Archiv autora: Sklenička

Tip na vánoční dárek a soutěž o knížku

Nezbláznil jsem se, vím, že je do vánoc času dost, taky se řídím zlatým českým pravidlem, že „odklad řešení je nejlepší řešení“ a vyznávám starý zvyk vyrážet pro vánoční dárky až o Zlaté neděli. Každoročně se už od konce listopadu trápím tím, že ještě nic nemám, a kdykoli se mi podařilo něco koupit s předstihem, byl jsem rád. Jednou jsme dokonce ze dvou dárků synovi k narozeninám jeden zapoměli dát, takže jsem si před vánoci mnul ruce, že mám náskok… Takže letos už v říjnu zveřejním tip na vánoční dárky. Kdo koupí včas, ušetří si nervy na Zlatou neděli!
Tip 1: CD Horňácké muziky Petra Mičky „Z koreňů strom.“
První album mladé cimbálovky je nabité krásnými písněmi, jak už to s debutovými alby bývá. Petr Mička pochází ze starého horňáckého rodu, takže se u něho přehled o starých písních dá čekat, ale tahle kolekce je skutečně skvostně vybraná z písní vesměs málo známých, zapomenutých a kdoví, jestli ne nově dotvořených na staré motivy. Muzika navíc přidává neslýchanou pestrost projevu. Sám primáš používá starosvětsky vrzavý tón houslí, v několika písních se objeví „ňorkovské“ štrajchové aranžmá s trubkou a křídlovkou, vždy dokonale pasující k charakteru písně. Tak zvukově pestré folklórní album tady snad ještě nebylo! Spoluproducenti Jiří Plocek a Jaromír Kratochvíl zvolili ten správný způsob snímání muziky ve studiu a nahráli cimbálovku tak, jak se nahrává bigbít. Výsledkem je plastický zvuk se zřetelnými linkami všech nástrojů. Krása, pět skleniček z pěti a vánoční doporučení nádavkem! Kdybych to album už neměl, určitě bych si o něj napsal Ježíškovi! Vydalo Indies Happy Trail Records, na webu například tady a tady.
Tip 2: Rande s gurmánkou v české kuchyni, kniha Šárky Škachové.
Dolce Vita vydává knížku o lásce k jídlu, doplněnou recepty ze svého blogu. V praktickém formátu, který umožňuje i praktické povalování knihy uprostřed mouky, vajec a zeleniny na kuchyňské lince. Šárka si knihu celou vydala sama, aby si zajistila dokonalou kontrolu nad celou výrobou. Sám tolik nevařím, abych mohl něco podotýkat k jejím receptům, ale na jejím starém blogu se můžete přesvědčit, že ty recepty jsou opravdu vyzkoušené. Navíc Šárčiny texty dovedou samy vzbudit chuť k jídlu a jsou tou správnou oslavou vaření a dobrého jídla. Více o knize na Šárčiných nových stránkách Gurmánka.cz.
Tip 3: Gevrey-Chambertin AOC 2004 Vieilles Vignes, S.C. Guillard.
A teď trochu objektivní samochvály. Už jsem o tom víně psal tady, najdete ho v Skleničkově e-shopu, takže vůbec nejsem nestranej. Ale slibuju, že o vánocích vypiju všechny lahve tohoto vína, které se neprodají. Krásně ovocný Pinot Noir s tóny kůže až stáje ve vůni i v chuti. Pároval bych je se zvěřinou nebo těžším masem, v dřevěné kazetě jako vánoční dárek spíš pro pány.
Tip 4: Kapesní (vreckový) atlas vinařství (vinárstiev). Čtyřistastránkový paperback je koncipován jako sbírka reklamních profilů jednotlivých českých, moravských a slovenských vinařství. Jednotlivé články si dodaly popisované podniky samy (a zaplatily za to), ale stejně je to zajímavý seznam. Praktický formát, 40 % stránky zabírá volná tabulka nazvaná Moje degustace. Lze mít výhrady třeba k přehlednosti, ale stejně se mi to líbí. Vydavatele Donau Media neznám, ale knížka se dá objednat tady.
Tip 5: napište mi vlastní tip na vánoční dárek, spojený s vínem nebo jídlem a vařením! Nechrťte se a napište svoje tipy do komentářů! (Vinici v Krkonoších jako vánoční dárek neberu!) Napište mi i to, co byste chtěli dostat k vánocům! Jeden tip vyberu a odměním – nemusí to být ten nejnejnej – nejoriginálnější, nejlepší nebo nejvtipnější tip, ale musí být tady dole v komentářích, abych ho mohl demokraticky vybrat! Autor tipu vyhraje knížku Šárky Škachové „Rande s gurmánkou!„
Jen tak

Přísně tajné: Jak jsme zakládali časák

Už se objevily první indiskrece o tom, že bude vycházet nový časopis. První zprávy obsahovaly vedle polopravd a pomluv i neověřené lži. Proto jsem se rozhodl zveřejnit doslovný přepis policejních odposlechů ze čtvrtečního odpoledne a večera a zároveň požádat Parlament ČR o vyšetření úniku odposlechů. Je to bezprecedentní krok, ke kterém jsem se odvážil teprve teď, kdy odjíždím ležet do vzdálené nemocnice, kde není internet ani signál mobilu. Jednotliví účastníci v přepisu figurují pod krycími jmény převzatými z policejního spisu. Nadávejte mi, proklínejte mě ale neubližujte mi, byla by to od vás zbabělost.
12:30, sms: „sem na obede, vo co gou?“
12:31, sms: „delame casak, ozvi se, az budes moct 🙂 viz dnesni clanek na sklenickovi“
12:32, sms: „hehe,jasne,dudo toho;)“
12:33, sms: „No jo hehe, ale cogdyš to neni sranda?“

Následuje změť telefonátů a ve 12:35 je potvrzena zakládací schůzka ve 20 hodin v Osterii da Clara. Ve 20:30 přichází poslední účastník, vedený ve spise jako Lahvička.

