Můj prázdninový objev několik let starý, báječné Vermentino z Antinoriho vinařství Guado al Tasso, kousek od Tenuty San Guido, výrobce Sassicaii.

Tohle Vermentino se v jednotlivých ročnících proměňuje. Rád bych to pochválil, ale nevím, jestli je to vlivem ročníků nebo měnícím se názorem sklepmistra. V minulých letech (psal jsem o něm třeba tady a tady) se na víně dalo dokladovat pravidlo o povolené patnáctiprocentní příměsi jiných odrůd v italských DOC vínech. Vloni mělo víno dokonce vzorně sauvignonový charakter, až mě to svádělo k poznámkám, že namísto patnácti procent sauvignonu použil výrobce rovnou selektované „sauvignonové“ kvasinky.

Letos má víno naopak ukázkově vermentinový projev, jen díky letním ochutnávkám sauvignonů ve dvou toskánských vinařstvích dokážu najít vliv sauvignonu, který tady nemívá tak ostré kyseliny jako na Moravě, ale je naopak plnější v chuti. Zase musím pochválit ambaláž, krásně zvolenou burgundskou lahev a graficky čistou etiketu. Světlá citronová barva, jemná vůně s minerálním tónem. Nasládlý chuťový projev s citronovou a natrpklou dochutí. Jedinou výhradu mám k ceně, letos ve vinotéce už za 14 Euro. V Čechách ho dováží Global Wines, v obchodě stojí kolem 400 Kč.

Bože, to byl pátek! Ne, že bych neměl o čem psát, po italské dovolené mi zbyla spousta vín nepochválených i nepohaněných, den předtím mě navíc při pití vína žahla vosa do rtu (zevnitř – to by byl námět na článek!). V pátek večer míchám bordó – toskánskou směs Sangiovese a Merlotu spolu s výborným moravským CS – a probírám se poštou a zprávama. Tomu říkám okurková sezóna!

No už jen ty titulky: Írán do roku 2019 vyšle člověka do vesmíru, prohlásil Ahmadínežád. (Je to tady. Píše se tam taky: „Írán už v únoru testoval vlastní vesmírnou raketu Kavošgar 3. Tvrdil, že vynesla na oběžnou dráhu kabinu, ve které byly želvy, hlodavci a červi.“ Souhlasím s odesláním hlodavců a červů na oběžnou dráhu nebo ještě někam dál. Vzpomněl bych si i na několik lidí, které bych rád vyslal do vesmíru… O kus dál na serveru pišú – Letoun na sluneční pohon byl ve vzduchu dva týdny bez přistání!)

ČSSD plánuje radikální změny v kampani! (Kdo jste četli Haškovy Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, zvedněte ruku.) Výběr dalších okurkových peaků: „Skateboardisté na dálnici předjížděli ve 100 km/h nákladní auto“ – to jsem ani neotevřel, stejně jako následující headline: „Hranolky letos budou kvůli suchu kratší.“

V neděli večer se rozepsal i britský blogger Jamie Goode na téma „Degustační poznámky o velkých vínech bývají stupidní.“ Že jsem zrovna v půlce knížky Dušana Třeštíka „Češi a dějiny v postmoderním očistci“ a že jsem četl na podobné téma několik úvah biologa Stanislava Komárka, jen se uchichtávám. Přesto se mi nepodařilo (po zdegustování lahve patnáctiprocentního Tramínu 🙂 sestavit Jamiemu Goodeovi vhodnou odpověď, v angličtině se tak jistý necítím. Zhruba od Einsteina totiž současná věda ví, že pozorovatel je obsažen v pozorovaném subjektu, takže všechna objektivitu předstírající měření jsou zgruntu nevědecká a falešná. Za správnost výsledků (měření, pravd) současné vědy už neručí celá věda, ale jen konkrétní pozorovatel, který je nedílnou součástí celého experimentu (měření). S konkrétní recenzí opery nebo filmu můžete souhlasit nebo nesouhlasit, ale podstatnou informaci dostanete teprve když si přečtete od dotyčného recenzenta delší řadu recenzí a seznámíte se s jeho libůstkami, preferencemi, názory a postoji. Platí to i o víně: že se shodneme na tom, že nám Sassicaia chutná, může být náhoda. Ale jestli se shodneme v názoru na desítku obyčejných vín, to už nejspíš náhoda nebude. (Takže Skleničkův blog je fajn, ale Komunitní bedýnky jsou mnohem podstatnější – tam si můžeme porovnat poznámky.) Už jsem to tady někde psal: v důsledku nakonec všichni píšeme jen sami o sobě. Jestli si k tomu jako téma vybereme film, operu, jídlo nebo víno… to je vedlejší. Dobrou chuť!

