Fiona Sims (přítelkyně Jamieho Goodea?) napsala pro Timesy článek o novém londýnském vinném baru Terroirs. Nabízí se v něm 200 vín s důrazem na organická, biodynamická atd. vína. Článek má titulek „Jak předejít kocovině s přírodními víny.“ Ten vtipný blud, že po biodynamických vínech druhý den nebolí hlava, autorka v textu zmiňuje s jistým odstupem. Jamie Goode to komentuje výstižně: „pro mě je podstatné, jestli mají zajímavou chuť.„

Debata na toto téma už proběhla před časem na webu ovíně.cz, tady a tady. Ukázalo se ovšem (stejně jako u londýnského baru), že největší propagátor biodynamického zdraví je prodejcem těchto vín a o vztahu mezi složením vína a kocovinou toho ví asi tolik co já. Jak napsal Tom Wark na blogu Fermentation v reportu z nedávné kalifornské blogovací konference, „Koncept terroiru je skoro tak mystický jako biodynamika, ale pro prodej vína je mnohem praktičtější.“

Myslím, že jsem se tady už nejmíň jednou vyjádřil přezíravě o tom, že Jamie Goode dává na svém blogu vínům příliš vysoké známky. Po přečtení výsledků šardonkového testu VínoRevue (mělo vyjít v pátek) se J.G. pokorně omlouvám a prosím o odpuštění. Víc nebo míň bodů vínu nepomůže, ale může příznivě ovlivnit rozhodování, zda koupit či nekoupit. Takže se kloním k názoru, že víc bodů víc ví.

Web Decanteru hlásil v pátek, že francouzská ministryně zdravotnictví Roselyne Bachelor navrhuje dodatek k zákonu, který má zakázat koštování vína, přesněji „alkoholické nápoje zdarma za účelem propagace.“ Bordeauxské en primeur koštování ze sudů, veletrh Vinexpo i moje návštěvy malých burgundských vinařů by dostaly smrtelnou ránu. Také se posuzuje zákaz internetové reklamy alkoholických nápojů. Francouzská média naznačují, že wine-blogy jsou vlastně reklama vína, a v případě schválení zákona by měly skončit. Ani nevím, jak to komentovat :o) Vaše starosti a Rotschildovy peníze… Jestli budou Francouzi takhle pokračovat, nastanou moravským vinařům zlaté časy!

Při přehrabování webového haraburdí jsem narazil na zajímavý střípek: co víte o čase vinobraní a o kvetení révy? Podle Laurenta Ligniera z burgundského podniku Albert Bichot nastává vinobraní obvykle 100 dní po kvetení, ale například v horkém roce 2003 byla prodleva jen 85 dní. Ptal jsem se na to ratíškovické vědmy, Marka Vybírala z vinařství Krásná Hora, který tvrdí, že u něj to bývá obvykle 115 dní. „Ale je otázka jestli od začátku ranných nebo od konce pozdních, rozdíl by byl max 14 dní, já beru nějaký takový střed, kdy už kvete všecko.“ Byl jsem u něj na nedávno popisované brigádě, tak jsem se přitom nenápadně vyptal, jak to kvasí a zjistil, které hrozny půjdou do které láhve. Hlídám si to, protože jsem si spočítal, že 500 litrů pinotovského moštu, který jsem před dvěma týdny vychválil, bylo z cca 500 hlav na poddvorovské Krásné Hoře. To je sice v domácích poměrech luxusně nízký výnos, ale normálně bych nad tím pokrčil rameny a klidně čekal, co bude v květnu. Ale tady si pamatuju na hustou hruškovou chuť moštu a říkám si, že tyhle dvě bečky musím hlídat! Až příště napíšu něco o vinařství Krásná Hora, varuju předem – nejsem nestrannej!

