První enovzdělávací setkání na téma Sylvánské zelené proběhlo už v lednu v Němčičkách. Provozovateli Vinného sklepa Lustermanského Janu Horešovskému se myšlenka zalíbila a přivezl ji i s Janem Stávkem do Prahy. Za sebe můžu říct, že to byl výborný nápad. Z moravských vesnických koštů mám sylván jakoby rozmlžený. Kdybych měl před absolvováním semináře odrůdu popsat, nevěděl bych, protože sylván ochutnávám jen zřídka a často to bývají vína různých chutí i kvality, takže bych charakteristiky z paměti těžko lovil. Ve středu 5. listopadu jsme koštovali 19 sylvánů, takže je teď mám čerstvě v paměti: výraznější kyselina, čerstvě posečená louka a kořenitý závěr chuti. (Poznámka: na úvodní fotce skoro jistě není sylván. Fotil jsem ve stejný den na mělnické vinici a na jednom řádku jsem vyfotil hrozny tramínově růžové, rulandsky šedé, ryzlinkovitě kropenaté i veltlíno-sylvánky zelené. Tyhle bobule jsou spíš žluté, ale obrázek se mi prostě líbil.)

Podle úvodní řeči Jana Stávka, který ochutnávku vedl, býval sylván (v dobách před révokazem) na Moravě dominantní odrůdou. V minulém století byl nahrazován plodnějšími (tedy ekonomicky efektivnějšími) odrůdami. Dnes zažíváme jeho opatrný revival, soudě podle vzorků z minulé středy je to zajímavé lehké víno, které může dávat podle míry zásahů ve sklepě docela rozmanitá vína. Nebudu otravovat podrobnějšími zápisky o každém vzorku (Honza jižnísvah Belcarnen tam byl taky a spoléhám na něho). Ale několik dojmů zkusím podle zápisků zrekonstruovat. Začínalo se čerstvě vykvašeným Sylvánem 2008 Jana Stávka, který dokvasil právě tři dny před seancí. To mi připomnělo moje nadšené ochutnávání moštů a rmutů na nedávné brigádě, víno bylo ještě zakalené se zbytky kysličníku, ale zajímavě.

U dalších dvou vzorků byly vzneseny výhrady pro různé drobné vady, nicméně pro čtvrtý vzorek Antonína Lůbala z Kobylí jsem nakonec na základě poznámek hlasoval. Bylo to lehké víno s menším obsahem kyselin, podle mě pěkně sylvánovité a jaksi selské. Znalejší posuzovatelé komentovali, že vinař zřejmě nepoužil selektované kvasinky, takže víno nemělo nějaký čistý a jednoduchý chuťový projev, ale spíš takový starodávný. Mně se to líbilo, ale ruku jsem pro něj zvedl jako jediný. Následující vzorek Františka Mádla byl pravý opak. Z panenské sklizně 2007 a z malého zatížení na keř, s výraznou vůní a s citrusy v chuti (znalejší z toho soudili na selektované kvasinky, já bych hádal nejvýš na reduktivní výrobu) a krásně čisté.

Další sylván Boleslava Kopřivy z Němčiček (2007) měl v chuti kopřivu jako logo výrobce, bylo travnaté a vyhrálo letošní hustopečskou výstavu. Zajímalo by mě, v kterých dalších vínech pana Kopřivy bude kopřivový podpis (v Sauvignonu povinně, hádám :o) Následoval výsadek německo alsaských sylvánů. Většina účastníků si pochvalovala jedenáctý slovenský sylván Víno Jano – Limbach, jakostní 2006. Mně nevoněl, ale chuť byla o dost lepší. V pozvánce jsme měli slíbený sylván z Vinných sklepů Valtice, nedávno ověnčený na vídeňském AWC, ale dostali jsme o rok starší sylván. taky pěkný, ale ten z Vídně omedajlovaný si ještě doufám seženu a ochutnám. K tomu jsou ty výstavy dobré, i na sobě to vidím, jak podporují spotřebu. Ne že bych se chtěl hádat, že valtický sylván je víno roku 2008, ale když ho renomovaná porota vyzvedla, rád si ho koupím a vyzkouším.

Výrazný byl alsaský Sylvaner 2006 z Domaine Weinbach s rychle proměnlivou vůní. V počátku dominovaly hřiby, za chvíli se zjemnily do vůně podhoubí a po další chvíli z vůně zbyly jen chemické dojmy. Ale tak výrazné hřiby jsem z bílého vína si ještě nečichal. Spoustě lidí se to líbilo a skončil v hodnocení na třetím místě. Patnáctý sylván z alsaského podniku Dopf & Irion byl moc pěkný, voněl pestře a selsky, v chuti byl zajímavě kořenitý. Zase jsem pro něj hlasoval a tentokrát jsem nebyl sám, skončil na druhém místě.

Velký dojem na mě udělala patnáctka účastníků. Především soustředěním na víno. Samozřejmě jsem s repektem sledoval komentáře k vínům, diskusi o možných vadách a jejich původu, ale především tím, jak se tahle společnost až oddaně věnovala vínu a jeho poznávání. Po skončení programu a volbě tří nejlepších vín (už jsem to psal, ale shrnu to: 1. Sylván 2007 Boleslava Kopřivy z Němčiček, 2. Dopf & Irion, 2005 a 3. Domaine Weinbach, 2006) se samozřejmě rozpoutala prudká společenská diskuse, ale dokud se koštovalo, všichni se soustřeďovali na víno a ostatní témata šla stranou. Přispívaly k tomu i střídmě malé vzorky vína.

Pak jsme se Svahem odešli o patro výš a ve vinárně zakoupili Chardonnay 2005 Trpělka a Oulehla, jehož o rok mladší bratříček zvítězil v listopadovém kole soutěže časopisu VinoRevue. S tím se sice těžko smiřuju, protože jsem tam dal jeden Meursault, který skončil hluboko za T & O, ale ten večer to nevadilo, protože jsme se shodli, že šardonka T & O je výborná, a s trochou štěstí si jich taky ještě pár koupím. Dokonce jsem ještě stihl půlnoční autobus do Skleničkové Lhoty. Co víc si můžu přát ? Aby Horešovský brzo uspořádal další kolo. Cabernet Sauvignon, Rulandské modré nebo Sauvignon, to je fuk. Chci se vzdělávat!

Proč se dva lidé se zálibou ve víně málokdy shodnou, to je téma na vědeckou práci, kterou nikdy nenapíšu. Umístil bych ji do oboru národopisu, protože si myslím, že kořeny jsou nejspíš v historicky tradované slovanské řevnivosti a nesvornosti. Jedna z mála věci, na které se s podobně postiženými oenofily většinou shodnu je to, že k pochopení vína a vytvoření vztahu k němu pomáhá znalost prostředí, kde víno vzniká, počínaje krajinou a lidmi až po architekturu, jazyk a historii. Zjednodušeně řečeno, při dvouhodinovém koštu ve sklepě s výrobcem snadno navážete vztah k vínu, který často bývá nepochopitelný pro chladného posuzovatele, který nejedl chleba se sádlem od vinařovy manželky a neví, že na otázku po vinařovi odpovídá místní farář s úsměvem „á, ten s koňským ohonem!“

Proto i já budu teď pít víno ze sklenic z harrachovské sklárny Novosad a syn. Ještě jsem nestihl otestovat jejich vlastnosti na svých oblíbených vínech a porovnat je se špíglovkami, které jsem si přivezl z Burgundska nebo se strojně vyráběnými sedmičkami od Rony. Ale viděl jsem skláře kolem pece, jak nabírali na píšťalu bambule zářícího tekutého skla, jak z nich ve vodní lázni v jakémsi primitivním leč důmyslném strojku vyfoukávali ten krásný tulipán, potil jsem se při pohledu na to, jak jiný sklář přilepil na spodek malou kuličku roztaveného skla a další z ní vytáhl a srovnal nožičku. A jak potom ještě další k ní přilepil ten podstavec a vytvaroval ho.