Nejvíc mě pobavila úvaha Komparatiské vpřed v pátečních Lidových novinách. Martin Zvěřina se na konci Střelnice opřel do českých časopisů, píšících o víně: Připadá vám politika jako podvod a špinavý byznys? To nic není, podívejte se na psaní o víně v některých českých magazínech. Koupíte si za desítky korun barevný časopis tvářící se seriózně, přičemž vše, co se píše, je výsledkem obchodu. Chcete, abychom napsali reportáž o vašem vinařství? Zaplaťte.

Celý článek je tady. Z mého pohledu má jednu podstatnou vadu: nikoho nejmenuje. Časopisy o víně máme tři (nepočítám Vinařský obzor, ten je bůhví o čem) a když to Zvěřina napíše takhle šmahem, vypadá to, jako by tuhle praxi provozovaly všechny tři. Nechci za nikoho strkat ruku do ohně, ale myslím si, že pan Zvěřina měl na mysli jen jeden z nich. Nebo se pletu?

V cizině mívám ochutnávací mánii: neláká mě užívat si, chci ochutnávat nové. V Itálii často nevečeřím, protože mě baví ochutnávat sýry a salámy. Nakupuju v lahůdkářství stylem „deset deka tohohle a deset deka támhle toho.“ Občas se prodavač diví, když se nakonec zeptám, jak se ten sýr jmenuje. Zrovna tak se vyhýbám vínům, která už do Čech někdo dováží – ty přece můžu ochutnat doma, kvůli tomu nemusím jet dvanáct set kilometrů do Toskánska. Občas se to schumelí, že nastane vyjímka.

První den jsme při příjezdu nakupovali v sámošce, základní potraviny a pár vín. Hledal jsem nějaké lehké bílé na večerní chill-out po šestnácti hodinách za volantem a našel Vernacciu di San Gimignano od Rocca delle Macie. Měl jsem dojem, že vína od Rocca delle Macie už někdo dováží, ale zadání bylo lehké bílé na usnutí a tohle víno příjemně překvapilo. O týden později jsem v San Gimignanu našel prodejnu výrobce a koupil celou krabici, kromě jiných i tohle Sangiovese. 12 Euro, koupil jsem hlavně kvůli poměrně vyzrálému ročníku.

Rocca delle Macie je mladý podnik (začínali ročníkem 1978) střední velikosti. Obhospodařuje přes 200 hektarů vinic, především v oblasti Chianti Classico a v Maremmě. Podrobnější informace jsou na jejich webu tady. Pokud jde o Vino Nobile, je vyrobeno z hroznů Sangiovese (90%) doplněnými deseti procenty Canaiola. Vyrábí se tradičním postupem, kdy hrozny se nejméně 12 dní macerují, kvašení probíhá za řízené teploty a následuje ho dvouleté zrání v sudech z francouzského dubu.

Víno má temně rudou barvu s kávovým odstínem, pěkně čistou (nejspíš filtrovanou) a nijak neprozrazuje nazrálost. Příjemně jemná vůně lesního ovoce a sušených švestek skrytá závojem tříslovin. Trochu lesa a kafe. V chuti odbourané kyseliny, kořeněná teplá chuť sugerující (možná klamně) dojem vyššího alkoholu (nakonec jsem našel, že jen 13%). V závěru chuti podobné minerální tóny, jaké znám z bílých Vernaccií. Barikované, s dostatkem tříslovin a celkově příjemně lehký, teplý a štiplavě kořeněný dojem. Jediná výhrada, málo ovocných tónů v chuti. Přesto bych do toho za 12 Euro klidně šel znova.

Léto přeje ochutnávání. V neděli večer nás sice na zahradě za soumraku okusovali komáři, ale stálo to za to. Kamarád přinesl dvě načaté lahve (otevřel jsem to už před třemi dny, ale zajímalo by mě, co na to řekneš…) a mučil mě koštováním naslepo.

