Před lety mě napadlo, že si zařídím život na stará kolena v Itálii. Nějakou dobu jsem o tom marně přemýšlel a nijak jsem v tom nepokročil. Teď se mi to řízením osudu může splnit. V sobotu tam letím a mám oba lety s Alitalií. Minulý týden proskočily na webu zprávy o možném krachu Alitalie, a kdyby to vyšlo zrovna na neděli, pondělí nebo úterý… dožiju v Itošce! Více příští týden, sledujte na blogu…

Není z hrušek, ale z Hrušek! Má nápadně výraznou plnou (stobodovou) barvu, upozorňující na hodně vyzrálé hrozny (nebo na Tichého zálibu v delším školení vína na kvasničních kalech). Zadní etiketa uvádí 14% alkoholu a 23,2 stupňů cukernatosti, takže hodně vyzrálé hrozny. Vůně odrůdová a čistá, nepřestřelená, s chlebovinou a upozorněním na výraznější kyselinu. V chuti vzorně suché, s dost důraznou kyselinou, řízná a hutná rulanda. Pro mě soukromě je tam všeho až moc – alkoholu, plnosti, tělnatosti i kyseliny, mám rulandu radši lehčí a vzdušnější, ale musím ocenit odrůdovost a čistotu. Později večer se vůně rozlévá do šíře a objevuju květiny a vyzrálé ovoce, drobnou proměnlivost, kterou obvykle přináší delší ležení na kvasničních kalech. To s sebou nese dlouhověkost a schopnost dalšího vývoje v lahvi. Může být zajímavé sledovat, kam se víno vyvine za rok nebo za dva.

Určitě je znáte, čtyřboké a šestiboké jehlany s uříznutou špičkou a obrázkem kozy. Ten na fotce jsem koupil v rakouské Bille kousek za hranicí. Dříve bývaly běžně k dostání v české Bille a v MAKRO, teď jsem je už dlouho neviděl. V Čechách stávaly 70-80 kaček, v Rakousku kolem 2 EUR. No ve Francii ještě míň!

Původně jsem je odkoukal od Martina Dindoše z OHMS. Podával je k moselským ryzlinkům v elegantní trojkombinaci list salátu – plátek uzeného lososa – hrudka kozího sýra. Bylo to prostě dokonalý! Nějak mě to utkvělo v paměti a při letošním výletu na Loiru s Danielem Brožem jsem si těch sýrů všiml ve francouzské sámošce. Bylo už po sedmé večer, ukořistil jsem několik krabiček sýra, bílou bagetu, lososa a nějaké ovoce. Nějak mě v tu chvíli napadlo, že by to mohlo jít i k jiným odrůdám s vyšší kyselinou. A šlo to báječně, každý večer jsme potom debužírovali bílou veku s kozím sýrem (po třech dnech jsem tomu říkal kozí taveňák, protože sýr stál asi polovinu toho, co doma) a lososem a zapíjeli to místními vynikajícími Sauvignony. Zase jsem si na to vzpomněl, když jsem teď z Bedýnek vybíral vína, která chci poslat do soutěže vín. Některá vína jsem už několik měsíců neochutnával, tak teď jsem musel. Než nějaké víno pošlete soutěžit, musíte si ho otevřít a zahrát si na bodování. Zhodnotit ho a odhadnout, jak dopadne u poroty. Zatím mi to vycházelo, jen teď jsem si k Sauvignonu pomohl kozím sýrem :o)

Otevřít si odpoledne deset výborných vín, vybírat z nich nejvhodnější a vyplivovat víno do dřezu je trochu rozporná zkušenost. Polykat nejde, protože to komplikuje rozhodování. Naštěstí mi večer přišlo pár kamarádů pomoct s dopíjením, takže jsme se zbytkem v lahvích naložili podle dobrých zvyklostí. Když srovnávám vína, která jsem ochutnával v počátcích blogu a dnes, vidím jasný vzestup kvality. Taky vidím, že jsem před šesti lety doma halabala ochutnával kdeco, zatímco dnes často opakovaně popíjím vína stejných vinařů. Jak se koníček míchá s profesí, zvyšuje se kvalita a zmenšuje se pestrost. Připomíná to myšlenku o tom, že manželky nemají rády dávné přítelkyně (a přítelkyně nesnášejí staré manželky). Prostě plést jedno s druhým přináší problémy :o)

