Kontrolní otázka. Co mají společného následující názvy: Clairette, Picpoul, Terret Noir, Picardin, Bourboulenc, Counoise, Mauzac a Calitor? (Nápověda: patří sem i Grenache, Syrah, Mourvedre a Cinsault.) Z těchto francouzských odrůd (a ještě několika dalších) se vyrábí víno v apelacích jižní Rhony, třeba Côtes-du-Rhône a Châteauneuf-du-Pape. Ve čtvrtek 28. ledna pořádal Daniel Brož v žižkovské vinotéce Le Caveau ochutnávku vín z jižní Rhony.

Oblast Côtes-du-Rhône se táhne podél toku řeky Rhôny od Vienne až po Avignon, nějakých 120 km. Nejslavnějším vínem je „papežské“ Châteauneuf-du-Pape, do kterého se smí mísit celkem třináct odrůd. V celé oblasti najdeme vína navzájem velmi odlišná. Je to dané nejen možností používat tolik odrůd révy, rozdíly v geologickém složení a umístění vinic ale i rozdíly v použité technologii. Podle mých krajně skromných zkušeností mají vína od Rhôny přece jen několik společných vlastností. Použití „mobilně telefonních“ GSM odrůd (Grenache, Syrah, Mourvedre), výraznou barevnost, silně kořenité chutě, vysoký obsah alkoholu a relativně nízké, přátelské ceny.

V příjemně komorním sklepním prostředí se začínalo bílým Côtes-du-Rhône 2008 od La Bastide Saint Dominique (50% Viognier, 25% Grenache a 25 Clairette). Bylo to jako vyskočit poprvé z letadla s padákem, vykročení do neznámého světa, protože s těmihle odrůdami prostě nemám žádné zkušenosti. Víno je příjemně plné v barvě i v chuti, kořenité i ovocité, a první překvapení, 13,5 % alkoholu. Druhý vzorek, růžové Côtes-du-Rhône 2008 (Grenache a Cinsault, 50/50, zase výrobce La Bastide Saint Dominique) měl výraznou, karmínovou barvu, žádný vybledlý losos! V jemné vůni se projevuje alkohol, v chuti třísloviny. Na můj dotaz, kde se berou třísloviny v roséčku vysvětluje Daniel Brož, že v Rhoně je obvyklá dlouhá macerace (barva vína tomu nasvědčuje). Etiketa potvrzuje dojem z vůně – zase 13,5% alkoholu, dost na růžovku. Zajímavé víno na letní zahradu, v mrazivém konci ledna ale rosé prostě neocením.

Moc příjemné překvapení bylo třetí víno, Côtes du Rhône – Rouge 2007 od La Bastide Saint Dominique. Konečně červené! 80% Syrah, 20% Grenache. Temně rudá barva, luxusní vůně ovoce a kůže, kterou si spojuju právě s odrůdou Syrah. V chuti ještě trpké, údajně taky dlouho leželo na slupkách. Měl jsem dojem, že se víno ve sklence docela rychle vyvíjí a jedno jsem koupil, na zkoušku, co udělá za rok. Napsal jsem na lahev fixem vánoce 2010 a čekám. Za 200 Kč je to úžasné víno.

Čtyřka bylo Svatovavřinecké z Liracu, přesněji – Côtes du Rhône „St.Laurent“ 2007 od Cave de Lirac. Směs Syrah, Grenache, Mourvedre, Carignan a Cinsault. Tři přidané odrůdy (proti předchozímu vzorku) zřejmě víno zjemňují, má světlejší barvu, méně intenzivní vůni a uhlazenější, výraznou chuť. V pátém kousku, Liracu 2008 od Vignerons de roquemaure jsem cítil kromě máty i jemně mejdlíčkovou vůni, i v kořenité chuti stopu saponové chemie. Spousta exotického koření. Nízká cena, ale mně mejdlíčková aromata rušila.

Při šestém vínu jsem rezignoval na popis barvy vína. Barvy jsou nevídaně výrazné, tak jak to obdivuju u italských vín. Lirac „La Rovere“ 2007 z Cave de Lirac, místního družstva. Složení GSM, ve vůni vyvážená směs ovoce a květin, pěkná harmonická kulatá chuť se silně kořeněným závěrem. Rozpoutala se debata o dekantování, tohle víno bych si chtěl pomalu vypít a sledovat, jak se s teplotou a provzdušněním mění během několika hodin.

Po šestém víně přišel mimovzorek 6B, další Côtes-du-Rhône 08 pro ty, kterým se líbila trojka. Pravá sedmička bylo víno stočené jen pro tuto příležitost přímo z tanku ještě před lahvováním. Côtes-du-Rhône Villages 08 od La Bastide Saint Dominique. Nesířené, nefiltrované víno. Jemné, chuťově plné, živé víno, luxus přímo z kohoutku nerezového tanku. Zřetelně vyšší třída, než všechna předchozí vína, ale je to dané širokým spektrem chuťových podnětů ve víně, které zřejmě následná filtrace může zůžit. Už vůně je jemná jako látka luxusního saka. V chuti málo taninů nebo spíš „jen ty sladké,“ krásné živé víno, to se ani nechce analyzovat. Cena neuvedena.

8. Lirac St. Valentin 2007, Vignerons de roquemaure. GSM 40 – 40 – 20. Pěkná vůně s kůží, plná nasládlá chuť, za 258 Kč je to láce. Krása s jemným dotekem sudu, v chuti přezrálé ovoce, dokonalý doprovod k masu. Na závěr přišli dva Cvrčci. Grillons 2008, Côtes-du-Rhône „Terres Blanches“ mělo čistou ovocnou vůni, v chuti pěknou kyselinu, která nesla dojmy přezrálého ovoce. Cena 299 Kč. Desáté víno, Grillons Côtes-du-Rhône „Terres Rouges“ 2008 už bylo dražší (455 Kč), podobné předchozímu, ale ještě o třídu elegantnější, jemnější a noblesnější. Výrazná chuť a dojem, že toho mám plnou pusu. Obě poslední vína nebyla filtrovaná.

Bonbonek na konec bylo Châteauneuf-du-Pape 2007 od La Bastide Saint Dominique. (80% Grenache, 10% Syrah, 5% Mourvedre, 5% Cinsault). Klasická +++ barva vína, kultivovaná vůně s animálními tóny a nasládlá chuť přezrálého ovoce a marmelády (za nasládlým dojmem je nejspíš 15% alkoholu). Tentokrát žádný kořenitý závěr, kořenitost jakoby byla vytlačena až do dochuti. Dlouhé. Pro mě nejlepší víno večera. Cena 550 Kč.