První pokus vlastně žádné mučení nebyl, protože jsem to podstatné uhodl – tímto speciálně děkuju kamarádům, kteří mi při slepé ochutnávce dávají uhodnout Pinot Noir nebo Chardonnay! Rulandské modré 2007 pozdní sběr ze Stolové hory v obci Sedlec na Mikulovsku vyrobilo Moravíno a bylo to příjemné překvapení. 13% alkoholu, pěkná čirá a průhledná světle rubínová barva se známkami nazrálosti na okrajích. Ve vůni zpočátku hodně jemné, ale po vymíchání se objevuje kořenitá vůně, typická pro některé domácí rulandy modré. Podle chuti už je to jasné, Rulandské modré s maličkým zbytkem cukru, pěkně uhlazené, po jablečnomléčném kvašení, hodně dobré rulandské modré. Zajásal jsem, protože Moravíno je velký výrobce a často jejich vína nepiju.

Na druhém víně jsem si při určování odrůd vylámal zuby, protože mě prostě nenapadlo, že by mohlo jít o cuvée CS/FR/MP/RM. Jmenuje se to HRDOST, Cuvée 2007. Vyrobil Libor Veverka z Čejkovic. Víno má temnější černorudou (třešňovovišňovou) barvu bez známek nazrálosti, višně objevuju i ve vůni. V chuti zase odbourané kyseliny a třísloviny. Nasládlá dochuť, hádám na vyšší extrakt a pěkně zakomponovaný barikový sud. Tohle víno se mi moc líbí, jen si musím postěžovat na kýčovitou plechovou etiketu a graficky neumělý návrh tubusu. Mají vínu zvednout prestiž, ale na mě působí spíš humpolácky a signalizují (bohužel), že mám očekávat vyšší cenu. Pár podrobností o vínu a jeho tvůrci najdete tady a tady, mně se víno moc líbilo, ale měl jsem jen malý vzorek a docela jistě bude někdo víno hodnotit jinak po půldeci a jinak po vypití celé lahve.

Nikdy jsem Prosecco nemiloval. Na degustacích jsem ho poznával jako obyčejnou šumivku bez vážnějších ambicí. Občas s pěkným perlením, většinou s příjemně malým obsahem alkoholu, vždycky suché. Lepší nebo horší v malém kvalitativním rozmezí. Až letos se mi to otočilo.

Za letošní toskánské dovolené jsme vypili víc Prosecca než Chianti nebo jakýchkoli jiných vín. Po návratu z výletu jsme cestou k bazénu strkali do mrazáku vychladit láhev Prosecca, za půl hodiny jsme ji v horkém letním odpoledni otvírali a bleskově v ní rozpouštěli únavu z cestování a z vedra. Na zapsání degustačních poznámek nikdy nedošlo, beztak by byly jako přes kopírák – suché, lehké, málo alkoholické, s pěnou malých bublinek.

Marně jsem letos hledal v sámoškách svoje oblíbené Prosecco od Zonina (loni 3,40 Euro, to se nedá trumfnout), zato jsem našel spoustu jiných. Příjemně překvapil dokonce i suchý sekt z ryzlinku od Martini. Riesling Brut Oltrepò Pavese DOC s 11,5 % alkoholu.

Díky vyššímu obsahu kyselin je ryzlink docela vhodný pro sekt. Tenhle má pěknou světle slámovou barvu, po nalití do sklenky bohatě perlí. Bublinky brzo vyprchají, zůstává jemná ryzlinková vůně. V chuti stále příjemně perlí, má jednoduše ovocnou chuť, spíš plnější, ale je to nenáročné pití k nedělní snídani. To píšu s vědomím, že to může puritány naštvat, ale ti sem snad moc číst nechodí : takhle si představuju víno, kterým budu ve stáří zapíjet (za 5,90 Euro v italské sámošce) svoji ranní a večerní dávku prášků!

Prosecco má podobný charakter jako většina italských vín. Jsou vyrobena pro konkrétní příležitost, k jídlům pocházejícím z regionu, odkud pochází i víno. Prosecco možná nepotřebuje konkrétní pokrm, který by doprovázelo. Stačí horké letní počasí, únava z práce nebo z cestování, trocha uvolnění a těšení se na večer.

Vlastně jsem za ty dva týdny přišel na jedinou výhradu – než jsme lahev Prosecca na zahradě vypili, vždycky jí slunce rozpálilo hrdlo tak, že hřála do ruky. Proč je Prosecca v lahvi vždycky tak málo? pravila přítelkyně nostalgicky poslední večer italské dovolené.

Není to sice o víně, ale mrknutím na fotku zjistíte, proč jsem nedokázal odolat (foceno dneska v jednu odpoledne :o)

Jak říkal Don Corleone, to je nabídka, kterou nedokážete odmítnout!

