Potřetí z ryzlinkového nebe
Samostudium ryzlinků
Dole ve sklepě to fungovalo podobně jako ve valtickém Salónu. Samoobsluha, sem-tam plivátko a voda, stojany s víny na prodej. Čas nikdo neměří a tak jsem si udělal studijní procházku po 93 ryzlincích (a jednom Pinotu Noir).
Trvalo mi to skoro tři hodiny. Dal jsem si to jako svazáckej úkol a poctivě jsem všechno vyplivoval. Polykal jsem až při závěrečném kolečku vítězů vytipovaných 6 vín. Poznámky v seznamu kolísají od nadšených ANO! KRÁSA! až po LACINÁ CHUŤ, ale je nutno podotknout, že jsem za pouhých 15 EUR mohl kritizovat na hodně vysoké úrovni.
1. Predikáty jsou lepší než jakostky. Po řadě špatných výsledků jsem jakostky začal přeskakovat, nemělo to cenu. Ať si doma bůhvíjak oceňujeme všelijaké jakostky renomovaných výrobců, když potom následuje ryzlink ze slavné vinice od neznámého vinaře, je vymalováno. Neztrácejte čas.
2. Když je na etiketě napsáno Prum nebo Haag, je ryzlink vždycky drahej. A dobrej. Některá jména prostě znamenají víc než jiná. A nejspíš to platí i o vinicích.
3. Uchvátily mě nádherné (polo)sladké kabinety. Suchých vín bylo přes padesát a byly pěkné, ale když přišly sladké kabinety, zbyla z nich jen matná vzpomínka. Naopak mě nebraly suché Auslese, s těmi jsem se dokonale míjel. Kontrast přezrálých aromat a suché chuti spolu s vysokým alkoholem jsem většinou považoval za porušení harmonie.
4. Ročník 2009 krásně vyzrává! Ne tak rychle a bouřlivě, jako 2010, ale do plnosti a bohatosti. Snad všechny (predikátní) nuladevítky z procházky vinotékou bych bral.
Co jsem zvolil
No nebylo to tak hrozný, jak názorně ukazují fotky. Jen teď dokončuju článek v rodném městě Karla Marxe, to mě pobavilo. Generace mých dětí možná nebude rozumět tomu, že se Karel Marx nenarodil v Karl-Marx-Stadtu, Lenin v Leningradu a že Stalina nezastřelili ve Stalingradu… zatracený dvacátý století :o)
Tahle věc ovšem hrozí, že všem běhavcům a milovníkům vína zkazí výhled. Bude hůř. Pomník Angely Merkelové už staví nožičky nad údolím Mosely.
Po krátkém výběhu jsem se osprchoval a vyrazil do nočního života Urzigu. Vypadalo to bledě, ale osmělil jsem se po šesté večer vejít do nálevny vinařství Durkum. U dveří bylo několik vývěsek s jídelními lístky, ale kolem tma a mrtvo, tak jsem nedoufal. Uvnitř skoro prázdná hospůdka. Nakonec přišel číšník a dopadlo to tak, že jsem na něj mluvil anglicky a on odpovídal francouzsky. Na dva pokusy jsme vybrali lahev místního ryzlinku (Urziger Wurzgarten Spatlese trocken), salát a Jagerschnitzel čili myslivecký řízek. Byl to klasický vídeňský řízek přelitý UHO se žampiony. Hranolky budu muset ráno zase vyběhat. Riesling byl slušný, hodně suchý, olejovitě břidlicový a s nízkým alkoholem (11,5%). Trochu málo samonosný, nevýrazný na samostatné popíjení, ale dobrý k jídlu.
Malá odbočka – ve vinařské hospodě to nijak zvlášť nežilo, ale než jsem dojedl, zaplnila se. Vládla naprosto uvolněná atmosféra, kdy vinařská rodina večeřela u jednoho stolu a jednotliví strávníci odbíhali obsluhovat příchozí. Běžně si číšník přisedl k nerozhodným hostům a kromě výběru jídla probrali i společenské a osobní záležitosti. Docela jsem zíral, bavilo mě to tam. Už před rokem jsem psal, že vinařské vesničky ve Francii a v Německu mají podobnou atmosféru, a je to tady zase!
Když škrtnu nesmyslnou omáčku, bylo to dobré (v nabídce bylo i totéž jídlo bez UHO, o 1,50 EUR levnější). Za řízek s hranolky, sezónní salát a lahev urzigského Spatlese jsem platil 19,50 EUR. 700 kilometrů do Urzigu samozřejmě nedovoluje přepočítat cenu 19,50 EUR běžným kurzem na cca 500 Kč, ale s postupným rozšiřováním undergroundových bytových restaurací se něčeho podobného asi dočkáme. Bydlet v Praze, hned bych do toho šel! Ale možná byste za takovou večeří jeli i do Mělníka?
Druhý chod
Dolcetto, Barbera a Nebbiolo
Nebbiolo d’Alba 2010 mělo světlou barvu s nahnědlým odstínem a je to ve všech ohledech komplexnější víno, přestože je spíš lehké. Vyzrávalo půl roku v tradičních velkých sudech. Barolo 2008 mělo granátovou barvu dohněda, temnou jako Amarone. Ve vůni koření a tóny kávy a koření, v chuti příjemná kyselina, suché, ovocné, s výraznými taniny. Barolo 2009 Fossati už bylo mnohem vyzrálejší, s hnědou barvou, v chuti sladké koření, pěkná kyselina a komplexní, plný projev. Celá kolekce vín byla vyrovnaná, bez slabých článků. Snad jen trochu zmodernizovat ambaláž – ale k piemontským vínům i tyhle jednoduché etikety patří!