A potom jsem sledoval, jak se diamantem vykrouží rýha, nahřeje a utrhne vršek skleničky, jak se to potom obrousí a otaví, aby okraj neměl ostrou hranu, o kterou bych si pořezal pusu. Zatoužil jsem po té skleničce … a hned jsem si koupil dvě sady a paní mi to skládala do tašky a říkala, dávám vám tam šest skleniček plus jednu na rozbití, to kdyby se k vám skutálel ze svahu někdo kdo rozbíjí drahé skleničky a jednu vám křupnul…

Vlastně jsme šli s mými dětmi na exkurzi do sklárny, aby viděly ukázku pracovního procesu, a na nějakou souvislost s vínem jsem ani nepomyslel! Hodně věřím na to, že to všechno, co nás obklopuje, utváří náš život, stejně knihy, které čteme, jako skleničky, ze kterých pijeme vodu a víno. Přesto jsem se dosud bránil utrácet extravagantní částky za ručně vyráběné riedlovky … piju víno skoro každodenně a průběžně rozbíjené drahé skleničky by mi tu radost kazily, paní Skleničková je v rozbíjení skla též nadprůměrně dobrá. (Zcela všeobecně, popíjet dobré moravské malovinařské červené za 70 Kč z riedlovky za 2 000 Kč mi připadá… nepatřičné.) Přesto jsem tady už několikrát psal hlavně o alsaských ryzlincích, jak jejich vnímání až brutálně ovlivňuje použité sklo. V létě jsem konal ochutnávku cizích vín pro skupinu vinařů a byl jsem z toho nervozní, a mám dojem, že mě výrobci začali pozorněji poslouchat, když jsem na alsaský ryzlink vytáhl alsaské skleničky a nabídl jim test ze tří druhů skleniček. „Já to zkusím, ale nemělo by to nějak závažně ovlivnit…“ říkali napřed a za chvíli „to bych si nepomyslel, že to je takový rozdíl.“ Doufám, že ty harrachovské skleničky budou dobré, protože bych se jich nerad vzdával!

Moje víkendová exkurze na vinobraní v ratíškovsko-poddvorovském Vinařství Krásná Hora začala v pátek večer loupáním cibule do guláše. Potom můj hostitel očistil tři kila hovězího, zalil skoro dvěma litry vína a dal je vařit na guláš pro sobotní brigádníky, a šli jsme zkontrolovat burčáky. (S tím gulášem tady asi ještě spáchám samostatný příspěvek, protože jeho příprava i chuť byly velmi inspirativní. Ale budu muset zaexperimentovat – dvě lahve Pinotu a jedna Cabernetu. Jak by to dopadlo při opačném poměru?)

Začali jsme koštovat rmut z obrázku. Celá hladina byla pokrytá jadýrky z hroznů, dali jsme si vzorek ze OIVky a já nic nepoznal. Ukrutně hořké! Hostitel mě přesvědčoval, že když v duchu vyřadím vše ostatní, co to být nemůže, přijdu na to, že to je Modrý Portugal, původně devatenáctistupňový, ale nepřesvědčil mě. Druhý den odpoledne jsem navrhl, že vezmu sítko a všechny ty pecičky z hladiny vylovím. Vinař pokýval hlavou, že se tím nic nemůže zkazit, tak jsem to udělal. Stále ještě to bylo hořké… a v neděli v poledne jsem přičuchl ke kádi a hle! – jasný MP! Z OIVky taky hned jasno, hořčinka zmizela, v chuti krásný, lahodný a odrůdově typický Portuhal, jaký jsem snad ještě nepil!

Pro mě byl úplný šok, jak se to víno dokázalo za dva dny změnit! Bylo ještě zakalené, nečisté, ale to mu dodávalo chuť navíc, byl to Portuhal hustý jako lovečák, dal se kousat! Když jsem v neděli zůstal ve sklepě sám, musel jsem se bránit pokušení ukrást si litřík s sebou. Navíc jsem k němu získal až rodičovský vztah, protože jsem odchod hořčinky přičítal svému nápadu s odstraněním jader. Já vím, je to dětinské, ani nemám jasný důkaz, že to spolu souvisí, ale ta změna byla tak prudká, že jsem si za ni chtěl přivlastnit zásluhu. Krásnohorský Portuhal byl skvělý!

Ochutnali jsme taky výraznější mošt z Vavřince a potom sadu burčáků v různém stadiu burčení. Na úvod krásnou rulandu šedou, báječně ovocný burčák na vrcholu, ještě se spoustou cukru i nečekanými ovocnými tóny, druhá RŠ už byla dosucha vykvašená, ale neodkalená. Tramín ještě nevykvašený a MOPR už dosucha vykvašený. (Muškát ve dvou provedeních s jemnými chuťovými nuancemi – samotok a z presu.) Navíc jsem zjistil, že intenzivním koštováním se chuťové buňky tak nějak … probouzejí. Po dvou dnech koštování moštů a burčáků rozeznávám mnohem víc chutí!

Nedávno psal Jamie Goode o tom, že typické chuťové vlastnosti a aromata Sauvignonu se vytváří až v průběhu kvašení… vypadalo to přesvědčivě, ale byla to jen teorie. V praxi jsem poznal sauvignonový mošt i před zkvašením. V neděli se Sauvignon bouřlivě rozkvasil a byla to paráda, krásné broskve! Zase jsem k němu pojal vztah a jsem moc zvědavý, jaké to bude víno. Tak dobrý burčák jsem snad ještě nepil. Muller-Thurgau, nevýrazný, ale příjemný. A nakonec nádherný burčák z Chardonnay v pozdním sběru, ovocný a sladký, báječný. Ještě jsme zkontrolovali všechny sudy ve sklepě, vzpomínám na Cabernet Sauvignon 2007 a čtyři bečky s Pinotem Noir 2007 zpracovávané různým postupem. Ten, co dlel déle v bariku, byl opravdu dobrý.

Teď jeden den přeskočím, nazítří večer jsme měli ve sklepě třikrát 500 litrů moštu z Pinotu Noir ze třech různých tratí a vinař se rozhodoval, z kterého udělá rosé. Několikrát změřil cukr v moštoměru, ale potom metodu „Rosé z nejmíň sladkého“ zavrhl a nalil tři skleničky moštu. Ochutnávali jsme je, a byly tak výrazně jiné! První měla výraznější kyseliny (a méně cukru). U druhé jsem po kyselinách marně pátral, ale mošt působil v puse nesmírně hustě, dal se kousat jako bramborová kaše. Třetí mošt byl nesladčí, měl i pěkné, ale ne výrazné kyseliny, a bohaté ovocné vůně i chutě (kupodivu převažovaly hrušky).

Okamžitě jsme se shodli, že třetího vzorku je na rosé škoda, a že rosé bude z prvního, protože rosé bez kyseliny je blbost. (Takže nakonec metody rozhodování podle cukernatosti i podle chuti vedly ke stejnému výsledku.) Nemůžu teď vítězně dokazovat, že z moštu poznáte všechno, protože k vínu je ještě dlouhá cesta a může se všelijak zvrtnout, ale dojmy z koštu moštů mám pěkné, povznášející. Díky příslovečné skleničkovské střídmosti se mi vyhnuly banální potíže s burčákem často spojované (ale doslechl jsem se, že jedno hnědý kaliko se objevilo!)

