Se zpožděním alespoň několik poznámek z vrbického koštu. O vrbických vínech bylo v poslední době dost slyšet, hlavně v souvislosti s vinaři Leošem Horákem a Vítem Sedláčkem, takže jsem se natěšil a minulou sobotu vyrazil do Vrbice.

Bylo krásné jarní počasí, už jsem se v článku tady zmiňoval o vyhlídkové cestě přes kopec z Čejkovic (na druhé straně Vrbice sousedí s Bořeticemi, takže se bylo na co těšit). Těšení bylo po zásluze potrestáno – na Výstavu vín 2011 do místního Kulturního domu jsme dorazili po jedenácté, zaplatili 250 Kč vstupného (včetně skleničky, katalogu a neomezené konzumace vína) a naštvali se, protože prakticky všechna vítězná vína v jednotlivých odrůdách byla vypitá. „Další lahev budeme otvírat ve tři hodiny,“ slyšel jsem prakticky u všech vítězů. 250 Kč je asi nejvyšší vstupné, co jsem kdy zaplatil na vesnické výstavě vín, takže když potom zjistíte, že prakticky všechny místní špičky jsou nedostupné, nehezky se zakyselíte. Takže jsem nakonec od zmiňovaného místního dua Horák – Sedláček ochutnal jediné víno. Dobře jim tak!

Šel jsem do toho bez předsudků, ale moje dojmy se brzo začaly shodovat s všeobecnou predikcí ročníku 2010. Některé odrůdy jsem zkusil jen namátkově, některé jsme s kamarádem probrali podrobně. Vyšší kyseliny nevadily u odrůd, kde je člověk právem očekává (RR, SVG), protože tam je vinař může vyrovnat třeba jen malým zvýšením hladiny zbytkového cukru. Horší je to u odrůd, kde člověk naopak očekává nízké kyseliny, jako Rulandské šedé, Tramín nebo Pálava. Tam jsou vyšší kyseliny nápadné a vpodstatě kazí celý dojem. Kdybych měl nějaké víno vyzdvihnout, tak paradoxně mullerku Luboše Langera ze Znojma, harmonickou a extraktivní, voňavou a v chuti plnou, a „novozélandský“ Sauvignon Dr. Petra Juráka z Hustopečí s krásným mixem kopřiv a citrusů. Nakonec jsem si našel svoje místo před stolkem, kam pořadatelé uklidili necelou dvacítku starších vín (starší = cokoli mimo ročník 2010) a bavil se hlavně medicínou Jana Stávka z Němčiček (Áčko 2009, cuvée RB, SVG a TR s převládajícím tramínovým projevem dostalo slaboučkých 70 bodů) a růžovým Merlotem Rosé Nad Zahrady 2009. Podle bodového zisku (70 a 80 bodů) jsem zřejmě vinný úchyl, ale mě tahle dvě vína bavila nejvíc.

Naštěstí byla ve Vrbici dobrá červená. Povinné zloumání Rulandského modrého bylo tentokrát snadné (3 vzorky), ale přínosné – moc se mi líbilo víno bílovického Ludvíka Osičky s krásně plnou barvou, typickou pinotovou vůní včetně náznakové animality, která se opakuje i v chuti. 80 bodů? Dal bych mnohem víc, dokonce bych si ho i koupil! Další poklady jsem objevil zase až u stolku s červenými archivy. Překvapivě jemné André 2007 Pavla Stávka z Němčiček a od téhož vinaře Svatovavřinecké 2007. Nadchl Modrý Portugal 2007 z bořetického vinařství Jedlička + Novák a další MP 2009 z čejkovického vinařství Radocha.

Když po sobě čtu poznámky, je to jasné. Ročník 2010 potvrdil očekávání, že jeho vína budou v průměru znatelně horší, než předchozí ročníky. Nebude to tak, že by vysoké kyseliny kroutily hubu, ale dobrých, harmonických vín bude míň. O vrbických vínech jsem se mnoho nedověděl. Když mám jmenovat nějaké hodně dobré víno, vyjdou většinou vína odjinud, ale i tak to stálo za to. Snad bude příští rok líp, ve Vrbici i na Moravě.

