Jako každý rok i letos jsem si v termínu Prágfů našel náhradní aktivitu a místo bloudění v davech a následného nadávání na masové akce jsem s dcerkou bloudil po Roverkách, pojídal tatranky a buřty a popíjel z pramene Járy Cimrmana. Jak je vidno z víkendového zpravodajství, mezi kvalitou života jednotlivce a konzumovanou stravou není žádná korelace. Zase podlehnu pokušení a ocituju nejmíň pětatřicet let starou (ale stále živou) báseň „Fešiacký kriminál“ letošního sedmdesátníka Jana Vodňanského: Pozritě sa: vezeň / objednává rezeň! Dost legrace a hajdy zpátky k vínu.

Na čtvrteční degustaci makedonských vín, kterou pořádala Víno Revue v dejvickém hotelu Crowne Plaza, jsem dorazil až hodinu před koncema a celou jsem ji prokecal se zákonitě stále častěji potkávanými čtenáři Skleničkova blogu. Podrobnější komentáře k pěti zastoupeným vinařstvím (Bovin, Skovin, Dalvina, Imako Vino a Tikves) skleničkovsky obmyslně přeskočím a omezím se na dojmy a plané zevšeobecňování.

1. Přestože Makedonie leží vklíněná mezi Řecko a Bulharsko, patřím mezi laickou většinu schopnou splést si kdykoli makedonská vína s moldavskými. (Co z toho vyplývá pro moravské vinařství? Nejspíš to, že ani medaile z mezinárodních soutěží nepomůžou umístit Moravu na vinařskou mapu světa.)

2. V nabídce vystavovatelů dominovala červená vína z odrůd Cabernet Sauvignon, Merlot a Vranec. Ne že by byla špatná, ale vždycky si v každé cenové kategorii vzpomenete na nějaké lepší víno odjinud. Všechna bych je vyměnil za jediné Rkaciteli z vinařství Dolvina (Skopje) a kdybyste přidali ještě Muscat Trolinger Rosé a Astraion (taky z Dolviny) nebo muškátovou Temjaniku z vinařství Tikves, měl bych pocit, že jsem udělal dobrý obchod. Prostě mezinárodní odrůdy, a kromě jmenovaných červených se ještě hojně vyskytovalo Chardonnay, mě příliš nezaujaly, zato Rkaciteli bylo naprosto bezvadné víno, krásně kulaté suché z lokální (stejnojmenné) odrůdy, nepodobné žádné mezinárodní odrůdě, svébytné a dospělé. Ochutnávala se spíš levnější vína, snad jediné víno vyšší třídy, Armagedon 2008 od Dolviny, bordeauxská směska CS, Merlot a Vranec mě docela zaujala, ale s koncovou cenou mezi 30 a 40 Euro asi nemá na mezinárodním trhu mnoho šancí proti známějším bordeauxským směskám z Bordeaux. (Co z toho vyplývá pro moravské vinařství? No já nevím, co myslíte vy?)

Tentýž den se konala i degustace piemontského vinařství Tenuta Ambrosini ve vinotéce Cesty vína v Záhřebské ulici. Vína představoval sám vinař Sergio Ambrosini, ale zatímco jsem se po degustaci věnoval společenským povinnostem, někdo mi odcizil osm hustě popsaných Áčtyřek s degustačními poznámkami. Pochybuju o tom, že někomu můžou moje poznámky být k něčemu dobré, ale aspoň si ušetřím datlování a budu se věnovat jen dvěma vínům, která mě zaujala nejvíc. Pilo se pět sektů, vyráběných klasickým šampaňským postupem, a dvě tichá červená vína. Z šumivek se mi nejvíc líbila ta třetí, Franciacorta Satén DOCG. Sametově jemný neročníkový sekt ze Chardonnay (myslím, že pocházel celý z ročníku 2007, ale to je ztraceno spolu s mými poznámkami), z osmdesáti procet kvašený v nerezu a z dvaceti procent v nových barikových sudech. Asi je v tom trocha samožerství, že jsem těch dvacet procent poznal už po vůni naslepo, ale fakt se mi tohle víno líbilo (a dostalo navíc i velké ocenění na letošním Vinitaly). Prakticky ve všech bílých sektech byly poznat kvasnice, někde víc a někde míň, v Saténu asi nejmíň. Hodně jemný sekt s příjemným perlením (jak mi kdysi psala mikulovská degustátorka, ty bublinky jsou velké a kulaté, ne hranaté jako u některých špatných sektů :o). U některých vín jsem se doptal na docela zajímavé technické podrobnosti, ale se ztrátou poznámek se z toho staly opět záhady.

