Moje setkání s víny bratří Korábů byla zatím neúspěšná. Před několika roky jsem se k nim marně objednával na jaře (Teď to nemá cenu, jsme vyprodaní…) Potom jsme měli dva vzorky na Vlašák Trophy v Mejtě tady, ale oba byly nehodnotitelné, rozjeté v lahvi. Jedno z nich jsem měl o rok později znovu tady, tentokrát už bez vady, ale s pochybnostmi. Jeho projev byl tak ukrutně osobitý, že vzbuzoval pochybnosti o tom, jestli je tenhle vlašák určený k lahvovému prodeji konzumentům, kteří neprošli zásadním celodenním motivačním školením o výhodách tradičních vinařských technologií. Některý vína prostě nejsou pro každýho…

Další pokus jsem absolvoval na prosincovém italském večírku v žižkovském bistru Bogdana Trojaka a tentokrát s úspěchem. Před začátkem večírku jsem byl svědkem reklamace, kdy zákaznice přišla vrátit lahev korábovské Frankovky 2009 PS, protože měla po sejmutí cínové záklopky korek potažený plísní. Bogdan jí vysvětlil, že to není závada a víno jí vyměnil za jiné, kde pro jistotu záklopku odstranil sám a špunt utřel utěrkou. Po skončení italské degustace Frankovku otevřel a dal ji vplen návštěvníkům. Byla senzační, takže jsem si hned dokoupil celý karton.

Barva je světlá karmínová. Ve vůni příkladně typická kořenitost a višňové pecky, lopuchy a kopřivy, s ohříváním se dají nalézat další a další aromata. Chuť následuje vůni, je typicky frankovková, ale nečekaně elegantní. Je krásně vyhlazená, nespíš následkem delšího ležení na kvasnicích. Má odbourané kyseliny (jestli se nepletu s ležením na kvasničních kalech, tak v tom případě by se měla jablečná kyselina odbourat samovolně). Pěkně plná, neošizená (=nefiltrované víno).

Podle zadní etikety má víno přes 4 gramy zbytkového cukru, ale já jsem to v puse nepoznal, chutná naprosto suše. Slušný bezcukerný extrakt odpovídá šestasedmdesátileté vinici. 12% alkoholu jako bonus – víno neunavuje alkoholem. Nejlepší na tom je, že všechny analytické údaje a data o stáří vinice ani nemusíte znát. Korábové je sice na zadní etiketě uvádějí, ale kdyby tam nebyly, nic by se nestalo. Tahle Frankovka mě dostala už v prosinci u Trojaka, a tam jsem se na etiketu nedíval a nic z toho jsem neznal. Svým způsobem je to typická Frankovka, ale je jemnější a elegantnější, než všechny Frankovky, co si pamatuju. Za dvě kila jasný nákup.

Pokud chcete vědět, co se objeví v příštím kole Komunitních Bedýnek, pilně sledujte Skleničkův blog – už tento týden vyhlásím další kolo. Zítra bych sice měl psát o dnešní Galadegustaci časopisu Vino-Revue, ale jdu bez plivátka a tak možná dám report později. A místo něj nové kolo Komunitních Bedýnek?

Grüner Veltliner 2007 Strassertaler z rakouského vinařství Allram (Kamptal, web je tady) se s 93 body dostal do TOP 100 amerického časopisu Wine Spectator za rok 2009. Neprohlížel jsem to podrobně (a v přepisech názvů vín z etiket je trochu zmatek), ale s cenou 12 USD za lahev je to UFO. Ve středu jsem tenhle Veltlín (jen o dva roky mladší) koupil za 199 kaček, v pátek večer jsem ho otevřel, aby doprovodil můj (už druhý!) pokus o koláč s lososem a špenátem. Z vrozené skromnosti nevystavuju fotky koláče, je to lehké neškodné jídlo a já se přežral k prasknutí. Recept má Vilemína tady a doporučuju k následování.

Víno přichází ve štíhlé hnědé ryzlinkové flétně se screwcapem. Střízlivá, jednoduchá etiketa. Světle žlutá slámová barva, perfektně čistá. Střídmá květinová vůně, žádné excesy, žádné varování. Příjemná a lehká ovocná chuť (jablíčka) s velmi decentním pepřovým dojezdem. 12,5% alkoholu, nenápadné, ale krásné lehké víno. Paráda. Nebudete se moct nabažit. Kupujte, kupujte, kupujte! (Koupil jsem ve Farkatéce, web je tady, ale zatím tam Veltlín není vystavený.)

