O úspěchu letošní kampaně Svatomartinského vína svědčí i to, že když jsem se vypravil s týdenním zpožděním, zaviněném nemocí, do vinotéky, dozvěděl jsem se, že Svatomartinské je už komplet vyprodané. A protože znám vinaře, kteří tvrdí, že nejlepší víno je to prodané, vidím to jako úspěch.

Sám jsem nestihl stylově ochutnat Svatomartinské ani Beaujolais Nouveau v den spuštění kampaně, koupil jsem si alespoň jedno Beaujolais Nouveau a rozhodl se zlikvidovat těch pár Beaujolais ve svém sklepě.

Někdy na jaře jsem koupil v TESCO „kozí“ Beaujolais Villages 2005 AOC Les Chèvrefeuilles (výrobce Vignes et Terroirs du Beaujolais) za 150 Kč. (Pokud vládnete francouzštinou, uvítám připominky k překladu názvu vína, a co má společného s kozami.) Podařilo se mi v něm přetrhnout korek, ale jinak adjustáž je uměřená klasická božoléská se sřídmou etiketou. Barva vína je rubínová, jiskrná. Vůně je ovocná, ale příliš potlačená, nevýrazná. Chuť bohužel odpovídá ceně, prim hrají kyseliny a citelné jsou i třísloviny. Pitelné, ale ploché, nezajímavé víno, lepší se pije podchlazené. Minulý měsíc jsem v TESCO viděl na tomto víně nálepku označující zlatou medaili z výstavy vín v Maconu, ale v této formě by víno v Maconu nedosáhlo ani na diplom.

Chénas 2002 AOC od „krále Beaujolais“ Georgese Duboeufa je podobný případ. Náhodná jarní koupě ve vinotéce za 200 Kč, ale už tmavá rudočerná barva vína naznačuje, že víno nebude v pořádku, vůně veškerá žádná, chuť taky pryč, přestárlé víno, na kterém se krutě podepsalo špatné skladování. Vylil jsem a udělal si uzel na kapesníku, že výhodné výprodeje mám ignorovat.

Výjimkou z pravidla o levných nákupech je Beaujolais 2004 AOC od Lupé-Cholet, které jsem koupil na jaře ve velkoobchodu JIP v Líbeznici u Prahy za cenu kolem 180 Kč. Má zase typickou láhev i etiketu. Lupé-Cholet je negociant, tedy obchodník z Nuits-Saint-Georges, poměrně renomovaný obchodník především s červenými víny z Cote-de-Nuits.

Barva vína je hodně světlá rubínová s nevídaně širokým bledým pruhem na okraji sklenky. Vůně je mnohovrstevnatá, mírně nakyslá a výrazně proměnlivá. Od překvapivého bezu se vyvíjí přes tóny pryskyřice až po náznaky selských vůní. Vůně asi není typická, ale je zábavná. Chuť je velmi uhlazená a vyvážená, byť trochu řídká. Má výraznou ovocnou kyselost a pěkné třísloviny, které se projevují až na konci chuti. Myslím, že skladba vůní a chutí není úplně korektní, ale nijak mi to nevadí. Víno je pitelné, zábavné, v chuti pestré a uhlazené, cena je bezvadná. Jedna ze zábavných vlastností vína je to, že s časem a teplotou čím dál víc připomíná Pinoty, kterými je výrobce Lupé-Cholet známější.

V našich končinách prostě z celého Beaujolais dopadá nejlépe Beaujolais Nouveau – náhoda mě znovu zavedla do obskurně vyhlížejícího krámečku v Křižíkově 39, kde jsem už na jaře kupoval toto báječné Sancerre. Měli tam otevřené dvě Beaujolais Nouveau, už už jsem si nechával zabalit to levnější (cca 170 Kč), když mě majitelka přemluvila k ochutnávce, jejímž výsledkem bylo, že jsem koupil to dražší, Beaujolais Villages Nouveau 2007 AOC od Daniela Crozeta (286 Kč).

