Tři srpnové týdny jsem strávil pracovně, s počítačem a telefonem. Můj společenský život se omezil na dva zahradní večírky s vínem. Už jsem si připadal odříznutý od světa jako Eskymák v zimě, když mi ve čtvrtek napsal Vinonaut. „Budu mít stánek na Pardubickém festivalu vína, stav se.“ Tak jsme se domluvili na brigádnické pomoci a já jsem ze své splendid isolation skočil rovnou do komunikace s davy návštěvníků. Soukromě jsem tu změnu potřeboval jako sůl.

Pardubický festival vína měl už patnáctý ročník, já tam byl poprvé. Typická davovka se spoustou nepoučených, ale zvědavých návštěvníků. Naplněné zámecké nádvoří a několik krásných starých sálů zámku, v horkém letním dnu bohužel děsná sauna. Sobotní devítihodinovou šichtu jsem už víno nepil, jen vodu, spousty vody, ale vypotil jsem všechnu. Festival jel na klasickém žetonovém systému, laciné vstupné a vzorky se kupovaly za pětikorunové žetony. Tenhle systém zvýhodňuje ty, kdo prodávají nejlevnější vína, nevím, zda by něco prodal vystavovatel s cenou 6 a více žetonů. Na druhou stranu pořadatel kasíruje polovinu ceny žetonů, takže vystavovatelé mají malou šanci na výdělek. Nejspíš to musí brát jako propagaci a počítat se ztrátou. Občas jsem závistivě pokukoval po levné konkureci, ale musím přiznat, že naše nejbližší levná konkurence měla skvělého komunikátora, který dovedl passanty zaujmout a udržet.

Tak jsem se snažil komunikaci zjednodušovat. Vinonaut prodává vína z německé oblasti Mittelrhein, to znamená hlavně ryzlinky. Německá vína nepoučené návštěvníky nepřitahovala, tak jsem to zjednodušil na ryzlinky od Rýna. Jeden návštěvník mi nahrál: „Jaké máte ryzlinky?“

„Máme všechny,“ povídám. „Suché, sladké, slané i hořké :o)“

„Hořké?“ To byla samozřejmě legrace. Žádné hořké nejsou.

„Ty jsme už vyprodali. Hořké se vždycky prodají nejdřív :o)“

„Tak to jsem zvědavý na ten slaný.“

Nalil jsem mu jeden výrazně minerální sušší ryzlink, kde komplexní minerální závěr evokuje olíznutí mokrého kamene, včetně slané stopy. Chutnalo mu to. Ještě asi třikrát jsem bájil o slaném ryzlinku a pak nápor návštěvníků polevil. Asi půl hodiny jsme tam stáli sami, ani noha, nuda. Pak přišla slečna: „Slyšela jsem, že máte slaný ryzlink…“ Virální reklama!

V pátek jsem stihl oběhnout několik stánků. Několik znojemských vystavovatelů mělo dobré Veltlíny, namátkou Vinice Hnánice nebo Piálek & Jäger (ti měli i zajímavý Sauvignon Kravák). Nakonec jsem se rád vracel k mitlrajnským ryzlinkům, hlavně pro zřetelný regionální výraz. Dal jsem zapravdu Vinonautovi, že 2011 byl hodně dobrý ročník, vína jsou plná, krásně pitelná a s jasným charakterem. Už základní ryzlinky se projevují jako plné a komplexní, jako by byly o jednu úroveň poddeklarované. Letos bude pro ryzlinkofily dobrý rok!

Z mitlrajnských ryzlinků mi v tom horku nejvíc chutnaly dva suché kabinety: 2011 od Dr. Randolfa Kauera a hlavně, 2011 Bopparder Hamm Ohlenberg Riesling Kabinett trocken z vinařství Floriana Weingarta. Nový objev ve vinonautím sortimentu a pro mě špičkový ryzlink. Ve skleničce drobně perlí, má výraznou citronovou barvu, těžší výraznější vůni s lipovými tóny a přezrálým ovocem. V chuti je taky těžší, naleželejší, jde do žlutého ovoce a ovocný dojem je podtržený pěkným zbytkovým cukrem. Je to suché víno podle německých norem, to znamená pod 9 gramů zbytkového cukru. V závěru se výrazně prosazuje mineralita, jako šampaňské bez bublinek :o) Výrazné víno, na kabinetní ryzlink slušně tělnaté a dlouhé, parádní.

Vzpomínku na prcka lítajícího s mikrofonem na valníku na hudebním festivalu v Horním Jelení jako kdyby to bylo Wembley Stadium nepřekonal ani Mick Jagger na Strahově. Každé setkání s ním pro mě bylo památné, i když jsme spolu mluvili jen jednou, před šesti lety jsem zajel k němu do Libouchce. Třeba se jednou potkáme a palce zalomíme :o)

Dozvěděl jsem se to až na konci června, večer před dovolenou. V únoru zemřel devětasedmdesátiletý Jaroslav Velinkský, uznávaný autor sci-fi a detektivní literatury, a s ním i jeho druhé já, Kapitán Kid, písničkář a zpěvák. Kromě toho taky jeden ze zakladatelů trampského festivalu PORTA a vůbec člověk mnoha talentů. Není bez zajímavosti, že v dětství býval členem Dvojky, slavného skautského oddílu Jaroslava Foglara. Koho zajímají fakta, najde je třeba ve Wikipedii, já se omezím na osobní vzpomínky.