Jak už jsem (dvakrát) napsal, to víno je lehké. Žádnou mnohovrstevnatost nečekejte. Působí to na mě jako dokonalý odhad vinaře. Odhad toho, co mu jeho vinice a odrůda dokáže poskytnout, co s tím dokáže ve sklepě udělat, vědomí místní tradice a sebevědomí – nesnaží se přestřelit a ohromit vás něčím zásadně novým. Podle mého laického názoru by GruVe 2009 Strassertaler 93 bodů nedostal, jak moc se liší od ročníku 2007 nebudu spekulovat, ale je to hodně dobré víno.

Bílou Mělničinu 2009 (Mělnické vinařství Kraus) jsem koupil tak nějak z rozpaků nad tenčící se peněženkou (stojí necelou stovku v brandýské Vinotéce u zámku). Otevřel jsem ji taky z nouze, po pozdním příchodu domů z koncertu, a hned jsem zajásal. Levné víno, které je pitelné, zábavné a svěží. Navíc nepůsobí lacině a chutná tak nějak typicky domácky.

Za to může vzpomínka na Muller Thurgau 08 ze Školního statku Mělník z prvních Komunitních Bedýnek. To byl osvěžující mladý miller, suchý a veselý. Mělničina bílá 2009 je směs MT a ryzlinku (asi 50/50), kde ryzlink pozvedá milerku (ta dodává vínu většinu aromat a chuti) k trochu větší noblese. Je to nenáročné pití, svěží, s pěknou kyselinou a 12% alkoholu, a hned mě napadlo použití, pro které jsem vymyslel titulní slogan Nixonův trik naruby.

O prezidentu Nixonovi si někteří svobodomyslní Američané mysleli (a říkali) to nejhorší, a tak není divu, že se o něm říká i to, že na státních recepcích nechával hostům nalévat obyčejné víno, zatímco jeho osobní číšník (prý!) měl v maskované lahvi jen pro prezidenta to nejlepší Bordeaux. Připomíná to problém s návštěvou, na kterou se těšíte, ale o které víte, že má špatný vkus na víno. Taky vám kamarádi zhaní dobré víno a vyžadují nepitelný patok? (Na příbuzné se ani neptám. Minulý týden jsem v matčině špajzu objevil templářskou Mullerku 2005, mutěnický Modrý Portugal z maďarských hroznů a ještě jeden Portugal, který jsem raději hned zapomněl.) Mělničina je víno z nižší cenové kategorie, které tuhle můru překoná. Chutí i cenou je dost obyčejné pro konzumenta, který se nezajímá o to, co polyká, a přitom je dost dobré i pro toho, kdo rozdíl pozná. Muškátové a květinové vůně, výraznější kyselina (šťavnatost je to pravé slovo!) a oříšky v chuti, lehké víno s pěkným dlouhým dojezdem.

A rovnou připojím poznámky ke Kerneru 2009. Soukromě mám Kerner v paměti uložený jako chudšího mladšího bratříčka rýňáku, obvykle sladkého a méně komplexního bratříčka. Tenhle stojí v e-shopu (www.vinum-bonum.cz) 150 Kč. Zatříděný jako České zemské (stejně jako předchozí Mělničina), má 12,5% alkoholu a mošt měl 21 stupňů cukernatosti. Barva je světle žlutá, perfektně čistá. Voní nasládle a tlumeně ryzlinkově, do bezu. V chuti začíná ještě drobnou bublinkou, má poměrně málo kyseliny, pěkné tělo, ale docela krátkou dochuť. S poslední kapkou špetka vinného kamene. Obě vína, Kerner 09 i Mělničina 09 jsou bezvadně pitelná, ale díky ceně je Mělničina přece jen překvapivější a zábavnější.

Dosud nevydané kritické vydání Jiráskových Starých pověstí českých by mělo obsahovat úvahu o tom, oč nás praotec Čech připravil tím, že se zastavil na hoře Říp a nezavedl svoji nespokojenou hordu vyvrhelů (které nechtěl přijmout žádný z okolních kmenů) o pár set kilometrů dál, k moři. Ještě na začátku dvacátého století jsme žili ve státě, jehož součástí byl i italský přístav Terst. Když jsem před lety projížděl těmi serpentinami v Terstu až dolů k moři, bylo mi smutno. O tohle jsme přišli v první světové! Dodnes trpím tou frustrací z první světové na degustacích vín z Alto Adige nebo Friuli!

