„Ta mutěnská silnica/ je velice úzká/ a po ní mašíruje/ pěchota francúzská“ zpíval v sedmdesátých letech Hradišťan písničku, kterou složil primáš Jura Pavlica, ale podepsal ji jako moravskou lidovou. Jednak je Pavlica frajer (zdůvodňoval to tím, že v písni použil kompoziční postupy a zažité obraty z folklóru, takže to přísně vzato není jeho dílo), jednak to ve folklórním světě bývalo běžné. Nejznámější je asi případ Františka Hřebačky z Mikulčic alias Fanoše Mikuleckého, autora desítek moravských lidových včetně té nejznámější, Vínečko bílé. Ve filmu Opera ve vinici hraje Hřebačku Josef Kemr a padne i otázka, proč si písně nikdy neregistroval u OSA a připravil se tak o miliony Kčs. Filmový Hřebačka odpovídá slovy „a kdo by mi jich zpíval, kdyby věděli, že sú od nějakého maléřa pokojů?“ a mě to i podvacáté spolehlivě dojme.
Časy se mění, mutěnická silnica je stále úzká, ale frajerů ubývá a originalita se tolik necení. Opisují už i vědci (od jiných vědců), opisují právníci (od jiných právníků), opičí se nový grafik po starém grafikovi, opičí se i Paroubek po Topolánkovi. Když vídám v regálech supermarketů domácí vína s etiketami, které mi připomínají jiné etikety zahlédnuté ve Francii či v Itálii, spíš mě to pobaví. Jako když jsem jednou v sobotu přišel do našeho vietnamského koloniálu a objevil tam několik vín z mutěnického vinařství Miroslav Jagoš. Doma jsem se přesvědčil, že mi paměť ještě slouží.
![1 - 4 lahve](http://archiv.sklenicka.com/wp-content/uploads/96f5d1841e_16492214_o2-318x295.jpg)
Taková dokonalá nemaskovaná (ná)podoba si zaslouží si pochvalu. Jednak obě vína, mutěnické i italské, patří ke stejnému segmentu trhu, v toskánském COOPu stála lahev Vernaccie od Le Chiantigiane 2,29 Euro a přiznám, že jsem tam vyzkoušel i jiný výrobek téhož vinařství za 1,99 Euro. Náš Vietnamec prodává Modrý Portugal za 49 a Frankovku za 59 Kč, takže to odpovídá té levnější produkci. (Kontrolní otázka: najdete pět rozdílů?)
![2 Veltlín a Vernaccia](http://archiv.sklenicka.com/wp-content/uploads/05b7c0558f_16492273_o2-466x295.jpg)
Původně jsem chtěl pokračovat v textu degustací a porovnáním obou vín, ale tím by text příliš sklouzl do bulváru, takže jen dodám, že tak výmluvně krátký korek jako v mutěnickém veltlínu jsem už dávno neviděl. Ale jak mám rád Itálii, tak se mi líbí i etikety Chiantigiane a něco z té toskánské radosti se přenáší i na mutěnické etikety, takže ode mě podstatnější kritiku nečekejte.
Honza Čeřovský si před časem nechal poslat Pinot Noir z Oregonu a taky ho pobavila podobnost s domácí etiketou. Pan Trčka inspiraci přiznal včetně toho, že si před výrobou vlastní etikety předem vyžádal souhlas Eyrie Vineyards. Nic proti tomu.
![3 Eyrie a Trcka](http://archiv.sklenicka.com/wp-content/uploads/e1ad6d269c_16492547_o2-455x295.jpg)
Upřímně, dobře vybraná a dobře okopírovaná adjustáž mi nevadí, horší je nepovedená vlastní tvorba. Dobře vím, že nejsem první, komu etiketa vína Gryllus připomíná jistý nepříjemný hmyz, divím se, že to grafika nenapadlo.![4 Gryllus](http://archiv.sklenicka.com/wp-content/uploads/cf4539b383_16492407_o2-373x295.jpg)
![4 Gryllus](http://archiv.sklenicka.com/wp-content/uploads/cf4539b383_16492407_o2-373x295.jpg)
Ale když už víno pojmenujete po cvrčkovi … tak mi nezbává než schovat se za citát ruského „klasika“ Kozmy Prutkova: „Cvrček taky skáče, nevěda kam spadne.“ (Snad mi to Špalkovi odpustí, nedávno jsem tu vychválil jejich rosé.)
V mém oblíbeném Burgundsku jsem získal dojem, že etikety poloviny vinařství navrhuje jedna jediná reklamní agentura a používá přitom několik málo modelů s drobnými variacemi. Totéž se dá říci i o webových stránkách vinařství, střídají se barvy pozadí a jednotlivé obrázky, ale struktura stránek i rozmístění nabídek zůstává stejné. Proč vymýšlet něco nového, když je po ruce osvědčený model? Aspoň se snáz orientujeme my, co nevládneme francouzštinou. (A potom o to víc oceníme vlastní nápad a originální řešení, když se objeví.)
Že je grafický návrh etikety zapeklitý oříšek jsem se přesvědčil sám, když jsem si letos na jaře na výstavě vína na mikulovsku našel výborné víno a rovnou koupil od výrobce několik kartonů, bez etiket. Vytiskl jsem si na laserovce vlastní etikety, což má výhodu v tom, že mám velkou volnost a můžu si udělat třeba šedesát etiket, každou jinou. Nebojte se, ukážu tady jen jednu.
![5 Aniccino vino](http://archiv.sklenicka.com/wp-content/uploads/e376dfe827_16492377_o2-401x295.jpg)
Ten malý formát fakt svazuje, a navíc laserová tiskárna neumí zlatou barvu, tak důležitou pro dobrou etiketu. (Kontrolní otázka: jak se jmenuje moje dcera?)
Jestli mě něco okouzluje, tak to jsou adjustáže italských vín a zejména jihoitalských. Mám dojem, jakoby celou adjustáž navrhoval sochař-designér s tím, aby víno-předmět vystupovalo jako socha, která má kompletně reprezentovat osobnost, obsah, náplň lahve. U nás se mi nesmírně líbí design vín bořetického podniku Stapleton-Springer, ale to si schovám na samostatný text někdy jindy.
Pokusím se skončit tenhle letní výlet do krajin povrchnosti rádoby hlubokomyslně: přimlouvám se za to, aby výrobci vybavovali výborná a originální vína odpovídajícím balením, ale nakonec nepijeme etiketu, ale víno. Rád odpustím dobrému vínu nedotažený obal, ale koupím-li víno kvůli krásnému designu lahve a etikety a zklamu se, pamatuju si to dlouho! Na zdraví a pěkný zbytek prázdnin.