Šel jsem na ochutnávku jen ze zvědavosti, z jiných textů na blogu je známé, že v Le Caveau je distribuční místo Skleničkových Komunitních Bedýnek a já jsem tam na degustaci nebyl nejmíň rok. Zvědavost byla uspokojena vrchovatě, navíc jsem zjistil, že řeči o tom, že vína z Rhony jsou levná, mají pravdu. Jak říkal průvodce večerem, kdyby taková vína byla z Burgundska nebo z Bordeaux, stála by dvakrát nebo třikrát tolik. Poměr kvality a ceny je u rhonských vín výhodný. Ale to jste nespíš věděli :o) Sám jsem si vína z Côtes-du-Rhône pamatoval jako levné a nenáročné pití, tady jsem byl překvapený, kolik z nich jsou ve skutečnosti jemná a bohatá vína.

Jinak šlo všechno jako na drátkách. Když jsem paní domácí u nedělní snídaně hlásil, že mi přijede kamarád a chtěl bych ho na jednu noc uložit, řekla stručně, že to je „pas problem.“ V pondělí ráno přidala ke stolu jedno prostírání, takže se nás na terase nad Mariinou vinicí mačkalo šest. Marie nám dolívala kafe a všem udělala navíc palačinku, crepe. Po snídani jsme vyrazili na lov, létající vinotékař Daniel Brož chtěl nějaké dobré bílé.

Vesnice Puligny-Montrachet je jedno z nejlepších míst na světě, kde můžete dostat chuť na bílé víno. Poprvé jsem se sem vydal na jaře 2005 poté, co jsem si přečetl v Encyklopedii Vína od Roberta Stevensona větu: Puligny-Montrachet je jedna ze dvou obcí, kde se produkují nejvýznamnější suchá bílá vína na světě. Rozhodl jsem se tehdy, že mě suchá bílá vína zajímají, takže jsem do Puligny poprvé na pár dní zajel, a to mi změnilo život. Ovšem listopadová neděle a pondělí jsou zakleté, u Leflaivů zavřeno, Wallerandova vinotéka na náměstí má staženou roletu, prostě otrava. Tak jsme sedli do auta a projeli vinicemi dva kilometry do nejbližší obce Chassagne. To je totiž ta druhá ze dvou obcí, o kterých píše Stevenson.

Na rozdíl od Puligny byly v Chassagne v pondělí ráno otevřené hned dvě vinotéky. Oba konkurenční podniky mají podobnou nabídku a podle faktur se zdá, že obě patří jednomu majiteli. Daniel Brož sice večer u vína vypravoval příhody z praxe o typologii návštěvníků, kteří se ve vinotéce snaží něco zadarmo ochutnat, ale v Chassagne tyto zkušenosti zužitkoval a přiměl prodejce otevřít několik lahví. Nakoupili jsme krabici těch nejlepších, ale zdaleka nikoli nejlevnějších vín na světě, a já jsem si to školení zopakoval v druhé vinotéce, včetně nákupu. Nechci prudit, ale musím dopovědět, že snídaně v půl deváté a čtyři skleničky barikované šardonky z Chassagne po desáté dokážou obveselit mysl a přiblížit člověku smysl života a význam harmonie s přírodou.

Potom jsme zajeli do Meursaultu na oběd. Snil jsem o kohoutku na víně, ale cedule ve třech meursaultských restauracích nám ukázaly, jak různými způsoby se dá sdělit návštěvníkům, že je zavřeno. Daniel Brož mě důrazně upozorňoval na svůj nesouhlas s francouzskou ležérností a neurčitostí popisu jídla v burgundských jídelních lístcích, ale nakonec jsme jeli zpátky do Puligny do dělnické putyky na náměstí (už jsem o ní kdysi psal tady). Já jsem hned zajásal při pohledu na nesrozumitelný popis Menu du Jour (Nabídka dne, obvykle tříchodové menu), Daniel se ještě víc zakabonil a neústupně trval na podrobném vysvětlení. Měl jsem nepodložený dojem, že „vollaile“ v hlavním jídle je něco drůbežího, a když jsem se zeptal servírky, vychrlila ze sebe nesrozumitelně rychlou kadenci. Zasmál jsem se a objednal si menu. To bude dobrý, řekl jsem šťastně. „Takže dvakrát?“ podívala se servírka na Daniela, ale ten vzdoroval, že si to ještě rozmyslí. O pět minut později kapituloval a dal si to taky, ale aspoň zkritizoval salát. (Měl pravdu, salát byl obyčejnej a bez nápadu. Ale celé menu se čtyřmi chody bylo za dvanáct Euro.) Vollaile etc. byla nakonec slepice na paprice, docela dobrá. K tomu za tři Euro sklenička Maconu od Bret Brothers. Potom tři druhy sýra a nakonec domácí ostružinový koláč, zapomenutý v ledničce začátkem minulého týdne.

Byla to pro nás záminka zdrbat francouzský životní styl. Daniel trpce kritizoval francouzskou neochotu odpovídat na faxy a e-maily, krátkou pracovní dobu, celkovou nespolehlivost a nízké pracovní výkony. Já jsem se Francouzů zastával s tím, že v jejich zemi se musíme (a chceme) přizpůsobit jejich tempu a že to nejde naopak. Taky mě štve, když mi Francouz nedodrží slíbenou schůzku a následně nezvedá telefony. Ale vykašlu se na to a nehoním ho, najdu si jiného Francouze, který přijde. Baví mě obědvat dvě hodiny, neštvat se a nakonec všechno nějak stihnout. Učím se spoléhat na to, že nakonec i můj francouzský partner udělá to, co má. Jen to udělá po svém. Strašně rád bych přišel na to, jak je možné, že pracují tak málo a stihnou toho tolik. Už se to asi nenaučím, nedokážu žít jako oni, ale přes všechny výhrady mi jejich cesta připadá příjemnější. Jejich tráva je zelenější, vzduch je příjemnější a slunce víc svítí (to se dá nejspíš doložit statistikou 🙂

Po obědě Daniel odjel do Chablis pro víno. Já jsem zajel do Beaune na poslední nákupy. Našel jsem obchod s vinařskými potřebami a koupil stovku krásných dárkových krabic na víno. Polovinu nákladu vína vezu pro jednoho zákazníka, který je chce použít jako novoroční dárky. Ty krabice sice v rozpočtu nemá, ale mně se líbily. Tak jsem mu je koupil. Bylo odporné deštivé odpoledne. To by z Puligny vyhnalo každého. Zabalil jsem si věci.

„Jak dlouho budeš v Puligny?“ e-mailovalo a esemeskovalo mi o víkendu několik kamarádů. Někdo chtěl přivézt informace, někdo víno. Výměna obligátních vtipností přinesla nakonec reálný výsledek, když jsem Danielu Brožovi, létajícímu vinotékaři a sponzoru pražských Komunitních Bedýnek, napsal, ať za mnou přijede, že uděláme nějakou ostudu. Opijeme se jako malí kluci, například. „Počítej se mnou,“ napsal mi v sobotu večer, že vyjede do Francie o den dříve než původně plánoval. V neděli v poledne mi poslal esemesku, že za dvě hodiny bude v Marsannay u kostela. V Chateau de Marsannay byly totiž celý víkend Portes Ouvertes aneb Otevřené sklepy.