O hektarových výnosech a zatížení vinic se nerado mluví, i vinařské sdružení V8 se zavazuje k hektarovým výnosům, ne k zatížení na keř. Takže si to (snad) trochu začínám rovnat v hlavě až potom, co jsem brigádničil na vinobraní a ocucával mošty. A snažím se hledat souvislosti mezi řídkým, vodovatým vínem a zatížením přes 2 kg na keř nebo naopak mezi hustým moštem a zatížením okolo 1 kg na keř. Marek Vybíral říká o vývoji redukce úrody asi toto: „Když jsme to začali dělat, tak jsem po prvním dnu šel a koupil ty největší sadařské nůžky jaké se vyrábí, od té doby si je už moc lidí půjčilo a hodně chlapů si je i koupilo. Nikdy před tím jsem takový nástroj ve vinohradě neviděl. To mluvím o roku 2002, 2003.“

„Když jsem byl v Indii,“ vyprávěl plukovník, „jeden starý vojenský lékař mi dal na všechny nemoci léky, které mi vždycky pomáhaly: proti tlučení srdce velkou sklenici kořalky, proti nespavosti tři nebo čtyři sklenky portského po večeři, při žaluční nevolnosti láhev velmi řízného šampaňského ke každému jídlu. A pokud je člověk zdráv, whisky and soda.“
„Výborně, sire,“ souhlasil Aurelle. „Před válkou jsem pil čistou vodu a byl jsem pořád nemocen, od té doby, co jsem s vámi, zvykl jsem si na whisky a je mi lépe.“
„To je jasné,“ potvrdil plukovník. „Měl jsem přítele, majora Featherstonehaugha, kterému se kolem čtyřicítky začaly dělat mžitky před očima: vyhledal lékaře, který dával vinu whisce, poradil mu, aby zkusil nějaký čas mléko… Well, za deset dní byl po smrti.“
„Dobře mu tak,“ prohlásil padre.

Tuhle knížku jsem si někdy na konci sedmdesátých let vypůjčil v Městské knihovně v Praze. Jak dosvědčuje razítko, líbila se mi tak moc, že ji mám dodnes. Vyberu ještě jednu ukázku tématicky blízkou Skleničkově blogu:
„Původ těchto přípitků je zcela barbarský a slyšel jsem, že Highlandeři ze Skotska, polodivoké kmeny, které žijí v ustavičných svárech, uchovaly tomuto obyčeji jeho původní ráz. Připít někomu na zdraví znamená prosit ho, aby nad vámi bděl, zatínco vy pijete a jste bezbranný. Také osoba, jíž připíjíte, odpovídá: „Iplaigiu,“ což znamená v jejich jazyce „Zaručuji se za vás,“ potom tasí dýku. opře ji hrotem o stůl a chrání vás, dokud nevyprázdníte sklenku…“
(…) „Dejte kolovat portské, messiou,“ vybídl plukovník, „chci vypít druhou sklenici na zdraví padra, abych uslyšel odpověď „Iplaigiu“ a abych uviděl, jak opře o stůl hrot své dýky.“

Dneska cituju z knihy André Mauroise „Mlčení plukovníka Brambla.“ Popisuje autorovy zkušenosti z první světové války, viděné ze zákopů a důstojnických klubů. Dočtete se v ní hodně o rozdílech v povaze Britů a Francouzů a ve mě zůstává dojem, že má hodně společného s jednou rozmarnou novelou Vladislava Vančury. Mohl bych z knihy vybírat i jiné ukázky, než jen ty o alkoholu v zákopech… třeba jednu stále aktuální :
„… anglický lid, který již dal světu stiltonský sýr a pohodlná křesla, vynalezl pro blaho nás všech parlamentní ventil. Zvolení zápasníci dělají pro nás nadále vzpoury a převraty ve sněmovně, což dopřává zbytku národa volné chvíle, aby mohl hrát kriket. Tento systém doplňuje tisk, neboť nám dovoluje těšit se z těchto vzbouření v zastoupení. To vše je součástí moderního komfortu a za sto let každý člověk bílý, žlutý, rudý nebo černý odmítne bydlet v bytě bez tekoucí vody a v zemi bez parlamentu.“ Kniha je z roku 1918, takže už za deset let se budeme moci přesvědčit o správnosti citovaného odhadu…

Na konec ještě malou ukázku v Čechách upadajícího umění společenské konverzace:
„Ve vaší zemi hodně prší,“ řekl mu major od ženistů, jeho soused při jedné večeři.
„V Anglii také,“ dodal Aurelle.
„Přál bych si,“ pokračoval major,“aby už tahle prokletá válka skončila. Odešel bych z armády a usadil bych se na Novém Zélandě.“
„Máte tam přátele?“
„Nikoliv, ale výborně se tam chytají lososi.“