Rozlehlost moře bere věcem lidská měřítka a nastavuje nová, vlastní, která nám připadají nekonečná. Nelidská. Je to jako s Řípem: vylezete na něj za půlhodinku, ale s mořem musíte bojovat celý život. Nedá se vyhrát. Rybník můžeme přeplavat, ale v objetí moře se můžeme leda utopit. Dobře je to vidět na tom, jak často se poezie nebo písničky přímořských národů zabývají mořem. (Nebo jak často bývají nejlepší vinařské oblasti na mořském břehu, abych zůstal doma na wineblogu, Bordeaux nebo toskánské Bolgheri. Přicházíme o spoustu vůní a chutí, které patří k moři.)

Možná je to poznat i na české nátuře, na snaze všechno ošvejkovat, ošidit. Upravíme si měřítka podle velikosti soupeře. Úředníka, drába nebo krále můžeme ošidit, jen je potřeba dávat bacha. V pohádkách občas Honza přelstí i Smrt, protože vypadá tak lidsky, jako teta z dolního konce dědiny. Moře neošidíte, neošvejkujete, chybí nám absolutní měřítko.

Vlastně mě k té úvaze nakopla geniální báseň Jana Vodňanského, kterou jsem slyšel na lednovém koncertu v Mánesu. Ukazuje moře očima Čecha, rekonstruju si ji z paměti nějak takhle:

Jedna vlna nahoře, druhá vlna dole.
To je pohled na moře, to je pohled, vole!
Jedna vlna dole, druhá nad ní nahoře.
To je pohled, vole! Pohled na moře.

Zítra to bude už zase o víně. O tom našem, mělnickém...

Sebevědomý název vinařství, Planeta (web), není projekce nebo přání zakladatelů, ale prostě příjmení. 390 hektarů sicilských vinic patří Alessiovi, Francesce a Diegovi Planetovým. La Segreta je bílé, ze sedmdesáti procent je složené z exotických odrůd (co všechno je pro středoevropana exotika? :o) a já jsem se jí propil z počáteční nedůvěry k nadšení.

Klasická štíhlá bordó lahev, zelený umělohnotný špunt. Intenzivně žlutá barva vína hned svádí k myšlence na oxidaci (nebo delší maceraci před lisováním), ale kdepak – ve vůni ani v chuti oxidace není. Vůně je těžká, přezrále ovocná s kořenitým podtónem. Prostě pěkná divočina. Uvádí mě do zmatku, protože tak nevoní žádná odrůda, kterou znám, možná směs sauvignonu a ryzlinku? V chuti je málo kyselin (a co byste čekali od Sicilie, napsal jsem si vtipně, ale technický list vína mě usvědčuje z omylu, 7 gramů na litr) ale zato spousta kořenitosti a přezrálé ovoce (meruňky). Jaká divočina v nose, taková i v puse. Podle ovocného nástupu chuti tipuju reduktivní výrobu.

Nakonec se doklikám na web výrobce: 50% Grecanico, 30% Chardonnay, 10% Fiano a 10% Viognier. Selektované kvasinky, nerezové tanky, kvašení  při 15 stupních Celsia. Výrobce doporučuje vypít mladé, nejpozději do dvou let. Jamie Goode má na blogu report z návštěvy ve vinařství a píše, že 85% produkce sicilského vinařství dělají… bílá vína!? Postarší Stevensonova Encyklopedie vín o tom nic nepíše, tak tápu. Beru to jako úvod do sicilských překvapení.

Upřímně doznávám, že mě zlákalo 88 bodů, které dal vínu před dvěma lety Jamie Goode (mladšímu ročníku samozřejmě). 88 bodů by Segreta v Česku nedostala a pochybuju, jestli někde mimo Sicílii. Ale je to báječné exotické víno a za (pouhých! byť velkoobchodních) 210 kaček určitě stojí. Má všechno, exotické chutě, přezrálé ovoce (a přezrálé květiny ve vůni), plnou chuť, kořenitý závěr (u kterého můžete bádat, jestli je to koření nebo mineralita, ale já jsem se nakonec rozhodl pro vliv exotické odrůdy Grecanico a koření). Moc mě to baví, i s vědomím, že to bylo vyrobeno téměř průmyslově. Selektované kvasinky, reduktivní výroba, dusíková atmosféra a dlouhé kvašení při 15^oC … La Segretu vyrobili velmi konvenčně, ale mě to prostě chutná.

