Archiv pro měsíc: Srpen 2009

Arnolfo 2003 IGT

Přicházím na chuť soukromým svátkům. Narozeninám, jmeninám, výročím. Rozhodnutí, nad kterými bych jinak dlouho váhal, jdou pod tlakem kalendáře najednou snadno. Minulý týden jsem měl hodně práce a najednou cvak, uvědomil jsem si jeden takový svátek. Bylo už šest večer, příliš pozdě na to, abych si otevřel lepší víno, na které bych musel tři hodiny čekat, než se mi v džbánku okysličí. Obvykle bych se dlouho rozmýšlel, ale jak už napsal kdysi Vladislav Vančura, letmý pohled protihráči do karet napoví víc, než mnohé úvahy, nakoukl jsem do chladničky a bleskově otevřel supertoskánce z Fattorie il Palagio, Arnolfo di Cambio 2003 IGT.
Přestože vím, že Fattoria il Palagio se zaměřuje především na levná vína pro supermarkety (Vernacchia di San Gimignano, Chardonnay, Chianti), je těžké si tenhle podnik nezamilovat. Těsně před vesnicí Castel San Gimignano sjedete z okresky na prašnou poní cestu a kličkujete asi kilometr zvlněnou krajinou mezi vinicemi. Výhledy na kopečky osázené révou mě vždycky naladí na intenzivní očekávání a bíle omítnutý dům s prodejnou se mi moc líbí, takže k němu podvědomě zrychluju. Nemůžu být objektivní, mně se tam prostě líbí.
Už jsem tady psal, že se mi moc líbilo stejné víno v ročníku 2006. (Na stejném odkazu najdete i základní informace o výrobci.) Co jsem tehdy napsal o ročníku 2006 platí i o tomto vínu – stejná robustní láhev, 100% Sangiovese, nejrozšířenější italská odrůda a mimochodem i odrůda, se kterou se Italové nejvíc identifikují. Před pár týdny jsme diskutovali o tom, jestli jednoodrůdové Sangiovese může být označeno jako supertoskánec, super-tuscan a došli k tomu, že ano. Obvykle se jako super-tuscan označuje jen jedno víno z produkce vinařství (to nejlepší), a i tahle podmínka je v případě Arnolfa splněná. Víno zraje 18 měsíců v barikových sudech (a dalších 6 měsíců na lahvi) a přichází tak na trh se znatelným zpožděním oproti Chianti a dalším běžným, konzumním vínům.
Už při prvním pohledu přes sklo vykazuje víno známky vyššího stáří, třešńová barva má cihlový tón s oranžovým okrajem, jako karmínové královské šaty zestárlé v muzeu. Vůně je jemná, jemňoučká, vábivá a jak jsem zvyklý pít často levnější vína (častěji, než bych chtěl), zpočátku se zdá být vůně příliš jemná a málo agresivní (ostatně podle toho se nejčastěji pozná průmyslová supermarketová kusovka od poctivé ruční práce 🙂 Zprvu jsou cítit lesní plody, poznávám očekávané ostružiny, po chvíli soustředění vystupují jasně žampiony. Chuť zpočátku zaostává za vůní, zdá se mi mdlá a unavená, se zralými třešněmi a lesními plody, později nalézám i v chuti celý vesmír lesních aromat – vlhký les, houby a podhoubí, ostružiny. Jemné ostří koření. Stále jsou v chuti znatelné třísloviny, ty zůstávají viset na patře nejdéle. Kafe a čokoláda v závěru chuti. Buď má víno špetku zbytkového cukru nebo vyšší bezcukerný extrakt, protože chutná až sladce (Dodatečně doplňuju z nalezených podkladů: 13,5% alkoholu, 2,5 gramu cukru a 26,2 gramu bezcukerného extraktu, celkem vyrobeno 10.666 lahví). Můj původní dojem byl, že víno je už znatelně za zenitem, ale postupně mě vtahuje a baví stále víc. Možná bych mohl s druhou lahví počkat ještě dva roky, až se třísloviny úplně rozpadnou?
Kdyby stárnutí přinášelo vždycky takhle pestré zkušenosti, to by se to stárlo!

Recenze

Bedničkový teasing : Vinař roku 2009

Tak jsem včera nedorazil na pražskou ochutnávku francouzských vín (to by samo nestálo za zaznamenání ani tady na blogu). Na konci prázdnin mívám žně, vrcholí mi jeden pracovní projekt a nestíhám. Chvilku po šesté mě na výjezdu z Prahy zazvonil v autě telefon, volal vinař Richard Tichý z Hrušek. Že pojede do Prahy a že by mi mohl ušetřit cestu, kdyby mi přivezl víno, které jsem si u něj zarezervoval do příštích Komunitních bedýnek.
O jeho vínech jsem tady už párkrát psal, zejména o ryzlincích. Hned od začátků Skleničkových Komunitních bedýnek (dále jen SKB :o) si dělám zuby na jeho rýňák 2007 (poprvé jsem o něm psal už tady). Začátkem roku ho ještě neměl nalahvovaný. V době prvního kola SKB byla situace ještě složitější: pan Tichý rozdělil víno do dvou nádob. V jedné z nich víno zůstalo tak, jak bylo předtím, když jsem je poprvé koštoval. Se zbytkovým cukrem. V druhé bečce víno nastartovalo a prokvasilo skoro do sucha. První várka šla do lahví dříve, ale stále neměla etikety. Víno odpovídalo pozdnímu sběru, ale většina se ho prodala bez etiket a na zatřídění jako pozdní sběr nikdy nedošlo. Druhá část je zatříděná, ale senzoricky i analyticky se obě vína, ač původně pocházejí z jedné kádě, liší natolik, že pan Tichý pravil, že nebude nic šidit a zbytek prvního doprodá bez etiket a bez zatřídění. A jestli chcete, tak vám pár lahví dám stranou, prej. (Popisuju tu genezi vína zpaměti a snad jsem to moc nepopletl.)

