Archiv pro měsíc: Červenec 2007

Vermentino 2005 Antinori

Vermentino je pro mě láska na první pohled. Objevil jsem ho o první dovolené v Itálii, to bylo asi v roce 2003. Po dvou desítkách let zhusta prokládaných moravskými košty jsem měl dojem, že už znám (skoro) všechno. Pak mě žena vylákala na dovolenou do Itálie a já s úžasem zjistil, že tam mají desítky neznámých rév s tak neuvěřitelnými názvy jako Vermentino, Vernaccia nebo Verdicchio, abych vzal jen ty od V. První Vermentino jem koupil v supermercato COOP v toskánské Vadě, bylo od sardinského podniku Sella e Mosca a dostalo mě. Stálo mezi 5 a 6 €, líbila se mi ta příznačná svěžest a vyrušovala mě silná minerálnost, furt jsem se nemohl rozhodnout, jestli mi to vadí nebo jestli se mi to líbí. Nicméně za pár dnů jsem si koupil další lahev, a když jsem o dovolené rok poté našel v místní sámošce totéž Vermentino di Sardegna, jen o rok mladší, nadšeně jsem si ho koupil.

Letos na jaře jsem navíc zjistil, že (jiné, ale podobné) Vermentino od Sella e Mosca dováží čakovická firma LESA, hned jsem koupil celý karton (lahev cca 270 Kč) a nelitoval. V červnu se zadařilo a my odjeli na dva týdny do toskánského San Vincenza, už po cestě tam jsme se zastavili pro mé milované Chianti a Vernacciu di San Gimignano v Castel San Gimignano (nejmenuju výrobce, nebudu dělat reklamu zadarmo). Ze San Vincenza je to jen skok do Bolgheri, a slavná vína jako Sassicaia a Ornelaia se tam ochutnávají ve vinotékách snad v každém městečku, bohužel, lahev Sassicaii 2004 stojí skoro všude rovných 120 Euro. Takže když jsem nakonec navštívil výrobce Sassicaii a ochutnal několik nabízených vín, zjistil jsem, že i u výrobce stojí Sassicaia 120 éček, stejně jako všude jinde, a nakonec jsem koupil mimo jiné i lahev tohoto Vermentina 2006, která mě lákala už v několika podobných vinotékách.
Obvykle se nezblázním kvůli etiketě, ale adjustáž italských vín bývá tak dokonalá (a rafinovaná), že se často dají kupovat jen podle zevnějšku. Zejména sicilská a apulská červená vína často vypadají jako moderní sochy, stvořené jen aby zalidnily váš obývák nebo pracovnu. Tohle Vermentino je nadyzajnované jako past zrovna na mě: tvar lahve připomíná klasické burgundy, leč etiketa sama je jasně italská, střídmá, vkusná, krásná. Za dovolených v Itálii jsem získal dojem, že Vermentino je mladé víno, které se má vypít v roce následujícím po sklizni. Toto Vermentino jsem našel v MAKRO (cca 380 Kč), leč je to nulapětka. Takže jsem byl trochu napjatý, jednak je to pozdní nákup a jednak taky není až tak úplně levné. Nulašestka, kterou jsem koupil v Toskánsku, byla výborná, ale co tenhle starší bratříček z Makro?
Barva je trochu slabší na úžasné bílé víno za 380 Kč, je zlatavá, leč působí mladistvě. Vůně je výrazná a plná, s výraznou mineralitou a buketem tropického ovoce. Chuť je opět typická mineralitou (u prvních vzorků ze Sardinie jsem si myslel, že to jsou následky sopečného podloží, teď nevím, protože toskánské Vermentino se projevuje podobně a kromě kopce pod Volterrou tam nic nepřipomíná sopku) a je svěže ovocná – sláva, bál jsem se, zda si víno uchová svou svěžest i rok poté, co jsem byl zvyklý ho pít. Dovozce se na webu chlubí tím, že víno ročníku 2000 dostalo v testu časopisu Wine Spectator 93 bodů – za cenu pod 400 Kč (v maloobchodě 500 Kč) je to zázrak, a je fakt dobré. Matně si vzpomínám, že nulašetka vypitá v Toskánsku byla o kus jemnější a o kousek svěžejší, až jsem tehdy pojal podezření, že ji výrobce doplnil do povolených 15% Sauvignonem (myslím, že v Itálii je povoleno deklarovat jako čistě odrůdové víno i víno s příměsí jiné odrůdy, pokud tato příměs nepřesáhne 15%). Ale v této věci bych se nesázel.
Nejlepší na těchto Vermetinech (pil jsem jich asi 7-8, takže jsem v českých podmínkách malý expert, expertíček) je ale to, jak dokonale pasují k jídlu. Když griluju rybu, často otevřu víno ve chvíli, kdy dávám rybu na gril – děláte to taky tak? V tu chvíli mi Vermentino připadalo jako celkem obyčejné, tenké a nevýrazné víno. Když za chvíli spolknu první tři sousta ryby a zapiju je vínem, víno narostne, nabobtná jako popcorn, když ho hodíte na pánev. Najednou ho máte plnou pusu, ta chuť je výrazná a plná. Všeobecně se ví, že italská vína jsou dělaná vždy jako doplněk ke konkrétním jídlům a sama o sobě působí nevýrazně, ale tato Vermentina jsou učebnicový příklad.
Honem si koupím pár lahviček do sklepa, a už se těším, až sem dovezou ročník 2006. Výborná koupě!
TOPlist