Navzdory deseti otevřeným lahvím jsem bedýnkové Cabernety Franc od Bernarda Baudryho v pondělí objednal a přesně podle očekávání mi sekretářka Stephanie napsala, jestli by mi nevadilo, kdyby mi je kvůli probíhající sklizni hroznů připravila až po 24. říjnu? Zrovna v tu chvíli mi vypadla e-mailová schránka a nemohl jsem jí odpovědět. Tak jsem fakturu zaplatil a napsal jí, že jestli víno přijde pozdě, nějak si s tím poradím. E-mail dostane se zpožděním, až bude mít platbu na účtu. Snad z toho udělá ten správný závěr a připraví mi je dříve!

Už jsem tady psal, že „Kranklay“ je ta nejlepší parcela na už beztak vyjímečné vinici Ürziger Würzgarten (třeba už jen tím, že je celá pravokořenná, neboli, jak říká Stefan Erbes, žádné americké podnože). Nic pro milovníky suchých vín, nejlepší hrozny se na Mosele zpracovávají vždycky tak, aby víno mělo vysoký zbytkový cukr, ale výrazná kyselina to vyrovnává a nezkušení degustátoři se běžně pletou při odhadech cukru o řád :o)

Světle žlutá barva, nápadná viskozita a těžká sladká oxidativní vůně navozuje moselské baroko. V chuti začíná jemným perlením, svěží kyselina je zahalená do těžkého cukrového županu se spoustou oxidativních odboček, až do náznaků chemických tónů. V jednom doušku je všechno, od počáteční perličky přes meruňkové ovocné tělo až po jemné barvy a laky. Jemně kořenitý závěr chuti a minerální, břidlicová dochuť. Kyselina nezapře Moselu, ale celkový dojem už je na půl cesty k těžším alsaským ryzlinkům. Přesto je to díky 9% alkoholu lehké pití. Výrazný ročník ukazuje, jak budou ryzlinky 2010 krásně vyzrávat v čase.

O vinařství i vínech jsem už něco napsal (třeba tady a tady, navíc jsem je šířil v osvětových Komunitních Bedýnkách tady a tady a taky tady), takže můžu pozadí (historii vinařství i vín samotných) přeskočit a jít rovnou na věc.

Mají podobnou barvu, temnou černorudou, starší je o chlup světlejší. V obou případech je zřejmé, že víno není filtrované. Pokud jde o vůni, otevřu nový slovník: nulaosmička je trochu rozmlžená věkem a přezrálostí, devítka je zaostřenější, přímočařejší a preciznější. V ovocných tónech je devítka třešňovo-višňová až do zweiglu a sudem kouřovitá, nulaosmička je míň důrazná. V chuti je nulaosmička uhlazená, suchá, s pěkně zakomponovanou kyselinou, dřevem i kořením. Ovocná, vyzrálá, toskánsky vysušená. Devítka je i v chuti líp zaostřená, suchá se sametově hladkými tříslovinami, ale s výraznou kořenitosti. Plné, dlouhé, ambiciozní víno. Obě vína dobře odrážejí toskánský původ.

Díky dobrým vztahům s francouzským sklepmistrem Kenem Lenzim jsem mohl devítku přechutnat už loni, když ještě nebyla v prodeji. Trochu jsem se bál, jak se vztahy vyvinou, když Lenzi na konci roku z Querceta odešel. Zatím se vyvíjejí dobře, nový vinař poslal krabici vzorků a vína (samozřejmě) odpovídají tomu, co jsem před rokem koštoval s Lenzim. Lenzi zatočil kormidlem a z několika vín zatříděných jako IGT udělal DOC vína. Nejmarkantnější to bylo právě u Castello Ginori, původně cuvée Cabernetu Sauvignon a Merlotu 50/50, z kterého udělal čistý Merlot (a zachoval tak nejlepší hrozny CS pro druhé víno vinařství, stoprocentní Cabernet Sauvignon Macchion del Lupo, který se tím taky výrazně zlepšil).

