Archiv pro měsíc: Červenec 2009

Côte-de-Nuits Villages 2007, Chateau de Prémeaux

S tímhle vínem mám hned dva problémy. První je ten, že vlastně nevím, jak ho zařadit. Burgundské apelace se dělí podle významu pyramidálně: nejníž, vespod, jsou ty základní, regionální. Do nich spadají buď všechna vína (Bourgogne Chardonnay, Bourgogne Pinot Noir) nebo jen vína z menších, ale pořád dost rozsáhlých oblastí (Bourgogne Hautes-Cotes-de-Beaune a Hautes Cotes de Nuits nebo Cotes de Beaune a Cotes de Nuits). Nad nimi je vrstva „Village“ apelací, vín, která nesou jméno po obci, ve které vyrostla (a ta obec zase většinou nese jméno po své nejvýznamnější vinici, aby se to nepletlo). Aloxe-Corton, Puligny-Montrachet nebo Chambolle-Musigny, například. A nad tím leží maličká vrstva takzvaných Cru, významných vinic: Premier Cru a Grand Cru. Vína pro krále a jejich vévody. Omlouvám se, vy tohle všechno už určitě víte.
Jen já nevím, kam zařadit apelaci Cote-de-Nuits Villages. Přibližně přeloženo Vesnice v okolí Nuits by mělo patřit do nejnižší, regionální úrovně apelací. Ale podle dalších informací se do těchto vín dostanou vína z pěti obcí, z Fixinu a Brochonu, z Comblachienu, Corgoloinu a Prissey. Fixin má vlastní apelaci, lepší vinice z Prissey patří do apelace Nuits-Saint-Georges (doslova Noce Svatého Jiří :). Jestli jste si někdo jistý, tak mi to napište, ať neumřu hloupý – patří CDNV do regionálních nebo komunálních apelací? (Až to v diskusi vyřešíme, napíšu výrobci, jak to vidí on. BIVB se mi tady zdá dávat za pravdu, že jde o vyšší, komunální, tedy „village“ apelaci.)
Druhý problém je těžší. To víno mám rád, hodně jsem si na něj vsadil. Stojí za to?

Poprvé jsem ho pil v roce 2007 (to byl ročník 2005). Přijel jsem tehdy do Burgundska v květnu, dosud nepoučen recenzemi slavných kritiků, a bylo to pro mě jako pro hipíka Woodstock. Tady hraje Dylan, vedle ve stanu Hendrix, tamhle zpívají Peter, Paul and Mary a za chvíli bude hrát Joni Mitchell a CSN&Y! (Nedávno psal Wine Spectator, že podobně dobrý ročník byl v Burgundsku i v Bordeaux naposledy před nějakými 46 lety – to už možná znova nezažiju!)

Už jsem o tom psal tady: zčásti za to může mizivé očekávání po objevení ospadlé vesničky jménem Premeaux-Prissey. Zčásti za to může srdečné chování a vstřícné přivítání Arnauda Pelletiera, syna majitele vinařství (Burgunďané dobře vědí, že nejlíp se víno prodává ve sklepě!). No ale ta vína na tom taky musejí mít svůj podíl! Už tehdy jsem většinu peněz utratil za CDNV 2005, prostě jsem mu propadl.

O rok později jsem zase vsadil na CDNV 2006. Zkopíruju, co jsem o něm tady napsal: Těšil jsem se na Cote-de-Nuits Villages, to jsem si z ročníku 05 oblíbil nejvíc, 06 možná nepůsobí tak robustně, má víc ovocných chutí a méně taninů, a je mnohem přístupnější, pitelnější. Arnaud říká, že si ho dává k rybám, udiveně namítnu, že jsem myslel, že ryba má plavat v šardonce a paní Pelletiérová souhlasí a odmítavě na syna mává rukou. Ona má ráda Puligny-Montrachet, říká na vysvětlenou Arnaud shovívavě.

Dodnes si to tak pamatuju, že nulašestky byla jednodušší, přímočará, možná pro nezasvěcené milovníky vína přístupnější ovocná vína. Nechal jsem si pro sebe třicet lahví jako Vino de la Casa a už jsou taky pryč.
Letos v červnu jsem byl u Pelletiérů zase. Tentokrát mě prováděla paní Pelletiérová, manželka Arnauda. Omlouvám se, ale budete si ji muset jen představovat. Byla tak půvabná, že jsem se ostýchal ji vyfotit. Nebo se tam jeďte podívat a doufejte, že se na vás usměje… na mě se usmála, omluvně, když jsem ji po degustaci druhého vína požádal, aby mi nalila z čerstvě otevřené lahve, protože mám podezření, že naše lahev je už příliš dlouho načatá. Původně mě ujišťovala, že vína jsou v pořádku, ale když přivoněla k čerstvé lahvi, dala mi za pravdu. (Jestli jste někdy měli pocit, že vás moravští vinaři ve sklípku testují, co ještě poznáte, tak francouzští to dělají taky 🙂 Čtvrté víno v řadě bylo CDNV 2007 s bombou ve vůni – komentoval jsem to, že to je jako parfém a paní Pelletiérová se rozesmála, že to není její parfém, protože ona se na koštování nikdy nevoní.
Teď večer doma, šest hodin po otevření, je víno už pěkně zakulacené, ale stále výrazně voní po višních a švestkách a po růžích a chuť má ovocný tón, višňově švestkový, výrazný jako Knopflerova kytara. Vysoká barva, podle výrobce za ni víno vděčí delšímu ležení na slupkách před fermentací. Jediná výhrada: chuť není moc dlouhá. Pokud víno pijete hned po otevření, unaví a udolají vás třísloviny a silné kyseliny. Dnes večer jsem si ho nechal déle odpočinout a třísloviny ustoupily. Dodal bych něco o archivování, ale už tuším, že mých třicet odložených lahví se nějaké zásadní archivace nedočká. Ale ročník 2007 by si ve sklepě hezky vrněl 🙂
Ve Skleničkově e-šopu jsem tohle víno na prázdniny zlevnil na velkoobchodní cenu. Mně se prostě líbí, takhle by mělo vypadat víno na každodenní pití. Vino de la Casa. Tak by se mi to líbilo. Koukněte do odkazu na e-šop, je tam už jen asi dvacítka lahví.
Nezařazené

