Archiv pro měsíc: Únor 2009

Pozdní sběr sudový

Musím to zaklepat! Zase jedu na Slovácko a těším se na vína. Už jsem se smířil s tím, že sám dokonalosti ani věčnosti nedosáhnu, tak budu aspoň ochutnávat mladičká loňská vína a bavit se pokusy odhadnout jejich schopnost vyzrávat do krásy a konkurovat věčnosti. Držte mi palce, abych nepodlehl strachu, že mě některé z nich přežije a nepokusil se je zase vypít všechny!
Ne, že by se kvalita vína ve vinařsky bohatších zemích nezvyšovala, ale moravské vinařství za posledních dvacet let udělalo skok dopředu. Už na sklonku rudé éry vyjížděli moravští folkloristi každé léto na folklórní festivaly po celém světě, dnes slýchám každou chvíli moravské vinaře rozprávět o výletech do Wachau nebo do Burgundska. Nejen že se vinaři vybavili novými mašinkami na zpracování hroznů. Pamatuju se, jak v osmdesátých letech bývala na vesnických koštech polovička vzorků přesířených, a jak pomalu se tahle vada vytrácela. Dnes je síra spíš vyjímkou a všeobecně šla technická kvalita vína nahoru. Učil jsem se to s nimi, nadšeně jsem jezdil na vesnické košty vína, a pokud byl nějaký místní vinař ochotný koštovat ta vína se mnou a povídat mi, co z nich pozná, byl jsem nadšený. Seděl jsem potichu, neskákal mu do řeči a mluvil jsem, jen když se mě zeptal – jak se ti to líbí, co ty na to říkáš? (jestli vám to připadá málo rebelské a nedostatečně osobité, tak vězte, že tradice se vrací do módy: jak napsala začátkem února legendární rebelka, „I was going to taste and observe and not speak unless I was addressed.“) Možná to není způsob, jak může láska a pravda zvítězit nad tabulkami a čísly, ale je to způsob, jak se něco podstatného o víně dozvědět.
Před pár měsíci mě Marek Vybíral z vinařství Krásná Hora volal cestou z Hodonína, ať mu vyjednám koupi několika barikových sudů v jednom burgundském bednářství v Saint-Romain. Podařilo se mi najít web podniku, zeptat se jejich obchodního oddělení, zavolat na mobil jejich obchodnímu zástupci pro východní Evropu a domluvit se s ním, že je to Čech, žijící ve Francii. Když Marek dojel do sklepa, volal jsem mu. „Mám telefon na jejich obchoďáka a zavolej si mu sám. Mluví česky.“ Dnes jsou ty sudy ve sklepě a zraje v nich několik partií Rulandského modrého a Cabernetu Moravia. Minulý týden jsem na webu našel (neověřenou) zmínku, že ze stejného truhlářství bere sudy i Domaine de la Romanée Conti. Tak na to víno se jedu podívat a jsem zvědavý. Nečekám, že samotný sud uvaří něco jako Romanée Saint-Vivant, ale zajímá mě, jak bude chutnat víno, kvůli kterému si někdo nechá přivézt pár sudů od takového výrobce.
Náhodou vím, že to není vyjímka, od stejného bednářství kupuje sudy několik dalších moravských vinařů. Předpokládám, že ekonomická kalkulace moravských vinařů bude jiná, než ta, kterou má DRC. Tím víc mě vzrušuje, když si někdo, kdo nakonec bude víno prodávat za cenu kolem 200 Kč, koupí takovéhle sudy. Ekonomicky to asi není opodstatněné. Jak se tomu říká? Fandovství? Furiantství?

Co trápí bloggery ?

Alice Feiring byla zase ve Francii, předhánějí se vydavatelé v nabídkách záloh na novou knihu? Zdá se, že si Alice našla po Steinerovi nového oblíbence, Masanobu Fukuoku. Klíčová otázka: Steiner byl abstinent, takže jak na tom byl s alkoholem Fukuoka? Pokud měl k alkoholu lepší vztah, zřejmě je s biodynamikou ámen. Revoluci ve stéblu najdete tady.
Na dráty, které dnes znamenají svět, vylezl zbrusu nový blogopsavec. Podezřívám ho, že nám, co už o víně chvíli píšeme, tím chce něco naznačit… Minulý pátek jsme se potkali ve Skleničkové Lhotě na okusu ryzlinků a divil jsem se, proč se drží tak zpátky a moc se neprojevuje. Možná ho to popostrčilo k přiznání barvy. Z prvních příspěvků ještě nebudu věštit, jestli přežije první rok, ale drobná připomínka na konci druhého textu vypadá zábavně, koukněte sem. Vystartoval tento týden a popřál jsem mu do začátku hodně nápadů a dlouhou výdrž. Bude nás víc, nemusíme se bát Vlkanic!

