Už před měsícem jsem tady psal soukromé poznámky o bodování a dnešní text může sloužit jako ilustrace nebo příklad toho, že není nutné se bát ani medajlí ze soutěží, kterými vinaři občas polepují lahve.

Základní Sylván ze špičkového německého vinařství z Porýní-Hesenska (bohužel jsem přišel o fotky z lednové degustace s vinařem v Praze, jen si pamatuju, že jsem si psal poznámky o výrazném suchém muškátu a sylvánu), jakostka, mi pak zamotal hlavu při květnovém hodnocení Sylvánů na soutěži Prague Wine Trophy. Napoprvé jsem si u něj zapsal jen průměrné hodnocení, ale nakonec jsem ji vytáhl na 90 bodů. Ve výsledku skončil mezi Sylvány těsně na druhém místě s Velkou Zlatou Medajlí. Když mi za týden přišly výsledky a s nimi i cena pod dvě stovky, udělal jsem si u něj pět červených hvězdiček a připsal KOUPIT! Bodové skóre jako doporučení vína? Pro mě to tak funguje. Ostatně pro Komunitní Bedýnky jsem objevil ve výsledkové listině soutěže Prague Wine Trophy už několik vín.

Štíhlá německá flétna, šroubovací uzávěr, jednoduchá etiketa a zatřídění jako jakostka. Ve skleničce světloučká žlutá ryzlinková barva a jemné perlení. Ve vůni květiny a v chuti jemńoučká perlička, pěkná kyselina, sylvánová travnatost a přezrálé žluté ovoce, které po ohřátí jde až do meruněk jako rakouské ryzlinky, to všechno korunované jemně kořenitým závěrem, zase typickým pro Sylván. Tipnu si, že víno pár měsíců leželo na kvasničních kalech, přesto je lehké a svěží, krásně pitelné. O rok starší Spätlese bylo pro mě hodně vyzrálé a až okázalé, tohle je typický a krásný Sylván. Navíc za překrásnou cenu.

Už jsem si sesumíroval, že by se dala sestavit sylvánová bedýnka, ale asi by to bylo jen pro pár vinných hloubavců a intošů, kteří by se dojímali tím, že před nějakým stoletím byla polovina moravských vinic osazená Sylvánem :o) Ale jestli udělám příští bedýnky zase levné, s víny do dvou stovek, tak tam tohle víno nesmí chybět!

V neděli v pravé poledne jsem dostal ve valtickém sklípku vzorek vína a „schválně, jestli poznáte, co to je.“ Bylo to nečekaně výrazné, až jsem se zarazil. Dodatečně jsem si vzpomněl, že jsem to měl v puse jen jednou, zrovna před rokem. „No co tam cítíte?“ „Je to divně muškátové,“ hledal jsem tam napřed něco známého, ale když jsem si tu vůni pojmenoval, bylo to jasné – Charvát! To se vám jinde než na Mikulovsku nestane. (Hned se mi ozvali vinaři s komentářem, že to je blbost, že u nich taky pěstují Charvát. Ale já prostě Charvát nejčastěji potkávám na Mikulovsku, a Charvátská Nová Ves jakoby to potvrzovala… nechtěl jsem nikomu nic upřít.)

Bylo to jako odemykání jara. V neděli ráno na břeclavsko pronikalo jaro. Lednické rybníky byly ještě potažené ledem, ale ve vzduchu už bylo jaro. Přikládám fotku lednického minaretu se zamrzlým kanálem. Vyjel jsem už potřetí na košt do Tvrdonic, našel si tam několik výborných vín, v neděli ráno zadal jejich výrobce do Googlu a v poledne jsem už do auta nakládal krabice výborné rulandy modré, kupodivu z Valtic, pod Rajstnou.

Ještě večer na koštu jsem přemítal o tom, jak to, že zdejší červené jsou tak těžké (příliš úrodná půda a dobrý ročník?) a podobně bílé jsou plné a sladké (asi stejné důvody). Jinak o tvrdonském koštu jsem už psal tady a tady a spousta věcí zůstala sympaticky při starém. Třeba to, že se v roli obsluhy za nálevním pultem objeví vítěz jedné z kategorií, že si pak přijde sednout k vašemu stolku a že si s ním můžete společně prokoštovat pár vín. Zase hrála cimbálka, zase se zpívalo, zase jsem mohl sledovat, jak mladé holky stárnou a místo nich nastupují mladší ročníky…