Navzdory převládajícímu tématu jsem prožil krásný týden bez vína. Nemůžu se chlubit, že bych vůbec nepozřel alkohol, protože jsme o velikonočních prázdninách sjeli s dětmi Ohři (a pil jsem pivo desítku), ale byl jsem skoro týden bez vína a bez postele (a bez internetu). Měli jsme luxusní slunečné počasí, nespadla ani kapka. Přišel jsem na to, že mi za ten týden víno vůbec nechybělo, ale chybělo mi dobrý kafe. Tolik k otázce, jestli je wine-blog jen maskou či zástěrkou pro začínající alkoholismus. Přiznávám, že jsem si po návratu otevřel oblíbené italské červené, ale podezření z alkoholismu odmítám. (Dodatečně upřesňuju čerstvé výsledky jaterních a ledvinových testů: na jedničku:o) Jak dlouho vydržíte bez vína vy?

Na vodu jezdíme, abychom nemuseli chodit do kopce. Byl jsem s touhle partou už po několikáté, ale pravá povaha mých společníků se ukázala při dvou příležitostech. První byla noční bojovka pro děti, kdy jsme potmě a bez baterek vylezli k ohni na blízkém kopci vyluštit hádanky Dvou Mudrců, abychom o půlnoci padli do spacáků. Hned druhý den, po dalších dvaceti kilometrech na řece, jsme tábořili před Kláštercem pod jakousi zříceninou (asi Šumburk). Před večeří se téměř všichni dospělci shodli, že se jde vylézt na zříceninu, za účelem doplnění endorfinů. Moje děti chtěly jít taky, tak jsem musel s nimi. Dospělci to ovšem vzali direttissimou, tedy útokem nejprudším svahem přímo nahoru, mimo cesty a bez ohledu na křoví a popadané stromy. Za hodinu jsme tam byli, děti byly nadšené, ale už v půl desáté se samy začaly shánět po spacáku. Tvrdím, že základ domácí pohody je utahat děti, ale tohle byl extrémní výkon.
Zjednodušil jsem si život a šel spát s nimi. Pohádku o Červené Karkulce jsem jim před spaním upravil. „Proč máš tak špinavé nehty?“ „Protože jsem jela na vodu a nemyla se.“ „A proč máš tak špinavé uši?“ „Protože jsem byla na Ohři a nemyla se…“ Špinavé dítě je šťastné dítě. Dětská schopnost dramaticky se ušpinit do dvou minut po umytí mě nepřestává překvapovat.

Bolí mě zadek od sezení na lodi, záda od pádlování, mám modřiny od spaní ve stanu a jsem spálenej od sluníčka. No není to pohoda?

Ratíškovičtí vinaři si na páteční seminář o stobodové stupnici pro hodnocení vína pozvali profesora Doc. Ing. Josefa Balíka, Ph.D., z Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Dostal jsem se tam díky pozvání jednoho z nich (a svojí touze doplnit deficit vzdělání). Třicítka vinařů hodnotila dvanáct místních vzorků, hodnotilo se společně, diskusí a hlasováním. Profesor Balík seminář vedl razantně, až se mi to občas zdálo nepříjemně důrazné, ale během doby jsem z reakcí a komentářů okolosedících vinařů pochopil, že to bylo nutné. Názory byly skutečně pestré.

A nižší známku bych nedával, tak se ani neptám!
Nízké bodové příděly jako nemoc začátečníků? Nemám s hodnocením praxi a dobře si pamatuju, jak jsem před dvěma roky hodnotil nápadně nízko. Nasadil jsem laťku vysoko a dával málo bodů, jako bych čekal, že na stůl přijde Lafitte, Romanée Conti nebo nějaká jiná bomba. Žádná bomba ale nepřišla a já měl nízké body. Dávat přiměřeně víc bodů je větší zábava. Tož nebojme se to ocenit, když je to dobré! Přidává se někdy i při sčítání – 72 a 4 je 77 bodů. Síra? Ale no tak, chlapi – odpustíme!