Seděl jsem u něj v Hruškách na zápraží horký páteční červencový večer cestou na Horňácké a obě vína jsme koštovali. Bylo to o prsa, ale u mě vyhrál nezatříděný rýňák: výrazné kyseliny k ryzlinku patří, a tentokrát se mi líbilo, jak byly podepřené zbytkovým cukrem. Takže jsem si řekl, že lahev popíšeme bílým fixem a půjde do bedýnek tak, jak je, bez etiket. Slíbil jsem, že ho v září pár krabic koupím… ale když mi včera večer pan Tichý volal do auta, nevěděl jsem ještě kolik těch krabic mám koupit a byl jsem utahaný po šíleném dnu s telefonáty desítky zákazníků, takže jsem rozhodnutí odložil na září. (Tiše a ostýchavě se tehdy v Hruškách zmínil, že jedno víno dal do soutěže v TESCO a vyhrálo… takže tam poputuje skoro všecko, protože ho má tak akorát na splnění podmínek soutěže :o)

Doma jsem chvíli pokoukal na trápení Olomouce proti Evertonu, nakrájel si dvě okurky, tři rajčata a deset deka francouzského jehněčího sýra (směs kozího a ovčího mléka, prodává Le Caveau) a otevřel si Sauvignon Saint-Bris 2008 od Lamblina. Proklikal jsem se poštou až k týdnovské zprávě o Vinaři roku (tady) : Richard Tichý má třetí místo (za prvním Valihrachem z Krumvíře a čejkovickým Bízou) ! Chachá!

Všem třem pánům blahopřeju, a hned jsem volal zpátky hrušeckému Tichému s opožděnou gratulací. Jen se nesměle pýřil, no jó, mně to taky řekli jen chvíli předem. A že si sice byl diplom včera v Praze převzít, ale sám vlastně neví, která vína postoupila do druhého kola, kde se rozhodovalo o vítězích.

Jasně že jsou tyhle soutěže trochu pouťové a mediální (webovky jsou tady, v sobotu bude v Dobřichovicích show pro veřejnost). Ale můžeme o nich mluvit, můžeme porovnávat výsledky s vlastním vkusem, a je to úžasná propagace vína a vinařů. Takže můžu dopředu avizovat, že v příštích SKB bedýnkách někdy na podzim bude rýňák od třetího nejlepšího vinaře roku 2009, a jestli vás ten rýňák zaujme, můžete si pak od něj koupit dvě různé verze téhož vína ze stejného moštu, stejné kádě a stejného kvašení, a sami si je porovnat, kam se jedno víno může posunout různým zpracováním. (Do soutěže Vinař roku dával ten druhý rýňák, zatříděný.)

A ještě jednou blahopřeju pánům Tichému, Bízovi a Valihrachovi k úspěchu.

Bedýnky

Prázdninové paběrky

Teď o prázdninách to na blogu vypadá, jako bych abstinoval a jen občas někam vyjel na výlet. Na Moravu, do Itálie, občas zajdu na ochutnávku v Praze… z prázdninových zápisků jsem nemilosrdně vyhazoval degustační poznámky, protože mi připadaly nudné v porovnání s tím, co se všechno o prázdninách děje (nebo co by se dít mohlo). Navíc mě skupinové ochutnávání stále utvrzuje v tom, že co člověk, to jiná chuť. Často si z podobných akcí nepamatuju jednotlivá vína, ale to, s kým jsem se na hodnocení shodl a s kým ne.
Při červencové dovolené v Itálii jsem několikrát našel prodejnu v Tenutě San Guido zavřenou a hojil jsem se v trafice u cesty na Bolgheri Rosso 2007 DOC Michelle Satty (15 Euro) a v EuroSparu v Cecině na Chianti Classico 2006 Badia al Coltibuono. To byla ukázka toho, jak funguje reklama: při spatření lahve v regálu supermarketu mi secvaklo, že jsem o výrobci už četl, ale nevybavil jsem si kde. Spojil jsem si to s článkem o pět let starém slepém testu italských vín a natěšeně víno koupil. Další den k obědu jsem přetrhl chatrný korek a během cezení vína přes papírový filtr jsem si uvědomil, že jsem o výrobci četl jakýsi placený článek v britském Decanteru. Už se nedalo nic dělat, víno bylo slušné (8 Euro), jen hodně tříslovinové, nabušené a jaksi jednotvárné. Až jsem se přistihl při rouhačských myšlenkách, jestlipak není lepší mladičké vodové Chianti (k vypití do dalších vánoc po sklizni) než nabušené, opulentní, ale jaksi nudné Chianti Classico?
K italské večeři padlo i Bolgheri Rosso od Michelle Satty. Jak nejsem na tyhle bordeauxské směsky přeborník (CS 30%, Sangiovese 30%, Merlot 20%, Teroldego 10% a Syrah 10%), na první napití mi připadá, že dominuje Cabernet, podle slepičího dvorku ve vůni a podobně kovového tónu v chuti. Víno je kultivovanější než předešlé Chianti Classico, ale je taky dvakrát dražší a jaksi ne dosti vzrušující. 12 měsíců v bariku, inzerovaných na zadní etiketě, bych netipoval, víno rozhodně neotravuje tříslovinami (i když ve vůni je to kafe cítit), prostě nevím, jestli bych si ho koupil znovu. Odkládám nedopitou lahev na zítřek.

