Toskánská krajina je učebnicovým (vtipnější by bylo napsat kalendářovým) příkladem kulturní krajiny. Lízátkové cypřiše lemující cesty znáte z kdejakého italského kalendáře, podobné pohledy se objevují za čelním sklem auta každou chvíli. Poslední kilometr prašné lesní cesty do vinařství La Brancaia lemují stejné nízké cypřiše.

Už před lety jsem měl dojem, že zemědělská farma, na které trávím dovolenou, nepěstuje žádné zemědělské plodiny ani nevyrábí maso nebo mléko, ale žije z dotací za to, že obhospodařuje, zkulturňuje a zkrášluje toskánskou krajinu. Šťoural by to mohl použít jako argument proti bruselsky neefektivnímu dotačnímu systému, ale každoroční příliv turistů to přinejmenším vysvětluje.

Kromě krásných panoramat italské krajiny obdivuju i soukromé uspořádání italských zahrad. Uprostřed zahrady keř granátových jablek. Cesta k bazénku je samozřejmě lemovaná růžemi a vedle bazénku rostou trsy levandulí, abyste se v jejich vůni cítili jako v koupelně.

Za domem je zděný gril a kolem něj rostou keře rozmarýnu. Nemusíte nikam chodit, když chcete ugrilovat rybu. Jen si utrhnout.

Asi nejintenzivnější vůni vydává tahle žlutá kytka, kterou neznám. Květy připomínají obří štírovník růžkatý. Roste v dvoumetrových keřích podle silnic a její vůně vás praští přes nos i když projíždíte kolem devadesátkou.

Někdy mi to dělalo problémy při večerním koštování. Voněl jsem k výbornému Chianti Classico a cítil tam těžké vůně toskánských květin. Ale co si napsat do poznámek, když ty kytky ani neumím pojmenovat? Jak to vyjádřit, když jsem zvyklý na moravská a burgundská aromata? (Tak jsem se aspoň oprostil od snahy rozložit si toskánské vůně jako světlo krystalem na jednotlivé známé složky: ovocnou, stájovou a lesní :o)

Když jsem večer odbíhal od stolu očuchávat zahradní keře a kytky a srovnávat je po vůni s nalitým Chianti v ruce, přistihl jsem se při pochybách: jaký požitek jsem mohl mít z lahve Chianti, dokud jsem nebyl v Toskánsku? Dokud jsem neviděl toskánskou krajinu, nedýchal místní vzduch a nejedl jejich jídlo?

Je to důležité? Má apelační systém nějaký význam? Uvěřili byste recept na guláš autorovi, který nikdy nebyl v Maďarsku? Koupili byste si ojeté auto od člověka, který nemá řidičák? Nebo víno od vinaře, který nepije alkohol? Co mám psát o ryzlinku, když jsem neviděl údolí Mosely? A záleží na tom vůbec?

S vínem od Marchesi Ginori Lisci jsem se poprvé setkal v enotece v toskánské Vadě. Kupoval jsem tam několik dražších lahví, Vino Nobile a cosi od Michele Satty. Podél jedné stěny stály čtyři tisícilitrové nerezové tanky na Vino Sfuso, tedy víno stáčené do přinesených nádob, v cenách od 1,30 do 2 Euro. Nejdražší byla směs CS a Merlotu právě od Marchesi Ginori Lisci. Vyžádal jsem si ochutnávku a potom i koupil jednu petku. Přítelkyně víno zavrhla, mně se líbilo. Nenáročné, ale pitelné nebarikované červené (kde by se za ty peníze vzal nějaký sud), sedmička za čtyřicet kaček? Paráda!

S vínem jsem si z enotéky odnesl i mapku a prospekt konsorzia Vino DOC Montescudaio. Z něho jsem zjistil, že bydlíme uprostřed maličké, neznámé a mladé (schválené 25. října 1999) apelace Montescudaio. V mapce bylo vyznačeno třináct vinařství a dodatečně mě napadlo, že jich v apelaci zase o moc víc nebude, takže bych se mohl snadno stát odborníkem na jednu sice malou a neznámou toskánskou apelaci, ale co na tom, že je malá… Někdo udělá kariéru na objevu něčeho tak nepraktického, jako jsou elektrické vlastnosti tenké vrstvy křemíku, někdo se proslaví sledováním pohlavního rozmnožování škrkavky, někdo si udělá doktorát na výrobě fortifikovaných vín… tak co na tom? Bohužel mě to napadlo až předposlední večer před odjezdem, po návštěvě hradu rodiny Ginori Lisci v Quercetu. Mít v Toskánsku ubytování s připojením k internetu, už bych měl pohromadě další komunitní bedýnku, tentokrát toskánskou, monteskudájskou …