Prázdninový pozdní videosběr

O prázdninách to nejiskří. Velká témata se mi zdají nezábavná, nudná. Na legrace chybí soustředění. Kde jsem nechal plácačku na mouchy? Bezvýsledně masíruju šedou kůru mozkovou domácími bílými. Prohlížím si amatérské video z prohlídky toskánského vinařství a vzpomínám na domácí vinařství, kde jsem letos koupil nejmíň sedmdesát lahví vína, aniž by mi někdo podal ruku či dokonce nabídl k ochutnání nějaké další víno… tolik k těm vážným tématům… Sadisticky topím vosy ve sklenici džusu.
Náhodou jsem se na Youtube proklikal k následující písničce s Ivou Bittovou. Podle komentáře je to dílko Leoše Janáčka, ale já už několikrát slyšel hulákat prostřední část (Kdybych já věděla, čí sú to koníčky) dav navalených folkloristů.
Yaxi mi sem nedávno v diskusi propašoval zásadní video o biodynamice. Nebudu dělat, že je to můj nápad, pokud vám to uniklo, video je tady. Díky tomu jsem se proklikal k mnoha nablblým videím typu „Jak si doma udělat víno z hroznového moštu,“ a taky jsem zjistil, jaká perla mi unikla.
Pata a Mata nesnáším, moje děti je naopak milujou. Nejspíš z toho vyplývá, že moje vnoučata budou Pata a Mata nesnášet. Pokud jde o výrobu vína v malém, je tento příspěvek zásadní.
Nedávno mi jedna kamarádka vyprávěla, jak se ztrapnila při degustaci vína v nejmenovaném jihočeském krajském městě, když si při ochutnávce pro místní honoraci vypláchla sklenici na víno vodou a tu vodu pak vypila. Ještě za půl roku se o tom faux pas mluvilo! Uklidňoval jsem ji tím, že nejenže to dělám taky tak (a tvrdím, že při koštu se má vypít nejmíň tolik vody jako vína, pokud nechcete cestou domů mluvit svahilsky, okopat si špičky polobotek a zmačkat si sako), ale že v dobré společnosti se sklenička nevyplachuje vodou, ale vínem: když se chci zbavit vůní a chutí předchozího vína, nechám si nalít nové víno, zakroužím jím ve skleničce a vyliju ho do plivátka. Teprve potom mi someliér nalije nové víno do zavíněné sklenice. Chachá! Vypláchnout vodou a vypít je hned druhá nejlepší možnost.
Ale pití vína je rituál, vyžaduje to obřadnost a skrývá to mnohá úskalí, jako ježek ostny. Například ve Spojených státech dnes velice bohatí lidé rádi pijí víno. Je podobné kazašskému vínu, ale nedělá se ze zkvašené koňské moči. Navštivte gentlemany z Mississippi a dovíte se víc. Dekuji.
Kdybych tehdy znal Boratova průvodce degustací vína, asi bych ji uklidnil snáz. Ale vy to video už asi znáte. Nebo jste dokonce na tom koštu byli? Jestli ne, jukněte na něj. Nikdy není pozdě, když jde o dobrou věc!
Jen tak

Prázdninový pozdní sběr – Jsem Bio!