A když už je na fotce, přiznám se i k levném Prosecco ze supermarketu : Valdo, Prosecco di Valdobbiadene VSQPRD. Neročníkové, etiketa uvádí jen 11 % alkoholu, 15 gramů cukru a doporučení podchladit na 7-9 oC. Kdybyste mě zabili, na těch 15 gramů cukru bych nepřišel, hádal bych suché, suché jako saharský písek. Nijaké, ani kyselé, ani sladké, Prosecco do míchaných nápojů nebo k nějakému jídlu, ale na samotné pití nic oslnivého, inertní jako helium.

Kdybych měl o některém ze zmiňovaných vín napsat něco zpaměti, nevybavil bych si nic. Za to si přesně pamatuju, že když jsem vína upíjel na terase našeho apartmánu v Mazzantě, v jedenáct večer ještě Italové v Ristorante o dvě patra níž hlasitě oslavovali pěkný den i s batolaty na klíně, hráli ping-pong (ano, v restauraci) a tančili latinu při diskotéce. Po jedenácté vyženou z parketu děti a nastoupí dospělí, hlasitá zábava (u nás by se sjela policejní auta z celého okresu, kdyby někdo pustil v restauraci muziku takhle hlasitě) trvá do jedné.

To se mi na Jihu líbí : nikdo nic neřeší. Složitě jsem posunkovou italštinou řešil v realitce odjezd z dovolené. Vysvětloval jsem, že chceme odjet dříve, protože to máme domů daleko, a realitka otvírá až o desáté. Když to konečně pochopili, mávli rukou a řekli, Hodíte klíče do naší schránky a všechno bude v pořádku. Žádný problém. Udělejte si to po svém a my si nějak poradíme 🙂

O Vermentinu ze sardinského vinařství Sella e Mosca jsem tady už párkrát psal. V COOPu stojí 5 Euro, není to nejlepší suché bílé na světě, ale objevil jsem si ho v roce 2003 při první výpravě do Itálie. Je to pro mě jakési sebepotvrzení, podobně jako vypravovali bájní cestovatelé z husákovské éry o razítkách do pasu z rozvadovské celnice stvrzujících jim jejich vyjímečný status, stejně mívám já při nalezení Vermentina od Sella a Mosca v COOPu pocit, že jsem ve správný čas na správném místě a že jsem prostě klikař. Letos mělo výrazně vyšší zlatou barvu – vždycky bývalo bledé, i chuť je dnes o stupeň limonádovitější a hustší, ale pořád je to takové sardinské Chablis, tenké v těle, takže může vyniknout minerální závěr, svěží dokud mladé, ale podezřívám je, že nezajímavé a nudné za rok. Na etiketě stojí 12% alkoholu, ale alkohol necítím, to bude příslovečných 11,51%. Báječné lehké víno, a když si ho náhodou objednáte v Ristorante k rybímu předkrmu nebo rybě, číšník vás pochválí a dá najevo radost nad tím, že si umíte dobře vybrat.
Letos jsme měli o dovolené štěstí, že jsme bydleli dvě patra nad restaurací s báječnou pizzou. Přesto jsme dvakrát zajeli do dva kilometry vzdálené restaurace hotelu La Ventola, kde jsme jedli při několika předchozích toskánských dovolených, abychom si nastavili chutě na skutečně excelentní pizzu. Kuchař vyhrál několik soutěží, mimo jiné newyorkský Pizza Week, a předloni mě dostala jejich Margherita, nejobyčejnější, základní pizza. Zase byla výborná, k tomu jsme měli Prosciutto e Funghi, následně dolce klasiku – Tiramisu a Creme Brulée. Foťák jsem zapomněl vzít, ale byli jsme tam o pár dní později znovu. Tentokrát cíleně, pro chřestovou pizzu, se kterou kuchař vyhrál nějakou celojadranskou soutěž. Chřestová pizza měla báječný smetanový podklad (tedy bez rajčat), chřestovou pastu i celé chřesty, několik druhů sýra a byla báječně jemná a chuťově vyladěná… Jen mě překvapilo, že při obou návštěvách byla restaurace poloprázdná, letošní sezóna dovolených asi pro hotely a restaurace nebude úžasná. Druhé překvapení se týkalo místního piva. Před pár lety se mě dotklo, že v místní sámošce byly Budvar a Plzeň nejlevnější piva. Dnes by mě to nevzrušilo, místní italské Birra Poretti je prostě lepší a navíc k jídlu mnohem vhodnější.
Už jste byli v Itálii? A co se vám tam nejvíc líbilo?
Jen tak