Taky mě provokuje „provizorní blog o víně.“ Třeba tím, jak se tváří, že to vlastně ani není blog a že to autor ani nemyslí vážně. S p.j. se znám a často spolu nesouhlasíme (shodneme se tak leda ve vztahu k vínu, obdivu k Burgundsku, lásce k ryzlinkům a ještě v pár dalších věcech), ale musím respektovat, že má svoje poznámky podložené až vyfutrované a že svým přístupem vyvolává zajímavé diskuse.

Americké blogy nestíhám, říkal jsem si, že teď kolem winebloggerských Oskarů – Wine Blog Awards je to jen self-promotion a nuda (ehm), ale když jsem přeskočil na Fermentation za WBA, našel jsem roztomilý seznam 46 dárků, které chce Tom Wark dostat ke svým šestačtyřicátinám. Kdo by nechtěl Stroj času, vinný sklep s gaučem, zdvojnásobit počet čtenářů blogu nebo štěně které umí míchat koktejly? Všechno nejlepší a dalších šestačtyřicet roků, Tome!

Historky z podsvětí

Myslím, že jsem tuhle historku slyšel od Matesoly: pár si v restauraci objedná víno, číšník víno naservíruje a mladý pán (trochu agresivně) víno odmítá, že je vadné. „Korek,“ tvrdí sebejistě. Vrchní odmítá : „Obávám se, pane, že tuhle reklamaci nemůžu uznat.“ – „Nemůžete uznat? Jasnej korkáč?“ diví se host. „Je mi líto, pane,“ praví číšník a s úsměvem položí před hosta plastový špunt, který právě vytáhl z reklamované lahve. „To nemůže být korek…“ Hra, sada, zápas… číšník vyhrál.

Vzpoměl jsem si na tu historku včera nad nejmenovaným Rulandským modrým 2005, zemským vínem z pálavského Pavlova. A zavrtalo mi to hlavou, kdo měl v té historce z podsvětí vlastně pravdu? Jak už jsem napsal, souboj vyhrál číšník. Ale nemohl mít přesto pravdu host?

Už teď je to moc dlouhé – sledujte v pondělí Historky z podsvětí! (Můžete si tipnout, kdo měl pravdu – host nebo číšník? Ale jestli budete tipovat, musíte to zdůvodnit!)
Jen tak