U stolu se zastaví Servírka: „Tak co si dáte?“
Sešup: „Červený! Litr nejlevnějšího červenýho!“ Servírka se zamračí a odchází.
„Máte někdo představu, jak by ten časák měl vypadat?“
„Nesmí bejt nudnej. Všechny časáky, co vycházej, jsou nudný!“
„Nejhorší jsou ty soutěže vín. To je nuda k neučtení!“
„Soutěže budu dělat já! Mám papíry na tlamu.“
„Já taky!“
„Soutěže vín se dělaj naslepo. Já mám brejle, takže hodnocení budu dělat já!“
Přichází fanynka a zastavuje se u stolu. „Nejste Vy ten Vokurka?“ Vokurka přikývne a slečna se rozblaží. Vokurka se pýří, zbylí tři účastníci se napřímí, aby byli lépe vidět. Po chvíli slečnu odvleče její přítel ke vchodu a Vokurka se rozhovoří. „Já bych šermoval! Nepůjdete si někdo zašermovat?“
„Nestačí ti kolo? Vždyť furt jezdíš na kole?“
„Ty vole, v zimě se jezdit na kole nedá. Šermování, to je adrenalin! Půjdeš si zašermovat?“
Sešup se chechtá, že nepůjde.
„Biografe, pojď šermovat!“
„Nejdu.“
„Jste pitomci,“ říká znechuceně Vokurka.
„Jasně,“ souhlasí Lahvička. „My jsme pitomci a ty seš d’Artagnan! Co ten časák?“
Vokurka se tváří otráveně. Náladu mu zlepší další slečna, která ho v restauraci pozná a přijde si pro podpis na účtenku. Vokurka se šťastně pýří, ostatní tři se narovnají a tváří se otráveně. Když se slečnin šamstr vrátí z toalet, Vokurka navazuje nit hovoru: „Jak budeš dělat Czech Blog Awards, Biografe? Řekni, máš vymyšlený nějaký kategorie?“
„Kategorie? Jako jestli bílý nebo červený?“
„Červený!“ všichni mávají na Servírku. „Litr nejlevnějšího červenýho!“
„Co kdybysme vydražili nějaký víno na charitu?“ přemýšlí Vokurka.
„Jasně, budeme dělat charitu!“ souhlasí Biograf.
„Já bych o jednom víně věděl,“ říká váhavě Sešup.
„A ten časák uděláme napřed nebo potom?“ otravuje Lahvička. Naštěstí přibíhá další slečna. „Prosím Vás, nezlobte se,“ šeptá rychle stárnoucímu Lahvičkovi. „Není ten pán vedle vás Vokurka?“

A co ten časák?

Už přichází. Možná už zítra ve vaší trafice.

Jen tak

Decanter č. 2 – nudné staré zprávy

Není nic staršího než včerejší noviny, říká staré novinářské přísloví. Před časem jsem tady s opatrným očekáváním přivítal českou mutaci Decanteru. Druhé číslo jsem si ještě nestačil podrobně prostudovat, ale už letmý pohled postačí: být rodičem, beru do pravé ruky rákosku a ohýbám Decanter přes koleno!
Pohleďte na stránku 13, na rubriku Ve zkratce. Světová produkce klesá? Tuhle zprávu jsem tu komentoval někdy o prázdninách, český server www.wine.cz ji měl už 24. července. Na to věru nepotřebuju Decanter, abych si připomněl staré zprávy!

Hned pod tím se stkví další perla, I víno zatěžuje životní prostředí. Četl jsem na webu trdloviny o měření ekologické stopy výroby vína a o souvisejícím prodeji ekologických odpustků. Nechci lacině vtipkovat o tom, že se při výrobě vína uvolňuje kysličník uhličitý jaksi z principu, ale že se ho uvolňuje 700 gramů na každou láhev… abych nebyl za vola, tak to ani nebudu komentovat…

K perlám druhého čísla Decanteru patří Nové složení rady Fondu, další aktualita z rubriky Ve zkratce (na straně 11, ta rubrika je snad prokletá), o novém složení Rady Vinařského Fondu. Skleničkův blog je pouhopouhý deníček nadprůměrného pijáka vína, ale ostýchal bych se zveřejnit zprávu bez slůvka komentáře, bez alespoň zdání vlastního názoru. Ne tak Decanter, the World’s Best Wine Magazine.