Kdyby Sassicaia měla křídla

Asi jsem píchl do vosího hnízda. Tahal tygra za ocas. (To ale dělám na blogu víc než dva roky 😮) Nakonec jsem neřekl tak moc, a když v komentářích padne na konto salónních znalců, že „z autentického vína mají vyrážku, protože nemají ani páru, jak chutná,“ říkám si, klídek, to není o mně. Určitě tím myslí někoho jiného. Nějakýho mlaskala samozvanýho, možná. Ale nedávný text na Italské vinné stezce mi napověděl (je to tady a vřele doporučuju přečíst. Opačný pohled má Alice Feiring tady.).
A rovnou zkraje se přiznám, že mám z biodynamiků (a obecně lidí, kteří berou svoje pravdy příliš vážně) srandu. Stálí čtenáři to vědí – už jsem se tady kdysi ptal, Dali byste při výběru vína na doporučení abstinenta? a narážel jsem tím na známý fakt, že zakladatel biodynamické víry Rudolph Steiner nepil alkohol. Pokud jde o víno, jsem pouhý začátečník: mě pořád ještě mnohem víc zajímá, jestli je víno dobré, než jestli je autentické. Ještě hůř: když otvírám láhev vína, těším se na to, že bude dobré, a vůbec ne, že bych se poučil o tom, jak toho výrobce dosáhl.
Viděli jste někdy vinici? Jak autentická je taková vinice? Je autentičtější vinohrad s dvoumetrovou vzdáleností řádků (aby tam mohl vjet traktor) nebo ten s metrovou distancí? Žádný, protože každá vinice je ukázka vrcholně civilizované, kulturní krajiny, jaká by bez intenzivní lidské práce nemohla vzniknout. (Vinná réva byla původně pralesní liána, která se popínala po stromech ke slunci do třicetimetrové výšky. Nic takového jako vinohrad ve volné přírodě neexistuje, v porovnání s divokou přírodou je vinohrad autentický asi jako Manhattan vedle Vesuvu.) Nechci to přehánět, ale Alfonso Cevola to napsal přesně: Kupujete si jídlo v sámošce nebo si ho pěstujete sami? Chodíte všude pěšky? Létáte letadlem, jezdíte autem? Když jste nemocní, užíváte léky? Ještě si myslíte, že žijete přirozeně?
Při úvahách o autentických vínech mě napadá podvratný argument: kdyby Všemohoucí chtěl, abychom pili autentická vína, nenechal by je rovnou růst v lahvích na poli jako melouny?
Alfonso Cevola namísto rozhřešení cituje svého mentora: „Cokoli, co ti příroda dovolí, je přirozené.“ Podepisuju to, protože nemám rád přehánění. Jak mi kdysi řekl kamarád vegetarián, Když si nadefinuješ párek jako zeleninu, budeš taky vegetarián. Nebo jak říkala kamarádka – ornitoložka, Kdyby Sassicaia měla křídla, nebylo by ptáka nad ní.
Mám respekt k těm, kteří víno vyrábějí. Mají mnohem víc zkušeností s nekonečně širokou škálou vůní a chutí. Ale víno jenom vyrábějí pro všechny ty amatéry, kteří suverénně rozhodují jen o jednom: chutná – nechutná. Koupím znova, nebo příště koupím jiné. O osudu profesionálů rozhodují amatéři, ale věřím, že amatéři v tom původním smyslu, ne ignoranti.
Takže už neblázním z toho, jestli víno kvasilo (autenticky) kvasinkami přinesenými z vinice (nebo vnesenými přirozeně brigádníky při sklizni) nebo kvasinkami selektovanými a udržovanými ve výzkumáku. Závidím lidem, kteří to vždycky poznají. Kteří odhalí selektované kvasinky, přidané taniny, enzymy, filtrované od nefiltrovaného a všechny ty věci. Většinou to do takových podrobností sám nepoznám a víc mě zajímá, jak víno chutná lidem, se kterými ho piju. A nejvíc mě zajímá, co si při všem tom víně moji společníci myslí o životě, o lidstvu, o ženských a všech těch pravdách, které jsou ve víně schované. Je-li víno dobré (a dobrá společnost), nebaví mě řeči o pre-fermentaci, pižeáži, řízené teplotě kvašení a jiných technikáliích. Prostě chci připomenout, že víno je nápoj kultovní a společenský.
Až bude večer, otevřete si nějaké víno, které dobře znáte. U kterého nebudete muset hloubat o kvasinkách, taninech a enzymech, ale jen o životě, o kráse, o čase a o tom, jestli už není moc chladno. Nejlíp, když víno bude výborné a autentické, ale kdyby se to nepovedlo, tak ať je aspoň výborné nebo dobré. Na zdraví!
A pro pobavení si můžete zaklikat v malé anketě (už nejmíň rok jsem tady nic takového neměl):
Jen tak

