti trochu převažuje cukr, ovocité až do přezrálého tropického ovoce, a pěkně minerální.

Závěr večera se Spätburgundami přeskočím, i když barikovaná 2009 od Toniho Josta byla parádní. Celkově jsem nenašel slabý ryzlink (s vyjímkou třináctky, ale tu asi podtrhlo nešikovné řazení). Těžko bych vybíral svoje favority, ale učarovaly mi těžko definovatelné, mnohotvářné a neproniknutelné ryzlinky Dr. Randolfa Kauera. A kdybych měl vybrat jediného vítěze, tak 2007 Bacharacher Hahn Riesling GG – Großes Gewächs od Toniho Josta. Jak teď na nákupech vína šetřím, tak tohle víno si musím koupit.

Ještě jednou doporučuju ochutnávku 13. dubna ve Viničním Altánu (tady) na Grébovce, kde můžete moje nadšení z ryzlinků podrobit vlastnímu zkoumání a srovnání. Předpokládám, že seznam vín bude podobný a těším se na to, že se přinejmenším část vín bude jevit úplně jinak, v závislosti na době otevření lahve a způsobu přípravy ve sklepě. Ale věřím, že se vám mittelrajnské ryzlinky budou líbit stejně jako mně.

Už léta mi kazí náladu povrchnost některých nezávisle se tvářících webů, většinou levobočků kamenných médií, které nepřinášejí vlastní obsah. Zlobí mě, když se kompilace agenturního zpravodajství a ostatních médií vydává za vlastní materiál. Ale abych to nepřeháněl s negativismem a mentorováním, dám jeden příklad, který na mě vyskočil z apetitu.

Špatná láhev může zničit i to nejlepší víno, a kdybyste nevěděli, co s časem, můžete hledat v textu polopravdy, banality i úplné nesmysly, kdo najde víc?

Nechci nijak zásadně rozpitvávat to, že ještě před půlstoletím nebylo lahvování běžné ani v některých významných vinařských oblastech, i když by to v souvislosti s použitým citátem zaměstnance Vinia Velké Pavlovice mohlo pobavit nechtěnou aktuálností. Z původního systému prodeje celých sudů přecházely totiž významné francouzské podniky na vlastní lahvování, protože bývalo běžným zvykem obchodníků všelijak vína mísit a ředit, takže lahev s etiketou dávala kupujícímu záruku, že víno v lahvi je přesně takové, jaké vyrobil vinař (a ne takové, jaké ho smíchal obchodník). Třeba že v lahvi burgundského Pinotu z Vosne není příměs levnějšího vína z Rhony, jak to bylo běžné dříve. Nebo že v lahvi moravské Frankovky není maďarské víno, jak se to stává běžným dnes. Ještě, že tyhle weby si tak dobře vybírají, koho v jaké souvislosti citovat.

Že většina menších vinařů nelahvuje pod ochrannou atmosférou a že se lahev vždycky neuzavírá korkem, to jsou jen drobnosti. Některá tvrzení v textu (o moderních technologiích, které zaručují, že spotřebitelé si doma otevřou láhev s vínem, a to bude mít stejnou kvalitu, jako před uzavřením do ní) by vydala na zábavnou diskusi s nejistým výsledkem.

Fotky z fotobanky, rozumy z agenturního zpravodajství a absence vlastního názoru, poznávací znaky médií hypermarketové éry. Mám radši rukodělné výrobky, i blog bych nejradši psal na psacím stroji. A ještě lepší by bylo nic nepublikovat, jen se s pár čtenáři pravidelně scházet a probrat to u stolu.

Ne že bych vůbec nechodil do super- a hypermarketů, ale k pomrkávání supermarketových vinných lahví jsem netečný jako helium. Tentokrát jsem podlehl zvědavosti (i slevě) – neušlo mi, že Vinselekt jako první dostal domácí biovína do polic hypermarketu TESCO. Navíc krátce předtím proběhla v médiích zpráva o hlasování o nejlepší biovíno roku 2010 a vyhrála ho Malverina 2007 pozdní sběr, výrobce Vinselekt Michlovský a.s.

