Dovozce to zpochybňuje, přesto si myslím, že jediný důvod, proč Balajana nepatří do denominace Vermentino di Sardegna DOC je barikový sud. Ještě jsem se nesetkal s Vermentinem z bariku. Jižní Svah kdysi o Vermentinu napsal, že je to italské Chardonnay (nebo tak nějak). Vidím to podobně, ale neodvážil jsem se to takhle napsat ze dvou důvodů. Nikdy jsem neviděl keř Vermentina a o jeho pěstování nic nevím. A ten druhý je, že ač jsem ochutnal mezi přes dvacet Vermentin, dosud žádné nebylo z barikového sudu. Kampak na šardonku s inoxem!

Budu se teď opakovat, ale asi to sem patří. Vermentino jsem objevil při první návštěvě Itálie v roce 2003. Kupoval jsem ho v místním supermercato za 5 až 6 Euro, vždycky předchozí ročník. Lehké bílé víno, dokonalé k rybě nebo k zeleninovému salátu, často s bublinkou a vždycky s podezřelou hořčinkou v závěru chuti. Připisoval jsem ji sopečnému podloží na Sardinii (později jsem zjistil, že vína z úrodného pobřeží Toskánska ji mají taky, a tam široko-daleko na žádnou sopku nenarazíte), napjatě jsem zkoumal další lahve a nemohl se rozhodnout, jestli mi ta hořčinka vadí nebo ne. O rok později jsem to už neřešil, když jsem vešel do místního supermercato, rozzářil jsem se štěstím jako Buddha, a když jsem našel v policích Vermentino od Sella e Mosca, hned jsem po něm sáhl. Prostě nešlo o žádné velké víno, ale o svěží mladé víno jako dělané do horkého večera. Antinori dělá v Bolgheri docela ambiciózní Vermentino s přídavkem Sauvignonu (psal jsem o něm víckrát, třeba tady), naopak typickým příkladem toho mladistvého svěžího vínka k rybě na zahradě je La Cala od Sella e Mosca (tady).

Zpátky k Balajaně: jaká je? I kdybych nepsal zkraje o barikování, poznáte to při prvním pohledu na skleničku. Žádné Vermentino nemá tak plnou barvu, než to naoxidované ze sudu. Nebo to, které leželo i po vykvašení několik měsíců na kvasnicích. Balajaně se asi dostalo obou kúr, podle technického listu (tady) nejmíň šest měsíců v bariku a spíš víc, nejspíš tam rovnou kvasila. (Nepátral jsem po tom, co slovo Balajana znamená a skloňuju ho po česku, jako -Jana. Jestli to náhodou znamená kohouta, zobrazeného na etiketě, tak bych měl psát, že Balajana kvasil :o) Následně další čtyři měsíce leží na lahvi, ale to je už u ročníku 2007 nadbytečná informace, ten je dnes v lahvi už skoro tři roky :o) Voní jemně ovocně, po hroznech a nápadně nasládle po vanilce, další projev barikového sudu. Z chuti je jasná oxidativní příprava, díky níž má víno šanci na delší věk – klasicky reduktivně v nerezu připravené Vermentino 2007 by už dnes asi bylo nepitelné. Svěží kyseliny stále má, ale ustoupily extraktu a sudovým chutím, díky vyššímu extraktu víno chutná nasládle. 13% alkoholu. V závěru oříšky a jemný náznak v úvodu zmiňované kořenitosti. S šardonkou si to sice nespletete, ale podobnost tu je.

Myslím, že tohle víno chce trpělivost. V pětadvaceti víc oceníte mladé víno, s delší zkušeností si snad vychutnáte i barikované Vermentino. V původním reportu z degustace jsem napsal, že víno je netypické, ale vynikající, dospělejší a větší, než v nerezu připravená Vermentina na rychlé vypití. Nic proti nim, stále mě baví lehké svěží bílé pod 6 Euro, ale původní charakteristiku můžu potvrdit i po celé lahvi.

Maminka mi často kladla na srdce, že popíjení vína a zdravý životní styl nejdou dohromady. Napřed jsem to ignoroval, ale teď jí musím dát zapravdu. Po zimním pelešení jsem si stoupl na váhu, udělal kyselej obličej a rozhodl se znovu začít běhat. Využil jsem současného oteplení k jednomu výběhu po mé oblíbené trati, nastydl a s vínem mám utrum. Máma měla pravdu. Nejde to dohromady. Bez nosu jsem jako fanoušek vína handicapovaný, ale jako wine-blogger se z toho vždycky můžu vylhat a psát jen tak o blbostech, viz výše.

A kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci, zpíval na začátku sedmdesátých let Jarda Hutka. Zase se to potvrzuje, povstal nový wine-blog. Podle názvu „Víno pro začátečníky“ soudím na přehnanou skromnost nebo na marketingově cílený útok na nejmladší čtenáře. Každopádně si ho dejte do záložek, ať máte co číst.

Když selže zdravý rozum, nastupují kvóty. Zatím to snad nikdy a nikde nefungovalo, tak proč by to nemohlo zafungovat teď v Národním salónu vín ve Valticích? Soukromě bych hledal zakopaného psa jinde a hlavně bych zrušil kulatý stůl, u kterého se porota společně radí o tom, které víno připustit a které ještě ne, ale rád se přesvědčím na místě, jestli kvóty přinesly zlepšení. A jestli se k tomu nedostanu, tak jen proto, že na Moravě zase začíná sezóna vesnických koštů. A jako každý rok, nejlepší kalendář koštů má Jaroslav Klon tady.

Omlouvám se, ale prostě hodně čtu, a o přečteném přemýšlím. (Proto mám taky pořád dobrou náladu.) Někdy to vyžaduje i trochu představivosti. Třeba jak si český výrobce zajede zavyrábět sekt do blízkého zahraničí, jako třeba tady: sekt českého výrobce, vyrobený a lahvovaný ve Francii. Hrozny pocházejí z oblasti Val de Loire.

Zrovna jsem se balíl na Galapřehlídku nejlepších vín a dvě hodiny před odjezdem mi pošťák přinesl parte kamaráda, s kterým jsem byl před šesti lety poprvé v Burgundsku. Pro mě to bylo významných pět dní, pro něj asi ne, už tam se mnou víckrát nejel. Zato si zajel na tři neděle na výlet po skotských a irských palírnách whisky a vyprávěl nadšeně, jak jim v Irsku někdo z místních odpůrců ekumenismu prostřelil zadní sklo autobusu. Před pár lety prodal firmu a zůstal v ní zaměstnaný. Posmíval jsem se mu, že pro samou práci nemá čas žít. On mě na oplátku varoval, ať se léčím, když mi doktor při porodu dcery naměřil vysokej tlak. „Vysokej tlak je tichej vrah,“ říkal. Tak jsem léta žral prášky na tlak, ale v poslední době jsem polevil. Kombinace vysokého tlaku a přepracování se mu asi stala osudnou. Zase si dávám bacha a prášky na tlak polykám pravidelně, jen ty burgundy mi teď nechutnají jako dřív. Ještě se uvidíme, Leo.

Aktuálně
Docucával jsem autentickou a trvanlivou Frankovku 2009 od Korábů a přiotevřel jsem si k ní (další vinný novotvar!) Modrý Portugal výrobce Vinné sklepy Velké Bílovice. Posedla mě totiž pátrací mánie a vymetám supermerkáče. V prvním kole jsem se zaměřil na Modrý Portugal. Líp se potom vyrovnávám s tím, jak SZPI šikanuje Templáře.

Frankovka posloužila jako kontrolní vzorek, a byla to dobrá volba. Pravidelní čtenáři už vědí, že korábovská Frankovka 2009 pochází ze tři čtvrtě století staré vinice a byla skoro rok na kvasnicích, takže měla dost času na to, aby nabrala výraznou barvu. Modrý Portugal (bez udání ročníku) od výrobce Vinné sklepy Velké Bílovice ji barvou předčí, MP Templářských sklepů Čejkovice (taky bez udání ročníku, za to s podtitulem Vins Millésimes) se jí vyrovná, ale jak se dočtete dál, překoná to jinými zbraněmi.

MP od výrobce Vinné sklepy Velké Bílovice má temně rudou barvu, neurčitě jemnou vůni. S rozmícháním ve skleničce vystupuje kyselina, ale bez očekávaných portugalovských těkavek. V chuti hodně jemné, zakulacené, středně plné, příjemně suché a s portugalovskou kořenitostí v závěru. Chybí svěžest a vzruch, ale je to příjemně pitelné a vlastně přiměřené ceně (pod stovku) a očekávání (supermarket).