Apelace Montescudaio je rozlohou maličká. Pokrývá okolí obcí Castellina Maritima, Riparbella, Montecatini Val di Cecina, Montescudaio, Guardistallo a Casale Maritimo v údolí říčky Ceciny. Na jihu sousedí s apelací Bolgheri, na východě s Vernacciou di San Gimignano a s Chianti. Apelační pravidla jsou tak mazaně sestavená, aby dávala vinařům co nejširší prostor. Montescudaio Rosso musí obsahovat aspoň 50% Sangiovese a do padesáti procent dalších schválených červených odrůd. Minimální obsah alkoholu je 11,5% (to se v toskánském slunku snadno splní), jsou předepsané požadavky na barvu, vůni i chuť. Apelační označení Montescudaio Sangiovese smí nést i směsky s minimálně 85% Sangiovese, podobně Montescudaio Cabernet musí obsahovat aspoň 85% Cabernetu Sauvignon. Podobně Montescudaio Merlot. Montescudaio Rosso Riserva má podobné předpisy jako Rosso, jen se vyžaduje minimální obsah alkoholu 12,5% a 24 měsíců zrání (z toho aspoň 3 měsíce v lahvi), počítáno od listopadu v roce sklizně. Podobná pravidla jsou předepsána i pro bílá vína. Základem produkce je odrůda Trebbiano (aspoň 50% v Montescudaio Bianco), minimální alkohol 11%. Další kategorie (obdobné červeným) jsou pro Vermentino, Chardonnay a Sauvignon, zvláštní kapitolou je Vin Santo s nejméně 16 % alkoholu.

Rovnou se přiznám, že jsem zpočátku vůči vínům s označením Montescudaio DOC měl předsudky. Několik dobrých vín vybičovalo moji zvědavost k návštěvě několika blízkých vinařství. Tam jsem zjistil, že v porovnání s blízkou vinotékou jsou ceny od výrobce příznivější a poměr kvalita/cena v některých případech velmi zajímavý. A protože si vínomilec s nadprůměrnou spotřebou nemůže hrát na snoba a cinkat po večerech Sassicaiou, Barolem a Brunellem, několik monteskudájských vinařů jsem navštívil.

Marchesi Ginori Lisci nám byli zeměpisně nejblíž. Sídlí v Quercetu, což je stařičká toskánská víska s hradem skrytá  na kopci uprostřed kilometrů dubových lesů. Celý týden jsem si lámal hlavu, jak s rodinou Ginori Lisci souvisí název obce Ponteginori, kam jsme o dovolené jezdili na kafe a základní nákupy. Na konci dovolené jsem to objevil – obec se skutečně až do půlky devatenáctého století jmenovala Tegolaia. V roce 1842 rodina Ginori nechala postavit most přes říčku Cecinu a spojila tak Querceto se silnicí, která vede z Volterry do Ceciny. Vděční radní Tegolaie poté schválili přejmenování na Ponteginori neboli „Il Ponte del Ginori.“ (Fotka dole je z roku 1938, v roce 1944 byl most zničen a po válce znovu postaven.) Z krátké návštěvy Querceta jsem měl dojem, že Marchesi Ginori Lisci vlastní nejen historický hrad a dva tisíce hektarů pozemků v okolí, ale i všechny domy v Quercetu. Ještě se můžete dočíst o rodinném ekologickém projektu, ale to znám jen z webu, tak pro zájemce přidám jen odkaz. Rodina dokonce má vlastní heslo v italské Wikipedii.

Vinařením se intenzivněji začali zabývat teprve v roce 1999, vinice zabírají jen asi 15 hektarů ze zmiňovaných 2000. Na rozdíl od moravského zvyku pěstovat co nejvíc odrůd se Italové bůhvíproč soustřeďují jen na několik z nich, v případě Marchesi Ginori Lisci to je Sangiovese, CS a Merlot. Vyrábějí z nich jedno růžové víno a tři červená. (Taky prodávají olivový olej.) Všechna červená kvasí bez přidání selektovaných kvasinek a s poměrně dlouhou dobou macerace.