Začaly prázdniny. Pan Sklenička zmizel do Toskánska a cucal supertoskánce. Jižní Svah zmizel na Šumavu a pije tam krabicáky (psal o tom tady a hned se mi vybavil citát ze stařičkého filmu Woodyho Allena: Další šťastný Američan, který si přišel na své!). Vinograf zahučel do sklepa. Tipuju, že tam pije vodu?
Tipuju podle sebe – hned po návratu z italské ozdravovny jsem strávil večírek vinařství Krásná Hora ve Viničním altánu rozléváním vína návštěvníkům a pitím vody. Přijel jsem autem, odjel jsem autem, a abych nepokapal hosty skvělými krásnohorskými červenými, dobrovolně jsem abstinoval. Navíc ten chlapík, co vína dělá, mluvil nezvykle plynně, uvolněně a přirozeně a nakonec prodal skoro všechno, co s sebou přivezl, takže mám za to, že večírek v Altánu se vydařil. Slíbil jsem Evasovi, že neprozradím, kdo odcházel nejveselejší a kdo mi ukazoval, jak vypadá správná degustační dávka, proto je zpráva z Viničního Altánu tak stručná.
Jestli se dnes večer rozepíšu moc do šířky, může za to Pommard Premier Cru „Chanlins Bas“ 2003 volnayského vinaře Henriho Montagny(ho). Tak dlouho jsem si ho schovával na lepší příležitost (a ta černovlasá usměvavá příležitost stále nepřicházela), až jsem ji jednou v pět večer otevřel a odjel na squash. V osm večer po squashi jsem k vínu zasedl a říkám si, že jsem se ukvapil. Podlehl jsem nutkání vypít už jakoby dost vyzrálý ročník 03, ale tohle víno by klidně ještě pár let mohlo ležet. Má (na burgundský Pinot) nezvykle vysokou hustou barvu, ve vůni už ale jde poznat, že je to burgunda. Vůně je zprvu jemně ovocná (typické peckoviny, nejvíc asi třešně), po zamíchání vylezou bylinky, hlavně heřmánek. V chuti je patrné, že byly odbourané kyseliny, víno je tělnaté a má ještě dost tříslovin, ale až na ty třísloviny je pěkně sladěné a vlastně na něj stačí jedno slovo: harmonické.
Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko…
Na zajímavý text upozornil Jamie Goode: že burgundský ročník 2004 kontaminovalo sluníčko sedmitečné není (ještě) vědecky prokázané, ale je to zajímavá teorie. Celý text Billa Nansona je tady.

Jsem Bio!

V pátek večer jsem na Horňáckých slavnostech ve Velké nad Veličkou po roce zase potkal kamaráda Juru z Dérfli. „Musíš ochutnat Lojzovo víno!“ lákal mě. „Lojza začal dělat biovíno!“ A vytáhl jedenapůllitrovou PETku od minerálky. Ne že bych potřeboval přemlouvat, jen jsem se optal, jaká to je odrůda. „To nevim, ale je to bio!„
Rozumějte mi dobře, Jura není žádný prosťáček. Chodí na košty a dodnes vzpomínám, jak jsem před deseti lety přinesl na Strážnou Hůrku láhev dobrého burgundského se strženou etiketou. Jednak abych nevypadal jako snob, že si tam s sebou beru cizí víno, jednak abych byl nenápadný. Jura si cucnul, potom povstal s lahví v ruce a silným hlasem rekéu: „Chuapi! Toto je najuepší víno široko daueko! Ochutnajte!“ a nechal lahev kolovat. Nikdo se neoptal, jestli je to bio. Zbyl na mě jen poslední lok. Kam se svět řítí, jestli se začneme víc zajímat o to, jestli je víno bio, než o to, jaké je?
Bio je in. Myslím, že jsem to četl v sobotních novinách: přišlo do módy rozdělovat děti na „děti“ a „bioděti„. Děti jsou ty počaté umělým oplodněním, zkrátka s asistencí moderní medicíny. Bioděti jsou počaté takovým tím starodávným, klasickým způsobem. Jasně že jsem příznivcem bio-metody. Jen se chci distancovat od módních trendů. Jakmile se z něčeho stane nálepka bez obsahu, začne být původní idea zábavná asi jako diskuse přestárlých hifistů.