Cena neznámá, dárek od čtenáře blogu. Vlastně jsme víno na vánoce 2008 vyměnili za jiné ode mě, ale protože se moje zásoby ztenčily, vedu to jako dárek:o)

Typická rhônská lahev s reliéfem, tradiční etiketa a plný korek, pro který nově zavádím nábytkářský termín „masiv.“ Vlastně celé víno je takové, masivní. Výrazná temně rudá barva, kompaktní vůně ukazující rovnou do Rhôny, ale ne příliš silná. Taková masivní :o) Je kořenitě štiplavá, zrale ovocná a rhonsky květinová. Svádí mě to napsat typická, ale já vína z údolí Rhôny piju zřídka, tak nejsem ten pravej, kdo by měl hodnotit typičnost. V chuti zřetelně husté, příjemně kořenité a s hojností tříslovin, které ovšem neškrábou, ale teple hladí. Chutná nasládle, při prvním napití až do sladké čokolády. Jak to, že na etiketě není žádná poznámka o starých keřích – Vieilles Vignes? Barikované víno z hodně vyzrálých a koncentrovaných hroznů, které ani barikový sud nepřemůže! S oteplováním a provzdušňováním se víno postupně proměňuje, zjemňuje, obrušují se hrany a objevují se nová aromata. Rozhodně je zábavné to zkoumat a objevovat.

(Obrázek nahoře je ukradený z webu výrobce.) Nikdy jsem v CdR nebyl, ale ty fotky kamenitých vinic mě mocně lákají. Pro ověření hledám na webu dovozce a nacházím podle očekávání, že je to skutečně GSM cuvée – 55% Grenache, 20% Syrah a 25% Mourvedre. Malé výnosy z terasovitého vinohradu, dubové sudy. Kdybych býval Googlem začal, mohl být článek článek ještě zábavnější: podle webu výrobce (tady) dal vínu Robert Parker v roce 2008 89-91 bodů ze sta.

Zapíjel jsem vínem tři hodiny připravované hovězí plátky (druhý nebo třetí pokus a první dokonale povedený) a byl jsem spokojený. K hovězímu se báječně hodilo. Těžko můžu víno doporučovat, protože tahle nabušená, koncentrovaná červená nevyhledávám, ale i jako obdivovatel Pinotů Noir (tedy vín mnohem lehčí váhové kategorie) na něm nenacházím žádnou chybu. Rozhodně to je perfektní ukázka toho, jak hustá a silná musí být šťáva z hroznů, jestli se má poprat s dubovým sudem a vyhrát.

V jednom z předchozích textů jsem chtěl vtipkovat o tom, že o českém (moravském) víně je v Evropě mizivé povědomí a že teď máme (konečně!) možnost proniknout do vinařských zpráv. Bohužel jen se zprávami o dalším milionu litrů vína „neznámého původu“ z Templářských sklepů.  A už je to tady, zprávu přináší Decanter, největší evropský časopis o víně. Hádám, že zpráva o tom, že Templáři odmítli vpustit kontrolu (které dokonce asistovala Policie) do provozu, bude asi v Evropě nepochopitelná, takže se můžeme těšit, že se o našem vinařství konečně bude v Evropě víc psát.

Naproti tomu o Burgundsku se ve světě referuje mnohem podrobněji: Decanter přináší tady zprávu, že v Meursaultu změnilo majitele hned sedm hektarů vinic (včetně vinařství). Zaplacená částka přesahuje 12 milionů dolarů, tedy něco přes 230 milionů korun. Srovnání těch dvou zpráv z Decanteru by mohlo i ty největší domácí patrioty připravit o optimismus.

Jestli vás matou názvy exotických odrůd jako Zinfandel, Aglianico, Verdicchio nebo Mourvedre, potom připomínám, že svět vína je široký a na znepokojivá znamení bohatý asi jako detektivky Agathy Christie. Písňovou nápovědu pro studenty Institutu Masters of Wine předvádí na youtube.com Richard Hemmings, o kterém Bertrand Celice píše, že spolupracoval na webové stránce Jancis Robinson, MW. Hezky se bavte a představte si, jak exotický může být pro Francouze nebo Angličany takový Zweigelt (pokud vydržíte až do konce písně). Nebo si představte českou verzi písně…