V lesích Ontária, kde čerstvá smůla voní
a kde paže drsných mužů vládne jen…

Poprvé jsem se s ním setkal jen nepřímo, když mi bylo devět. Na pionýrském táboře jednou večer u ohně někdo z vedoucích zazpíval s kytarou Slabocha Bena. Moje devítiletá dušička byla připravená hltat Rodokapsy a westerny a samozřejmě podlehla. Už tehdy se nesla zvěst, že ten epos složil Kapitán Kid, přezdívka bezvadně pasovala k dílu. Písnička je ve skutečnosti zhudebněný Rodokaps (ostatně jako mnoho country hitů, namátkou Big Iron Martyho Robbinse nebo Věci, které neudělá bílá žena od Honzy Vyčítala), jenže k prokletí autora to tak nikdo nebral. Kid se později přiznal, že to byla parodie a že písničku vůbec nemyslel vážně, ale publikum to bralo jako rouhání. Ostatně ani moje děti letos v červenci v tom žádný posměch nenašly a ptaly se mě nevinně: Tati, a co je to parodie? (Moc by mě zajímalo, zdali Vyčítal myslel Bílou ženu úplně vážně, ale znáte to: jak to bylo oné noci, to se snad už nikdy nedovím :o)))

Druhé setkání už bylo skutečnější. Bylo to na obskurním trampském hudebním festivalu v Horním Jelení a bylo mi patnáct. Vzpomínku na prcka lítajícího s mikrofonem na valníku jako kdyby to bylo Wembley Stadium nepřekonal ani Mick Jagger na Strahově. Bez ohledu na trampsky orientované publikum zpíval o dědečkově flanelové noční košili nebo o šoférovi gangsterského bouráku. Kid byl malého vzrůstu a měl nadbytek energie, bylo ho plné jeviště. Bylo jasné, že s mnohotvárným talentem bude mít v sedmdesátých letech spoustu potíží, ale některé nepadaly na vrub jen vedoucí úloze jedné strany. Už tehdy jsem si povšiml, že mnozí pořadatelé festivalu – trampové neschvalovali některé peripetie jeho soukromého života.

Pak jsem ho vídal na pódiu častěji, nejvýraznější bylo asi období s kapelou Krakatit. Tehdy se sešly snad všechny dílky skládačky potřebné k úspěchu: výborný repertoár, vynikající muzikanti v kapele a paradoxně i ta blbá doba jakoby nahrávala tomu, aby kapela měla úspěch. Včetně geniálního názvu Kapitán Kid a Krak&tit.

Vypadá to paradoxně, ale je to složitější :o) Kapitán Kid jako autor (jako písničkář vystupoval pod trampskou přezdívkou, jako spisovatel publikoval pod občanským jménem a rodokapsové čtivo podepisoval pseudonymy) tak prostě Kapitán Kid má leccos společného s Ivanem Mládkem (podezříval jsem Mládka, že to byly kromě banja i některé melodie, ale důkaz jsem nenašel) a Jiřím Suchým. Kromě lásky k banju a vynalézavosti v rýmech i George Formbyho, jehož jednu písničku rekonstruovali. Jenže na rozdíl od Suchého Kid selhává, když se dostane na vážná a velká civilní témata. Jeho doménou je stylizace. Když se vyjadřuje k současným velkým tématům, je to často nedotažené a bez schopnosti strhnout, probudit nadšení. Naopak exceluje, když si vytváří vlastní paralelní svět (disciplína tak vhodná do husákovských sedmdesátek). Jeho písně s prvorepublikovou gangsterskou tématikou podtržené stylizovaným třicátoletním šramlovým zvukem obstojí i dnes (že bysme zase potřebovali úniky z reality?) – „Holka Nitroglycerín,“ „Pancéřová dodgka.“ Jakoby nejlepší písně napsal pro ženské, „Výlet s panem Goddardem“ mě dodnes uchvacuje včetně mnohoznačného závěru: „pak seděli jsme v objetí, až přišlo nový století…“ Snaha o vytvoření vlastního paralelního světa byla v pozadí trampského hnutí, ke kterému Kapitán Kid patřil, a provází celou jeho tvorbu. Kromě písničkové i tu spisovatelskou, zejména jeho sci-fi romány.

Kdybych bejval pro milenku každou
nesnažil se skončit sebevraždou
Moh jsem bejt dneska prachatej
otravnej blbej baňatej…

Fascinovaly mě jeho Pitavaly – písně, kde se vztah k ženám mísí s násilím :o) „Čtyři způsoby, jak se vypořádat s nevěrnou ženou“ mají brilantně vypilovaný a vypointovaný text, „Dopis na rozloučenou“ je na první poslech jen zábavný (nemluvě o mnoha textových verzích), Šanson mě iritoval jistou přízemností a western „Malá Jane“ skrývá smrt, nenávist a násilí tak dokonale, že se většina poslucháčů nechá oklamat lehce plynoucí melodií a morbidního podtextu si nikdy nevšimne. Zklamání ze soukromých vztahů sotvakdy ventiloval veřejně, ale do písní je zakoval a zakul tak pevně, že to většina posluchačů ani nepostřehla. Tolik lásky k ženám a násilí vůči nim v jedné písni, jako ve Čtyřech způsobech nebo Malé Jane, to nemůže být náhoda. I svoji nejlepší kapelu Krakatit kvůli jedné takové aféře rozpustil. V tomto ohledu je život a dílo v naprosté shodě – do svých písní zaklel nejen svoje ambice, ale především traumata a neúspěchy.

Paralelně s písničkovou tvorbou se vyvíjela jeho spisovatelská kariéra. Když se v expozici jeho sci-fi románu objevil na pódiu metr šedesát vysoký zpěvák s banjem, bavil jsem se a bral jsem to od začátku jako výše popisovanou jednotu života a díla :o) Ke sci-fi literatuře se necítím být povolán, tuhle větev Velinského tvorby ponechám jiným. Víc mě bavily texty, kde se sci-fi mísilo s detektivkou a úplně nejvíc oceňuju jeho detektivky. František Jungwirth přirovnal jeho detektiva Otu Finka k Philu Marlowovi. Pokud jde o literární význam v českém kontextu a stylotvornost, tak to podepisuju. Jeho detektivky mají něco společného i s knihami Josefa Škvoreckého – kromě dokonalé znalosti (už zaniklého) prostředí i radost z vyprávění.

Asi před šesti lety jsem za ním zajel do Libouchce, kde žil. Zdigitalizoval jsem tehdy a sestříhal záznam jednoho koncertu s Krakatitem a výsledek jsem mu dovezl. (I když teď konečně vyšly živé záznamy první sestavy Marsyas, několik nejlepších folkových kapel té doby stále nemá vydané cédéčko, namátkou Blátotlačky a Krakatit.) Tehdy v Libouchci měl ještě spoustu energie a vypadal nezdolně. Byl pyšnej na několik cen za nejlepší sci-fi román roku i na to, že si knihy dokáže vydávat a distribuovat sám. I přes generační propast mezi námi byl otevřený a vstřícný. Odpoledne jsem mu řekl něco v tom smyslu, že má vlastně celej život smůlu. Jako autor trampských písniček je pro trampské publikum příliš intelektuální a tvořivý a jako autorovi sci-fi a detektivek mu škodí jeho spojení s trampingem. „Tos vystih přesně,“ řekl mi tehdy a zaklel.