Směs Merlotu a Sangiovese bez udání poměru, podle apelačních pravidel soudím, že to znamená nejmíň 85% Merlotu. Zato výrobce upozorňuje na ruční sběr hroznů a následný výběr zdravých hroznů před lisováním. Patnácti až dvacetidenní kvašení v nerezových tancích při řízené teplotě následované šestiměsíčním zráním v sudu (velkém, ne v bariku) a dalšími šesti měsíci v lahvi. Ani to sice nevysvětluje skutečnost, že výrobce právě prodává ročník 2006, ale musím dodat, že se mi italský zvyk nechat víno dozrávat v lahvi (v některých případech nejde o zvyk, ale o předpis) moc zamlouvá. Odpadají tak časté spory poučených konzumentů, jestli na víno „nebylo moc brzy“ a zdali „ještě nemělo to nejlepší před sebou“ – snažil jsem se podobným půtkám vyhýbat tvrzením, že výrobce by neměl prodávat vína, která by měla na otevření čekat třeba několik let. Pro úplnost dodám, že loterie zvané En Primeur jsem se nikdy nezúčastnil. Konec odbočky a zpátky k vínu.

13,5% alkoholu. Barva jemně mate, černorudá, čirá, ale bez velkých známek nazrálosti. Ve vůni se mísí mineralita a ovocitost, je plná a jemná, ale ne překvapující. V chuti příjemné kyseliny (samozřejmě odbouraná kyselina jablečná), příjemně ovocné tělo se stopou tříslovin a jemná, štiplavě kořenitá dochuť. Elegantní a plné, čisté a nekomplikované, báječné víno na běžné každodenní pití.

Macchion del Lupo 2006, Montescudaio D.O.C. Cabernet je směs Cabernetu Sauvignon a Sangiovese s 13,5% alkoholu. Ruční sběr a následný výběr hroznů před lisováním. Kvašení v nerezových tancích při řízené teplotě trvá 15 až 20 dnů. Následně osm měsíců v sudu a šest měsíců v lahvi. Silná rubínová barva, třešňovorybízová vůně s tradiční kořenitou štiplavostí. V chuti překvapivě výrazná kyselina a klasický mix vysušeného Sangiovese, suchého jako rozpukaná toskánská pole, a kabernetových vjemů. Koncentrované, husté víno, kterému bohužel něco chybí. Mně tam chybí elegance, jemnost, kterou bych už dnes od ročníku 2006 čekal. Pokud se jí nedostává ve víně za pár Euro, snadno to překousnu, ale tohle víno stálo přes deset Euro a zdá se mi, že u něj je poměr výkonu a ceny nejhorší.

Castello Ginori 2005, Toscana IGT je „nejvyšší“ víno vinařství, barikovaná směs CS a Merlotu (se 14% alkoholu a bez udání poměru odrůd, jen jejich web uvádí 50/50 pro ročník 2006) oceněná v ceníku na dvacku. Nulapětka je už podle barvy příjemně nazrálá, má hustou černorudou barvu s čajovým odstínem na okraji. Neprůhledné, vsadil bych se, že nefiltrované. Ve vůni zase patrná nazrálost: je tam cítit vyzrálé ovoce, štiplavé kabernetové koření, kafe, trochu vystupuje alkohol, ale hlavně to působí velmi hustě, koncentrovaně. V chuti ještě jde separovat vliv těžkého kabernetu a typické paprikovitosti od ovocného Merlotu. Jsou ještě patrné třísloviny, ale opakuje se dojem lahvové nazrálosti a extraktivnosti. Ovoce v chuti přechází projevem až do chuti pečeného ovoce na dortu nebo koláči a svěží tóny se příjemně míchají s vyzrálými. Štiplavě kořenitá dlouhá dochuť. Po několika hodinách zbude na dně poslední sklenky šupina depotu, nápadně velká jak z třeboňského kapra. Z posledního doušku je cítit zkvašená černorybízová šťáva jako reklama na kabernet. Není to typické italské víno, ale protože ho znám od nerezových sudů s Vino Sfuso až po turistickou návštěvu Querceta, tak si s tím hlavu nelámu. Líbí se mi.

V Quercetu jsme se rychle shodli, že nejlevnější Campordigno a nejdražší Castello Ginori jsou nejlepší vína. Doma vyhrává Campordigno, lehčí a svěžejší. Toho mít na zimu dvanáct kousků!