Druhé víno, po kterém jsem zatoužil, bylo červené BATUDE 2005 rosso barricato. Barikovaná bordeauxská směs CS, Merlotu a Cabernetu Franc mě zase pobavila tím, že i naslepo se v ní podle pepřového závěru dal uhodnout Cabernet Franc. Těžší víno s výraznou kyselinou, vhodné k červeným masům, s pěknými tříslovinami, ale už pěkně vyhlazené. Varování: jestli příště včas schovám degustační poznámky, budou moje texty na blogu mnohem podrobnější!

Už několikrát jsem na Skleničkově blogu psal o své náklonnosti k Vermentinu La Cala sardinského vinařství Sella e Mosca (tady a tady a taky tady). Včera jsem konečně dostal první exemplář nového ročníku 2010.

Upřímně, La Cala je celkem běžné nenáročné víno. Moje náklonnost k němu vznikala v letech 2003 a 2004 za toskánských večerů na terase s lehkým Vermentinem v roli příjemného společníka. Od té doby s ním mám spojené horké letní večery, pečené ryby, prosciutto crudo a italské sýry. Vermentino = léto u moře!

Letošní Vermentino dokumentuje, jak se i tohle laciné víno mění ročník od ročníku. První Vermentina mám v paměti uložená jako lehká vína s jemnou perličkou v nástupu a výraznou mineralitou v závěru. Myslím, že poslední dva ročníky se posunuly do plnějšího těla a bonbonových aromat, hořčinka v závěru byla dokonale maskovaná. Letos se víno vrací k původní podobě, jak ji znám já. Zase má květinovo-ovocnou vůni, v nástupu chuti bublinku, zase je úplně suché, ale má výraznější kyselinu a lehký, leč znatelný minerální závěr. Předpokládám, že jde o víno z velkoprodukce, vyrobené v nerezu, lahvované brzy zjara a určené k vypití do konce roku, takže si drží svou tvář a styl a jen drobnými změnami přiznává vliv ročníku. 6 Euro v Itálii, necelých 220 Kč v letňanské prodejně LESA.

Kdyby mi letos Itálie nevyšla, koupím si karton Vermentina k letním pstruhům grilovaným na zahradě.

Všechno je jednou poprvé. Minulý týden jsem se překonal a poprvé pojedl chřestu. Nezůstalo u vařeného chřestu s parmezánem, následovala recidiva v podobě zapékaného chřestu a polévky. Já vím, že jste zvyklí na jinačí kabrňáky, třeba Gordon Ramsay prý tento měsíc snědl ještě tlukoucí hadí srdce a americká vláda vydala úřední návod jak se chovat při invazi zombie, mrtvol požírajících mozky! Aniž bych chtěl soutěžit s veleduchy světové zábavy, nechal jsem minulý týden jen tak mimochodem pana Skleničku sníst celé zvíře zaživa, a Gordon Ramsay je zase až druhej :o)

Ve čtvrtek 19. května pořádal Daniel Brož ve vinotéce Le Caveau košt Chablis. Nechal se inspirovat snoubením vín z Chablis a mořských ryb (a vůbec plodů moře) a degustaci rozšířil o čerstvé ústřice, dovezené taky z Francie, a marinované mořské ryby. Dva koše ústřic rozlomili dobrovolníci a ústřice na dřevěných gondolách putovaly k ostatním stolům. Bylo nabito, pro někoho to bylo opakování známého, někteří přišli mírně vystresovaní vyzkoušet, co s nimi taková prehistorická strava udělá. Jasně že Gordon Ramsay už spolykal spoustu ústřic, ale pan Sklenička to nepodnikal kvůli televizi, ale autenticky!

Vyzkoušel jsem ústřici zalitou Chablis i s citronem. Bylo to překvapivě dobře jedlé, ale pravý požitek ze snoubení s vínem jsem nezažil, protože jsem víno použil hlavně pro neutralizaci nervů alkoholem, tedy na zapití a zklidnění. Vzpomínal jsem přitom na to, co o vztahu člověka k ostatním živým tvorům napsal můj oblíbený biolog Stanislav Komárek – čím dál jsou živočichové ve vývojovém stromu vzdáleni od člověka, tím méně je chráníme. Zabít opici je téměř vražda, zabít psa nebo koně je už jen ohavnost, ale šneka nebo mouchu považujeme už za nežádoucí. Viry či bakterie hubíme. Slíbil jsem si, že příště už na to nebudu myslet a soustředím se na chuť.