Devět ryzlinků a desátý Vavřinec

Bylo nás šest. Vinograf páteční setkání pokřtil honosně: Grand Riesling Trophy. Otevřeli jsme deset ryzlinků, jeden mimo soutěž. Navíc jsme si krátili čekání na účastníky alsaským sektem z ryzlinku, od Wolfbergera. Zbylých devět bylo v ročnících 1997 až 2007, dvakrát Morava, třikrát Alsasko, dvakrát Mosela, bohužel žádné Čechy.
Pavel Jelen způsobil apeiron, počáteční chaos tím, jak dokonale lahve zabalil do černých plastových pytlíků, takže jsme bodovali skutečně naslepo a anonymně. Dokonce jsme v tom zmatku zapoměli na to, že jsme předem dali stranou jednu sladkou Moselu a vyčlenili ji jako poslední vzorek, takže jsme ji tipovali několikrát během koštu. Bodování nám působilo občas zábavu, občas naštvání až ponížení (Dávám devadesát sedm bodů, ale nesouhlasím s tím! – zaznělo taky). Nakonec jsme se shodli, že bodování je nepříjemná zvrácenost, která nás odvádí od toho, abychom si víno vychutnali. Přesto si myslím, že nám to umožnilo věnovat se vínu poctivě a bez vyrušování ostatními vlivy. Postupné odhalování totožnosti jednotllivých lahví bylo zábavné, hlavně pro zklamání některých účastníků, kteří si až do vybalení lahve byli celkem jisti… sám jsem párkrát trefil oblast původu, ale přesně jsem neurčil žádné víno. (Ale podobně jako ostatní jsem neměl přehled o všech vínech).
Naštěstí se nikdo nepohoršoval nad třicetibodovým rozdílem u jednoho vzorku, sám za sebe můžu jen dodat, že jsem se kromě jednoho vzorku příliš nevzdálil od výsledného průměru. Průměr šesti bodování totiž zmírní úlety jednotlivých hodnotitelů a i přes hrozivě vypadající rozdíly v hodnocení jednotlivých porotců je výsledný průměr nakonec docela spravedlivý. Dokonce i pořadí prvních dvou vín (a posledních dvou) mám stejně jako šestičlenná porota, takže se můžu ztotožnit i s kolektivním hodnocením.
Nebudu se příliš rozepisovat o jednotlivých vínech, nejzajímavější byly pro mě zážitky spojené s hodnocením naslepo a s rozdílným vnímáním o chvíli později při posuzování známého vína. Překvapilo mě jen, že jsem nepoznal svůj alsaský ryzlink, Altenberg de Bergheim 1997 Grand Cru z Cave de Ribeauvillé, ale nakonec jsem rád, že jsem se rozhodl ho dát vplen. Už dlouho jsem ho chtěl vypít, ale nechtěl jsem ho pít sám, a tenhle večer jsem vzal jako vhodnou záminku. Dobře jsem udělal, schovávat ho déle by asi nemělo smysl. (V bodování skončil druhý s nejtěsnějším odstupem za alsaským Ryzlinkem Grand Cru Osterbergem 2004 od Louise Sippa.) Samotného mě překvapilo, jak vysoko jsem bodoval jakostku 2005 od Znovínu. Poslední skončil můj oblíbený ryzlink Ing. Richarda Tichého z Hrušek, ale když jsem si porovnával svoje dojmy z bodování se starými degustačními poznámkami, došel jsem k tomu, že to byla dvě různá vína. Že by se nám na stůl dostal jiný ročník? A překvapivě dobře dopadla dvě vína ze supermarketu Albert, Riesling 2007 z Cave de Beblenheim a moselské Divinum Riesling Spatlese 2007, výrobce Moselland.
Hned jak jsme vytáhli lahve z tmavých pytlů, poznal jsem, že jsem některá vína podhodnotil a že jsou lepší, než kolik jsem je bodoval. Byla to magie etikety nebo se vína po hodině v lahvi otevřela? To už nezjistím, ale druhé kolo přechutnávání všech vín s odtajněnou etiketou a s porovnáním s bodovací tabulkou bylo strašně zajímavé! Jak rozdílně posuzuju víno naslepo a víno se známou etiketou! Schválně si to vyzkoušejte! Výsledné pořadí vín ani nezveřejním, jako soutěž jsem to moc nebral. Ale jako cvičení a sebepoznávání to bylo zároveň poučné i zábavné!
Mimochodem, když v sobotu večer upíjím z nedopitých lahví, oceňuju i rakouský Rheinriesling Premium 2007 od Rolanda Minkowitsche. Nechci se obviňovat, že jsem mu o den dřív nedal víc bodů, spíš myslím na to, že jsme všechna vína otevřeli naráz a ochutnávali je postupně, v náhodném pořadí. Některým z nich prospělo rychlé vypití brzy po otevření, jiným vínům by pomohlo nechat je několik hodin vydýchat. Ale to je obecně princip podobných hodnocení – vína sice mají rovné podmínky, ale stejné podmínky některým pomohou, jiným ublíží. Hodnocení vína naslepo pomocí stobodové tabulky a soukromé posezení nad známým vínem jsou dvě zcela jiné věci, je to prostě jiná opera.
Když jsme se tak rozmlsali a všechno znovu přechutnali, zatoužil Vinograf po něčem červeném. Napřed jsem odmítal, ale pak jsem si vzpoměl, že jsem dostal na ochutnání darem barikované Svatovavřinecké ze Školního statku v Mělníku. To je můj tip na letošní rok – ještě se neprodává, ale bude výborné. Je příjemně ovocné i tělnaté, barik mu pomohl. Budu ho vyhlížet, doporučuju!
P.S. Poděkování všem účastníkům: nejen za přinesená vína, ale hlavně za společné ochutnávání, porovnávání dojmů, konfrontaci chutí, vůní a dojmů. Ve všech ohledech byla Riesling Trophy inspirativnější, zábavnější a poučnější než kdybych vína ochutnával sám nebo ve dvou, jak jsem zvyklý.
Reporty