Zelená bordó lahev s žánrovým obrázkem na etiketě a druhou nálepkou upozorňující na bio-certifikát. Pěkná kovově žlutá barva, jemně kořeněná ovocně-květinová vůně. Příjemná suchá chuť s jemnou kyselinou (odbouraná jablečná), plná, medová, podtržená až ukázkovou mineralitou v závěru a kořenitou dochutí. Vanilka jemně upozorňuje na dubový sud. Alkohol nevadí, podle etikety 12,5 %.

Na webu jsem nenašel žádné technické informace a Malverinu jako odrůdu bohužel vůbec neznám – s ryzlinkem, Sauvignonem nebo Chardonnay bych se cítil v dalších soudech jistější. Při prvním setkání s Malverinou můžu jen hádat: jednak na dubový sud (aspoň částečně), na jablečno-mléčné kvašení a podle krémovitosti a hustoty i na ležení na kvasničních kalech. Jestli se nepletu v odhadu technologie, tak je to celé dohromady moc pěkné překvapení: dobré víno připravené poctivě klasickým, neprůmyslovým, ale řemeslným způsobem, prodávané za dobrou cenu v hypermarketu, kde bych očekával spíš nejnižší kvalitu pro nevybíravé konzumenty. Hodně povedené víno, původně za 200 Kč, ale koupil jsem ve slevě za cenu okolo stovky. Doporučil bych ho i za dvě stovky. A nejlepší na něm je, že je dostupné kdekomu, kdo zabloudí v TESCO do oddělení ovo-zelo.

Sešlo se nás ve středu 9. března na živém koštu poslední Komunitní Bedýnky dvanáct (včetně mě a několika účastníků, kteří si Bedýnky neobjednali) a otevřeli jsme si deset lahví vína. Usadili jsme se komorně u dvou sražených stolů, nemusel jsem přednášet vestoje a bylo to takové domácké. Nakonec jsem ani nepořídil žádné fotky, ostýchal jsem se rušit s foťákem. Za sebe můžu říct, že se mi to moc líbilo. Kdybych si najednou otevřel deset lahví doma, následky by byly určitě horší. Takhle jsem v jedenáct odešel pevným krokem a ráno pracoval bez následků.

Začali jsme třemi ryzlinky, pravým rýnským 2008 z rýnského vinařství Domdechant Werner jako uvítacím nultým vzorkem a dvěma rýňáky (2008 a 2007) od Richarda Tichého z Hrušek. Někteří účastníci se přihlašovali s tím, že právě nový rýňák od Tichého byl pro ně rozhodující při rozhodování o tom, zda přijít, několika dalších se přiznalo k tomu, že Tichého rýňáky znají už od památného ročníku 2005. Prostě jsme zničehonic objevili, že máme podobné preference a zkušenosti, o chvíli později se to potvrdilo na franckém Sylvánu (a v půlce ochutnávky mi došlo, že jednoho z účastníků jsem potkával a míjel na Otevřených sklepích v Novém Poddvorově). O vínech samotných jsem už psal, tady už do podrobností nepůjdu. Vyzkoušejte si ho sami.

Samotnou Bedýnku jsme začali krásnohorským Cuvée Viktoria 2009, které trochu srazily dvě věci. Jednak na něj nezbyla karafa, takže šlo do skleniček z lahve, otevřené necelé dvě hodiny. A hned po něm následovaly těžké váhy, Blanc de Blancs 2007 z Dobré Vinice a barikovaný Silvaner 2008 z německého vinařství Höfling. Obě vína z karafy, obě s nápadně plnou žlutou barvou, obě z bariku. Silvaner si ten večer získal vůbec největší pozornost, když jsem na konci provedl populární hlasování o nejlepší (nejoblíbenější?) víno, skončil Silvaner na prvním a Dobrá Vinice na třetím místě. Pak zmizelo i Petit Chablis od Lamblina, které nabídl domácí vinotékař Daniel Brož. Na něm se ukázalo, proč je Brožovi 6,5 gramu ryzlinkových kyselin moc – jeho Chablis mělo snad jen tři gramy kyselin. Pokud jde o kyseliny (a zbytkový cukr), jeden moravský ryzlink vydá za tři Chablis. Svět vína je pestrej:o)

Dva Pinoty od Höflinga byly taky přijaté dobře, diskutovala se jen cenová relace. Dvě stovky za nebarikovaný Spätburgunder 2008 byly v pořádku, ale čtyři stovky za barikovaný už trochu vadily, hlavně proto, že nebarikovaný byl fakt dobrý. Přesto v závěrečné volbě skončil barikovaný Spätburgunder 2008 na druhém místě.