Sám bych si z těch dvou ročníků vybral devítku (2009 bude nejspíš výraznější ročník i v jiných odrůdách a jiných vinařstvích). Už teď je silnější, výraznější, a odhaduju, že bude dobře zrát. Ale i Castello 2008 je v dobré formě a k pití hned teď. Jestli ho Castello 09 něčím překonává, tak svěžestí, důrazem a perspektivou.

Kamarádovi – vinařovi jsem cestou na dovolenou vezl tři krabice moselských ryzlinků z nedávných Komunitních Bedýnek a dostal jsem od cesty místo jeho vlastního vína alsaský ryzlink z květnového výletu do Francie. Stylově jsem ho otevřel hned první večer na Pálavě.

Světle žlutá jiskrná barva, svěží vůně s citrusy a medovým podtónem. V chuti trochu netypické, alsaský původ prozrazuje jen nebývale komplexní dojem s medem. Strohý nástup chuti s výraznou kyselinou by mě naslepo poslal spíš do Německa, zralost hroznů zřejmě v rozmezí pozdního sběru, suché, s jemně minerálním závěrem. Moc pěkné, zajímavé i typovou neurčitostí, přestože za ni nejspíš může žulové podloží vinice a to, že s ryzlinky ze žuly mám málo zkušeností. Živé, strukturované, výrazné, svěží a proměnlivé. 13% alkoholu.

Jedu takhle tábořit Škodou 100 na Oravu
Spěchám, proto riskuji, projíždím přes Moravu…
pamětníci vědí, nováčci si dostudují doporučenou literaturu třeba poslechem tady. Písnička Ivana Mládka ideálně navozuje základní situaci – jste na služební cestě daleko od svého domácího sklípku s vínem. Máte rezervaci v hotelu, ale na večeři do neznámé restaurace se vám jít nechce. Projíždíte kolem super-suproše Kaufland / Globus / Tesco / Billa a zastavíte pro bagetu k večeři, šunku, paštiku, nějaké ovoce a zeleninu. Co koupit k pití? Dva Budvary mě spolehlivě uspí, ale třeba je zima a radši byste si koupili nějaké víno? Jenže jaké? Jak nakoupit v supermarketu?

Od počátků blogu se můj vztah k supermarketovým vínům nezměnil – rád je piju kdykoliv, když se tomu nedokážu vyhnout. Nahoře popsaný případ služební cesty je typická modelová situace. Co s tím? Jak nakoupit v supermarketu a nezkazit si večer? Už jsem na blogu popisoval případy, jak se to dá definitivně podělat (třeba tady a tady), ale taky jsem kdysi zveřejnil jeden nákupní návod na francouzské a italské samobsluhy (tady). Moc se tomu nevěnuju, ale pro žíznivce mám teď jeden stručný návod na nákupy v domácích supráčích :o) Měl jsem k němu dobrý tip v podobě výsledkové listiny prvního kola soutěže Prague Wine Trophy. Tak jsem v sobotu obhlídnul situaci v přilehlých suproších, ale nakonec jsem nákup pořídil v TESCO. Přejdu k praktickému návodu:

Vyžaduje to klapky na oči, železnou vůli a odhodlání Argonautů. Proběhl jsem kolem regálů slibujících Diskontní ceny! Sleva na 59,90! Už napřed jsem se rozhodl pro Vinselekt Michlovský a mladý ročník. Ignoroval jsem nabídky Vavřinců 2008 za 59,90 Kč nebo podobně levných Portugalů 2006. Musíte vědět, co hledáte – Jáson si zakapal uši voskem a nechal se přivázat ke stěžni, vy musíte být slepí, hluší a odhodlaní. Na útěku z oddělení vín a vínům podobných alkoholových nápojů si dosyta zautrácejte v zelenině, ovoci, uzeninách a lahůdkách, ale jediná povolená strategie ve víně je Hit and Run! Pro dnešní blog jsem zakoupil 3 vína Vinselektu Michlovský:

1) Chardonnay 2011 PS bílé suché z trati Na štrekách, Nový Přerov, Mikulovská podoblast. 129,90 Kč.
2) Sauvignon 2011 PS bílé suché z trati Na štrekách, Nový Přerov, Mikulovská podoblast. 129,90 Kč.
3) Frankovka 2010 kabinetní, červené suché, trať Trkmansko, obec Rakvice, Velkopavlovická podoblast. 129,90 Kč.

