Když jedu po dálnici a nad hlavou mi sedá k přistání Boeing jako v katastrofickým filmu s Bruce Willisem, je to jasný – jedu kolem frankfurtskýho letiště a vracím se z Mosely domů. Na nějaké velké závěry to nestačí, ale stejně… letošní sklizeň bude asi poloviční proti loňsku, říkali vinaři. Hodně cukru, hodně kyselin, vysoká kvalita, ale všechno zpožděné… nejlíp se mluví o ročnících, které jsou už dávno pryč. Na horní fotce pohled z vinice Ürziger Würtzgarten na vesničku Ürzig.

Jako pomocníka a tlumočníka si Stefan Erbes pozval Knuta Aufermanna, zvukového čaroděje a performera, a potom se zdržel ve sklepě. Knut měl klíče od všeho, tak jsme degustaci začali bez vinaře. Rychle jsme přešli na nedávné starší ročníky a potvrdil jsem si náklonnost k ročníku 2009.Taky jsem si potvrdil závěr z předchozího reportu z procházky bernkastelskou vinotékou, že mladé sladké kabinety mě prostě baví :o)

Myslím, že u 2007 Urziger Wurzgarten Auslese* jsem přestal s vyplivováním. Byli jsme v nejlepším, když přišel Stefan Erbes. K večeři postupně přinesl tři lahve a hned tou první mě dostal. Nechal mě hádat, ale jak už to při degustaci naslepo bývá, všiml jsem si, že otvírá láhev s novou cínovou záklopkou, kterou používá asi 5 až 6 roků. To mi nasadilo klapky na oči. Ale stejně jsem neměl šanci to uhodnout, to zdravé silné víno překypující energií a zdravím bylo 1991 Erdener Treppchen Spätlese. Byla to zrada. Knut mi potom prozradil, že některá nejstarší vína Stefan překorkoval, takže proto ta nová záklopka.

Když jsme se nakonec fotili s posledním vínem, Stefan Erbes vtipkoval, že to bude vypadat, že dělá oranžová vína. Fotku radši nedám, ale víno mělo barvu koňaku a po čase se k tomu blížilo i chutí, byť tam převládaly tóny čaje a sušených bylinek. Na fotce vypadá lahev jako rozmazaná, ale je jen zaprášená jemným bílým prachem. 1976 Ürziger Würzgarten Riesling Spätlese.

Šli jsme spát brzo. Stefan jde ráno na vinici a do sklepa, já jedu domů. Už jsem psal, že mi předem vymyšlenou bedýnku ryzlinků pokazilo příliš rychlé vyprodání některých vín. Snad z poznámek z degustace vyčtu něco nového :o)

Ráno jsem vyrazill na výlety, ale hned na kraji Urzigu jsem zastavil. Rebenhof Riesling Manufaktur nemůžete minout už kvůli archiektuře. Moderní kvádr, železný a skleněný, stojí na svahu nad Moselou přímo proti zamýšlenému megapomníku kancléřky Merkelové. V Urzigu měli všichni napilno na vinici, ale měl jsem štěstí, že mi vína představovala majitelka, paní Doris Schmitz.

Vyfotil jsem si Grosses Gewachs, ale koupil jsem si Alte Reben, víno ze starých vinic. Vlastně jsem ochutnal jen suchá vína a opravil jsem si názor, že suchá vína na Mosele nejsou moc zajímavá. Suché ryzlinky měl Rebenhof parádní, ale taky naceněné hodně vysoko.

Vzal jsem to po východním břehu a konečně jsem našel ten správný pohled na hrad nad Bernkastelem . Ono to svádí vyfotit si ho z břehu Mosely, ale všechny ty fotky byly na prd. Až z druhého břehu jsem ho dostal s kontrastem oblohy. Tady ho máte.

Výlet do Braunebergu a Piesportu vynechám, rozpršelo se a nedalo se ani fotit. Nakonec jsem se už poněkolikáté vrátil do nejlepší bernkastelské vinotéky a udělal si soukromou rešerši ryzlinků. Odpolední samostudium. Zaplatil jsem 15 EUR vstupného do samoobslužného sklepa, dostal skleničku koštovačku a seznam asi 140 vín.

Dole ve sklepě to fungovalo podobně jako ve valtickém Salónu. Samoobsluha, sem-tam plivátko a voda, stojany s víny na prodej. Čas nikdo neměří a tak jsem si udělal studijní procházku po 93 ryzlincích (a jednom Pinotu Noir).