Aurelius 2007 Výběr z cibéb (botrytický a barikovaný) od Richarda Tichého překvapil i pobavil. Vyzkoušeli jsme k němu francouzský roquefort, kombinaci odvozenou z párování typově podobného sauternského vína. Potom jsem vyhlásil volnou zábavu a začal taky popíjet. Řeč plynula volně, chvíli o vínech, chvíli o fotbale, někdo nadával na počasí a někdo na to, že nám řídnou vlasy. Dámy se přitom uculovaly a potichu srkaly botrytický Aurelius. Jestli se nám příště zase podaří najít azyl, přidejte se.

P.S. Všichni účastníci vyslovili přání dozásobit se víny z vinařství Höfling, tedy barikovaným Sylvánem (340 Kč) a dvěma Spätburgundami (220 a 400 Kč). Sečetl jsem si jejich přání a zjistil, že by to vydalo na polovičku množství, které jsem dovezl do Komunitních Bedýnek (a při kterém bych je tedy mohl dovézt za podobnou cenu). Jestli se někdo chcete přidat, tak doplňuju, že minimální objednávka by byla karton o šesti lahvích (a násobky šesti), jakkoli namíchaných. Jestli se sejde dost objednávek do začátku dubna, tak je během dubna přivezu. Pražští by si je zase vyzvedli v Le Caveau, mimopražští by je dostali poštou (s příplatkem za poštovné). Hlaste se s objednávkami tady. Záleží mi na tom, protože bez toho si ani já svých šest kartónů Sylvánu nepřivezu!

Dárek od výrobce, kupoval jsem větší množství jiného vína a tohle jsem dostal „na cestu,“ na ochutnání. Je to báječné víno, jen nálepku VOC Znojmo možná mít nemělo. Ale vezmu to postupně.

O vinařství jsem už párkrát psal, tady a tady, takže se podíváme rovnou na víno. Výrazně zlatožlutá barva s narůžovělým odstínem. Fakt pěkná, snad jen netypická v našich zeměpisných šířkách, kde jsme si zvykli na reduktivně připravené ryzlinky. Klidná vůně přezrálého ovoce, lipového květu a jen zdálky zavanou citrusy. Upřímně, taky jablíčko. V chuti je víno hodně komplexní a široké. Zaperlí na jazyku (což jsem si asi mylně dosud spojoval s reduktivní přípravou, ale měl to i nedávno popisovaný Tichého RR 08, školený rok na jemných kvasničních kalech), má pěknou kyselinu, zase zrale ovocnou, citrusy a meruňky, stopu oříškové hořkosti, je hladké až máslové. Klidná kyselina s odbouranou jablečnou, smetanová krémovitost a hladkost spolu s výraznou barvou svědčí o delším ležení na kvasnicích. Vůbec to není ten jednoduchý reduktivní ryzlink, postavený na (dvounohé) balanci řízné kyseliny a zbytkového cukru. (Zbytkový cukr bych hádal na 3-4 gramy, víno je suché.) Je to mnohem složitější, bohatší víno (soukromě tomu říkám „dospělejší“), které roční ležení na kvasničních kalech posunulo někam jinam od tradičního (reduktivního) chápání ryzlinků.

Ode mě by VOC ryzlink 2009 z Dobré Vinice dostal to nejlepší hodnocení, ale je v tom háček. V pravidlech VOC Znojmo stojí něco jako „zákaz delšího ležení na kvasničných kalech.“ Celkem logicky, protože VOC vína mají být svěží a „většinově přístupná.“ Tento ryzlink očekávanou kvalitu VOC překračuje, ale dosahuje toho způsobem, který pravidla VOC omezují.