Letošní prázdniny jsme si v autě s dětma hráli dokola Ivana Mládka a Kapitána Kida. Děti se dožadovaly opakování Fordky, No to se ví, Maděry a všech písniček citovaných výše. Nevím, jak by další generaci posluchačů komentoval Kid, ale já z toho mám radost.

Páteční degustace Krásné Hory u Skleničků na zahradě se konala v komorní redukované sestavě. S vinařem Markem Vybíralem jsme se domluvili, že přihlášených je nás málo a že může zůstat doma. Naštěstí už předem poslal tři krabice krásnohorských vín, přidali jsme k tomu mísu salátu, plněné žampiony a pečená kachní prsa. Taky jedno piemontské Lacrima di Tufo, hunawihrský Sylván z alsaských Bedýnek, tři ročníky toskánského Merlotu (Campordigno 2007, 8 a 9) a dva ročníky Pergolaii (2007 a 8). V krásném letním večeru jsme až přes půlnoc seděli venku a shodli jsme se, že pátek je na večírky nejlepší. Účastníci si doobjednali tři kartony krásnohorských vín a celkový počet krásnohorských bedýnek v jedenáctém kole tím překročil šedesátku. Jo!

Z krásnohorských vín nás nejvíc bavil Pinot Blanc, Cuvée Viktoria a oba zweigly (2011 a Riserva 2010). Názory na Campordigno byly různé, já jsem v pátek preferoval ročník 2009, při dopíjení zbytků v neděli se mi naopak líbíl víc 2007.

Ještě pár fotografických ohlédnutí za létem. Chianti Classico Fonterutoli 2008 překvapilo kvalitou, ale úplně jsem se s ním neskamarádil. Klasická ambaláž, hluboká komplexní vůně s tóny vyzrálého ovoce, v chuti pěkná kyselina, jemné taniny. Zase vyzrálé ovoce a hodně komplexní projev. Koncentrované a docela elegantní, jen se mi vnucuje dojem jisté přeextrahovanosti, hlavně díky taninovému závěru chuti. Rozhodně patří do té lepší čtvrtiny Chi Classico, ale není to úplně moje volba. Při bodování bych mu musel dát 90 a víc, ale domů bych si ho nevzal. 13,5% alkoholu, 19 EUR ve vinotéce.

Chianti Classico 2009, Badia a Coltibuono.

Trochu světlá rubínová barva, příjemná komplexní vůně s lesně zemitými tóny typickými pro Sangiovese a až skořicově nasládlý tón. V chuti výrazná kyselina, krotké třísloviny, podle kterých bych tipoval na klasický velký sud (ne barrique). Nasládlý tón se opakuje i v chuti, ale tipoval bych spíš na vyšší extrakt než na zbytkový cukr. Příjemně pitelné Chianti, nepříliš výrazné a bez větších ambicí. Spíš lepší supermarketovka než nějaké domácí stříbro :o) 13,30 EUR ve firemním e-shopu, další známé jméno, které mi úplně nesedlo.

Santa Maria Riserva 2007, Chianti Colli Senesi DOCG, Tenuta Le Calcinae

14% alkoholu. Temně rudá barva, bohatá komplexní vůně s tóny přezrálého ovoce (ostružiny, borůvky), kávy a lesa. Hluboká, intenzivní. V nástupu chuti potlačené kyseliny, znovu směs lesního ovoce a třešní, plné tělo v kterém se konečně prosazuje kyselina, v závěru štiplavé třísloviny. I přes ročník (2007) je víno hodně svěží, zjitřené. Třísloviny v závěru zřejmě pocházejí ze sudu, jsou trochu tenké a spíš rušivé. Možná se víno za pár let vyladí, rozhodně má potenciál na delší zrání, ale v současné formě by potřebovalo pár let archivace.

Gelaterie ve Vadě, enoteca v Cecině a lahůdkářství v Mazzantě patří k milníkům mých italských dovolených. Musím si vyfotit hubenýho dědu, co má lahůdkářství v Mazzantě! Poprvé jsme se potkali v květnu 2003. S bývalou manželkou jsme k němu chodili nakupovat, o rok později už i s půlroční dcerou. Později jsem tam chodil nakupovat s dětma a s novou přítelkyní, radostně mě zdravil a jen decentně dával najevo, že si mě pamatuje. Jeden rok jsem ho tam nepotkal, myslel jsem si, že krámek prodal. Ulevilo se mi, když tam loni zase byl a mrkal na mě. Nezkazí mu náladu, ani když nic nekoupím. Chtěl jsem pesto, ale prodavačka mi nabízela jen konzervované, že čerstvé nemá. Konzervované pesto jsem nechtěl a majitel na ní volal z druhého konce místnosti – Kdepak, to mu neprodáš, on chce jen to nejlepší! Musím si ho vyfotit, říkal jsem si letos cestou do Mazzanty :o) Ciao, padrone!

Začnu malým kvízem: kolik moravských autentických vín najdete v následující nabídce:
a) barikovaný Hibernal
b) rosé z Modrého Portugalu
c) Cabernet Sauvignon (s 15% příměsi Pinotu Noir) ?

Jak už to bývá, nemá kvíz jedno správné řešení. Když si defïnujete, že autentická vína = vína od Autentistů, jsou správně všechny tři možnosti. Pokud se zamyslíte nad tím, co znamená „hra na dobové nástroje“ a „středoevropské odrůdy,“ možná bude výsledek čistá nula (podle toho, zda předchozí generace vinařů dělaly rosé). Autentická vína, naturální vína, dokonce i vína od Autentistů. Je v tom zmatek. Velký podíl na tom máme my, co píšeme o víně na internetu. Jak roste objem informací o podobných vínech, roste i zmatek v pojmech. Souvisí autentičnost s kvalitou? Platí, že autentické = dobré?