Referát o vínech vezmu zkratkovitě. U některých vín mám jen poznámku, že jsem s nimi skládal ústřicového bobříka. Zaujala mě vysoká citrusová kyselina u druhého vzorku, velmi suchého Petit Chablis 2010 od Lamblina (235 Kč). Pomyslel jsem si, že se v Chablis povedl hezkej ryzlink a že o roku 2010 se bude nejen na Moravě mluvit jako o složitém nebo komplikovaném nebo náročném… Jen pro úplnost dodám, že se mi to víno líbilo, jen nechutnalo jako typické Chablis.

Myslím si, že v bezvadné formě jsme zastihli Chablis 2009 od Lamblina, kde se ukázkově mísila trávová, navinulá a nazrálá vůně i chuť s odeznívající svěžestí (Gary Vaynerchuck – tráva a citron, pamatujete?) Dobře šlo dohromady s kyselou rybou a chlebem. Tedy abych jídlo neodbyl jen jako kyselou rybu – šlo o filety z divoké tresky, okouna a lososa marinované v olivovém oleji se směsí bylinek. Ze dvou barikovaných Chablis mě víc bavilo to mladší, Chablis 2009, svěžejší a asi i plnější v chuti.

Chablis Premier Cru „Mont de Millieu“ 2008 mělo už vyšší barvu a silnější vůni, naleželou, jakoby pobylo na kvasnicích, travnatou a citronovou. V chuti ještě zaperlí na jazyku, má krásně svěží kyselinu, štiplavou a křupavou – škoda, že jsme už dávno snědli ústřice, teď by se nám hodily! Pěkný minerální závěr se špetkou pepře na jazyku.

Končilo se neprodejným vzorkem Chablis Premier Cru Vaillons 2006 od Domaine Servin. Ve skleničce zazářilo těžké zlato :o) Oxidativní vůně, až likérová, plná rozinek a koření. V chuti napřed naběhne nevýrazná kyselina a za ní lehce naoxidovaná koňaková směs, voňavá a jemná. Podezření na barik dovozce potvrzuje (směs 50/50 z bariku a nerezu). Nejspíš je to pěkná ukázka, jak rychle dokáže Chablis zestárnout díky nižšímu extraktu, a milovníci starých vín si přišli na své!

Díky místu u stolu dobrovolných loupačů ústřic jsem dostal i dva bonusové vzorky. Chablis Premier Cru Les Forets (podvinice apelace Montmains?) 2008 od Domaine Servin už zlatavou barvou prozrazovalo naoxidované víno ze sudu, vůně byla typicky travnatá a citronová a oxidovaná, chuť naopak svěže ovocná, citronová, plná, s dlouhým štiplavě kořenitým závěrem. Hodně výrazné víno. A úplně nakonec z poloviční lahvičky Chablis Beauroy 2004 od Lamblina se zmatenými poznámkami, naoxidované, ale harmonické, krásně vyhlazené a nazrálé.

Nápad s ústřicovou degustací byl báječný – nevím, jestli pořadatel pokryl náklady ze vstupného (380 Kč), ale pro nás návštěvníky byly ústřice a ryby zábavné zpestření.

Dnes o třech vínech z náhodného nákupu z italského supermarketu Grazie, o kterém už jsem tady psal. Krabici šesti vín mi dovezli (mimo Prahu) domů zadarmo, některá z těch šesti můžu doporučit.

Odrůdu Malvasia bych čekal na italském severu a ne v Apulii (Puglia). Jednoduchá ambaláž ukazuje na supermarketové víno. Zadní etiketa doporučuje víno k rybím pokrmům, já jsem ho otevřel na zahradě ke grilovaným kuřecím prsům a hodilo se taky. Pěkně čirá a plná žlutá barva, neutrální vůně s tóny broskví a melounu. V chuti je překvapivě svěží až křupavá kyselina (kterou bych laicky nečekal u vína z italského jihu), plnější tělo a pěkný kořenitý závěr. 13% alkoholu, neruší, nejspíš má maličký zbytkový cukr, protože působí tělnatě a nasládle. Poměrně elegantní, středně dlouhé. Jednoduché víno z velkovýroby, ale na letní zahradu bez výhrad. Za 119 Kč v zásilkovém supermarketu Grazie dobrá koupě.