Rozmarný pozdní sběr, etický i neetický

Tak nám zakázali víno, paní Mullerová! V úháčku! Koukám na tu zprávu jako vejr a vybavuje se mi vzpomínka na báječný vinný šenk v ulici od hradišťského náměstí směrem k autobusáku. Dovlekl mě tam kdysi kamarád Alois, místní malovinař, a moc se mi tam líbilo. Jak říkal Filip Márlou o slečnách – je výborná na první hodinu po konci pracovní doby! Je to od autobusáku padesát metrů nebo sto? Jestli padesát, budou asi muset šenk zavřít, jestli to ještě neudělali. Perlička: „Město si od vyhlášky slibuje, že dostane lidi popíjející alkohol z centra a zvýší tak jeho turistickou atraktivitu.“
Jamie Goode v úterý tady dumal nad tím, jestli není příliš měkký a nepodléhá touze revanšovat se výrobcům za lahve, které mu zasílají k recenzi zadarmiko. (Psala o tom i Alice Feiring, že když se vrátí z Evropy do NY, čekají ji za dveřmi krabice vzorků od výrobců dychtivých její pochvaly. Alice ovšem pochvalami šetří.) My v Čechách jsme už mnohem dál a víno si kupujeme sami. Tedy, abych nemluvil za své kolegy vínopsavce – pan Sklenička si eticky vzorně kupuje víno za svoje a na degustace chodí taky za vstupné. (Teď si vzpomínám na dvě vyjímky, ale myslím, že to víno tehdy jsem dostal, protože jsme se skamarádili, a na Slovácku k bontonu patří dávat dary. Jo a taky musím přiznat karton Pinotu Noir 2005, který jsem dostal jako naturální platbu za vytvoření reklamního sloganu nového vinařství.)
Čeští wine-bloggeři jdou světu vzorem a renomovaní kolegové z Londýna a USA by nám mohli závidět nezkorumpovatelnost a morální kredit! Navíc ještě ve volném čase rozverně kličkujeme před žalobami nebo se hašteříme s výrobci, kterým se nelíbí, že samozvaně mlaskáme… Ale konečně chápu, kde J. Goode bere ta levná vína, která každý den doporučuje, a jeho povzdech Perhaps I should be buying my own wines a bit more often? mi zní rozkošně. Ani se neptám manželky, jestli by s tím výrokem souhlasila :o)))) … jen do toho, Jamie! (Ale vážně, nechali byste se připravit o radost spojenou s výběrem a nákupem vína?)
Kdyby se vám zdálo, že podobné etické problémy nám jsou vzdálené jako pstruhovi traktor, jukněte semhle na diskusi, na kterou upozornil Cuketka. Úplně stačilo napsat, they knew I was coming for a review. Připomíná mi to výrok, kterým v sedmdesátých letech zhodnotil jeden známý své spoluautorství písně soutěžící o Bratislavskou lyru: Vydělal jsem sedm stovek a mám ostudu za tři sta tisíc!
Vinograf nakousl myšlenku, se kterou si už nějaký čas pohrávám – prodej vína z Moravy s minimálním servisem a širokou nabídkou menších výrobců. Ve Francii jsem viděl několik podobných sklípků bez polic, bez pultů a téměř bez jakéhokoli vybavení, jen s kartony vína složenými podél stěn, uprostřed sud jako nálevní stolek, na něm otevřené čtyři lahve a pár skleniček. Vína se většinou prodávají za cenu výrobců, kteří majiteli poskytují nějakou marži. Líbilo by se vám to, nebo chcete kupovat víno v kulturnějším prostředí? (Nahoře prodejna Luciena Albrechta v alsaském Bitschwilleru, na spodní fotce p. Sklenička s kamarádem v Caveau v burgundském Mercurey.)
Nikdo není doma prorokem, ale někteří už mají úspěch za mořem. Nemám teď na mysli udělování Oscarů! Asi začnu psát anglickou verzi Skleničkova blogu… jak jen se anglicky řekne samozvaný mlaskal? Self-appointed slurper?
Nezařazené

Košt vinařství Marcel Deiss

Kdybych měl víc pokory, dal bych si pauzu. Ne do čtvrtka, ale na dva – tři týdny. Místo abych ťukal dnešní zprávu, měl bych jet do Alsaska, skouknout Bergheim, navštívit Altenberg, sníst quich a vepřové koleno… A nejspíš bych se zase ujistil, že mám na alsaských vínech rád svěžest a ovocnost, světskost a tělesnost… příjemné prvoplánové rozkoše.
Nic z toho se neobjevilo na včerejší ochutnávce vinařství Marcel Deiss v pražské restauraci U Malířů. Deissova vína byla naopak elegantní a vyzrálá, ovocné vůně a chutě v nich rozhodně nepřevládaly. To nebylo Alsasko, jak ho znám, přesto jsem se do zimního večera vyklopýtal spokojený a šťastný, úplně ohromený krásou vín, byť jinou, než jsem čekal.

Košt pořádala Domaine R&W pro soukromou sešlost. O vinařství byl profilový článek v říjnovém, prvním čísle českého Decanteru. Podle průvodních poznámek Víta Hepnara pochází vinařství z půlky 18. století, v současnosti ho vede Jean-Michel Deiss a hospodaří na 27 hektarech. Na nich sklízí odděleně hrozny (a taky je separátně vinifikuje) z 220 parcel. Při několika návštěvách Alsaska jsem získal dojem, že místní vinaři sázejí na reduktivní postupy, vína se ve sklepě zpracovávají při snížené teplotě, což dodává výsledku ovocný charakter. U Deissů zřejmě postupují jinak, pan Hepnar mluvil o minimálních zásazích ve sklepě a zrání ve velkých šestisetlitrových starých sudech, kde víno samovolně okysličuje, a přes původní nedůvěru jsem mu po prvních vzorcích uvěřil – vína rozhodně nebyla prvoplánově ovocná.