V pátečních Lidovkách psala o Horňáckých slavnostech Petruška Šustrová. Uvědomil jsem si při četbě, jaké jsem měl štěstí, že jsem objevil folklór ještě v ranné pubertě. Chtěl jsem to už napsat v komentářích diskutujícímu -69-, který si postěžoval na děcka, že je (zatím) folklór nebaví. Jeden z důvodů (jistě ne jediný, ale nepodceňuji ho), proč jsem zamlada folklóru propadl, bylo, že jsem objevil smysl starého rituálu s dvojím až trojím tleskáním před muzikou. Stačí málo, dobře zazpívat, přidat pár tradičních pohybů (šroubování žárovky atd.), tlesknout si a krásný holky přiběhnou samy, ještě se můžou přerazit, aby u vás byly první. Jestli vám ještě nebylo třicet, běžte si to vyzkoušet!

Zas je nás o jednoho víc! O výstřihu krásné paní Šmerákové, o Horňáckých slavnostech, že se nově vysazované vinice poprvé zalévají vodou a vínem… blog píše spiritus agens vinařství Krásná hora jako svéráznou podobu firemních aktualit („Co je nového“), ale mně se to tím spíš líbí. Představte si, že by si podobný blog zavedli Karel Matula, Miloš Michlovský nebo Josef Vozdecký. A psali tam, co viděli, co zažili nebo co si o čem myslí. Hned bych si je přidal do záložek!

Že folklór inspiruje, to je známá věc. Ovšem u téhle písničky bych se klidně vsadil, kdo měl původně zahrát houslové sólo namísto synťáku? Že jde o horňáckou inspiraci jsem si tak nějak nevysvětlitelně jistý, dokonce si myslím, že jsem autora hudby Petra Skoumala někdy na Strážné Hůrce viděl.

Jako doplněk k víkendovým Horňáckým slavnostem jsem bleskově navštívil i sobotní Vinné sklepy dokořán ve Vlkoši. Váhal jsem nad návštěvou, protože jsem řídil a měl obavy o řidičák. V sobotu ráno hlídkovali na velickém náměstí dopraváci, stavěli každé auto a každý řidič musel dýchnout. Sledoval jsem to z parkoviště, upíjel minerálku a cvičil s elektronickým alkohol-testerem, po prohýřené noci to bylo potřeba. Když mi před polednem altester konečně odpípal čistou nulu, nasedli policajti do auta a odjeli. Proč mě napadlo, že tam čekali na mě? Že jsem paranoidní, to ještě neznamená, že po mně nejdou! Takže jsem se nakonec do Vlkoše vypravil, ale s předsevzetím nepolykat a vyplivovat. Naštěstí mi to místní vinaři tolerovali, přestože se zprvu tvářili překvapeně a musel jsem svou řidičskou nouzi vysvětlovat.

Vlkoš je dědina mezi Kyjovem a Bzencem. Pamatuju si z ní jen z dávna jednu slečnu s našikmo posazenýma očima a lis na víno, stojící na náměstí. Vlastně to ani není náměstí, ale ta větší ze dvou místních křižovatek. V sobotu pořádalo občanské sdružení Přátelé Achtele akci nazvanou Vinné sklepy dokořán. Vlkošské búdy, areál sklepů, leží asi kilometr za dědinou. Od hřbitova tam vede asfaltová cesta, nově zrekonstruovaná za peníze z Evropské Unie. Marně bych mudroval, jestli se s evropskými penězi nedá nakládat lepší, než vyasfaltovat za ně cestu pro cyklisty, aby se jim líp jezdilo z Vlkoše do vinohradu…

Navštívil jsem jen pět sklepů, převládala nabídka ochutnání ze sudu. Vinaři se sami představovali jako malovinaři a zahrádkáři. Kdo hledal velká vína, mohl být zklamán, já jsem žádná nenašel. Našel jsem dobře udělaná, jednoduchá vína i pár vín s vadami typu sirka. Vyzdvihnu jediného účastníka, hned na začátku jsem navštívil sklep Milana Peringera a ochutnal rulandské bílé a zejména rýnský ryzlink. Kromě mladého rýňáku měl pan Peringer i rýňák z roku 2006, pěkně uhlazený, povedený ryzlink, a jako bonbónek nakonec vytáhl i rýňák 2003 s příjemně nazrálou chutí. Bohužel, jak už to u malovýrobců bývá, to nejlepší není na prodej.