Pokud by se v Čechách našel vinař – klavírista s kabaretními sklony (Ondro?!), nabízím českou verzi písničky: Agni, Alibernet, André, Ariana, Aurelius, Auxerois, Cabernet Moravia, Cabernet Sauvignon, Děvín, Domina, Dornfelder, Frankovka, Fratava, Hibernal, Chardonnay, Irsai Oliver, Laurot, Lena, Malverina, Merlot, Modrý Portugal, Muller Thurgau, Muškát Moravský, Muškát Ottonel, Neronet, Neuburské, Pálava, Rinot, Rubinet, Rulandské bílé, Rulandské šedé, Rulandské modré, Ryzlink rýnský, Ryzlink vlašský, Sauvignon, Sevar, Svatovavřinecké, Sylvánské zelené, Tramín červený, Veltlínské červené rané, Veltlínské zelené, Veritas, Vrboska, Zweigeltrebe… a ostatní…

Pročítám 87. číslo Vínorevue s výsledky soutěže Prague Wine Trophy. Podle všeho si soutěž stále drží (v našich končinách) vyjímečnou úroveň. Vypadá to, že zejména obchodníci se vůbec neobávají dát porotě soutěže vplen svoje vína a že porota se vůbec neobává rozhodovat poslepu :o) a tak to prostě má bejt. Z celoročního resumé pro mě vyplývá obrat k rakouským (a italským) vínům. Tím vůbec nemyslím bodové hodnocení vín, ale výběr kategorií, ve kterých se soutěží, ale naštěstí zůstávají i kategorie důležité pro domácí vína, Ryzlinky a Rulandy. O to víc se těším na další ročník (jaké kategorie pořadatelé vypíší?) a samozřejmě, jako přízemní konzument na další Galadegustaci soutěže 24. ledna v hotelu Crowne Plaza. Popisoval jsem na blogu všechny tři předchozí přehlídky, takže ji můžu doporučit: je to asi nejlepší domácí degustace.

A rovnou se zmíním ještě o jedné, mnohem komornější akci. Hned den poté, 25. ledna, pořádá úvodní degustaci nový dovozce sardských vín Convex s.r.o. (web je tady) ve vinotéce na Karlově náměstí č. 17. Jako fanoušek italských Vermentin se těším. Leden je sice pro okus Vermentin nouzový termín, ideální konstelace je letní zahrada, grilované ryby a šestka Vermentin z loňské sklizně, ale jak už jsem tady psal, po létě se mi stýská a Vermentinu budu fandit i v lednu.

Jako každý rok mi kazí náladu zimní nedostatek slunečního světla. Letos je to lepší o sněhovou nadílku a bílé vánoce, ale přesto teď častěji listuju fotkama z letní dovolené a vzpomínám na letní atmosféru. Už před lety jsem prokoukl, co je na dovolené u moře nejlepší – s odjezdem do cizí země se odstřihnu od domácích trablů. Za letní dovolené v roce 2005 jsem v televizi a v novinách narazil na zmínku o Česku jen jednou, když Liverpool se Šmicrem a Barošem vyhrál Ligu Mistrů. I teď, deptaný zimou, se utíkám ke vzpomínkám na letní Itálii a k horkem vyprahlému Chianti Classico. 

Záměrně jsem si koupil jeden z mála „slabších“ ročníků, protože jsem si chtěl vyzkoušet, jak dokáže stárnout dobré Chianti Classico. U vín kupovaných ve vinotéce to může být zkreslené špatným skladováním, ale tohle Chianti jsem koupil před půlrokem přímo u výrobce (19 Euro), kde by víno mělo být skladováno v ideálních podmínkách. O vinařství Brancaia jsem se už zmiňoval dvakrát, tady a tady.

Temně rudá nazrálá barva s čajovým odstínem. Ve skleničce nečisté, s viditelnými drobky depotu. Hluboká a z prvního dojmu nečekaně nakyslá vůně, v pozadí květiny a typické toskánské koření. Krásně vyrovnaná chuť s ustupujícími tříslovinami a poměrně výraznou kyselinou. Delší dochuť, jemné a koncentrované víno.