Orlando je podle dovozce „zralé, ryzí, upřímné, nefalšované,“ ale otrlého konzumenta ani takováhle charakteristika nemůže odradit! Robustní lahev Nera 100 naopak naznačuje, že vinařství považuje tohle víno za hodné zvýšené pozornosti. Jinak mají obě vína klasickou italskou ambaláž s moderním designem etikety. Barvu mají obě vína prakticky stejnou, jestli je Nero 100 o čtvrt odstínu světlejší, tak jen na hranici rozlišitelnosti. Obě jsou temně rudé s třešňovým odstínem. Orlando voní po lesních plodech, dražší Nero 100 má cherry vůni s třešněmi a višněmi, navíc ostružiny, vše překryté skořicí nebo jiným kořením. Orlando chutná po lesních plodech, nekomplikovaně a jednoduše, jako víno vyzrálé v nerezu. Charakteristika „ryzí, upřímné a nefalšované“ má zřejmě ukazovat na jednoduchost a přímočarost (v tomto případě příjemnou) a ne na nějaké podivínství, jak jsem se původně obával. Nero 100 se v chuti projevuje příjemně přezrálými ostružinami a višněmi, jemnou kyselinou a vrstvami koření, asi zase skořice a vanilky, a přiznává dubový sud. Višňové dřevo! Nenáročné pití k jídlu na letní zahradě za příjemnou cenu.

Až současná foodblogová masáž mě přiměla vyzkoušet chřest. Vyhýbal jsem se mu, tak jako se po zkušenostech ze socialistické školní družiny vyhýbám veškeré vařené zelenině (snad jedině brambory mají vyjímku). Ale protože bydlím kousíček od Hostína u Vojkovic – českého Spargeldorfu – v úterý ráno jsem tam zajel a nakoupil. Půlkilo zeleného, půlkilo bílého.

Odpoledne jsem oloupal, povařil, pomáslil a posypal (moravským:) parmezánem. Při prvním kousnutí jsem se rozblažil jako právě pokřtěný pohan. Lahoda! Zelený mi chutnal víc. Intuitivně jsem z chladicího boxu vybral čerstvý rakouský Veltlín a intuice nezklamala, veltlín a chřest k sobě pasují jako Jeníček a Mařenka.

Večer jsem zapékal, s bramborama, nivou, rajčatama, vajíčkama… Už hledám na webu další recepty. Chřestová pizza? Zapékaný chřest? (Díky Cuketce a Šárce, především.) Najednou mám tak málo Veltlínu…

Dnes jen pár fotek a komentářů ze středeční (11. května) průřezové degustace Le Panier, obchodníka s moravskými víny a dovozce zahraničních vín.

Ze dvou teras patřících restaurantu Céleste v horních patrech Tančícího domu na Rašínově nábřeží jsme mohli obdivovat to, čemu Američané říkají výhled za milion dolarů. Ani obavy z kombinace vína a pražícího slunce nás od panoramatu Hradčan nevyhnaly. Docela jsem přitom zapomněl na to, že mě vlastně přilákalo ohlášené vinařství Domaine Pavelot z burgundského Pernardu, které se nakonec neobjevilo.

Burgundsko zastupovalo vinařství Alain Geoffroy z Chablis s nesmírně zajímavým kořenitým Chablis 2009 Vieilles Vignes, Rhonu vinařství Vidal – Fleury. U nich se mi nejvíc líbilo sametové Vacqueyras 2008 a Chateuneuf du Pape 2006.

Vinařství Weingut Zull z rakouského Weinviertelu mělo (na letošní rok) hodně nadprůměrné veltlíny, ale u mě nejvíc zabodoval jejich barikovaný Pinot Noir 2006, světlý, nazrálý a elegantně spojující chutě německých burgund s francouzskou (višňovou) ovocností.

Z bílých vín, představovaných vinařstvím GALA mě nejvíc bavil Ryzlink vlašský 2010 Pozdní sběr, travnatý, pěkně suchý, s křupavou kyselinou. Cuvée dvou pálavských vinic deklarované jako čtyřicetiletá vinice. Podle mého odhadu je určené spíš do gastronomie než na domácí popíjení, ale přesto zaujalo.

Jen rychle jsem prošel tři Tempranilla vinařství Miguel Merino ze španělské Riojy. Jak španělská vína nevyhledávám, tím víc mě tohle náhodné setkání bavilo. Crianza „Viňas Jovenes“ 2007 je sametově kulatá s marmeládovou ovocitostí a kořenitým až pepřovým závěrem, Vitola Reserva 2004 je jemnější a rafinovanější verze předchozího, ale připadala mi míň přístupná. Miguel Merino Gran Reserva (nepoznamenal jsem si ročník) bylo krásně vyzrálé víno s přezrálým ovocem a sametovou jemností. Ocenil jsem španělskou praxi nechávat víno delší dobu vyzrávat v sudech a následně i v lahvi předtím, než jde do prodeje.