Božínku, a K.A.H.A.N. hodnotil Rulandské bílé! Další zpráva převzatá z webu wine.cz. K.A.H.A.N. hodnotil a wine.cz přinesl podrobnou zprávu už 30. srpna. Kluci ze Svahu, z Vínografu, a dalších blogů, neuděláme si časopis? Nemůže to být těžké! Vinograf může psát krátké články, Svah ty dlouhé a já budu prodávat inzerci! Tohle přece dokážeme taky!
Lifestylový časopis s šedozeleně laděnou psychedelickou obálkou ? Vsadil bych se, že fotka na obálce není převzatá z britského Decanteru. Khaki barevná kombinace, která zaručeně odradí??? Některé barvy by měly být v podobných časopisech zakázané, asi jako zelená v direct-mailingu.
Já vím, že tištěný časopis má delší výrobní lhůty než Skleničkův blog o víně. Ale přečíst si v listopadu zprávu o zářijové degustaci je tak nevčasné… Sice jsem už pojedl rybích hlav a znám život mediálního konzultanta, ale raději vás nebudu nudit analýzou témat jednotlivých článků a jejich vzdáleností od cílové skupiny… tedy jestli tu taková je ?
Co myslíte vy? Líbí se vám obálka druhého čísla Decanteru? Mělo by se za opisování trestat? Je něco staršího, než nový Decanter? Pošle šéfredaktor překlad tohoto textu do Londýna jako placement report? Napište mi!
Jen tak

Jak jsem martinoval

V úterý jedenáctého v jedenáct se dřevěné stánky na pražském staromáku oděly do vinařského. Vyrazil jsem se podívat na start Svatomartinského vína, abych si vynahradil zmařený výlet do Itálie. V podloubí U bílého koníčka čekal moravský vinař Vladimír Šabata až do 11:11 hodin podoben nedaleko stojícímu Janu Husovi.
Potom otevřel snad desítku lahví mladého vína a zadarmo naléval příznivcům Svatomartinského, vysvětloval, jak se to dělá, aby víno bylo připravené k pití už 11. listopadu a stanovil optimální dávku na tři sedmičky (ale je to individuální!).

Dostalo se na mě jeho Svatomartinské růžové a bílé, a taky výborné mladé nesvatomartinské polosladké Chardonnay (tu šardonku bych býval rád ochutnal jako burčák…!). Šabatovo Svatomartinské bylo čisté, svěží a jednoduché, prostě Svatomartinské. Kdo by od Svatomartinského očekával něco víc, byl by zklamán. Ale kdo už pozná rozdíl mezi mladičkým (Svatomartinským) a dospělým, plnohodnotným vínem, bude snad vědět i to, co je Svatomartinské a co má od něj očekávat. Je to příležitostné víno, je to svátek mladého vína, a kdo se umí těšit a radovat, ať si cucne a raduje se. Pan Šabata se očividně radoval a dokázal tou radostí nakazit i skupinku příznivců mladého vína.

Kupodivu kolem nevlály letáky Vinařského fondu s logem Svatomartinského, ale nálada byla veselá a plná očekávání. Zatím na staromáku u stánků se to rozjíždělo pomaleji, ale z výrobců tam byl kdekdo.
Od Tomáše Krista přes mělnické Lobkowicze až po ty všudypřítomné Templáře.
Loňská kampaň na Svatomartinské byla první tuzemská povedená kampaň – aspoň mně se líbila a myslím, že se projevila i na prodeji. Letos jsem viděl míň svatomartinské reklamy než vloni, ale přeju Svatomartinskému úspěch.

Máte rádi mladé víno? Víte, čemu se říkalo martinování? Myslíte, že svatomartinská kampaň pomůže prodeji domácích vín? Už jste si cucli Svatomartinského?
Komentáře a plky

