Text o bodování píšu dlouho, ale definitivně mě popostrčila až větička Pavla Jelena ve staré diskusi tady: „to záleží, co má být účelem degustačního hodnocení.“

Některým webovým diskusím na téma bodování jsem se, skryt za monitorem, soukromě posmíval – když účastníci diskuse předem deklarují, že bodování je od Lucifera a že by nebodovali ani za nic, je to užitečné jako diskutovat o manželském sexu s katolickým biskupem. Přesto jsem sám na blogu dlouho bodování odmítal, a nikomu, kdo si přečte, jak se za šest let proměňovaly moje popisy vína, to asi nemusím vysvětlovat.

Co má být účelem degustačního hodnocení?
Nejvíc jsem se o víně naučil při společných ochutnávkách s vinaři. Nejen ve sklepě, ale i na výstavách a veřejných degustacích. Časem jsem pochopil, že pro vinaře je degustace nedílnou součástí výroby vína, výstupní kontrola. Nejnápadnější je to v tom, jak výrazy popisující vůni a chuť vína přesně odpovídají technologickým postupům. Začátečník, který si ty výrazy osvojí z četby jako poetické obraty, může narazit, protože pro vinaře mají všechny ty brambory, banány, ananasy, kokos a vanilka přímou souvislost s tím, jakou operaci ve sklepě udělal nebo neudělal před týdnem, měsícem nebo rokem.

Snažím se naučit se tyhle vztahy aroma – technologie co nejvíc, ale je mi jasné, že praxi vinaře-technologa už nikdy nedoženu. I přes respekt k jejich zkušenosti si myslím, že často citovaná myšlenka jednoho vinaře, že víno může dobře ohodnotit zase jen vinař, je blbost. Každé hodnocení je subjektivní (ušetřím nám všem čas tím, že to nebudu dokazovat :o) a jen trochu víc domyšleno by to znamenalo, že víno může správně ohodnotit jen jeho výrobce. V internetových dobách je naopak kritiků a hodnotitelů tolik co monitorů a klávesnic, potažmo zákazníků. Je jisté, že většině z nich nemá cenu naslouchat, ale jak se z té většiny vyčlenit?

Omlouvám se zastáncům a přímluvcům dvacetibodovek, desetibodovek, pětibodovek a hvězdičkování, ale pro mě je (dnes) jediná platná stobodovka. Podepsal bych hanlivou zlovolnou větičku, kterou někdo napsal na ovíně.cz ve smyslu že „nové systémy se snaží vymyslet jen lemplové, co se nenaučili stobodovku.“ Základem je samozřejmě stobodová tabulka OIV a zásadním problémem je přijetí stobodovky publikem. Pro něj znamená přesné číslo exaktní, objektivní a konečné hodnocení (a zhusta na něj reagují jako býk na červený hadr), jenže ono nijak objektivní nebývá – to by se na soutěžích nemusel vypočítávat průměr (dokonce medián) z výsledků několika vysoce kvalifikovaných hodnotitelů. Nejpodstatnější je totiž osoba hodnotitele – jeho zkušenost, kvalifikace, schopnosti nebo i okamžitá forma…

Při cvičném hodnocení stobodovkou s malovinaři-pátečníky na moravské vesnici jsem si uvědomil, že čím víc hodnotitelů, tím lepší výsledek (medián bodového hodnocení od sedmi set milionů pijáků vína by byl naprosto objektivní, ale nikdo jej neumí získat). Na druhou stranu je pro mě jako čtenáře mnohem poučnější přečíst si slovní popis a hodnocení vína od někoho, o kom vím, jaké má preference a jak víno chápe a hodnotí třeba několik let. Pokud je k tomu připojené konečné bodové skóre, je to úplně dokonalé :o)

Moc se mi líbí degustační poznámky Antonia Galloniho. Když jsem před rokem četl v jednom italském vinařství fax s jeho hodnocením vín, zarazilo mě, jak vysoko vína boduje. Zdálo se mi, že má celou tabulku posunutou o pár bodů nahoru (a je to klidně možné, protože stobodovka Parkerova Wine Advocate má jinou strukturu než tabulka OIV). Nicméně celkový pozitivní tón poznámek byl velmi osvěžující a inspirativní. Samozřejmě, že na tom má podíl obchodní orientace Wine Advocate a vinousmedia.com, a je asi zřejmé, že když dostanete vzorky vína zdarma a nelíbí se vám, tak to nebudete vytrubovat do světa – napíšete to jen dárci a publikovat budete jen výsledky hodnocení, které jsou příznivé. Intuitivně jsem se na Skleničkově blogu dobral k podobnému postupu.