Vytrhávám ze souvislosti (tučně zvýrazněné) Balíkovy komentáře pro malovinaře, které se mi naživo zdály hodně žoviální. Ale hned při volné debatě po skončení semináře jsem změnil názor. Názory na to, co je dobré víno, byly v mém nejbližším okolí barvitě pestré, a takový rozptyl měřítek vyžaduje razantní řízení. Navíc jsem si v neděli večer doma otevřel poysdorfský Veltliner, moji každoroční jarní lásku. Pro legraci jsem si k němu vzal tabulku stobodovku a zkusil hodnotit. Dopočítal jsem se osmdesáti bodů, což mě překvapilo. Při nákupní ochutnávce se mi víno zdálo mnohem lepší, než při delším pití a hlavně při plném soustředění. Čekal jsem, že vínu dám víc bodů, ale při podrobnějším zkoumání jsem usoudil, že to je správně. Ne že by ta tabulka měla nějakou magickou moc, svoji roli spíš sehrálo soustředění. Ono to funguje! Dokonce to stále může být i zábava, ale stejně to funguje!

Ve skutečnosti asi nejvíc funguje, když si na degustaci uděláte čas a soustředíte se (už jsem o tom kdysi psal před rokem tady). Tabulka jen pomáhá soustředit se. Bodů se ode mě v nejbližší budoucnosti nedočkáte. Jednak by moje hodnocení asi ještě bylo příliš kolísavé, ale hlavně stále věřím na slovní popis. Utvrdilo mě v tom i stejné bodové hodnocení dvou různých vín. Dvěma moravským veltlínům jsme dali shodně 85 bodů, přestože šlo o hodně odlišná vína. Bez podrobnějšího popisu by mi samotné skore řeklo jen málo.

Loni jsem na jaře objel pět vesnických koštů, letos zaostávám. Zprávy o loňském ročníku moravských vín moc nelákaly, vylákala mě až jedna slečna z Olomouce, košt ve Vrbici a páteční výhled na jarní počasí. Díky pohostinnosti několika přátel jsem měl víkend nabitý jako týdenní dovolenou, ale zatím pořádnou analytickou zprávu nestíhám napsat. Ve středu jedu na Ohři v kanoi s dvoučlennou posádkou o věkovém průměru 9 let, takže podrobný report odsouvám. Dnes nanejvýš pár fotek…

Zapisoval jsem si vtipné poznámky docenta Balíka z pátečního semináře o stobodovce pro ratíškovické vinaře, ale doma jsem si posypal hlavu popelem – vzal jsem si tabulku a zkusil si pro srandu obodovat poysdorfský veltlín. Zíral jsem – ono to funguje! Už jsem o tom něco napsal. Snad mi za to v Raťkách neutrhnou hlavu.

Do Vrbice jsme jeli s yaxim přes vinice z Čejkovic, z cesty je i úvodní fotka rozkvetlého stromu ve vinici. Když dojedete po D1 z Prahy do Brna, nemůže vás na polní cestě vinicema už nic překvapit. Určitě to je bezpečnější, než cesta zpátky do Prahy. Ochutnal jsem ve Vrbici něco přes šedesát vzorků a zjistil, že pověst ročníku 2010 nelhala. Ale byla tam zajímavá vína Jana Stávka z Němčiček a spousta báječných červených vín z předchozích ročníků. Potkal jsem tam Pražáky, které jsem neviděl už skoro patnáct let a nepoznal je, protože vypadali mladší než tehdy, a další Pražáky z posledních Komunitních Bedýnek.

Otevřené sklepy… Zastavil jsem po cestě v Miloticích a ptal se na cestu trojice mladíků. My nevíme, my jsme z Prahy. Je jich všude plno… jsou mladí a veselí, poznáte je podle barevné kapsy zavěšené na krku a skleničky v ruce.

