Vzpomínám na Garyho Vaynerchucka, jak vysvětloval strukturu chuti Chablis tím, že nechával hosty zakousnout se do trávy, pokapané citronem a burgundské červené přibližoval miskou s vyrejpnutou hlínou, smísenou s chřestem a pokapanou švestkovým kompotem, nebo tak nějak. Pro co nejpřesnější určování odrůd vína ze čtvrté (čtvrtičité?) Komunitní Bedýnky doporučuju ochutnávat lipový med, štěrk, limetku, trochu hlíny, višňě, švestky a lesní jahody, popel z cigaret, tropické ovoce… kdo přežije, ten pozná všechno. Ještě syrová paprika by se mohla hodit. Úvodní text byl tady, přihláška tady.

Ve středu 10. března od 14 do 20 hodin je v pražském Wines Home ochutnávka benátských vín. Další informace jsou tady.

Sdružení Konsorcií benátských vín kontrolovaného původu (D.O.C.) jede s předváděčkou po střední Evropě: v pondělí Varšava, ve středu Praha, v pátek Budapešť, za dva týdny Dusseldorf. Moc se na to těším, už před třemi týdny jsem dostal pozvánku. Několikrát jsem se tady doznal k obdivu ke všemu italskému, ale i po roce mi to těšení kazí vzpomínka na VOC Znojmo. Rád se půjdu podívat, jak má takové představení vinařské oblasti (apelace) vypadat, ale bojím se, že spousta čtenářů by si už (bez gůglování) nevzpomněla, co znamená zkratka V.O.C. Znojmo?

Jaro je tady! Jak jsem předvídal, objevila se další zaručeně vědecká zpráva o metabolismu vína v lidském organismu. (A byla správně načasovaná na MDŽ!) Populárně-vědecký výtah obsahu je tady a schválně, kdo v něm napočítáte víc nesmyslů. Chtěl jsem tuto zprávu ozvláštnit dokumentárními fotografiemi několika inteligentních krasavic, které se zabývají pokusnou konzumací vína, ale z včerejší večerní korespondence vyjímám ze všech ukázek v podstatě odmítavých zpráv jen zprávu z blízkého zahraničí : „Boh ťa skáre, ty … !“ Takže tentokrát bez fotek.

Ještě víc aktuálně! (pro vzdělance: ještě aktuálněji!)

Že si někteří politici pletou příjmy a výdaje, na to jsme už zvyklí. Ale splést si v březnu krasobruslení s rychlobruslením, to už je hazard s volebními výsledky!

Minulý týden jsem usilovně koštoval vína pro Komunitní Bedýnky. Užíval jsem si přitom i privilegia lahví zadarmo. Koupil jsem jedno zajímavé Zweigeltrebe a dostal k němu nádavkem i André a Irsai Oliver. Prej, Otec a matka jsou stejní, jen přehození. To jsem zvědavej, co na to budeš říkat. Jestli jsou to dvojčata, tak je Cvajgl sestra a André bratr (ehm, aspoň pokud jde o ta dvě konkrétní vína). Barvu mají oba podobnou, jako dvojčata. Zweigelt voní rafinovaněji, je složitější a jemnější (ale taky už je v karafě o dvě hodiny déle). I v chuti se projevují jako dvojčata, André je drsnější, robustnější a méně přístupný. Ale protože všechna vína v Bedýnce budou tentokrát neoznačená, nejen, že neprozradím, co tam bude, ale ani co tam nebude!

Američtí wine-bloggeři naopak s oblibou řeší, jestli je etické psát recenze vín, která dostali zadarmo. Tak daleko jsme se v našich končinách ještě nedostali. V první polovině minulého roku jsem v jednom českém vinařství nakoupil asi 80 lahví vína, aniž by mi někdo nabídl ochutnávku čehokoli dalšího, neplaceného, a přišlo mi to dodatečně jako docela nezdvořilé. (Dokonce mi nikdo ani nepodal ruku.) Jezdím kolem toho podniku dost často na to, abych si to uvědomil, a zaříkávám je jako woodoo panenku: Nepojedu tam! Už tam nic nekoupím! I kdybych měl dneska pít čaj z kopřiv! (Kdysi dávno mi můj učitel vysvětloval, jakou roli hraje při prodeji kvalita prodávaného výrobku: Lidi kupujou od lidí, které mají rádi!)

