Máte rádi sázky? Risk? Já ano. Fortunu jsem si zamiloval už v roce 1990. Miluju mariáš, protože tam se taky vsázíte, rád sázím na sportovní výsledky. Nejsem hazardér ani imbecil, na domácí fotbalovou ligu nesázím. Ale i sázky na mezistátní fotbalové zápasy někdy dopadají všelijak, jako když mi před mnoha lety na mistrovství světa ve fotbale ve skupině prohrálo Německo s Alžírskem 1:2. Potom mějte rádi Němce. Koupě nového vína je někdy taky sázkou. U starších vín často nevíte, zda bylo víno správně skladováno, a to nemluvím o korkové vadě a dalších možnostech ztráty. Koupit dražší víno je už tak trochu ruleta.

Můj vztah k dražbám se odvíjí od Jamese Bonda a Fabergého vejce. První praktickou zkušenost s dražbou vína jsem už popisoval tady, někdy na začátku devadesátých let jsem vydražil v Buchlovicích láhev úžasného německého Kerneru za 400 Kč ve prospěch místního domova důchodců. Už tehdy jsem o tom napsal, že „je to jiný zážitek, popíjet víno, které si vybojujete na dražbě, než víno přinesené z Globusu z akce 3 lahve za cenu 2! Myslím, že to platí obecně, že u vína hraje velkou roli jeho historie, nebo alespoň váš soukromý vztah k tomu, jak jste ho získali.“ Nebudu vymýšlet nic nového, líp bych to ani dneska neřekl.

Když přišla někdy v dubnu e-mailem od Dominců nabídka zúčastnit se jakési rychloaukce vína, posedly mě panské choutky. Četl jsem zrovna na webu o Aničce Grosové z burgundského Vosne-Romanée a v nabídce bylo pár kousků z ročníku 99, a ucítil jsem chuť vyzkoušet něco nového. Tak jsem z e-mailového seznamu vybral tři burgundy, jako dražební strop jsem napsal lakomých 1200 Kč a za týden mi přišlo oznámení, že mám Chambolle-Musigny 99 od Francoise Parenta za 1100 Kč a jestli nechci ještě koupit něco z toho, co se vydražilo navíc. Furiantsky jsem přikoupil Coudoulet de Beaucastel 98 ze slavného Château de Beaucastel za 560 Kč.

Na vína došlo až v červenci, ale všechno to těšení se, mazlení s lahvemi a vyzvídání informací patří k potěšení z vína, takže jsem nijak nespěchal. První jsem otevřel Coudoulet. Je to druhé víno z Châteu de Beaucastel (proslaveného svým Châteauneuf-du-Pape). Coudoulet patří (pouze) do apelace Cotes-du-Rhone a jak praví firemní web, jde o cuvée Grenache (30%), Mourvèdre (30%), Syrah (20%) a Cinsaultu (20%). Hrozny se pěstují na 30 hektarech vinic nazvaných „malý Beaucastel“ ležících hned vedle vinice Château de Beaucastel, ale už za hranicí apelace Châteauneuf-du-Pape. Pokud jste fanoušky kostrbatých překladů půdního složení, poslužte si sami tady. Mají tam krásné fotky těch kulatých kamenů, které přes den akumulují sluneční teplo a v noci ho předávají hroznům. Ještě jsem vyčetl, že po ruční sklizni byly hrozny krátce zahřáty na 30^oC a poté zchlazeny na 20^oC a macerovány 12 dní. Odrůdy kvasí separátně a výsledná směs se míchá až po jablečno-mléčném kvašení. Zraje 6-8 měsíců ve velkých dubových sudech.

Ochutnávka začala mírným zklamáním. Víno mělo hlubokou nazrálou cihlovou barvu, ale 90 minut po otevření mělo mizivou vůni. Po další hodině se rozdýchalo do likérové vůně s rozinkami, jemným kořením a lékořicí, s trochou lékárenských vůní. Později se ještě objevila zapařená kůže. Nakonec jsem se usnesl na hlavních dojmech: černorybízový a jahodový džem a apatyka. V suché chuti překvapily nízké kyseliny, jemná kořenitost, díky které víno vůbec nepřipomínalo mladé (a levné) CDR, jak je znám. Husté tóny lesního ovoce, zejména přezrálé borůvky a ostružiny, až likérový dojem. Sušené bylinky. Ke konci chuti se objevuje stará káva, ale kupodivu to celé nepůsobí nepříjemně. Bral jsem to popíjení jako sváteční záležitost s deset let starým vínem, které sice působí mírně zoxidovaně, ale ne lacině nebo ošklivě. Převládá harmonie, víno příjemně zestárlo a proměnilo se. Na dně poslední skleničky jsem našel tolik depotu, jakoby tam někdo vyklepal fajfku.

O týden později jsem otevřel i původní důvod celé dražby, Chambolle-Musigny „La Truffe“ 1999 od Francoise Parenta a Château des Guettes. Přiznám, že jsem šel do dražby hlavně pro Chambolle 99 od Annie Gros, a toto víno jsem si dal jako záložní variantu. Bylo málo času na rozhodování a nestihl jsem vykutat dost informací, ale z nějakých dat na webu jsem usoudil, že Francois Parent by mohl být otcem Anne Grosové a že snad dokonce zpočátku pomáhal dceři jako sklepmistr. Ani teď se mi nedaří najít na webu víc než jen adresu firmy v Beaune a původní odhad o příbuzenství s A. Grosovou už nedokážu ověřit. Ale kdybych tehdy znal krásnou etiketu s lanýžem (truffe), neváhal bych a stejně koupil. Víno má krásnou tmavou barvu bez výrazných známek nazrálosti. Je trochu zkalená (bez filtrace?) ale spíš ovocně rudá než nazrálá. Tohle že má být ročník 99? Vůně je elegantní, jemná a noblesní. Čisté švestky ve vůni přecházejí až do švestkového džemu. Etiketa sice upozorňuje na vůni lanýžů, ale s těmi se setkávám tak zřídka, že by to ode mě byla spekulace, kdybych je ve vůni hledal. Jak je vidět z fotky, pro porovnání jsem si otevřel moravský Pinot z jakési výstavy, ale rozdíl byl výrazný, asi jako bych četl encyklopedii s nepatřičně silnými dioptrickými brýlemi.

Chuť má v nástupu slušné kyseliny a dokonce i trochu trpké třísloviny. V dochuti třísloviny úplně převládají, takže celkový dojem z chuti je spíš plochý, ovocné chutě se tolik neprosazují. Co slibuje elegantní vůně, to chuť nesplní. Nejpřekvapivější je dojem, že očekávané znaky stáří nenacházím, naslepo bych tipoval 3 roky staré víno. Ani trochu té zkušenosti nelituju, s tak starými víny se prostě běžně nesetkávám. Až se příště objeví nová nabídka, nejspíš zase zkusím něco vydražit.