Jak se už týden adjustuju na burgundské tempo, přijel jsem skoro o půl hodiny později. V neděli ráno jsem vyrazil na turistickou ochutnávku do Marché Aux Vins, už jsem ji doporučoval před půlrokem tady. Jednotlivé položky byly stejné nebo podobné, jako když jsem o tom psal tehdy. Tak jsem si to zpestřoval tím, že jsem se od chutnaných vín (3 šardonky a 12 pinotů) aspoň snažil uhodnout ročník. Párkrát se mi to povedlo, což nejspíš svědčí o tom, že jsem si příjemným způsobem rozšířil vzdělání a taky že předváděná vína byla dobře vybraná a dokonale ilustrovala učebnicové vlastnosti známých ročníků.

Koštuje se z plechových tastevinů, botky jsem si nepolil, ale myslím, že jsem si docela zpestřil ospalé nedělní dopoledne, protože to mohlo dohromady dát dobrý půllitr vína mezi snídaní a obědem.

Na oběd jsem zašel do stejného grilu, kde jsem byl dva dny předtím nespokojený s tuhým hovězím steakem. Tak jsem si dal kuřecí steak, což je jistota. Nechci poučovat, ale dodám jednu poznámku pro ještě méně zkušené cestovatele, než jsem já. Z několika zkušeností z burgundských restaurací jsem měl dojem, že stupnice rare – medium – well done je v Burgundsku docela jinak nastavená, než jak ji mám já. Vždycky se hlásím o medium a dostávám polosyrové maso. Středně propečený steak bučí a trká. Příště to zkusím nadsadit na well done, abych třeba dostal to co chci, medium.

Chateau de Marsannay stojí ve vinicích na jižním konci Marsannay. Vstupné bylo tři Euro, za to jsme dostali klasickou OIV skleničku s logem Chateau a ochutnávku asi patnácti vín, která tam dělají. O jednom z nich jsem psal kdysi tady. Prohlídka sklepů byla impozantní, paní recepční štěbetala francouzsky něco o stodvaceti hektarech vinic, tomu odpovídala i velikost sklepů. (Jejich web zmiňuje jen pětatřicet hektarů, ale oba jsme si byli jistí, že paní začínala údaj stovkou, ale co už nadělám…)

V obrovském sklepním sále bylo asi dvanáct prodejců nejrůznějších potravin a dárků a dva pulty, kde se nalévala vína. Zkušeně malé dávky, skutečně ideálně malé. Bohužel velká část produkce byla z burgundského pohledu „masová produkce,“ tedy vína bez větší osobitosti a finesy. Řemeslně dobrá, ale jaksi nepříliš inspirující. Cenová hladina taktéž nastavená poměrně vysoko, což se zejména ukazovalo u několika zajímavějších vín, která se cenově pohybovala kolem 25 až 30 Euro za láhev. Takže jsme poděkovali, koupili uzená kachní prsa a vyrazili za světlem.

Daniel Brož si zkušeně na internetu ověřoval moji informaci o Otevřených sklepích a vypátral, že by podobnou akci mělo držet několik dalších sklepů v Marsannay. Rozmlouval jsem mu to, že to v neděli odpoledne nevypadá vůbec pravděpodobně, ale vrátili jsme se na náměstí a hned v prvním vinařství se chytili. Domaine Guyot měli v rozsáhlém sklepě samoobslužnou prohlídku s desítkou vzorků a soutěží o ceny. Paní Guyotová nás pozvala dovnitř a hned u druhého vzorku se Daniel vzrušil a překypoval u něho nevídaným nadšením. Připravená vína byla vesměs mladá, ale výrazně strukturovaná, s typickým projevem vín z Cote-de-Nuits, osobitá. U druhého vzorku nás přišel vinař upozornit, že degustace je jen pro zvané, a když už tam teda jsme, tak ať si to projdeme. Říkal toho víc, ale usoudil jsem, že bude bezpečnější nerozumět a nekomunikovat. Nakonec mi vinař před nosem odnesl Chambolle-Musigny a zase nás k něčemu nesrozumitelně francouzsky pobízel, tak jsem se zahojil příjemně velkorysou dávkou Clos de la Roche a koupil šest lahví základního Marsannay, u kterého mi poměr výkonu a ceny připadal nejlepší. Daniel kvůli obchodování s francouským vínem několik let chodil na francouzštinu, ale mě v ten nedělní večer připadalo vhodnější nerozumět.

Večer jsme v pulignském penzionu jedno z Guyotových vín otevřeli. Přikusovali jsme k němu dva nedozrálé hrozny Pinotu a přikoupili jsme další dvě červená vína ze sklepa paní domácí, Auxey-Duresses 2007 od pulignského Bzikota a Chassagne-Montrachet Vieilles Vignes 2007 od Fagota. Zkontrolovali jsme i zbytky několika nedopitých Montagny a probrali jsme napřeskáčku všechno možné od kachních jater přes čtyřicet ten den ochutnaných červených vín až po francouzské zvyky a naše děti. Daniel zpočátku vyzdvihoval Marsannay od Guyota, ale nakonec (snad) uznal, že Chassagne se mu vyrovná. Auxey-Duresses mělo dokonale vyladěnou chuť, ale bylo krátké, kratičké. Žensky jemná Chassagne a maskulinní, rytířské Marsannay byly dokonalé protiklady. Jemnost proti síle a mohutnosti. Jemné pohlazení proti sevřené pěsti. Nejzábavnější je na tom ten obrovský rozsah, jaký dokáže jedna odrůda vymodelovat na vinicích občas jen pár kilometrů vzdálených. Takže jsme nakonec vítěze neurčili a jen jsme si lebedili, jak jsme si to v Puligny dobře zařídili. (Oba neoznačené obrázky fotil Daniel Brož.)

Burgundský listopadový víkend je ospalý jako království Šípkové Růženky. Možná by pomohlo líbání s Francouzkou, slibných Francouzek je tu dost. Ale tohle není dobré téma na wine-blog a já se snažím reprezentovat a nedělat ostudu. Jezdím pomalu a dávám pozor, abych do ničeho nevrazil. Na to je místní šnečí tempo dobré, neřídit ukvapeně, když mám v krvi přes půl promile. A pokud jde o ostudu, nejspíš ještě nějakou vyvedeme. Psal mi kamarád, pražský vinotékař, že jede do Burgundska pro vína, a dokdy tam prej budu? Tak jsem mu napsal, ať přijede, že ho ubytuju a uděláme v Puligny nějakou ostudu. Opijem se jako na maturitním plese. Zkusíme utéct z vinárny na náměstí s kloboukem Oliviera Leflaiva. Má tam na věšáku u dveří pohozené tři, to ani nepozná… jestli nás recepční nezatkne.