Jestli vyrábíte bio-víno, raději to nikomu neříkejte!

Krajně zajímavý text byl v neděli tady na Vinograf.com. Profesor Magali Delmas a diplomantka Laura E. Grant analyzovali doporučené ceny a bodové hodnocení celkem 13 426 vín. Vinograf.com z jejich práce vypíchl dva závěry. Vína z hroznů, pěstovaných v biorežimu, jsou v testech Wine Spectatoru výš hodnocena než vína z běžně pěstovaných hroznů. Druhý závěr je, že prodejní ceny bio-vín jsou o osm procent nižší než ceny těch druhých. Vyplývá z toho, že s bio-certifikátem výrobce získává pokutu? Stojí za to přečíst a promyslet.

Pod názvem Regina Coeli lahvuje víno vinařství Trpělka a Oulehla z Nových Bránic. Hrozny pocházejí z dolnokounické trati Karlov ve znojemské podoblasti. Podle zadní etikety má víno poměrně vysokých 13,5 % alkoholu, 2 g/l zbytkového cukru a 8,5 g/l kyselin. Víno získalo před lety ocenění v soutěžích, jeho o rok mladší sestřička mě překvapila, když vyhrála mezi stovkou dalších šardonek soutěž časopisu Víno Revue (měl jsem tam jiného favorita, tohohle).

Dokonce i ambaláž se mi líbí. Logo vinařství stylizované do gotické miniatury. Krásná barva, zářivá a čirá. Vůně ukazuje na Chardonnay s typickou zaprděností, slepičím dvorkem, máslovým závěrem a hlavně výraznou kyselinou. V chuti se projevuje vyšší extrakt – sice analytické údaje neznám, ale díky dvěma gramům cukru víno působí plným dojmem. Tropické ovoce, skutečně pěkná kyselina, která provokuje k dalšímu ochutnávání, v chuti je už cítit jistá nazrálost, jednotlivé dojmy jsou pěkně spojené a nepřetlačují se. Kulaté, sladěné a poměrně dlouhé. Samozřejmě že jako burgundofilovi mi tam chybí vanilka, uzená vůně cigaretek a máslíčko, ale to je víc otázka stylu, než kvality. Navíc mám dojem, že i po třech hodinách v karafě víno nevypadá na nějaký dramatický sestup a bez problémů přežije další rok archivace.

Je to pěkné čisté víno, ukázková moravská šardonka a rozhodně doporučuju koupit, jestli na ni ještě narazíte! (269 Kč v Českém archivu vín je poměrně vysoká cena, ale i tak…)

V pondělí jsme se ve Skleničkové Lhotě na prvním auditu ročníku 2009 sešli hned tři. Přijeli Marek Vybíral z vinařství Krásná Hora a emisar hned několika moravských vinařství MT, který přes den káže reduktivní vína, ale po večerech pije vlastní oxidativní.

Když si tak další večer dorovnávám vínem hladinku a vzpomínám na včerejšek, hned je mi líp. Desítka krásnohorských vín, čerstvě stočených ze sudu a nefiltrovaných, k nám dorazila po šesti stech kilometrech v autě a když jsme je podrobili nelítostné degustaci, v prvním dojmu ještě převažovala nehotovost a rozkolísanost. Naštěstí mi Marek nechal ty poloviční lahvičky v ledničce a následující večer se vína znatelně zvedla. Jakoby o půl roku vyzrála a jsou jaksi dospělejší.