Když se teď po několika dnech snažím vypsat se z víkendových dojmů, musím si dávat pozor, abych nepsal „rozhodli jsme se“ nebo „udělali jsme.“ Marek Vybíral z Vinařství Krásná Hora by mi taky mohl napsat do komentářů, že já jsem se nerozhodl, já jsem jen střihal hrozny, sypal je do mlýnku, nosil a vymýval kádě a uklízel bordel. Přesto jsem díky těm pomocným pracem získal povznesený pocit, že jsem se na tom víně podílel a že na něm mám jakési zásluhy – přinejmenším budu natěšeně sledovat, jak se bude vyvíjet a zrát, protože některé mošty a burčáky byly tak dobré, tak slibné!

Kromě vína a burčáku jsem taky degustoval bobule. Když se podíváte na vinici na Pinot Noir neboli Rulandské modré, tak to opravdu není impozantní hrozen. Maličké kuličky jsou na sebe namačkané, chybí jim místo. Takový Vavřinec je jiný kabrňák, má velké bobule a dává na pohled krásné hrozny. Ovšem dobře vyzrálý Pinot s ním při ochutnávce zamete, Vavřinec je vedle něho jako naředěný, nevýrazný. Dobře vyzrálý Pinot chutnal jako doslazená borůvková šťáva, brzo jsem byl celý ulepený, mám ulepený foťák i mobil. Chutnal jsem toho dne i Pálavu a Tramín, Vavřinecké i Dornfelder, ukradl jsem od sousedů i pár kuliček Neuburku a rýňáku, ale Pinot z poddvorovské Krásné Hory vede. Pěstitelé stolních hroznů nás ošklivě šidí – stolní odrůdy jsou dobré leda tak na to, že se při přepravě nepoškodí, nepomačkají, ale chuťově jsou o tři třídy chudší, než moštové.

Odpoledne jsme něco odstopkovali a pomleli, něco nechali ležet na slupkách, něco jsme stočili do jiných beček. Několikrát jsme změřili cukernatost a přestali jsme měřit teprve potom, co jsme si hodnoty zapsali do tlustého sešitu. Za úplné tmy jsme před sklepem všechno vystříkali tlakovou vodu a uklidili. Vinaření je strašně zdlouhavá práce. Nikde není žádnej knoflík, kterej byste zmáčkli a ono by se to samo udělalo, nikde není tlačítko delete nebo BackSpace, kterým byste mohli chybu napravit a všechno vrátit zpátky. Ale toho dne jsme zpracovali asi dva a půl tuny hroznů.

Toho pěkného podzimního dne spousta lidí zapoměla na volby. V jihomoravských sklepních uličkách bylo živo jako na Václaváku, na cestách jsme potkávali traktůrky i dodávky naložené hrozny. V našem malém a skoro rodinném společenství mě okouzlila síla vzájemné pomoci a dobré vůle. Blízcí i vzdálení příbuzní, přátelé přišli pomoci sklízet, bez toho aby se někdo prosazoval, aby si někdo stýskal, že by zrovna mohl dělat něco významějšího, například se dívat na Poštu pro tebe nebo Zoufalé manželky. Teď mi už zbývá jen sledovat, kam se budou všechny ty šťávy z kádí vyvíjet. Počasí kouzlilo a Pán Bůh nám přál. A komu Pán Bůh, tomu i všichni svatí!

Už několik let pořádá Jan Horešovský na pražské Malé Straně ochutnávky vína. Do příjemně komorního prostředí Vinného sklepa Lustermanský (adresa je Míšeňská 8) zve moravské vinaře k prezentacím vlastních vín pro publikum pražských nadšenců a vinných fanoušků.

Poprvé jsem Lustermanský košt navštívil asi před dvěma lety a tehdy to byl, bohužel, propadák – rodinné vinařství (název jsem po zásluze zapoměl), zřejmě orientované na autobusové zájezdy vinných turistů předvádělo laciná vína, v lepším případě obyčejná a jednoduchá, v horším případě vyloženě nedobrá, kyselá. Nadlouho mě to odradilo, ale minulý týden se s procházkou po Malé Straně naskytla příležitost k druhému pokusu.

Odpusťte mi malou odbočku, ale podzimní večerní procházky Malou Stranou samy stojí za to.

Burčák na Malé Straně, vylidněný večer, žádný turista v dohledu. Kdo tam dal tu magickou ceduli s heslem, které je nesrozumitelné všem nezasvěceným?

V chladném podzimním večeru reinkarnace plukovníka v důchodu z Marquezových povídek? Kouzlo se zruší v úterý večer v Míšenské, bude-li na stole třináct lahví 😉

Na webu pan Horešovský propagoval ochutnávku rodinného Vinařství Šabata ze Zaječí u Velkých Pavlovic jako srdeční záležitost, to mě zlákalo. Probloudil jsem se do Míšenské ulice se zpožděním, právě na poslední bílé víno, Rulandské šedé 2007, VzH. Krásné víno s nečekaně ovocným charakterem, méně extraktivní, než bych u RŠ čekal, ale zato neuvěřitelně ovocné. 29 gramů zbytkového cukru a 12% alkoholu, takže dostatečně sladké, ale působilo lehce, svěže, ovocně. Doporučuju: kupovat!

Z červených mě nejvíc zaujaly první dva vzorky z Přítlucké Hory, Zweigeltrebe 06 PS i Svatovavřinecké 06 PS byla lehká, ovocitá vína, nečekaně jemná. Vladimír Šabata tvrdil, že jde o samotok, tedy víno z moštu získaného jen lehkým lisováním, bez použití tlaku. (Tabulková data o bezcukerném extraktu se natolik liší, až ospravedlňují drobné pochybnosti.) Ochutnával se ještě (rybízový a makový) Cabernet Moravia 2007 PS a Rulandské modré 2006 PS. Na závěr večera dal pan Šabata v plen překvapení, moravské Pineau (nebo moravský Pineau?), vinný mošt „dolihovaný“ pálenkou z vína. Francouzské Pineau jsem ochutnával jen párkrát, takže nemám přehled, ale šabatovská verze byla příjemná a sladká, radostné pití pro dámy. Bohužel, není na prodej.

Po skončení programu nastala volná zábava s dopíjením. Snažil jsem se doplnit si znalosti o bílých vínech, která jsem na začátku propásl pozdním příchodem, ale Neuburské, Veltlín ani Chardonnay u mě nepřekonaly krásné rulandské šedé. (Nejlepší možná bylo Rulandské bílé, už se na mě nedostalo.) Příjemné prostředí a klidná atmosféra patřily ke kladům večera. Největším kladem byla možnost ochutnat (dobrá) vína s výkladem vinaře. Pan Šabata je uváděl lehce a zábavně. Společnost vinných fanoušků postávala kolem stěn sklepa, vlídně i spiklenecky jsme se na sebe usmívali a útržkovitě komentovali dojmy z vína. Dcery pana Horešovského roznášely stylový chleba se škvarkovou pomazánkou. Zajdu zase.

Máte rádi sázky? Risk? Já ano. Fortunu jsem si zamiloval už v roce 1990. Miluju mariáš, protože tam se taky vsázíte, rád sázím na sportovní výsledky. Nejsem hazardér ani imbecil, na domácí fotbalovou ligu nesázím. Ale i sázky na mezistátní fotbalové zápasy někdy dopadají všelijak, jako když mi před mnoha lety na mistrovství světa ve fotbale ve skupině prohrálo Německo s Alžírskem 1:2. Potom mějte rádi Němce. Koupě nového vína je někdy taky sázkou. U starších vín často nevíte, zda bylo víno správně skladováno, a to nemluvím o korkové vadě a dalších možnostech ztráty. Koupit dražší víno je už tak trochu ruleta.