Z toho, jak si vymýšlím hlouposti, vidíte, že v sobotu byla vážně nuda. Napřed jsem sjezdil Maranges, ale kromě vinotéky v Cheilly jsem se nikde nechytal. Ve vinařství v Mercurey mi pubertální syn majitelů řekl, že rodiče jeli do Paříže, takže se neprodává. Ve dvou vinotékách jsem ochutnával bílá vína a koupil jsem vždycky nějaké další, které jsem neochutnával, protože ta chutnaná mě nebavila. Koupil jsem několik lahví bílého Mercurey z Chateau de Chamilly a jel se ve dvacetistupňovém listopadovém poledni podívat na to Chateau de Chamilly. Jen jsem se tak vyhříval jako kočka na slunci a pozoroval zelené louky, rozparcelované nízkými kamennými zídkami a sem tam nějakou bílou krávu, která si na talíři tak dobře rozumí s burgundskými Pinoty. Idylka prostě.

Zajel jsem si zkontrolovat, že docela dobrá desetieurová šardonka z vinotéky, kterou jsem ochutnával v pátek večer, opravdu pochází z vinařství v Meursaultu, hned u hlavní silnice. Zajel jsem si na oběd do Beaune. Z menu jsem si vybral „Jambon Frais,“ protože jsem si vzpomněl na báječnou grilovanou šunku s hranolkama, na kterou jsem před patnácti lety chodil do hospody na pražském Starém Městě, ale dostal jsem kopec hranolků a dva plátky studené šunky. Apríl v listopadu? (To by měly následovat Soukromé velikonoce!) Snědl jsem to a vzpomínal na první návštěvy Burgundska, kdy jsem se styděl luštit místní jídelní lístky a přes poledne raději hladověl s bagetou. Tohle bylo lepší, ale jen jako upozornění, že jsem do místních reálií ještě tak docela neproniknul.

V Beaune na náměstí se zrovna konaly trhy. Po poledni už všichni prodejci balili, ale nabídka musela být velkolepá. Stihl jsem koupit už je kousek sýra (čtrnáctiměsíční Franche-Comté) a voňavá mejdlíčka, ale příště na to musím pamatovat: v sobotu dopoledne sraz na beaunském náměstí, u Hospiců! Ve Vougeotu jsem otočil doprava a zajel do Flagey-Echezeaux. Plakáty v Nuits hlásaly, že se tam koná trh, tak jsem našel místní Salle des Fetes, Obecní halu a v ní dvacítku stánkařů s nabídkou od jídla přes šperky až po nože. Zaplatil jsem 1,50 Euro vstupné a utratil další 3 Euro za blbosti. Prostě vzrůšo.

Jediná podstatná sobotní zpráva: zamiloval jsem se do vín z Morey-Saint-Denis. Ve vinotéce na náměstí vedle kostela jsem byl snad už potřetí. Byla tam stále stejná paní, byla stále stejně vstřícná, ale v sobotu jsme asi oba měli víc času. Paní reagovala i na jemné náznaky, řekl jsem, že místní vína moc neznám a dostalo se mi ochutnávky šesti vzorků. Žádné Bourgogne Rouge, začínali jsme rovnou Morey-Saint-Denis a druhý vzorek byl Premier Cru. Nádherně vyrovnaná vína bez tříslovin, jen mi ty mladé nulasedmičky a nulašestky připadaly živější a zajímavější, než usedlé starší Grand Cru. Jako potvrzení vlastního asi rok starého tvrzení, že nemá cenu se pouštět do Chambertinu Grand Cru, dokud spolehlivě nepoznám Chambertin AOC po vůni. Ale někteří kamarádi to komentovali rázněji, když máš hubu vyškolenou na Třech Gráciích, tak se nehoň za burgundskýma Grand Cru! (Koupil jsem dvě základní Morey AOC, od Ligniera-Michelota a od Didiera Amiota.)

Pozdě večer jsem dorazil do Chateau de Premeaux, zaplatil a naložil plné auto vína, a společensky poklábosil se všemi čtyřmi hlavními postavami zdejšího vinařství. Zjistil jsem, že v neděli budou otevřené sklepy na Chateau de Marsannay.

Neodvolám ani slovo, ale páteční počasí nebylo jako vyměněné, to bylo úplně vyměněné. Asi jako slunečné předjaří v Čechách. Jako teplý duben. Všichni domorodci, s kterými jsem o čtvrteční mléčné kalamitě mluvil, se od počasí distancovali a tvářili se omluvně.

Dopoledne převládly pracovní povinnosti. Zajel jsem do Chateau de Premeaux, o kterém jsem už tady psal, doplnit zásoby do Skleničkova e-šopu. Byl jsem tam už popáté, takže se to odehrávalo víc ve společenské rovině než v té pracovní. Protože jsem od Pelletiérových dostal už mnoho dárků a laskavostí, věnoval jsem jim lahev moravského vína, Sůkalův rýňák 2008 (Bedýnkáři už to znají). Přijetí bylo nadšené, myslím, že mnoho moravských vín neochutnali, tak jsem zvědavý, jestli to budou nějak komentovat. Ale strach nemám, když jsem to víno jednou nominoval do Skleničkových Komunitních Bedýnek, tak ho klidně povezu i na večeři v Chateau de Vougeot, až mě jednou pozvou. Navíc Pelletiérovi dělají vážně pěkná vína, takže myslím, že ocení i něco neznámého.

Měl jsem strach, aby mi nevyprodali báječné Cote-de-Nuits Villages 2007, ale naštěstí ho ještě měli. Kromě jiných novinek jsem taky ochutnával naprosto úžasný Gevrey-Chambertin 2006, žensky jemné, ovocně voňavé a harmonické víno, trochu dražší, ale hned jsem si ho bedýnku přikoupil. Při ochutnávce jsme se shodli na ženském charakteru vína, úplně jako když jsem o těch archetypálních představách psal před rokem tady. Vůbec jsem měl pocit, že se dražší, významnější vína z Chateau de Prémeaux jaksi posunula k větší rafinovanosti a jemnosti. Možná to není tolik poznat u robustního a kořeněného Nuits-Saint-Georges, ale určitě je to znát u Chambertinu i Pommardu. Pommard jsem měl z prvních cest do Burgundska zapsaný jako robustní víno se spoustou tříslovin, Pommard z Chateau de Prémeaux je naopak hodně jemné víno. Tolik propagace vlastního e-šopu.

Potom jsem se pocoural po Nuits, nakoupil nový sýr, bagetu a ovoce na večeři a zajel do Beaune na oběd. To byla prohra, dal jsem si Plat du Jour za osm Euro, hovězí steak na grilu a hranolky, ale steak za osm euro byl prostě tuhý jako podešev. Strašila mě vzpomínka na loňský pobyt, kdy jsem si hned první večer zlomil jedničku vlevo nahoře o tuhou bagetu, pořízenou večer v beaunské sámošce, a potom se cítil jako blbec, když jsem absolvoval čtyři domluvené návštěvy ve vinařství s ulomeným předním zubem. Tak jsem steak radši v půlce vzdal a absolvoval beaunské turistické kolečko s nákupem suvenýrů. Růžové tričko s princeznou pro dceru, hrací strojek s písničkou C’est la rose pro přítelkyni a smaltovaný štítek s nápisem Champagne pro mě (na dveře na záchod). Už dětinštím.