Trvalo mi to skoro tři hodiny. Dal jsem si to jako svazáckej úkol a poctivě jsem všechno vyplivoval. Polykal jsem až při závěrečném kolečku vítězů vytipovaných 6 vín. Poznámky v seznamu kolísají od nadšených ANO! KRÁSA! až po LACINÁ CHUŤ, ale je nutno podotknout, že jsem za pouhých 15 EUR mohl kritizovat na hodně vysoké úrovni.

Kdybych měl z bernkastelské procházky něco zobecnit, tak snad tohle:
1. Predikáty jsou lepší než jakostky. Po řadě špatných výsledků jsem jakostky začal přeskakovat, nemělo to cenu. Ať si doma bůhvíjak oceňujeme všelijaké jakostky renomovaných výrobců, když potom následuje ryzlink ze slavné vinice od neznámého vinaře, je vymalováno. Neztrácejte čas.
2. Když je na etiketě napsáno Prum nebo Haag, je ryzlink vždycky drahej. A dobrej. Některá jména prostě znamenají víc než jiná. A nejspíš to platí i o vinicích.
3. Uchvátily mě nádherné (polo)sladké kabinety. Suchých vín bylo přes padesát a byly pěkné, ale když přišly sladké kabinety, zbyla z nich jen matná vzpomínka. Naopak mě nebraly suché Auslese, s těmi jsem se dokonale míjel. Kontrast přezrálých aromat a suché chuti spolu s vysokým alkoholem jsem většinou považoval za porušení harmonie.
4. Ročník 2009 krásně vyzrává! Ne tak rychle a bouřlivě, jako 2010, ale do plnosti a bohatosti. Snad všechny (predikátní) nuladevítky z procházky vinotékou bych bral.

Sebekázeň a vyplivování nebyly jen tak… Při snídani se mi Stefan Erbes prozradil, že moje milované 2012 Urziger Wurzgarten Spatlese feinherb je vyprodané. Už jsem měl vymyšlenou další předvánoční moselskou bedýnku, ale opírala se o kontrast mladého (2012) a starého (2010) Spatlese feinherb a podobné srovnání. Tak jsem Stefana zdvořile požádal, aby mi připravil malý výběr vín pro soukromou večerní degustaci. To už jsem se polykání nevyhnul (těžko na cvičišti, lehko na bojišti, učil maršál Kutuzov :o) Nedosti na tom, nazítří ta vína projedeme znovu se Stefanem a jeho tlumočníkem Kurtem Aufermannem. Zúročím zkušenosti z hodnocení vín v anglicky mluvící porotě PWT!

Pokud jde o letošní parlamentní volby, volil jsem stejně jako 40% spoluobčanů. Co jsem volil? Ano, ryzlink!

Už tři dny po návratu z Itálie jsem vyměnil abruzzské slunce a věčné jaro za větrem a deštěm bičovanou břidlici ve studeném Německu.

No nebylo to tak hrozný, jak názorně ukazují fotky. Jen teď dokončuju článek v rodném městě Karla Marxe, to mě pobavilo. Generace mých dětí možná nebude rozumět tomu, že se Karel Marx nenarodil v Karl-Marx-Stadtu, Lenin v Leningradu a že Stalina nezastřelili ve Stalingradu… zatracený dvacátý století :o)

První obrázky jsou z dálnice a jediný problém byl udržet foťák v prudkém větru, jinak mi počasí přálo. Vyměnil jsem italské opulentní sedmichodové obědy a večeře za bílou veku, sýr a šunku. A Riesling!

Před rokem jsem to dával jako hádanku, ale tady je to už jasný. Tak rozsáhlé plantáže ryzlinku nerostou nikde jinde. Jedna věc mě lákala – ty skromné večeře. V Itálii jsem se z poslední večeře omluvil a zůstal na hotelu bez večeře, už jsem byl přežraný.

Pro všechny případy jsem se zastavil ve sklepě pro lahev levného ryzlinku. Nakonec jsem stejně šel na večeři, ale to vyplyne dál. Z loňska jsem si pamatoval asfaltový chodníček podél Mosely, tak jsem si vzal kecky a trenky. Hned po příjezdu jsem si proběhl (prosupěl) Urziger Wurzgarten a Erdener Treppchen. Maraton nedám, ale už jsem dal Saint-Aubin „En Remilly“ a kousek Montrachetu :o)

Tahle věc ovšem hrozí, že všem běhavcům a milovníkům vína zkazí výhled. Bude hůř. Pomník Angely Merkelové už staví nožičky nad údolím Mosely.