Horňácké slavnosti 2009

V pátek večer bylo na Strážné Hůrce ve Velké nad Veličkou, kde se už po dvaapadesáté konaly Horňácké slavnosti, nabito. Pětitisícový amfiteátr byl plný. Návštěvníci znalí předpovědi počasí přijeli na páteční program a disciplinovaně zůstali doma v sobotu, kdy pršelo a pořadatelé přesunuli program do Kulturního domu se sálem pro šest stovek diváků. Naštěstí jsem se dostal na sobotní odpolední program Martina Kuchyňky „Moji súsedé a aj prespolní,“ kterému ublížil přesun z plenéru do sálu asi nejvíc. Uvolněný sousedský (až hospodský) humor byl v kamenném sále až na hranici uvolněnosti. Mně se to líbilo, ale v některých chvílích to drhlo a pár diváků to nevydýchalo. V plenéru by tenhle pořad vyzněl líp.
Potom přišel dětský pořad, při kterém se předsálí kulturáku plnilo nervózními a neinformovanými diváky, kteří nevěděli, jak je posunutý časový harmonogram ani kdy se budou prodávat lístky. Podobně neinformovaná pořadatelská služba v jednu chvíli nepochopitelně selhala a stříkla do předsálí pepřový sprej, aby předsálí vyklidila a nemusela s diváky diskutovat o organizaci dalšího večera. Tenhle kolaps mě tak naštval, že jsem původně chtěl z Velké odjet. Nakonec jsem setrval a navzdory organizaci večera jsem se dostal do sálu na hlavní program věnovaný lednovým sedmesátinám nevýznamnějšího současného horňáckého primáše Martina Hrbáče, a ten program byl tak krásný, že mě naštvání přešlo. (O Hrbáčovi psal pěkně Jiří Černý tady.)
Martin Hrbáč otevřel koncert notoricky známou sérií horňáckých sedláckých (Pásel Janko krávy, Zajíček sa po dolině pase…) se spoluhráči z dávné původní sestavy své kapely. Martin Hrbáč – zpěvák byl výborný, ale při prvním bloku jsem měl ještě obavy, jestli je Hrbáč – houslista ve formě, protože první blok odehrál v archaickém houslovém stylu, a mně chyběl typický hrbáčovský zpěvný tón houslí, jednoduchý zpěvný smyk. Hrbáčovy housle obvykle zpívají, tady trochu drhly, asi jako když se Petr Mička stylizuje do starobylého projevu. V druhém bloku písní Martina Hrbáče doprovodila současná kapela a Hrbáč se vrátil k projevu, na který jsem u něj zvyklý – zpěvnému a současnému. Přátelsky naladěné publikum nadšeně odměňovalo potleskem všechny sólisty (není divu, většina diváků byli místní). Měl jsem dojem, že i zpěváci, kteří by byli na amfiteátru před pětitisícovým publikem svázaní trémou, se v domácím prostředí nadšením osmělovali k uvolněným výkonům. A připojuju se ke gratulantům s přáním pevné ruky, jistého hlasu a radosti ze života!
Nemá smysl vyjmenovávat všechny hosty, kteří přišli „Majstrovi“ Hrbáčovi poblahopřát. Mně soukromě se moc líbili zpěvák Sváťa Kučera, čtyři nečekaně suverénní zpěváci – školáci z Lipova s muzikou Petra Galečky, Petr Mička a Luboš Holý (úplně se bojím, že si ho zase spletu s Dušanem…). V prvním přídavku, Šak si moja koralenko dobrý lék, Martin Hrbáč předvedl, proč ho na Horňácku uctivě oslovují Majstre. Oproti verzi muziky Petra Mičky písničku zkrátil na čtyři sloky, zjednodušil a zpřehlednil a přednesl ji zpěvně, jednoduše a majstrovsky.
Z velkého světa tištěných médií a globálních značek přichází špatná zpráva. Nebyl jsem příznivcem české verze Decanteru a jestli se splní předpovědi agentury JPP (Jedna paní povídala) o konci českého Decanteru, vlastně by mi to mohlo být jedno. Bylo mi líto, že se časopis profiloval jako nudné čtení o víně, místo aby psal o zábavě s vínem spojené, o kultuře, životním stylu a volném čase.
Nebo si myslíte že na víně je nejdůležitější barva, vůně a chuť? Asi jako na větě podmět, přísudek a předmět? Nebo je podstatnější něco jiného? A co vlastně?