Jen se vyměnila vína v hlavních rolích. Šampionem červených se stal Cabernet Sauvignon 2009 VzH Jana Bartoše z Tvrdonic. Jemný a typicky cabernetový, s pěknou barvou a hezky harmonickou chutí (a s odbouranou kyselinou jablečnou). V bílých vyhrála Pálava 2007 VzB z hrušeckého Vinařství Tichý, to jsem ani neochutnal, protože byla v katalogu schovaná do rubriky „ostatní bílá vína“ a když jsem ji našel, už byla vypitá. Líbily se mi dva Cabernety Moravia (František Mečl z Moravského Žižkova a Jan Bartoš), oba lehké a typické. Obdivoval jsem dva Zweigely. Ten od Stanislava Veverky z Moravského Žižkova byl pěkný kulatý a s odbouranou kyselinou. Takže vyzněl trochu chuději, protože jsem ho pil až po lanžhotském zweigelu od Antonína Uhra, který měl výraznou kyselinu až do kyselého bonpari, višňovo-třešňovou.

Zase se mi líbil rýňák 2007 PS od hrušeckého vinařství Tichý s nazrálou až oxidativně vysokou barvou a rozinkovou vůní s koňakem a rumem v druhém plánu. Vůně varovala před zbytkovým cukrem, ale díky krásné kyselině to všechno pěkně drží pohromadě. A ocenil jsem i RŠ VzH hrušeckého Jiřího Nešpora, koncentrovaný šeďák s kořenitým závěrem. Z šardonek se mi zdála nejlepší ta z Vinařství Kosík. Krásnou voňavku předváděl tramín VzH od Miroslava Dohnala z Hlohovce, s typickým kořeněným závěrem chuti, koncentrované a jemné víno.

Objevem dne bylo Rulandské modré 2008 Jiřího Slunského z Valtic (pod Rajstnou, z místa s krásným výhledem na Valtice) s krásnou burgundskou vůní (višňový likér) a s dotekem tabáku (barik) a krásně ovocnou chutí – ostružiny, maliny, višně. Moravské rulandské, které se projevem blíží pravým burgundám. A dalším překvapením byl Cabernet Nitra týneckého Josefa Létala se štiplavě sudovou chutí.

Za týden je košt v sousedním Týnci, seznam všech koštů najdete tady. Jeďte taky!

Začnu opakováním věčných pravd: v zimě nejvíc lákají červená vína (přednostně ta dovezená z letní dovolené) a bílá s vyšším zbytkovým cukrem.

Pokud jde o alsaský zbytkový cukr, několika návštěvami v Hunawihru jsem se tady na blogu už chlubil. Třeba historkou o tom, jak jsem si v půl třetí z dvaceti položek vinného lístku v Cave Vinicole de Hunawihr bleskově vybral tu nejlepší a potom prudil nerozhodného kamaráda: „Pohni, než nám zavřou supermarkety!“ No a když jsem si tak šikovně nakoupil posledních šest lahví Pinotu Gris 2005 z Rosackeru a chtěl jsem zaplnit prostor v kufru auta něčím dalším, vybral jsem si z místních ryzlinků tento. Nebyla to už tak jasná volba, zdálo se mi, že ty suché ryzlinky jsou příliš suché a ty sladké příliš sladké, ale nejspíš nakonec rozhodla ta bohatá kořenitost.

Ještě si pamatuju, že mě první láhev doma před dvěma měsíci zklamala a přemýšlel jsem, jestli jsem v červnu v Hunawihru nespěchal příliš a neudělal nějakou chybu. Dnes má ale ryzlink ve skleničce krásnou (ryzlinkovou 🙂 barvu, jásavě zářivou slámovou. Za prvotní zklamání může nejspíš podezřelá, ale nakonec typicky ryzlinková zatuchlá vůně mokrého hadru. Naštěstí se tenhle hadr namočil do něčeho sladkého, i z medové vůně je to poznat. (Zadní etiketa napovídá, že ve vůni jsou zřetelná aromata ovoce, ale já jsem si etiketu přečetl až nakonec, takže sugesce nezafungovala. Jestli jste si někdy nechali někde v mokru ležet hadr na podlahu…) Po zakroužení vystoupí z vůně i kořenitá aromata. Vůně zvěstuje vyšší extrakt, alkohol (13,5%) nevystupuje a neruší.