1) Chardonnay – světlá zlatavá barva s teplým růžovým tónem. Odrůdová vůně, vyzrálá a jemně minerální. V chuti pěkná kyselina, středně plné tělo, suché a slušně dlouhé. Oříšky, máslo, ovoce – svěží nerezová šardonka. 86-87 bodů ve stobodovce.

2) Sauvignon – světloučká slámová barva, k odrůdě se ale hodí, takže bez výhrad. Vůně je odrůdová, hodně zelená až do kopřiv a minerality. Žádné bonbonové tóny, předpokládám selektované kvasinky, ale tady jsou hodně citlivě použité. V chuti pěkná (nepřestřelená!) kyselina, rybíz a citrusy, hodně suché, lehké, poctivé pití. Středně dlouhé až dlouhé. 86 bodů, ale kdybych měl hodnotit s ohledem na cenu, tak bych musel oběma bílým vínům ještě aspoň bod přidat. Další pochvalu za to, že sklepmistr odolal pokušení vylepšit spotřebitelskou přitažlivost vína zbytkovým cukrem – poctivě suché!

3) Frankovka. Barva je světlá rudofialová, zpočátku se mi zdá malinko zakalená, a nefiltrované víno bych v TESCO nečekal ani od Big M. Vůně je správně odrůdová, trochu zelená a ukazuje na nepříliš vyzrálou surovinu (ale jde o ročník 2010, takže OK). V chuti zpočátku náznakově perlička, dobře zakomponovaná kyselina, v těle víc ovoce než frankovkové peckovitosti. Lehké suché víno, vhodné na nenáročné pití. 85 bodů.

Michlovského vína najdete i v dalších řetězcích, ale jde o jiné šarže. Výrobce zkrátka lahvuje objednávky pro každý řetězec separátně. Předpokládám, že kvalita Michlovského vín v dalších řetězcích bude podobná, ale zatím se nechystám to ověřovat. (Michlovský umí i jiná vína, než je základní segment supermarketů. Psal jsem o jeho Malverině a Vlašáku.)

Mám radši osobitější vína vznikající v přehlednějším vztahu s vinařem a místem původu, ale všechna tři vína jsou překvapivě dobrá na supermarketovou produkci. Mají zřetelný otisk moravského původu a za danou cenu je to dobrá koupě. Než bych tady popisoval důvody, proč v rámci možností dávám přednost jiným vínům, tak stručně napíšu, že tahle vína považuju za poctivě udělaná a klidně je můžu doporučit. Jak jsem při nákupu vín procházel nákupní střediska a nahlížel do místních vinoték, měl jsem dojem, že sortiment některých vinoték je slabší, než dnešní supermarketová nabídka Vinselektu Michlovský.

Dobrovolně přiznávám, že k dnešnímu článku mě inspiroval Jamie Goode. Představte si ideální vinný lístek v restauraci. Takový, který by vás nutil do podniku chodit zas a znovu. Obsahoval přesně ta vína, ze kterých chcete vybírat… :o)))

Abych neopisoval nápady u jiných, tak jen přidám soukromý pohled na to, proč jsou vinné lístky takové, jaké jsou. Žádný návrh nebo seznam vín, která by v mojí restauraci nesměla chybět, ode mě nečekejte. Kdyby to některá měla, nemusel bych víno skladovat doma, že ano…

Jak je z občasných zmínek na blogu patrné, víno nejen nakupuju, ale příležitostně i prodávám. Před pár lety jsem dokonce prodal pár krabic Svatovavřineckého do začínající módní restaurace uprostřed Prahy. Provozní měl nápad, že nakoupí vždycky pár kartonů nějakého domácího vína, dá ho na tabuli k rozlívání po deci a bude ho tam mít zhruba týden, než ho vyprodá. Pak zase nové víno.

Jako obchodníkovi se mi tenhle plán líbil. Tak moc se mi líbil, že bych takové víno prodal do restaurace se slevou. Bral bych to jako propagaci, hosté můžou ochutnat moje víno a když jim zachutná, koupí si u mě lahev. Získám zákazníka. Prostě bych klidně sponzoroval víno, aby se dostalo v restauraci na tabuli mezi rozlévaná vína. Ve Francii mě pobavil jídelní i nápojový lístek napsaný křídou na tabuli a postavený na židli u stolu nově příchozích hostů, tam se to zřejmě dělá běžně. Z nevysvětlitelných důvodů to v Čechách nějak nejde… (dělali to tak v restauraci Na Štěpáně na staré mělnické silnici č. 9, moselský Rivaner byl za 30 Kč.)