Absolutním vrcholem odpoledne pro mě bylo zastavení u stolku toskánské Tenuta Fanti. Rosso di Montalcino 2008 byla jednodušší verze Sangiovese, která už je bezvadně pitelná. Brunello di Montalcino 2006 je velké víno s třiceti měsíci v sudu a dalšími dvanácti měsíci v lahvi, s vyšším obsahem tříslovin (a doporučením ještě pár let počkat). Ale kdybych měl volit nejlepší víno jako Miss Degustace, vyhrála by toskánská slámovka, Vin Santo St. Antimo 2005. Zlatá barva, olejovitá konzistence, omamná vůně rozinek, oxidativní projev podtržený sudem, komplexní a krásně vyzrálé víno. Podle informací vinařství víno kvasí a vyzrává několik let v malých sudech, zhruba polovičních proti klasickému barrique. Sudy se neplní po okraj a nedolévají se, nejspíš právě pro dosažení oxidativního projevu. Před prodejem je víno dalších 6 měsíců v lahvi. Byl jsem blízko extáze, ani následné ochutnávky tokajského (Disznóko) a portského (Quinta do Noval) to nepřekonaly.

Obvykle se v tomto jarním čase, bůhvíproč zrovna po veletrhu V&D objeví nápady na uspořádání skromnější leč efektivnější akce, která by v Praze představila souhrnně co nejvíc vinařství (případně i dovozců vína). Už loni jsem jednomu obchodníkovi rozmlouval takový nápad inspirovaný podobnými francouzskými trhy, skromnými pokud jde o náklady, ale uspokojivými, pokud jde o spokojenost účastníků, vystavovatelů i návštěvníků.

V sobotu 14. května přiletěla první vlaštovka. Přistála už v jedenáct na hřišti Gymnázia Botičská v režii podskalské vinotéky. Jestli dobře vzpomínám, přijelo třináct vinařství-vystavovatelů, vesměs zastoupených majiteli. Za 350 Kč vstupného (250 v předprodeji) jsem dostal skleničku a neomezenou konzumaci (vína). Snad jedinou výtku mám vůči skleničce – byla to základní OIVka, o které jsem si myslel, že upadla v zapomenutí a už nikdy se s ní nesetkám. Povedlo se i počasí, vedro nesklátilo nikoho z mála přebravších účastníků do trávy. (S údivem vzpomínám na podobné akce v Burgundsku, kde se ani v třicetistupňovém počasí opilci prostě nevyskytují).

Prostory a počet návštěvníků byly tak akorát. Soukromě bych v Praze čekal aspoň pětinásobnou účast, ale v malém areálu s pár stolky k sezení to bylo na hranici pohodlnosti, pokud jde o tlačenici u nálevních pultů, ale to všechno se nejspíš stane už příštím rokem… Snahu o pečlivé poznámky jsem brzo vzdal, ale vsadím se, že podrobné degustační poznámky se brzy na webu objeví. Takže zmíním jen několik vín a přiznám, že mnohá mladá vína neslibovala zásadní zážitky, ale mnohem slibnější bylo to, že se taková přehlídka asi poprvé v Praze uskutečnila. Možná důležitější bude, v jakém rozsahu se povede uspořádat druhý ročník.

Štěpána Weitosche mám v paměti spojeného s mělnickým Kartuziánským lisem, tak mě překvapilo, že jeho Vinařství Za stavením nepřivezlo žádný ryzlink. Z představovaných vín mě nejvíc bavilo Rulandské bílé 2009, voňavé, zjemnělé a nazrálé v lahvi, s pěkným zbytkovým cukrem. Ale i mladá vína (2010) byla příjemně vyvážená a kultivovaná.

Od stánku Vinařství U Tomáše manželů Vybíralových mám asi nejvíc poznámek. Mají stále ještě pěkný ovocný klaret 2009 z Rulandského modrého. Pinot Noir 2009 má německý projev s herbálně kořenitým závěrem, což je styl, který nevyhledávám. Mnohem víc mě bavilo Svatovavřinecké 2009, s tmavou barvou a nečekaně koncentrovanou barvou i chutí, což naznačovalo (velmi střídmé) použití dubového sudu. Podle cukernatosti by dosáhlo na pozdní sběr, ale nejspíš zůstane deklarované jako jakostní (včetně ceny – doporučuju :o)

Z hrušeckého vinařství Beneš mám poznámky o veltlínu 2010, hustším a plnějším, než jsou poysdorfské DAC veltlíny, a o Rulandském modrém 2009 VzH. To leželo delší čas na slupkách a část zrála v bariku, je lehce ovocné a podtržené barikem, se strukturou chuti podobnou krásnohorskému RM 2006 – adept na koupi za účelem archivace.

Pinot Noir 2008 poddvorovského vinařství Sůkal měl správnou světlou barvu, barikovanou vůni a přebarikovanou chuť, která jakoby volala po delší archivaci. Hodně sudu a koření v chuti, vypadá to slibně a kultivovaně, ale chce to ještě počkat… nechci to šmahem zavrhovat, ale mě čekání moc nebaví. Od vinařství Trpělka a Oulehla jsem chutnal průřez celou produkcí někdy v listopadu, ale teď přijeli s novou kolekcí vín. Nejvíc mě zaujal hustý a hutný Veltlín.