Templářský Portugal stojí baťovskou stovku v Bille a devadesát v Penny Marketu, o třídu níž zacíleném. Někdy je bezpečnější bejt chudej. Světlá barva odpovídá očekávání spojenému s Modrým Portugalem, ale je zřetelně zakalená. Vůně je zatlumená, ale nacházím něco portugalové kořenitosti a dokonce i očekávané těkavky. Ty ale po zakroužené sklenkou vyvanou a zbude jen unavená zeleninová vůně s náznakem nahnilých brambor. Chuť je ale už podle očekávání „směsná,“ na portugal nečekaně plná, ovocná až do přezrálých tónů. Chvályhodně odbouraná kyselina jablečná! Známá portugalová kořenitost je přítomná, ale překrývá ji výrazně ovocná chuť (ovocnost mi evokovala toskánskou sudovku, Vino Sfuso s Merlotem, litr za 1,5 Euro). Překvapivě má víno i trochu tříslovin a natrpklou dochuť. (Ono má vůbec od všeho trochu.) Hlavní výhrada: víno je utahané, unavené. Rozhodně to není žádný mladík a roky mu nijak nepomohly. O odrůdové čistotě tohoto Portugalu by se dalo úspěšně pochybovat. Že se za podobnou nebo jen o málo vyšší cenu dostane ve sklepě Portugal o dvě třídy lepší a vůbec nepřipomínající přestárlý Merlot, to je ovšem jiná historka, která se možná brzo stane historií.

Co mě vyhnalo pro víno do sámošky? Drbali jsme o současné templářské aféře s jedním vinařem. Řekl mi, že neprodává Frankovku. „Nejen že se neprodává,“ řekl mi. „On ji nikdo už ani ve sklepě nechce ochutnat.“ Domýšlel jsem, proč to tak je a co bych jako sklepmistr udělal s cisternou maďarského vína, stojící na dvoře. Tak jsem se vydal nakupovat do supermerkáče portugaly. Jestli mi pátrací nadšení vydrží, koupím příště Frankovky.

Ale kdybych si mohl vybrat (a to ještě pořád můžu!), tak bych v supermarketu víno nekupoval. Jestli tam mají uzeniny bez masa a ovoce bez vitamínů, jaké tam asi můžou mít víno?

To vám řeknu přesně: laciné.

V prvních dvou letech jsem na Valentýna publikoval historky o víně, které měly ukázat, že víno s příběhem je přitažlivější, než víno koupené v sámošce (tady a tady). Vloni jsem Valentýna vynechal, buď mě nic nenapadlo, nebo jsem nechtěl vystřílet nejlepší historky na webu. Až je budu chtít uplatnit někde ve společnosti, zase mě někdo suše utře, Já vím, četla jsem to na blogu.

S vínem dnešní historka nesouvisí, ledaže bych dodal, že jsem měl s sebou připravené jedno Chianti Classico a už jsem se oblíkal na rande. Chvíli předtím jsem našel ve skříňce zpola vyjedené plato Zyrtecu, a protože jsem měl dojem, že se o mě pokouší nějaká alergie, jednu bílou pilulku jsem si zobnul. A když jsem za chvíli po sobě uklízel věci se stolu, vzal jsem do ruky i krabičku Zyrtecu a koukám, že to není Zyrtec. Bylo tam napsáno Stilnox.

Chvíli mi to trvalo, protože jsem Stilnox, ten spolehlivej uspávací prášek, požil naposledy před půl rokem. Ale vzpomněl jsem si na dávnou noc, kdy jsem se po Stilnoxu napil vína a probudil se v pět ráno oblečený na posteli v rozsvíceném bytě. Měl jsem to na rande půl hodiny autem, a to jsem si se Stilnoxem netroufal. Šel jsem k telefonu a zavolal přítelkyni, že schůzku ruším.

„Tak hloupou výmluvu jsem ještě neslyšela,“ řekla mi mrazivě.

„Já vím. Já ti to příště vynahradím,“ dával jsem si záležet na pokorném tónu, ale vůbec ji to neobměkčilo.