Pokud jde o konkrétní vína a konzumenta, tak zřejmě neplatí. Autentické víno může být dobré a může vám chutnat úplně stejně (často) jako ne-autentické. Autenticita jen souvisí s tím, že vinařství je konzervativní obor a že je dobré poznat jeho tradice, protože každé hlubší uvažování o kvalitě s tím souvisí. Vinař, který bude chtít vyrábět kvalitní vína, nebude pěstovat na Sicílii ryzlink nebo na Moravě Syrah, z podobných důvodů jako si dobrý architekt nepostaví vilu v záplavovém pásmu u řeky. Když vysadí na Moravě ryzlink (nebo na Sicílii nějakou místní odrůdu), je to ten správný základ, ale vůbec to nedává záruku, že jeho loňské víno bude dobré (a navíc že zrovna vám bude chutnat). Dokonce ani když všechny práce ve vinici i ve sklepě provede výrobce tím správným, tradičním postupem, nemusí vám nakonec víno vůbec chutnat. Zjednodušeně řečeno proto, že i když vinař používá jen šetrné, „neinvazivní“ postupy, je jeho víno nejen výsledkem přírodních procesů, ale i vinařova rozhodnutí o jednotlivých postupech, a vždycky se na něm nějak podepíše vinař. Jak mi kdysi napověděl jeden komentující (díky!), stáhnout víno z kvasnic nebo nestáhnout jsou úplně stejně razantní technologické zásahy…

V červnu jsem v Itálii ochutnával víno společně s dottorem Del Campo (na horní fotce) ze sicilského vinařství Passocanone. Pěstuje odrůdu Nerelo Mascalese na třech hektarech pod Etnou (Nerelo Mascalese si už povšiml i Robert Parker a prorokoval jí velikou budoucnost, i když v celé apelaci je snad jen 30 hektarů :). Představoval jsem si vzduch zaplněný sirnými exhalacemi ze sopky tak, že se ve sklepě vůbec nemusí sířit, těšil jsem se děsně. Samo víno bylo zajímavé, lehké červené se světlou barvou a živou květinovou vůní, kompletně připravované v nerezových tancích, aby se co nejvíc zachoval odrůdový projev, s přirozenými taniny a svěží kořenitostí. Pro příznivce či následovníky naturálních vín je to příběh jako hrom, pro obchodníka pravý poklad, ale nějak se mi nepodařilo se do výsledného vína zamilovat. Nechci to komplikovat, ale pro mě je důležitější, jestli je víno dobré, než jestli je autentické.

Bylo mi to tehdy líto, ale ještě víc jsem protrpěl jednu letošní pražskou degustaci naturálních vín. Měl jsem chvílemi pocit uzavřeného klubu, chyběl už jen společný tajný pozdrav spiklenců. Vína byla výrazná a nadějná, leč nevhodně nalahvovaná se spoustou kvasnicových aromat a chutí. O vínech s pivní vůní a chutí rozžvýkaného chleba bych se neodvážil napsat, že byla „čistá,“ nicméně účastníci na sebe pomrkávali a přesvědčovali se navzájem, že to tak je správně. Dva návštěvníci za mnou přišli a potichu se mě ptali, co je to za chuť, jak bych to pojmenoval? „Ten rozkvašenej chleba jsou kvasnice a ta jablka znamenají oxidaci,“ odpovídal jsem. Mluvili jsme šeptem, asi aby si ostatní nevšimli jejich pochybností. Tehdy mi došlo, co měla na mysli Alice Feiring, když před pár lety varovala: Biodynamika se nesmí stát omluvou pro špatné řemeslo!

Snažím se udržovat si odstup od extrémů. Jinakost a podivnost, obskurnost ve mně sice vyvolává zájem, ale při koštování podobných vín bývám opatrný a skeptický. Jako pozorovatel hemžení kolem naturálních vín mám dojem, že vyznavači extrémů mají společnou jen osobnostní inklinaci k minoritním jevům. Kdo hledá skutečně autentická vína, nemusí hledat obskurnosti. Stačí se vypravit do Burgundska nebo Toskánska, velká část tamější komerční produkce je autentická (aniž by to výrobci nějak zdůrazňovali, je to jen součást terroir:). Místní vinaři vyrábějí víno už několik století ze stejných odrůd, někteří přitom používají i moderní postupy a někteří je odmítají.

Vinařství je sice konzervativní obor, ale v některých ohledech se mění docela rychle. Ostatně je to nejlíp vidět na Moravě :o) Před časem jsem si ve starém Bistrotu na Žižkově zavěštil, že s biodynamikou to dopadne jako s punkem, new wave a všemi novými hudebními směry: pohltí je popík. Když jsem v červenci objevil v Itálii Trebbiano a Pecorino, dvě bílá vína z marcheského vinařství Torre Raone, jásal jsem. Dvě staré autochtonní odrůdy a vína zpracovaná mixem tradičních a moderních technologií (a nebyly to žádné vyjímky, podobných vín je tam spousta). Kvasí bez přidání selektovaných kvasinek, ale v nerezových nádobách při řízené teplotě. Následně si poleží 6 až 9 měsíců na kvasnicích, získají tím dlouhověkost a chuťovou plnost. Chuťový profil odrůd se liší od mezinárodních odrůd, ale vína sama jsou naprosto moderní a čistá. Asi by bylo zábavnější, kdybych k těm vínům měl pohádku o dědečkovi, který je vyrábí ve stodole ve stařičkých dřevěných sudech, jeho předkové vlastnili vinici už 300 let, mohl by k tomu ještě chovat krávy a slepice a vyrábět med, samozřejmě olivový olej… místo toho jde o moderní vinařství hospodařící na třiceti hektarech. Pro mě je to dokonalý příklad toho, jak si mainstream vytáhne z nových směrů to nejlepší a obohatí se tím. Už vyjednávám, abych ty vína dostal do příštích Komunitních Bedýnek :o)

Dostal jsem včera darem od Daniela Brože v Le Caveau (když jsem mu předával krásnohorské Komunitní Bedýnky, selfpromotion!). Měli jsme přitom mírně vzrušenou debatu o moravských vínech, leč bez úrazu.