A protože tady už týden slibuju text o Proseku, přidám jednu aktualitu. Včera jsem objevil v MAKRO Prosecco za italskou cenu: jak jsem zvyklý z toskánské dovolené, že Prosecco stojí v sámošce 5,90 Euro, tak jsem včera koupil Mionetto za 145 Kč. Není to žádný zázrak, ale suchá šumivka, jak má být a přesně pasuje do současné sezóny. Už ráno jsem měl při pohledu na teploměr chuť nahradit ranní cappuccino Proseccem, ale protože jsem musel v poledne do auta, odolal jsem. Teď odpoledne už můžu napsat, že Prosecco doporučuju!

Zemský ráj to napohled! V horkém poledni pátého dne dovolené jsem před obědem otevřel lahev bílého 2008 od bolgherského vinaře Michele Satty. Ve stínu u stolu bylo příjemně teplo a já se nechal konejšit výhledem na bazén, špičky cypřišů ohýbané větrem a toskánské stráně v okolí. Je nás tu víc, takže mám příležitost ochutnat víc vín.

Loni jsem o červených vínech Michele Satty psal nedůvěřivé poznámky. Možná jsem je otvíral zbytečně mladá, ale měl jsem dojem, že cena stojí výš, než kolik vína nakonec dávají. Dnešní bílé stálo šest Euro v COOPu a je parádní: směs Trebbiana (70%) a Vermentina (30%) s typickou Sattovou etiketou. 13% alkoholu. Koupil jsem ho kvůli ceně, vlastně bych na bílé z Bolgheri nebyl moc zvědavý.

Víno má překvapivě plnou vyzrále citronovou barvu se zlatavým odstínem a po nalití do skleničky jemně perlí. Zrovna tak perlí na jazyku, ale ještě předtím medově zavoní, vůně prozrazuje pěknou vyzrálost a jde až do ryzlinkových lipově-medových tónů, objevuje se i vůně ananasu.  V chuti má pěknou kyselinu s tóny citrusů, vystřídají se tóny citronů v začátku chuti přes pomeranče v těle až po grapefruity v dochuti. Samozřejmě prokvašeno do sucha, ale s překvapivě plným tělem. Kořeněná dochuť zůstává viset na patře parádně dlouho.

Italská bílá bývají k vypití do konce roku následujícího po sklizni, tohle víno šlo zřejmě do prodeje s ročním zpožděním a očividně mu to pomohlo. Svěží, elegantní, ale přitom sympaticky tradičně udělaná směs dvou tradičních toskánských odrůd.

V roce 1981 si švýcarští manželé Brigitte a Bruno Widmerovi koupili prázdninový dům s několika hektary pozemků v oblasti Chianti Classico, v místě zvaném La Brancaia u Castelliny. Víno, které vyrobili z hroznů sklizených v roce 1983, získalo první místo na významné soutěži místních vín. Dnes vinařství Brancaia vlastní další pozemky v Poppi (u městečka Radda) a v Maremmě (u pobřeží).

V roce 1998 převzala výrobu vína jejich dcera Barbara Kronenberg-Widmer, vystudovaná enoložka. O kvalitě a významu vinařství asi nejlíp svědčí, že jejich vlajková loď IL BLUE v ročnících 1998 až 2006 s vyjímkou ročníku 2002 pokaždé dostala nejvyšší ocenění (tři skleničky) v nejznámějším italském vinařském průvodci Gambero Rosso.

O Brancaie jsem tady už měl před rokem několikaminutové video, sestříhané z prohlídky, kterou tam podnikl kamarád. Původně jsem ho k návštěvě navedl, ale sám jsem se tam loni nedostal. Díky jeho nadšenému referátu jsem to už letos nevynechal a do Poppi jsme se i s dětma vypravili.

I kdyby nás tam nepustili, stála by ta cesta za to. Přestože cestování v toskánské vrchovině zabere dvojnásobně času, než kolik byste odhadovali nad mapou, je to čarokrásná cesta. Nečekané průhledy do krajiny vás nutí každou chvíli zastavovat a fotit. Toskánský krajiny se nejde nabažit.

Na prohlídku je nutné se objednat předem, trvá asi hodinu a to podstatné z ní najdete v loňském videu. Při objednávce vás upozorní, že to bude stát deset Euro za osobu, ale pokud si po degustaci, která následuje po prohlídce, koupíte několuk lahví, poplatek za prohlídku vám neúčtují – zřejmě tak chtějí odradit notorické ochutnavače zdarma. Možná by tenhle typ turistů odradila už cesta, přístup do vinařství je několikakilometrovou prašnou lesní cestou, která je ovšem lemovaná cypřiši.