„Doufám, že příště si vezmeš ten správnej prášek! Ten modrej, ten si se Stilnoxem nespleteš!“

Tak jestli půjdete dneska na rande, určitě vynechte Stilnox i Zyrtec. O tom Chianti Classico snad někdy příště :o)

La Segreta 2008, Rosso di Sicilia IGT, Planeta. 13,5% alk. 210 Kč.
Burdese 2005, Rosso di Sicilia IGT, Planeta. 14,5% alk. 468 Kč.

Segreta je směs 50% Nero d’Avola, 25% Merlot, 20% Syrah a 5% Cabernet Franc. 13,5% alkoholu. Dva týdny macerace před lisováním, školení v nerezu. Čistá temně rudá barva, nádherná jemná vůně exotického koření. V chuti lehké, středně plné, s jemnými kyselinami a s taninovým závěrem. Do rozborů se nepustím, protože ty exotické chutě (včetně bazalky a tabáku) na patře nemá cenu separovat a popisovat, nejspíš bych je našel hotové na sicilské zahradě nebo louce. Středně dlouhá dochuť. Příjemné a pitelné, na Sicílii nečekaně lehké víno. Výrobce má na webu poznámky k jednotlivým ročníkům, včetně počasí a podmínek pro růst hroznů. Poznámky jsou sice pravidelně pochvalné, ale povzbudivě podrobné. Poměr kvalita/cena je závratně vysoký. Dobrá koupě.

Název „Burdese“ v místním dialektu znamená „bordeauxský“ a vztahuje se k použitým odrůdám, Cabernetu Sauvignon (70%) a Cabernetu Franc (30%). 15 až 18 dní macerace hroznů, po kvašení v nerezu víno zraje 14 měsíců ve francouzských barikových sudech. Dalších 12 měsíců v lahvi před prodejem.  Barva je temně rudá až do kávově černé, vůně sametová, kořeněná a roztažená od pepře až do karamelu. V chuti přezrálé ovoce, pro konzumenta vyrostlého na moravských vínech až příliš zkrocené kyseliny. Taniny jen v závěru a taky dobře zakomponované do celé struktury. Tři skleničky v Gambero Rosso a spousta pochvalných zmínek v tisku, ale mně tam chybí víc ovoce, víc kyselin. Cena 468 Kč je dobrá, ale Segreta byla díky ceně výraznější a překvapivější. Ale Burdese vypadá, že se může ještě pár let zlepšovat, tak možná jeho čas ještě přijde. (Tomu nasvědčuje to, že druhý den je víno o poznání lepší, s krásným pepřovým závěrem, za který zřejmě vděčí Cabernetu Franc, a s dlouhou dochutí.)

Tři vína z Planety (včetně bílé Segrety 2009 popisované nedávno tady) jsem koupil následkem vyhledávacího nadšení probuzeného na prosincové přehlídce Gambero Rosso (zpráva byla tady). Tam jsem si na semináři o jihoitalských vínech psal obdivné poznámky ke svaté Cecílii (Santa Cecilia, vlajková loď vinařství Planeta). Cecilii jsem zatím nesehnal, ale díky několika textům na blogu Jamieho Goodea jsem se rozhodl vyzkoušet i ostatní vína Planety. (Povzbudilo mě několik čtenářů, kteří referovali, že úspěšně koupili vína, která jsem zase já vychválil na Skleničkově blogu. Když to funguje ostatním, zkusím to taky 🙂 Docela to fungovalo, Burdese určitě nezklamalo a obě Segrety si ještě dokoupím. Jsem zvědavý na planetární Chardonnay (barikované), ale to stojí skoro 700, tak snad až se ke mně někdo přidá.

Už jste někdy koupili víno jen podle doporučení na webu? A jak jste byli spokojeni?

Včera jsem tady psal o Galapřehlídce soutěže Prague Wine Trophy a hlavně o semináři Rakouská vína, vedeném Willi Klingerem, ředitelem Austrian Wine Marketing Board. Zakončil jsem ho nadšeným zvoláním „To byla lekce!“ ale já prostě rád podléhám nadšení. Každopádně pro mě prezentace rakouského vinařství s ochutnávkou čtrnácti vín byla poučná.

Za poslední rok jsem podobných prezentací viděl v Praze několik. Benátská obchodní komora přivezla vinaře z Veneta, burgunďané přivezli několik vinařů s Jean-Charlesem Servantem, ředitelem vinařské školy L’Ecole des Vins de Bourgogne, a Gambero Rosso putovní degustaci nejlepších italských vinařství včetně tří degustačních seminářů. Rakušané je trumfli všechny.