Odpoledne jsem z Vrbice odjel do poddvorovské Krásné Hory a přidal se k degustační večeři pro krásnohorské zákazníky. Nestihl jsem sice procházku po vinicích a přišel pozdě na prohlídku sklepa, ale to hlavní jsem stihl.

Večeře měla šest chodů a sedmnáct vín. Začínalo se křepelčím vajíčkem.

Jehněčí kýta na čerstvých bylinkách byla pro mě vrchol večera. Maso tak jemné, že se k němu těžko hledá víno. Jako by volalo po víně deset let starém.

A protože štěstí přálo, svezl jsem se v neděli v poledne s vinařem do Poysdorfu pro sazenice a nakoupil šest mladých veltlínů. Při nákupní degustaci zavládlo nadšení (ceny kolem 5,50 Euro s vyjímkou FRIENDS od Hausera, ten je dražší), ale doma přišlo odhalení – ročník 2010 nebude ani v Rakousku patřit mezi obdivované. Nebo že by se mi jazyk vybrousil na poddvorovské degustační večeři a ratíškovické stobodovce?

Na středeční degustaci břidlicových ryzlinků ve Viničním Altánu dorazilo nějakých 55 návštěvníků. Docela velká návštěva na akci začínajícího dovozce a studené deštivé počasí. Ivan Dramlitsch říkal, že na jeho pozvání přišlo asi pět lidí, tak mě zajímalo, kolik ze zbylých padesáti byli pravidelní návštěvníci Altánu a kolik čtenáři Skleničkova blogu. Ráno jsem kouknul na statistiky návštěvnosti blogu a zíral: přestože jsem už víc než týden nepřidal žádný příspěvek, ve středu jsem měl největší počet návštěvníků za posledních 30 dní. Škoda, že si nemůžu vytáhnout, kolik z nich si přišlo znovu přečíst moji zprávu z předchozí degustace mitlrajnských ryzlinků. Doufám, že jste v Altánu byli, mně se to moc líbilo!

Cestou na degustaci v Altánu jsem objevil zbrusu novou vinotéku na Bělehradské. Antoine Philippe dováží vína ze své rodné Francie, na webu i v obchodě ještě leccos chybí, ale prodavačka vítá návštěvníky francouzsky civilně, nabídkou vína k ochutnání (důležitou část nabídky tvoří šampaňské bublinky, takže pýthicky věštím mnoho, přemnoho článků na severním i jižním svahu:). Vyzkoušel jsem dvě, gaskoňské bílé UBY, směs Colombard a Ugni Blanc s nečekaně svěží kyselinou, za 180 Kč bezvadné letní pití, a alsaský Riesling Vieilles Vignes od Dominique et Julien Frey, navzdory očekávání lehký a ovocitý ryzlink. Přitahovalo mě Chateauneuf du Pape 2003 za 490 Kč, ale nakonec jsem odešel se Sancerre 2009 za 300 Kč. Hned za rohem v Záhřebské je vinotéka Le Strade del Vino, kterou spoluvlastní pětice piemontských vinařství. V Praze začíná být těsno, a to jsem si donedávna myslel, že český trh je malý. Večer po degustaci jsme s návštěvníky drbali i to, jak chtějí domácí vinařství rostoucí konkurenci čelit? Zdražením mizerného ročníku 2010? To by bylo poměrně originální a nevyzkoušené řešení, ale letos jsem ještě žádný košt mladých moravských vín neabsolvoval, tak bych tady neměl ventilovat vyčtené a odposlechnuté názory na to, jak dobrý nebo špatný byl rok 2010. O víkendu se na jeden chystám, takže případné další poznámky dodám příští týden.