Muškát jsem dnes večer přeskočil, ale první večer jsme ho porovnávali s muškátem 2008. Jasně, že nulaosmička byla o třídu lepší, ale projev mladého vína byl podobný, jako u staršího. Nuladevítka jde ve stopách úspěšné nulaosmičky, stejný projev, stejný styl včetně až mydlinkové vůně, jen ta vyzrálost nulaosmičky ještě chybí. Burgund bílý, pole sílí, vtipkoval jsem nejapně a zakalené RB 09 mi moc nejelo. Další večer už je všechno jinak, na tom vzorku jsem si poprvé všiml, jak si víno odpočinulo a zvedlo se. To bude v červnu dobré! Rulandskému šedému jsem o den dříve vyčítal, že je bez zbytkového cukru, ale na druhý den už je krásně plné a jemné.

Směs Chardonnay + RB pobyla tři měsíce v novém francouzském sudu a barikováním získala popelníková aromata. Včera se mi zdálo, že tři měsíce jsou akorát, ale další den se víno zjemnilo a klidně bych mu dopřál další tři měsíce v sudu. (Při prvním ochutnání jsme se shodli na tom, že to je krásné víno a upřímně se zasmáli historce, že místní komise mu nadělila 52 bodů ze sta. Dobrý příklad do článku o soutěžích vín, který jsem stále ještě nenapsal.)

Čisté Chardonnay s několika neplánovanými gramy zbytkového cukru a nebarikovaná směs Chard + RB budou taháky pro dámské publikum, i pro jemnost šardonky. Ta o den dříve nevynikla, nebo jsem ji nepostřehl, nevím, no co už… šardonka má krásnou odrůdově typickou vůni a dneska mi už zbytkový cukr nevadí, i když jinak hlásám, že šardonka se zbytkovým cukrem je omyl. Nenápadný jemný ryzlink stále nemůžu poznat a pochopit, budu si asi muset koupit dva nebo tři kartony, abych si vytvořil nějaký názor. Pinot Noir a Cabernet Moravia přeskakuju, ale CM 09 má zase podobný projev jako CM 06, který jsem vychválil a nominoval do prvních komunitních bedýnek.

Poznámky jsem si nepsal a do velkých myšlének o vyzrálých oxidativních vínech se pouštět nechci. Tak jen tolik: u desítky osičkovských vín mě překvapilo, jak malou roli hraje odrůda a jak moc se projevuje výrobní postup. Takže u mě vyhrála dvě vína, u kterých se odrůda prosazovala výrazně. Poslední chutnaný tramín a „meziročníkové cuvée“ Zweigeltrebe. Zweigel jsem hned začal shánět, někde s těma oxidativníma vínama začít musím…

Původně jsem chtěl dnešní text nazvat Audit ročníku 2009, ale přísloví o dvojím měření mi nakonec přišlo výstižnější. Přesto dodám, že sezóna auditů mladého ročníku – moravských vesnických výstav mladých vín – už začíná. Seznam koštů je tady. Kam pojede pan Sklenička neprozradím, natruc těm, kteří mi nespravedlivě vyčítají, že tady na blogu všechno vykecám. Není to pravda a navíc nemám žádný zájem na tom, aby někdo vyfotil pana Skleničku v Buchlovicích nebo Tvrdonicích, když poruší životosprávu a je navalený.

Bílé Cote Challonaise z Chateau de Chamilly bylo vůbec první víno, které jsem v roce 2005 koupil v burgundské vinotéce. Caveau Saint Antoine leží v Mercurey na příjezdové ulici ze severu, i loni jsem se tam zastavil a nostalgicky koupil tři lahve tohoto bílého Mercurey. A protože tu listopadovou sobotu jsem nemohl v ospalém Mercurey najít jiné otevřené vinařství nebo vinotéku, sjel jsem nakonec z hlavní silnice a vydal se k Chateau de Chamilly, abych nasál atmosféru francouzského venkova, kam se běžný turista nepodívá.

Projížděl jsem kilometry zelených pastvin s pasoucími se boeuf bourgignone a dokonce jsem našel i Chateau de Chamilly. Ze silnice nevypadalo nijak honosně, spíš jen jako velmi příjemné místo k životu. Ale to by se v slunečném listopadovém odpoledni dalo říct o celém Burgundsku.