V mé restauraci uprostřed Prahy se na nápad s obměnou rozlévaného Vino de la Casa brzy zapomnělo. Šlo to rychle. Restaurace dostala nabídku od nejmenovaného velkého dovozce na kompletní zásobování vínem za sníženou cenu. Podmínkou byl pravidelný měsíční odběr jistého množství, jinak by ceny logicky musely být vyšší. Následkem byl exkluzivní vztah s dodavatelem, restaurace přestala odebírat víno odjinud, aby dokázala splnit množstevní podmínku.

Jejich dodavatel je dokonale zásobil prestižními víny, měl široký sortiment a spoustu velkých jmen. Chablis a Cote d’Or, supertoskánci a Barolo, německé ryzlinky a rakouské Veltlinery. Když jsem se podíval na ročníky, úplně jsem se otřásl. Staré Chablis a nejčerstvější ročníky Barola nebo Pinotů z Burgundska. Pokud jsem mohl soudit, bylo to vždycky naopak, než jak bych chtěl víno pít. Sedm let staré základní Chablis a poslední ročník Brunella bych v restauraci mít nechtěl. Ale kšeft je kšeft, dovozce měl odbyt pro spoustu vín, kterých by se jinak těžko zbavoval a restaurace měla komplet vína z celého světa za nízké ceny, včetně velkých jmen. Všichni byli spokojení, a jestliže se restaurace chce orientovat na japonské turisty, kteří se už nikdy nevrátí, je to úplně jedno.

Jen mě zarazilo, proč si tahle restaurace dává tolik záležet na kuchyni. Přesně podle moderních trendů vyžadovala od kuchařů, aby všechno vařili sami, bez polotovarů a konvenience. Že je popsaná nabídka vína ekvivalent vaření polévky z kostky od Vitany? To asi napadlo jen mě… že by pro kteroukoli vinotéku byla nabídka na zásobování podobné restaurace naprosto prestižní záležitostí a schopný someliér by se na tom mohl seberealizovat a restauraci skutečně ozvláštnit? Asi jo, ale nevím, jestli něco takového v restauracích ještě někoho zajímá. (O vztahu restauratérů k vínu vypovídá několik zkušeností se snoubením jídla a vína. Některé restaurace se přímo chlubí tím, že zkoušejí několik vín k uvařenému jídlu, až vyberou to, které se nejlíp hodí. Jenom amatéra bez nároku na michelinskou hvězdu by mohlo napadnout, že je snazší doladit například omáčku ke konkrétnímu vínu…)

Můj tip na ideální vinný lístek? Svěřte ho někomu, koho to zajímá a požadujte po něm to samé, co chcete od kuchaře. Aby byl sezónní, aby se průběžně obměňoval. Aby byl přehledný a aby spoluvytvářel image restaurace. Aby lákal hosty k návratu. Vlastně si myslím, že restaurace nemusí nabízet moc vín. Ve skutečnosti jen jedno ke každému jídlu, dobře vybrané tak, aby se s jídlem doplňovalo. A pár zajímavých vín určených k rozlévání po deci.

Jen ne to, čeho by vám dovozce chtěl každý měsíc vozit plnou paletu!

Promrzlý ze čtvrtečního nakouknutí do pařížské tržnice Rungis jsem se o půlnoci vrátil z loirského výletu domů. V šest ráno byla v Rungis Sibiř. Nezmrzl jsem jen díky čtyřem tričkám, svetru a bundě, ale jak jsem si sundal rukavice, hned jsem promrzl jako treska. (Dnešní blog by mohl mít titulek Jak být v Paříži a nic z ní nevidět :o)

Rungis je velkotržnice s potravinami, která zásobuje Paříž a přilehlá předměstí. Sama je velká asi jako Kolín, na křižovatkách jsou směrovky ukazující k ulici zeleniny, hlavní třídě uzenin, masa a sýrů (jsou to tři různé ulice nebo spíš čtvrti). Prodává se tu rychle a s důvěrou. Taky by se mi chtělo tady nakupovat, ale zatím jsem udělal jen pár fotek.