Adjustáž je opět typická pro mladé Beaujolais, povzbuzující je zmínka na etiketě: „Daniel Crozet Viticulteur – Récoltant,“ tedy „Vinohradník – pěstitel.“ Neznám francouzské reálie a předpisy podrobně, ale beru to jako protiklad k častému označení „Negociant“ (obchodník), což bývá případ většiny dovážených vín. Negocianti bývají obvykle větší podniky s širokým sortimentem a velkou výrobou, skupující hrozny (případně i víno) od menších pěstitelů. Vinohradníci jsou většinou menší vinaři, kteří prodávají výhradně víno z vlastních vinic. Pochopitelně je pro dovozce jednodušší obchodovat s těmi velkými.

Ale už zpátky k vínu! Barva je rubínová a sytá, tedy v rámci apelace Beaujolais. Vůně je překvapivě proměnlivá podle provzdušnění, začíná až selským „oblakem stájových vůní“ (Vančura) a pokračuje elegantní štiplavě ovocnou vůní (hrušky). Chuť je příjemně hladká, ovocná s převládajícími hruškami a jablky. Má krásně odbourané kyseliny, středně dlouhou ovocnou chuť a příkladně vzbuzuje nutkání znovu se napít. Krásné mladé víno! Je lehké, nemá váhu velkých Cru Beaujolais, ale ve své třídě je ukázkové. Jediná škoda (kromě ceny) je, že ho nejde archivovat dalších pár let (nebo jde, ale nedá se čekat zlepšení).

A kdo dočetl až sem, může si zaklikat v anketě, která se už brzy uzavře.

Víno pro dámy! Od barvy rudé růže přes rafinovanou vůni až po složitou, ale harmonickou chuť, však ho taky dělají ženské! Tou poslední myšlenkou si nejsem jistý, vinařství se jmenovalo Nathalie et Jean-Claude Theulot, ale při mých návštěvách jsem tam vždycky mluvil jen s dámami, takže to mám uložené ve vzpomínkách jako ženský podnik. Navíc, bylo to vůbec první vinařství, které jsem v Burgundsku navštívil.

Barva je rubínová, slušně vysoká na burgundský Pinot (takže vlastně bledá), s bleďoučkým okrajem, znakem mladého ročníku. Ale první asociace byla tmavě rudá růže a to platí! Vůně je rafinovaně štiplavá s voňavkovým ostnem, směs lesních plodů a lékořice, moc pěkná. Při delším sezení nad vínem vymíchám ze sklenky i těžkou orchidejovou vůni. Chuť je jemně kořeněná, hlaďoučká a inkoustově hutná, s jemnými tříslovinami, elegantní a rafinovaná. Ještě v ní příliš vystupují kyseliny a ruší na konci chuti. Zřetelně minerální dochuť. 13 procent alkoholu neruší, víno se dá pít už teď, ale kvůli kyselinám si ho schovám na příští vánoce.

Pustím si na přehrávači Mercury Blues s Alanem Jacksonem (pijákům Mercurey doporučuji – je to sice o auťácích značky Mercury, ale mě to skočilo v autě do přehrávače zrovna na hlavní třídě v Mercurey i s tím vlezlým refrénem : I’m crazy ‚bout a Mercury/ I’m gonna buy me a Mercury/ And cruise it up and down the road.) a zavzpomínám – už si nepamatuji, jestli jsem do městečka Mercurey dorazil cíleně, ale myslím, že to byl jen vedlejší účinek plánované cesty do Beaujolais. Udělali jsme zastávku na náměstí v Mercurey a hned první vinařství, na které jsme narazili, bylo toto. Nadšeně jsme vyzkoušeli francouzskou pohostinnost, přidali se ke skupince francouzských návštěvníků a ochutnali asi patero vín. Odvezl jsem si tehdy krabici Mercurey Vieilles Vignes, vína ze starých vinic (obvykle se tak označují vinice starší než 60-70 let). Francouzi se na rozdíl od moravských vinařů starými vinicemi pyšní, vysvětlují to tím, že po tolika letech réva zapustí kořeny do hloubky 10 – 15 metrů a dokáže z podloží vysávat minerální látky a pumpovat je do hroznů, nevýhodou tohoto postupu je mnohem nižší úroda než u mladých vinic. Jsem obvykle k podobným teoriím skeptický, ale Mercurey Vieilles Vignes přesvědčilo i mě, protože bylo zřetelně minerální. Za cenu 9 € za lahev mi připadalo ve srovnání s klasickými velkými burgundskými víny laciné. Nevím, co bylo v zemi 10 metrů pod těmi keři Pinotu u Mercurey, ale něco tam bylo a Theulotovi si dali tu práci, aby se to dostalo do lahví tak přesvědčivě, abych to i já ucítil.