Jen tak

Toskánská překvapení

Nebyl jsem si jistý, jestli psát další zprávy o italských prázdninách, ale z předchozí diskuse vidím, že by se o příštích prázdninách ke mně mohlo pár čtenářů přidat. Tak to berte jako náborový text dosud neexistující (virtuální) cestovní kanceláře…
Největším překvapením letošních italských prázdnin asi bylo to, že v kdejaké hospodě dostaneme výborné jídlo. Někde mi nechutnala pizza (příliš tlustý korpus a příliš upečená), ale to byla asi jediná výhrada. Z dřívějška už vím, že můžu bez rizika objednávat neznámé dezerty – dolce – vždycky jsou dobré. Ale vysoká kvalita těstovin (a masa) mě stále udivuje.
Nejpříjemnější překvapení nás čekalo v agriturismu Casavecchia u Ponteginori. Byli jsme tam na dovolené v roce 2004. Dceři bylo tehdy šest měsíců, synovi tři a půl, a když jsem jim o tom v Ponteginori řekl, chtěli se tam oba podívat. Zastavil jsem na parkovišti agriturisma a ukazoval jim, jak to tam vypadá, i přišla paní domácí s přerostlým vlčákem. Vysvětloval jsem jí lámaně, že jsme tam byli v roce 2004, a paní pravila, aháá, signor Bicchiere! Tamhle v tom apartmánu jste bydleli! A holčičku jste vozili v kočárku! Zavolal jsem na děti, pojďte se podívat, oni se tady na vás pamatují! Děti chvíli předtím pravily, že by se jim tenhle domeček s bazénem a výhledem za milion dolarů líbil víc než současný domeček sto metrů od moře, takže jsem s klidným srdcem slíbil paní domácí, že vacanze deux milles dieci budou v Casa Vecchia. Předpokládám, že jsme tam tehdy byli první Češi, ale ani to nevysvětluje, že si po pěti letech sama vzpomněla na moje jméno.
Další překvapení mě čekalo ve vinařství Fattoria il Palagio v Castel San Gimignano. Jezdím do Fattorie od roku 2003, v roce 2004 jsem zjistil, že patří do impéria Zonin, velkovýrobce orientovaného na export do USA a supermarkety, který vlastní asi desítku vinařství rozesetých po celé Itálii. Byla to pro mě jedna z prvních – ne-li vůbec první – zastávka na toskánské Strada del vino v roce 2003 a zabodovala u mě, zvyklého na moravská třičtvrtěhektarová vinařství s dvacítkou odrůd (nejlepších na světě) tím, že na osmdesáti hektarech pěstovala jen o málo víc než dvě odrůdy, bílou Vernacchiu di San Gimignano a červené Sangiovese. Pil jsem od něj v minulosti jednoduchá přímočará vína s dobrým poměrem kvality a ceny, ale bez větších ambicí. Takže jsem si před dvěma lety koupil supertoskánce jménem Arnolfo di Cambio 2004 IGT a dodnes ho schovávám doma na dně chladničky na zvláštní příležitost, která zatím váhá s příchodem. Bál jsem se zklamání, tak jsem ho ještě neotevřel.
Ještě si musím nastudovat definici supertoskánce, abyste mě nepřistihli při omylu, ale snad 100% Sangiovese tu definici splňuje? Víno stálo 15 Euro, letos jsem ho znovu ochutnal ve vinařství, koupil jednu lahev a za pár dnů, večer na terase, jsem do ní zajel vývrtkou. Paráda!
Barva drahých holandských růží, ten černorudý tón, vůně spíš slibná a neurčitá, jemně ovocná, mírně štiplavá a trochu květinově růžová a lehce tříslovinová. V chuti je víno lehounké, příjemně proměnlivé, lehce barikované (etiketa uvádí 18 měsíců), nesené hlavně chutí lesních plodů a višní. Je to příjemně lehké, působí to přirozeně a mezi všemi dosud vypitými italskými víny i docela osobitě. Kde se to vzalo u podniku orientovaného na velkoprodukci?! Možná si Gianni Zonin piplal tohle víno jako odpustek za supermarketovou produkci?
Mimochodem, jakkoliv se jinak adjustáži moc nevěnuju, v tomhle případě si Zonin za láhev notně připlatil, je to ten ušlechtilý bordeauxský typ lahve s užším spodkem a širšími rameny, tlustostěnná láhev sugerující majestát. Úplně se ostýchám udělat nějaký konečný závěr: velkovýrobce zaměřený na supermarkety a k tomu lehké příjemné víno, které půjde bezvadně párovat se spoustou jídel. Vůbec netuším, jak bude stárnout, ale současný stav je velmi uspokojivý. Nebo jen podléhám toskánské sugesci?
O týden později jedeme do Fattorie znovu, kupuju dvě krabice Arnolfa a vyptávám se na vinařství. Paní je skoupá na informace, potvrzuje, že hrozny na Morellino i Chianti nakupují od jiných pětitelů, ale hrozny na Arnolfo jsou jejich. Zrovna tak Vernacchia a nejspíš i šardonka a Sauvignon, které doplňují sortiment (Chardonnay je docela dobré). Vytáhnu z ní i informaci, že Fattoria změnila majitele – Zonin ji prodal bratrovi. Ten zavádí změny (La Gentilesca, směs dvou odlišně zpracovaných Vernacchií se přestala vyrábět), ale Arnolfo zůstává. Ještě se budu Arnolfovi věnovat (zbývá mi desítka lahví), ale dal jsem mu přednost před všemi supertoskánci z Bolgheri, takže mu docela věřím.
Nastalo u mě další stádium lásky k Itálii: líbí se mi Italky. V roce 2003 jsem se zamiloval do italského slunce, krajiny a jídla. Postupem let jsem se v tom utvrzoval, objevoval si nové pokrmy, nové scenérie, zjistil jsem, že italské vnitrozemí je vlastně zajímavější a zábavnější než povrchní krása pobřeží. Naučil jsem se pár slov italsky (a naučil jsem mít rád Itálii i svoje děti) Letos jsem zjistil, že žeru i osobitou krásu Italek. Krásné vlasy, výrazné obličeje, sebevědomé vystupování… další stádium nastane, až si koupím Fiata. Mi piace Italia!
Jen tak

Italské prázdniny: Vysoké Cé

Hned první den dovolené se mi málem podařilo všechno zkazit. Na první zastávce v italském dálničním AutoGrillu jsem v záchodové kabince pověsil na stěnu tašku se všemi doklady, klíči a asi dvěma a půl tisíci Eury. Naštěstí si pětiletá dcera vyprosila ohavné plastové hračky za deset Euro, naštěstí jsem se neulakomil a při placení u východu přišel na to, že mi chybí … peníze. Tašku mezitím poctivý Ital odevzdal Afro-Italovi, který se staral o záchody a ten ji s úsměvem a beze ztrát předal mně. Mám se zbláznit, že mám kliku? Pochopil jsem, že prázdniny jsou odsouzené k úspěchu.

Vyjel jsem s dětmi na dva týdny k moři do Toskánska. Synovi je devět, dceři pět a půl roku, tak jsem se připravoval na úmornou cestu, připravil všelijaké zábavy do auta i na dovolenou, a nahrál cédéčko s hodinama dětských písniček. Kousek za Brenerem mi z cédéčka zahráli Vodňanský a Skoumal stařičkou písničku… Stalo se to v Itálii, drželi ji za ruce… děti byly nadšené… Ještě, ještě! křičely, jako vždycky, když se jim něco líbí. (Jako bonus navíc byl flétnista ve Volteře, který na ulici hrál árie z italských oper. Hele, on hraje Vodňanskýho! divily se děti 🙂
Teď, když jsme se po dvou týdnech vrátili domů, děti už písničku umí nazpaměť. Mám z toho radost. Představuju si, jak dceru u zápisu do školy vyzvou, aby zazpívala nějakou písničku, ona se napřímí jako baletka a namísto očekávané Pec nám spadla zazpívá: Stalo se to v Itálii, drželi ji za ruce, utekla jim, chytali ji, zpívala na molu Céééé… a představuju si úžas učitelek, ty udivené pohledy, Kde se to naučila? Co je to za rodinu?