Tohle je vnitřek jednoho z hangárů, kde se prodávají sýry. Nakupování ve francouzském velkoobchodě jsem jen přihlížel a zdálo se mi, že francouzština se vůbec nehodí ke komunikaci. Ale Daniel Brož, můj řidič, průvodce, tlumočník a sponzor, se tím prokousal a nakupování ve velkém mi předvedl. No a potom jsme vyrazili domů.

V sobotu ráno letím do Itálie. Na programu je i několik setkábní a degustací s místními vinaři, takže tenhle blog ťukám mezi balením, žehlením, uklízením a vyřizováním restů. Jestli se v Itálii naskytne něco hodného zaznamenání, napíšu. Jestli to nevyjde, tak snad přidám aspoň pár fotek z posledních degustací s vinaři na Loiře.

Jsem každej den starší a ještě bych chtěl stihnout spoustu věcí. A taky je stihnu! napsal mi nedávno kamarád. Vzpomněl jsem si na to, když jsem balil na cestu… trička, ponožky, vývrtku, skleničky… co ještě? Už dlouho na ten výlet myslím a nejspíš by se to nikdy nepovedlo, protože bych zase uvízl cestou v Alsasku nebo v Burgundsku. Až před měsícem mě pozval Daniel Brož z žižkovské vinotéky Le Caveau, ať s ním jedu na pár dní na Loiru. Chce si najít nová vína a já mu mám dělat oponenta :o) Že zaplatí cestu a o ubytování se podělíme. Málem to zase nevyšlo, protože jsem uprostřed týdne dostal rýmu.

To není vtip, Loira jsou Sauvignony a Sauvignon je aromatická odrůda. Když máte hodnotit voňavky, je taková rýmička horší než smrt. Zažil jsem to už v menším měřítku před zářijovým kolem Prague Wine Trophy a teď znova. Tři dny jsem nemohl ani dýchat, natož čichat. Tři dny jsem byl vzorný pacient, denně tři hodiny v horké vaně a postel. V sobotu rýma povolila a zavolal jsem Danielovi, že jedu. Jestli mi klimatizace v autě nezničí čich. Jestli si nepolezeme na nervy – pět dní spolu v autě i na penzionu je akorát, aby spolu dva lidi přestali mluvit :o) Ani jsem si nestihl nastudovat zbývající odrůdy na Loiře, program sestavil Daniel. Vlastně jsem mu k tomu dal jen dva pokyny – aspoň dva dny v Sancerre a hledat Silex!

Dojeli jsme za jasného slunce těsně po šesté do opuštěného penzionu. První dojmy z Francie jsou báječné, jasná obloha, ostré slunce a odpolední teploty přes deset stupňů. Koupili jsme dva Sauvignony k večeři (druhá fotka) a ráno vyrazíme na návštěvy vinařství. Na první den jich máme domluvených pět.

Jak se snažím přinášet pokaždé v Komunitních Bedýnkách nějakou zajímavost, unikát, tak v srpnových krásnohorských bedýnkách to bylo Old School Cuvée 2011. Vlastně to žádné cuvée není :o) už jsem to psal tady.

Je to sice směska asi deseti (zčásti neurčených) odrůd, namátkou veltlín, neuburg, muller, bílý portugal, šedý portugal, ušlechtilé bílé, možná i chorvát, ale nevznikla jako klasické cuvée, tedy smísením několika samostatně prokvašených vín. Vznikla sběrem jediné vinice osázené smíšenou výsadbou. Tedy cik-cak, napřeskáčku vysazené keře několika odrůd. Stoupenci naturálních vín tomu fandí, ve Vídni je to populární jako Gemischter Satz. Je to víno s netradičními vlastnostmi.