Po krátkém výběhu jsem se osprchoval a vyrazil do nočního života Urzigu. Vypadalo to bledě, ale osmělil jsem se po šesté večer vejít do nálevny vinařství Durkum. U dveří bylo několik vývěsek s jídelními lístky, ale kolem tma a mrtvo, tak jsem nedoufal. Uvnitř skoro prázdná hospůdka. Nakonec přišel číšník a dopadlo to tak, že jsem na něj mluvil anglicky a on odpovídal francouzsky. Na dva pokusy jsme vybrali lahev místního ryzlinku (Urziger Wurzgarten Spatlese trocken), salát a Jagerschnitzel čili myslivecký řízek. Byl to klasický vídeňský řízek přelitý UHO se žampiony. Hranolky budu muset ráno zase vyběhat. Riesling byl slušný, hodně suchý, olejovitě břidlicový a s nízkým alkoholem (11,5%). Trochu málo samonosný, nevýrazný na samostatné popíjení, ale dobrý k jídlu.

Malá odbočka – ve vinařské hospodě to nijak zvlášť nežilo, ale než jsem dojedl, zaplnila se. Vládla naprosto uvolněná atmosféra, kdy vinařská rodina večeřela u jednoho stolu a jednotliví strávníci odbíhali obsluhovat příchozí. Běžně si číšník přisedl k nerozhodným hostům a kromě výběru jídla probrali i společenské a osobní záležitosti. Docela jsem zíral, bavilo mě to tam. Už před rokem jsem psal, že vinařské vesničky ve Francii a v Německu mají podobnou atmosféru, a je to tady zase!

Když škrtnu nesmyslnou omáčku, bylo to dobré (v nabídce bylo i totéž jídlo bez UHO, o 1,50 EUR levnější). Za řízek s hranolky, sezónní salát a lahev urzigského Spatlese jsem platil 19,50 EUR. 700 kilometrů do Urzigu samozřejmě nedovoluje přepočítat cenu 19,50 EUR běžným kurzem na cca 500 Kč, ale s postupným rozšiřováním undergroundových bytových restaurací se něčeho podobného asi dočkáme. Bydlet v Praze, hned bych do toho šel! Ale možná byste za takovou večeří jeli i do Mělníka?

Dalších pár fotek z dvoudenního degustačního maratonu v italské Peschieře na pozvání italských vinařů a obchodníků. Vína z piemontské Aziendy Battaglio jsme ochutnávali s vinařem Gianlucou Battaglio, ale samozřejmě jsem vyfotil i slečnu :o) Malé vinařství s roční produkcí asi 40.000 lahví, dvoje Arneis, tři Barbery, dvě Nebbiola, Barbaresco (to jediné mě nechytilo) a Barolo. Všechna vína krásně čistá, vyrovnaná, pěkně udělaná včetně použití sudů u koncentrovanějších červených. Piemontských vinařů s podobně dokonalým sortimentem tam bylo docela dost.

Vittorio Follador z benátského vinařství Il Follo přivezl jen tři Prosecca. Moc mě bavilo to (na fotce) prostřední s názvem RUSTOT. Je z odrůdy Glera, kvasí v lahvi a lahvuje se nefiltrované. Když (bezbarvou) lahví zatočíte, dostane pěkný zákal, který může nepoučeného konzumenta odradit. Když nezatočíte, kvasnice spadnou na dno a víno je dokonale čisté. Je úplně (ale úplně!) suché, ale plné a kulaté a výrazně odlišné od běžných šumivek s menším nebo větším zbytkovým cukrem. Samozřejmě za tím bude snaha odlišit se a zaujmout na přeplněném trhu Prosecca něčím novým, ale víno je to moc dobré a zajímavé.

Už jste pili tiché Prosecco? Já asi až tento týden. Prosecco Treviso 2012 mi předvedl obchodník Alessandro Benini z firmy Globen, která prodává i vinařství Vigna del Gal. Tiché Prosecco mělo malé perlení, bylo to jednoduché víno s ovocnými chutěmi a slabou barvou, prostě Prosecco (Glera a Prosecco jsou synonyma pro tutéž odrůdu) bez bublinek.