Tradiční burgundská lahev i etiketa, poctivý korek. Slušně plná slámová barva, dokonale jasná a čirá. Ve vůni dotek dřeva a kouře, zřetelné projevy bariku skrývají tropické ovoce a další atributy šardonky. V chuti je to zase typická šardonka z Maconu, částečně barikovaná (jakože část v nerezu a část v bariku :), máslová, spíš plnější, ale v závěru až s petrolejovým štychem. V chuti je barik výrazný, je tam i kořenitost, ananas a tropy. Kyselina je hodně krotká, a přes naši odpolední diskusi v Le Caveau o moravských vínech se ročník projevuje hodně podobně jako v bílých vínech z Krásné Hory. Plností, zkrocenou kyselinou (pamatuju se na divoké kyseliny v Chablis 2010!), vyrovnaností. Celkově je šardonka čistší, než současné nulajedenáctky z Krásné Hory, ale podobností je víc než rozdílů.

Zatím se v Le Caveau neprodává, ale snad v září bude.

S některýma vínama se pobavíte. V tomto případě to začalo už názvem, ten původní se ani nehodí ke zveřejnění. Já jsem mu pracovně říkal Superautentické cuvée, vysvětlení najdou účastníci aktuálních Komunitních Bedýnek na přiložence. Nedá se tomu říkat etiketa, ač to má tvar i podobu etikety, ale není to přilepené k lahvi, jen přiložené. Směs asi deseti neidentifikovaných odrůd vyrobená postaru – společně uzrálo, společně vykvasilo.

Když jsem víno poprvé koštoval v lednu 2012, Marek Vybíral se o něm vyjadřoval s odstupem, hraničícím až s despektem :o) Tehdy to byla divočina, v chuti jako když se prodíráte zarostlým křovím s dodláky, trnkama, vysokou travou a hlohem, uhýbáte, ale stejně se úplně nevyhnete, něco vás vždycky škrábne. V červenci to bylo úplně jiné víno, dostal jsem ho koštovat naslepo s tím, že to určitě neuhodnu. „Počkej, to přece není ta směska deseti odrůd, to bylo před půlrokem úplně jiné, divoké?“ – náhodou jsem si vzpomněl.

Že si s tím vínem vyhrál i výrobce a že ho to začalo bavit, o tom svědčí nejen postupná geneze názvu (ustálilo se na Old School Cuvée, navrhuju překládat to jako Starosvětské), ale i přiložená etiketa a čirá průhledná burgundská lahev, do které nakonec víno stočili, aby vynikla netradiční barva (korek s ročníkem 2010 mate, víno pochází z ročníku 2011). Barva není úplně nevídaná, je to světlá slámovka, ne úplně čirá ani jiskrná, v některých lahvích plavou nečistoty. Myslím, že výrobce celkem rozumně rezignoval na filtraci a doufám, že se drobnými nečistotami nenecháte odradit. Byla by to škoda :o) Vůně je travnatá (neuburg?), jemně kořeněná (veltlín?), herbální až do voňavých uschlých květů. Není nijak výrazná a vyžaduje trochu soustředění. Chuť to dočista kopíruje, drobná perlička na jazyku, travnatost, koření a dlouhý kořeněný tón na špičce jazyka. Suché.

Nevšednost tohoto vína spočívá v tom, že pochází ze starého vinohradu (údajně vysazeného v roce 1947, namátkou veltlín, neuburg, muller, bílý portugal, šedý portugal, ušlechtilé bílé, možná i chorvát), který v Krásné Hoře získali v tak zanedbaném stavu, že ho hned po sklizni vyklučili. Na jeho místě vysadili nový, předpokládám, že jednoodrůdový. Takže Old School Cuvée je jediný a zatím neopakovatelný ročník (ledaže by se v Krásné Hoře nebo někde jinde časem rozhodli zkusit vysadit vinohrad se smíšenou skladbou odrůd á la Wiener Gemischte Satz). Vína byla jen malá nerezová nádoba a zřejmě se vůbec nebude prodávat. Urval jsem 60 lahví pro účastníky Komunitních Bedýnek, snad jim to udělá radost. Je to rarita, zajímavost, ale má svou kvalitu. Soukromě si dovedu představit, že bych takového vína užil každý rok 24 lahví. Chuť krásně ladí s mým čerstvě posečeným trávníkem :o)

Jestli ujíždíte na Meursaultu nebo barikovaném Sancerre, tak tohle víno je z docela jiného soudku. Navíc ani není ze soudku, jen z nerezového tanku. Není tak výrazné a vyprofilované jako jmenované apelace, ale je zábavné, je lehké a krásně pitelné, a jestli vás něčím ohromí, tak leda tím, že ty chutě neznáte a že je tak snadné jim podlehnout. Pomáhá i to, že (zřejmě?) nemá moc vysoký obsah alkoholu. Asi by bylo přehnané tvrdit, že takhle nějak mohla vypadat dobrá vesnická vína před šedesáti lety, ale bylo by nadějné, kdyby nějak podobně chutnalo víc vín v současnosti.

P.S. Víno lahvovali v Krásné Hoře minulý týden, ale zvědavost mi nasadila ostruhy a pustil jsem se do něj okamžitě. Bedýnkáři ať se zařídí každý podle svého, jen s varováním, že vzhledem k absenci filtrace a přítomnosti drobných nečistot víno není vhodné k delší archivaci (já bych ho doporučil vypít v srpnu :o). Navíc zároveň avizuju, že Komunitní Bedýnky Nekázanky jsou na světě, v rekordním čase, kratším než dva týdny od vyhlášení! Pár účastníků už je má, dalším budu v úterý posílat zprávu o uložení v žižkovské vinotéce Le Caveau nebo o posílání Českou Poštou. Na zdraví!