Což ale konzumentům nemusí vůbec vadit. Hurá na něj!

Jsou dva způsoby, jak odvést řízenou degustaci vína. První je, že o víně samotném vůbec nemluvíte. Když jste vinař, mluvíte o vinařství, o révě, o krajině a o lidech (jako to dělá Marek Vybíral z Krásné Hory), nebo vykládáte historky o holkách, o kamarádech, o nadějích a zklamáních, o tom, jak jste to které víno našli a jak jste se seznámili s jeho výrobcem – vinařem. Prostě to okecáváte kolem a jen sem-tam utrousíte něco o víně samotném, aby hosté neměli dojem, že jim to svoje vnucujete. Druhý způsob je vzít jedno víno po druhým, představit ho, popsat ho včetně souvislostí. Slabinou je, že když vám uprostřed degustace vedoucí řekne, že ve víně cítí koňské sedlo a višně, borůvky nebo maliny, spolehlivě je tam najdete taky. Říká se tomu sugesce. Daniele Cernilli to dělal tím druhým způsobem. A dělal to skvěle. Měl nadhled a vůbec jsem neměl dojem, že mi něco vnucuje.

Poslední dva roky pracoval jako šéfredaktor vydavatelství Gambero Rosso, které se zabývá italskými víny (a italským jídlem) a jehož průvodce italskými víny před čtyřiadvaceti lety spoluzakládal. Když jsem se připravoval na listopadovou degustaci Gambero Rosso tady, narazil jsem na webu na informace o přehlídce Putování po italských vinicích, kterou pořádala PR agentura jeho paní. Včera přivezla Vínorevue Procházku i do Prahy. V Alcronu ve Štěpánské byla od půl třetí volná degustace patnácti italských vinařství, od čtyřech řízená degustace. Po jednom vínu z každého vinařství. Pro velký zájem znova od šesti.

Prošel jsem si od tří volnou degustaci. Bylo to milé překvapení. Většina italských prvoligových vinařství už má v Praze zastoupení, vystavovatelé v Alcronu byli z té druhé řady dosud nedovážených vinařství, ale jednotlivá vína byla skvěle vybraná. Vypadl jsem z hlavního sálu právě včas, abych viděl signora Cernilliho zkoumat a ochutnávat patnáctku vín, připravených na řízenou degustaci. Čtvrt hodiny před začátkem si kontroloval vůně a chutě všech připravených vín.

Bylo to od severu k jihu, od Alto Adige k Puglii. Začali jsme bílými, srovnáním dvou Vermentin z Toskánska a ze Sardinie. Trojka, tělnaté Frascati od Poggio le Volpi z Lazia (regionu propagovaného v novém filmu George Clooneyho) s devadesáti procenty Malvasie bylo hodně pěkné překvapení. Broskve, pěkná kyselina, vysoký extrakt, víno na delší archivaci. Stejně jako u moravského tramínu zbytkový cukr pomáhá vůním, aby se prosadily, dodal Cernilli a abych nemluvil za ostatní, mě tím dostal. (Frascati jsem do té doby znal jen jako laciné víno ze samoobsluh, ale tohle byla vyšší třída.)

Friulano z vinařství La Tunella hodně připomínalo Sauvignon. Pan Cernilli mu přezdíval „rustikální Sauvignon,“ mělo kouřové vůně, olejovité chutě, pěkné tělo a malý zbytek cukru, který eliminoval nahořklou mandlovou dochuť. Pecora je ovce, jak v Itálii učila moje přítelkyně děti. Pecorino je ovčí sýr. Pecorino IGT 2008 Alto Tirino je bílé víno z vinařství Cataldi-Madonna v Abruzzu. Má slanou vůni jako přezrálý Sauvignon, připomíná Sauvignony z Nového Zélandu a je to krása. Velké víno se spoustou kyselin, tělnaté, hodně aromatické a nečekané – velké bílé Abruzzo! Následovala čtyři vína ze Sangiovese a dvě bordeauxské směsky. Pan Cernilli se vyjadřoval opatrně a jen náznakem dával najevo vlastní preference: moderní kontra tradiční. Technologie přebíjí původ.