Malá odbočka: jak jsem včera psal o tom, že keře šardonky jižně od Beaune jsou obrané, tak hned na sever za Beaune nápadně visely hrozny Pinotu, martiňáky. To jen jako komentář ke včerejšímu textu.

Náhodné návštěvy vinoték a vinařství v Beaune vyšly naprázdno, tak jsem vyjel na Pommard a Volnay. To jsou taky bohaté vesnice, takže jsem se o dost víc chytal v Monthélie a v Auxey-Duresses. Jen pro popíchnutí konkurenčního blogu zveřejňuju letní fotku z Auxey-Duresses, ale cílem téhle cesty bylo najít dobrá vína za levný peníz. Zjednodušeně řečeno, poměr výkon/cena v Burgundsku roste se vzdáleností od hlavní silnice RN 74 (nebo přinejmenším klesají ceny). Takže proto Monthélie, Auxey a Saint-Romain. Protože jsem v Chateau de Premeaux nakoupil spoustu Pinotů, hledal jsem dobrá bílá vína pro soukromou spotřebu. To je ovšem hotové sebemrskačství, když v Auxey-Duresses objevíte místní Premier Cru z roku 1999 za dvacet Euro, ovšemže červené. To se prostě koupit musí, i když mám červených už moc a hledám bílé! (Když něco takového vidím ve vinotéce, otrle si to odepřu s poukazem na to, že to je fakt divný, aby dobrý víno v téhle kategorii přežilo doteď. Ale u výrobce ho dostanu ochutnat a i když mám podezření na přidané taniny, tak ty taniny z chuti už skoro mizí, víno začíná být pěkně vyhlazené a cena je stále parádní.) O pár set metrů dál krabici bílých Saint-Romainů a za chvíli zase bílé Auxey-Duresses Premier Cru. Překvapivě dost mladých bílých vín ve Village kategorii mělo náběh na těkavky. A ceny rostou, mají vyprodáno. Většinou se nabízí ročník 2008, nanejvýš 2007.

Je páteční večer, takže když přijedu v šest večer domů na penzion, hned vyrazím do víru nočního života v Puligny. Ale na rozdíl od nedalekého Santenay, kde je i kasino, v Puligny chcípl pes. Vinotéka pana Walleranda je zavřená, od Leflaivů mě mladá servírka vyžene, že nejsou bar a hostům, kteří u nich nebydlí, už večer nenalévají a posílá mě do hotelui Montrachet, kde i předkrm stojí dvakrát tolik, co můj oběd. Navíc je tam snobsky vypulírováno a prázdno. Tak zase večeřím bagetu, sýr a šunku v jídelně, upíjím čtyři šardonky a ťukám do klávesnice, abych si zajistil nesmrtelnost. Je pátek večer, zítra se nepracuje. Tak vám přeju hezkej víkend.

Včera mohlo Burgundsko přijít o tradiční titul Côte d’Or, česky Zlaté pobřeží (nebo možná Zlaté svahy) a nahradit ho novým vznešeným názvem, Mléčné pobřeží, Côte de Lait. Celý den byla nepolevující protivná mlha, která se rozjasnila snad na tři minuty před polednem, když jsem přijížděl k Beaune, ale když jsem přejel první kruhový objezd, vjel jsem zase do mlíka. Za to a za ty nesmyslně rozházený písmenka na francouzských klávesnicích bych jim to sakra přejmenoval! Jestli neprojde Côte de Lait, navrhnu Côte Blanc.

Namísto krásných fotek vám dneska ukážu, jak to vypadá, když na fotkách dělá pozadí mlha. Trochu jako kdybych retušoval ve Photoshopu.

A kdybyste si podle téhle fotky mysleli, že jsem zbořenej, zadržte. I kdyby ve mně Chevalier Montrachet šplouchal jako v bečce, za tohle fakt nemůžu. To už se na to Pán Bůh taky nevydržel koukat.

Po poledni jsem zašel na oběd do baru v Meursaultu. O úžasné francouzské vymoženosti jménem Menu du Jour jsem už psal tady, tak se nebudu opakovat. V baříku u cesty obědvali pánové v montérkách i gentlemani v sakách, tříchodové menu stálo 12,50, k tomu sklenička Pinotu za 3 Eura. Poctivá domácí strava, ale echt domácí včetně dezertu, kterým byl kousek dortu (piškotové těsto) s jablky, vlašskými ořechy a skořicí. Skladba chutí nápadně připomínala náš štrůdl, chyběly jen rozinky a vyměnilo se těsto. Jinak pravá domácí strava včetně servisu, matka s dcerou za barpultem. Jediná zrada, na konci televizních zpráv v TV za barpultem rozesmátá rosnička máchala rukou, v Burgundsku je jasno, 18 až 20 stupňů a za oknem mlíko, že by se z něj dala ušlehat šlehačka na dort.

Kromě mlhy (a stravování) vůbec nic nefungovalo. V Chateau de Premeaux dopoledne nebrali telefony. V jiném vinařství v Chassagne jsem se nakonec protelefonoval až ke sklepmistrovi a domluvil si u něj na odpoledne návštěvu, ale když jsem tam o půl čtvrté přijel, byla tam jen mlha, všude zavřeno a milej sklepmistr nebral telefon. Co dělat? Z Chassagne je to jen skok do Saint-Aubinu, tak jsem tam zajel. Vnutil jsem se na ochutnávku k Sylvainu Langoreau. Já vím, že se dá koupit i v Praze, ale zrovna měl čas (a já taky). Ukrutně moc se mi líbilo jeho ovocné červené Chassagne Montrachet 2007 a docela i Saint-Aubin Premier Cru „En Remilly“ 2008. Na jedné ochutnávce před pár lety v Praze jsem měl dojem, že jeho vína dostáváme k pití ještě moc mladá. Podobný dojem jsem měl i včera u něj ve sklepě, jenže od většiny vín byl k mání už jen ročník 2008. Z těch, co jsem ochutnal, mi nejvíc chutnalo „En Remilly,“ ostatní bílá byla méně plná, méně výrazná, a tak jsem si ze všech těch jemných a příliš mladých vín nakonec vybral to nejplnější.

Tuhle fotku jsem vám slíbil včera (jako ladovský trakař 🙂, jen jsem netušil, že ji kvůli mlze budu muset doostřit. Na včerejší fotce z Montagny vidíte z vinice stoupat dým. Dvoučlenné hlídky na podzim ve vinohradu zastřihávají keře révy a odstraněné větvičky neprodleně spalují. Za tím účelem s sebou vozí kolečko s navařeným plechovým sudem s několika otvory, jakýsi pojízdný krb nebo pícku. Když se v listopadu podíváte do kopce nad Puligny nebo nad Beaune, uvidíte z mnoha míst stoupat kouř. Co kouř, to jeden takový trakař. Nejspíš tak Burgunďané vyrábějí mlhu. Voilà, Côte de Lait!