O návštěvě vinařství Palazzo Vecchio v Montepulcianu jsem už psal tady, o jejich vínu Maestro 2008 tady. Takže základní informace už můžu přeskočit a zabývat se rovnou jednotlivými víny. Přivezl jsem si vzorky snad všech „mladých“ vín, která jsou aktuálně v prodeji (uvozovky proto, že ta mladá vína jsou ročníky 2008 a 2007, pravidla pro Vino Nobile předepisují dva roky v sudu a rok v lahvi, Riserva stárne dokonce 36 měsíců v sudu). Původně jsem chtěl poznámky roztahat do několika článků, tak jak jsem vína postupně ochutnával, ale nakonec jsem je zkrátil a sloučil do jednoho textu. Aspoň to budete mít rychleji za sebou :o)

Dvakrát Sangiovese, obě mají 13,5% alkoholu. Dogana má malý přídavek dalších tradičních toskánských odrůd. V obou případech podobná temně rudá barva, Dogana je trochu jiskrnější. Cortona klame etiketou, na které je uvedené jen Sangiovese, ale obsahuje i přídavek Syrahu. V červenci u výrobce se mi zdál Syrah ve vůni i v chuti jasně čitelný, v srpnu doma bych ho už nepoznal. Má hodně jemnou vůni, zemitou s lesními tóny, typickými pro Sangiovese. Dogana je ve vůni výraznější a plnější, s patrnou stopou koření (skořice).

V chuti je Cortona málo výrazná, s krotkou kyselinou a směsí lesních plodů, s tříslovinovým závěrem. Už si nepamatuju na komentář slečny Federiky z vinařství, ale podle chuti jde o víno z mladé vinice. Dogana je mnohem kultivovanější, elegantnější a plnější, se štiplavě kořeněným závěrem a pěkně zakomponovanou tříslovinou. Robustní, dobře pitelné víno. Cortona s vyšší teplotou ztrácí glanc a vystupuje výrazná tříslovina v závěru. Dogana drží dobře. Ceny jsou opsané z e-shopu tady.

Vino Nobile bez udání vinice, takže základní úroveň apelace. 14% alkoholu. Temná rubínová barva, jemná a komplexní vůně Sangiovese s „lesním“ projevem. V chuti hodně suché a decentně nahořklé po tříslovinách, štiplavě kořeněné, vyzrálé, příjemně vyladěné. Slušné tělo, dlouhý závěr chuti. Odhadem někde poblíž hranice 90 bodů. Možná trochu moc extrahované, asi by bylo lahodnější bez nahořklého závěru. Žádný barikový sud, jde o tradičního výrobce a víno zrálo ve velkých sudech (2000 a 5000 litrů), proto nahořklý závěr přičítám delší maceraci hroznů.

Vzájemné srovnání je těžké, ale svým způsobem je pro mě lehčí Dogana přitažlivější než starší a dražší Vino Nobile 2007. Dogana nepostrádá třísloviny, ale jsou mnohem jemnější a míň důrazné, celá chuť je jednodušší, ale dobře vyvážená.

Sangiovese z jediné vinice – Terrarossa (Červená země) byla vysazená v roce 1961, je to montepulcianské Cru. I kdyby Palazzo Vecchio nemělo na adrese „Via di Terra Rossa,“ tedy „Ulice k Terra Rossa,“ bylo by to jasné hned z prvního napití.

Víno má dokonale temnou barvu, je prakticky neprůhledné. Vůně je komplexní, se závanem svěžího ovoce a lehkou štiplavou kořenitostí. Chuť je dokonale hladká, vybalancovaná, ale přesto má typickou robustnost Sangiovese. Vyzrálé lesní plody, mírná kyselina, výrazná zemitost a mineralita, kořeněný štych v závěru a skutečně hodně upozaděné a mizející třísloviny. Struktura ustupuje vyváženosti a eleganci. Hodně silné a přesto nečekaně elegantní víno. Plnost a horkost může souviset s vyšším alkoholem (14%), takže bych víno podával při nižší teplotě, po ohřátí byalkohol mohl vadit. (Druhý den harmonie zůstává, přidává se koření a lékořice a třísloviny v závěru dostávají až tabákový štych.) Žádný barrique a žádná moderna, výrobce na všechna vína používá velké dvou- a pětitisícilitrové sudy. Přesto je víno z nich tak mohutné a harmonické. Paráda!

Podle informací z červencové návštěvy se Riserva vyrábí jen v nejlepších ročnících. Zraje 36 měsíců ve velkých sudech z francouzského dubu a následně ještě 12 měsíců v lahvi. Od počátku překvapuje docela odlišným projevem od předchozí TerraRossy. Barva je o stupeň světlejší, ale podobného odstínu. Vůně jde do kmínu a exotického koření, ani stopy po ordinérním bariku. Kmínový tón je i v chuti, podobně zjemnělá kyselina, zpočátku je víno vyhraněně ovocité (lesní směs a la Sangiovese, samozřejmě :), po ohřátí se sune do kořenitých a zemitých tónů, ale v pozadí jsou stále patrné tóny jehličí a lesa. Komplexní, vrstevnaté a hluboké víno s dlouhou dlouhatánskou dochutí.

O náklonnosti k etruskému pobřeží, městu Volterra a apelaci Montescudaio jsem tady psal často. Z rychlé návštěvy Montepulciana těžko dělat nějaké zásadní soudy, ale je jasné, že kraj i víno jsou výrazně odlišné. Montepulciano působí jako „kraj bez stínu,“ v Montescudaio je sluneční žár trochu snesitelnější díky přímořským větrům. Vesnice a městečka u Montepulciana jsou výstavnější a zřejmě bohatší, a podobně působí i vína. Jsou robustní, silná, výrazná, ale rozhodně ne jednotvárná. Stačí si porovnat čtyři Sangiovese z Palazzo Vecchio – jsou si typově blízká, ale v projevech tak rozdílná! Výrazně se mění s teplotou, ale robustní lesní projev Sangiovese je spojuje, míra ovocitosti či naopak zemitosti je vyhraňuje. Moje volba by byla Dogana, Maestro, TerraRossa a Riserva.