Tím se oklikou dostávám k úvodnímu citátu, „co má být účelem degustačního hodnocení.“ Už jsem vyzkoušel dvě stobodovky, klasickou OIV tabulku a „srovnávací hodnocení“ které od letoška používá soutěž Prague Wine Trophy. Obě mají něco do sebe. Klasická OIV tabulka mě donutí k plnému soustředění a za minutu ze mě jako z automatu vypadne vyplněný lístek s konečným skóre. Naprosté soutředění je blahodárné a následné vypnutí a zapomenutí je nezbytné. Diskuse hodnotitelů o vínech jsou zapovězené a nejhorší, co by se vám mohlo stát je, že byste po půlhodině zjistili, že jste si špatně nastavili hodnocení úvodního vzorku a do večera byste se s tím prali. Doufám, že nikdo další takovou zkušenost nemá :o) a nikomu ji nepřeju.

Srovnávací hodnocení je do jisté míry protikladem klasického OIV, i když z něj vychází. Hodnotí se najednou soubory vín (1-20 vzorků) s tím, že každý hodnotitel si napřed sám jednou nebo dvakrát projde celý soubor a následuje řízená diskuse. Nekonfliktní vzorky se nediskutují, jestli totiž hodnotíte obyčejné víno 83 nebo 84 body je jedno a nikomu to nestojí za diskusi (od toho je počítač s průměry a mediány). Naopak nejživější diskuse bývá, když se šestičlenná komise rozdělí na dvě poloviny s názorem 82 a 88 bodů. Mně se tenhle způsob líbí, i když má svoje minusy. Jedním z nich je možná tendence k upravování vlastních hodnocení podle ostatních. Kromě možnosti diskutovat a dozvědět se, co na konkrétním víně oceňují ostatní porotci jsem objevil na další velkou přednost srovnávacího systému.

Nemusí jít nutně jen o objektivní kvalitu vína, ale o doporučení. Občas některé víno „zafungovalo“ tak, že jsem si řekl Jo, tohle bych chtěl mít doma! Nastoupilo vzrušení, zafungoval X-faktor. A přestože jsem měl v tabulce navrženo 88 a 89 bodů, přepsal jsem záverečný výsledek na 91, abych dal silnější doporučení konzumentům-čtenářům, že tohle víno za to stojí. (Taky se to dá vysvětlit tím, že pořád čekáme na stobodové víno a dáváme okoukaných 86-88 bodů slušným peckám, které by v Decanteru nebo Wine Spectatoru dostaly 92-94. Proč v Čechách a na Moravě dáváme vínům míň bodů než v cizině napíšu jindy, spíš než s valtickými kurzy učícími rozpoznávat vady vína to souvisí se skeptickou a nepřející českou povahou.)

Skleničkovo doporučení
Takže asi tak. Tady na blogu nebudu psát body u každého vína, protože bodování je práce (kvalifikovaná práce!) a víno často piju s přáteli v podmínkách, které nejsou až tak moc profesionální. Bodové skóre tady na blogu vychází ze stobodovky OIV, ale není a nemůže být jediné a objektivní. Je to jen doporučení, jak moc to víno podle názoru pana Skleničky stojí za pozornost. Abyste se v tom trochu vyznali, pomůže vám slovní popis a archiv blogu za šest let, kde si můžete najít, jak jsem co kdy popisoval nebo hodnotil.

Je normální a samozřejmé, že na hodnocení konkrétního vína můžete mít jiný názor. Uvítám, když ho napíšete v komentářích, a ocením, když ho naformulujete způsobem ohleduplným k osobám ostatních diskutujících :o)