Mimochodem, jak jste mě před rokem tady vypeskovali za to, že jsem neurčil zbylé hrozny na vinici jako martiňáky, tak letos jsem zatím neviděl na vinici ani jeden ponechaný hrozen, ani kuličku. Loňská fotka byla ze Savigny, tam pojedu teprve dnes, ale na jih od Beaune není na vinici ani prd!

Večer trávím tradičně u bagety, šunky, sýra a třech bílých vín. (Omlouvám se za to obžerství, doma bych to neudělal. Ale když už tady sedím mezi tou spoustou krásných vín, tak to zkouším. Objevit ten drahokam, který stojí za to hledat.) Pernard Vergelesses 2008 z Domaine Pavelot je můj oblíbenec, měl jsem několik starších ročníků a koupil jsem 2008 na vyzkoušení. Zatím působí příliš humpolácky, jako pubertální klacek, chybí mu hloubka a bohatost. Saint-Romain 2007 od Reine Pédauque má zlatou medaili z Maconu a ve vůni i v chuti má zajímavý kávový štych, který si spojuju s barikovým sudem. Santenay 2005 Premier Cru Beaurepaire jsem koupil dvě minuty před zavíračkou přímo od výrobce, Mestre Pere et Fils v Santenay na náměstí. Nikdy předtím jsem tam nic nekoupil, protože mi to připadalo, že Mestre je víc obchodník než pěstitel a výrobce. Tentokrát mě zaujala velká nabídka starších ročníků, za snesitelné ceny byla k mání nejen nulapětka, ale i 03, 02 nebo 1999. Barva je ve slabém světle Mariiny pulignské jídelny silně nazrálá, vůně působí až přezrále a nelibě kvasnicově, a pár minut po otevření je chuť mdlá. Kořenitá a kvasnicová, ale rozhodně nevybízí k opakovanému ochutnání nebo nákupu. Patnáct Euro zmizelo v burgundském mlíku? Ještě chvíli počkám, nacvakám tenhle text na blog a uvidím, jestli se víno zatím otevře. O devadesát minut později je víno mnohem vyváženější, ale kvasnice jsou stále znát. Nevadí, Saint-Romain získává rezavě kovovou vůni a navíc mám v krabici tři neznámá vína z beaunské vinotéky…

Včera jsem snídal doma v pět ráno. Bylo ošklivo, tak jsem to natahoval. Na svačinu jsem měl Norimberk, k obědu Mylhůzy. Ještě u Rozvadova se mi chtělo udělat účko, počasí se škaredilo. Na německých rovinách se to rozfoukalo a u Weinsbergu (čtyřistapadesátý kilometr počítáno od Skleničkové Lhoty) vylezlo slunce. Už po několikáté jsem za Weinsbergem odolal nutkání strhnout volant doprava, sjet z dálnice a v nejbližším Deutschdorfu zjistit, jakáže vína rostou na té úžasné stolové hoře hned u dálnice? Ale ještě určitě párkrát pojedu kolem… ještě jednou to vydržím, ale jestli jste tam už někdo byli, uvítám jakékoli komentáře.

U Rýna to už začalo opalovat a večer v Puligny mě Mária naučila novou francouzskou frázi: Il fait beau! – Je hezky! Vynechal jsem tentokrát mezipřistání v Alsasku (v červnu jsem měl dojem, že nabídka ryzlinků v Ribeauvillé a Hunawihru letos nic moc) a z posledního dálničního odpočivadla před Beaune jsem zavolal do Buxy, jestli si můžu přijet pro karton vína. Takový telefonát ve francouzštině má pro mě, kterej francouzsky nemluvím, napětí srovnatelné s tím, když jsem kdysi zamlada volával slečně, jestli se mnou půjde na večeři. Kdyby francouzština selhala, škoda by byla nedozírná.

Ale zase to jednou vyšlo, tak jsem pádil do Buxy a ani jsem nikde nestačil udělat pořádný fotky, třeba k téhle fotce kouře z vinice by patřila ještě jedna detailní, na které by byl vidět ten ladovský trakař, z kterého kouř vychází, ale než jsem nakoupil víno, kluci mi s ním ujeli. Ale dnes a zítra prý má být hezky, tak je snad někde chytím.

Vinařova paní se mě ptala, jestli chci ochutnávat, tak jsem řekl, že víno rád a ochutnávat bych chtěl, ale od šesti jsem za volantem, tak se nechci rozhodovat a vybírat víno. Nechal jsem si namíchat šest kousků do krabice s tím, že je ochutnám po večeři. Cestou jsem zastavil v nejbližší sámošce pro šunku, sýr a bagetu a koupil neuvěřitelně dobrý sýr se supermarketovým názvem FROMAGE DELICE DE BOURGOGNE, 17 deka za 2,30 Eura. Nestravitelná zpráva ze supermarketu v Buxy: mezi kusovkami v policích postává víno od Domaine Bertagna, Hautes Cotes de Nuits, Dames Huguettes, 10,70 Euro? A večer na penzionu koštuju čtvero vín a pátý sekt, ale rozhodování asi fakt nechám na ráno. To jsou totiž chuťové buňky vyspalé a hlava odpočatá.

Ale jak jsem po třetí hodině projížděl kolem Beaune, všiml jsem si, že tráva je tu mnohem zelenější, než o den dříve doma v Čechách, a i kdyby pršelo a nebylo co fotit, můžu udělat reklamu Mariině penzionu: její snídaně jsou famózní a stojí za samostatný příspěvek. Cestou na dálnici jsem to počítal: jedu do Burgundska už posedmé a ještě mě to neomrzelo!

Všiml jsem si, že funguju jako stroj na těšení. Minulý týden jsem si domluvil rande, na které jsem se těšil, ale za chvíli mě napadlo, že jsem si ho neměl domlouvat hned na další den, ale až na konec týdne, abych se mohl těšit celý týden. Podobně to mám s některými víny, chodit kolem nich a plánovat, kdy je vypiju, bývá zábavnější, než je pak doopravdy vypít. Na Cohenův druhý pražský koncert jsem se těšil několik měsíců, teď je to pryč… ale bylo to báječný!

Leonard Cohen přijel s totožnou sestavou kapely, jako před jedenácti měsíci (už tehdy jsem to nevydržel a napsal o tom tady). Téměř shodný byl i playlist, přesto mám znova silný zážitek, navíc úplně jiný, než poprvé. Tehdy jsem byl doslova očarován Cohenovou osobností a seděl jsem na kraji desáté řady, kde nebyl moc dobrý zvuk. Díky loňskému koncertu jsem se připravil na velkou dávku charisma, kterou Cohen vyzařuje, takže jsem byl odolnější a víc soustředěný na samotné písničky. Z místa v první řadě jsem měl sice trochu překroucený krk od třiapůlhodinového vpravo hleď, ale taky absolutně kvalitní poslech z několika reprobeden na podiu, umístěných ideálně naproti mě. Navíc dokonalý kontakt s podiem – když Cohen při potlesku oznámil kapele, že budou hrát Gypsy’s Wife, slyšel jsem to jasně, i když to nešlo přes mikrofony.

