Odešel se všemi doklady. Nechal mě s dětma sedět v autě několik minut. Jeli jsme ze školy a syn dostal první trojku z matiky, tak jsem dětem vysvětlil, že jestli se budou špatně učit, budou se muset dát k Policii a celý život se živit otravováním těch lidí, co se učili líp. Za chvíli přišel, vrátil mi doklady a že můžu jet. Vyjel jsem a přemýšlel o smyslu podobných dopravních kontrol. Na výjezdu z vesnice jsem se přistihl, že jedu šededesát. Byl jsem naštvanej a přestal jsem dávat pozor. Nevadí, blesk taky dvakrát nepraští do stejného místa.

Ta vesnice byla dlouhá jako týden před výplatou. Rovná silnice s dalekou viditelností, rychlost tam překračuje kdekdo. Ale dopraváci se ani nenamáhají kontrolovat rychlost a chytat někoho, kdo ji překročí. Nejsem příznivcem pokut za 55 kilometrů za hodinu, ale i to mi dává větší smysl než náhodné kontroly alkoholu za volantem. Zvlášť když i policajt říká, že takový řidič jezdí normálně. Kardinální otázka: Má dopravní policie dbát na bezpečnost na silnicích nebo na abstinenci řidičů? Poznáme ještě, co je důležité a co ne?

Ambaláž je na italské víno až střídmá, černo-červeno zlatá. První úraz vína je barva, připomínající naředěný nálev ze švestkového kompotu nebo trochu přeextrahované rosé. To by stačilo na deklasování vzorku na většině soutěží, ale jednak mě na to prodejce upozornil, jednak to píšou všechny webové zdroje. Grignolino vypadá jako rosé, ale chutná jako červené. To je problém všech lokálních vín – musí se včas poznat původ a porovnávat (jen) ve své kategorii. V řadě mezi standardními červenými víny by propadly, přesto můžou připraveného konzumenta potěšit.

Voní zemitě a kořenitě, trochu po růžích, žádná ovocná selanka. Jestli ovoce, tak leda nedozrálé švestky. Webové informace upozorňují na přirozený sklon Grignolina ke tvorbě vyšších kyselin, ale moje víno to nepotvrzuje. V chuti je příjemně ovocné, kořenité a samozřejmě taninové. Ale taniny jsou už měkké, neškrábou. Středně dlouhé, s pěkným pepřovým závěrem. 13% alkoholu je tak akorát, alkohol nevystupuje a neruší.

Barva je na půl cesty mezi rosé a červeným, a na tomhle webu píšou, že se Grignolino vyrábí stejně často jako rosé i jako červené. Tím mi vůbec neusnadňují zařazení, ale v tom je možná jádro problému – jestli je můj vzorek typický, je rozhodnutí mezi červeným a rosé jen subjektivní. Nejspíš je to tím, že jsem se po kouknutí na průhlednou barvu připravil na nějakou podivnost, ale mě to víno baví tak, jak je, i s vodovou barvou a s tříslovinami.

Ochutnávalo se sedm Vermentin a tři červená. Napřed červená: dvě Cannonau di Sardegna (jde zřejmě o synonymum pro francouzskou odrůdu Grenache) byla překvapivě dobrá. Támara 2008 od Cantine Vermentino z Monti (330 Kč) mělo temně rudou třešňovou barvu (ale prosím o shovívavost při popisu barev, osvětlení nebylo úplně stoprocentní), krásnou lesní vůni, kafe, černé ovoce. Středně plnou chuť s decentní ovocností, docela málo tříslovin, hodně suché a lehce kořenité. Ne moc expresivní víno, ale bavilo mě. Už teď pitelné, ale nejspíš vydrží i pár let čekání. Druhé Cannonau, Cerasio 2008 z Cantina Pedres (350 Kč) mělo ještě temnější barvu, jemnou vůni třešní, hustou koncentrovanou chuť s pikantní kyselinou. Klame chutí, která jde do barikových tónů, ale podle technických informací v bariku nezrálo. Má hladké tříslo a dlouhou dochuť. Díky slušné kyselině není fádní a po chvíli se ve skleničce zajímavě proměňuje.

Novému dovozci jsem popřál hodně štěstí, vám přeju hodně Vermentin vypitých nejlépe s výhledem na tyrrhénské moře. můžete mě podezřívat, že jsem si závěr s chválou barikovaného Vermentina vymyslel pro propagaci vlastního počinu, ale ať: s cenou 390 Kč bych tohle Vermentino do barikovaných Komunitních Bedýnek asi nedal, protože by mi zvedlo cenu Bedýnky příliš vysoko. Naštěstí jsem další kolo Bedýnek už vyhlásil, takže se tím nemusím trápit. Jestli jste se ještě nepřihlásili, úvodní text je tady.