Čekal jsem, že budou tu dlouhou cestu autem špatně snášet a že případně budu muset po cestě přespat a dojet až druhý den, ale stihli jsme to do sedmé večerní i s ubytováním a krátkou zastávkou ve vinařství, ochutnávkou pěti vín a koupí jednoho Morellina a jednoho super-toskánce. Děti si ještě pamatovaly dva roky starou návštěvu vinařství – Jééé, tady je to super! vzpomněl si syn. Nápodoba vzorů je prý mocná výchovná síla.

Nastěhovali jsme se do střídmého bilocale v přímořské La Mazzantě. Poprvé jsme v Mazzantě byli v květnu 2003, bylo to opuštěné ospalé městečko. Letos to tu bublalo jako v Karlových Varech o festivalu. Miloval jsem ospalou atmosféru letoviska mimo sezónu, ale hned první večer jsem se začal těšit na rušnější prázdniny po italsku. O půlnoci se v Ristorante pod našima okny tančí na hlasitou muziku, večeře tamtéž byla přímo pohádková. Dcera si přála Penne al pomodoro a dostala naprosto přesně al dente uvařenou pastu s čerstvě ovocnou rajčatovou omáčkou. Syn nečekaně zaexperimentoval a zatoužil po pastě al salmone. Dostal takovou smetanovo-lososovou omáčku, až jsem se neubránil závisti a nakonec jsem nadšeně dojídal to, co nechal na talíři. Sám jsem si dal pizzu s neznámým názvem (Schiacciatine) a dostal koláč zapečený do těsta z obou stran a s výbornou náplní jen z mozzarelly a šunky. Já bych k tomu přidal trochu salátu a rajčat, ale celá struktura těsta a náplně byla tak filigránsky přesně trefená, že jsem se oblizoval i bez zeleniny. Servírka docela neprofesionálně nosila každičkou věc zvlášť, takže kvalita jídel o to víc vynikla.
Večerní víno na terase ve druhém patře apartmánového domu taky potěšilo. Nejsem na Morellino fajnšmekr, z předchozích italských dovolených si pamatuju jen na višňový charakter chuti. Tohle je z Fattorie Il Palagio, chutná po přezrálých višních až třešních, má ještě hodně tříslovin, je to spíš jednoduché víno, ale na závěr dne, kdy jsem odřídil v autě se dvěma prcky dvanáct set kilometrů je to velmi uspokojivé víno. Vůně vzdáleně připomíná hodně jemné svatovavřinecké, má peckovité ovoce, koření a dřevo, chuť je téměř nasládlá, višně a třešně jsem už zmiňoval, dřevo tam taky je, koření je živější a vzrušivější než ve vůni, ale možná za to může vyšší alkohol (13%).
V roce 2003 Mazzantu nikdo neznal, letos jsme na plážích běžně slýchali češtinu i ruštinu. Slovan všude bratry má, ale když vás bratr Čech slyší mluvit s dětmi česky, ale sám vás osloví anglicky, je mi to divné. Podle oblečení to byli Češi, středoškolská angličtina tahala za uši, pak jsem si všiml zelené občanky i vedle stojícího teréňáku Volvo (C90) s českou espézetkou… kdyby mluvili anglicky líp než já, asi by mě tím štvali, ale takhle jsem pokrčil rameny a s gustem se s nimi bavil anglicky… i když jsem měl chuť přecvaknout do italštiny: Di dove e?
Zase jsem zažil Italský paradox: cestou tam jsme měli tmavě zataženo, ale hned za Alpami bylo slunečno. Dva týdny krásného počasí skončily na Breneru, zataženo, občas pár kapek deště. Pěknou dovolenou 🙂
Nezařazené

Výpisky z četby 3 : Pijte s mírou !