Tak se ukázalo, že Cohen je v hudbě doma. Nejčastěji citovaný novinářský výrok ze sedmdesátých let (zase se od posledně nenaučil žádný nový akord) mi připadal neuvěřitelný – Cohen zpíval nové melodické variace v notoricky známých písních a zdálo se, že se šlapající kapelou za zády je uvolněný, hraje si a věří si nejen pokud jde o hru s verši, ale i v muzice. Ještě po třech hodinách na podiu, při přídavcích, mě ve First We Take Manhattan překvapil nasazením a nečekanou expresí v refrénech. Vyrozuměl jsem z toho, že ho to v pětasedmdesáti na podiu stále baví, i po těch třech hodinách zpívání.

Cohenité, komunita fanoušků, objíždějících jeho evropské štace, na webu nadšeně diskutuje nejen o tom, jestli už zase začal hrát Gypsy’s Wife a Partyzána (začal), ale i o drobných vtípcích během hraní. Největší obdiv si získala slečna, které před dvěma týdny do hlediště v alsaském Colmaru propašovala boxerské rukavice a stetoskop a hodila je postupně na podium během písně I’m Your Man: If you want a boxer, I will step into the ring for you. And if you want a doctor, I’ll examine every inch of you. Já jsem zase natěšeně čekal, jestli v písni Future Sharon Robinson zatancuje při Cohenově pobídce (black girl dancing), ale tentokrát to sehráli úplně jinak a na narážku (white girls dancing) dvě bílé zpěvačky předvedly synchronizovanou (dvojitou) hvězdu jako při tělocviku. Moc by mě zajímalo, co by sehráli při další repríze.

Potěšitelné je i to, jak Cohen se svým repertoárem dokáže stárnout. V šedesátých a sedmdesátých letech přitahoval publikum rozervanými písněmi o vztazích k ženám, v devadesátých letech má v písních mnohem víc společenských témat. Nejlíp to ukazují jeho vtípky o sobě – když chtěl tehdy provokovat, napsal o sobě, že je „další hubený cikánský zloděj s růží v zubech,“ dnes podobně provokativně zpívá „já jsem ten malej Žid, co napsal Bibli.“ Nikdy se od starých písní nedistancoval, a tak mu publikum dodnes věří slaďák Hey, That’s No Way To Say Goodbye i Slavnou modrou pláštěnku.

Každý jiný zpěvák by si s nadšením zazpíval do potlesku a užil si to jako radost. Ne tak Cohen: když patnáctitisícová hala aplaudovala sólu dechaře Dina Solda, Cohen nechal kapelu dvakrát zopakovat nástup k další sloce, až se potlesk utišil a on mohl přednést sloku do ticha, aby mu každý rozuměl. V kombinaci s tím, že Cohen na show očividně myslí a užívá si vymýšlení všelijakých kulišáren, mi tahle civilnost připadá neuvěřitelná. Předpokládám, že sebestřednost patří k povinné výbavě každého umělce, ale Cohenovi bych uvěřil i to, že sebestředný není.

Kdybych měl vybrat jedinou píseň, byla by to Hallelujah. Spolehlivě mě naživo dostane její začátek: „Prý existuje tajný akord, který hrál David, aby potěšil Hospodina – Ale ty se stejně o muziku nezajímáš, že ne?“ Z třetího verše „But you don’t really care for music, do you?“ je zřejmé, že jde o krajně intimní dotaz, a když se jím Cohen obrací k patnáctitisícové sportovní hale, rozesměje mě to napřed jako dobrý vtip, ale zároveň mě to dojímá, protože to dokáže vyslovit přesvědčivě jako milostné vyznání. Nebo je to modlitba?

Z mých loňských přání mi Cohen splnil jen jedno – zahrál Sisters Of Mercy. Takže kvůli Never Any Good nebo Johance z Arku asi budu muset zajet na další koncert. A samozřejmě kvůli Cohenovi samotnému. 21. září v Barceloně mu bude pětasedmdesát.

Souvislej příběh z víkendové cesty na Moravu zase nedám dohromady, jen skládačku neboli pozdní sběr, jak to tady nazývám. Vyjel jsem do Kyjova na sobotní Galerii rulandských vín v ČR a potkal tam recenzenta portálu O víně. Tak s vlastním referátem spěchám, aby mě nepředběhli :o) Jak říká lidová píseň: Oni sú z městečka / A my jen z dědiny / Bylo by nám haňba / Keby nás dohnali.

Honem, než to zapomenu: koštovaly se rulandy bílé (124 vzorků), rulandy šedé (94x) a rulandy modré (91x) a několik směsek. Bylo by škoda nenapsat něco o tom, jaká je to pitvornost říkat těmhle vínům navzdory celému světu rulandy, když jim všude ve světě říkají Pinoty (Pinot Blanc, Pinot Gris a Pinot Noir), ale to by už asi bylo nošení dříví do lesa. Sov do Atén. Socanů do Lidového domu a uhlí do ňůkástlu. Říkal mi jednou kamarád z Moravy, jak dával na výstavu dobré červené označené jako Pinot Noir. Čekal, jak se umístí, ale nevyhrál, protože Pinot Noir tam už dali jenom dva vinaři a vítěz kategorie se vyhlašoval až od pěti vín v každé kategorii. Rulandské modré hodnotila stejná komise, ale Pinoty hodnotila zvlášť. Takže jak už psal Foglar a kreslil Fischer, Rychlonožko, proč to neřekneš hezky česky: Rulandské modré?

Absolutním šampionem se stalo Rulandské šedé 2005 slámové pana Oldřicha Drápala z Brna. Pan Drápal si pro diplom přišel, tak jsem ho mohl vyfotit. Šampionem rulandských bílých se stalo víno z Vinařství JUDr. Blanky Ďurinové ze Bzenca (VzH 2000). Paní Ďurinová si pro diplom nepřišla, nejspíš proto, že zároveň měli v Bzenci Galerii ryzlinků. To to žije! V rulandských modrých se nejvýš umístilo RM výběr z cibéb 2008, klaret z LIVI Dubňany. A ještě jednu cenu za Rulandské šedé si odneslo Vinařství Bunža, taky ze Bzence, za výběr z cibéb 2008.

Kdyby se udělovala cena pana Skleničky, dostal by ji vzorek Š79, rulandské šedé 2007 z Vinařství Nikodém Míša z Polešovic. Nezatříděné, jen s údajem o 28^o cukernatosti při sběru. To se mi úplně trefilo do vkusu, krásně sladké víno, glycerínové a kořenité už ve vůni, s nasládlou, grepovou a kořenitou chutí, parádní. To snad ani nebyla rulanda, to byl úplný Pinot Gris!

Ve skutečnosti jsem ale vyjel do Kyjova proto, že jsem se v pátek ráno dozvěděl, že na koštu bude hrát muzika Martina Hrbáče. Zažil jsem takový košt poprvé před nějakými pětadvaceti lety v bzenecké sokolovně na Prvního máje a úplně mě to tehdy usmířilo s ideou prvomájových průvodů. (Pro ty, co si tu dobu nepamatují: socialistické První máje v Bzenci byly organizované jako průvod přes bzenecké náměstí, kde stála papalášská tribuna, a chodillo se příznačně od východu na západ. Na konci náměstí průvod zabočil (na sever) k místní sokolovně, kde v devět ráno začínal košt vína. Bzenecké prvomájové průvody jsem si oblíbil.)