O toskánském vinařství Capella Sant’Andrea jsem psal už před rokem tady, chtěl jsem do loňských bedýnek jejich Vernacciu, ale nakonec jsem koupil od Simona Santiniho. Flavia Del Seta (na fotce) si z toho nic nedělala (Simone dělá moc pěknou Vernacciu! napsala mi). Potkali jsme se zase v pondělí v Peschieře. Jak je to s těma terakotama, ptal jsem se. Koupili dvě terakotové nádoby a nechali v nich kvasit Vernacciu, hned jsem dostal ochutnat. Vyšší žlutá barva (Vernaccia bývá bledá tvář), komplikovaná a plná chuť naturálního vína s kořením a mineralitou (Vernaccia bývá lehká, minerální a ovocitá). Kořenitý závěr s drobnou hořčinkou. Hrozny se stopkama? ptal jsem se, ale kdepak. Odstopkované hrozny, hořčinka je jen z peciček, ale popravdě se k vínu hodí. A tu „přímou“ jednodušší Vernacciu samozřejmě dělají taky.

Osmdesátihektarové rodinné vinařství Cantalici v Gaiole. Dělají Chianti Classico v tradiční i moderní verzi. Liší se od sebe nejen použitými sudy (tradiční zraje ve velkých sudech), ale i složením (v tradiční je čisté Sangiovese, v moderní i Merlot a Cabernet Sauvignon). Jak bych to řekl – moderna je plnější a výraznější, ale soukromě mě víc přitahovala tradiční verze. Zapomněl jsem se Angely Butini zeptat, kterou verzi pije radši její muž, vinař. Ale stejně by to chtělo zdegustovat plné lahve :o)

Možná nejlepší objev z degustačního maratonu v Peschieře přišel hned na startu, piemontské vinařství Collina San Ponzio a degustace s mladým vinařem Federicem Balocco. Všechno šlo jaksi napříč očekáváním…

Napřed tři bílá. Chardonnay 2012 Langhe DOC mělo pěknou kyselinu, bylo křupavé, svěží, krásně pitelné a s 12% alkoholu lehké. Nerezová radost :o) Favorita 2012 Langhe DOC je víno z místní piemontské odrůdy. Taky z nerezu, taky lehké pití, ale ne tak snadno srozumitelné. Asi jako první rande, které bůhvíproč nevyšlo a vy nevíte proč. Roero Arneis 2012 je další piemontská odrůda a svěží čisté víno s ovocným projevem, to se mi líbilo.

Dolcetto 2012 má nápadnou fialovou barvu, ovocnou vůni a chuťově jde do třešní a višní s lehkým tříslem. Barbera d’Alba 2012, další typická piemontská odrůda aneb jaká je to pohoda, když je nějaký region tak dokonale vyprofilovaný! Temnější barva, ovocité vůně, v chuti pěkná kyselina a čistý ovocný projev s tříslem. První případ použití sudu, polovina vína zrála ve starších barikových sudech. Pěkné.

Nebbiolo d’Alba 2010 mělo světlou barvu s nahnědlým odstínem a je to ve všech ohledech komplexnější víno, přestože je spíš lehké. Vyzrávalo půl roku v tradičních velkých sudech. Barolo 2008 mělo granátovou barvu dohněda, temnou jako Amarone. Ve vůni koření a tóny kávy a koření, v chuti příjemná kyselina, suché, ovocné, s výraznými taniny. Barolo 2009 Fossati už bylo mnohem vyzrálejší, s hnědou barvou, v chuti sladké koření, pěkná kyselina a komplexní, plný projev. Celá kolekce vín byla vyrovnaná, bez slabých článků. Snad jen trochu zmodernizovat ambaláž – ale k piemontským vínům i tyhle jednoduché etikety patří!

Pokračování fotofejetonu z výletu do Itálie. Na horní fotce naše sobotní ubytování ve vinařství Rocca di Fabbri (Umbria). Doufám, že v Čechách je taky hezky!

Fotku umbrijských hroznů si neodpustím, jen to bohužel není Sagrantino, ale (asi) Montepulciano. Hořce jsem litoval, že jsem si nepřibalil kecky, protože jak se v letošním českém počasí nedokážu vykopat, abych si aspoň symbolicky vyběhl a trochu se zpotil, v umbrijském počasí by se to mezi vinicemi běhalo!