Když jsem se na rakouský seminář připravoval, dohledával jsem si informace o prosincové putovní degustaci Gambero Rosso, kterou v Praze taky pořádali manželé Duškovi a jejich Víno Revue. Zákonitě mě napadlo, že by se zkušenostmi s podobnými akcemi právě oni mohli technicky zajistit podobnou prezentaci (seminář, road show, jakkoli tomu chcete říkat) moravských vín. Je ostatně na pováženou, jestli ambice našich vinařských organizací představit domácí vinařství uspokojuje stále stejnými neduhy sužovaný valtický Národní Salon vín? A po dvouhodinovce Williho Klingera mi zase došlo, co všechno nám chybí, aby taková prezentace mohla být úspěšná.

Nemyslím jen extrovertního showmana v hlavní roli (i když i ten je důležitý:o), ale hlavně to, jak přehledně mohl pan Klinger rakouská vína představovat ve spojení s jednotlivými vinařskými regiony. Jak si návštěvníci automaticky v duchu spojují jižní Štýrsko se Sauvignonem, Wachau s ryzlinkem, a stačí k tomu pár povedených ukázek. (K tomu by snad měli říct svoje psychologové!) Pro marketing je apelační systém něco jako zlatý důl, umožňuje prezentovat vinařství přehledně a přitažlivě. Rakušané ho zavádějí postupně, aniž by přitom opustili podobně široký výběr odrůd, jako je na Moravě. Rakouská Weinakademie Österreich sice spolupořádá v Praze velmi pokročilý kurz sommeliérského vzdělávání, ale některé domácí úkoly si naše vinařské instituce budou muset udělat samy a bez cizí pomoci.

To jsou ty věci, v kterých nám vinařské Rakousko uniká.

Galapřehlídku Prague Wine Trophy, celoroční soutěže časopisu Vino Revue, jsem tu vychvaloval už třikrát. Ve čtvrtém roce se přesunula do dejvického hotelu Crowne Plaza a přibyl jí doprovodný program, v mnohém zajímavější, než samotné bloudění mezi výstavními stolky.

Na přehlídce mohou vystavovat účastníci soutěže, kteří získali alespoň jednu medaili. Podle degustačního seznamu to letos bylo 57 vystavovatelů a pro mě se přehlídka ke konci změnila v bludiště se spoustou spolubloudících, jak už to na hojně navštívených akcích bývá. Zpočátku jsem si chodil pro vína, na která jsem byl předem zvědavý. V poznámkách mám překvapení nad výbornou Barberou d’Asti Montebruna 2007 (výrobce Braida di Bologna Giacomo / dovozce Neubauer a syn) se sugestivním ovocem v chuti, líbilo se mi Crozes-Hermitage Clos des Grives 2006 (Domaine Combier / Riesling &Co) a Pinot Noir 2007 (Mělnické vinařství Kraus). Po dovolené s ročníkem 2006 jsem si musel u Markuzziho ověřit, že Chianti Classico 2007 od Fontodi bude stejně dobré (bude). Líbily se mi i toskánci od WINE’Z, Falcole 2004 IGT (CS, ME a Syrah, měkce ovocné a s tóny kůže, už bez tříslovin a báječně pitelné) i Chianti Classico 2006 Il Molino di Grace. A ještě aspoň červené Chassagne 2008 Premier Cru Morgeot (Domaine Belland / VICOM), výrazně ovocné  a hlavně bez tříslovin, překvapivě pitelné.

Galapřehlídka s sebou nese doprovodný program, především týden snoubení menu s vínem ve vybraných restauracích (ten právě skončil). Pro mě byl nejzajímavější seminář Rakouská vína, konaný paralelně s přehlídkou. Vedl ho Willi Klinger, ředitel Austrian Wine Marketing Board a člověk se zajímavou praxí v mezinárodním obchodě s vínem. Vedl ho s příjemným entuziasmem a zábavnou snahou využít všemožné rakouské reálie k propagaci prodeje vína, včetně společné rakousko-české historie a z toho plynoucího sentimentu. Často se ukazovalo, co všechno máme s vinařským Rakouskem společné („kde je Poysdorf víte možná líp než já,“ padlo také při prezentaci veltlínů), a bohužel občas zamrzelo připomenutí toho, v čem nám vinařské Rakousko uniká. Jako správný obchodník začal pan Klinger prezentaci čísly. Současný export rakouských vín má hodnotu téměř 120 milionů Euro, zatímco na konci osmdesátých let se propadal k tržbám kolem pěti milionů. Z prezentovaných grafů vyplynula záviděníhodná skutečnost, že od roku 2004 objem exportu vína v litrech stagnuje, ale jeho finanční hodnota roste. Je to zřejmě následek orientace celého oboru na vysoce kvalitní vína a schopnosti rakouských vinařů prodat je na evropském trhu.