Letos na jaře jsem se do stejného vinařství vydal znovu. K mému zklamání Vieilles Vignes už nebylo v prodeji a vyrozuměl jsem, že už ani nebude. Ochutnal jsem několik jiných červených burgund a koupil karton Premier Cru Les Vellées, které se mi líbilo nejvíc. Měl jsem ještě namířeno do Montagny (starý text zde) a zastavil jsem se v Mercurey ještě ve dvou vinotékách a několika vinařstvích, ale všude to skončilo tím, že jsem jako poděkování za ochutnávku koupil jedinou lahev, protože jsem měl dojem, že žádné z ochutnávaných vín nepředčilo Les Vellées. Na odpolední cestě zpátky přes Mercurey jsem s pocitem porážky a kapitulace znovu zazvonil u Theulotů a s omluvou koupil druhý karton Les Vellées – nic lepšího jsem ten den v Mercurey neobjevil.

Mercurey má asi 1500 obyvatel a 700 hektarů vinic klasifikovaných jako AOC, z toho 126 hektarů Premier Cru. Roste tu výhradně Chardonnay (produkce 420.000 lahví ročně) a Pinot Noir (roční produkce 3.300.000 lahví). Průměrné hektarové výnosy jsou 40 hl u Pinotu a 45 hl u Chardonnay – pro ty, kteří chtějí srovnávat.

Hledáte-li to nejlepší, co burgundské vinařství nabízí, nevyhnete se velkým jménům. Já spíš hledám vína, která mohu pít (skoro) každý večer, a Chevalier Montrachet Grand Cru od Leflaiva (200 €) nebo Romanee Saint Vivant od Arnouxe (160 €) nic neřeší, pokud se nerozhodnu delší dobu pít jen vodu z vodovodu 🙂 Vyplatí se potom sjet z hlavní silnice a vydat se okreskami dál od hlavních vinařských center. Kromě občasných objevů zámečků jako na horním obrázku můžete najít i úžasná vína za ceny hluboko pod standardem hlavních cest, popsaných ve všech průvodcích. Přiznávám, že na některé výlety za francouzskými víny jsem vyrážel s taškou průvodců a stohem výpisků řazených do tabulek. Často jsem se potom těžko smiřoval s tím, že nejdychtivěji hledaná vína byla už dávno vyprodaná a já se musím rychle vyrovnat se zklamáním a najít si nové objevy jen na základě ochutnávky.

Dnes mi podobné hledání připadá mnohem zábavnější – vína oceněná v průvodcích a soutěžích bývají zákonitě rychle vyprodaná, a tak se vyplatí sjet z hlavní silnice a hledat si vlastní objevy na vedlejších cestách. Každopádně Mercurey leží 12 kilometrů jižně od Cote d’Or a místní vína přes vysokou kvalitu nedosahují závratných cen Chambertinů a Musigny. Doporučuju!

A když už jste dočetli až sem, zaklikejte si v anketě o víně!