Galerie rulandských vín, Kyjov 15. srpna

Souvislej příběh z víkendové cesty na Moravu zase nedám dohromady, jen skládačku neboli pozdní sběr, jak to tady nazývám. Vyjel jsem do Kyjova na sobotní Galerii rulandských vín v ČR a potkal tam recenzenta portálu O víně. Tak s vlastním referátem spěchám, aby mě nepředběhli :o) Jak říká lidová píseň: Oni sú z městečka / A my jen z dědiny / Bylo by nám haňba / Keby nás dohnali.
Honem, než to zapomenu: koštovaly se rulandy bílé (124 vzorků), rulandy šedé (94x) a rulandy modré (91x) a několik směsek. Bylo by škoda nenapsat něco o tom, jaká je to pitvornost říkat těmhle vínům navzdory celému světu rulandy, když jim všude ve světě říkají Pinoty (Pinot Blanc, Pinot Gris a Pinot Noir), ale to by už asi bylo nošení dříví do lesa. Sov do Atén. Socanů do Lidového domu a uhlí do ňůkástlu. Říkal mi jednou kamarád z Moravy, jak dával na výstavu dobré červené označené jako Pinot Noir. Čekal, jak se umístí, ale nevyhrál, protože Pinot Noir tam už dali jenom dva vinaři a vítěz kategorie se vyhlašoval až od pěti vín v každé kategorii. Rulandské modré hodnotila stejná komise, ale Pinoty hodnotila zvlášť. Takže jak už psal Foglar a kreslil Fischer, Rychlonožko, proč to neřekneš hezky česky: Rulandské modré?
Absolutním šampionem se stalo Rulandské šedé 2005 slámové pana Oldřicha Drápala z Brna. Pan Drápal si pro diplom přišel, tak jsem ho mohl vyfotit. Šampionem rulandských bílých se stalo víno z Vinařství JUDr. Blanky Ďurinové ze Bzenca (VzH 2000). Paní Ďurinová si pro diplom nepřišla, nejspíš proto, že zároveň měli v Bzenci Galerii ryzlinků. To to žije! V rulandských modrých se nejvýš umístilo RM výběr z cibéb 2008, klaret z LIVI Dubňany. A ještě jednu cenu za Rulandské šedé si odneslo Vinařství Bunža, taky ze Bzence, za výběr z cibéb 2008.
Kdyby se udělovala cena pana Skleničky, dostal by ji vzorek Š79, rulandské šedé 2007 z Vinařství Nikodém Míša z Polešovic. Nezatříděné, jen s údajem o 28o cukernatosti při sběru. To se mi úplně trefilo do vkusu, krásně sladké víno, glycerínové a kořenité už ve vůni, s nasládlou, grepovou a kořenitou chutí, parádní. To snad ani nebyla rulanda, to byl úplný Pinot Gris!
Ve skutečnosti jsem ale vyjel do Kyjova proto, že jsem se v pátek ráno dozvěděl, že na koštu bude hrát muzika Martina Hrbáče. Zažil jsem takový košt poprvé před nějakými pětadvaceti lety v bzenecké sokolovně na Prvního máje a úplně mě to tehdy usmířilo s ideou prvomájových průvodů. (Pro ty, co si tu dobu nepamatují: socialistické První máje v Bzenci byly organizované jako průvod přes bzenecké náměstí, kde stála papalášská tribuna, a chodillo se příznačně od východu na západ. Na konci náměstí průvod zabočil (na sever) k místní sokolovně, kde v devět ráno začínal košt vína. Bzenecké prvomájové průvody jsem si oblíbil.)
Nejvíc se v sobotu zábava rozproudila, když se před muziku postavili Kyjovák Jura Petrů a Horňák Tonda Vrba a začali si poroučet písničky. Jura Petrů názorně předvedl, jak vzniká lidová píseň, když si začal vymýšlet stylové variace horňáckých písní o vrbách a viselcích pro kamaráda Vrbu. Ale vidět a slyšet sedmdesátníka Hrbáče s mladými muzikanty je pokaždé zážitek, i kdyby jen to, jak jen pohybem smyčce přiděluje instrumentální sóla muzikantům.
V exkluzivním nedělním počasí jsem podnikl zájezd do rakouského Poysdorfu. Hned za Valticemi jsem na rakouské straně našel pracujícího zemědělce, ale v tomto případě nedělní práci nechválím. Víno vděčí za svoje postavení křesťanské církvi, která káže sedmý den světit, tak si myslím, že se taková nedělní práce nemůže vyplatit. Ostatně Rakušané si to většinou berou k srdci, cedule Heuriger byly vidět hojně.
Taky jsem uskutečnil prvovýstup na Sirotčí hrádek a Stolovou horu. Já vím, že už jste tam byli… :o) podněcovaly mě historky o keltských nálezech, ale sám jsem nekopal ani nenalézal.
Dal jsem si pivo v Café Fara a žasl, kde se tak dokonale designově dotažený podnik bere kdesi v Klentnici?
Už o tom psala brněnská Jůlie tady a můžu potvrdit a doporučit.
Ale zraje to pěkně. Víno bude!
Reporty

Jen tak o vlašáku, rulandě a soviňónu

V pondělním textu o mejtské přehlídce vlašáků jsem spekuloval o tom, jak asi dostal vlašák z rakvického vinařství Straka nápadně sauvignonový charakter. Nebyl to jediný případ, vzpomněl jsem si na několik podobných.
V únoru jsem tady psal o rulandském bílém, které během kvašení zmutovalo na Sauvignon – tehdy k tomu zřejmě došlo samovolně, bez pomoci vinaře. Během spontánního kvašení převládl jeden druh kvasinek a výsledkem byl jasný Sauvignon.
Před dvěma lety jsem psal v jednom z prvních zdejších příspěvků tady o Vermentinu 2005 od Antinoriho, že ho možná výrobce doplnil na v Itálii povolených 15% Sauvignonu (nebo ještě víc?), protože víno mělo nápadnou svěžest a jemnost a vůbec tomu chuťové dojmy odpovídaly. To ale nebylo nic proti dojmům, které jsem měl letos o dovolené ze stejného vína v ročníku 2008. Ocituju doslovně z italského prázdninového deníčku (zmiňované Vermentino je na prázdninové fotce uprostřed jako Mirek Dušín mezi Rychlošípáky):
… tohle víno bych naslepo určil jako Sauvignon. Kultivovaný, jemný a elegantní, ale poměrně zřetelný SVG. I barva je vyšší, než bych u Vermentina čekal, ve vůni jasný SVG, broskve a rybíz, to si nikdo nesplete. V chuti má víno pěkné kyseliny, trochu svíravou chuť naznačující kratší pobyt v dubovém sudu, teprve v závěru chuti se objevuje typická vermentinovská mineralita, ale celý chuťový dojem je mnohem ovocnější, než by patřilo Vermentinu. Italská pravidla dovolují přidávat 15% jiných odrůd do vína bez deklarování na etiketě, loni zřejmě v Bolgheri dozrál úžasný Sauvignon (nebo se sklepmistr přepočítal při výpočtu správných poměrů, ale za tuhle kacířskou myšlenku se rovnou omlouvám, taková věc se přece nemůže stát…) Každopádně je to báječné víno, ať už je tam toho SVG patnáct procent nebo pětadvacet…

Když o tom tak přemýšlím s odstupem pěti týdnů, přimíchávat Sauvignon do Vermentina by se asi ani v Itálii nemuselo vyplatit, ale použít speciální kmen kvasinek by dávalo lepší smysl.