1. Riesling 2007 (593 Kč) byl aromatický, s plnou chutí (signalizovanou už ve vůni). Vína se podávala při vyšší teplotě, než je v Alsasku zvykem, takže třeba v tomto víně vyšší teplota vytáhla kořenitý závěr chuti.

2. Pinot Blanc 2005 Bergheim (430 Kč) měl vysokou, sytou barvu. Hned úvodem koštu jsem si udělal poznámku o mizerném světle a že nebudu popisovat barvu, ale barva většiny vín byla nápadně vysoká. Ve vůni chlebovina, málo ovoce, náznak zralosti. V chuti málo kyselin, ale chutná jako suché. Je znát lahvová zralost, nedá se to nazvat stařinkou, protože to je elegantní a příjemné. Koncentrované víno.

3. Pinot Gris 2005 Beblenheim (653 Kč). Zase silná barva, vůně naznačuje, že půjde o suché víno. Ale chuť je na hranici nebo spíš za ní, je sladká, má až likérovou hustotu. Zase elegance a jemnost, v chuti med, olejovitost a v závěru kořenitost. Tuze pěkné.

4. Gewurtztraminer 2004 Bergheim (788 Kč). Voní nakysle, jako ilustrace k Hepnarovu komentáři, že tramín většinou nedává moc kyselin, nakyslá a těžká vůně. Na špičce jazyka mírně perlí jako mladé, v chuti má pěkný zbytkový cukr a zase minerální závěr. V porovnání s předchozím působí lehce.

5. Rotenberg 2002 (1264 Kč) je zřejmě už Deissova specialita, neodrůdové víno ze smíšené výsadby. Deiss svévolně vysazoval na vinici několikero odrůd, které sklízel a nechal kvasit společně – věc v Alsasku nevídaná a dodnes nezvyklá. Toto a následující víno zřejmě pocházejí z takové výsadby, můj dojem byl, že převládá Pinot Gris, nejspíš doplněný tramínem a ryzlinkem. Chutná mladě, přestože je to už stará 2002.

6. Schoffweg 2003 (1220 Kč). Starý likér ve vůni, krásně vyzrálá chuť.

7. Riesling 2002 Grand Cru Altenberg de Bergheim (1310 Kč). Elegance a zralost ve vůni, v nástupu chuti mládistvá svěžest a s průběhem nastupuje vyzrálost. Staré hrušky, med a vosk. Není to ještě úplně hladké, zbytkový cukr je až krystalový, trochu vyčnívá. Stojí 1310 Kč, zajímalo by mě, jak by vedle něj obstál Riesling 2002 Réserve Personelle od Sipp-Mack, můj oblíbený. Byl hladší a stál jen 11 Euro.

8. Schoenenbourg 2003 Grand Cru (2148 Kč). Syntetické ředidlo ve vůni se mi nedaří vymíchat (řada 6000), ale v chuti je to pěkný starý ryzlink se zbytkovým cukrem se strašně dobrým sladkým závěrem.

9. Pinot Gris 2003 Sélection de Grains Nobles (1326 Kč). Nevýrazná, mdlá vůně, výrazně botrytická chuť, sladce hrozinková. Husté, krásné.

No a to je všechno. Závěr jsem napsal už na začátku. Krásná vína, úplně netradičně elegantní a vyzrálá. Když jsem o Deissových četl letmo v Decanteru, nic mi to neřeklo. Až teď ocením, že Deiss dělá víno úplně jinak, než ostatní Alsasko. Ostatně studoval řemeslo v burgundském Beaune a jak sám říká v Decanteru, vyjádření terroiru ve vínech je naší povinností, ne volbou. No ale jde mu to parádně.

