Jako každý rok mi kazí náladu zimní nedostatek slunečního světla. Letos je to lepší o sněhovou nadílku a bílé vánoce, ale přesto teď častěji listuju fotkama z letní dovolené a vzpomínám na letní atmosféru. Už před lety jsem prokoukl, co je na dovolené u moře nejlepší – s odjezdem do cizí země se odstřihnu od domácích trablů. Za letní dovolené v roce 2005 jsem v televizi a v novinách narazil na zmínku o Česku jen jednou, když Liverpool se Šmicrem a Barošem vyhrál Ligu Mistrů. I teď, deptaný zimou, se utíkám ke vzpomínkám na letní Itálii a k horkem vyprahlému Chianti Classico. 

Záměrně jsem si koupil jeden z mála „slabších“ ročníků, protože jsem si chtěl vyzkoušet, jak dokáže stárnout dobré Chianti Classico. U vín kupovaných ve vinotéce to může být zkreslené špatným skladováním, ale tohle Chianti jsem koupil před půlrokem přímo u výrobce (19 Euro), kde by víno mělo být skladováno v ideálních podmínkách. O vinařství Brancaia jsem se už zmiňoval dvakrát, tady a tady.

Temně rudá nazrálá barva s čajovým odstínem. Ve skleničce nečisté, s viditelnými drobky depotu. Hluboká a z prvního dojmu nečekaně nakyslá vůně, v pozadí květiny a typické toskánské koření. Krásně vyrovnaná chuť s ustupujícími tříslovinami a poměrně výraznou kyselinou. Delší dochuť, jemné a koncentrované víno.

Jak se dalo čekat, druhý den odpoledne bylo víno o třídu lepší. Z vůně zmizel nakyslý podtón, vůně zjemnila a zklidnila. Totéž v chuti, je zrale ovocná, se zkrocenou kyselinou a třísloviny se projevují jen jako prachový závoj v závěru chuti. Je to hodně koncentrované, tipoval bych vyšší bezcukerný extrakt. 13,5% alkoholu, podle technických dat novějších ročníků hádám na (zhruba) 90% Sangiovese a zbytek Merlotu. Otáčím pokojový termostat na 30 stupňů a otvírám album s fotkama z italské dovolené :o)