Ten přehled mu závidím. Pokud jde o celou přehlídku, vlastně procházku italskými vinicemi, mohli jsme ochutnat vína z patnácti vinařství, z nichž čtrnáct nemá v Čechách zastoupení. Ta nejvýznamnější italská vinařství už mají dovozce, byla to vlastně italská druhá liga. Když mě nějaké víno zaujalo, ptal jsem se na cenu a můžu dodat, že v poměru kvality a ceny by často tu pomyslnou první ligu překonala. Ale těžko soudit, za jakou cenu by se prodávala v Čechách?

Abych si sám nepsal komentáře pod vlastní text, tak jsem z jednoho komentáře udělal nový článek. Téma je odvozené z minulého článku, ale nechtěl jsem psát třetí komentář v řadě – aby to nevypadalo, že si píšu komentáře a diskutuju si sám se sebou…

Po dvou hodinách jsem si k Tichého RR 2007 otevřel i RR 2008 a žasnu – jsou si podobní jako Harry Potter s otcem (jen ty oči máš po matce, Harry :o) Barvu má zářivější 2007, jsou si podobné ve vůni a stylem i v chuti. 07 je plnější, 08 má míň kyseliny a úměrně tomu i plnosti v chuti, ale minerální závěr mají podobný. Prostě v roce 2008 přišlo míň kyselin a celkový projev tomu odpovídá, je tenčí, ale podobný.

Hlavní závěr: jsou to dvě variace na stejný ryzlink poplatné podmínkám ročníku. Stejná vinice, stejný postup ve sklepě, podobný výsledek, poplatný ročníku. Konečně důkaz, že se víno může dělat stejně jako v jiných evropských zemích (vinařství dělá víno stále ve stejném stylu, projev odráží podmínky ročníku) a ne podle moravských tradic (pokaždé jiný styl: loni nedozrálo, byl suchý kabinet. Letos dozrálo, bude sladký výběr z hroznů.) Nechci přepínat síly a propíjet se i do 2009, ale podle poznámek z článku tam ta lajna je zase – podobné senzoriky, jen víc cukru (nemůžu mluvit za výrobce, ale hádám, že raději zatížil ryzlink cukrem než alkoholem). Když si vzpomínám na pět loňských vesnických koštů, které jsem navštívil, překvapilo mě, že se styl vín tak moc mění podle ročníku. Richard Tichý je teď zrovna na dovolené, tak si to nemůžu ověřit :o) a nechci to interpretovat za něj, ale vidím sám v tom snahu udržet styl vína i přes různé podmínky ročníku. To, co obdivuju u velkých evropských vinařství a co nám chybí doma. Dá se to!

Naštěstí ne za evropské, ale za hrušecké ceny! A díky postupu přípravy (delší ležení na jemných kvasničních kalech) vydrží víno i pár roků archivace.

Jak jsem psal v posledním komentáři pod původním článkem o Tichého ryzlincích 08 a 09, vezmu oba ryzlinky příští týden na středeční košt Komunitní Bedýnky (9. března v 18:30 v Le Caveau). Jestli se nás sejde dost (aby to bylo bez následků z přemíry alkoholu), tak je otevřeme oba, pro srovnání. Ještě jsou tam volné židle :o)

Rýňák 2008 se s časem proměňoval, jako když otáčíte krasohledem. Zeptat se vinaře „Co jste s tím dělal?“ nebylo nejzdvořilejší ani nejchytřejší, ale byl jsem z toho trochu zmatenej.