Reporty

Pozdní sběr z nudného týdne

Minulý týden byla nuda. Skoro nic se nedělo. Měl jsem rýmu, jedl prášky. Že by to bylo tím? Jamie Goode zjistil, že na letišti v Palermu nemají wi-fi. Tomu fandím. Domácí media drží tryznu za Gordona Ramsaye. (Musel jsem si přisadit – je to zpráva týdne a kdo ji nemá, jakoby nebyl.) Znáte ten, jak se trumfují dva obchodní zástupci, co mají ke snídani? Jeden říká, já snídám zásadně kaviár a šampaňské! Druhý na to: Tobě to chutná? První: Nechutná, ale víš o něčem dražším? Vyprávěl jsem ten vtip, když jsem školil obchodníky, ale došel mi až mnohem později.
Jediné víno, které jsem za poslední dva týdny měl, bylo Saint-Aubin 1er Cru 2006 „Sur Le Sentier Du Clou“ od Henri Proudhona. Koupil jsem ho v listopadu ve vinotéce při odjezdu z Beaune, asi tak jako utrácíte na letišti v duty-free shopu před odletem. Barva je nazlátlá, ale trochu moc světlá – to se mi to kibicuje, když vím z etikety, že je mladý, 2006. Z malé skleničky jsem trochu na rozpacích z vůně, připadá mi likérová, ale ne šardonkovitá, klidně bych tam tipoval třešně a višně. Přepnu na velkou skleničku a tam se projeví minerální čmuch, maďarská čérešnyje pálinka tam zůstává, ale šardonka už je poznat. Při napití je hned jasno, likér a višně, třísloviny štípou do jazyka, tohle víno někdo přetáčel každej měsíc do novýho bariku! Ještě mám hlavu opuchlou z rýmy, nejsem si moc jistej s analýzou chuti, ale ani úplně fit bych tohle víno nechtěl bodovat. Vůbec to není šardonka podle mých představ, je hodně netypická (kdepak třešně a višně v šardonce!), ale je zábavná a výrazná. Krásné víno na pití, oříšek pro porotu. Ale jednu velkou výhradu mám – koupil jsem si k vínu uzeného lososa, a k tomu se vůbec nehodí.
Britští vědci, sponzorovaní výrobci vajec, vyvrátili blud, že přehnaná konzumace vajec může škodit zdraví. Více zde. Jen to mělo přijít dříve. Co já si vyslechl každý ráno, když jsem si smažil šunku s vejci, z těch řečí by se postavily nejmíň dvě knihovny na Letné! Ovšem o podobných vědeckých objevech jsem tady už taky psal. Ať mi ty snídaně škodí nebo ne, myslím, že je lepší bejt šťastnej a trochu nemocnej, než zdravej a nešťastnej. Nevíte, jak to zařídit?
Už dlouho jsem neprohlížel spamové nabídky vinných e-šopů, až včera jsem se u jedné pousmál. Corton Grand Cru za 26 Euro? Příspěvek do diskuse o ročnících. Ještě než si tam kliknete, že uhodnete, který ročník je k mání za tu cenu ? Klídek, není to chyták, uhodne to každej. Vyluštění je tady.
Jak to dopadne, když amatér napíše na webu hloupost, se můžete přesvědčit všelikde, i tady. O tom, jaký je rozdíl mezi autorem opery a hudebním kritikem (nebo kuchařem a food-bloggerem) se nedávno psalo tady, na Středním odborném učilišti kuchařském. Jak by to vypadalo, kdyby blogy o víně psali (namísto samozvaných mlaskalů) kovaní profíci ? Koukněte sem, komentář č.16. Hezký víkend!
Jen tak

Valentýnská historka 2009

Četl jsem po sobě, co jsem psal před rokem: taky jsem měl chřipku, nepil jsem víno, a poučoval jsem Valentýnskou historkou o tom, že víno s příběhem chutná jinak, než to ze sámošky z akce 3 lahve za cenu 2. Valentýn už je zase tady, manželky a milenky očekávají Bailey’s nebo šampaňské, a je mi jasné, že milovníky výhodných nákupů od cesty do supermerkáče neodradím. Přesto přidám jednu drobně sebehanlivou historku o víně ilustrující Skleničkův axiom – víno s příběhem chutná líp!
Samozřejmě se takový zážitek dá nahradit i drahotou, to je ostatně marketingový princip mnoha luxusních značek, nejen ze Champagne – vysoká cena přináší vysoká očekávání. V mojí letité historce to bylo jinak – očekávání bylo malé. Мοйи унивеєзитеты byly moravské vesnické košty, výstavy vína malovinařů, odehrávající se často v omšelém prostředí nevytopených tělocvičen a hospodských sálů. V osmdesátých letech bývala organizace jiná, než dnes. Tehdy člověk zaplatil nízké vstupné, dostal katalog a skleničku, a kupoval si (po dvou korunách) šatnové bločky, za které dostával půldecové vzorky vína podle vlastního výběru. Většinou jsme vytvořili studijní kroužky, které ochutnávaly spolu, ale i tak bývala často půldecová degustační dávka zbytečně velká. Vyprosili jsme si u nálevního pultu prázdnou lahev a do ní jsme přebytky z koštovaček slívali.
Na stole před námi se tvořila zajímavá směska. Začínali jsme veltlínem a rýňákem, tělo dodávalo rulandské bílé, aroma jsme ladili muškátem a dílo jsme korunovali tramínem a pálavou. Bylo kolem toho spousta řečí a vtipů, v závěru občas nějaký odvážlivec směsku i ochutnal (pokud do ní někdo nenalil i červené). Možná to bylo v Traplicích, možná v Babicích, jednou si ze mě spolustolovníci utahovali, ať si to cuvée odvezu domů – když smícháš dvě dobrý vína, nemůžeš dostat špatný víno! Vzal jsem je za slovo a směs jsem průběžně ochutnával a cíleně dolaďoval – když se mi zdála příliš kyselá, došel jsem pro dobrý tramín a vylil ho tam, a nakonec jsem přidal muškát a pálavu kvůli vůni. Lahev jsem přivezl domů a věnoval přítelkyni s tím, že je to směs vytvořená speciálně pro ni. Ta mě hnala! Tebe nenapadne nic lepšího než přivézt mi nějaký blbý slivky, to jsem si nezasloužila! Demonstrativně jsem víno upíjel sám. Přemýšlel jsem, jestli tam skutečně nacházím ozvěny toho ryzlinku, závan muškátu a nasládlost tramínu, nebo to je jen klam?
Za dva týdny se přítelkyně uvolila vyjet na další košt se mnou. Rituál s lahví na stole se opakoval, všichni jsme podlehli atmosféře a aktivně tvořili novou směsku. I přítelkyně se přidala, a když výsledku scházely kyseliny, došla pro Sauvignon. Nějak jsme se dostali na hotel i s lahví, odvezli ji bez nehody domů a za pár dní si ji otevřeli před večeří. Přítelkyně byla tentokrát nadšená : Cítíš to? V tý vůni je jasnej muškát, co jsem ho tam dolívala! A ten tramín v chuti je taky poznat! To je skvělý! A ta kyselina, úplně si vybavuju ten Sauvignon! Všechno to tam je!