Sylvánské zelené školení

První enovzdělávací setkání na téma Sylvánské zelené proběhlo už v lednu v Němčičkách. Provozovateli Vinného sklepa Lustermanského Janu Horešovskému se myšlenka zalíbila a přivezl ji i s Janem Stávkem do Prahy. Za sebe můžu říct, že to byl výborný nápad. Z moravských vesnických koštů mám sylván jakoby rozmlžený. Kdybych měl před absolvováním semináře odrůdu popsat, nevěděl bych, protože sylván ochutnávám jen zřídka a často to bývají vína různých chutí i kvality, takže bych charakteristiky z paměti těžko lovil. Ve středu 5. listopadu jsme koštovali 19 sylvánů, takže je teď mám čerstvě v paměti: výraznější kyselina, čerstvě posečená louka a kořenitý závěr chuti. (Poznámka: na úvodní fotce skoro jistě není sylván. Fotil jsem ve stejný den na mělnické vinici a na jednom řádku jsem vyfotil hrozny tramínově růžové, rulandsky šedé, ryzlinkovitě kropenaté i veltlíno-sylvánky zelené. Tyhle bobule jsou spíš žluté, ale obrázek se mi prostě líbil.)
Podle úvodní řeči Jana Stávka, který ochutnávku vedl, býval sylván (v dobách před révokazem) na Moravě dominantní odrůdou. V minulém století byl nahrazován plodnějšími (tedy ekonomicky efektivnějšími) odrůdami. Dnes zažíváme jeho opatrný revival, soudě podle vzorků z minulé středy je to zajímavé lehké víno, které může dávat podle míry zásahů ve sklepě docela rozmanitá vína. Nebudu otravovat podrobnějšími zápisky o každém vzorku (Honza jižnísvah Belcarnen tam byl taky a spoléhám na něho). Ale několik dojmů zkusím podle zápisků zrekonstruovat. Začínalo se čerstvě vykvašeným Sylvánem 2008 Jana Stávka, který dokvasil právě tři dny před seancí. To mi připomnělo moje nadšené ochutnávání moštů a rmutů na nedávné brigádě, víno bylo ještě zakalené se zbytky kysličníku, ale zajímavě.
U dalších dvou vzorků byly vzneseny výhrady pro různé drobné vady, nicméně pro čtvrtý vzorek Antonína Lůbala z Kobylí jsem nakonec na základě poznámek hlasoval. Bylo to lehké víno s menším obsahem kyselin, podle mě pěkně sylvánovité a jaksi selské. Znalejší posuzovatelé komentovali, že vinař zřejmě nepoužil selektované kvasinky, takže víno nemělo nějaký čistý a jednoduchý chuťový projev, ale spíš takový starodávný. Mně se to líbilo, ale ruku jsem pro něj zvedl jako jediný. Následující vzorek Františka Mádla byl pravý opak. Z panenské sklizně 2007 a z malého zatížení na keř, s výraznou vůní a s citrusy v chuti (znalejší z toho soudili na selektované kvasinky, já bych hádal nejvýš na reduktivní výrobu) a krásně čisté.
Další sylván Boleslava Kopřivy z Němčiček (2007) měl v chuti kopřivu jako logo výrobce, bylo travnaté a vyhrálo letošní hustopečskou výstavu. Zajímalo by mě, v kterých dalších vínech pana Kopřivy bude kopřivový podpis (v Sauvignonu povinně, hádám :o) Následoval výsadek německo alsaských sylvánů. Většina účastníků si pochvalovala jedenáctý slovenský sylván Víno Jano – Limbach, jakostní 2006. Mně nevoněl, ale chuť byla o dost lepší. V pozvánce jsme měli slíbený sylván z Vinných sklepů Valtice, nedávno ověnčený na vídeňském AWC, ale dostali jsme o rok starší sylván. taky pěkný, ale ten z Vídně omedajlovaný si ještě doufám seženu a ochutnám. K tomu jsou ty výstavy dobré, i na sobě to vidím, jak podporují spotřebu. Ne že bych se chtěl hádat, že valtický sylván je víno roku 2008, ale když ho renomovaná porota vyzvedla, rád si ho koupím a vyzkouším.
Výrazný byl alsaský Sylvaner 2006 z Domaine Weinbach s rychle proměnlivou vůní. V počátku dominovaly hřiby, za chvíli se zjemnily do vůně podhoubí a po další chvíli z vůně zbyly jen chemické dojmy. Ale tak výrazné hřiby jsem z bílého vína si ještě nečichal. Spoustě lidí se to líbilo a skončil v hodnocení na třetím místě. Patnáctý sylván z alsaského podniku Dopf & Irion byl moc pěkný, voněl pestře a selsky, v chuti byl zajímavě kořenitý. Zase jsem pro něj hlasoval a tentokrát jsem nebyl sám, skončil na druhém místě.
Velký dojem na mě udělala patnáctka účastníků. Především soustředěním na víno. Samozřejmě jsem s repektem sledoval komentáře k vínům, diskusi o možných vadách a jejich původu, ale především tím, jak se tahle společnost až oddaně věnovala vínu a jeho poznávání. Po skončení programu a volbě tří nejlepších vín (už jsem to psal, ale shrnu to: 1. Sylván 2007 Boleslava Kopřivy z Němčiček, 2. Dopf & Irion, 2005 a 3. Domaine Weinbach, 2006) se samozřejmě rozpoutala prudká společenská diskuse, ale dokud se koštovalo, všichni se soustřeďovali na víno a ostatní témata šla stranou. Přispívaly k tomu i střídmě malé vzorky vína.
Pak jsme se Svahem odešli o patro výš a ve vinárně zakoupili Chardonnay 2005 Trpělka a Oulehla, jehož o rok mladší bratříček zvítězil v listopadovém kole soutěže časopisu VinoRevue. S tím se sice těžko smiřuju, protože jsem tam dal jeden Meursault, který skončil hluboko za T & O, ale ten večer to nevadilo, protože jsme se shodli, že šardonka T & O je výborná, a s trochou štěstí si jich taky ještě pár koupím. Dokonce jsem ještě stihl půlnoční autobus do Skleničkové Lhoty. Co víc si můžu přát ? Aby Horešovský brzo uspořádal další kolo. Cabernet Sauvignon, Rulandské modré nebo Sauvignon, to je fuk. Chci se vzdělávat!
Reporty