Můj vztah k dražbám se odvíjí od Jamese Bonda a Fabergého vejce. První praktickou zkušenost s dražbou vína jsem už popisoval tady, někdy na začátku devadesátých let jsem vydražil v Buchlovicích láhev úžasného německého Kerneru za 400 Kč ve prospěch místního domova důchodců. Už tehdy jsem o tom napsal, že „je to jiný zážitek, popíjet víno, které si vybojujete na dražbě, než víno přinesené z Globusu z akce 3 lahve za cenu 2! Myslím, že to platí obecně, že u vína hraje velkou roli jeho historie, nebo alespoň váš soukromý vztah k tomu, jak jste ho získali.“ Nebudu vymýšlet nic nového, líp bych to ani dneska neřekl.

Když přišla někdy v dubnu e-mailem od Dominců nabídka zúčastnit se jakési rychloaukce vína, posedly mě panské choutky. Četl jsem zrovna na webu o Aničce Grosové z burgundského Vosne-Romanée a v nabídce bylo pár kousků z ročníku 99, a ucítil jsem chuť vyzkoušet něco nového. Tak jsem z e-mailového seznamu vybral tři burgundy, jako dražební strop jsem napsal lakomých 1200 Kč a za týden mi přišlo oznámení, že mám Chambolle-Musigny 99 od Francoise Parenta za 1100 Kč a jestli nechci ještě koupit něco z toho, co se vydražilo navíc. Furiantsky jsem přikoupil Coudoulet de Beaucastel 98 ze slavného Château de Beaucastel za 560 Kč.

Na vína došlo až v červenci, ale všechno to těšení se, mazlení s lahvemi a vyzvídání informací patří k potěšení z vína, takže jsem nijak nespěchal. První jsem otevřel Coudoulet. Je to druhé víno z Châteu de Beaucastel (proslaveného svým Châteauneuf-du-Pape). Coudoulet patří (pouze) do apelace Cotes-du-Rhone a jak praví firemní web, jde o cuvée Grenache (30%), Mourvèdre (30%), Syrah (20%) a Cinsaultu (20%). Hrozny se pěstují na 30 hektarech vinic nazvaných „malý Beaucastel“ ležících hned vedle vinice Château de Beaucastel, ale už za hranicí apelace Châteauneuf-du-Pape. Pokud jste fanoušky kostrbatých překladů půdního složení, poslužte si sami tady. Mají tam krásné fotky těch kulatých kamenů, které přes den akumulují sluneční teplo a v noci ho předávají hroznům. Ještě jsem vyčetl, že po ruční sklizni byly hrozny krátce zahřáty na 30^oC a poté zchlazeny na 20^oC a macerovány 12 dní. Odrůdy kvasí separátně a výsledná směs se míchá až po jablečno-mléčném kvašení. Zraje 6-8 měsíců ve velkých dubových sudech.

Ochutnávka začala mírným zklamáním. Víno mělo hlubokou nazrálou cihlovou barvu, ale 90 minut po otevření mělo mizivou vůni. Po další hodině se rozdýchalo do likérové vůně s rozinkami, jemným kořením a lékořicí, s trochou lékárenských vůní. Později se ještě objevila zapařená kůže. Nakonec jsem se usnesl na hlavních dojmech: černorybízový a jahodový džem a apatyka. V suché chuti překvapily nízké kyseliny, jemná kořenitost, díky které víno vůbec nepřipomínalo mladé (a levné) CDR, jak je znám. Husté tóny lesního ovoce, zejména přezrálé borůvky a ostružiny, až likérový dojem. Sušené bylinky. Ke konci chuti se objevuje stará káva, ale kupodivu to celé nepůsobí nepříjemně. Bral jsem to popíjení jako sváteční záležitost s deset let starým vínem, které sice působí mírně zoxidovaně, ale ne lacině nebo ošklivě. Převládá harmonie, víno příjemně zestárlo a proměnilo se. Na dně poslední skleničky jsem našel tolik depotu, jakoby tam někdo vyklepal fajfku.

O týden později jsem otevřel i původní důvod celé dražby, Chambolle-Musigny „La Truffe“ 1999 od Francoise Parenta a Château des Guettes. Přiznám, že jsem šel do dražby hlavně pro Chambolle 99 od Annie Gros, a toto víno jsem si dal jako záložní variantu. Bylo málo času na rozhodování a nestihl jsem vykutat dost informací, ale z nějakých dat na webu jsem usoudil, že Francois Parent by mohl být otcem Anne Grosové a že snad dokonce zpočátku pomáhal dceři jako sklepmistr. Ani teď se mi nedaří najít na webu víc než jen adresu firmy v Beaune a původní odhad o příbuzenství s A. Grosovou už nedokážu ověřit. Ale kdybych tehdy znal krásnou etiketu s lanýžem (truffe), neváhal bych a stejně koupil. Víno má krásnou tmavou barvu bez výrazných známek nazrálosti. Je trochu zkalená (bez filtrace?) ale spíš ovocně rudá než nazrálá. Tohle že má být ročník 99? Vůně je elegantní, jemná a noblesní. Čisté švestky ve vůni přecházejí až do švestkového džemu. Etiketa sice upozorňuje na vůni lanýžů, ale s těmi se setkávám tak zřídka, že by to ode mě byla spekulace, kdybych je ve vůni hledal. Jak je vidět z fotky, pro porovnání jsem si otevřel moravský Pinot z jakési výstavy, ale rozdíl byl výrazný, asi jako bych četl encyklopedii s nepatřičně silnými dioptrickými brýlemi.

Chuť má v nástupu slušné kyseliny a dokonce i trochu trpké třísloviny. V dochuti třísloviny úplně převládají, takže celkový dojem z chuti je spíš plochý, ovocné chutě se tolik neprosazují. Co slibuje elegantní vůně, to chuť nesplní. Nejpřekvapivější je dojem, že očekávané znaky stáří nenacházím, naslepo bych tipoval 3 roky staré víno. Ani trochu té zkušenosti nelituju, s tak starými víny se prostě běžně nesetkávám. Až se příště objeví nová nabídka, nejspíš zase zkusím něco vydražit.

Krásné sobotní odpoledne podpořilo akci, kterou pořádá Český archiv vín spolu se soutěží Vinař roku. V Dobřichovicích se dal strávit příjemný den s celou rodinou. Naše dcera si zaskotačila na pouti i zatancovala s cimbálovkou, moje žena si koupila talířek francouzských sýrů, poseděli jsme si u jezu, pokecali s kamarády a známými, se kterými se potkáváme i na podobných akcích na Moravě, a zavládla všeobecná spokojenost.