A víte co? Měla pravdu. Vsadím se, že takovou extázi s vínem ze sámošky nezažijete. Jo a seznam moravských koštů je tady a tady.

Jen tak

Diagnoza: pachřipka

Vlastních zážitků mám dnes skrovně, ale ostýchám se kompilovat zápisky ze starých degustačních poznámek nebo převzaté zprávy. Mám vleklou pa-chřipku, která zatím odolává i druhé vlně prášků. Zpočátku jsem k nemoci pocucával grog, ale víno jsem vynechával – nemělo chuť. Další den jsem objevil na kuchyňské lince láhev bílého Saint-Aubin Premier Cru 2006, nedávno zmiňovaného korkáče, který jsem zapoměl vylít. Přivoněl jsem, ochutnal, a bylo bez chyby. Vyplivl jsem, protože mi bylo jasné, že chyba je u mě – nic jsem necítil. Schovávám si tu láhev v lednici už druhý týden a každý večer ochutnávám a vyplivuju… až zase poznám, že je víno zkažené, bude to znamení, že se mi vrací zdraví.
Mimochodem, taky cítíte, jak víno podléhá sezónnosti? Že se růžové hodí k posezení na letní zahradě (červen, červenec, srpen), to je triviální. Taky se vám stává, že v zimě popíjíte víc červených, než v létě?
Minulý týden jsem prohlížel webovky několika italských farem, které nabízejí ubytování. Na jedné jsem zanechal dotaz a dnes mi volali, že se podívali i na Skleničkův e-šop a že hledají pro svá vína distributora v Čechách. Odzíval jsem to, přiznal jsem se, že e-šop je spíš koníček a že účelem mého dotazu bylo ubytování na agriturismu. Potom mi to nedalo a projel jsem vyhledávače. Svět vína je velký a neprobádaný, Itálie vzdálená a neznámá jako Nový Zéland pro Františka Mořeplavce. Jejich první víno získává Tre Bicchieri (Tři Skleničky) v Gambero Rosso už několik let za sebou! Jestli se tam v létě dostanu, třeba bude v e-šopu svítit Itálie. Zalézám pod deku s Paralenem a s jediným přáním: už aby to bylo!
Jen tak

Pozdní sběr – Euro za 28?