V chuti sladký nástup s lípou a medem, kořenitý vrchol, který jsem kdysi u jiného vína popisoval jako grapefruit s moučkovým cukrem (ale tady se to projevuje hodně jemně). Ryzlink je to jasný, ale bez řízných kyselin, vsadil bych si na odbourané kyseliny. Vyšší cukr jakoby si říkal o vyšší kyseliny, ale v zimě se tolik cukru líp snáší. A kořenitá, příjemně dlouhá dochuť. Ještě že jsem text nenapsal po první lahvi, ta se nějak nepovedla a závěr by byl, nekupovat. Tohle víno bych si naopak koupil znovu. Ale nemusí to nakonec být způsobené jen nějakými skvrnami na slunci nebo soukromými chmurami při ochutnávce první lahve. Tohle víno má už za sebou pět roků, možná tři nebo čtyři roky v lahvi, a kdybych najednou otevřel všech šest lahví, nejspíš by se jednotlivé lahve od sebe znatelně lišily, jak už to chodí u archivních kousků. Dnes se jen sešla ta líp vyzrálá lahev s dobře naladěným konzumentem.

Taky byl lednový pátek, sněžilo a já celý den klouzal po silnicích. Takový pět let starý sladký alsaský ryzlink v osm večer, to je jako najít trumfové eso a desítku. (Už jsem mariáš nehrál, ani nepamatuju!)

Burgundská klasika, Pinot Noir z vinařství, o kterém jsem už psal.

Barva klasický rubín, ale trochu temnější. Vůně má minerální nástup (na první přivonění jsem přemýšlel o střelném prachu) s těžšími tóny peckovitého ovoce (typické švestky a višně). Elegantní a trochu ještě zahalená. V chuti zase švestky a kupodivu i třísloviny, které jsem při nákupní ochutnávce necítil. 13% alkoholu je v pohodě, neruší. Později se k peckovinám v chuti přidávají nedozrálé ostružiny, ale chuť je příjemně zastřená a rozostřená spoustou vedlejších podnětů. Přičítám to (spolu s tmavší barvou) nenápadné poznámce NON FILTRÉ na etiketě – nefiltrováno. Stejně mi víno připadá ještě nerozvinuté, jeden nebo dva roky ležení ve sklepě mu prospějí. Za osm set ve Skleničkově e-shopu tady.

Původně jsem chtěl povídání o vinařství odbýt s tím, že nebudu opisovat z internetu, ale to by bylo přehnané: jednak pan Guillard web nemá, jednak jsem u něj byl asi čtyřikrát a o jeho vinicích jsme se taky bavili, tedy pokud moje chabá francouzština dovolila, ale nic podstatného si už z toho nepamatuju. Naopak si dodnes pamatuju, jak si ze mě utahoval, když jsem se pokoušel trápit ho příliš rafinovanými, rádoby odbornými dotazy o archivaci vína. Předchozí dojmy jsem popisoval tady a tady. Tak jen dodám, že poznámnka „Vieilles Vignes“ znamená staré keře – Francouzi tím označují víno z vinic starších než 50 – 70 let (je to jen marketingové označení, žádný předpis na to není). Staré vinice dávají menší výnosy (a tedy koncentrovanější hrozny), než ty mladé. Slyšel jsem o případech v Burgundsku i Bordeaux, kdy vinaři záměrně deklasifikovali víno z mladých keřů (do třiceti let) a prodávali je s méně významným označením (a tedy za méně peněz), aby nekazili jméno vlastní zavedené značce.

Nefiltrované víno a staré vinice je dobré spojení. V domácích podmínkách už jsem vyslechl několik poznámek o starých vinicích, které se trochu míjely s cílem. Celé kouzlo vína a terroir totiž se stářím vinic souvisí jen volně, podstatné není stáří vinice, ale hloubka, do které se dokáží zakutat kořeny révy. K tomu, aby réva dokázala zakořenit oněch legendárních deset nebo dvanáct metrů pod povrch vinice, je nezbytně potřeba padesát nebo sedmdesát let, ale samo stáří nestačí. Nejspíš je k tomu zapotřebí taky vysoká hustota výsadby révy a určitě je k tomu nutný vodní stres, tedy to, aby réva neměla v malé hloubce dostatek vláhy a živin. Pokud vysadíte vinici o hustotě 3 500 keřů na hektar na úrodné černozemi, kořeny dokáží révu dostatečně vyživovat z povrchové vrstvy země a nemají důvod pracně se prohrabávat do deseti metrů pod povrch. Se všemi důsledky, které to bude mít pro víno. Jestli chcete révě zabránit v desetimetrovém ponoru, ani ji nemusíte vysazovat na úrodné půdě – úplně stačí vinici hnojit a zavlažovat. Prostě réva z burgundských kamenitých svahů, kde vinaři sadisticky vysazují 11 000 keřů na hektar, dává jiný materiál, než réva z úrodného břeclavska vysazená s hustotou 3 500 keřů. Ale to jsou už úvahy na jiný článek.