Rocca je pevnost a Fabbri je vesnička u Montefalca, tím je rozluštěn název vinařství. Pevnost ve Fabbri. Věž postavili benediktýni už v roce 1010 a vinařství dnes skutečně sídlí ve staré pevnosti (jen ve věži ne, i když ta k němu zřejmě taky patří). Historie vinařství ale sahá jen k otci Pietro Vitalimu, který původně jen pěstoval hrozny a prodával je. Dnes vlastní 60 hektarů přímo pod vinařstvím, které Pietro Vitali nechal prozíravě opravit a rozšířit. Hospodaří organicky (kvasí bez přidaných kvasinek) a fandí biodynamice, ale kvůli velké rozloze a poplatkům se nechtějí certifikovat jako biodynamické vinařství. Lahvují asi 130 000 lahví ročně, zbytek prodávají jako sudovku (i když vzhledem k rozsahu to slovo moc nesedí, ve sklepě byly samé stohektolitrové či větší tanky).

Místo klasických fotek sudů a nerezových tanků fotka tunelu – sklepy jsou pod pevností a pod silnicí vedle pevnosti vede tunel s měrem k vinici. Tam je lahvovací linka a příjem hroznů. Po prohlídce jsme zasedli v degustační místnosti.

V klidnějších podmínkách se vína proměnila. Grechetto 2012 mělo vyšší žlutou barvu a středně plnou, nápadně kořenitou a minerální chuť. Střídmá, neagresivní kyselina. Chardonnay 2012 IGT lehké, s citrusovou vůní a zakulacenou lehkou chutí, ale nijak mě nedostalo. Rosso di Montefalco 2010 s rudohnědou barvou a ovocnou vůní mělo důrazně ovocnou chuť s kořenitým závěrem. Lehké až středně plné jednoduché víno, skvěle pitelné, s lehkým dotekem dřeva (velké sudy).

Montefalco Rosso Riserva 2008 má temnější barvu a jaksi podstatnější, plnější projev. Těžší komplexní vůně, v chuti jemná kyselina po JMK, šitplavě kořenité s taninovým závěrem. Plné a seriózní víno. Na etiketě detaily z fresky z místního kostela, asi 13. století.

Sagrantino 2005 podstatně změnilo můj komplikovaný vztah k téhle odrůdě. Napřed jsem se dozvěděl, že odrůda je populární teprve někdy od sedmdesátých let a až do roku 1985 se Sagrantino vyrábělo se zbytkovým cukrem, aby bylo lehčí a poživatelnější. Až od roku 1985 se nechává prokvasit dosucha, i když to díky vysokému alkoholu (k šestnácti procentům) není úplně snadné. Je to odrůda s extrémně vysokými tříslovinami a extraktem. No prostě hotová ilustrace k přemýšlení o tom, co je vinařství tradiční a co je moderní :o) Ovšem Sagrantino 2005 mělo temnou barvu, elegantní rafinovanou vůni, v chuti až zapracované taniny, kafe, ale taky spoustu svěžesti a ovoce. Bylo zajímavé, jak se ve starém ročníku dere ovoce vzhůru přes zbytky taninů :o) Alkohol „jen“ 14,5%, dokonale pitelné, zábavné a vrstevnaté. Výrazně strukturované a vůbec, Sagrantino 2005 z Rocca di Fabbri je hvězda!

Zápisky o Faroaldu 2008 a Passitu 2005 si nechám pro sebe. Chtěl jsem ještě dělat chutě fotoreportáží z oběda, který následoval hned po degustaci a vína se u něj podávala znova, ale nebudu prudit. Jen pár skromných fotek, bruskety a výběr grilovaných mas. Chodů bylo šest nebo sedm a porce nebyly vůbec degustační, ale na padnutí. Obědvat v umbrijském vinařství může být nebezpečná věc.

Následoval šestihodinový přesun autobusem k Lagu di Garda, o kterém se dá napsat jen klasické such a lovely trip! Od pondělka to už bude jen práce.

Do Itálie jsem se letos chystal už dvakrát, ale vyšlo to až napotřetí. Těšil jsem se moc, letošní počasí v Čechách nestálo za nic. V Římě bylo v sobotu 20 stupňů. Na dobrý věci se snadno zvyká, ale ještě v neděli jsem to úplně nezpracoval (viz poslední fotka). Přijelo pro nás (letěl jsem s Petrem Štěrbou z Vino Italiano a estonským obchodníkem Aare Karolinem, na místě se postupně přidalo několik dalších hostů) auto a za dvě hodiny nás odvezlo do Umbrie, do vesničky Fabbri u Montefalca. První den nás hostilo vinařství Rocca di Fabbri.