O skle

Písek byl kdysi skleněnou horou
sype se jak se ti prosívá v dlaních
marnotratně kroutíš skloněnou hlavou nad pokorou
kterou se podobá zrnko prachu hvězdě za svítání
(Vladimír Merta : O skle)
Proč se dva lidé se zálibou ve víně málokdy shodnou, to je téma na vědeckou práci, kterou nikdy nenapíšu. Umístil bych ji do oboru národopisu, protože si myslím, že kořeny jsou nejspíš v historicky tradované slovanské řevnivosti a nesvornosti. Jedna z mála věci, na které se s podobně postiženými oenofily většinou shodnu je to, že k pochopení vína a vytvoření vztahu k němu pomáhá znalost prostředí, kde víno vzniká, počínaje krajinou a lidmi až po architekturu, jazyk a historii. Zjednodušeně řečeno, při dvouhodinovém koštu ve sklepě s výrobcem snadno navážete vztah k vínu, který často bývá nepochopitelný pro chladného posuzovatele, který nejedl chleba se sádlem od vinařovy manželky a neví, že na otázku po vinařovi odpovídá místní farář s úsměvem „á, ten s koňským ohonem!“
Proto i já budu teď pít víno ze sklenic z harrachovské sklárny Novosad a syn. Ještě jsem nestihl otestovat jejich vlastnosti na svých oblíbených vínech a porovnat je se špíglovkami, které jsem si přivezl z Burgundska nebo se strojně vyráběnými sedmičkami od Rony. Ale viděl jsem skláře kolem pece, jak nabírali na píšťalu bambule zářícího tekutého skla, jak z nich ve vodní lázni v jakémsi primitivním leč důmyslném strojku vyfoukávali ten krásný tulipán, potil jsem se při pohledu na to, jak jiný sklář přilepil na spodek malou kuličku roztaveného skla a další z ní vytáhl a srovnal nožičku. A jak potom ještě další k ní přilepil ten podstavec a vytvaroval ho.
A potom jsem sledoval, jak se diamantem vykrouží rýha, nahřeje a utrhne vršek skleničky, jak se to potom obrousí a otaví, aby okraj neměl ostrou hranu, o kterou bych si pořezal pusu. Zatoužil jsem po té skleničce … a hned jsem si koupil dvě sady a paní mi to skládala do tašky a říkala, dávám vám tam šest skleniček plus jednu na rozbití, to kdyby se k vám skutálel ze svahu někdo kdo rozbíjí drahé skleničky a jednu vám křupnul…
Vlastně jsme šli s mými dětmi na exkurzi do sklárny, aby viděly ukázku pracovního procesu, a na nějakou souvislost s vínem jsem ani nepomyslel! Hodně věřím na to, že to všechno, co nás obklopuje, utváří náš život, stejně knihy, které čteme, jako skleničky, ze kterých pijeme vodu a víno. Přesto jsem se dosud bránil utrácet extravagantní částky za ručně vyráběné riedlovky … piju víno skoro každodenně a průběžně rozbíjené drahé skleničky by mi tu radost kazily, paní Skleničková je v rozbíjení skla též nadprůměrně dobrá. (Zcela všeobecně, popíjet dobré moravské malovinařské červené za 70 Kč z riedlovky za 2 000 Kč mi připadá… nepatřičné.) Přesto jsem tady už několikrát psal hlavně o alsaských ryzlincích, jak jejich vnímání až brutálně ovlivňuje použité sklo. V létě jsem konal ochutnávku cizích vín pro skupinu vinařů a byl jsem z toho nervozní, a mám dojem, že mě výrobci začali pozorněji poslouchat, když jsem na alsaský ryzlink vytáhl alsaské skleničky a nabídl jim test ze tří druhů skleniček. „Já to zkusím, ale nemělo by to nějak závažně ovlivnit…“ říkali napřed a za chvíli „to bych si nepomyslel, že to je takový rozdíl.“ Doufám, že ty harrachovské skleničky budou dobré, protože bych se jich nerad vzdával!
O skle se dá tvrdit cokoliv tak snadno
Mnohem hůř se mluví o lidech… (Vladimír Merta: O skle)
Reporty