Na místě jsem našel kromě snad třicítky stánků výrobců (a prodejců) vína taky šermíře, kolotoč a řadu dalších světských atrakcí, prodej francouzských sýrů, tradiční jazz i cimbálovku (trochu bezradně křižující repertoárem z břeclavska přes univerzální Horňácko až po kyjovské Dolňácko). Možná se právě na cimbálovce dá ukázat rozdíl mezi dobřichovickou poutí a moravským koštem: být to na Moravě, pořadatel by nenechal muziku hrát na podiu přes zvukovou aparaturu, ale v koutě pro hlouček fanoušků. Muzika by tak zvyšovala stánkový prodej mnohem víc. Bylo by to tak všechno mnohem klidnější, volnější, uměřenější a koštování vína přejícnější, ale zase by nepřišlo pár tisíc návštěvníků, jako chodí do Dobřichovického zámečku. To se potom těžko radí…

Takže zpátky k vinařům a jejich vínům. Vína se ochutnávala kupónovou metodou, ale obsluha byla vstřícná a většinou umožňovala i ochutnávání zdarma po mini-vzorcích, takže se mi povedlo ochutnat spoustu vín. U mnoha z nich nemám žádné poznámky, protože je diskvalifikovala teplota podávání. Konečně jsem viděl Vinařství Koráb, které se specializuje na vína ze starých vinic. Ochutnal jsem 3 bílá vína, ale u všech jsem měl problém s teplotou, byla přehřátá a nepůsobila zajímavě. U stánku Vinařství Kolby jsem ochutnal Neuburské z roku 2002, bylo pěkné, ale cena mě odradila (460 Kč, tato vína skutečně nejsou pro každého, a a prodejce si asi s cenou nemusí dělat starosti). Líbil se mi Vlašák 2007 VzH z Vinařství Šebesta z Březí u Mikulova, hustý, s jemným zbytkovým cukrem (i když jinak fandím vlašáku vodovému, ve kterém víc vynikne mineralita). Znovu jsem zkoušel Nové vinařství a znovu bez úspěchu, VZ ani RR mě neoslovily (ale jak čtu poznámky ostatních webových psavců, většinou mají Nové vinařství v oblibě, takže pokud jste s jejich víny spokojeni, najdete si dost četby jinde). Líbilo se mi naopak u stánku milotického Vinařství Krist (hlavně RR 06 VzH, suchý, ale plný v chuti).

U stánku Vinselektu Michlovský a.s. jsem se napoprvé chytil na sekt, taky proto, že ho měli krásně vychlazený. Šel jsem si pro něj dvakrát, abych se pokusil eliminovat smyslový rozptyl daný okolními teplými vzorky a naopak mojí blažeností nad dobře vychlazeným sektem v horkém odpoledni. Eliminovat šálení smyslů se mi nepovedlo, ale vemtočert, ten sekt mi prostě v tu chvíli sednul a je to fuk, jestli to bylo sektem samotným nebo okolními podmínkami. (Na koštu vína bych nadával, ale na pouť to bylo výborné.) U stánku Vinselektu Michlovský a.s. měli i dva výborné ryzlinky. Sladčí 2005 mně chutnal víc, než elegantní, krásně uleželý a suchý 2003, ve kterém se výrazně prosazoval sud, ale když jsem se u RR 2003 zeptal na cenu, ztratil jsem zájem (475 Kč, mimořádný úlet).

Nakonec jsem si ze všech stánků oblíbil VSP Všenory s.r.o., která dováží moselské ryzlinky. Lehké, pitelné, s výraznou kyselinkou, s krásně zakomponovaným zbytkovým cukrem (i bez cukru) a s cenami pod 200 Kč (a to včetně marže dovozce :o(. Nebyla to nejlepší vína toho dne, ale určitě měla nejlepší poměr kvality a ceny. To byl můj objev dne, dobré víno za výbornou cenu. Zobecnění se nabízí, ale nechám ho na vás.

Zmiňovanou soutěž Vinař roku vyhrál Petr Skoupil z Velkých Bílovic. Soutěž do jisté míry kopíruje oblíbenou kategorii „nejlepší kolekce vín“ z moravských vesnických koštů (taky se jí na moravských koštech neoficiálně přezdívá Nejlepší vinař). Hodnotí se kolekce pěti (šesti?) vín a vyhrává ten, jehož kolekce získá nejvyšší bodový součet. Letos jsem se dozvěděl jen to, že vyhrál Petr Skoupil se součtem 409,2 bodu (z pěti vzorků), druhý byl Vinselekt Michlovský a.s. se součtem 406 bodů a třetí Čebav s.r.o. se součtem 402,2 bodu. Ještě jsem zaregistroval zprávy o porotě nabušené renomovanými sommeliery (John Salvi, M.W., Annemarie Foidl, Ivo Dvořák, Jakub Král, Josef Valihrach, Klára Kollárová). Průměrné ocenění kolem 80 bodů ukazuje buď na šetřivost poroty nebo na velmi průměrnou kvalitu hodnocených vín. Možná to bude komentovat někdo jiný, kdo o té soutěži ví víc.

Bylo to pěkné odpoledne s rodinou na pouti a s ochutnávkou vína.

V souvislosti s víny PPS Agro Strachotín jsem od fanoušků moravských vín slýchal jen přezíravé poznámky. Moje dřívější zkušenosti s podnikovou prodejnou byly špatné, protože prodejna má otvírací dobu 8-15 hodin. Kdykoli jsem v minulosti projížděl Strachotínem, bylo to vždycky navečer, pro mě by byla lepší otvírací doba 16 – 19. Ale jeden červencový týden jsem trávil ve Strachotíně, a tak jsem vešel i do prodejny PPS Agro.

PPS AGRO Strachotín obhospodařuje 92 hektarů vinic ve vyhlášených vinařských obcích Popice, Pouzdřany a Strachotín. Vlastní výroba podniku je 200.000 litrů vína. Poznáte je podle sympatického loga s ptáčkem – vlhou. Mírně nepřehledný web má chvályhodně zpracovanou stránku o vinicích, na které se dá najít i to, že strachotínská vinice Nad Sklepy je už 43 let stará.

Batoh negativních očekávání ze mě spadl hned za dveřmi. Z ulice se vchází do krámku, jednoduše zařízeného jako místnost s dlouhým stolem. Službukonající paní se omlouvala, že je tam jen na záskok po dobu dovolené, ale ochotně mi snášela vína k ochutnávce. Z velké chladicí skříně vytahala několik otevřených lahví a k mé radosti bylo zřejmé, že tady jsou na ochutnávání zařízení – velké plus, v moravských vinařstvích bohužel stále ne běžné. (Přijel jsem tam přímo z Pouzdřanského vinařství Kolby, kde jsem zastihl jen traktoristu, který nad mým dotazem po ochutnávkách a prodeji vína jen udiveně vrtěl hlavou.) Na malém barpultu byla dokonce připravená keramická nádoba na odlívání zbytků vína!

Začal jsem ryzlinkem vlašským 2007 PS, moje poznámky kvůli špatnému osvětlení neobsahují poznámky o barvě vína, ale zapsal jsem si, že vůně je ovocná a kořenitá a chuť výrazně minerální, spíš až moc, protože mě tohle víno úplně nebralo. Veltlín zelený 2005 PS je pěkné lehké víno s kořeněnou vůní, nasládlou chutí s typickým pepřovým závěrem, cena 100 Kč. Jednoduché příjemné pití, hned jsem jednu lahev koupil. Neuburg 2005 PS byl na mě příliš kyselý. Rulandské šedé 2007 ve výběru z bobulí mělo zlatavou barvu, hustou vůni a pěknou suchou chuť. V chuti trochu vystupuje alkohol, taky aby ne, když je ho tam 16 % ! Ale tohle víno mě bavilo, koupil jsem. Cena kolem 160 Kč.

Barikovaná Frankovka 2003 PS měla světlou barvu, vůni rozdrcených pecek třešní (marně jsem se snažil to popsat lépe) a prázdnou nakyslou chuť – ale možná to bylo už příliš dlouho otevřenou lahví? Rulandské modré 2006 Výběr z hroznů mělo slušnou barvu, ve vůni směs všemožného ovoce i zeleniny, nevyhraněnou, ale lehce navinulou. Chuť řídká a jde spíš do zeleniny než do ovoce, takže jsem taky nekoupil.

Nejspíš by si někdo jiný vybral jiná vína. Já jsem přijel s negativním očekáváním a odjel nadšený, protože jsem se setkal s příjemně vstřícnou obsluhou, ochutnal šest vín, která byla na ten den připravena k degustování, a dvě z nich jsem si koupil. Veltlín jsme vypili s ženou ještě ten samý večer a splnil očekávání. Přezrálé rulandské šedé vykvašené dosucha na 16 % alkoholu na svou chvíli ještě čeká. Ale když jsem si v PPS Agro vybral víno já, asi by si tam vybrala většina fanoušků, i kdyby to měla být úplně jiná vína.