Barva je světlá karmínová. Ve vůni příkladně typická kořenitost a višňové pecky, lopuchy a kopřivy, s ohříváním se dají nalézat další a další aromata. Chuť následuje vůni, je typicky frankovková, ale nečekaně elegantní. Je krásně vyhlazená, nespíš následkem delšího ležení na kvasnicích. Má odbourané kyseliny (jestli se nepletu s ležením na kvasničních kalech, tak v tom případě by se měla jablečná kyselina odbourat samovolně). Pěkně plná, neošizená (=nefiltrované víno).

Podle zadní etikety má víno přes 4 gramy zbytkového cukru, ale já jsem to v puse nepoznal, chutná naprosto suše. Slušný bezcukerný extrakt odpovídá šestasedmdesátileté vinici. 12% alkoholu jako bonus – víno neunavuje alkoholem. Nejlepší na tom je, že všechny analytické údaje a data o stáří vinice ani nemusíte znát. Korábové je sice na zadní etiketě uvádějí, ale kdyby tam nebyly, nic by se nestalo. Tahle Frankovka mě dostala už v prosinci u Trojaka, a tam jsem se na etiketu nedíval a nic z toho jsem neznal. Svým způsobem je to typická Frankovka, ale je jemnější a elegantnější, než všechny Frankovky, co si pamatuju. Za dvě kila jasný nákup.

Jak už jsem (dvakrát) napsal, to víno je lehké. Žádnou mnohovrstevnatost nečekejte. Působí to na mě jako dokonalý odhad vinaře. Odhad toho, co mu jeho vinice a odrůda dokáže poskytnout, co s tím dokáže ve sklepě udělat, vědomí místní tradice a sebevědomí – nesnaží se přestřelit a ohromit vás něčím zásadně novým. Podle mého laického názoru by GruVe 2009 Strassertaler 93 bodů nedostal, jak moc se liší od ročníku 2007 nebudu spekulovat, ale je to hodně dobré víno.

O prezidentu Nixonovi si někteří svobodomyslní Američané mysleli (a říkali) to nejhorší, a tak není divu, že se o něm říká i to, že na státních recepcích nechával hostům nalévat obyčejné víno, zatímco jeho osobní číšník (prý!) měl v maskované lahvi jen pro prezidenta to nejlepší Bordeaux. Připomíná to problém s návštěvou, na kterou se těšíte, ale o které víte, že má špatný vkus na víno. Taky vám kamarádi zhaní dobré víno a vyžadují nepitelný patok? (Na příbuzné se ani neptám. Minulý týden jsem v matčině špajzu objevil templářskou Mullerku 2005, mutěnický Modrý Portugal z maďarských hroznů a ještě jeden Portugal, který jsem raději hned zapomněl.) Mělničina je víno z nižší cenové kategorie, které tuhle můru překoná. Chutí i cenou je dost obyčejné pro konzumenta, který se nezajímá o to, co polyká, a přitom je dost dobré i pro toho, kdo rozdíl pozná. Muškátové a květinové vůně, výraznější kyselina (šťavnatost je to pravé slovo!) a oříšky v chuti, lehké víno s pěkným dlouhým dojezdem.

Možná je to poznat i na české nátuře, na snaze všechno ošvejkovat, ošidit. Upravíme si měřítka podle velikosti soupeře. Úředníka, drába nebo krále můžeme ošidit, jen je potřeba dávat bacha. V pohádkách občas Honza přelstí i Smrt, protože vypadá tak lidsky, jako teta z dolního konce dědiny. Moře neošidíte, neošvejkujete, chybí nám absolutní měřítko.

Jedna vlna nahoře, druhá vlna dole.
To je pohled na moře, to je pohled, vole!
Jedna vlna dole, druhá nad ní nahoře.
To je pohled, vole! Pohled na moře.

Upřímně doznávám, že mě zlákalo 88 bodů, které dal vínu před dvěma lety Jamie Goode (mladšímu ročníku samozřejmě). 88 bodů by Segreta v Česku nedostala a pochybuju, jestli někde mimo Sicílii. Ale je to báječné exotické víno a za (pouhých! byť velkoobchodních) 210 kaček určitě stojí. Má všechno, exotické chutě, přezrálé ovoce (a přezrálé květiny ve vůni), plnou chuť, kořenitý závěr (u kterého můžete bádat, jestli je to koření nebo mineralita, ale já jsem se nakonec rozhodl pro vliv exotické odrůdy Grecanico a koření). Moc mě to baví, i s vědomím, že to bylo vyrobeno téměř průmyslově. Selektované kvasinky, reduktivní výroba, dusíková atmosféra a dlouhé kvašení při 15^oC … La Segretu vyrobili velmi konvenčně, ale mě to prostě chutná.