Pozdní sběr: biodynamika a terroir

Fiona Sims (přítelkyně Jamieho Goodea?) napsala pro Timesy článek o novém londýnském vinném baru Terroirs. Nabízí se v něm 200 vín s důrazem na organická, biodynamická atd. vína. Článek má titulek „Jak předejít kocovině s přírodními víny.“ Ten vtipný blud, že po biodynamických vínech druhý den nebolí hlava, autorka v textu zmiňuje s jistým odstupem. Jamie Goode to komentuje výstižně: „pro mě je podstatné, jestli mají zajímavou chuť.„
Debata na toto téma už proběhla před časem na webu ovíně.cz, tady a tady. Ukázalo se ovšem (stejně jako u londýnského baru), že největší propagátor biodynamického zdraví je prodejcem těchto vín a o vztahu mezi složením vína a kocovinou toho ví asi tolik co já. Jak napsal Tom Wark na blogu Fermentation v reportu z nedávné kalifornské blogovací konference, „Koncept terroiru je skoro tak mystický jako biodynamika, ale pro prodej vína je mnohem praktičtější.“
Myslím, že jsem se tady už nejmíň jednou vyjádřil přezíravě o tom, že Jamie Goode dává na svém blogu vínům příliš vysoké známky. Po přečtení výsledků šardonkového testu VínoRevue (mělo vyjít v pátek) se J.G. pokorně omlouvám a prosím o odpuštění. Víc nebo míň bodů vínu nepomůže, ale může příznivě ovlivnit rozhodování, zda koupit či nekoupit. Takže se kloním k názoru, že víc bodů víc ví.
Web Decanteru hlásil v pátek, že francouzská ministryně zdravotnictví Roselyne Bachelor navrhuje dodatek k zákonu, který má zakázat koštování vína, přesněji „alkoholické nápoje zdarma za účelem propagace.“ Bordeauxské en primeur koštování ze sudů, veletrh Vinexpo i moje návštěvy malých burgundských vinařů by dostaly smrtelnou ránu. Také se posuzuje zákaz internetové reklamy alkoholických nápojů. Francouzská média naznačují, že wine-blogy jsou vlastně reklama vína, a v případě schválení zákona by měly skončit. Ani nevím, jak to komentovat :o) Vaše starosti a Rotschildovy peníze… Jestli budou Francouzi takhle pokračovat, nastanou moravským vinařům zlaté časy!
Při přehrabování webového haraburdí jsem narazil na zajímavý střípek: co víte o čase vinobraní a o kvetení révy? Podle Laurenta Ligniera z burgundského podniku Albert Bichot nastává vinobraní obvykle 100 dní po kvetení, ale například v horkém roce 2003 byla prodleva jen 85 dní. Ptal jsem se na to ratíškovické vědmy, Marka Vybírala z vinařství Krásná Hora, který tvrdí, že u něj to bývá obvykle 115 dní. „Ale je otázka jestli od začátku ranných nebo od konce pozdních, rozdíl by byl max 14 dní, já beru nějaký takový střed, kdy už kvete všecko.“ Byl jsem u něj na nedávno popisované brigádě, tak jsem se přitom nenápadně vyptal, jak to kvasí a zjistil, které hrozny půjdou do které láhve. Hlídám si to, protože jsem si spočítal, že 500 litrů pinotovského moštu, který jsem před dvěma týdny vychválil, bylo z cca 500 hlav na poddvorovské Krásné Hoře. To je sice v domácích poměrech luxusně nízký výnos, ale normálně bych nad tím pokrčil rameny a klidně čekal, co bude v květnu. Ale tady si pamatuju na hustou hruškovou chuť moštu a říkám si, že tyhle dvě bečky musím hlídat! Až příště napíšu něco o vinařství Krásná Hora, varuju předem – nejsem nestrannej!
O hektarových výnosech a zatížení vinic se nerado mluví, i vinařské sdružení V8 se zavazuje k hektarovým výnosům, ne k zatížení na keř. Takže si to (snad) trochu začínám rovnat v hlavě až potom, co jsem brigádničil na vinobraní a ocucával mošty. A snažím se hledat souvislosti mezi řídkým, vodovatým vínem a zatížením přes 2 kg na keř nebo naopak mezi hustým moštem a zatížením okolo 1 kg na keř. Marek Vybíral říká o vývoji redukce úrody asi toto: „Když jsme to začali dělat, tak jsem po prvním dnu šel a koupil ty největší sadařské nůžky jaké se vyrábí, od té doby si je už moc lidí půjčilo a hodně chlapů si je i koupilo. Nikdy před tím jsem takový nástroj ve vinohradě neviděl. To mluvím o roku 2002, 2003.“
Plivátko

Zvlášť nebo dohromady a skvělé víno za 170 Kč

Tento týden trávím se dvěma malými dětmi na prázdninách v Harrachově a po večerech odpočívám s víny přivezenými z domova: žádné experimenty, sázky na jistotu. „Nechápu, proč pořád prší,“ pravil ve středu můj osmiletý syn. „Plotože požád plší,“ žekla pětiletá dcera. Skleničkovou jsme nechali doma, takže vymýšlení zábavy pro děti zbylo jen na mě. Naštěstí nám kdekdo pomáhal, i číšníci v restauracích se činili.
Po devadesátiminutovém obědě, zatímco se děti snažily co nejvíc upatlat ubrus zmrzlinou, jsem řekl vrchnímu, že chci platit. „Jistě pane,“ řekl s profesionálním porozuměním. „Dohromady?“

Poslední večer doma jsem (konečně) otevřel červencový nákup, Rulandské šedé 2007 VzB z PPS AGRO ze Strachotína. O příjemné návštěvě u výrobce jsem psal tady. Moje poznámky nepřinášejí nic zásadně nového oproti nedávným pavoučím zápiskům zde (rozinky, med atd.), jen podotknu, že víno jsem nechal půl hodiny předem podchladit v mrazáku, jak jsem se to naučil v Alsasku. A je skvělé, kupujte! Jen varuju, je trochu nezvykle udělané. Suché s 16% alkoholu (ale ten při podchlazení neruší, matně si vzpomínám, že ve Strachotíně při koštu bylo víno teplejší a alkohol trochu vystupoval do popředí). Alsaské šeďáky bývají chuťově koncentrovanější (a mívají vyšší zbytky cukru), ale tohle víno je krásně čisté ve vůni i v chuti, jemné, sladěné, parádní. Za 170 Kč je to skvělá koupě a rozhodně se vyplatí si pro něj zajet!