Před vánoci jsem se dočetl, že na základních školách v první až páté třídě budou děti dostávat ovoce a zeleninu zdarma. Vzpomínám, že za mých školních dob jsme dostávali dotované mléčné svačiny a dodnes nenávidím mléko. Předpokládám, že se tyhle psychologické mechanismy od té doby nezměnily a že novodobí školáci získají trvalou averzi k ovoci a zelenině. Jedním z nejodpornějších jídel mého dětství byl špenát ve školní družině, dnes bych se po dobrém špenátu utlouk (a občas se i utluču :). Místo zvadlé zeleniny a oschlého ovoce by školáci snad měli dostávat ke svačinám pivo a cigarety, aby si k nim vytvořili odpor.

Další ukázka toho, jak očekávání ovlivňuje hodnocení vína : oddaloval jsem první domácí ochutnávku, protože jsem měl obavy ze špatného výběru a mladého ročníku. Koupil jsem letos v listopadu u výrobce, po kompletní ochutnávce jeho bílých vín i několika červených, ale na konci prosince doma jsem si už pamatoval jen celkový rozpačitý dojem z bílých nulaosmiček. A víno je výborné!

Výrobce najdete rovnou na hlavní třídě, která prochází Auxey od Volnaye (a Meursaultu) k Saint-Romainu. Web najdete tady. Byl jsem tam už podruhé, před dvěma lety jsem tam koupil červené Beaune AOC. Tentokrát jsem hledal šardonky, měl jsem doma málo bílých. Vinařství hospodaří na dvanácti hektarech. Má sympaticky široký sortiment, výrazně tvarované lahve a barevně nezaměnitelné etikety. Víno se ve skleničce pyšní plnou zlatavou barvou, docela výraznou na tak mladé víno. (Pro jistotu dodám, že je to Chardonnay, ale to zdejší čtenáři jistojistě vědí. Výraznou barvu o myšlenku dál vysvětlí poznámky o oxidaci 🙂 Vůně prozrazuje barikový sud a mírnou oxidaci, voní tak napůl cesty mezi svěže mladým vínem a trochu luxusnější šardonkou. Trocha tropického ovoce a další atributy šardonky. V chuti je příjemně málo kyselin (vyvažovaných zcela chybějícím zbytkovým cukrem 🙂 hodně kouře a vanilky, v závěru trocha hořkosti a minerality jako pověstné křísnutí křemenem. Svíravá dochuť. Přesto příjemné překvapení, i v chuti nacházím stopy oxidace, ale celý dojem je příjemně komplexní a bohatý. Nevykupte mi to!

Velkou radost mi udělalo silvestrovské číslo Reflexu! Nejen článek Dana Hrubého Naučme děti pít! (názory PhDr. Václava Budínského jsou možná radikální, ale po všem mediálním strašení alkoholem to asi muselo přijít), ale i test příchylnosti českých celebrit k politikům. Použitá metoda je sice originální asi jako kombinace párek a pivo, ale výsledky jsou nečekaně povzbuzující. Sagvan Tofi se prezentuje jako elegantní střihoun a Eva Eichmajerová, v médiích obvykle zobrazovaná jako špičková kurtizána, z testu vychází jako konzervativní dáma. Asi to není výsledek, který redaktoři Reflexu očekávali, ale je to bezva! (Dál už to bude zase o víně – Peklo z plastelíny 🙂

Celým názvem Inferno 2003, výrobce Conti Sertoli Salis, Valtellina Superiore DOCG, Itálie. Koupil jsem z čiré zvědavosti týden před vánoci v La Vecchia Bottega na pražské Národní třídě. S Valtellinou jsem se v lahvi ani ve skleničce dosud nesetkal. V obchodě měli ještě dvě další lahve s vyšším alkoholem (14,5%) a vyšší cenou, tahle se mi zdála přijatelná cenou (598 Kč) i obsahem alkoholu (12,5%). Malá apelace Valtellina je v severní Itálii, až u švýcarských hranic, tam co si marně plánoval svoje poslední Vlčí doupě Mussolini.

