Dosud nevydané kritické vydání Jiráskových Starých pověstí českých by mělo obsahovat úvahu o tom, oč nás praotec Čech připravil tím, že se zastavil na hoře Říp a nezavedl svoji nespokojenou hordu vyvrhelů (které nechtěl přijmout žádný z okolních kmenů) o pár set kilometrů dál, k moři. Ještě na začátku dvacátého století jsme žili ve státě, jehož součástí byl i italský přístav Terst. Když jsem před lety projížděl těmi serpentinami v Terstu až dolů k moři, bylo mi smutno. O tohle jsme přišli v první světové! Dodnes trpím tou frustrací z první světové na degustacích vín z Alto Adige nebo Friuli!

Rozlehlost moře bere věcem lidská měřítka a nastavuje nová, vlastní, která nám připadají nekonečná. Nelidská. Je to jako s Řípem: vylezete na něj za půlhodinku, ale s mořem musíte bojovat celý život. Nedá se vyhrát. Rybník můžeme přeplavat, ale v objetí moře se můžeme leda utopit. Dobře je to vidět na tom, jak často se poezie nebo písničky přímořských národů zabývají mořem. (Nebo jak často bývají nejlepší vinařské oblasti na mořském břehu, abych zůstal doma na wineblogu, Bordeaux nebo toskánské Bolgheri. Přicházíme o spoustu vůní a chutí, které patří k moři.)

Možná je to poznat i na české nátuře, na snaze všechno ošvejkovat, ošidit. Upravíme si měřítka podle velikosti soupeře. Úředníka, drába nebo krále můžeme ošidit, jen je potřeba dávat bacha. V pohádkách občas Honza přelstí i Smrt, protože vypadá tak lidsky, jako teta z dolního konce dědiny. Moře neošidíte, neošvejkujete, chybí nám absolutní měřítko.

Vlastně mě k té úvaze nakopla geniální báseň Jana Vodňanského, kterou jsem slyšel na lednovém koncertu v Mánesu. Ukazuje moře očima Čecha, rekonstruju si ji z paměti nějak takhle:

Jedna vlna nahoře, druhá vlna dole.
To je pohled na moře, to je pohled, vole!
Jedna vlna dole, druhá nad ní nahoře.
To je pohled, vole! Pohled na moře.

Zítra to bude už zase o víně. O tom našem, mělnickém...