Známe to všichni – historky o dámě, která přijde v oparu vybraných francouzských vůní na degustaci špičkových vín a bezohlednou aplikací parfumerie zkazí degustaci všem přítomným. Taky jsem už vysvětloval přítelkyni, že na tuhle ochutnávku do Obecňáku se nemá v žádným případě vonět! Naštěstí jsem o tom zatím žádnej mravoličnej příspěvek nenapsal, protože jsem letos v létě zjistil, že to sám dokážu prokoučovat úplně stejně.

K dovolené patří večerní posezení u domu a společné ochutnávky vína. K toskánským večerům patří i hodinový nálet bodavého a kousavého hmyzu – komáři se chovají civilizovaně, po hodině odlétají do hajan (možná se bojí netopýrů). Jen pro jistotu dodávám, že otravných létajících hmyzů není mnoho, na zahradě máme několik lamp s celonočním provozem a s vyjímkou té jedné hodiny okolo desáté kolem nich nic nepoletuje. Jednoho večera přiletěl k lampě nad mojí hlavou netopýr a celou večerní sešlost můr, komárů a bzuků na několik průletů prostě sežral.

První večer jsem se proti komárům chtěl bránit repelentem. Přivezl jsem z domova dva spreje, jeden jsem po několika komářích bodnutích bleskurychle objevil a stříknul si dvakrát za krk. Hned bylo po koštování, vůně repelentu je tak výrazná, že přebije všechny aromata. Při pomyšlení na voňavá červená italská vína jsem okamžitě zalitoval. Další večery jsem raději se soumrakem oblékal dlouhé kalhoty, ponožky a triko s dlouhým rukávem.

Hodinu se to dá přežít. Jen si od toho večera dávám pozor, abych moc nekritizoval slečny, co se navoní…

Můj prázdninový objev několik let starý, báječné Vermentino z Antinoriho vinařství Guado al Tasso, kousek od Tenuty San Guido, výrobce Sassicaii.

Tohle Vermentino se v jednotlivých ročnících proměňuje. Rád bych to pochválil, ale nevím, jestli je to vlivem ročníků nebo měnícím se názorem sklepmistra. V minulých letech (psal jsem o něm třeba tady a tady) se na víně dalo dokladovat pravidlo o povolené patnáctiprocentní příměsi jiných odrůd v italských DOC vínech. Vloni mělo víno dokonce vzorně sauvignonový charakter, až mě to svádělo k poznámkám, že namísto patnácti procent sauvignonu použil výrobce rovnou selektované „sauvignonové“ kvasinky.

Letos má víno naopak ukázkově vermentinový projev, jen díky letním ochutnávkám sauvignonů ve dvou toskánských vinařstvích dokážu najít vliv sauvignonu, který tady nemívá tak ostré kyseliny jako na Moravě, ale je naopak plnější v chuti. Zase musím pochválit ambaláž, krásně zvolenou burgundskou lahev a graficky čistou etiketu. Světlá citronová barva, jemná vůně s minerálním tónem. Nasládlý chuťový projev s citronovou a natrpklou dochutí. Jedinou výhradu mám k ceně, letos ve vinotéce už za 14 Euro. V Čechách ho dováží Global Wines, v obchodě stojí kolem 400 Kč.

Bože, to byl pátek! Ne, že bych neměl o čem psát, po italské dovolené mi zbyla spousta vín nepochválených i nepohaněných, den předtím mě navíc při pití vína žahla vosa do rtu (zevnitř – to by byl námět na článek!). V pátek večer míchám bordó – toskánskou směs Sangiovese a Merlotu spolu s výborným moravským CS – a probírám se poštou a zprávama. Tomu říkám okurková sezóna!

No už jen ty titulky: Írán do roku 2019 vyšle člověka do vesmíru, prohlásil Ahmadínežád. (Je to tady. Píše se tam taky: „Írán už v únoru testoval vlastní vesmírnou raketu Kavošgar 3. Tvrdil, že vynesla na oběžnou dráhu kabinu, ve které byly želvy, hlodavci a červi.“ Souhlasím s odesláním hlodavců a červů na oběžnou dráhu nebo ještě někam dál. Vzpomněl bych si i na několik lidí, které bych rád vyslal do vesmíru… O kus dál na serveru pišú – Letoun na sluneční pohon byl ve vzduchu dva týdny bez přistání!)