Ještě že mě dávný článek punkera Vinografa varoval, jinak bych byl v pokušení víno rychle zatratit. Barva je skutečně nezapomenutelná, asi jako by měl světlý, přezrálý a naoxidovaný Pinot Noir. Vinograf psal o kalném výtoku z rezatých trubek, to je sice hodně expresivní, ale pocitově docela přesné. Vůně je jemná, pokud jde o intenzitu, ale poměrně komplexní pokud jde o škálu podnětů. Decentní ovocnost je přikrytá skládkou zrezivělých plechů, zednických odpadků, zetlelé trávy a příjemné bylinkové apatyky. Tři hodiny po otevření se ve skleničce objevují aromata čokolády a griotky. Ve starobyle vesnické chuti příjemná ovocnost, nepříjemně výrazné třísloviny a neznámá léčivá tinktura. Chuť taky vyluští tajemství podivně narezlé barvy, je tam zřejmá oxidace, ale díky zmiňovanému článku je jasnější, že oxidace je tam záměrně zakomponovaná a nevznikla jako nehoda.

Dva závěry: jednak se ukazuje, že samotná smyslová analýza bez znalosti pozadí a kulturních souvislostí prostě nestačí a může snadno oklamat. Víno pochází z odrůdy Nebbiolo (95%) a byl bych zvědavý, jak by dopadlo při slepém testu, schované mezi klasickými Baroly (a že by to byla prča, přihlásit Valtellinu do testu mezi Nebbiola 🙂. Druhý závěr je, že za necelých šest stovek si víno podruhé nekoupím a při příštích cestách do Itálie se údolí Valtelliny klidně vyhnu. Kdybych měl soudit jen podle vína, čekal bych ve Valtellině málo slunka a spoustu krápníkových jeskyní. Stalaktity a stalagnity? Je to zajímavé vybočení, ale fanouškem se nestanu.

Minulý týden se nepovedl. Ve čtvrtek jsem měl zalehnout do špitálu, a tím jsem měl zkažený celý týden. Hlavně první dva zamračené dny mě doháněly k depresím, ani jsem si nedokázal vybrat víno. Jaké víno byste si dali, kdyby mělo být vaše poslední? – napadaly mě trudnomyslnosti, ale nevybrakoval jsem sklep, naopak jsem si řekl, že zkontroluju to, co jsem pil celý rok, a otevřel si Cote-de-Nuits Villages 2007 z Chateau de Prémeaux a jednoho supertoskánce. Ve středu vysvitlo slunce a vrátila se mi dobrá nálada. K obědovečeři (to je oběd o třetí) byla bijela ryba, pražma z MAKRO, doprovázená bílým Chassagne-Montrachet 2007 od Thomase Moreyho.

Jeden pocit se mi s ní vybavuje hned, vzpomínka na první barikované šardonky ze Saint-Aubinu, chutnané v Puligny v roce 2005. Tehdy to pro mě byl ohromující zážitek, dnes trochu zevšednělý a zavátý prachem (psal jsem o tom tady). Tahle Chassagne ho spolehlivě přivolává zpátky.

Když si takovouhle šardonku dáte dopoledne, odnese vás do jiného světa. Máte chuť zazvonit na komorníka a říct mu, aby zatopil v krbu v knihovně. Aby vzkázal podkonímu, že má osedlat vraníka a kuchaři, že oběd bude později, ale že by měl udělat aspoň pětichodové menu. Aby zvedal telefony a všem vyřizoval, že nejste přítomni a dnes už nebudete. Takhle nějak mi voní a chutná luxus.

Naštěstí nemusíte mít zámeček v Devonshiru, na tenhle luxus stačí mít asi 30 Euro v Chassagne. Většinou pro něj musíte do vinotéky, místní vinaři vesměs neotvírají na zvonění, někteří mají rovnou na vratech cedulku, že pro ochutnávku jejich vín musíte zajít do vinotéky. Já jsem zašel a ze třech místních bílých jsem vybral právě tohle.