Víno má příjemnou zlatožlutou barvu. Vůně má trochu ostřejší nástup s tóny květin, ananasu, meruněk a s náznakem minerality. Jemná chuť s výraznou kyselinou působí plně (až mám podezření na špetku zbytkového cukru) a svěže. Má příjemné tóny tropického ovoce a oříškový závěr. Moc se mi to líbí a je mi líto, že jsem se ulakomil a koupil jen tři lahve. Stálo asi 8 až 10 Euro.

Rodina Desfontaine vyrábí víno na Chateau de Chamilly už 150 let. Od roku 1999 vede podnik Veronique Desfontaine a její synové Arnaud a Xavier. Hospodaří na 16 hektarech ve vesnicích Saint-Gilles a Chamilly (Bourgogne AOC) a Mercurey (Mercurey AOC). Web je skoupý na informace a jen doporučuje podávat bílá vína při teplotě 9 – 11 stupňů. Ale Internet je veliký a bloggeři jsou jeho proroci, takže jsem nakonec objevil zajímavý střípek informace se vztahem k Chateau de Chamilly. Na blogu-Paperblogu tady je sestříhaný záznam z loňské sklizně na Chateau de Chamilly.

Uvidíte tam i školení česáčů, které provádí Arnaud Desfontaine. Nejsem si jistý, nakolik je přímá úměra mezi odstraňováním nahnilých nebo nedozrálých bobulí vína ve vinici při sklizni a čistotou vína, ale při porovnání s andělsky čistým chuťovým projevem vína mi to dává smysl.

V lednu jsem tady zopakoval starý seriál o mé první cestě do Burgundska. Když jsem si ho po sobě četl, uvědomil jsem si, jak nečekaně rychle se domácí vinohradnictví změnilo. Vyhodil jsem z textu jednu (jedinou) větu o tom, že jsem po letech objíždění moravských koštů někdy v letech 2002 – 2003 přestal na Moravu jezdit, protože jsem byl tehdy nespokojený se službami spojenými s prodejem vína (a s poměrem kvality a ceny vína).

Dnes je zřejmé, že staré časy, kdy jste dorazili do sklípku, ochutnali pár vín a potom je stáčeli do PET-lahví od Coly a Fanty jsou nenávratně pryč, že dneska už kdekdo vína lahvuje a etiketuje. Včetně toho, že od vína v lahvi se očekává větší čistota a stabilita, než od sudovky odvezené ve vlastním kanystru. Technologicky udělalo moravské vinařství obrovský pokrok a stačilo mu na to jen pár roků. Před deseti lety jsem si takový vývoj nedovedl představit.

Myslím si, že teď stojí domácí vinařství před dalším velkým skokem a že tím bude redukce odrůdové skladby. Současná praxe pěstování deseti nebo dvaceti odrůd na ploše třičtvrtě hektarů vede k tomu, že malí vinaři nemají vlastně vinařské zkušenosti s žádnou odrůdou. Určitě jste to už taky slyšeli: Letos nám nedopadl Sauvignon, ale krásně nám vyšla mullerka. Rulanda se nám letos nevyvedla, ale za to máme krásný veltlín. Příští rok si dosaďte zase jiné odrůdy. Všude jinde se vinaři specializují na několik málo odrůd (vyrábějí z nich různá vína podle polohy vinice) a mají se dvěma odrůdami intenzivnější zkušenosti, než naši s dvaceti odrůdami.

Náznaky se už objevují. Mluvil jsem na podzim soukromě s jedním vinařem o jeho vinařství. Řekl mi, „zjistil jsem, že si lidi u mě nejčastěji kupují dražší vína. Nemají problém koupit víno za 150 Kč, i když jim dám ochutnat Portugal za 80 Kč. Prostě chtějí to nejlepší.“ – „To máš dobrý,“ pochválil jsem ho. „A to je právě ten problém,“ pokračoval. „Když nestihnu Portugal prodat do další sklizně, příští rok už neobstojí vedle novýho Portugalu. Zrovna tak muškát nebo veltlín. Rulandu nebo ryzlink můžu prodávat třeba tři roky po sklizni, u červených je dokonce žádoucí prodávat je naleželá, ale když ty levnější vína nevyprodám do léta, tak mám problém.“ – „Tak se budeš muset vykašlat na Portugal a Muškát a dělat áčkový odrůdy. Ty, co vydržej ležet,“ povídám já. „Ryzlink, Rulandu, Tramín a Sauvignon. A hlavně Rulandu modrou.“ No, taky jsem už na to došel, řekl mi.