Natěšený na výše zmíněné Sancerre 2009 otvírám víno hned následující večer spolu s o den dříve otevřeným Sauvignonem 2010 z Krásné Hory. (Pravidelní čtenáři vědí, že Sancerre = Sauvignon, jeden ze dvou nejslavnějších Sauvignonů na světě a oba pocházejí ze sousedních vesnic v údolí Loiry, takže srovnání s domácím Sauvignonem není náhoda.) O Sancerre jsem tady psal za čtyři roky snad jen dvakrát, jednak se Sauvignonu spíš vyhýbám (ale Sancerre je vyjímka!), jednak dobré Sancerre bývá drahé. Takže 300 Kč je fakt přátelská cena, jen jestli to nebude průšvih? Průšvih to není, ale při hodnocení mám problém. Všechna Sancerre, která jsem zatím pil, byla výrazně barikovaná vína. Něco jako burgundský Meursault postavený na odrůdě Sauvignon :o) Sancerre 2009 od Picarda je příjemné víno s ovocnou a lehce kmínovou vůní a pěknou říznou kyselinou, ale barik tam hledám marně. Možná je za tím moje malá zkušenost s Loirou (a barikový sud není podmínkou uznání apelace v Sancerre?), možná je za tím pozdní odpoledne strávené na fotbale v studeném větru, ale jestli tohle víno bylo v sudu, tak jsem to nepoznal (ráno po zveřejnění koukám, že Wikipedie píše – Sancerre bývá většinou nebarikované:o). Ve vůni jsem byl na pochybách, ale v chuti ne. Nelibuju si v opisování a popravdě jsem líný hledat to v encyklopediích (raději prezentuju blog jako osobní, soukromý zápisník), ale nejspíš to někdo z čtenářů ví a doplní mě :o)

Bez očekávaného bariku je víno lehké, minerální, příjemně vyvážené – jen to prvotní očekávání těžkého, nabušeného Sauvignonu se nesplnilo. Krásnohorský Sauvignon je vlastně opulentnější, díky jednodennímu náskoku při otevření, nápadně ovocně a herbálně voňavý, v chuti tělnatější a dokonce i minerálnější, ve vůni i v chuti. Ale pro mě je v něm minerality až moc, intenzivní minerální tón mi není úplně příjemný a znejisťuje mě, jestli je to tak dobře (ale stojí jen 180 Kč). U Sancerre mě sice znejisťuje nečekaná lehkost a pitelnost, ale ve víně samotném neruší vůbec nic, to je naprosto příjemné, harmonické, zdravě pitelné. 12,5% alkoholu, odbouraná kyselina jablečná. Jestli se nepletu v tom, že zrálo v nerezu, tak je to příjemné letní pití na letošek, ale ne na delší archivaci.

Jedna vlaštovka jaro nedělá! Už jsem tu myslím psal, že jaro dělá první jarní den, 21. březen. A bude líp, nejmíň do roku 2030 se první jarní den přestěhuje na dvacátého. Důvody vypadají složitě, takže bych spíš měl napsat, že jedna vlaštovka jaro nedělá, protože jaro dělá jarní rovnodennost.

Přemýšlel jsem o tom, která další znamení signalizují příchod jara. Stohy dřevěného uhlí na grilování u vchodů do supermarketů? Letos synchronně na apríla. Soukromě mám ještě další znamení. Na silnicích se vyrojí policajti s radarama. Od nějaký holky dostanu kopačky. Nebo je nějaký dám. Letos jaro přiběhlo celý zadejchaný… Jak to zpíval o jaru Martin Kraus?

Chce se mě hulákat, s holkama slastí řičet
zavřete dveře – táhne mi na čtyřicet

Holčičí sukýnky na schodech v elektrice

jenom ne do spárů nějaký semetrice

Chce se mi křičet, řvát, život je prostě špice

Někam se podívat, jenom ne do márnice

(cituju zpaměti a omlouvám se za případné zkomolení.)

Začalo to jako každej rok, v našem lese vykvetly kolonie sněženek. Je to chráněná oblast, jen mateřská školka sem vodí děti trhat kytičky. Tak jsme si pět kytiček taky utrhli. Jak se v lese zabělá, je to jasný – jde jaro.