„Nic,“ smál se mi Richard Tichý. „To jsem dělal úplně normálně.“
„Normálně?“ zoufal jsem si. „Kdyby to nebyl ryzlink, tak bych řekl, že to bylo v sudu. Je tam jasná oxidace. Barvu to má jako měsíc v úplňku, podle barvy bych hádal na barikovanou šardonku. A chuť se mění každou hodinu.“
„Tak to pozor,“ smál se vinař. „Normálně u nás znamená oxidativně. A když to necháte celý rok ležet na kvasničních kalech, tak se víno po otevření takhle proměňuje.“

Tak jsme se nakonec domluvili. Je to nezvyk, protože mám hubu vyškolenou reduktivními ryzlinky, a i když jsem před rokem vybral do Komunitních Bedýnek Osičkovic Zweigeltrebe, co bylo dva roky v sudu bez síry, nikdy bych si nemyslel, že budu propagovat tenhle způsob výroby zrovna u ryzlinku. Tichého RR 2008 byl rok na kvasnicích a bez síry. První dojem byl, že voní plněji, lipovo medově až bonbonově, ale v chuti je jasně suchý a s hodně mírnou kyselinou (3,2 gramy cukru a 6,5 g kyselin). Mírná oxidace se v chuti myslím projevuje, paradoxně společně s jemným zaperlením na špičce jazyka. V chuti celkem jednoduché, lehce do líbivých bonbonovitých tónů, ale harmonické a spojené. Jen ten oxidativní projev mi nejde úplně k ryzlinku, který si obvykle spojuju s reduktivními postupy.

Jenže ouha! Tři hodiny po otevření je všechno jinak. V chuti se objevuje tabákový štych, evokující vzpomínky na moselský Erdener Treppchen dr. Hermanna ze stejného ročníku. Mineralita? Ale kde se bere moselská mineralita v rýňáku z černozemního břeclavska? 2008 je rýňák – chameleon, proměňuje se a uvádí mě ve zmatek. Další den má v chuti docela zřetelné petrolejové tóny, oxidace je pryč, ale v závěru chuti štiplavá kořenitost. Moje zmatky nakonec vyřešil citovaný dotaz výrobci, ale doporučuju tenhle rýňák jako studijní materiál pro všechny, kdo se o víno a technologie zajímají. Většina konzumentů asi bude dávat přednost ostřejšímu rýňáku s říznější kyselinou, jaký udělal pan Tichý v roce 2007 nebo 2005, ale jako ukázka (zatím) netradičního postupu výroby (a jemného ryzlinku!) je báječný.

Ryzlink 2009 má i ve vůni výraznější náznak kyselin, líbivá nasládlost jde až do bonbónové vůně či malinového sirupu. V chuti výrazný zbytkový cukr hned od prvního napití, oživený jemným perlením. Hodně zkrocené kyseliny, celkově jde dojem až do pampeliškového medu (22 gramů cukru a stejných 6,5 gramů kyselin jako u 2008). A zase změna, po třech hodinách jsou ve vůni docela zřetelně meruňky, jakoby je přivezli z Wachau, a dehonestující poznámky o bonbónovitosti bych nejradši smazal. Ale nesmažu, bylo to tam, jen se oba ryzlinky v čase po otevření výrazně proměňují.

Další den je RR 2009 klidnější, míň ovocný. V chuti úplně stejná kořenitost, jako u ryzlinku 2008, jen je maskovaná zbytkovým cukrem. Včera bylo víno zajímavější, bohatší. Nápadně se podobá ročníku 2008, ale má víc zbytkového cukru. Podle informací vinaře bylo připravováno stejně, ale po rozhodnutí ponechat v něm zbytkový cukr se víno muselo zasířit, takže bylo v kontaktu s kvasnicemi jen pár měsíců. Z těch dvou rýňáků bych si vybral nulaosmičku. Teď, když už vím, co za tím je, mě její proměny o to víc baví. Nuladevítku propagovat nemusím, ženské ji určitě vykoupí ještě dřív.

Už jsem dříve psal, že jsem si na středu 9. března zarezervoval žižkovskou vinotéku Le Caveau pro společnou ochutnávku celé aktuální Komunitní Bedýnky (a pár vín navíc, jestli zafunguje přátelská kurýrní služba, tak i rýňáku 2008 od Tichého). Tak jestli chcete přijít a překoštovat vína z Bedýnky společně, neváhejte. Ještě pár účastníků by se hodilo. Začátek v 7 večer, vstupné 300 Kč. Bereme i ty, kdo si Bedýnku neobjednali. Přihlašujte se tady.