Jestli pro něj hned nepojedu, tak hlavně proto, že jsem v květnu přivezl několik kartonů šeďáku z Tvrdonic od Jana Bartoše a několik dalších alsaských šeďáků Grand Cru. Nemít toho alkoholu tolik, hned bych si k němu otevřel pro přímé srovnání alespoň toho Bartoše a byl bych zvědavý, kdo vyhraje. Bartoš už asi bude nedostupný, ale RŠ 07 VzB z PPS AGRO velice doporučuju.
Recenze

Výpisky z četby 2

„Když jsem byl v Indii,“ vyprávěl plukovník, „jeden starý vojenský lékař mi dal na všechny nemoci léky, které mi vždycky pomáhaly: proti tlučení srdce velkou sklenici kořalky, proti nespavosti tři nebo čtyři sklenky portského po večeři, při žaluční nevolnosti láhev velmi řízného šampaňského ke každému jídlu. A pokud je člověk zdráv, whisky and soda.“
„Výborně, sire,“ souhlasil Aurelle. „Před válkou jsem pil čistou vodu a byl jsem pořád nemocen, od té doby, co jsem s vámi, zvykl jsem si na whisky a je mi lépe.“
„To je jasné,“ potvrdil plukovník. „Měl jsem přítele, majora Featherstonehaugha, kterému se kolem čtyřicítky začaly dělat mžitky před očima: vyhledal lékaře, který dával vinu whisce, poradil mu, aby zkusil nějaký čas mléko… Well, za deset dní byl po smrti.“
„Dobře mu tak,“ prohlásil padre.
Tuhle knížku jsem si někdy na konci sedmdesátých let vypůjčil v Městské knihovně v Praze. Jak dosvědčuje razítko, líbila se mi tak moc, že ji mám dodnes. Vyberu ještě jednu ukázku tématicky blízkou Skleničkově blogu:
„Původ těchto přípitků je zcela barbarský a slyšel jsem, že Highlandeři ze Skotska, polodivoké kmeny, které žijí v ustavičných svárech, uchovaly tomuto obyčeji jeho původní ráz. Připít někomu na zdraví znamená prosit ho, aby nad vámi bděl, zatínco vy pijete a jste bezbranný. Také osoba, jíž připíjíte, odpovídá: „Iplaigiu,“ což znamená v jejich jazyce „Zaručuji se za vás,“ potom tasí dýku. opře ji hrotem o stůl a chrání vás, dokud nevyprázdníte sklenku…“
(…) „Dejte kolovat portské, messiou,“ vybídl plukovník, „chci vypít druhou sklenici na zdraví padra, abych uslyšel odpověď „Iplaigiu“ a abych uviděl, jak opře o stůl hrot své dýky.“
Dneska cituju z knihy André Mauroise „Mlčení plukovníka Brambla.“ Popisuje autorovy zkušenosti z první světové války, viděné ze zákopů a důstojnických klubů. Dočtete se v ní hodně o rozdílech v povaze Britů a Francouzů a ve mě zůstává dojem, že má hodně společného s jednou rozmarnou novelou Vladislava Vančury. Mohl bych z knihy vybírat i jiné ukázky, než jen ty o alkoholu v zákopech… třeba jednu stále aktuální :
„… anglický lid, který již dal světu stiltonský sýr a pohodlná křesla, vynalezl pro blaho nás všech parlamentní ventil. Zvolení zápasníci dělají pro nás nadále vzpoury a převraty ve sněmovně, což dopřává zbytku národa volné chvíle, aby mohl hrát kriket. Tento systém doplňuje tisk, neboť nám dovoluje těšit se z těchto vzbouření v zastoupení. To vše je součástí moderního komfortu a za sto let každý člověk bílý, žlutý, rudý nebo černý odmítne bydlet v bytě bez tekoucí vody a v zemi bez parlamentu.“ Kniha je z roku 1918, takže už za deset let se budeme moci přesvědčit o správnosti citovaného odhadu…
Na konec ještě malou ukázku v Čechách upadajícího umění společenské konverzace:
„Ve vaší zemi hodně prší,“ řekl mu major od ženistů, jeho soused při jedné večeři.
„V Anglii také,“ dodal Aurelle.
„Přál bych si,“ pokračoval major,“aby už tahle prokletá válka skončila. Odešel bych z armády a usadil bych se na Novém Zélandě.“
„Máte tam přátele?“
„Nikoliv, ale výborně se tam chytají lososi.“
Plivátko

Pondělní kocovina

O víkendu jsme si užili oranžového burčáku, zatím s odloženými následky. Sklenička nevolil, ale těšil se na volby do pražského zastupitelstva. Už jsem někde napsal, že jako typický pravicový volič chci Pavlu Bémovi spočítat parkovací zóny, nákupy Hummerů pro městskou policii i šílenou dopravní situaci v Praze. Moc by mě mrzelo, kdyby Bém z Prahy utekl do místa předsedy ODS dříve, než ho stihnu nevolit.
Abych pokračoval ve vinařské analogii, Paroubka vidím jako oranžový burčák, kterého je dobré jednou za rok popít dvě deci a odložit. Pokud se ho přepijete a uvěříte slibům o vracení třicetikorun, namísto zbohatnutí předpovídám klasické následky nemírného požití burčáku. Topolánka bych přirovnal k Rulandskému modrému ve špatném roce, když navíc sklepmistr předčasně a příliš brutálně zasířil. Odrůda je mi sympatická, ale letošní ročník nestál za nic a kolem kádě se motalo příliš mnoho sklepmistrů, zbytečně to pokazili. Doufám jen, že po americkém volebním úterku se nebude pít maďarská Barrack-pálinka, u té jsme taky nikdy nevěděli, z čeho se dělá…
V sobotu jsem navštívil několik míst spojených s kořeny naší rodiny a vyslechl pár historek o rodinných známých a příbuzných, vesměs už zemřelých. Pro ilustraci přikládám pár objevených fotek, jistě jste si už všimli, že raději píšu, než fotím :o) Babička z otcovy strany pochází zřetelně z chudších poměrů, než dědeček z matčiny strany. Ale když se na ty fotky dívám, medím si, jak dobře si žijeme…

Babička jednou vyprávěla tatínkovi, jaký měla sen. „Šla jsem po schodech nahoru a na vrcholku schodů stál Konrád Adenauer. Hezky mě pozdravil, usmíval se a říkal, že teď už ty komunisty můžu volit, že nejsou tak zlí.“
Tatínek namítal: „Ale mami, ty si vymýšlíš. Vždyť neumíš ani slovo německy, jakpak by si se domluvila s Adenauerem.“
„Ale to já jsem mu moc dobře rozuměla, neboj se…“
Moje babičky už dávno k volbám nechodí, ale ten sen se zdá stále spoustě lidí.