I na dovolené člověka dostihnou trudné myšlenky. Píšu tady o pití vína jako o nevinné kratochvíli, ale na italskou dovolenou jsem si s sebou vzal knihu britského genetika Steva Jonese Y: Původ mužů (Paseka 2008). V poslední kapitole se zabývá úpadkem role mužů v moderním světě a jeho důvody, především srovnáním toho, jak různé civilizační vlivy rozdílně působí na muže a na ženy. O alkoholu se tu praví: „Do hospod se šíří sebeklam. Značná část nebezpečných pijáků věří, že pije málo nebo téměř vůbec ne. Těch, co nasávají více, než je doporučená dávka, umírá dvakrát více než těch, kdo pijí velmi málo. Malá dávka má drobný – a hojně inzerovaný – pozitivní účinek, přesto je alkohol zabiják. Pití vyvolává rakovinu slinivky a jícnu a poškozuje játra a bývá spojováno s většinou vražd a se smrtí uhořením.
Démon v lahvi funguje i jako průvodce k největšímu zabijákovi ze všech, jež mají úbytek mužů na svědomí, k chorobám srdce a krevního oběhu. Podléhá jim polovina mužů před odchodem do důchodu a lidé s nadváhou, kuřáci a stresovaní zákazníci britských hostinců jsou ve zvláště velkém nebezpečí.“
Jedinou naději nalézám na další stránce, kde se autor zabývá vlivem společenského postavení na úmrtnost. „Před sto lety umírali lidé mladší než dnes, ale vliv třídy a pohlaví byl téměř stejný. Výška každého náhrobku (na glasgowském hřbitově) odráží situaci člověka spočívajícího v hrobě. Čím bohatší byl, tím větší je jeho náhrobek a – podle údajů z epitafu – tím déle žil.“
Autorovy postřehy z glasgowského hřbitova potvrzují známou pravdu, že je lepší být zdravý a bohatý než chudý a nemocný. Samozřejmě si každý z nás nadprůměrných konzumentů vína myslí, že dokáže udělat dlouhý nos na smrtku a obelstít medicínu. Soukromě se však klaním statistice a sociologii.
Asi se budu v budoucnosti víc věnovat Sassicaii a burgundským Grand Cru vínům na úkor levných supermarketových vín.
Jen tak