Jak se dalo čekat, druhý den odpoledne bylo víno o třídu lepší. Z vůně zmizel nakyslý podtón, vůně zjemnila a zklidnila. Totéž v chuti, je zrale ovocná, se zkrocenou kyselinou a třísloviny se projevují jen jako prachový závoj v závěru chuti. Je to hodně koncentrované, tipoval bych vyšší bezcukerný extrakt. 13,5% alkoholu, podle technických dat novějších ročníků hádám na (zhruba) 90% Sangiovese a zbytek Merlotu. Otáčím pokojový termostat na 30 stupňů a otvírám album s fotkama z italské dovolené :o)

Na úterní ochutnávku „heroických“ severoitalských vín v Trojákově žižkovském bistrotu (Štítného ulice 29) jsem si nevzal papír a tužku a skončil jsem bez poznámek. „Tak napiš pocitovku,“ popichoval mě jeden ze spolustolovníků. Bylo mi to líto, protože o vínech z odrůd jako Vernaza (neplést s Vernacciou;), Pavana, Nosiola a Lagrein bych se býval mohl analyticky rozepsat nez obav, že mě někdo bude opravovovat. Jednak to byly vesměs severoitalské autochtonní odrůdy (u nás téměř neznámé), jednak je průvodce degustací Bogdan Trojak většinou prezentoval jako darované lahve, od kterých nemá žádný druhý kus.

Degustační seznam je tady a mně uvízlo v paměti jen několik dojmů s nejistými vazbami na konkrétní vína. Ze sektů mě nejvíc bavil první Extreme 2008 Spumante brut z údolí Aosty. Pěkně suchý, vyvážený malým zbytkem cukru, jen trochu krátký, ale ideální jako doprovod k jídlu.

Z bílých se mi líbila dvě. Muller-Thurgau 2009 (Luigi Spagnolli) byl krásně lehký, suchý, příjemně voňavý. Úplný protipól domácích millerek s utahanou vůní a zbytečně výraznou chutí. Krásné bylo Maiano Bianco 2007 (Francesco Poli), směs několika místních odrůd s pěknou vůní a zase lehkým tělem, předurčujícím víno k rybě.

Jak byste do češtiny přeložili výraz wine geek?
Červená tentokrát zůstala ve stínu bílých, ale nejlepší na tom stejně byla možnost sejít se s podobně potrefenými jedinci a prozkoumat desítku vín z polozapomennutých odrůd z podhorských vinic na konci (vinařského) světa. Zase jsem si ověřil, že velká vína se v Itálii budou i nadále dělat ze Sangiovese, Nebbiola a několika dalších odrůd, ale jako nenáročný okus a povánoční setkání s dalšími vínomilci to nemělo chybu. Takže vlastně největší dík patří Bogdanu Trojakovi za to, že nám tuhle klubovnu zařídil a opakovaně vymejšlí záminky, abysme se tam mohli setkávat.

A jak už jsem tady jednou psal, jestli zítra už nic nového nenapíšu, tak přeju všem čtenářům i nečtenářům příjemný konec roku 2010 a dobrý rok 2011. Když jsem přemýšlel, co bych vám mohl popřát do nového roku, vzpomněl jsem si, že už to všechno řekl polský anděl Marek Grechuta před čtyřiceti lety…

Dnes o dětské knížce, kterou mám rád, ale nevěděl jsem si rady, jak to zpracovat na blogu. Asi před měsícem jsem si uvědomil, že už tady ten formát mám – už jsem několikrát oslavoval svoje oblíbené knížky tím, že jsem z nich vyrval několik citátů a doporučil zaujatým čtenářům vlastnoruční přečtení. (Jak by řekl jeden bývalý novinář: Na vlastní oči!) Teď jsem zase našel staré scany a usoudil jsem, že se to před vánoci bude hodit.

Jak jsem napsal, je to dětská knížka, ale má zvláštní a záhadnou historii, kterou si můžu jen domýšlet. Můj výtisk vydal Albatros v roce 1987, ale v tiráži se píše: Z ruského originálu Vjesolyje čiži, vydaného v Moskvě roku 1967, přeložil Václav Daněk. Napsal Daniil Charms. Ilustrace Luboš Grunt. Nicméně ilustrace tvoří významnou a určující část díla a já si nedovedu představit, jakou grafickou podobu měl ruský originál, a proč Albatros nepřevzal titul i s původnímu obrázky? Píšu „ruský originál,“ ale hebrejsky znějící jméno ruského autora jen přikládá pod kotel představivosti a nic nevysvětluje… ale už první pátrání potvrdilo původní odhad, že jde o ruského básníka nevhodného kádrového původu, který byl ve třicátých letech v Sovětském svazu přístupný jen čtenářům do patnácti let.

Tak se koukněte na druhou kapitolu o stravování čížků:

A kdyby mě už zítra nic novýho nenapadlo, tak vám všem děkuju za další rok na blogu a přeju hezký vánoce.