Každopádně tohle víno se dá koupit i v Čechách. Dováží ho Global Wines, v ceníku ho mají za 469 Kč, což vzhledem k mojí koupi (13,50 Euro v Tenutě San Guido, u výrobce Sassicaii, jen kousek od Antinoriho farmy Guado Al Tasso) je snesitelná cena (a některé velkoobchody ho prodávají levněji než Global Wines). Jestli na něj někdo narazíte, moc by mě zajímaly vaše komentáře k sauvignonovému charakteru, případně odhady, jak k němu Vermentino přišlo.
Vzpomínám si na nedávnou debatu Muškátu 08 a Sauvignonu 08 z vinařství Krásná Hora na poddvorovských otevřených sklepech. (Tak jak předvánočnímu muškátu propadlo několik pražských vinných nadšenců, vsadím se, že propadnou i Sauvignonu :o) Sám jsem měl s předvánočním nečiřeným a nefiltrovaným muškátem problém, prostě nebyl tak expresivní, jak bych od výborného moravského muškátu čekal. Neměl tak omamně opojnou vůni ani tak závratně ovocnou chuť, byl spíš lehký a pravdivý, nepřehlušený alkoholem, a mohl jsem u lahve celý večer hloubat, jestli ty nové dojmy, které v každém napití nalézám, se mi líbí a jestli stojí za to. V Poddvorově jsme se o tom bavili nad čerstvě nalahvovaným krásnohorským Sauvignonem s vinným profesionálem a čerstvě vystudovaným lékařem vína, který mi nakonec s úsměvem řekl: Furt voláte po autentických vínech, a když je dostanete, tak si s nimi nevíte rady.
Jasně, že takové autentické víno není tak zářivě expresivní jako víno, kterému vinař ve sklepě technologicky pomohl. Ale je omamně pravdivé a dá vám volnost přemýšlet o vlastních nápadech namísto toho, abyste přemýšleli o kvasinkách, technologiích, chlorofylu a zbytkovém cukru.
Jen tak

Pozdní sběr: proč nejsem Slávistou

Na středeční ráno minulého týdne jsem připravil text s názvem Proč nejsem Sparťanem. S fotbalem neměl nic společného, ale chtěl jsem reagovat aspoň titulkem na mátožný výkon Sparty v úterním zápase proti Aténám. Ve středu ráno jsem zveřejnění bloknul, a dobře jsem udělal. Aspoň si podzimní pohárové středy budu moct užívat bez stresu, co zase naše špičkové kluby S+S v Lize Mistrů vyvedou. Tož tak, co už? Díky předvídavosti, se kterou Slavia odmítla televizní přenos, jsem měl klidný večer na zahradě s hodně nadprůměrným vínem. Udělal jsem si z toho malý svátek. Žádnou návštěvu jsem nečekal, ale sáhl jsem do sklepa pro jeden z nových pokladů, víno od Domaine Robert Arnoux.
Tohle vinařství sídlí ve Vosne-Romanée a kope v burgundské Lize Mistrů. V roce 2006 jsem proti všemu očekávání přivezl jejich majstrštyk, Romanée Saint Vivant, bohužel ne pro sebe. Ale díky tomu jsem se tam trochu rozkoukal, a když jsem tam letos už poněkolikáté zašel, už jsem věděl, že ten pán na dvorku, důrazně hovořící k někomu ze zaměstnanců, je nový šéf Pascal Lachaux a ta usměvavá a elegantní paní v kanceláři, která umí i anglicky, je jeho žena a Arnouxova dcera Florence. Tak jsem se cítil jako vyznamenaný, protože jsem si od nich letos přivezl nejen tuhle základní burgundu (2006), ale i ikonická vína Vosne-Romanée AOC 2005 a Chambolle-Musigny AOC 2006. Proč z toho mám takovou radost pochopíte z ceníku pražského dovozce, který nabízí tahle vína jen z nevydařených ročníků 2001 a 2004. Ročník 2005 sice světové autority (které jinak moc necituju) překřtily na ročník století, ale pokud jste si v roce 2007 do Francie nezajeli sami, asi jste se s ním v Čechách nepotkali.
Paní Lachauxová se při ochutnávce pochlubila, že jejich Bourgogne Pinot Fin 2006, nejzákladnější červená burgunda, je tak dobrá, že si ji lidi naslepo pletou s víny z komunálních apelací, já to můžu potvrdit. (Ostatně mám dojem, že na tohle víno používají stejnou robustní tlustostěnnou lahev jako na Romanée Saint Vivant Grand Cru.) Hned po otevření byla vůně ještě nevýrazná, ale jemnost a elegance byla cítit už z prvního napití. Barva je nečekaně vysoká rubínová, vůně je velmi lehká, jemně švestková. Chuť má krásně zkrocené kyseliny, žádné ostří, jen jemné peckovité ovoce (nejvíc švestky), prachový závoj tříslovin a elegantní přechod do minerální dochuti. Převládá jemná harmonie, nic nevyčuhuje. Dá se pít hned a za dvanáct Euro (asi 320 Kč) se dá pít báječně. (Koupil jsem všechny zbývající lahve :o) Soukromá poznámka pro příště: není nutné otvírat lahev dlouho předem, hodinka stačí.
Jamie Goode měl ve čtvrtek nadšený text o tom, že prodej chilských vín v Británii roste víc, než jak roste celý trh: Dobré zprávy pro chilské vinaře. Prodej chilských vín v minulém roce vzrostl o 7% (pokud jde o objem) a o 15% (pokud jde o tržby). Chilský podíl na (britském) trhu je na svém maximu, má 8,2% objemu a 7,9% trhu (Francie a Austrálie zaznamenaly podstatný pokles). Průměrná cena za lahev chilského vína je na rekordní výši 4,13 libry (asi 121 Kč). Vážně jsou to dobré zprávy?
Goode pokračuje: Tajemství chilského úspěchu? Myslím si, že spočívá v tom, že vína nabízí dobrý poměr výkon/cena a splňují spotřebitelská očekávání ve své cenové třídě. Chilský průmysl je inovativní a pozorný k požadavkům exportních trhů… Příčí se mi uvažování o víně jako o průmyslovém odvětví, bez ohledu na to, že v celkovém součtu tržeb jde o důležitý byznys. Je mi jasné, že nemá cenu přesvědčovat spotřebitele o potřebě hledání ušlechtilých vín v cenovém segmentu do 150 Kč, ale vždy je mi znova líto spotřebitelů, vyhledávajících ušlechitlá vína (fine wines) v hypermarketových výprodejích 50% sale, což je velká přednost chilských vín, přepravovaných v cisterně přes moře a lahvovaných v Hamburku. Proč nejsem Chilanem? Jamie Goode to ví, ostatně sám končí text větou: Máte-li obchodní úspěch, nač se trápit s ušlechilostí svých vín?
S Chile máme společnou malou průměrnou spotřebu vína: většina chilských vín je určená na export. V Česku se naopak většina vypitých vín importuje. Ve Francii většina vypitých vín pochází z Francie. Proto je tam velký tlak na kvalitu vína – spotřebitelé si často kupují víno u výrobce, tak říkajíc u výrobce doma. Z tohoto pohledu má Česká republika možná horší výchozí pozici, ale pokud jde o výhledy do budoucna, lepší perspektivu, že se dočkáme opravdu ušlechtilých vín. V záplavě importu budou možná muset výrobci věnovat velkou pozornost přáním konzumentů.
Některé degustační záznamy mohou být sáhodlouhé, jiné stručné. Minulý týden jsem otevřel i burgundskou šardonku Montagny Premier Cru 2007 Vieilles Vignes od Jean-Pierra Bertheneta. Uáááá! Krááása! Jak říkají moje děti, když mi skáčou po břiše nadšením z toho, že se jim něco líbí: Ještě! Ještě!! Ještě!!!
To, co jsem si zapsal o vínech během italské dovolené, nebo výpisky z četby z Knihy o nekonečnu se mi sem zase nevešlo. Stay tuned!
Jen tak