První ročník Vlkošských sklepů dokořán nemohl konkurovat zavedeným akcím Otevřené sklepy v Bílovicích, Pavlově nebo Poddvorově. Přesto je dobře, že se takové věci dějí, i kdyby jen kvůli zpětné vazbě, kterou to přináší pořadatelům. Zaznamenal jsem i hlas tvrdící, že zimní vesnické Výstavy vína (košty) jsou přežitek, a že pro budoucnost jsou lepší společné akce vinařů typu „Otevřené sklepy“ – doufám, že ještě dlouhou dobu ty dva typy akcí budou existovat vedle sebe, protože vesnické košty mám rád.

Z pohledu vinného fanouška je letošní léto úžasné. Taková záplava koštů a otevřených sklepů tady snad ještě nebyla. Koukal jsem zpátky, jak jsem v poslední době přešel od popisů jednotlivých lahví k výletu do Burgund a teď k moravskému folklóru. Popisovat jedno víno je nuda, když jsou všude kolem Otevřené sklepy. Včera večer jsem měl na stole tohle víno, Vosne-Romanée 2003 od Roberta Arnouxe. Dlouho jsem se na něj těšil, ale ani se mi nechce o něm psát. Vysoká, sytá barva, zřejmě následek vypečeného ročníku 2003. Vypadá malinko zakaleně, zřejmě nefiltrované. Ve vůni jahody, ostružiny a višně, v chuti trochu vystupuje alkohol… nuda, co? Ve Vosne u Arnouxe jsem sice byl, ale stejně pochybuju, že bych o tom dokázal napsat něco, co by někdo jiný nedokázal vygůglovat…

Tak jen dodám pro šťastlivce, kteří ho taky mají doma, že na něj nemusí spěchat: otevřel jsem ho po několika čerstvých zkušenostech s ročníkem 2003 s obavami, aby už nebylo pozdě. Pozdě rozhodně nebylo, tahle 2003 ještě není na konci dráhy, ale je to jednodušší víno, než jsem čekal po předchozí zkušenosti s víny R. Arnouxe. Je to kultivované, extraktivní, silné a výrazné víno, ale za těch 30 € bych ho asi znovu nekoupil.

Lidové noviny 15. července: „V popisce u fotografie na titulní straně pátečního vydání (LN 11.7.) jsme chybně uvedli, že Ernest Hemingway napsal román Siesta. Správný název je Fiesta.“ Aj Bože milosrdný, měj se mnou slitování jako kočka s myší!

Na mezinárodní soutěži muškátů Muscats du Monde ve francouzském Frontignan-la-Peyrad 18. a 19. července se do první desítky 10 nejlepších světových muškátů dostal Muškát žlutý 2007 od Znovínu Znojmo. Zemské víno. První komentář z téhož webu: No prosim jde to i bez zatřídění.

Ještě jedna zpráva z www.wine.cz. V roce 2007 meziročně poklesla celosvětová produkce vína o 7%. Zajímavější jsou údaje o tom, že od roku 2004 bylo ve Španělsku vyklučeno 31 000 ha vinic, ve Francii 22 000. Proč to píšu? Protože francouzských vyklučených 22 000 hektarů je víc, než kolik činí celková plocha vinic v ČR.

Úplně jsem zapoměl na základní mediální povinnost – selfpromotion. Nebyla to skromnost, bylo o čem psát a bylo toho tolik. V záplavě témat jsem na konci června přehlédl, že jsem na webu už rok – první příspěvek Skleničkova blogu byl datován 27. června 2007.