V pátek jsem byl v Hradci Králové čili v Mechově. Festival burgundských vín se na místě změnil v ochutnávku probíhající v jedné místnosti. Obavy z přelidnění byly zbytečné, napočítal jsem pětici návštěvníků z Prahy (včetně sebe, převlečeného pardubičáka), zbytek návštěvníků tvořili místní. Připraveno bylo 49 vín, ochutnal jsem asi 26 vzorků a odvezl si nadprůměrné množství popsaných stránek. Bílá vína mě nezaujala, naopak se mi líbila některá červená. Aloxe-Corton 2003 (Bernard Gras) měl navinulou švestkovou vůni a lehkou příjemnou chuť s ještě znatelným tříslem. Navnadil mě hned na začátku cenou (20 Kč za vzorek), ale v ceníku je za 500+ Kč. Marsannay 2005 od Michela Noellata bylo krásně uleželé, jemné s plnou jiskrnou barvou (ale zase musím dodat že osvětlení nepřálo obdivování vzhledu vína), s jemnou višňovou chutí. Za chvíli jsem našel ve vůni jehličí a vůbec celý les, chuť byla ovocná a štiplavá, našel jsem v ní i pečený jablka… šel jsem si pro něj dvakrát. Fixin 1er Cru 2003 „Clos du Chapitre“ od Dufouleura P & F mělo krásnou opojnou vůni a hustou chuť. Využil jsem příležitosti a srovnával několikrát dva vzorky : Village proti Grand Cru, třeba úvodní Aloxe-Corton 2003 proti Corton Bressandes 2005 (Maratray Dubreuil) s dřevem, skořicí a hřebíčkem ve vůni elegantní a těžké jako budoár drahé kurtizány… a špekuloval jsem, jestli je cenový poměr (20 Kč za vzorek Aloxe-Cortonu oproti 120 Kč za vzorek Grand Cru) oprávněný a došel jsem k tomu, že asi jo. Burgundy jsou drahé, ale většinou oprávněně.
Ve Francii byl rok 2008 zřejmě dobrý. INAO povolil doslazování jen v apelacích, které skoro neznám: v Juře, Cotes de Provence a pár dalších, a omezil obsah alkoholu ve třech Grand Cru z Montrachetu. Žádné doslazování v Alsasku, Burgundsku nebo v Beaujolais. Hned je mi líp.
V minulém týdnu jsem s návštěvou-vinařem otevřel i Beaune 1er Cru „Les Greves“ 2002 od Dufouleurů, které jsem si přivezl na jaře soukromě z Burgundska. Až doma jsem zjistil to, co jsem při nákupu v Nuits nevěděl : vína z vlastních vinic lahvují Dufouleurové jako Guy Dufouleur. Kromě toho vykupují hrozny od menších pěstitelů, vyrábí z nich víno a to lahvují jako Dufouleur Pere et Fils. Takže pokud si chcete koupit autentickou burgundu, je lepší hledat ty, které vypěstoval i ve sklepě zpracoval tentýž podnik… Tohle Beaune jsme si pokazili brzkým otevřením, společně s návštěvou jsme pili mělnického Vavřince a až potom, čtyři hodiny po otevření, jsme přešli na Burgundu. Došli jsme k podezření, že se Beaune v lahvi rozkvasilo, protože podezřele perlí na špičce jazyka. Nechali jsme jej vychladit, ale ani podchlazené se už nevrátilo do původní harmonie. Takže nakonec domácí vavřineček porazil velké jméno z Burgundska.
Jen pro statistiku, Sauvignon blanc 2007 z věstonického vinařství Vinohrad CZ chutnal trochu nevyzrále, ve vůni kopřivové tóny, chuť též působí trochu nezrale, ale je to maskované malým zbytkem cukru a jako doprovod jídla je to příjemné. Krom toho jsem o víkendu vylil Chianti 2005 od Zonina, soukromý dovoz z Itálie. Obchodní ředitel jiného výrobce Chianti mě sice instruoval, že základní Chianti je jednoduché víno určené ke spotřebě do vánoc následujícího roku po sklizni, ale tohle byl důsledek špatného skladování v příliš teplém sklepě. Takže jsem ze sklepa vylovil i Riesling Grand Cru Eichberg 2005 (Schneider André et Fils), ochutnal a vylil, taky špatné skladování. Prostě dobrý týden vypadá úplně jinak.Dělám co můžu, věřte mi, ale do chladicího boxu se mi vejde jen 190 lahví. A to mám cukání vyrazit zase do světa pro víno … ale kam bych to víno dával?

Jen tak