Večeře se podávala půl hodiny po našem příjezdu. Měl jsem štěstí, ještě než jsem se rozkoukal a zjistil, kdo je kdo, sedl jsem si ke stolu naproti majitelce a vinařce Robertě Vitali a vedle její sestry. Jako předkrm byly plátky místních sýrů s marmeládou z hroznů Sagrantina. Marmeláda byla senzační – překvapivě ne moc sladká a skutečně jemná. K tomu základní bílé z místní odrůdy Grechetto.

První chod byla (samozřemě) pasta s jednoduchou rajčatovou omáčkou a drobky vepřového, k tomu základní červené Montefalco Rosso 2010. Jednoduché víno k jednoduchému jídlu. Fígl byl v tom, že jak omáčka, tak víno měly podobný lehce kořenitý závěr a krásně k sobě pasovaly. Vysoká škola vaření :o) tohle bych chtěl umět!

Čekání na další chod jsme si krátili koštem místního olivového oleje a vínem Montefalco Rosso Riserva 2007. Riserva už je skutečně seriózní, dospělé víno. Vrstevnaté, strukturované, ale ne příliš těžké.

Jako druhý chod šly tenké plátky vepřové pečeně s omáčkou a bramborovým salátem. Pečeně byla delikátní a salát mi připomínal ten náš český sváteční. K tomu Sagrantino Montefalco 2008, těžké víno s výraznými taniny a vysokým alkoholem. V pozadí za Sagrantinem naše hostitelka, Roberta Vitali.

Jako dezert domácí sušenky (název jsem zapomněl) podobné toskánským cantucci. A podobně se namáčely do sladkého Sagrantina 2005 Passito, slaďáku, který se vyrábí z vysušených hroznů, ale na rozdíl od toskánského Vin Santo se nedělá oxidativní cestou. Roberta upozorňovala, že sušenky nejsou z pekárny, ale domácí. Připomnělo mi to, že v generaci mojí babičky to ještě bylo opačně – když chtěla uctít návštěvu, říkávala „to jsme nepekli, to je kupované!“ :o)

Naše skupinka na konci večeře. O půlnoci byli někteří hosté už docela rozjaření, já jsem se rozloučil a šel spát.

Ranní výhled od vinařství přes zamlžené vinice směrem na Montefalco.

Protože se v sobotu chystám vyrazit za sluncem (taky za kávou a vínem), radostně zvěstuju, že báječné Cabernety Bernarda Baudryho v pátek přijely a že jsem je hned začal vydávat všem, kdo si je objednali a zaplatili. V praxi to znamená, že už je má Uloženka a jestli to stihnu, tak v sobotu cestou na letiště pošlu balíky třem poustevníkům, kteří žijí v zapadlých končinách, kde jediným spojením s civilizací je Česká Pošta.

Urgence těch, na které se zatím nedostalo, budu vyřizovat až ve středu, vydržte! V pátek večer ještě oslavuju úspěch s lahví Baudryho Clos Guillot 2011. Určitě tím nevybízím k následování, naopak – víno je ještě hodně zavřené, buď následkem cesty nebo nedávného lahvování. Ale i tak je zřejmá krásná rudofialová barva, těžká ovocná vůně a výrazně ovocitý projev chuti. Kyselina je doslova jemná (narozdíl od předchozího ročníku 2010) a třísloviny se schovávají až vzadu. Tohle bude paráda, ale zaslouží si půlroční odklad! (ale to je Skleničkův syndrom, že si pokaždé říkám, že jsem si měl pro sebe objednat víc těch vín z bedýnky :o)))

Trochu jsem se bál, jestli se na Cabernety Franc najde dost zájemců a jestli nakonec nebudou zklamaní. Teď už můžu jen poděkovat všem, kdo do toho se mnou šli, a s brutálně brzy otevřenou lahví Clos Guillot se už ani nebojím zklamání. Myslím, že jsem měl s Baudryho Cabernety podobnou kliku jako s moselskými ryzlinky od Erbesů. Z čistě vinařského pohledu byl asi ročník 2010 lepší a perspektivnější, ale pro první seznámení se seriozním Cabernetem Franc je vlastně 2011 vhodnější. Přístupnější, snáz pochopitelný. I can’t help it if I’m lucky :o)

Od soboty mě čeká třídenní maraton (přesně!) třiceti degustací s italskými vinaři a jejich obchodníky. Ještě jsem si nevyžehlil košile a nenašel pas. Dobrou noc!