Prohlídka začíná na terase nad vinicí, pokračuje ve vinici a potom s námi průvodkyně Iris prošla celou cestu, kterou putují hrozny. Halu s velkými konickými nerezovými fermentačními tanky, halu s řadami dubových sudů, kde vína zrají a které se tady říká stylově La Barricaia, i automatickou plnící linku. A končí samozřejmě v klimatizované kanceláři ochutnávkou vína a grappy.

Při prohlídce se klade důraz na pěstování hroznů a nízké výnosy (necelých 6000 keřů na hektar a zatížení asi 1 kg na keř, takže co keř, to jedna lahev). Každé druhé meziřadí je zatravněné. Průvodkyně nezapomene zdůraznit toskánský nedostatek srážek a zákaz zavlažovat vinice v Chianti.

Všechny odrůdy se zpracovávají zvlášť a míchají se teprve nakonec, takže se musí všem hroznům věnovat stejná péče, protože nikdo dopředu neví, v jakém víně skončí. Při prohlídce kvasných tanků dodá, že během kvašení se přidávají selektované kvasinky. Kvašení trvá 18 dní a víno zůstává stále v kontaktu se slupkami, několikrát denně se potápí matolinový klobouk a promíchává se.

Hrozny protékají vinařstvím jen gravitací, samospádem, bez pump, víno se filtruje jen lehce před lahvováním. Za zmínku stojí i energický a nadšený výklad průvodkyně Iris, která je na svůj podnik očividně hrdá.

Vína zaujmou už moderní ambaláží. Jednoduché, výrazné etikety se liší barvami, ale spojuje je grafický design. Paráda.

Prvním vzorkem byla letošní novinka, bílé víno z hroznů ze statku v Maremmě. Směs Sauvignonu, Semillonu a Tramínu. Má krásnou vůni po tramínu, je suché a tělnaté, žádná voňavka, ale na můj vkus má příliš vysoko nastavenou cenu, 13,90 Euro.

TRE je cuvée 80% Sangiovese, 10% CS a 10 Merlotu. Zraje rok v pětisetlitrových sudech. Má 13,5% alkoholu, tmavou, ale čistou barvu, kávovou vůni, chuť po višních s dostatkem taninů a zřetelným alkoholem. Taky 13,90 Euro.

CHIANTI CLASSICO 2007 je z pětadevadesáti procent Sangiovese s pěti procenty Merlotu. Má 13,5 % alkoholu, je harmonické, kulaté, zřetelně barikové (podle komentáře 16 měsíců v bariku, půl na půl nové sudy a už použité), s kořeněně štiplavým závěrem. Moc se mi líbilo. Cena 19 Euro.

IL BLU 2007 IGT je výstavní skříň Brancaii. 50% Sangiovese, 45% Merlotu a 5% Cabernetu Sauvignon. 20 měsíců v barikových sudech, z toho dvě třetiny nových sudů. 14% alkoholu. Kávově temná barva, zřetelně nefiltrovaná. Komplexní vůně a hustá, nasládlá chuť. Krásné víno. Cena 45 Euro.

ILATRIA 2007, IGT Maremma Toscana, je směs 60% CS, 30% Sangiovese a 10% Petit Verdot. 14% alkoholu, 18 měsíců v barikových sudech. Silné a moderně udělané víno s komplexní vůní, ale pro mě nedosahuje elegance IL BLUE. 42 Euro.

Moji favorité jsou Chianti Classico a IL BLUE. Všechna vína mají společnou švýcarskou preciznost a italskou eleganci a ukazují precizní práci s barikovými sudy. Sud se na výsledku výrazně podílí, ale všechna vína jsou vyrobena z výborných a dokonale vyzrálých hroznů, a žádné z nich není sudem přejeté. Naopak je sud do výsledné vůně a chuti krásně zabudovaný. A samozřejmě je docela inspirující, jakou péči věnuje turistům vinařství se špičkovou pověstí i cenami.

Už jsem zpátky v kraji smrkových lesů, v zemi bez moře, bez cypřišů a piniových hájů. Vína jsem dal aspoň na týden do karantény, vybaluju a peru oblečení – v neděli slunce pražilo tak urputně, že než se vyprala jedna pračka, obsah předchozí na sluníčku dokonale uschnul. Tak vybírám jen pár obrázků jako návnadu na ještě nenapsané reporty.