Tyhle hyacinty jsou záhada, hříčka přírody. Rostou za domem, každej rok je aspoň desetkrát přejedu sekačkou na trávu a stejně mi na jaře zase vykvetou.

Před pár roky nám sousedka podala přes plot uschlej prut, ať si ho zasadíme. Nevsadil bych si na to ani padesátník, ale loni jsem z něj otrhal dost višní na jedny knedlíky. Ono si to žije tak nějak napříč mým životem, navzdory mým očekáváním. Respektuju to a sekačkou objíždím kolem.

Sedmikrásky. Podle zemědělců plevel, ale fandím jejich úporné životaschopnosti. Když jsem kdysi barák se zahradou koupil, válel jsem se po trávě a křičel nadšením – mám svoje sedmikrásky!

Podlehl jsem prvnímu přívalu slunečního svitu a vytahal na zahradu stůl a židle. Sluníčko kouzlilo, předsevzal jsem si oslavit jaro lahví sektu vypitou na zahradě, navlíkl dvě trička a dva svetry a po dvou deci se běžel zase schovat domů ke kamnům.

O týden později už jsem popil loňskou Vernacciu 2009 od Rocca delle Maccie, parádní suché bílé, ale už přestárlé – mělo se vypít už loni, mladé. Ale do studeného jara bylo dobré. Bavilo mě prohlížet si koruny stromů vzhůru nohama ve skleničce, náhodou je to vidět i na obrázku.

Před rokem jsem vítal jaro kopřivovým nákypem, letos Vernacciou. Jak jste přivítali jaro vy?

Další z řady perfektně připravených italských ochutnávek se konala ve čtvrtek 31. března v pražské vinotéce Le Strade del Vino. Představovala se piemontská vína vinařství Dora Renato, degustaci vedl sám majitel Renato Dora, pomáhala mu jeho žena Clara a víno rozléval jejich syn, enolog vinařství. (Takže až příště zase přijede do Prahy na degustaci z moravského vinařství obchodník místo majitele nebo vinaře, vzpomenu si na to…)

Vinařství sídlí západně od Turína v obci Frossaco, jejíž zdi stojí už od roku 300 našeho letopočtu. Podávala se vína moderně připravená, některá z nich spíše tradiční, některá ukrutně moderní. Ale pojďme na ně.

První vzorek bylo Dolcetto Pinerolese D.O.C. 2009 (255 Kč). Suché červené z odrůdy Dolcetto macerované jen týden a vyzrávající v nerezových tancích do jara 2010, kdy se i lahvovalo. Jednoduché suché červené s krásnou rubínovou barvou je základním vínem vinařství, aspoň podle toho, že se stáčí a prodává každoročně jako první. Není určené pro delší archivaci, ale k brzkému vypití. Vůně je spíš uzavřená, ovocná, chuť s pěknou kyselinou a stopou tříslovin připomíná lesní ovoce. Jednoduché, hladké, živelně pitelné.
Freisa Pinerolese D.O.C. 2008 (264 Kč) pochází ze stejnojmenné autochtonní odrůdy. Název je z francouzštiny a odkazuje k jahodám, fraise. Zase krátká macerace a zrání v nerezu. Víno s trochu temnější rubínovou barvou než předchozí Dolcetto, s výraznou ovocnou vůní připomínající přezrálé lesní plody. Je „allegro,“ má malé perlení v nástupu chuti, což pan Dora představuje jako typickou vlastnost, ale mě to trochu ruší, protože mě to znejisťuje a nutí přemýšlet o tom, jak moc se to podobá stopám po druhotném kvašení. V chuti pěkně čisté s tříslovinovým závěrem, elegantní, středně dlouhé. Podobné lokální speciality mě baví, takže jsem jednu lahev koupil na domácí zkoumání.