Meursault podruhé

Na úvodní fotce z květnového výletu do Burgundska je výhled od stolu, kde se podávaly snídaně – je to na samém kraji vesnice Puligny-Montrachet, s výhledem na vísku Meursault. Tak se mi to zasociovalo s příspěvkem o lahvi Meursaultu… potkal jsem tam několik zajímavých lidí, mimo jiné kanadský párek na dovolené, který mě potěšil svými nářky na to, jak jsou francouzská vína v Kanadě a USA předražená.

Podle jejich slov jsou v Kanadě jihoamerická, jihoafrická a další levná vína opravdu levná, ale dobrá francouzská, například burgundská jsou asi trojnásobně dražší, než v Burgundsku. Připomínalo to moje vlastní nářky nad prodejními cenami dovozců v Čechách, ale pak jsme se Kanaďanů zeptali na celní předpisy… Smějí si dovézt asi 3 lahve vína, cokoli navíc se daní stoprocentní přirážkou. Hned se mi zlepšila nálada – Kanaďané si totiž nemohou vzít auťák, zajet si tisíc kiláčů do Puligny a přivézt povolených 120 lahví vína s nulovým clem. Nejsme na tom tak špatně!
A bude ještě líp – kromě nich jsem v Puligny potkal dva páry belgických bankéřů, kteří si do Puligny jezdí pravidelně jednou ročně pro víno a s bezcelními limity si evidentně hlavu nelámou – mám podezření, že pašování burgundského je oblíbený sport belgických bankéřů, kteří se pak na večírcích trumfují tím, kdo dokázal ve svém Renaultu přivézt větší náklad francouzských vín.
Tak ještě obrázek z jedné snídaně v Puligny. Stejný stůl, stejný směr pohledu jako na horním obrázku. Francouzské snídaně…
TOPlist

Poysdorf 2007

Občas se setkávám s nevrlou reakcí, když popisuju zkušenosti s nákupem vína od moravských vinařů. Nejvíc naše patrioty naštve srovnání zkušeností z nákupů vína na Moravě a ve Francii nebo v Itálii. Tam to totiž všechno funguje jaksi samozřejmě a hladce. V únoru mě vítr zavál asi deset kilometrů na jih od Mikulova do Poysdorfu a já zůstal ohromen: ono to tam už všechno funguje!