Už bez poznámek lovím z paměti vzpomínky na vína blatnického vinaře pana Polehni. Jako maják mezi nimi svítí jeho Sylván 2010, překvapivě bohatý a harmonický. Připomněl mi (naopak) tvrdé Sylvány, které jsem od něj vozil někdy před deseti lety po hodinách strávených v jeho sklepě s vyřezávanými čely sudů, i to, jak tehdy vyháněl návštěvy koňakovicí a vlastním sektem.

Kromě setkání s panem Polehňou a dalšími vinaři jsem se potkal s několika účastníky Skleničkových Komunitních Bedýnek, potlachal i s dalšími zatvrzelými ne-účastníky, těšil se z příjemného odpoledne a z neokázale povedené akce. O kousek dál na náplavce u Vltavy zatím probíhaly farmářské trhy (poobědval jsem tam smažený filet z candáta za 60 Kč), sluníčko se schovávalo za mraky a já se těšil z toho, jak se podobné akce zabydlují v kalendáři. Přeju pořadatelům příští rok lepší sklo, pětkrát víc návštěvníků a navíc přiměřeně stánků s jídlem a stolků se sezením. Moc se mi to líbilo.

Týden poté musím začít tím, že vše podstatné jsem už vypsal v prvním foto-článku. Příjemná slunečná atmosféra jarního odpoledne v kulisách Grébovky, výborná vína s převahou ryzlinků. Názorná ukázka rozmanitosti jedné odrůdy od technologicky vyráběných líbivek (vyjímečně) přes biovína s podmanivým projevem až po velká vína, která se zdála měnit zažité představy o ryzlinku. Následující doslov se stenografickými poznámkami o jednotlivých vínech určitě nebude zajímavý pro ty, co tam nebyli. S těmi, co tam byli, jsem zase mohl svoje pozorování diskutovat živě, takže to nejspíš píšu sám pro sebe. Jak jsem konstatoval výše, vše podstatné najdete tady.

Musel jsem se jít seznámit s Klausem Höflingem a jeho přítelkyní Katarinou. Dovezl jsem od nich v projektu Komunitních Bedýnek tři vína, a hlavně na barikovaném Sylvánu soukromě ulítám… jednu lahev jsem si otevřel i večer před Grébovkou k televiznímu fotbalu. Naštěstí, protože na v Grébovce měli barikovaný Sylván z chladicího boxu, podchlazený a jaksi poloviční… taky bych to mohl napsat jako pochybovačnou úvahu o vlastním úsudku, protože jsem od nich ochutnal i dva nebarikované Sylvány, kabinet a Spätlese, a zjistil, že moje poznámky v listopadové zprávě z degustace o tom, že barikový sud přemazal odrůdu, byly chybné, ta odrůdová linka byla v přímém srovnání tří Sylvánů jasně čitelná. Dnes bych to klidně vykládal jako příklad citlivého použití sudu, ale staré zápisky na blogu nebudu mazat, protože zápisky z degustací jsou „tady a teď“ a jiné řazení vín nebo malá změna okolností může celý dojem změnit.

Zrovna tak bych se teď mohl distancovat od vlastních listopadových poznámek o příliš ambiciózní barikované weissburgundě (Rulandské bílé). Ve čtvrtek to byl pro mě naopak jeden z vrcholů večera, pěkně střídmě a citlivě barikované víno, s plným tělem, senzace. Před půl rokem jsem to vnímal úplně jinak, ale jinak na tom nic není: já i víno jsme byli jen o šest měsíců mladší… ale kdybych někdy měl provozovat kamennou vinotéku, Höflingovy sylvány, weissburgundy i Spätburgundy, barikované i nebarikované, bych tam prodával – docela dobře chuťově korespondují s tím, na co jsme z Moravy zvyklí, a mají i německou preciznost a netypickou eleganci.