ČSSD plánuje radikální změny v kampani! (Kdo jste četli Haškovy Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, zvedněte ruku.) Výběr dalších okurkových peaků: „Skateboardisté na dálnici předjížděli ve 100 km/h nákladní auto“ – to jsem ani neotevřel, stejně jako následující headline: „Hranolky letos budou kvůli suchu kratší.“

V neděli večer se rozepsal i britský blogger Jamie Goode na téma „Degustační poznámky o velkých vínech bývají stupidní.“ Že jsem zrovna v půlce knížky Dušana Třeštíka „Češi a dějiny v postmoderním očistci“ a že jsem četl na podobné téma několik úvah biologa Stanislava Komárka, jen se uchichtávám. Přesto se mi nepodařilo (po zdegustování lahve patnáctiprocentního Tramínu 🙂 sestavit Jamiemu Goodeovi vhodnou odpověď, v angličtině se tak jistý necítím. Zhruba od Einsteina totiž současná věda ví, že pozorovatel je obsažen v pozorovaném subjektu, takže všechna objektivitu předstírající měření jsou zgruntu nevědecká a falešná. Za správnost výsledků (měření, pravd) současné vědy už neručí celá věda, ale jen konkrétní pozorovatel, který je nedílnou součástí celého experimentu (měření). S konkrétní recenzí opery nebo filmu můžete souhlasit nebo nesouhlasit, ale podstatnou informaci dostanete teprve když si přečtete od dotyčného recenzenta delší řadu recenzí a seznámíte se s jeho libůstkami, preferencemi, názory a postoji. Platí to i o víně: že se shodneme na tom, že nám Sassicaia chutná, může být náhoda. Ale jestli se shodneme v názoru na desítku obyčejných vín, to už nejspíš náhoda nebude. (Takže Skleničkův blog je fajn, ale Komunitní bedýnky jsou mnohem podstatnější – tam si můžeme porovnat poznámky.) Už jsem to tady někde psal: v důsledku nakonec všichni píšeme jen sami o sobě. Jestli si k tomu jako téma vybereme film, operu, jídlo nebo víno… to je vedlejší. Dobrou chuť!

Nejvíc mě pobavila úvaha Komparatiské vpřed v pátečních Lidových novinách. Martin Zvěřina se na konci Střelnice opřel do českých časopisů, píšících o víně: Připadá vám politika jako podvod a špinavý byznys? To nic není, podívejte se na psaní o víně v některých českých magazínech. Koupíte si za desítky korun barevný časopis tvářící se seriózně, přičemž vše, co se píše, je výsledkem obchodu. Chcete, abychom napsali reportáž o vašem vinařství? Zaplaťte.

Celý článek je tady. Z mého pohledu má jednu podstatnou vadu: nikoho nejmenuje. Časopisy o víně máme tři (nepočítám Vinařský obzor, ten je bůhví o čem) a když to Zvěřina napíše takhle šmahem, vypadá to, jako by tuhle praxi provozovaly všechny tři. Nechci za nikoho strkat ruku do ohně, ale myslím si, že pan Zvěřina měl na mysli jen jeden z nich. Nebo se pletu?

V cizině mívám ochutnávací mánii: neláká mě užívat si, chci ochutnávat nové. V Itálii často nevečeřím, protože mě baví ochutnávat sýry a salámy. Nakupuju v lahůdkářství stylem „deset deka tohohle a deset deka támhle toho.“ Občas se prodavač diví, když se nakonec zeptám, jak se ten sýr jmenuje. Zrovna tak se vyhýbám vínům, která už do Čech někdo dováží – ty přece můžu ochutnat doma, kvůli tomu nemusím jet dvanáct set kilometrů do Toskánska. Občas se to schumelí, že nastane vyjímka.

První den jsme při příjezdu nakupovali v sámošce, základní potraviny a pár vín. Hledal jsem nějaké lehké bílé na večerní chill-out po šestnácti hodinách za volantem a našel Vernacciu di San Gimignano od Rocca delle Macie. Měl jsem dojem, že vína od Rocca delle Macie už někdo dováží, ale zadání bylo lehké bílé na usnutí a tohle víno příjemně překvapilo. O týden později jsem v San Gimignanu našel prodejnu výrobce a koupil celou krabici, kromě jiných i tohle Sangiovese. 12 Euro, koupil jsem hlavně kvůli poměrně vyzrálému ročníku.