Ve skutečnosti ten první příspěvek vznikl několik týdnů předem. Zkoušel jsem, jak se na webu zobrazí, jestli vkládat fotky doprostřed nebo doleva, a nejmíň jednou jsem to celé smazal a zavrhnul jako infantilní hračku nevhodnou pro dospělé a ztrátu času. Když jsem byl v samém počátku na pochybách, napsal jsem e-mail panu Cuketkovi a žádal ho o názor, zda v tom pokračovat. Pan Cuketka nejenže mi napsal sérii povzbuzujících e-mailů, ale 15. srpna záludně zveřejnil „uvítací“ PR text o tomhle blogu – právě když jsem tu vyvěsil osmý text. Stále jsem ještě pochyboval o smyslu takového snažení, ale když do mě Cuketka investoval tolik povzbuzení, bral jsem jeho uvítací článek jako závazek, že se na to nemůžu vykašlat. Takže jestli vás moje psaní štve, napište to Cuketkovi, ten za to může :o)

Odhaduju to na 150 textů, a přestože spousta z nich jsou ptákoviny typu kvízu „Co jsou to kosárky?“ seznámil jsem se díky nim se spoustou lidí, kteří mají podobné záliby a dokonce i s několika takovými, pro které se víno stalo zaměstnáním. Těm zvlášť dlužím poděkování za shovívavost, se kterou čtou moje texty!

Měl jsem to tady napsat hned na začátku, ale nestihl jsem to, tak aspoň teď – opožděné varování čtenářům Skleničkova blogu. Víno je pro mě jen koníček a budu se snažit, aby to bylo jasné i z mého psaní. Píšu o něm z pohledu nadprůměrného spotřebitele a nemám ambice mu rozumět nebo dokonce poučovat. Nesouhlasit je normální a po zkušenostech z jiných webů jsem stále vděčný, že diskutující vyjadřují svůj nesouhlas kultivovaně a s dobrou vůlí. Moje psaní sotva někoho přiměje k tomu, aby si běžel koupit víno, které oslavím (nebo zatratím), ale pokud občas někoho přivede k tomu, aby svoje dojmy z vína porovnal s mými, úplně to postačí. Neodvažuju se teď hádat, jestli vydržím i celý druhý rok, ale děkuju za pozornost!

Spíš než do Plivátka by tahle soutěž mohla patřit do receptů paní Skleničkové. Zadání je jednoduché jako malá domů – vyluštěte následující básničku.

V Řicaduhra zána žípra

Týtlus rektu vuká žípra

Žípra vuká na katur

Nos má koja okakur

Vylosovaný výherce získá láhev něčeho tekutého, určeného k brzké spotřebě, s obsahem alkoholu do 15 %. Z okruhu soutěžících předem vylučuji osoby mladší 18 let a děti paní Skleničkové, které se tuto básničku učily nazpaměť, včetně jejího smyslu :o)

Odpovědi na prosím na můj soukromý e-mail. Smuteční prapory vyvěste dle vlastního uvážení…

Čirou náhodou, při hledání něčeho úplně jiného, jsem našel geniální video Odvoz palivového dříví na kole :

Prosím poraďte: jestli ti dva kluci v akci požili před akcí víno, rád bych se dozvěděl jaké, abych je mohl recenzovat jako první! Nevíte někdo, co vypili? Alpský ryzlink?

S až samožerským uspokojením jsem si po sobě četl poznámky z lednové prezentace vín Vino Revue Prague Trophy. Psal jsem tam o zklamání z loňské soutěže Pinotů Noir a zejména z toho, že čeští dovozci do soutěže nepřihlásili klasická vína z Burgundska, protože jsem předpokládal, že proti chilským, novozélandským a izraelským vínům (a moravským…) by museli uspět. A brblal jsem nad tím, že se na vyhlášení v břevnovském klášteře neobjevil (tehdy náhle nemocný) dovozce JUDr. Rudolf Ježek.

A že mi ta Vino Revue zase udělala radost! Uzdravený JUDr. Ježek Pinoty přihlásil a s Vosne-Romanée Premier Cru pinotovské kolo soutěže vyhrál, jak se můžete přesvědčit v květnovém čísle Vino Revue. Dokonce s vínem z nepříliš vydařeného ročníku 2004! A rovnou pobral i čtvrté místo s Nuits-Saint-Georges 2005 AOC, další Nuits-Saint-Georges přihlásila firma Neubauer (13. místo), Pommard 2003 od Leflaiva skončil na 14. místě (psal jsem o něm před týdnem docela kriticky tady – Leflaive má i lepší Pinoty).