Hned u vedlejšího stolku postával vysoký hubeňour z Eltvillu v Rheingau, pan Koegler. Když jsem u něj byl napoprvé sám, ochutnal jsem jen jeho 2007 Grüner Veltliner. Barikovaný Veltlín, pro mě příliš tenký na barikování, málo tělnatý, spíš veltlín navoněný dubovým sudem. Při druhém průchodu jsem s sebou měl tlumočníka s dokonalou němčinou, a to vždycky pomůže. Takže jsme prošli většinu nabídky podle vinařova doporučení, od 2010 Gutswein Riesling trocken, překvapivě plného (základního) ryzlinku s malým zbytkovým cukrem a kořenitým závěrem přes spontánně kvašený 2010 Riesling Alta Villa Qualitatswein trocken a 2010 Riesling 1497 Feinherb (polosuché s pěkným zbytkem, 9 gramů kyseliny na 14 gramů cukru, koupit! – číslo 1497 v názvu odkazuje bůhvíproč k roku, kdy Guttenberg vydal latinsko-německý slovník) až po 2009 Riesling Erstes Gewächs Sonnenberg. Podle názvu je to vína na úrovni francouzských Premier Cru nebo Grand Cru, podle mých poznámek je to báječné víno vyzrávané 12 měsíců na kvasnicích v 3.000-litrovém sudu, které má v chuti pěknou nazrálost, už má kromě ovocnosti i petrolej a cukr, je nezvykle strukturované, netypické, ale báječné. Kromě těch vín na sebe vinař vyzradil i to, že několik měsíců v roce pracuje jako konzultant (flying winemaker? – jak se to řekne německy?) v Číně, ale všechny poznámky o Číně jsem zapomněl pod dojmem posledních dvou vín.

U stolku Weingut Pauly z moselského Lieseru naléval Petr Kos, jeden z pořadatelů. Čtyři z šesti ryzlinků pro přehlednost přeskočím a zastavím se jen u dvou. 2010 Riesling Helden působilo jako hodně plné víno s výraznou kyselinou, cukrem i mineralitou. Nekriticky obdivné poznámky s řadou vykřičníků jsem si psal u 2010 Riesling Drei Helden Spatlese feinherb – velké víno, které jakoby rezignovalo na odrůdu (v chuti je bez kyseliny), ale má úžasný archivační potenciál. Chutná oxidativně, nejspíš zrálo rok na kvasnicích, a už když to píšu, tak se chytám za hlavu, protože jestli to byl opravdu ročník 2010, tak to byla novinka ze sudu sklizená před nějakými osmi měsíci? Ale projevovalo se jako skutečně velké víno, radím koupit (a to se ani neptám na cenu :o)

Jedním z vrcholů přehlídky bylo pro mě moselské vinařství S.A.Prüm z Wehlenu. Rodinné vinařství s dvousetletou tradicí, hospodařící na šestnácti hektarech, produkující ročně asi 100.000 litrů vína, z toho 90% ryzlinku. Ochutnal jsem 2009 Riesling Prüm Blue kabinett trocken s úžasnou kamenitou vůní a trochu řidší chutí, 2009 Riesling „Devon“ Kabinett trocken – Wehlener Sohnnenuhr, spontánně kvašený ryzlink z velkého sudu, se 14,5% alkoholu, s krásnou vůní a plnou, výrazně minerální chutí… ale to byla jen předehra k velkým vínům: 2007 Riesling „Alte Reben“ Spatlese trocken – Wehlener Sohnnenuhr měl zlatou barvu, olejovitou konzistenci, plnou nasládlou vůni, a že je ze staré výsadby by snad poznal kdekdo i bez znalosti toho, že vinice dává v průměru jen 25 hektolitrů z hektaru. 2009 Riesling „Grand Ley“ Bernaksteller Lay GG bylo suché, se zkrocenými kyselinami, leč mladé, příliš mladé! 2007 Riesling Grosses Gewächs – Graacher Dompropst byl asi úplný vrchol možného. Nazrálá vůně, odbourané kyseliny, trocha petroleje, kulaté a nazrálé. Něco jako sen.

U stolku s víny Weingut Frank Bohl z moselského Pünderichu nalévala paní Jutta Brohl. Mladé vinařství hospodaří ekologicky a ve sklepě kvasí bez přidaných kvasinek. Mají jen 7 hektarů, z toho 70% ryzlink. Ochutnal jsem nový 2010 Riesling Qualitatswein trocken, česrtvý, lahvovaný jen pro ten večer z tanku, herbální 2010 Riesling Alte Reben Spatlese feinherb, krásně sladké, příjemně plné díky 23 gramům zbytkového cukru. Díky ročnímu předstihu nejvíc zaujal 2009 Riesling Spatlese trocken Nonnengarten s matematicky vybalancovaným cukrem (7 gr kyselin a 7,5 gr zbytkového cukru). Paní Bohl přivezla na ukázku několik kusů břidlice z vinic, přísahám, že po několika ochutnávkách břidlicových ryzlinků z mitlrajnu jsem tam tu břidlicovou suchost a vyprahlost taky cejtil…