Nejvíc se v sobotu zábava rozproudila, když se před muziku postavili Kyjovák Jura Petrů a Horňák Tonda Vrba a začali si poroučet písničky. Jura Petrů názorně předvedl, jak vzniká lidová píseň, když si začal vymýšlet stylové variace horňáckých písní o vrbách a viselcích pro kamaráda Vrbu. Ale vidět a slyšet sedmdesátníka Hrbáče s mladými muzikanty je pokaždé zážitek, i kdyby jen to, jak jen pohybem smyčce přiděluje instrumentální sóla muzikantům.

V exkluzivním nedělním počasí jsem podnikl zájezd do rakouského Poysdorfu. Hned za Valticemi jsem na rakouské straně našel pracujícího zemědělce, ale v tomto případě nedělní práci nechválím. Víno vděčí za svoje postavení křesťanské církvi, která káže sedmý den světit, tak si myslím, že se taková nedělní práce nemůže vyplatit. Ostatně Rakušané si to většinou berou k srdci, cedule Heuriger byly vidět hojně.

Taky jsem uskutečnil prvovýstup na Sirotčí hrádek a Stolovou horu. Já vím, že už jste tam byli… :o) podněcovaly mě historky o keltských nálezech, ale sám jsem nekopal ani nenalézal.

Dal jsem si pivo v Café Fara a žasl, kde se tak dokonale designově dotažený podnik bere kdesi v Klentnici?

Už o tom psala brněnská Jůlie tady a můžu potvrdit a doporučit.

Ale zraje to pěkně. Víno bude!

Když Tomáš svolával košt vlašáků, zdůvodňoval to jako snahu zbavit se panické nepolíbenosti vlašákem, ale seznam vín vypadal jako večírek Vlašského prince. Posuďte sami:

0. RV 2008 PS sudové, Kobylí
1. RV 2008 zemský , Vinařství Straka, Rakvice, trať Kozí horky
2. RV 2006 PS, Mikrosvín Mikulov, trať Železná
3. RV 2008 PS, vinařství Koráb, Boleradice, trať Pod Pálavou (Pavlov)
4. RV 2007 PS, Galant, trať Železná
5. RV 2007 kabinet, Galant, Pod Mušlovem, Mikulov
6. RV 2005 PS, Mikrosvín, Goldhammer
7. RV 2007 PS, Mikrosvín (Flower Line)
8. RV 2007 zemské, vinařství Koráb, Boleradice, trať Psinky
9. RV 2007 PS, Zdeněk Peřina, Klentnice, trať Ořechová hora / Březí
10. RV 2007 PS, Galant, trať Pod Mušlovem / Mikulov
11. RV 2007 kabinet, Galant, Ořechová hora / Březí
12. RV 2007 kabinet, Zdeněk Peřina, Klentnice, trať Železná
13. RV 2001 PS, Mikrosvín mikulov, trať Železná / Perná

Aby to nebylo tak jednoduché, hostitel lovil lahve z chladničky v náhodném pořadí, takže jako první šel nultý vzorek a hned poté č. 12. Sám se v tom už těžko orientuju.)

Sjelo se nás na páteční večer do Mejta sedm. Pilo se z lahví zabalených do novin, napřed bez komentářů a později už s komentáři a občas vtipnými pokusy o tipování utajené identity vzorků (poměrně jistým tipem byl „vlašák od Peřiny“ 🙂. Nebudu unavovat podrobným popisem, takže jen stručně.

Mně udělal radost druhý vzorek (s číslem 12). Bylo to jedno ze dvou vín, která jsem znal, docela typický vlašák s dlouhou dochutí, a hned na začátku jsem si správně tipnul, co to je. Jako čtvrtý šel vzorek č. 7, Mikrosvínská Flower Line 07. Ten se mi moc líbil, od výrazné barvy přes plnou luční vůni po pěknou chuť s malým zbytkovým cukrem a dlouhým kořenitým závěrem. Zařadil jsem si ho mezi svoje TOP 3, ale dvě hodiny poté, když jsem si dělal soukromé finále tří nejlepších vín, se víno významně změnilo a jaksi odpadlo. Naopak vzorek 4, galantní PS 2007 se po dvou hodinách zlepšoval. Všichni jsme správně tipovali starší ročník u vzorku 6 (Mikrosvín PS 2005 z Goldhammeru), ukazovala na to barva i vůně (nasládlá a ryzlinková až do klasického rýňáku). V chuti jsem si liboval i nad vyšším zbytkovým cukrem , pro mě soukromě nejlepší víno večera.

Ze dvou vín z boleradického vinařství Koráb mělo jedno lehkou korkovou vadu (8), druhé začalo v lahvi kvasit (3). Vzorek 2 (RV 2006 PS, Mikrosvín) jsem díky ostřejší kyselině a travnaté chuti překřtil na moravské Chablis. Vzorek č. 1 už poněkolikáté správně identifikovala Evas jako rakvické vinařství Straka, navíc jsme se všichni shodli, že bysme ho mohli vzít na seznam znovu, až budeme ochutnávat Sauvignony. Vlašák zakvašený sauvignonovými kvasinkami?

Devítka byl Peřinův vlašák z prvních Komunitních bedýnek, u mě se dostal mezi tři nejlepší, ale nakonec ho naslepo porazila šestka, jak jsem už psal. U ostatních devítka tolik neuspěla, byly námitky proti vysokému alkoholu. Třináctka u mě propadla, nulajednička z Mikrosvínu už byla daleko za zenitem a na sešupu. Vysoká barva zase ukazovala na vyšší stáří, k tomu intenzivní medová vůně, ale v chuti už zbyla jen kyselina a jinak nic.

Největší překvapení přišlo nakonec – když jsme se stále ještě naslepo pokusili určit vítěze (po přechutnání největších favoritů), hlasovali jsme tři pro mého favorita (Mikrosvín RV 2005 PS Goldhammer) a čtyři pro Peřinův kabinet 2007 z Železné. Přestože jsme se hecovali navzájem pokud jde o podíly zbytkového cukru a podobné detaily, nakonec jsme vybírali vítěze jen z několika málo vín. Žádná vzrušená diskuse se o tom nevedla, protože ti, co volili jedno víno, většinou měli to druhé taky ve finálovém rozstřelu.

Krom toho jsme vymysleli jeden nový blog, užili si luxusu spousty lučních a ovocných a citrusových vůní a limetkových až grepfruitových chutí a pobavili se po odhalení identity vzorků vlastními úspěšnými i neúspěšnými tipy. Byl to krásnej večer a aniž bych chtěl parafrázovat známý výrok Sigmunda Freuda, musím dodat, že koštování naslepo mohu každému vřele doporučit!