Barva není moc výrazná, světlá citronová. Krásně voní, po lípě, po medu a po kůži. Trochu citrusy v zakouřeném obalu. Krásně chutná, ještě má výrazné kyseliny, které sugerují velké očekávání pokud jde o archivaci, ale chuť je plná, čistá a dlouhá. Zase citrusy, kouř a kůže. V závěru chuti se objevuje stopa hořčinky a minerality. 13,5 % alkoholu se projevuje až v dochuti příjemnou pálivostí. Je to víno, které pro mě příjemně spojuje moderní chutě a tradiční postupy. Delší kontakt s kvasnicemi a kvašení v dubovém sudu by se dalo tipovat i z chuti, celý dojem je příjemně komplexní a dotažený. Za danou cenu je to vlastně překvapivě výborné víno.

Na webu se podnik distancuje od „zeleného myšlení,“ ale hlásí se k omezování hnojení a redukci úrody ve vinohradu. Pro milovníky analytických dat a technologických postupů přidávám odkaz na web výrobce a několik útržků informací. Po lisování se šťáva na 20 hodin podchladí na 15^oC, aby si sedliny sedly. Potom se stočí (bez nejhruších sedlin) do dubových sudů, kde proběhne postupně alkoholové a jablečnomléčné kvašení. Ty sedliny i sud jsou ve víně příjemně znát právě zakomponováním dubových vůní a chutí do celkového projevu vína. Je to výrazné, ale neruší to, protože je to pěkně propojené s ostatními, zejména ovocnými projevy. Jakmile proběhne jablečnomléčné kvašení, víno se znovu stáčí, aby se oddělilo od nejhrubších sedlin. Bílá vína se filtrují. Podle webu je ročník 2007 prvním, který byl lahvován pod novou firmou Thomas Morey. Po dvanácti letech práce v rodinném podniku se Thomas Morey osamostatnil a v roce 2006 založil vlastní vinařství.

Vyplatí se vám dojet až k nám, byla kdysi reklama ARALu? Pro plně aditivované pohonné hmoty…

Které (dostupné) víno představuje luxus pro vás?

Není nad dobře vyzrálý Pinot! Koupil jsem v květnu 2007 u výrobce, jedinou lahev jaksi navíc ke dvanácti lahvím Premier Cru, které jsem tady opěvoval už dříve. Nejspíš proto, že mi víno chutnalo, ale vsadil jsem na výraznější a papírově vyšší Premier Cru. Chateau Mipont stálo asi 9 Euro, tehdejším kurzem asi 225 korun.

Barva je světloučká rubínová, s cihlově nazrálým odstínem. Voní až likérově, sametově hladce. Žádné konkrétní ovoce, žádné výrazné kyseliny? V chuti překvapí zkrocené kyseliny – od jiných výrobců mám z toho roku Pinoty s mnohem výraznějšími kyselinami. Jak jsem čekal peckovité ovoce a nenašel ho ve vůni, tak ho těžko hledám i v chuti. Možná jako směs marmelád, ale žádné výrazné ovocné tóny nenacházím. Víno je suché a působí hustě, koncentrovaně, vsadil bych si na vyšší hodnoty bezcukerného extraktu. Dlouhá dochuť, ještě po minutě cítím v puse mírně kořenitou, teple pálivou chuť.

Po pěti hodinách od otevření začíná ve vůni vystupovat alkohol (13%), ještě není agresivní, ale je znát. V chuti se objevuje tón hořké čokolády. Je to uhlazené, elegantní. Vůbec to není typický Pinot a naslepo bych měl problém s určením. Ale je to krása.

Příští víkend, 13. až 15. listopadu, jsou v Beaune proslulé aukce vína pro místní Hospic. Už po stodevětačtyřicáté tam nebudu. Chtěl jsem jet a mám čas, ale místo toho budu s dětma. Pojedu tam hned po aukcích. Možná stihnu aukce za rok, po stopadesáté.

Samozřejmě, že do severní části burgundského Cote d’Or se jezdí hlavně za červenými víny. Jasně že za bílými se jezdí hlavně na jih od Beaune. Ale občas narazíte i na severu na nějakou vyjímku. Zrovna v ročníku 2005 jsem pár překvapivě dobrých bílých z Marsannay a z Fixinu našel.