Pozdní sběr červnový

Jen pár odtažitých cestovatelských poznámek. Na nedávné cestě do Burgund moje ojetá Mazda 626 dostala křídla. Když ji vyženu na D1, bojím se jet přes stovku a při stodvacítce se oba tak třeseme, že se bojím, že se mi rozsype. Na dálnici v Německu a ve Francii jsem ji musel krotit, občas jsem ji přistihl, že si to sype 180. V Německu to nevadí, ale ve Francii mě už dvakrát vyfotili, tak si dávám bacha. (Pavouka prej teď taky vyfotili a taky si dává bacha 🙂
Jednou, dvakrát do roka se v našich médiích objeví příliv příspěvků o bezpečnosti na českých silnicích. Pravidelně před volbama, změnama zákonů, před důležitým rozhodnutím parlamentu. Novináři pranýřují bezohlednost českých řidičů (prý nevídanou v celém motorizovaném světě), agresivitu a machismus za volantem. Mám o tom pochybnosti a myslím, že média jen sedají na lep politickému lobbingu. Dodnes ještě někdy udělám za volantem pitomost, špatně vyřeším situaci na křižovatce, chytnu se za hlavu a omlouvám se řidičům kolem, ale s nějakou přehnanou reakcí jsem se ještě nesetkal.
Myslím, že naši domácí řidiči nejsou bezohlednější, pitomější nebo agresivnější než řidiči v Německu nebo v Itálii. Celý problém je v tom, že řidiči v Německu, Itálii, Francii (ale i Chorvatsku, abych nejmenoval jen ty nejbohatší země) jezdí v lepších autech a po lepších silnicích, než naši řidiči. Myslím, že za počet nehod v ČR může především stav silnic a stav „vozového parku.“ Oba tyto parametry jsou v režii státní správy. Za stav vozovek může stát a jeho orgány (státní správa a samospráva), za technický stav vozového parku mohou STK (Stanice technické kontroly). Tolerance alkoholu za volantem v některých vyspělých evropských zemích tento problém ještě víc trivializuje. Prostě všude ve světě se jezdí líp, protože jedete po lepší silnici a nepřekáží vám pětadvacet let staré škodověnky. Někde se navíc můžete před jízdou napít vína :o)
Za Montagny Premier Cru „Les Montcuchots“ 2005 dostal J.P. Berthenet v Revue de Vin de France tři hvězdičky ze tří možných. Psal jsem o tom tady, že je to zázrak, protože tohle víno stávalo kolem deseti Euro, ale jinak jsou dvě až tři hvězdičky vyhrazeny pro dvěstěeurové Grand Crus z Montrachetu. Taky jsem v květnu 2007 v Montagny u Berthenetů zjistil, že Montcuchots jsou už vyprodané (a s nimi i základní Montagny „Samotok“ – Téte de Cuvée). Tak jsem si zahojil zvědavost až letos díky Pavoukovi, který zajel k Berthenetům místo mě a jeden karton Montcuchots 2007 mi přivezl. A já teď celý večer blaženě usrkávám a přemýšlím, co z těch dojmů je terroir a co ročník. Dnes večer se mi zdá, že víno samo je tenké, málo tělnaté, a díky tomu může vyniknout minerální závěr. (Je to Chardonnay, suché jako papír.) Trochu tělnatější, kulatější než Chablis, trochu éterické a nepostižitelné, vzpírající se analýze: jemná kyselina, už v těle je cítit nástup hořčinky, následuje minerální závěr a doznívání. Asi to ještě není úplně vyladěné, víno je moc mladé a za rok bude harmoničtější a zábavnější. Ale mám podezření, že za rok už nebude, že ho vypiju dřív.
Letos jsem byl v Burgundsku už pošesté a přesto jsem si objevil úžasnou novinku – taky na doporučení kamaráda, který ji objevil hned napoprvé. Sklepy Marché Aux Vins mají vchod na beaunském Staromáku, hned vedle proslavených hospiců a Hotel Dieu, naproti přes ulici je prodejna suvenýrů, kde každoročně kupuju dětem trička s burgundskými motivy. Pětkrát jsem vchod do Marché Aux Vins minul, protože mi připadal příliš vznešený, příliš lákavý, příliš prvoplánově turistický. Letos jsem tam zašel a hned mě dostali.
Vstupné je deset Euro, za ty dostanete plechový tastevin (kopii středověké OIV sklenice, ze stříbrného kalíšku se koštovalo víno ve světle svíčky ze sudů ve sklepeních), mapku a degustační lístek a samoobslužně procházíte soustavou hlubokých sklepů ze 17. století se třinácti zastávkami.
První tři zastávky jsou bílá vína, následuje desítka červených. A všechna jsou skvěle vybraná. Nenapíšu, že všechna jsou dobrá – na některých z nich jsme s Pavoukem debatovali o vlivu ročníku a o tom, proč některým ročníkům Burgunďané říkají eufemisticky klasické a jiným vynikající. Ale vystavená vína tyto jevy bezvadně představují a přibližují. Včetně toho, že můžete v menší skupince hned diskutovat, jestli je lepší Village AOC z výborného ročníku nebo Aloxe-Corton Premier Cru z „klasické“ 2004.
Jeden průchod trvá asi hodinu a kdybych nechtěl vypadat jako nenasyta, hned bych si dal druhé kolečko (a tastevin si můžete nechat na památku). Příště půjdu zase. Některá ochutnaná vína byla fakt skvělá (zrovna úvodní Chorey-les-Beaune nebo Beaune Premier Cru) a samozřejmě na konec bonbónek, Corton Grand Cru. Přelet nad Burgundskem se třinácti zastávkami a zábavným balancováním s tastevinem a snahou nepolít si košili a nepocákat si botky červeným vínem 🙂 Vřele doporučuju!
Ještě jednu libůstku jsem si letos v Burgundsku našel: Plat du jour. Už jsem kdysi psal o tom, že mě traumatizují francouzské jídelní lístky a vůbec provoz v restauracích. Lákalo mě to, chtěl jsem ochutnávat, ale v restauraci jsem si připadal jako zajatec kanibalů. Postupně jsem se osměloval pod vlivem zkušenějších výletníků a letos jsem pookřál. Už vloni jsem objevil úžasnou vymyšlenost jménem Menu. Restaurace mívají tři až čtyři varianty takového menu od úsporného desetieurového až po gurmánské padesátieurové, často si můžete v rámci jednotlivých menu v každé položce vybrat z nabídky tří – čtyř jídel. Většinou aspoň jedna z variant vypadá povědomě a já do toho jdu.
Letos jsem zjistil, že některé neturistické restaurace, hospody pro Francouze, nabízejí taky Menu du jour (dnešní menu) a Plat du Jour – jídlo dne. Plat du jour bývá denní nabídka, jedno jídlo v ceně kolem deseti Euro. Prostý strávník si prostě vybere svoji restauraci podle své kapsy – podle toho, jestli Plat du jour stojí devět nebo sedmnáct Euro – a zajde tam každý den v poledne. Restaurace dbá na to, aby se jídla správně měnila a rotace jídel v týdnu byla pestrá, strávník to má bez starostí. Připlatí si za kafe a za nápoje.
Tak jsem v Gevrey-Chambertinu poobědval ledvinky s bramborovou kaší, v Beaune vepřové kotlety po maďarsku, v maconském Vinzelles neuvěřitelně krásně udušené vepřové… personál se vám většinou pokusí střelit místo Plat du Jour celé tříchodové Menu du Jour a klidně využije vaší chatrné francouzštiny, ale pokaždé jim to rádi odpustíte…
Francouzské číšnice (a občas i číšníci) jsou vůbec k sežrání. Žádné uniformy, ale civil (džíny a trička), naprosto neformální až familiární chování (když mi servírka v Beaune položila levou ruku na moje levé rameno, zprava mi strčila (svoji) hlavu do talíře a zeptala se, jestli mi chutnalo, nadšeně jsem se rozesmál), ale při tom všem se chovají profesionálně a nedají si nic líbit od hostů, kteří překročí hranici. Geniální scénku z Dobrého ročníku, kdy číšnice sklapne jídelní lístek a řekne otravným Američanům, McDonalds je dvacet kilometrů na jih, vypadněte a nezabírejte nám tady místo, tu jsem nezažil, ale docela bych tomu věřil.
Nejblíž tomuhle přístupu byl v Čechách vrchní v pražské restauraci Na Kopci, ale toho jsem otipoval na majitele – francouzské servírky jsem tipoval spíš na brigádnice. Přesto by strčily do kapsy všechny číšníky v Čechách, a moc by mě zajímalo, jestli má francouzština adekvátní překlad pro český výraz pingl.
Znáte v Čechách restauraci s podobně bezprostřední obsluhou? Nebo neznáte a ani vám nechybí?

Jen tak