Můžete se na to taky podívat z druhé strany. Asi dvě třetiny domácí spotřeby vína pokrývá dovoz. Nejspíš to tak ještě dlouho bude. A soutěžit s italskými a španělskými víny v tržním segmentu vín do osmdesáti korun nemá smysl. Italská nebo španělská vína za padesátku budou vždycky lepší, než ta domácí (do padesáti kaček). Pro domácího vinaře je rozumnější konkurovat (levným) dovozům s víny kolem dvou stovek.

Samozřejmě se tyhle úvahy týkají hlavně těch, kdo se vínem živí. Malovinaři – zahrádkáři, kteří si vysadí po stu hlav Portugalu, Alibernetu, Muškátu, Večerky a Aurelia a sami je během roku vypijí, těm je to jedno. Ale úroveň kvality v každém oboru určují velcí hráči. A dokud se ti, co víno prodávají, budou specializovat na padesát odrůd, bude většina vín v té nižší kvalitě. Takže fandím tomu, aby se odrůdové složení vinic zjednodušilo.

Co tomu brání? Nejvíc asi roztříštěnost vlastnictví vinic. Jakmile by byly vinice v rukou velkých výrobců vína (Michlovský, Patria Kobylí, Znovín, Templáři, Víno Mikulov…) byl by to logický krok, aby velcí majitelé vysadili větší vinice s jednou odrůdou, na základě analýzy půdních podmínek vinice. Vidím tedy jistou naději v tom, že ubude malopěstitelů a vinice postupně přejdou do rukou větších pěstitelů, kteří jsou zároveň výrobci vína. Nízké výkupní ceny hroznů vidím jako přátelský pozdrav z blízké budoucnosti, která se nám snaží ukázat, že nemá smysl pěstovat hrozny bez toho, abychom z nich vyráběli víno.

Já vím, vypadá to jako utopie. Ale před deseti lety bych taky nečekal, že domácí vinařství udělá takový pokrok. Že tu bude několik stovek výrobců, kteří budou svoje vína lahvovat a prodávat je pod svojí značkou. A že ta vína budou čistá a vydrží rok nebo dva ve sklepě. Nechci vydávat svoje přání za trendy, ale vsadil bych se, že za dalších deset let bude všechno jinak. Jen si to dneska ještě nedovedeme představit.

Jsou dvě slova, na která si rozhlasový moderátor v živém vysílání musí dávat zvláštní pozor: to první je pizza a druhé je IČO. Jakékoli přeřeknutí na mikrofon může být osudné a je lepší se těm slovům vyhnout.

(Jasně že víte, že na obrázku je nové logo pro biovýrobky EU). Kdysi dávno jsem s jednou kamarádkou řešil její domácí úkol na grafické průmyslovce. Nakreslit vztek, bezmoc, vítězství, radost. Čmárali jsme u večeře na papír, já jsem se rozesmál a Jitka ani nezvedla oči od své čtvrtky a pravila: vyšel ti sprostej obrázek? Nebylo to poprvé ani naposledy, jen je dobré přijít na to včas, ještě dřív, než s obrázkem vyrukujete na veřejnost.

Jestli na zakázku jako logo firmy nakreslíte hranatý sluníčko, určitě vám to neprojde. Ledaže byste to nakreslili pro Evropskou unii? Tak se mi zdá, že se to začíná s tou politickou korektností v Evropě přehánět. Co myslíte vy?