Vlašák Trophy v Mejtě

Když Tomáš svolával košt vlašáků, zdůvodňoval to jako snahu zbavit se panické nepolíbenosti vlašákem, ale seznam vín vypadal jako večírek Vlašského prince. Posuďte sami:
0. RV 2008 PS sudové, Kobylí
1. RV 2008 zemský , Vinařství Straka, Rakvice, trať Kozí horky
2. RV 2006 PS, Mikrosvín Mikulov, trať Železná
3. RV 2008 PS, vinařství Koráb, Boleradice, trať Pod Pálavou (Pavlov)
4. RV 2007 PS, Galant, trať Železná
5. RV 2007 kabinet, Galant, Pod Mušlovem, Mikulov
6. RV 2005 PS, Mikrosvín, Goldhammer
7. RV 2007 PS, Mikrosvín (Flower Line)
8. RV 2007 zemské, vinařství Koráb, Boleradice, trať Psinky
9. RV 2007 PS, Zdeněk Peřina, Klentnice, trať Ořechová hora / Březí
10. RV 2007 PS, Galant, trať Pod Mušlovem / Mikulov
11. RV 2007 kabinet, Galant, Ořechová hora / Březí
12. RV 2007 kabinet, Zdeněk Peřina, Klentnice, trať Železná
13. RV 2001 PS, Mikrosvín mikulov, trať Železná / Perná

Aby to nebylo tak jednoduché, hostitel lovil lahve z chladničky v náhodném pořadí, takže jako první šel nultý vzorek a hned poté č. 12. Sám se v tom už těžko orientuju.)

Sjelo se nás na páteční večer do Mejta sedm. Pilo se z lahví zabalených do novin, napřed bez komentářů a později už s komentáři a občas vtipnými pokusy o tipování utajené identity vzorků (poměrně jistým tipem byl „vlašák od Peřiny“ 🙂. Nebudu unavovat podrobným popisem, takže jen stručně.

Mně udělal radost druhý vzorek (s číslem 12). Bylo to jedno ze dvou vín, která jsem znal, docela typický vlašák s dlouhou dochutí, a hned na začátku jsem si správně tipnul, co to je. Jako čtvrtý šel vzorek č. 7, Mikrosvínská Flower Line 07. Ten se mi moc líbil, od výrazné barvy přes plnou luční vůni po pěknou chuť s malým zbytkovým cukrem a dlouhým kořenitým závěrem. Zařadil jsem si ho mezi svoje TOP 3, ale dvě hodiny poté, když jsem si dělal soukromé finále tří nejlepších vín, se víno významně změnilo a jaksi odpadlo. Naopak vzorek 4, galantní PS 2007 se po dvou hodinách zlepšoval. Všichni jsme správně tipovali starší ročník u vzorku 6 (Mikrosvín PS 2005 z Goldhammeru), ukazovala na to barva i vůně (nasládlá a ryzlinková až do klasického rýňáku). V chuti jsem si liboval i nad vyšším zbytkovým cukrem , pro mě soukromě nejlepší víno večera.

Ze dvou vín z boleradického vinařství Koráb mělo jedno lehkou korkovou vadu (8), druhé začalo v lahvi kvasit (3). Vzorek 2 (RV 2006 PS, Mikrosvín) jsem díky ostřejší kyselině a travnaté chuti překřtil na moravské Chablis. Vzorek č. 1 už poněkolikáté správně identifikovala Evas jako rakvické vinařství Straka, navíc jsme se všichni shodli, že bysme ho mohli vzít na seznam znovu, až budeme ochutnávat Sauvignony. Vlašák zakvašený sauvignonovými kvasinkami?

Devítka byl Peřinův vlašák z prvních Komunitních bedýnek, u mě se dostal mezi tři nejlepší, ale nakonec ho naslepo porazila šestka, jak jsem už psal. U ostatních devítka tolik neuspěla, byly námitky proti vysokému alkoholu. Třináctka u mě propadla, nulajednička z Mikrosvínu už byla daleko za zenitem a na sešupu. Vysoká barva zase ukazovala na vyšší stáří, k tomu intenzivní medová vůně, ale v chuti už zbyla jen kyselina a jinak nic.