Výběr z SMS došlých do Toskánska: „Videl jsem na blogu, zes uz koupil Verrazzano. V Greve ma sochu a byl to navigator Columba. Pokud ti zbydou penize vem mi flasku Sassicaie.“

Takže jak vidno, z vlastní hlavy to nemám, ale Verrazzano byl navigátor Kryštofa Kolumba a v Greve in Chianti mu postavili sochu. Sassicaiu jsem nepřivezl, protože jsem se bál, že ji cestou zpátky uvařím. Sassicaia letos stála 150 Euro, jaksi natruc hospodářský krizi.

Tenhle dvoumetrovej špunt jsme viděli cestou k Raddě. Loni jsem se tam nedostal, ale letos jsem už tu energickou slečnu z loňského videa (tady) nadšeně vysvětlující výrobu vína viděl taky. Je senzační.

Chtěl jsem se jí po prohlídce a degustaci zeptat, jak se z Holandska dostala až do Toskánska, ale přítelkyně mi uštěpačně poradila, abych se jí taky zeptal, jestli by na mě byla hodná, tak jsem toho nechal a jeli jsme domů.

Asi napíšu pár slov o Proseccu. V letošním horkém létě jsem mu konečně přišel na chuť. Fotka šumivého ryzlinku by se mi k textu o Proseccu stejně nehodila, ale tenhle Riesling od Martini byl dobrý. Suché Prosecco a mokrá milenka, to je nejlepší kombinace, řekla přítelkyně a šla se smočit do bazénu. Zatracený dvojsmysly!

Toskánsko není jen Chianti nebo Brunello. Toskánsko dokonce není (ani) jen Bolgheri nebo Vernaccia. Úplně náhodou jsem zjistil, že bydlíme uprostřed malé a neznámé apelace Montescudaio D.O.C. Po týdnu mi došlo, že v téhle apelaci je jen pár výrobců a že bych většinu z nich mohl snadno navštívit.

A jak se říká v pohádkách, jak řekli, tak udělali. Chianti je velké a znalců Chianti nebo Brunella je spousta, tak se pan Sklenička za pár posledních dní dovolené stal možná jediným žijícím českým expertem (ale určitě jedním z mála :o) na Montescudaio D.O.C.

Montescudaiu jsem obětoval i výlet do Bolgheri. Nakonec jsem tam jel jen prstem po mapě, nejlepší bylo tohle supermarketové bílé od Michele Satty.

Původně měl dnešní příspěvek být jen výběr nejlepších vín, tak přidám ještě nejlepší Chianti celého výletu. Štiplavě kořeněné Chianti klásiko 2006 od Fontodi, horké jako tropická noc.

Příště třeba to o tom Proseccu nebo o toskánských vůních, nebo co dopíšu nejdřív. Pěkné prázdniny vinšuju.

V Toskánsku je prázdno. Zřejmě došlo na slova jednoho mého známého, že „nebudeme si kupovat nové auto každé tři roky a nebudeme jezdit k moři každý rok, ale třeba jen jednou za dva za tři roky.“ První týden máme celý dům s pěti apartmány a bazénkem pro sebe sami, luxus před pěti lety nereálný.

První dojmy jsou výborné. Toskánsko krásně a intenzivně voní – to je téma na samostatný článek. Benzin zase podražil, ale kafe naštěstí ne. Po příjezdu vychlazené Prosecco, to je povinnost.

Na samotě vystrčené do toskánské krajiny to žije. Malé zelené ještěrky v trávě, kobylky a spousty dalšího létajícího hmyzu, cikády cvrčí dlouho do noci a ptáci štěbetají celý den. Vlaštovky se honí kolem nás a občas se zaletí napít do bazénu. Sto metrů od domu roste bambus, našli jsme už i cukrovou třtinu.

Občas narazíme v sámošce na vína renomovaných výrobců, nad kterými bysme v Praze vzdychali. První den se mě v COOPu ptal Srb italsky, které ze tří vín si má koupit, když je to třikrát Vernaccia, ale pokaždé za jinou cenu. Napřed jsem se omluvil, že jsem cizinec, potom jsem mu doporučil Rocca delle Macie jako nejznámějšího výrobce. Jedno jsem si koupil taky a asi si jich pár ještě přivezu, Vernaccia di San Gimignano od Rocca delle Macie byla nečekaně skvělá.

Temná věštba o dvou týdnech mimo dosah internetu se splnila, takže jen při zmrzlině ve Volteře přidávám pár fotek, další asi až z domova. Ciao!