Jediným překvapením byla lakomá porota – skoro padesátka vín se vešla mezi 80 až 87 bodů. Vypadá to, že tahle porota brala soutěž vážně a nedocházelo k výsledkovým úletům, ale konkrétní výsledky podle jednotlivých porotců samozřejmě neznám. Odnesl to například Pinot Noir VzH 2004 od Springera, který meziročně klesl z 89 na 83 bodů. A první chilské víno, Pinot Noir Single Vineyeard 2006 od Anakeny najdete až na osmém místě (pravda, s minimálním bodovým odstupem za vítězem)!

Nevím, zda přísnost poroty některé vystavovatele do budoucna neodradí, ale to, jak dovozci obsadili toto kolo soutěže je pro mě velký příslib do budoucna. A v lednu jsem taky věštil, že klasické Sauvignony od Loiry by se v soutěži prosadily – už se těším na kolo se Sauvignony! Doufám, že se zase potvrdí skleničkovské motto Když já něco napíšu, tak to je, jako bych to povídal!

Nostalgicky vzpomenu na Garyho Vanerchucka, který uměl odlehčit degustaci vína! Jak by to asi dopadlo, kdyby takovou degustaci vedl Mr. Bean? A jak by to dopadlo, kdyby se do kurzu pro sommeliery-začátečníky dostavil Mr. Bean převtělený do krásné černovlásky?

Předvede vám to francouzská herečka Zazon, jejíž společensky kaskadérské kousky jsou k vidění na francouzských kabelovkách v programu Toutaz, snímaném technikou skryté kamery. Aktuální teď bude její klip Zazon v Cannes : I want a croissant, kde předvádí filmovou superstar… ale na koštu vína bych si vedle ní raději nesedal.

A pokud byste chtěli přivést k životu nápad koštu vína ze Skleničky, tedy společnou ochutnávku vín popisovaných v tomhle blogu za poslední rok (a možná několika, které budu popisovat v budoucnosti), klikněte si v anketě. Až bude těch Ano víc, tak to spustím (ale néé abyste klikali víckrát, to se pozná!)

Už jsem tady v diskusi probíral nápad založit si jako malou domů zásilkový obchod s vínem. Místo toho dnes udělám reklamu jinému zásilkovému obchodu, na který jsem se doklikal přes americký blog Pour More. Nabídne vám pivní čepice i vinné podprsenky…

Pro pivaře, kteří nezaregistrovali módu pivních klobouků nabízím připomínku aktuálně s 40% slevou!

Užijete si je na večírku nebo na fotbale. Stačí zastrčit plechovky piva do dvou praktických držáků, hadičku do úst, pohodlně se usadit a odpočívat. Na fotbalovém zápase máte stálý přísun tekutin a obě ruce volné. K dostání v modré, červené a žluté barvě.

Vhodným doplňkem na letní dovolenou je Pivní Opasek – nyní se 40 % slevou! Unese šest piv a ponechá vám volné ruce a šest piv na dosah! Je možno upravit na plechovky i skleněné lahve.

Na letní popíjení s veselými kamarády doporučuji Pivní kostky. V okénku plechovky máte několik hracích kostek, zatřesete s nimi a vytvoříte kombinaci čísel, pro kterou jsou na plechovce vymyšlené vtipné příkazy: Napijte se, Všichni se napijí, Hráč po vaší pravé ruce pije, Hráč nalevo pije. Všechny druhy zábavy v maličké plechovce!

A na závěr, královský dar pro vaši přítelkyni – Podprsenka na víno The WineRack!

Sportovní podprsenka obsahuje speciální polyuretanové sáčky které pojmou až tři čtvrtě litru vína. K sáčkům je připojená hadička, takže nositel(ka) může diskrétně upíjet. Spokojení zákazníci doporučují sladší červená vína, bílá vína se nedoporučují, protože se příliš rychle zahřejí.

Svět je rázem krásnější se zásilkovým obchodem !