Největší překvapení přišlo nakonec – když jsme se stále ještě naslepo pokusili určit vítěze (po přechutnání největších favoritů), hlasovali jsme tři pro mého favorita (Mikrosvín RV 2005 PS Goldhammer) a čtyři pro Peřinův kabinet 2007 z Železné. Přestože jsme se hecovali navzájem pokud jde o podíly zbytkového cukru a podobné detaily, nakonec jsme vybírali vítěze jen z několika málo vín. Žádná vzrušená diskuse se o tom nevedla, protože ti, co volili jedno víno, většinou měli to druhé taky ve finálovém rozstřelu.

Krom toho jsme vymysleli jeden nový blog, užili si luxusu spousty lučních a ovocných a citrusových vůní a limetkových až grepfruitových chutí a pobavili se po odhalení identity vzorků vlastními úspěšnými i neúspěšnými tipy. Byl to krásnej večer a aniž bych chtěl parafrázovat známý výrok Sigmunda Freuda, musím dodat, že koštování naslepo mohu každému vřele doporučit!

Reporty

Pozdní sběr: Investigativní video z Toskánska

Byl jsem zkraje července dva týdny v Toskánsku a teď po návratu jsem najednou nechápal: co všichni mají s těma fotkama a videama? (V Itálii jako by nikoho nezajímal nahatý Topolánek, dozajista by dědky v cafetérii nezvedl ze židlí ani nahatý Paroubek…)
V sobotu jsem se proklikal na Týden.cz – když to má seriózní magazín, není to voyerismus, přeci? Z toho, co jsem viděl, jsem usoudil, že 1. kluci jsou normálně vychovaný, o dovolený sami šoférujou a nosej si bágly, 2. Lucka Talmanová je čupr kočka, tu bych do Toskánska vzal klidně taky, a 3. velkýho šéfa nakrklo, že ho kluci nevzali s sebou, tak nechal kluky nafotit. To je toho… Následující video mi přinesl na schůzku v nádražní restauraci muž v tmavých brýlích, který se představil jako bývalý ředitel BIS… natočení tohoto videa jsem neorganizoval, ale vím, kdo ho natočil :o)
Kdo z médií nemá toskánské video, jako by nebyl… původně jsem chtěl následující video představit jako přihlouplou soutěž (Uhodnete, ve kterém vinařství bylo natočené? Nebo aspoň v které vinařské oblasti…), ale bylo mi líto vystřihnout ty krásné dyzajnové lahvičky i toho kluka ve firemním tričku na konci. Pro úplnost dodávám, že 1. tahle prohlídka vinařství byla placená, včetně ochutnávky stála 10 Euro na osobu, a 2. podobné prohlídky pořádají špičková italská vinařství běžně, stačí se telefonicky objednat.
Tohle video je sestříhané z návštěvy toskánského vinařství Brancaia, ale jestli vás to navnadilo, můžete si tady přečíst o podobné návštěvě vinařství Ornelaia i Tenutě San Guido, kde dělaji Sassicaiu. Největší dojem z exkurze, slovy vinaře-profesionála: Oni nám ukázali úplně všechno! Nic neschovávali, všude nás pustili! Už jsem svolával na příští rok milovníky vína (s dětmi) k výletu do Toskánska (nejvíc v diskusi tady), tak myslím, že navštěvu dvou – třech vinařství můžu slíbit taky. O tom, že návštěva vinařství začíná ve vinici, je i jeden příspěvek tady.

Terra Incognita 2007, Macon Villages
Při ochutnávce u výrobce mě tohle víno moc nechytlo, dnes večer doma je to jinak. Typická máconská šardonka, suchá, v chuti kořeněná, svěží, v puse působí až krystalickým dojmem. Sirupový nástup chuti, v těle citrusy a příjemné kyseliny, broskve, blumy. Dlouhá, kořeněná dochuť visí na patře proklatě dlouho na šardonku za pár Euro. Trochu mě mate adjustáž: robustní, baňatá láhev nese jednoduchou etiketu, ze které není patrný název vína. Pokud si dobře pamatuju, Terra Incognita byl název výrobce. Přední etiketa nenese ani povinný text „Appellation Controllée,“ což dohromady s nadstandardní robustní lahví znejisťuje. Ale nejdůležitější je obsah, a ten je výborný.
V páteční příloze Lidovek napsala Hanka Michopulu o Francii : „I ten nejnižší standard v téhle zemi začíná tam, kde se nacházejí vyšší patra české gastronomie.“ Tleskám, ale trápí mě jedna otázka: zdá se, že tahle zmínka prošla bez povšimnutí. Prošlo by tak klidně i to, kdybych napsal něco podobného o vínech? Bojím se, že ne… je to jen příznak mizejícího významu kamenných médií?
Popíjím burgundské bílé Marsannay 2004 koupené v červnu v Nolay. Po prvním usrknutí jsem ho nesl do chladničky a málem upustil. Zachránil jsem ho, ale kdyby mi upadlo na dlážky v kuchyni a rozbilo se, až tak moc by se nestalo. Bez vůně, bez chuti, jen s výraznou kyselinou, ale bez výrazné svěžesti, bez hloubky, kterou Marsannay mívá. Jako ze supermarketu, nepovedené průmyslové víno. Levný nákup, který se nevyplatil.
Nakonec soukromá anonce: už jsem tady vyhlásil, že se těším na koncert Leonarda Cohena 29. srpna v Praze. Těší se nás určitě víc, protože podle informací z předprodeje tady je vyprodáno. Mám jeden lístek navíc do první lajny, takže pokud chcete koupit lístek a zaspali jste předprodej, ozvěte se mi, nejlíp na soukromý e-mail.
A ve Skleničkově e-šopu přibylo pár vín z vinařství Krásná Hora. Koukněte tady.
Jen tak