Tak jsem zpátky v civilizaci po třech dnech v rajské zahradě, ve kterou se každý třetí červencový víkend v roce proměňuje městečko Velká nad Veličkou. Jedenapadesáté Horňácké slavnosti pro mě začaly páteční večer a skončily v neděli kolem čtvrté odpoledne, kdy konečně začalo na zahradu kuželovského větrného mlýna (domácí mu říkají Horňácký větrák) pořádně pršet a já jsem to při posledním vystoupení zabalil a jel domů. No jak by nezačalo foukat a pršet, když Horňáci spustí svůj větrák! (O tom, co je to Horňácko, se dočtete všelikde jinde, ale třeba taky tady a tady a tady.)

Cestou jsem viděl tyhle blumy, po folklóru druhý pramen horňáckého bohatství. Vlastně ani nevím, jak se to správně jmenuje, ale je mi jasné, co z toho nakonec bude. Proslulou horňáckou slivovici mě ještě za studentských let v Praze učila pít slečna z Hrubé Vrbky. Jako student jsem znal jen levné koňaky, a její padesátiprocentní slivovici jsem usrkával podobně, jako bych ji ochutnával. Smála se mi, „To se necucá! Musíš si udělat slinu a polknout, kopnout to tam!“ Naučiua mě ju piť po deckách, ze skueniček od horčice (přepisuju horňácky).

V sobotu ráno jsem po mnoha letech zase viděl svítání nad Strážnou Hůrkou. Měli jsme úplněk a svítání bylo tak pěkné, že ani nejlepší výtvarník Večerníčků by to líp nenamaloval. Nabírané dešťové mraky jako krajkové ovečky nad světlající oblohou, do toho loučící se houslisti, odcházející zpěváci a tanečníci. Zpěváci si nad ránem vzpomínali na nejnepravděpodobnější sloky písniček („A nesložil si to?“ zeptal se jednu chvíli horňácký houslista zpěváka, nedůvěřivě).

Naštěstí jsem tady zase potkal spoustu lidí, které vídám jenom tady – mimo jiné i Angličana Richarda, který objíždí spoustu let moravské a slovenské folklórní festivaly a kterého jsem viděl naposled před pěti lety. (Vezl jsem ho v neděli z Kuželova do Veselí a vysvětloval mu, proč Češi a Slováci tak radostně přijímají Euro, nechápal to.)

Ani nevím, co o Horňáckých slavnostech napsat, protože každý tam jezdí kvůli něčemu jinému. Základem je samozřejmě muzika, ale i moje zážitky se za ta léta, co tam jezdím, proměňují. Zpočátku jsem míval víc společenských zážitků, postupem času převládly ty hudební. V Hrubej Vrbce jinší svět, tam jsou dívky jako květ!

V pátečním hlavním programu se předváděla lidová pouť ke svatému Antoníčkovi, a když se hrála zpověď, vzpomněl jsem si, že když jsem byl na Horňáckých poprvé, nejenže na podiu žádný kňaz nebyl, ale před programem ještě nastoupili SNB s vlčáky (vedenými Pomocnou stráží SNB) a všem nám zkontrolovali občanky, dostali totiž hlášení, že na festival se sjíždějí podezřelé máničky z Prahy. Uklidňoval jsem tehdy kamaráda znervoznělého rafajícím vlčákem, který se sebevražedně hádal s esenbákem „jen ať si nás zapíšou, aspoň se neztratíme.“

Sweet Harry Havelka je na fotce omylem. Chtěl jsem vyfotit basistu Jaroslava Smutného a zachytit na fotce velikou radost z muziky, která z něj až fyzicky sálala, a Ondřeje Havelku jsem objevil na fotkách až doma. Ale nic proti tomu, na srpnových Ozvěnách Horňácka mají hrát i Havelka a Melody Mejkrs (přepisuju důsledně horňácky), do Velké jezdí možná déle než já.

Jedním z mých hrdinů letošních Horňáckých byl právě pan Smutný. Nejenže je to pan Basista, tvrdí muziku a na basu hraje ďábelské sólové party, ale rozdával živočišnou radost při pátečním jam sessionu i při sobotním hraní s muzikou Mirka Minkse.

Tahle muzika mě překvapila nejen pódiovým hraním, ale i tím, jak zahráli sobotní jam session – lidovou zábavu po skončení programu na hlavním pódiu. Minksova muzika je, aspoň předpokládám, rodinná kapela, ale opticky je poskládaná z různorodých typů. Díky tomu, že si Minkse pamatuju jako hubeného mladíčka, baví mě, jak mi dnes stále víc připomíná sedláka.

Půvabná houslistka, mladíčci v kapele a basista Smutný to dokonale doplňují, ale jejich muzikantský výkon ze sobotní noci byl úžasný. Připomněl mi primáše Jožku Kubíka, který prý říkával, „nač jsou nějaké súťaže. Mezi ožralých ludí nás pusťte, tam sa ukáže, jak kdo hraje.“

Vylovím z paměti další hrdiny slavností, jak si je pamatuju. Martin Zálešák zpíval s muzikou Martina Hrbáče a exceloval v písničce, kterou znám od Františka Okénky. Zálešák je tenor jako hrom, jako když na vás přijde bouřka uprostřed roviny a nemáte se kam schovat. Písnička taky stojí za citování, škoda že nemůžu ocitovat i s melodií: „Byla jedna Andulenka, Anka, / Ona si tú krepelenku zamkla / Až k ní došel ten vrbecký stárek / Odrazil jí od krepelky zámek. Joj!“

Zábavu u horňácké muziky táhnou skoro výlučně chlapi, ženským je dovoleno jen tancovat, takže jsem málem prošvihl Sboreček žen z Lipova. Nezapsal jsem si žádné komentáře, ale jejich zpěv se nedal přeslechnout, i když vlastně u Horňáků očekávám hlavně mužské sedlácké nebo verbuňky. Jednoduchý zpěv bez ozdob, teď vydaly cédéčko. S trochou štěstí si ho pořídím.

Osmdesátiletá Anna Kománková zpívala krásně čistě pětitisícihlavému davu, tak, že jste se mohli cítit jako byste seděli s ní sami v místnosti, kde by zpívala jen vám. Neumím popsat – že devětašedesátiletý Martin Hrbáč zvládá noční hraní pro dvěstěhlavý dav mírně podnapilých zpěváků a tanečníků, to si vysvětluju tělesnou konstitucí moravského pořízka, ale pro osmdesátiletou zpěvačku paní Kománkovou nemám vysvětlení. „Ty nohy už mně neslúží,“ komentovala to paní Kománková, a když s ní moderátorka pátečního pořadu zapřádlala hovory na téma balení kluků zamlada, řekla to též stručně. „My sme na ně u muziky tak kůkaly…“ a pomáhalo to? „Pomáhalo.“

V závěru sobotního programu mě překvapilo vystoupení kapely nejmladší generace muziky z Lipova, Lipovjánku. Nezletilá muzika hrála nečekaně suverénně, s jasnými linkami nástrojů a jednoduše účelnými houslovými party. Nesnažili se ohromit technikou, hráli jaksi služebně, účelně, sloužili muzice a bylo v tom cítit sebevědomí. Ale muzikálnost se tady asi rodí snadno jako na břeclavsku všechno co roste ze země. To píšu s nepokrytou závistí, protože já si před horňáckou muzikou sólo nezazpívám. Už jsem viděl přehnaně sebevědomé mládence, které majstr Hrbáč odháněl od muziky výmluvným gestem s hrozícím smyčcem.