Rocca delle Macie je mladý podnik (začínali ročníkem 1978) střední velikosti. Obhospodařuje přes 200 hektarů vinic, především v oblasti Chianti Classico a v Maremmě. Podrobnější informace jsou na jejich webu tady. Pokud jde o Vino Nobile, je vyrobeno z hroznů Sangiovese (90%) doplněnými deseti procenty Canaiola. Vyrábí se tradičním postupem, kdy hrozny se nejméně 12 dní macerují, kvašení probíhá za řízené teploty a následuje ho dvouleté zrání v sudech z francouzského dubu.

Víno má temně rudou barvu s kávovým odstínem, pěkně čistou (nejspíš filtrovanou) a nijak neprozrazuje nazrálost. Příjemně jemná vůně lesního ovoce a sušených švestek skrytá závojem tříslovin. Trochu lesa a kafe. V chuti odbourané kyseliny, kořeněná teplá chuť sugerující (možná klamně) dojem vyššího alkoholu (nakonec jsem našel, že jen 13%). V závěru chuti podobné minerální tóny, jaké znám z bílých Vernaccií. Barikované, s dostatkem tříslovin a celkově příjemně lehký, teplý a štiplavě kořeněný dojem. Jediná výhrada, málo ovocných tónů v chuti. Přesto bych do toho za 12 Euro klidně šel znova.

Léto přeje ochutnávání. V neděli večer nás sice na zahradě za soumraku okusovali komáři, ale stálo to za to. Kamarád přinesl dvě načaté lahve (otevřel jsem to už před třemi dny, ale zajímalo by mě, co na to řekneš…) a mučil mě koštováním naslepo.

První pokus vlastně žádné mučení nebyl, protože jsem to podstatné uhodl – tímto speciálně děkuju kamarádům, kteří mi při slepé ochutnávce dávají uhodnout Pinot Noir nebo Chardonnay! Rulandské modré 2007 pozdní sběr ze Stolové hory v obci Sedlec na Mikulovsku vyrobilo Moravíno a bylo to příjemné překvapení. 13% alkoholu, pěkná čirá a průhledná světle rubínová barva se známkami nazrálosti na okrajích. Ve vůni zpočátku hodně jemné, ale po vymíchání se objevuje kořenitá vůně, typická pro některé domácí rulandy modré. Podle chuti už je to jasné, Rulandské modré s maličkým zbytkem cukru, pěkně uhlazené, po jablečnomléčném kvašení, hodně dobré rulandské modré. Zajásal jsem, protože Moravíno je velký výrobce a často jejich vína nepiju.

Na druhém víně jsem si při určování odrůd vylámal zuby, protože mě prostě nenapadlo, že by mohlo jít o cuvée CS/FR/MP/RM. Jmenuje se to HRDOST, Cuvée 2007. Vyrobil Libor Veverka z Čejkovic. Víno má temnější černorudou (třešňovovišňovou) barvu bez známek nazrálosti, višně objevuju i ve vůni. V chuti zase odbourané kyseliny a třísloviny. Nasládlá dochuť, hádám na vyšší extrakt a pěkně zakomponovaný barikový sud. Tohle víno se mi moc líbí, jen si musím postěžovat na kýčovitou plechovou etiketu a graficky neumělý návrh tubusu. Mají vínu zvednout prestiž, ale na mě působí spíš humpolácky a signalizují (bohužel), že mám očekávat vyšší cenu. Pár podrobností o vínu a jeho tvůrci najdete tady a tady, mně se víno moc líbilo, ale měl jsem jen malý vzorek a docela jistě bude někdo víno hodnotit jinak po půldeci a jinak po vypití celé lahve.

Nikdy jsem Prosecco nemiloval. Na degustacích jsem ho poznával jako obyčejnou šumivku bez vážnějších ambicí. Občas s pěkným perlením, většinou s příjemně malým obsahem alkoholu, vždycky suché. Lepší nebo horší v malém kvalitativním rozmezí. Až letos se mi to otočilo.

Za letošní toskánské dovolené jsme vypili víc Prosecca než Chianti nebo jakýchkoli jiných vín. Po návratu z výletu jsme cestou k bazénu strkali do mrazáku vychladit láhev Prosecca, za půl hodiny jsme ji v horkém letním odpoledni otvírali a bleskově v ní rozpouštěli únavu z cestování a z vedra. Na zapsání degustačních poznámek nikdy nedošlo, beztak by byly jako přes kopírák – suché, lehké, málo alkoholické, s pěnou malých bublinek.