Tentokrát jsem našel k vínu i zábavnou historku. Američan Alex Gambal přijel do Burgundska v roce 1993 a tak moc si ho zamiloval, že kvůli tomu nechal práci v realitách (některé weby jdou ještě dál a píšou o parkovištích), vychodil beaunskou vinařskou školu a v roce 1997 založil v Beaune vinařství Maison Alex Gambal. Dnes vyrábí 60.000 lahví ročně. Do budoucna plánuje ponechat malý objem výroby a možná přikoupit nějakou půdu. Velký podíl na úspěšném přesídlení Gambala do Beaune mají prý jeho děti – rozhodující bylo, že měly v beaunské škole za spolužáky vesměs děti vinařů a obchodníků s vínem. Mike Apstein píše, že mnozí vinohradníci, od kterých chtěl Gambal nakupovat hrozny, roztáli, když ho poznali – „počkejte, nejste vy táta Tylera?“ Obchody náhle šly snáz. Nicméně krušné začátky zřejmě přispěly k jeho rozvodu. Abych citoval neautorizovaný výrok z webu, údajně měl Alex Gambal o svém vinařském podnikání říct, „Kdybych chtěl nadělat fůru peněz, zůstal bych u parkování aut.„

Ty lahve si snadno zapamatujete, protože adjustáž respektuje z burgundských zvyklostí jen to nejnutnější. Etiketa je řešená stroze až asketicky, jedině název apelace a ročník jsou vyvedeny naopak v dramaticky expresivním fontu. No nekupte to! Láhev jsem nabyl v prestižní beaunské vinotéce, kterou miluju kvůli dlouhé večerní otevírací době – pravidelně zachraňuje moje večery v den příjezdu, kdy i supermarkety mívají zavřeno. Srovnatelně extravagantní etikety tam má už jen František Mikulský, tak jsem si pro jistotu koupil lahev od obou.

Víno ve skleničce voní, jako byste strčili nos do udírny na zámku ve Versailles – jasný barik, ale noblesní. Barva zlatožlutá (už jsem v úvodu naznačoval, že to je Chardonnay, přestože je Fixin proslulý červenými víny), v umělém světle žárovek těžko popsatelná, jako království v přítmí. Chvíli po otevření je víno ještě tenké, v chuti se projevuje jen kyselina (ve srovnání s moravským ryzlinkem, který jsem pil o den dříve, je ovšem titěrná, šardonka není ryzlink a v Burgundsku nechávají proběhnout malolaktickou fermentaci i u bílých).

Tak si na víno ještě počkám a půjdu studovat na web. Ostatně zadní etiketa radí dekantovat nebo otevřít 3 až 4 hodiny předem. Hned v úvodu se Gambalův web hlásí k burgundským tradicím – víno kvasí spontánně s přirozenými kvasinkami, bílá vína kvasí rovnou v sudu. Bílá i červená vína nechávají ležet na kvasničních kalech a před lahvováním je jen jednou jedinkrát stáčí, bez filtrování. (Web obsahuje zábavnou chybu v angličtině. Přestože je majitel Američan, francouzská verze byla zřejmě prvotní a anglická vznikla překladem. Tak se do ní dostala pro mě napoprvé složitá myšlenka „wines are matured on their lies just one racking prior to bottling“ – rozluštil jsem ji až po nakouknutí do francouzské verze.

Pokud jde o Chardonnay, lisují se celé hrozny po 2 až 3 hodiny. Mošt se nechává přes noc v (nerezovém) tanku sedimentovat. Jak už jsem překládal výše, potom víno kvasí v sudech, bez přidání selektovaných kvasinek. Následně stárne na kvasničních kalech 10 až 16 měsíců. Stáčí se jen jednou před lahvováním a Gambalův web zdůrazňuje, že vše probíhá pomocí zemské přitažlivosti (rozuměj, bez čerpadel) a s respektováním měsíčních a planetárních fází (rozuměj, biodynamicky).

Maison Alex Gambal vlastní jen 2,5 hektaru vinic. To pokrývá jen 25-30 % spotřeby hroznů, zbytek nakupují (nebo nakupují meziprodukty – mošt, víno, přiznávají 5-10% objemu) a vystupují tak jako negociant, obchodník.

Zpátky k vínu: uzená vůně nepolevuje, je to zřejmě následek popisované technologie, kvašení rovnou v barikovém sudu. Sud se tak dokonale propojí s aromaty a chutěmi extrahovanými z hroznů. Ze směsi ovocných vjemů typických pro Chardonnay mi nejvíc vystupuje meloun – v minulosti jsem to popisoval jako chladnou studánku, dnes mi to nejvíc evokuje meloun. Tropické ovoce, samozřemě. Docela řízná kyselina. Lískové oříšky na patře. Minerální dochuť. Docela luxusní burgunda z apelace, kde bych ji nečekal. Hurá!