Ve skutečnosti byla k ochutnání vína třinácti německých vinařství. Winzergenossenschaft, družstvo z Mayschossu přivezlo hlavně Spätburgudy (Pinot Noir), některé hodně zajímavé, většina vinařství prezentovala hlavně různé tváře ryzlinku. Protože mě otravují novinářská klišé (třeba Král vín, víno králů), tak radši opíšu, co jsem napsal v prvním foto-reportu o ryzlincích: Ryzlinky řízné i kulaté, tvrdé i sladké, mladé i po pár letech už nazrálé. Sem tam někdo dával ochutnat i loňské ryzlinky dosud nenalahvované, stočené rovnou z tanku jen pro ten večer. U některých stolků byly jen ryzlinky, ale ukazovalo se, že to je odrůda, která dá hodně různých chutí a projevů a žádná jednotvárnost se nekonala.

Ještě než se dostanu k podrobnější zprávě z Přehlídky německých vín, pořádané 5. května v nesmírně příjemném prostředí Pavilonu Grébovka, tak jen pár fotek.

Starosvětská atmosféra a krásná vína za přítomnosti vinařů. Za nepřítomné vinaře zaskakovali sami organizátoři, Mikuláš Cylek a Petr Kos, pomáhali rodinní příslušníci. Bylo tak akorát plno, aby se prostor zalidnil a přitom si návštěvníci navzájem nepřekáželi.

Pozdravil jsem se s Klausem Höflingem, jehož tři vína mohli ochutnat účastníci posledních Komunitních Bedýnek. Ověřil jsem si u něj, že jsem výběr dvou Pinotů, barikovaný a nebarikovaný, mohl stejně dobře zaměnit za Sylvány nebo bílé burgundy. Měl je zrovna tak dobré.

Ryzlinky řízné i kulaté, tvrdé i sladké, mladé i po pár letech už nazrálé. Sem tam někdo dával ochutnat i loňské ryzlinky dosud nenalahvované, stočené rovnou z tanku jen pro ten večer. U některých stolků byly jen ryzlinky, ale ukazovalo se, že to je odrůda, která dá hodně různých chutí a projevů a žádná jednotvárnost se nekonala.

Někteří by se pro dobrou fotku přerazili, tady Jižní Svah.

Přišel i Vinonaut Ivan Dramlitsch, popularizátor a začínající dovozce německých vín. Ukázalo se, že s němčinou se dozvím víc, tak jsem většinu stolků prošel s ním. Jestli rozluštím svoje poznámky, přidám i něco o vínech.

Dárek od Ivo Krobota, s kterým sdílíme náklonnost k Itálii. Potkali jsme se minulý týden dvakrát, na Markuzziho clássico Galadegustaci v Obecňáku a hned následující večer v Záhřebské na koštu piemontského vinařství Cascina Zoina. Tenhle druhý košt utrpěl pozdním otevřením vín. Pořadatelé doběhli na poslední chvíli z Víno a Destiláty a všechna (barikovaná, o nebarikovaných to neplatí) vína doplatila na špatnou přípravu, pili jsme je zavřená, tříslovinová, jakoby pancéřovaná) Už při dopíjení otevřených lahví se ukázalo, že se vína na vzduchu rychle otvírají, ale nakonec jsme s Ivem a bedýnkářem Vláďou N. koupili lahev Gavi a vedli diskusi nad ní.

Donna Marzia, Negroamaro 2008 IGT Salento, Conti Zecca, Puglia, IT je víno od renomovaného apulského vinařství, zakoupené v novém italském supermarketovém řetězci (web) za 129 Kč. Podle údajů výrobce na webu jde o směs 85% Negroamara a 15% dalších nedeklarovaných odrůd. Negroamaro je jedna ze základních apulských odrůd s nejasným původem, pravděpodobně pochází z období řecké kolonizace v 7. nebo 8. století před naším letopočtem. Jak už naznačuje název, Negroamaro dává vína výrazně temné barvy, v minulosti se údajně používalo i k dobarvování světlejších vín ze severní Itálie.

Typická italská ambaláž, jednoduchá leč stylová. Kvasilo při řízené teplotě a zrálo rok ve velkých, dřevěných sudech. Jinak řečeno, žádný barik, třísloviny ve víně pochází jen z hroznů. Temně rudá barva vína, těžká ovocná vůně se zralým rybízem, třešněmi, kořením a náznakem animalních tónů. V chuti jemné, přezrále ovocné a kořenité, vyvážené, s teplými taniny a pěknou strukturou. Podle očekávání málo kyselin. Středně dlouhé. 13,5% alkoholu neruší. Ideální víno k letní grilovačce na zahradě. Bezvadný poměr ceny a kvality. Hned jsem objednal zkušební karton dalších vín. Nekupte to za 129 Kč!