S moderováním degustace pomáhali panu Klingerovi dva čeští sommeliéři, Jakub Král a Štěpán Mlejnek. Všech čtrnáct degustovaných vín bylo výborně zvolených. Ochutnávaly se nejen očekávané rakouské jistoty (veltlíny z Weinviertelu a Kremstalu, štýrský Sauvignon a ryzlinky z Wachau a Kremstalu), ale i zajímavosti jako vídeňský Gemischter Satz (přitažlivé suché bílé víno s pěknou mineralitou, původem ze smíšené výsadby devíti odrůd) nebo Rotgipfler čili červenošpičák. Zajímavá byla červená vína, elegantní St. Laurent 2007 (Svatovavřinecké mě dostalo nejvíc jako ukázka toho, jak noblesní víno se dá udělat z podceňované odrůdy) z vinařství Pittnauer a barikovaná Frankovka z vinařství Hans Igler.

Pan Klinger postavil prezentaci na tom, že rakouský apelační systém (DAC) spojuje styl vína s regionem původu, takže mohl vína představovat jako typické ukázky vín z jednotlivých vinařských oblastí. Při jeho zábavném výkladu nakonec překvapilo, jak důsledně měl připravené všechny maličkosti. Že všechna degustovaná vína měla českého dovozce a degustační seznam obsahoval i jejich adresy a telefony, na to jsem přišel až po skončení programu.

To byla lekce!

Protijedoucí řidiči kolegiálně blikali, ale byl pátek odpoledne, vezl jsem děti ze školy a pil jsem naposledy dvě deci vína ke čtvrteční večeři. Tak jsem klidně jel vstříc silniční kontrole a taky mě zastavili. Občanku, řidičák, techničák, povinné ručení. A ještě dechovou zkoušku. Nafoukal jsem nulu a nedalo mi to. Zeptal jsem se proč.

„Už jsem z autoškoly dávno pryč, ale nebylo v zákoně něco o tom, že test na alkohol se provádí v případě podezření?“
„Kdepak, pane. Máme příkaz dělat ho vždycky. Navíc, kdyby někdo jel s 0,3 nebo 0,4 promile, tak to podle chování nepoznáte, pojede normálně.“
„Však když pojede normálně, proč byste ho taky měli kontrolovat nebo pokutovat?“
Pokrčil rameny a i tu druhou otázku nechal bez odpovědi.
„Ještě počkejte, musím Vás proklepnout v databázi.“

Odešel se všemi doklady. Nechal mě s dětma sedět v autě několik minut. Jeli jsme ze školy a syn dostal první trojku z matiky, tak jsem dětem vysvětlil, že jestli se budou špatně učit, budou se muset dát k Policii a celý život se živit otravováním těch lidí, co se učili líp. Za chvíli přišel, vrátil mi doklady a že můžu jet. Vyjel jsem a přemýšlel o smyslu podobných dopravních kontrol. Na výjezdu z vesnice jsem se přistihl, že jedu šededesát. Byl jsem naštvanej a přestal jsem dávat pozor. Nevadí, blesk taky dvakrát nepraští do stejného místa.

Ta vesnice byla dlouhá jako týden před výplatou. Rovná silnice s dalekou viditelností, rychlost tam překračuje kdekdo. Ale dopraváci se ani nenamáhají kontrolovat rychlost a chytat někoho, kdo ji překročí. Nejsem příznivcem pokut za 55 kilometrů za hodinu, ale i to mi dává větší smysl než náhodné kontroly alkoholu za volantem. Zvlášť když i policajt říká, že takový řidič jezdí normálně. Kardinální otázka: Má dopravní policie dbát na bezpečnost na silnicích nebo na abstinenci řidičů? Poznáme ještě, co je důležité a co ne?