A to je další milník mojí paměti, protože každé vystoupení muziky devetašedesátiletého Martina Hrbáče je svátek, a vidět jeho hraní na volné zábavě pro lidi, kde každý může přijít a poručit si vlastní písničku, to je pro mě něco jako pro předškoláka vánoce. Jako degustační vzorek nabídnu pro kolegy f***bloggery video z mobilu. Píseň pojednává o zdravé výživě v typicky horňáckém duchu.

Rovnou se omlouvám, stál jsem za cimbálem a nejvíc je tam slyšet békání připitého zpěváka po mé levici. Pro posluchače nezvyklého horňáckému dialektu přikládám přepis textu: „Jaký frištuk, taká večera./ Včera byla husa pečená. / Ale dneska ráno, prevelice málo, / Běda preběda!“

Největším hitem se pro mě stala píseň, kterou jsem v pátek slyšel poprvé. „Šak si moja koralenko dobrý lék“ se hrála nejmíň třikrát, a to jsem nebyl všude. Zajímavé je, že některé písně, které se zhusta prosazovaly v mých mladých letech, jsem letos neslyšel vůbec („Ej, čo som to porobil na dětvanskom mostě, / Hodím sa do vody, nebudem v arestě“ si chtěl tehdy zazpívat každý). Píseň pojednává o tom, co má zpěvák nejradši a je tam přítomná i smrt – ostatně každá opravdová poezie je o těch třech věcech, a to jsou život, láska, smrt. Nepodařilo se mi nahrát ji pořádně, ale úvodní sloky můžete vidět tady dole s Martinem Čambalem. Vydržte, bude to stát za to.

Druhou část písně jsem nahrál v sobotu v noci při volné zábavě s muzikou Martina Hrbáče. Zase za cimbálem a s falešným zpěvem z davu.

Dopustím se teď vlastní myšlénky. Jedním z atributů lidové písně, ba přímo podmínkou jejího uznání za opravdovou lidovou píseň, je bezživotí jejího autora. Autentická lidová píseň nemá známého autora a její autor by měl být bezpečně na onom světě. Nerad bych se mýlil a nebudu se hádat, ale vsadil bych se, že autora této písně jsme v sobotu mohli zahlédnout na Horňáckých slavnostech.

Nesoudím tak jen z náhlého vynoření téhle písně. „Kdyby byla z marijánu, šafránu,“ podobná podmínka je často používaná v lidových písních (Kdyby tady byla taková panenka nebo Scarbourough Fair odjinud) je tady použitá jinak, bezvýchodně: „z tej lavice nikdy více nevstanu.“ Nemůžu si být jistý, ale pár lidových písniček jsem už slyšel a na podobný obrat použitý v takové souvislosti si nevzpomínám. Taky si myslím, že před sto nebo dvě stě lety převládal ve společnosti úplně jiný vztah ke kořalence, než je ten prezentovaný v písni, takže by se píseň těžko šířila ústním podáním.

A pokud mi napíšete, že autora znáte, rád ho odměním za použití autorských práv, nejraději lahví něčeho tekutého, určeného k rychlé spotřebě. Ještě se nechystám na pohřeb, ale tuhle písničku bych si na něm přál zahrát!

P.S. A protože je tohle wine-blog, tak abych nebyl úplně off-topic, dodávám, že jsem s sebou měl Riesling AOC 2002 z hunawihrské Domaine Sipp-Mack. Díky nesmyslně vysoké teplotě podávání jsme si kromě medově-lipových vůní užili i noblesní petrolejové chuti. Jako poklonu všem folkloristům, s kterými jsem víno sdílel, dodávám, že všichni určili „ryzlink, hodně starý“ a někteří dokonce ukázali do Alsaska. Na druhý den jsem měl kabinetní Vlašák 2007 z věstonického Vinohradu CZ, zbytek jsem vezl domů a dopil pozdě večer doma, bez závad a s chutí. Tomu říkám parádní vlašák, mikulovské Chablis! Tož tak.

Bože, to je léto! První den dovolené otevřené sklepy v Pavlově, druhý den Poysdorf (Veltlíny…), třetí den Hrušky, čtvrtý den Salon vín ve Valticích, pátý den PPS Agro ve Strachotíně, a další dny ještě Otevřené sklepy ve Věstonicích, Mikulov, Tanzberg, Kolby, taky Otevřené sklepy ve Vlkoši. Snáz se to všechno projede než napíše! Ale Tanzberg nevynechám – psal o něm už jednou v zimě, takže jsem cestou z mikulovského koupaliště přemluvil ženu a děti, aby zabočili do Bavor a hodinku mě tam nechali.

Někdy to zhlehčuju a říkám, že renomovaná moravská vinařství se odlišují hlavně tvarem lahve, ve které svá vína prodávají, a cenami. Tanzberg dostal do vínku dokonalý marketingový obal, počínaje stylovými (novými) budovami v Bavorech a konče exkluzivní lahví a etiketami, a přestože mě zajímá, co do těch lahví dávají, stejně mě ovlivňuje respekt k jednotnému stylu, kterým se prezentuje.

V mnoha moravských podnicích stále ještě není zvykem nabízet návštěvníkům ochutnávku, Tanzberg alespoň v turistické sezoně je na to zařízený, dokonce má ceník ochutnávek, kde je půldeci každého vína oceněno (ceny kolem dvacky). Pro mě to v tom horkém červencovém dni byla úleva, sice jsem z ciziny zvyklý na to, že ochutnávka je zadarmo, ale to je ochutnávka pro ty, kteří přišli víno koupit. Já jsem do Tanzbergu zašel s tím, že chci jen ochutnávat, a ceník mě ušetřil rozpaků – v takovém případě si za ochutnávku rád zaplatím, namísto toho, abych špekuloval, kterou lahev si mám koupit jako poděkování za ochutnávku.

Připravený je dokonce ceník se základními analytickými hodnatami nabízených vín. Chválím a tleskám, jen by pro mě nemusel být údaj o extraktu uváděn jako „extrakt veškerý,“ který si musím přepočítávat na obvyklejší „bezcukerný extrakt.“ Začali jsme rýňákem 2006 PS z Turoldu, suchým vínem s 13,7 % alkoholu. Má pěknou lipovou vůni a neodbourané kyseliny (7,5 g). Další poznámky nemám, ale soudím z toho, že se mi cena (226 Kč) zdála vysoká.

Chardonnay 2006 PS z Turoldu přeskočím, nastal u něj už dříve zmiňovaný generálský efekt, láhev byla zoxidovaná a druhá, náhradní, nebyla. Ryzlink vlašský 2007 kabinet z Goldhammeru (12% alkoholu, 1,3 g cukru, 5,9 g kyselin, 17,7 extrakt, cena 175 Kč) má pěknou typickou odrůdovou vůni a příjemnou kyselinu. Hádal bych na odbourané kyseliny, kdybych nevěděl, že něco takového se na Moravě u bílých nepraktikuje. Pěkné nenáročné víno, jen ta cena…

Pinot gris 2005 z Turoldu je už podle vůně typický šeďák s pěknou barvou a 14,9 % alkoholu a šesti gramy zbytkového cukru. Při vší úctě, byl bych zvědavý na šeďák s menším alkoholem a vyšším cukrem, zrovna u šeďáků mám cukr rád. Taky extraktu je možná míň, než by mohlo být.

Červená vína jsme začali jakostním Zweigeltrebe 2005 z Novosedel, pěkným, ale jaksi obyčejným, za cenu odpovídající spíš neobyčejnému zweigelu (160 Kč).