Po týdnu s toskánskými červenými jsem si přál změnu a tak se konečně dostávám k alsaskému muškátu z předchozích Komunitních Bedýnek. Píšu „konečně,“ protože jsem vlastně měl zatím jen předchozí ročník. Dva týdny po ochutnávce Muscatu 2010 mi z Hunawihru napsali, že 2010 je vyprodaný a nahrazený novým ročníkem. Řekl jsem si, že u muškátu nemůže být mládí na škodu, výrobce je spolehlivý a léty prověřený a náhradu jsem schválil naslepo. Než víno přijelo, přihlásilo se pár opozdilců a já jsem schovával muškát pro případ rozbití lahve při přepravě. Sám jsem se k degustaci dostal až na začátku srpna. Taky mě uklidnilo, že si na muškát nikdo nestěžoval :o)

Občas někdo napsal soukromě, že alsaská bedýnka byla skvělá a jestli bych třeba neměl ještě pár Gewurtztraminerů nebo ryzlinků z Grand Cru Rosacker (už nemám, ale jestli se nás domluví víc, tak je zkusím přivézt). Když jsem odpovídal, vždycky jsem napovídal, ať ty poznámky pisatel napíše na web, ale odpovědi byly jako přes kopírák, „já na web nemám čas.“ V dřevních dobách Komunitních Bedýnek mi to bylo tak líto, až jsem jednou nasadil dvojí ceny: základní pro ty, co píšou komentáře o bedýnkových vínech a zvýšené „vinotékové“ pro ty, co kupují a nediskutují. Odezva byla kyselá a s prvním pokusem o dovoz celé bedýnky z Itálie jsem dvojí ceny opustil. Při dovozu z ciziny potřebuju každou dušičku, abych nějak zaplatil dopravu a udržel nízké ceny. Přesto se přimlouvám za velkorysejší přístup k psaní komentářů o bedýnkových vínech (i kdyby to mělo být jen „stálo to za prd“), jinak se z toho stane další e-shop s vínem :o)

Sám Muscat 2011 je ukázkou francouzského přístupu: elegance vládne, odrůda ustupuje do pozadí. Ne že by víno nemělo typickou bledou barvu, ne že by se z vůně nedal muškát poznat. Chuť je zakulacená malým zbyytkem cukru, pěkná kyselina má odbouranou jablečnou složku. Na jazyku zpočátku drobně perlí, je to hubená blondýna s nahořklým závěrem. Všechno dohromady to skládá příjemné a pitelné víno, které se moc nesnaží být odrůdové, ale je poměrně elegantní. (To i krásnohorský muškát ze srpnové Nekázanky je odrůdě poplatný víc, než ten hunawihrský :o)

Pár fotek z návštěvy Fattorie di Palazzo Vecchio :o) Byl jsem poprvé v toskánském Montepulcianu, ale nakonec jsem se samotnému městu Montepulciano vyhnul. Ukázalo se, že Valiano není u Montepulciana jako Libeň u Prahy, ale pár kilometrů dál, přejedete dálnici a napůl cesty do Cortony najdete Valiano (foto dole). O prvním setkání s vínem z Palazzo Vecchio jsem už psal tady.

Cortona byla jedním z důležitých bodů, které jsem chtěl vyřešit. Montepulciano (a Vino Nobile) je pro Sangiovese důležité jako Aloxe nebo Gevrey pro Pinot Noir, tak co ta shoda jmen v Burgundsku (Corton) a v Toskánsku (Cortona)? Prej že nic, jméno Cortona nic neznamená a na žádnou souvislost jsem nepřišel. Dětem jsem slíbil rande se slečnou Federicou Riboldi, se kterou jsem se potkal tři týdny předtím na degustaci v Perugii. Co se slíbí, to se splní: Federica se dětem líbila, degustaci ve vinařství přežily a utrpení z dvouhodinové jízdy v autě si vynahradily koupáním v blízkém Lago di Trasimeno, obrovské kachní louži s mělkým dnem a teplou vodou.

Vinařství samo je naprosto vzorové. Federica nás napřed vzala na obhlídku pozemku a vinic. Palazzo Vecchio je zemědělská usedlost z jedenáctého století, která průběžně měnila majitele, vyrozuměl jsem něco o mniších a několika rodinách, o vysušení celého údolí Val di Chiana v osmnáctém století, které nastartovalo ekonomický rozmach. V padesátých letech minulého století koupil usedlost hrabě Riccardo Zorzi, který se snažil obnovit místní vinařskou tradici. Víno se v usedlosti pěstovalo už dlouho, ale prodávalo se dál jen jako sudovka. Až současní majitelé, Marco Sbernadori s manželkou Marií Alessandrou Zorzi, začali v osmdesátých letech projekt, který vedl k prvním vínům lahvovaným jako Vino Nobile di Montepulciano. Majitelé zřejmě nejsou na výrobě vína ekonomicky závislí a vydělávají si v jiném oboru. Enologem je Andrea Mazzoni, který se v devadesátých letech podílel na „100% Sangiovese,“ společném projektu toskánských univerzit. Dnes učí na vinařské škole v Sieně.

Vinařství vlastní asi 83 hektarů pozemků, z toho 28 hektarů vinic, ale v současnosti pěstuje víno jen asi na šesti hektarech. Jedním z důvodů je zaměření na ruční práce a s tím související neschopnost obhospodařovávat větší plochu (a možná i prodávat víc vína v současné konkurenci, ale to je jen moje spekulace). Kromě jedné vinice vzdálené asi čtyři kilometry leží všechny vinice na svazích pod Palazzo Vecchio, takže se všechny práce vykonávají takříkajíc doma, na dohled od sklepa a bez nutnosti svážet hrozny při sklizni do sklepa náklaďáky. Vinice, ze kterých pocházejí jejich nejprestižnější vína, Maestro a Terrarossa, jsou 40 a 60 let staré, takže si dnes poradí i s hodně suchým počasím (které je ostatně v této části toskánska typické, aspoň při naší návštěvě se mi vybavovala přezdívka Kraj bez stínu).

Prohlídku jsme začali na vinicích, vyvýšená poloha Palazzo Vecchio nabízí krásný výhled na panoramata Montepulciana a Cortony i na vinice na svazích pod usedlostí. Majitelé si libují, že vinice na svazích kopce jsou vystaveny větrům, které všechny škůdce révy zase odnášejí pryč, žádný nemá šanci se zachytit. Prošli jsme halu s nerezovými tanky, kde vína kvasí (bez přidání selektovaných kvasinek, připisuju bod :o), i sklep s dubovými sudy, kde zrají. Tam bylo jen pár barikových sudů (používají se pro nové víno, které už sice má etiketu, ale vinařství se zatím nerozhodlo, zda ho bude prodávat) a zbytek byly padesátihektolitrové dubové sudy, ve kterých zraje Vino Nobile. V pozadí ležely uskladněné vzorky produkce z devadesátých let i baterie lahví z počátku sedmdesátých let, kdy se víno ještě běžně nelahvovalo.