Dnes jsem opsal spoustu věcí z webu, tak na závěr něco osobního: asi je snazší najít noblesu v burgundských bílých vínech, než v těch červených. Pro nás Čechy (a Moravany) jsou bílá přístupnější a srozumitelnější, takže ten dotek luxusu a vznešenosti, který rozpoznávám ve dvacetieurovém Fixinu, je zřetelnější, než kdybych ho ucítil ve stejně drahé červené Burgundě.

Přicházím na chuť soukromým svátkům. Narozeninám, jmeninám, výročím. Rozhodnutí, nad kterými bych jinak dlouho váhal, jdou pod tlakem kalendáře najednou snadno. Minulý týden jsem měl hodně práce a najednou cvak, uvědomil jsem si jeden takový svátek. Bylo už šest večer, příliš pozdě na to, abych si otevřel lepší víno, na které bych musel tři hodiny čekat, než se mi v džbánku okysličí. Obvykle bych se dlouho rozmýšlel, ale jak už napsal kdysi Vladislav Vančura, letmý pohled protihráči do karet napoví víc, než mnohé úvahy, nakoukl jsem do chladničky a bleskově otevřel supertoskánce z Fattorie il Palagio, Arnolfo di Cambio 2003 IGT.

Přestože vím, že Fattoria il Palagio se zaměřuje především na levná vína pro supermarkety (Vernacchia di San Gimignano, Chardonnay, Chianti), je těžké si tenhle podnik nezamilovat. Těsně před vesnicí Castel San Gimignano sjedete z okresky na prašnou poní cestu a kličkujete asi kilometr zvlněnou krajinou mezi vinicemi. Výhledy na kopečky osázené révou mě vždycky naladí na intenzivní očekávání a bíle omítnutý dům s prodejnou se mi moc líbí, takže k němu podvědomě zrychluju. Nemůžu být objektivní, mně se tam prostě líbí.

Už jsem tady psal, že se mi moc líbilo stejné víno v ročníku 2006. (Na stejném odkazu najdete i základní informace o výrobci.) Co jsem tehdy napsal o ročníku 2006 platí i o tomto vínu – stejná robustní láhev, 100% Sangiovese, nejrozšířenější italská odrůda a mimochodem i odrůda, se kterou se Italové nejvíc identifikují. Před pár týdny jsme diskutovali o tom, jestli jednoodrůdové Sangiovese může být označeno jako supertoskánec, super-tuscan a došli k tomu, že ano. Obvykle se jako super-tuscan označuje jen jedno víno z produkce vinařství (to nejlepší), a i tahle podmínka je v případě Arnolfa splněná. Víno zraje 18 měsíců v barikových sudech (a dalších 6 měsíců na lahvi) a přichází tak na trh se znatelným zpožděním oproti Chianti a dalším běžným, konzumním vínům.

Už při prvním pohledu přes sklo vykazuje víno známky vyššího stáří, třešńová barva má cihlový tón s oranžovým okrajem, jako karmínové královské šaty zestárlé v muzeu. Vůně je jemná, jemňoučká, vábivá a jak jsem zvyklý pít často levnější vína (častěji, než bych chtěl), zpočátku se zdá být vůně příliš jemná a málo agresivní (ostatně podle toho se nejčastěji pozná průmyslová supermarketová kusovka od poctivé ruční práce 🙂 Zprvu jsou cítit lesní plody, poznávám očekávané ostružiny, po chvíli soustředění vystupují jasně žampiony. Chuť zpočátku zaostává za vůní, zdá se mi mdlá a unavená, se zralými třešněmi a lesními plody, později nalézám i v chuti celý vesmír lesních aromat – vlhký les, houby a podhoubí, ostružiny. Jemné ostří koření. Stále jsou v chuti znatelné třísloviny, ty zůstávají viset na patře nejdéle. Kafe a čokoláda v závěru chuti. Buď má víno špetku zbytkového cukru nebo vyšší bezcukerný extrakt, protože chutná až sladce (Dodatečně doplňuju z nalezených podkladů: 13,5% alkoholu, 2,5 gramu cukru a 26,2 gramu bezcukerného extraktu, celkem vyrobeno 10.666 lahví). Můj původní dojem byl, že víno je už znatelně za zenitem, ale postupně mě vtahuje a baví stále víc. Možná bych mohl s druhou lahví počkat ještě dva roky, až se třísloviny úplně rozpadnou?

Kdyby stárnutí přinášelo vždycky takhle pestré zkušenosti, to by se to stárlo!