Naposledy jsem psal o alkoholu za volantem v srpnu 2007 tady. Od té doby se změnilo jen to, že od 1. ledna 2010 Policie ČR provádí kontrolu alkoholu při každé silniční kontrole. Taky jste pro zavedení nenulového limitu alkoholu pro řidiče? Už jste někdy řídili pod vlivem?

Už před časem jsem na blogu zrušil rubriky a všechno řadím „jen tak,“ jen v čase. Jinak bych dnes musel zařadit novou rubriku a nazvat ji „Divná vína.“ Dokonce i moje staré vydání Stevensonovy Encyklopedie řadí Grignolino pod „ostatní vína Piemontu,“ zatímco Asti, Barolo, Barbaresco a spoustu dalších najdete v „jemných vínech Piemontu.“ „Mám ti vzít něco na ochutnání?“ ptal se mě Roman Farka a přivezl famózní rakouský Veltlín a tuhle zábavnou libůstku.

Grignè 2008, Grignolino d’Asti DOC, Societa Agricola Montalbera, Castagnole Monferato, Itálie.

Stevenson píše jen řádek, „lehce taninová červená vína, po ochutnání jemně nahořklá.“ Výrobce, Montalbera, se na webu rozepisuje o víně Ruché, ale o Grignolinu jsem nenašel nic. Wikipedia se zase točí na tom, že grignole znamená v místním dialektu „hodně pecek“ a že právě díky té spoustě jadýrek jsou vína taninová. Moji nedůvěru k vygůglovaným informacím probudilo další konstatování ve Wikipedii: „hrozny mají relativně málo alkoholu.“ To by se mělo rovnou tesat do kamene!

Ambaláž je na italské víno až střídmá, černo-červeno zlatá. První úraz vína je barva, připomínající naředěný nálev ze švestkového kompotu nebo trochu přeextrahované rosé. To by stačilo na deklasování vzorku na většině soutěží, ale jednak mě na to prodejce upozornil, jednak to píšou všechny webové zdroje. Grignolino vypadá jako rosé, ale chutná jako červené. To je problém všech lokálních vín – musí se včas poznat původ a porovnávat (jen) ve své kategorii. V řadě mezi standardními červenými víny by propadly, přesto můžou připraveného konzumenta potěšit.

Voní zemitě a kořenitě, trochu po růžích, žádná ovocná selanka. Jestli ovoce, tak leda nedozrálé švestky. Webové informace upozorňují na přirozený sklon Grignolina ke tvorbě vyšších kyselin, ale moje víno to nepotvrzuje. V chuti je příjemně ovocné, kořenité a samozřejmě taninové. Ale taniny jsou už měkké, neškrábou. Středně dlouhé, s pěkným pepřovým závěrem. 13% alkoholu je tak akorát, alkohol nevystupuje a neruší.

Barva je na půl cesty mezi rosé a červeným, a na tomhle webu píšou, že se Grignolino vyrábí stejně často jako rosé i jako červené. Tím mi vůbec neusnadňují zařazení, ale v tom je možná jádro problému – jestli je můj vzorek typický, je rozhodnutí mezi červeným a rosé jen subjektivní. Nejspíš je to tím, že jsem se po kouknutí na průhlednou barvu připravil na nějakou podivnost, ale mě to víno baví tak, jak je, i s vodovou barvou a s tříslovinami.

Jakou nejlepší podivnost znáte? Chárvát? Barikované Sylvánské? A už jste se přihlásili do zimních Komunitních Bedýnek?

Titulní degustaci sardských vín jsem tady už ohlašoval předem, pořádala ji firma Convex v úterý 25. ledna ve vinotéce na Karlově náměstí 17. Convex dováží vína ze Sardinie a provozuje webovou stránku Vermentino. Předesílám, že zprávu nepíšu na objednávku, ale příjemně podplacený. O italských Vermentinech jsem na blogu několikrát psal a mám je rád, tak mě Vladimír Malík na ochutnávku pozval. Evviva Vermentino!

Přeskočím vína, která mě moc nezaujala a budu se věnovat jen chvále. To je ostatně zásada, kterou praktikuju i nepodplacený. V poslední době jsem nenapsal reporty z degustací dvou nových vinařských hvězd, protože jsem byl totálně zklamaný. Představa, že smolím několik hodin zprávu, která vyvolá jen negativní odezvu, mě motivovala k tomu, abych vypnul počítač a šel si k řece zaběhat. Ale zpátky na Karlák.