V horkém červencovém dopoledni jsem degustaci na místě zkrátil, koupil jsem vzorky od všech vín, ale některá vína jsme přece se slečnou Federikou přechutnali. Cortonu, „moderní“ cuvée Syrahu a Sangiovese jsme koštovali z lahve plněné před pár dny, ale mě to pobavilo i potěšilo zřetelnými animálními projevy syrahu, šídlo v pytli neschováš, a s lesními aromaty Sangiovese se to dobře snášelo. Nejvyšší víno, Vino Nobile Riserva 2007 mělo podobný styl, jaký si pamatuju z perugijské ochutnávky Maestra 2008 – koncentrované, silné víno, ale už bezvadně pitelné. Vin Santo 2006 (postavené především na Malvasii) zaujalo výraznou plnou barvou (i v domenzích Vin Santa, které bývá na barvu velkorysé), intenzivní rozinkovou vůní a kultivovanou chutí, leč s cenou 30 EUR za půllitr si ho moc často neužiju.

Rozhodování o vínech, srovnávání chutí a porovnání cen jsem odložil na doma, k něčemu takovému je potřeba spousta času a plná lahev, tím spíš, když jde o tak tradiční region jako Toskánsko a tak ušlechtilou odrůdu jako je Prugnolo Gentile (tak se v Montepulcianu říká místnímu klonu Sangiovese).

Krátké porozhlédnutí po vinařství, procházka po vinicích i několikeré letmé ochutnávání potvrdilo můj prvotní dojem z perugijské ochutnávky. Všechno nasvědčuje tomu, že tady se všechno dělá jaksi ve shodě s mými preferencemi, tradičně pokud jde o práci na vinici a školení vína, moderně pokud jde o kvašení. Výsledkem jsou elegantní, kultivovaná vína, poměrně brzo pitelná. To mi na toskánském Brunellu a Vinu Nobile při předchozím zkoumání vždycky vadilo, že vína byla přeextrahovaná a extrémně tříslovinová. Je bezvadné, že víno po koupi vydrží dalších deset let archivace, ale nejsem úplně smířený s tím, že víno naopak potřebuje po koupi dalších deset let zrání a výrobce velkoryse přehazuje tuhle starost na zákazníka. Zatím mám důvěru, že vína z Palazzo Vecchio vydrží dalších pár let vyzrávat, ale jsem rád, že to nutně nemusím zařizovat sám, že jsou dobře pitelná i při nákupu.

Čisté Sangiovese, trochu temnější rubínovka (při večerním osvětlení v bývalé stáji rekonstruované na toskánský apartmán pro turisty). Obvykle se o adjustáži nerozepisuju, ale srovnáním fotek je vidět, že na etiketě je skutečně komiksově stylizovaný obrázek usedlosti Palazzo Vecchio poblíž Valiana. Vysoká pinie vlevo prý má 150 roků.

Vůně komplexní, zpočátku hlavně lesní vůně od jehličí až po ostružiny, později se rozvíjí i kávové a dřevnaté vůně. Chuť je suchá, středně plná, s hodně potlačenou kyselinou a s charakteristikami kopírujícími popis vůně. O stupínek svěžejší než vůně, s naprosto dokonale zakomponovanými tříslovinami, které jsou samostatně rozlišitelné až v závěru. Celkový dojem je harmonický a přes zkrocenou kyselinu docela hodně ovocný. Jen jedno varování, víno se hodně proměňuje s teplotou a je lepší nenechat ho příliš ohřát. Dokonale pitelné víno, které snad bude umět ještě pár let stárnout a vyzrávat, ale dá se bezvadně pít už teď.

Nejspíš se na projevu hodně podepsalo tradiční sklepní zpracování – výrobce používá ke školení jen velké dubové sudy, žádný barik. Maestro zraje 24 měsíců v padesátihektolitrovém sudu a před prodejem dalších nejmíň 12 měsíců v lahvi. Na dotaz po ročníku 2008, občas rozporuplně popisovaném, mi slečna Federica obmyslně odpověla, že to záleží na vinici. Některé jejich vinice jsou hodněstaré (Maestro má přes 40 let) a mají tak hluboko zahlodané kořeny, že si už našly cestu k podzemním zásobám vody a suché léto je neporazí.

Pro mě soukromě bylo Maestro 2008 velká satisfakce za namáhavý červnový degustační víkend v Perugii. U Maestra jsem se tehdy zastavil a vyloudil jsem láhev pro soukromé zkoumání. Ani večerní siesta s půlkou lahve neodhalila žádný problém, tak jsem se o tři týdny později rozjel do Valiana (Montepulciana) k výrobci. Když už jsme tak s Federicou Riboldi prošli vinice a ve sklepě jsme znova ochutnali Maestro (hrozny se pěstují na vinici ležící asi padesát kroků od sklepa), spočítal jsem si v duchu, že tehdy v Perugii kromě mě ochutnalo Maestra dalších (nejmíň) 23 obchodníků s vínem od Švédska a Dánska až po Maďarsko či Německo. „Kolik z nich se ještě u Maestra zastavilo a vyžádalo si ho k degustaci?“ zeptal jsem se. Nikdo, řekla mi věcně. Až doma jsem si našel, že víno dostalo 91 bodů v hodnocení italského vinařského průvodce. Ne že by tehdy v Perugii bylo nabito senzačními víny nebo že by se hodnocení Veronelliho nemohla splést. Ale soukromě si myslím, že se nespletl a že ti veselí chlapíci z celé Evropy, co po ránu na recepci hotelu tak uvolněně drbali anglicky o tom, jak z vinařství vyrazit degustační kartón zadara, byli vedle jak ta jedle. Jsou prostě chvíle v životě lidským, kdy jednomu nezbude nic než pokrčit rameny a říct si jen: „Jojo… kdepak!“