Cabernet Sauvignon 2005 PS z Turoldu má krásnou barvu a typickou hustou vůni, až marmeládovou. Tohle víno mě z ochutnávky zaujalo nejvíc, stojí sice 250 Kč, ale kdybych měl něco koupit, byl by to tento CS. (Ehm, tedy pokud bych překousl tu cenu…)

Pinot Noir 2005 PS z Růžové hory (232 Kč) jsem přeskočil, věnoval jsem se mu na podzim. Rovnou jsem si vyžádal tanzbergský trumf, Pinot Noir 2005 výběr z bobulí z Anenského vrchu (14,6 % alkoholu, 2,9 g cukru, 4,2 g kyselin, 31,1 g veškerý extrakt, cena 420 Kč). Má úžasnou barvu, plnou a nazrálou s až kávovými tóny, domácí vůně – trnky, ale v chuti vystupuje alkohol a vládnou kyseliny a třísloviny, za 420 Kč zklamání.

O zábavné epizodě se zvětralou lahví Chardonnay jsem se už tady zmiňoval, dodal bych, že „to se může stát,“ nebýt jedné věci. V degustační hale Tanzbergu jsou vína uskladněná v chladicím boxu s dusíkem, kde by vína měla být před oxidací téměř dokonale chráněná. Kdysi jsem se zajímal o italské skříně Enomatic, kde nejjednodušší konfigurace pro 8 lahví stojí asi 250.000 Kč. V Tanzbergu mají podobný systém od jiné firmy, ale namísto dusíkové ochranné atmosféry jsou lahve uzavřeny korkem a tahle drahá hračka slouží jen jako chladnička. Jediný závěr, který mě napadá je, že od nastavení původní ideje projektu Tanzbergu dodneška uteklo spousta času.

Jak původní ideje běžným provozem korodují a drolí se, může se někdy stát, že z nich zůstanou jen pěkný obal a vysoké ceny. Přeju Tanzbergu, aby to nebyl jejich případ. Každopádně mají v Bavorech pro návštěvníky vinařství v našich končinách nezvyklý (a chvályhodný) ochutnávací program, takže se mými poznámkami neřiďte a vybírejte si sami. Navštivte Tanzberg (a napište mi do komentářů, co jste si vybrali)!

V poslední době jsem tady několikrát jásal nad tím, jak to vypadá, když malí vinaři – konkurenti spolupracují. Záminkou mi byly (nebo ještě budou) Otevřené sklepy v Novém Poddvorově, v Pavlově, v Hruškách nebo Věstonicích. Ze všech těchto akcí mám výborný pocit, protože se vinařům – konkurentům podařilo pro návštěvníky společně zorganizovat příjemné ochutnávky, jaké by jeden každý z nich připravit nedokázal, propagovat svoje vína (a ještě to nejspíš všechno zařídit tak, aby na tom nikdo z organizátorů neprodělal). A jak to vypadá, když spolupracují velké vinařské podniky? Navštivte Salon vín ČR 2008 ve Valticích.

Když byly v zimě zveřejněny výsledky, kolega překřtil Salon na Salon vín Michlovského. Nekomentoval jsem to, protože jsem tam ještě nebyl. První červencový týden jsem ale Valtice navštívil, a stále ještě vstřebávám dojmy a ne a ne je strávit… Expozice je v krásném valtickém zámku. Proběhl jsem ji rychle, protože jsem měl venku ženu a děti. Za 349 Kč máte 90 minut se skleničkou (tu potom musíte vrátit) a můžete ochutnávat z 98 vystavených vín (vystavených jich je stovka, ale dva sekty nejsou otevřené). Vybíral jsem si vína suchá a ochutnal jsem jich třicet, včetně několika (málo) zvětralých, příliš dlouho otevřených vzorků. Hned na začátku mě zaujal vzorek č. 1, výrazně minerální Vlašák 05 PS z Liščího vrchu od Mikrosvínu. Taky se mi líbil vzorek 23, Rulandské bílé 2006 PS od Moravína, rulanda typická ve vůni i v chuti, svěží a kupovatelná. Od Moravína mám ještě poznámky u čísla 51, Frankovka rosé 2006, pěkné, ale není svěží, je bez vzrušení – byl bych zvědavý na ročník 2007, ale už ne na rosé 2006 v létě 2008. Podobné pochyby jsem měl u několika vín, ale pro nedostatek času jsem je zahrnul do kolonky „příliš dlouho otevřená láhev.“ Hodně mě zaujalo Rulandské modré 2006 VzH z Vinných sklepů Kutná Hora, včetně popisu s deklarovaným bezcukerným extraktem (30 gr/l) a výnosem (15 q/ha). Chci vyzkoušet celou lahev!

Z mého psaní tady asi vyplývá, že jen zřídka nakupuju víno v supermarketech. Raději si pro něj zajedu přímo k výrobci, občas i 1000 kilometrů, abych přitom poznal člověka, který ho vyrábí a prostředí, ve kterém víno vzniká. Většinou mi nestačí víno samotné, chci vědět víc o kultuře, která je s vínem spjatá. Mám raději cimbál a verbuňky než velkoobchodní ceníky a sezónní slevy. Přesto doufám, že dokážu poznat a ocenit dobré víno, a dobrá vína v Salonu jsou. Jen mi u nich chybí něco navíc, osobnost tvůrce, něco víc než jen dokonalé řemeslo. Dokonalá technologie se mi brzo přejí.

Kdybych měl návštěvě zdaleka předvést pár dobrých moravských vín, vůbec bych si nevzpoměl na Malverinu (vzorek 41, Michlovský), Dornfelder (vzorek 55 a 56, Michlovský) nebo Laurot (vzorek 59 a 60, můžete hádat, zase Michlovský). Názory mohou býti rozličné, … jenom dodám pro úplnost, že třeba Laurot 2005 (č. 60) bych si klidně koupil, ale nerozumím tomu, proč je v Salonu. Podobné poznámky („pěkné víno, ale co je na něm tak úžasného, aby bylo v Saĺonu?“) jsem si napsal u patnácti ze třiceti ochutnaných vzorků. Myslím, že spousta vín, které jsem ochutnával na vesnických Výstavách vína nebo Otevřených sklepích byla lepší než to, co jsem našel v Salonu. Odpovědní lidé by zřejmě argumentovali způsobem výběru vín do Salonu atd., ale mně jako návštěvníkovi je vlastně jedno, jaký postup pořadatel stanovil pro výběr vín do Salonu – tohle prostě není reprezentativní výběr nejlepších domácích vín, jak je znám já.

Jak vyplývá z informací z katalogu, v Salonu mohou být pouze vína, která se umístila na jedné z devíti nominačních výstav, vína, která výrobce do salonu přihlásí a která do Salonu vybere osmadvacetičlenná porota. Seznam členů poroty je v katalogu výstavy na straně 18, z fotek na straně 19 vyplývá, že výběr se neděje sumarizací samostatných nezávislých hodnocení porotců, jak je běžné u mezinárodních soutěží, ale společnou diskusí členů poroty nad ochutnávkou.

Přiznám se, že se moc nezajímám o velké vinařské podniky a osoby, které je reprezentují, ale i tak jsem v osmadvacetičlenné porotě našel 9 lidí, spjatých s největšími domácími výrobci vína. A těchto 9 velkých výrobců má v letošním Salonu celkem 47 vín. Takže vyhlašuju malý kvíz pro vinné detektivy – pokud někdo najdete víc angažovaných porotců a větší počet vín, které tito porotci vyrobili, než já, napište mi do komentářů. Katalog se seznamem porotců je tady, seznam vín tady. Kdo jich najde nejvíc, vyhraje láhev moravského vína – od malého výrobce, nezastoupeného v Salonu!