Ochutnávalo se sedm Vermentin a tři červená. Napřed červená: dvě Cannonau di Sardegna (jde zřejmě o synonymum pro francouzskou odrůdu Grenache) byla překvapivě dobrá. Támara 2008 od Cantine Vermentino z Monti (330 Kč) mělo temně rudou třešňovou barvu (ale prosím o shovívavost při popisu barev, osvětlení nebylo úplně stoprocentní), krásnou lesní vůni, kafe, černé ovoce. Středně plnou chuť s decentní ovocností, docela málo tříslovin, hodně suché a lehce kořenité. Ne moc expresivní víno, ale bavilo mě. Už teď pitelné, ale nejspíš vydrží i pár let čekání. Druhé Cannonau, Cerasio 2008 z Cantina Pedres (350 Kč) mělo ještě temnější barvu, jemnou vůni třešní, hustou koncentrovanou chuť s pikantní kyselinou. Klame chutí, která jde do barikových tónů, ale podle technických informací v bariku nezrálo. Má hladké tříslo a dlouhou dochuť. Díky slušné kyselině není fádní a po chvíli se ve skleničce zajímavě proměňuje.

Třetí červené, Dolmen IGT 2006, směs Nebbiola (90%) a Sangiovese zrála asi 18 měsíců v barikovém sudu. Jasně to signalizuje vanilková vůně jdoucí až do sladkých tónů. Zábavně voní po přezrálém ovoci, v chuti je příjemně vyhlazené, hutné a nejspíš nefiltrované. Nevím, jak je Nebbiolo na Sardinii rozšířené, ale tohle víno je asi dobře připravené na delší archivaci.

Pokud jde o Vermentina, dopadla nad očekávání dobře. Před koštem jsem  měl obavy, jestli návštěvníci vůbec na okus tak neznámé odrůdy přijdou a jestli je bude Vermentino posedmé jinak  bavit. Všechna Vermentina, která jsem do té doby pil, byla lehká svěží a jednoduchá vína. První vzorek, Vermentino di Gallura Agiloia DOCG Superior 2009 (Cantina Sociale del Vermentino, Monti) byl naproti očekávání hodně přezrálý, s výrazným alkoholem a štiplavě kořenitým závěrem. Já bych ocenil lehčí Vermentino, ale první ohlasy publika byly příznivé. Dvojka, Vermentino di Gallura Funtanaliras 2009 od stejného výrobce byla skoro přesně taková, jak si Vermentino představuju: suché, lehké, svěží, trochu minerální, jemné. Hodně výrazné bylo Vermentino di Gallura Thilibas 2009 (350 Kč, Cantina Pedres) s květinovou vůní, pěkným nástupem kyselin v chuti, pikantním kořenitým tělem a minerálním závěrem.

Mým šampionem večera bylo Vermentino Balajana IGT Barrique 2007, výrobce Cantina Gallura, Tempo Pausania (390 Kč). Sedm měsíců v barikovém sudu, ale ve vůni bych to s jistotou nepoznal, možná i díky kořenitosti předchozích vín. V chuti už je barik a mírná sudová oxidace zřejmá, víno je rázem mnohem hotovější a dospělejší, prostě větší, než v nerezu připravená Vermentina s perspektivou rychlého vypití. Víno je husté, výrazně smáčí skleničku, má plnou chuť (bez výraznější ovocitosti) s oříškovým tónem a minerálním závěrem. Absolutně netypické víno, pokud můžu soudit ze zkušenosti s asi patnácti sardskými a toskánskými Vermentiny, ale vynikající. Jedno jsem si koupil pro soukromé zkoumání.

Novému dovozci jsem popřál hodně štěstí, vám přeju hodně Vermentin vypitých nejlépe s výhledem na tyrrhénské moře. můžete mě podezřívat, že jsem si závěr s chválou barikovaného Vermentina vymyslel pro propagaci vlastního počinu, ale ať: s cenou 390 Kč bych tohle Vermentino do barikovaných Komunitních Bedýnek asi nedal, protože by mi zvedlo cenu Bedýnky příliš vysoko. Naštěstí jsem další kolo Bedýnek už vyhlásil, takže se tím nemusím trápit. Jestli jste se ještě nepřihlásili, úvodní text je tady.