Namísto degustačních dojmů dnes jen drby. Konečně jsem podlehl chorobě, takže vás tentokrát nebudu pokoušet popisem tekutých dobrot. Marodění si zpříjemňuju novým notebookem – jak poznáte z hlavičky, stáhl jsem šířku sloupce blogu na 1024 pixlů. Tolik má šířku displeje můj nový miláček, EEE od Asusu. Zatím bez výhrad, 90 bodů ze sta. Jen pár nápadů by to chtělo, to by se to psalo! Hepčík, epčík, na zdraví!
Nejmenovanému pražskému velkoobchodu s vínem (prý) poklesly meziročně lednové tržby o čtvrtinu. Živím se v jiném oboru, ale vidím to na svých zákaznících taky: ještě víc než dřív odkládají nákupní rozhodnutí.
Euro zdražilo na 28,40 Kč. Naštěstí mám soukromé zásoby vína, ale Skleničkův e-šop je po Silvestru vybrakovanej. Na dotazy Kdy zas pojedeš do Burgund a co přivezeš? krčím rameny, protože jsem tam byl naposledy v listopadu, když Euro stálo 25. Prodávat draho se mi nechce, tak jsem si minulý týden usmyslel, že vlastenecky přivezu několik dobrých vín z Moravy a budu zájemce na e-šopu obšťastňovat vlastním výběrem domácích vín. Ale ouha! Jeden vinař ještě nenalahvoval, druhej nalahvoval už dávno, ale nezatřídil (takže neoblepil lahve etiketama). Chlapi, pohněte! Euro je drahé, dovozy podraží, a vy toho nevyužijete!
Na druhou stranu jsem si říkal v sobotu cestou z Moravy, že je dobře, že se vloni tak dobře na Moravě rozjely všechny ty vinařské akce typu Otevřené sklepy a putování za vínem… spousta lidí možná letos nepojede na dovolenou do ciziny.
Naopak by všichni ti, kdo letos nepojedou za sluncem k moři mohli jet třeba do Bořetic – po zřícení několika místních sklepů zřídili bořetičtí charitativní účet, kam můžete posílat příspěvky a dary na obnovu (a záchranu) místních vinných sklepů. Má číslo 1393114379/0800 a článek je tady.
Komentáře a plky

Pátečníci

Když se dívám na atletiku v televizi, zdá se to snadné. Běhat umí každej. Svlíknout se, navlíct zase červený trenky a bílý tričko, hned bych mohl běžet s nima. Na sedmdesátce bych přidal a do cíle vbíhám jako první… ale potom si jdete zatrénovat na stadion s klukama, co běhaj třetí ligu, nemůžete popadnout dech a oni vám bez viditelný námahy utečou. A to jsem se jen pozval do sklepa ke kamarádovi, a on povídal, no to máš štěstí! V pátek jdeme hodnotit mladý burgundy a vavřince, tak můžeš jít taky.
Jedna stará pravda říká, že kdo chce slopat, musí kopat. Na začátku roku se tahle pravda obrací a vinaři občas prohodí, že nestačí víno dělat, musí se taky ochutnávat. Páteční večery bývají na moravských vesnicích vyhrazené zasedání pátečníků. Vinaři se schází ve sklepě a společně ochutnávají mladá vína, hodnotí si je navzájem, chválí i haní. V Ratíškovicích to berou postupně, minulý pátek bylo na paškálu Rulandské bílé, Chardonnay, Rulandské šedé a Svatovavřinecké, celkem 41 vzorků. Navíc ještě účastníci letos nově hodnotili stobodovým systémem. Snažil jsem se držet krok, ale bylo to jako dohánět vlak, který už vyjíždí z nádraží. Věčně jsem hlásil pozdě, věčně jsem si nebyl jistej hodnocením, jako bych na každé víno potřeboval dvakrát tolik času, než ostatní. Boj se stobodovou tabulkou, kdy jsem si pokaždé na konci říkal, že jsem zase věnoval málo času celkovému dojmu z vína a už musím hlásit. Některá vína, která jsem měl poznat, jsem nepoznal. Strašně mně chybělo společné hodnocení nultého vzorku, na kterém by se všichni sladili. Ale vzhledem k tomu, že jsem měl jen jeden hlas z jedenácti, tak jsem snad moc zmatku nenadělal.
Kamarád mě předem připravoval na to, že vinaři jsou amatéři a nemám čekat příliš mnoho. Takže jsem byl příjemně překvapenej, vína byla o dost lepší, než na běžném vesnickém koštu. Objevilo se překvapivě málo vad. Jedno nebo dvě přesířená vína, jedno špatné kvašení, které z rulandy udělalo Sauvignon. Všeobecně pěkná čistota vína a slabší barva, což se ale u tak mladého vína dá čekat. Na můj vkus hodně suchých ruland šedých (u RŠ bych nějaký zbytkový cukr ocenil) a překvapivě pěkné Vavřince. A samozřejmě největší luxus – možnost ochutnat čtyřicet vín za večer. Čtyřicet vůní, čtyřicet chutí… Takže jsem nejvíc bojoval s nedostatkem času a vlastní nerozhodností. Rozptyl mezi nejlepším a nejhorším bodováním běžně dosahoval třiceti bodů. Přestože všichni dávali na ochutnávku vlastní vína, probíhalo hodnocení přátelsky. „Šedesát bodů!“ „To nám vysvětlíš!“ „Až nakonec, chlapi, až po posledním víně.“
Doma jsem si vytiskl tabulku pro stobodové hodnocení, budu trénovat.
Sezóna moravských výstav vína už začala před dvěma týdny v Kurdějově a pokračuje v sobotu v Křepicích. Seznam koštů je tady a tady. Chystáte se vyrazit na Výstavu vín?
Jen tak