Barbera Pinerolese D.O.C. 2008 (255 Kč) je červené z odrůdy Barbera. Trochu delší macerace než u předchozích vín, ale znovu připravovaná jen v nerezových nádobách. Má světlou rubínovou barvu a hodně bohatou, až navinulou vůni. Pan Dora dodává, že se Barbera dělá v každé vesnici jinak, může se pít mladá k jídlu nebo vychutnávat starší s terciálními aromaty. Tahle má příjemnou kyselinu, chutná ovocně po čerstvých lesních plodech, rozhodně ne přezrále, má pěkný kořenitý závěr. Středně dlouhá až dlouhá chuť.

Argal V.Q.P.R.D. 2007 (330 Kč) je směs 50% Barbery, 30% Freisy a 20% Neretto, další autochtonní odrůdy. Poměrně krátká macerace a kvašení a potom rok v barikovém sudu. Světlá rubínová barva, pěkná vůně s přezrálými lesními plody, totéž následuje v chuti. Barik nedominuje, byly použity 3-4 roky staré sudy. Dopil jsem to rychle a bez poznámek, což ostatně odpovídá názvu Argal, který pan Dora vysvětloval jako místní výraz pro velkou spokojenost, takže jsem si pro jistotu odnesl další lahev na doma.
La Cavalleria 2005 D.O.C. (660 Kč) je další víno z odrůdy Barbera, tentokrát s patnáctidenní macerací a osmnácti měsíci v bariku, údajně v nových sudech (první nebo druhý rok). Má temnější barvu a na silnější vůni, přezrále ovocnou, květinovou a alkoholovou. V plné chuti je hodně cítit sud, koření, výrazně třísloviny. Ukazuje to na hodně vyzrálé hrozny, tohle víno bych chtěl zkusit znova za tři roky. Upřímně se přiznám, že se mi tahle Barbera líbí, ale nedovedu si zatím představit, že bych pil celou lahev. Vzpomínám si na burgundské vinaře a jejich bonmot, že se víno nedělá na archivaci, ale na pití – a čtyři roky v lahvi by měly být na Barberu dost dlouhá doba. Jestli ne, tak to vinař s barikem prostě přehnal?

Velluto (540 Kč) je stolní víno, protože složení neodpovídá žádné denominaci, a tudíž se nemá uvádět ani ročník. 75% Barbera a 25% Dolcetto. Dva týdny macerace a rok v barikových sudech, napůl francouzské a americké dřevo. Před lahvováním dalších 6 měsíců v nerezovém tanku. Zase rubínová barva, elegantní likérová vůně a suchá chuť se spoustou tříslovin. Víno má hodně alkoholu, je silné, strukturované a výrazné. Hodně nabušené, ale s vkusem, v závěru třísloviny drhnou na jazyku navzdory názvu „Velluto,“ který odkazuje k sametu. Pan Dora ho představuje jako „mezinárodní víno,“ se skladbou chutí odpovídající podobně internacionálním vínům z celého světa. Souhlasím s tím, že to je víno, které by mohlo vzniknout v mnoha jiných světových vinařských oblastech (a nejspíš by zabodovalo v soutěžích), ale rovnou dodám, že mě tenhle novátorský internacionální přístup nepřitahuje. Víc mě baví jednodušší, ale místně identifikovaná vína jako Freisa nebo Barbera. Ne pro jejich jednoduchost či pitelnost, přes kterou se k podobnému závěru dostal i Svah, ale pro zakotvenost v místní gastronomii a kultuře. Vůbec tyhle místní, autochtonní odrůdy, z hlediska světového obchodu s vínem bezvýznamné, považuju za italský poklad – zrovna tak jsem jásal na nedávném Putování po italských vinicích nad Schioppettinem 2008 z vinařství La Tunella, elegantním suchým červeným s aromaty rybiny ve vůni i v chuti…

Pro mě byly z ochutnávky nejzajímavější Freisa, Barbera a Argal. Zavěštil bych si, že dovoz italských vín bude stoupat, ale to je téma na jiný článek…