Před několika lety jsem slyšel vyprávět o nákupních degustacích v Bordeaux, kde si importéři a velkoobchodníci na základě ochutnávky ještě nevyzrálých vín rezervují velké objemy, které si odvezou až po několika letech. Sommelier si stěžoval na degustační maratón, kdy musí za den ohodnotit i stovku vín a na podkladě jeho hodnocení potom firma nakupuje. Vína jsou ještě plná tříslovin, agresivní, neusazená a chutnané víno se přitom zásadně vyplivuje – představte si ty kamióny vína nakoupené na základě ochutnávky šedesátého nebo stého vzorku, poté, co jste předem něco polkli… moje první otázka byla, zda si po takovém dnu sommeliéři k večeři také objednají láhev vína. Omlouvám se, ale představa milovníků vína ochutnávajících desítky vzorků světoznámých vín v jediném dni (a vyplivujících je do připravených nádob) mi připadala až trýznivá.

Včera jsem si to vyzkoušel, byť na jediném vzorku. Přinesl jsem si od lékaře antibiotika (s doporučením bez alkoholu), takže mám na tento požehnaný týden mezi Martinem a Beaujolais Nouveau utrum. Využila toho paní Skleničková, který s jiskrou v oku pravila, že si musí vybrat nějaké dobré víno, když ho teď bude mít nerušeně sama pro sebe. Usmlouval jsem to nakonec na alsaský Gewurtztraminer Grand Cru Eichberg 2005 z eguisheimského vinařství André Schneider (foto ze sklepa na spodním obrázku).

Láhev je alsaská klasika, štíhlá flétna. Barva vína je světle žlutá, zlatavá, připomíná zralé citrony. Vůně nejvíc připomíná bezové květy, citrusy, mirabelky a jemnou směs koření. Bezová vůně mě přináší vzpomínky na babiččino bezové víno a tím hned od začátku sráží můj dojem dolů. Chuť je opět jemně bezová s kořenitou špičkou, je v ní cítit med a trochu potlačeně citron a mirabelky. Mírný zbytkový cukr neruší, to dodávám hlavně proto, že mám rád spíš suchá vína, a v alsaském tramínu této kategorie se dá očekávat vyšší zbytkový cukr. Konzistence je mírně olejovitá, hustá, ale celkový dojem z chuti je až příliš jemný. Víno jsem koupil u výrobce za 7,50 €, tedy mnohem méně, než obvykle alsaské Grand Cru tramíny stojí, je to typický tramín z Eguisheimu, ale jaksi řidší než například ty od Wolfbergera. Možná je to dáno i mládím vína, za 7,50 € je to každopádně krásný tramín, ale od alsaského Grand Cru bych čekal ještě o kousek větší váhu. Nebo je to jen frustrace z toho, že jsem nemohl polykat? Určitě bych byl spokojenější s polykáním, ostatně nejnovější vědecké poznatky, o kterých jsem plkal tady, tomu odpovídají!

Takže kolem mě prošlo Svatomartinské a nestihnu ani Beaujolais Nouveau. Díky nemoci tak obě letošní kampaně v jejich aktuálních termínech prošvihnu. Letos mě to mrzí, protože kampaň na Svatomartinské poprvé vypadá k světu. Pokud jde o Beaujolais Nouveau, asi příští týden něco stihnu ochutnat, ale ažůr už to nebude. Nevadí, obě vína jsou vyráběná rychlenou technologií (odpusťte mi to zjednodušování), a o takových vínech obvykle říkám „vypít do vánoc“ – a do vánoc toho ještě stihnu! Jen se přimlouvám za to, abychom kvůli kampaní na mladé a svěží Beaujolais Nouveau nezapomněli na mohutnější a elegantnější Cru Beaujolais, jako jsou Moulin à Vent a Fleurie (která se dají pít i po několika letech).

Přidávám několik fotek z dubnového Fleurie (s typickou načervenalou půdou ve vinici) a doufám, že příští týden už budu moct polykat s vámi!