Marně jsem letos hledal v sámoškách svoje oblíbené Prosecco od Zonina (loni 3,40 Euro, to se nedá trumfnout), zato jsem našel spoustu jiných. Příjemně překvapil dokonce i suchý sekt z ryzlinku od Martini. Riesling Brut Oltrepò Pavese DOC s 11,5 % alkoholu.

Díky vyššímu obsahu kyselin je ryzlink docela vhodný pro sekt. Tenhle má pěknou světle slámovou barvu, po nalití do sklenky bohatě perlí. Bublinky brzo vyprchají, zůstává jemná ryzlinková vůně. V chuti stále příjemně perlí, má jednoduše ovocnou chuť, spíš plnější, ale je to nenáročné pití k nedělní snídani. To píšu s vědomím, že to může puritány naštvat, ale ti sem snad moc číst nechodí : takhle si představuju víno, kterým budu ve stáří zapíjet (za 5,90 Euro v italské sámošce) svoji ranní a večerní dávku prášků!

Prosecco má podobný charakter jako většina italských vín. Jsou vyrobena pro konkrétní příležitost, k jídlům pocházejícím z regionu, odkud pochází i víno. Prosecco možná nepotřebuje konkrétní pokrm, který by doprovázelo. Stačí horké letní počasí, únava z práce nebo z cestování, trocha uvolnění a těšení se na večer.

Vlastně jsem za ty dva týdny přišel na jedinou výhradu – než jsme lahev Prosecca na zahradě vypili, vždycky jí slunce rozpálilo hrdlo tak, že hřála do ruky. Proč je Prosecca v lahvi vždycky tak málo? pravila přítelkyně nostalgicky poslední večer italské dovolené.

Není to sice o víně, ale mrknutím na fotku zjistíte, proč jsem nedokázal odolat (foceno dneska v jednu odpoledne :o)

Jak říkal Don Corleone, to je nabídka, kterou nedokážete odmítnout!

A protože tady už týden slibuju text o Proseku, přidám jednu aktualitu. Včera jsem objevil v MAKRO Prosecco za italskou cenu: jak jsem zvyklý z toskánské dovolené, že Prosecco stojí v sámošce 5,90 Euro, tak jsem včera koupil Mionetto za 145 Kč. Není to žádný zázrak, ale suchá šumivka, jak má být a přesně pasuje do současné sezóny. Už ráno jsem měl při pohledu na teploměr chuť nahradit ranní cappuccino Proseccem, ale protože jsem musel v poledne do auta, odolal jsem. Teď odpoledne už můžu napsat, že Prosecco doporučuju!

Zemský ráj to napohled! V horkém poledni pátého dne dovolené jsem před obědem otevřel lahev bílého 2008 od bolgherského vinaře Michele Satty. Ve stínu u stolu bylo příjemně teplo a já se nechal konejšit výhledem na bazén, špičky cypřišů ohýbané větrem a toskánské stráně v okolí. Je nás tu víc, takže mám příležitost ochutnat víc vín.

Loni jsem o červených vínech Michele Satty psal nedůvěřivé poznámky. Možná jsem je otvíral zbytečně mladá, ale měl jsem dojem, že cena stojí výš, než kolik vína nakonec dávají. Dnešní bílé stálo šest Euro v COOPu a je parádní: směs Trebbiana (70%) a Vermentina (30%) s typickou Sattovou etiketou. 13% alkoholu. Koupil jsem ho kvůli ceně, vlastně bych na bílé z Bolgheri nebyl moc zvědavý.

Víno má překvapivě plnou vyzrále citronovou barvu se zlatavým odstínem a po nalití do skleničky jemně perlí. Zrovna tak perlí na jazyku, ale ještě předtím medově zavoní, vůně prozrazuje pěknou vyzrálost a jde až do ryzlinkových lipově-medových tónů, objevuje se i vůně ananasu.  V chuti má pěknou kyselinu s tóny citrusů, vystřídají se tóny citronů v začátku chuti přes pomeranče v těle až po grapefruity v dochuti. Samozřejmě prokvašeno do sucha, ale s překvapivě plným tělem. Kořeněná dochuť zůstává viset na patře parádně dlouho.

Italská bílá bývají k vypití do konce roku následujícího po sklizni, tohle víno šlo zřejmě do prodeje s ročním zpožděním a očividně mu to pomohlo. Svěží, elegantní, ale přitom sympaticky tradičně udělaná směs dvou tradičních toskánských odrůd.