Na tropický červencový večer jsem vytáhl Veltlín z Poysdorfu (Weinviertel DAC 2006, Weingut Hauser), výborné víno, koupené v březnu v Poysdorfu za cca 5,50 Euro. Ale ouha! Schovával jsem si pár kousků jako úžasné reprezentanty odrůdy pro mlsné návštěvy, a teď zjišťuju, že se zbylými lahvemi se budu muset rychle rozžehnat. Vůně je stále mohutná, v chuti se zase na špičce jazyka pepří, chuť je příjemně minerální, ale plná a zakulacená, což jsou jinak žádané charakteristiky, ale ne u mladého veltlínu, naopak mu odchází živost a mladost. Nedávno jsem někde tvrdil, že veltlín se má vypít do vánoc v roce následujícím po roce sklizně, a vrtěl jsem hlavou nad faux pas recenzenta, který obsáhle hodnotil na jednom fanouškovsko-vinařském serveru supermarketový moravský veltlín ročníku 2003. (Ten už dávno neměl být na světě, Honzo – ale teď aspoň lépe rozumím tomu, proč jsi na některá moje vína reagoval standardní hláškou „ještě to chtělo tři roky ležet“.) Teď budu muset pobít poslední kousky vlastního pyšného veltlínu, běda mi! Ale nerozhodnost by se mohla vymstít a vedro ještě chvíli potrvá…
Tento Veltlín dokonce zabodoval na velikonoční výstavě v podpálavském Pavlově a mám s ním spojené i vrcholně příjemné vzpomínky na dvě návštěvy rakouského Poysdorfu, takže jestli jste tam ještě nebyli, čtěte dál. Občas se setkávám s nevrlou reakcí, když popisuju zkušenosti s nákupem vína od moravských vinařů. Nejvíc naše patrioty naštve srovnání zkušeností z nákupů vína na Moravě a ve Francii a nebo v Itálii. Tam to totiž všechno funguje jaksi samozřejmě a hladce. Zvažoval jsem dokonce i vlastní misi spojenou s praktickým testem toho, jak by domácí spotřebitelé reagovali na prodej vína podle standardů zažitých ve Francii či Itálii. Ale pak mě v únoru vítr zavál asi deset kilometrů na jih od Mikulova do Poysdorfu a já zůstal ohromen: ono to tam už všechno funguje!
Přijedete-li od mikulovské celnice, uvidíte hned za cedulí Poysdorf odbočku doprava k vinařství (Weingut Neustifter). Zajel jsem tam, byla sobota poledne, přesto mě mladá dcera majitele pozvala dovnitř. V degustační hale jsem vytáhl platební kartu (mluvila anglicky) a zeptal se, jestli berou platby kartou. Řekla, že bohužel ne (já si nevyměnil Eura, sakra!), ale ať si ochutnám, co chci, že to nevadí, můžu koupit příště. Po dvou vzorcích s výkladem jsem se omluvil, že už pojedu, když tam nemůžu zrovna nic koupit, ale zadržela mě ještě na několik dalších vzorků. Evidentně byla slečna nezkažená zaměstnáním, a před koukáním do zdi a ďoubáním v nose dávala přednost něčemu, co se podobalo práci… a vína měli velmi slušná. Ve vinotéce na náměstí měla službu její sestra a tam už karty akceptovali, takže jsem koupil dva kartony vína, poté co jsem okoštoval asi šest vzorků a prošel vinotéku. Mimochodem, nejdražší koutek s víny tam měl Mikrosvín Mikulov, běžné austryjácké veltlíny a ryzlinky stály mezi pěti a šesti éčky.
Z příští služební cesty do Brna si zajedu do Poysdorfu, jestli jste tam ještě nebyli, tak je to asi deset kiláků pod Mikulovem a stojí to za to. A máte-li vlastní doporučení nebo varování k nákupu vína, podělte se.
TOPlist