Nene, kdepak! Není to víno s netradičními vlastnostmi, je to víno s nemoderními vlastnostmi! Takhle se totiž údajně dříve víno pěstovalo. Některé prameny dokonce uvádějí, že se smíšeně vysazovaly odrůdy bílé i červené (modré) – podle toho by barva vína, jak ji chápeme dnes, byla vlastně velmi moderní atribut bez opory v tradici. Středověké víno mělo nejspíš barvu světlou, načervenalou, nejistou a špatně definovanou :o) Historie moderního vinařství začíná teprve s jednoodrůdovou výsadbou. Matt Kramer nedávno na Novém Zélandu tvrdil, že to zavedli křesťanští mniši (Cisterciáci a Benediktýni) vpodstatě z kultovních důvodů – k oslavě jednoho Boha vysazovali vždy jednu odrůdu. Věřím, že se omezili na jedinou odrůdu, protože chtěli slyšet hlas Boží skrze hlas Země. Tahle touha je základním kořenem toho, čemu dnes říkáme terroir, řekl prý Matt Kramer na konferenci Pinot Noir 2013 (prý, protože autorský text nesmírně inspirativního Kramerova projevu jsem na webu zatím nenašel, jen komentované přepisy bloggerů tady a tady).

Mezinárodní publikum Kramer pobouřil myšlenkou, že ateisté nemůžou vyrobit špičkový Pinot, ale dobře jim tak! Nejsem úplně přesvědčený o tom, jak moc bylo rozšířené víno ze smíšených výsadeb a kdy se evropské vinařství přiklonilo k jednoodrůdovému standardu (burgundský edikt zakazující výsadbu čehokoli kromě Chardonnay a Pinotu Noir je 617 let starý, jak jsem psal už před rokem), ale pokud pokládáte odvozování monokulturní výsadby od monoteistického náboženství za přehnanou konstrukci, je to jen váš problém. Podobně jako dnešní doba uvažuje (skoro) jen v ekonomických kategoriích, točilo se všechno středověké myšlení kolem spirituality. Je docela pravděpodobné, že tyhle myšlenky skutečně stály jako sudičky u kolébky evropského vinařství. Masarykův často citovaný výrok o principech, na kterých se státy zrodily se dozajista nevztahuje jen na státy. Odrůdová rozmanitost? O 617 let později vypadá Morava jako stále pohanská, barbarská končina čekající na příchod civilizace:o)

A starosvětské Old School Cuvée 2011 ze smíšené výsadby, pohrobek z vinice vyklučené hned po sklizni? Na ceníku vinařství ho nenajdete, schovávají ho jen pro ty, kteří o něm vědí. Od srpna už trochu vyzrálo a zharmonizovalo se. Má příjemnou žlutou barvu a svěží travnatou vůni. V chuti pěknou kyselinu, travnatost, špetku kořenitosti. Je to měňavka – dojmy a chutě se mění v závislosti na teplotě a provzdušnění, podle toho jak se prosadí vliv které odrůdy. Je to něco, čemu pracovně říkám zrcadlové víno. Spolehlivě odráží náladu konzumenta. Zažil jsem s ním spokojené zahradní večery i nervózní a marné hledání harmonie, přesně podle vlastního rozpoložení. Upřímně bych víno doporučoval všem hledačům tradice a autentičnosti. Jako ukázku toho, kam by nás mohla zavést tradice, v dobrém i ve zlém. Nikdy to nebude nuda, protože jednotlivé odrůdy se sklízely při různém stupni zralosti. Ze stejného důvodu to nikdy nebude Velké Víno, protože má zároveň vyzrálé i nevyzrálé tóny, a oboje výrazně.

Chtěl jsem víno vzít na prosincové ryzlinkové degustace jako ukázku toho, oč by nás tradice připravila nebo kam nás vývoj přivedl. Původně byl součástí podobných směsek nejspíš i ryzlink, ale ten dozrává příliš pozdě na to, aby se v podobných směskách prosadil. Taky jsem před pár roky napoprvé zbaštil výroky jednoho alsaského biodynamika, který dělá víno ze smíšených výsadeb a tvrdí, že si příroda pomůže sama: všechny odrůdy mu dozrávají současně. Na druhý pokus jsem si představil vinici, kde Muškát dozrává současně s Rieslingem… a došel jsem k tomu, že tohle jsou pravdy shůry zjevené, pravdy, které nelze empiricky ověřit.

Na rozdíl od Old School Cuvée 2011, to ještě empiricky ověřit lze… slibuju, že ho nepřidám do žádných slepých bedýnek, kde by čtenáři měli určovat odrůdy. V současných rakouských bedýnkách je pěkně šestice odrůd krásně čitelných, přesvědčit se můžete tady.