V lednu jsem na zahradě postavil iglů a tři sněhuláky, s dětma a pro děti. Udělali jsme to ve chvíli, kdy teplota stoupla k nule a sníh rozmokl. Bohužel teplota dál stoupala a jeden sněhulák, postavený dokonce ze čtyř sněhových koulí, nám spadnul. Zbylí dva se naklonili na nějakých pětačtyřicet stupňů a připomínali mi některé vlastní i odpozorované artistické výkony prováděné cestou z hospody, z koštu vína, no prostě pod vlivem alkoholu.

Tak jsem přitom začal vzpomínat na to, kolik výrazů má čeština pro člověka, který je očividně pod vlivem alkoholu. O takovém člověku říkáme, že je opilý. Ožralý. Přebral.

Je na mol. Je podroušený.

Moji jihočeští kamarádi říkají – ten má nabráno v korábu a myslí tím nejistý a opatrný pohyb, připomínající zbrzděný setrvačný pohyb lodi.

Na jižní Moravě jsem zaslechl – je navalený. Má naváto.

Přemysl Rut v jedné báchorce nechal opilce mluvit brabantsky : Jáškytjsemškytkrálškytbraškytbantský!

Samozřejmě, opilec taky je pod parou. Má ji jak z praku. Moc se mi líbil normalizační eufemismus sportovních novinářů: XY porušil životosprávu vrcholového sportovce. O fotbalistech, zapíjejících postup nebo vítězství psali paradoxně: Porušil životosprávu prvoligového fotbalisty, jako by pravidelné pitky nepatřily k životosprávě fotbalistů stejně jako svíčky k vánocům.

Na víno se Skleničkou a pijte s mírou. A jestli vás napadne nějaké další synonymum, připište ho do komentářů.

V minulých letech jsem v tomto týdnu dával k lepšímu Valentýnské historky (třeba tady a tady). Tentokrát asi žádnou nedám, letos už mi fóry nějak nejdou přes pysky… místo toho mám pro vás text o víně, jaké jsem tu za dvaapůl roku neměl. RUCIO. Španělské stolní červené víno za 18,90 v Bille, litrovka v Tetra-Paku. Řekněte sami, dámy a pánové, kdo z vás to má?

Jediné, co se dá vínu vytknout, je ambaláž. Není uveden ročník a obrázek hroznů a vína v karafě na etiketě očividně vznikl z fotky bílých hroznů a bílého vína přebarvením ve Photoshopu. Ovšem dál už můžu jen chválit.

Barva je překvapivě výrazná tmavorudá, přesně takhle si Španělsko představuju! Krásně čiré víno. Vůně je velmi jemná a jen s krajním soustředěním vyčuchám svěží kyselinu a lehký závan (až frankovkový) listí. Musel bych mít nos jako Čeřovský, abych ve vůni našel něco navíc. Ovšem hned první napití strhne závoj a odhalí všechna tajemství. Nekomplikovaná, leč čistá chuť s výraznou kyselinou prozrazuje bílé víno a červené barvivo. Ale kdo by se zlobil, víno je opravdu čisté a chutné, a to by nemuselo být, kdyby prošlo náročnějším a zbytečně komplikovaným procesem přípravy z modrých hroznů. Jedenáct procent alkoholu je akorát a masochistu ve mně svádí k dalšímu napití.

V pátek jsem byl pracovně v Brně a v rádiu jsem zaslechl zprávu o termínu parlamentních voleb. Brno je rozkopané jako po válce, pracovní jednání se vůbec nedařila, páteční odpoledne se mračilo. Místo plánované sobotní degustace jsem jel domů a přemýšlel o tom, jaké víno budeme letos pít. Ještě mám ve sklepě dost dobrého vína až do květnových voleb, ale je potřeba včas zachytit trendy.

Tetra Pak je sympatické moderní balení a jistě se bude prosazovat stále víc. Není proč spěchat, ale rozhodně doporučuju tohle víno na volební víkend a příležitostně ho vyzkoušejte i v druhé půlce roku. Zatím ještě mám sklep plný lepších vín, po kterých mi určitě bradavice na tváři nevyskáčou, ale už si začínám pomalu zvykat na vína z Tetra Paku. Je to moderní a praktické, a zpočátku to vůbec není tak špatné, jak byste čekali.