Dobrá zpráva je, že Stavba roku už funguje. Je tam, žije, dýchá, kouká… a vidí. Byl jsem tam a koukal jsem taky, ale vršek Pavlova byl zahalený v mlze. Až vysvitne, bude to výhled za milion dolarů. Kouká rovnou na jih přes popické a strachotínské vinice a novomlýnské nádrže na Pálavu, na Pavlov a Dívčí hrady. Jen doufám, že až tam pojedu příště, bude sluníčko a na cestě od silnice k Sonberku nebude závora, takže si to vyfotím ještě jednou za světla.

Do té doby ještě zbývá zařídit interiéry, vydláždit příjezdovou cestu, dodělat tuhle a támhle, ověsit okolí cedulemi a šipkami… už dávno mám připravený příspěvek o tom, jak se hledá vinařství ve Francii. Kdyby byl Bavorov, kde jsou Vogézy, byly by šipky už na dálnici u Hustopečí – kvůli samým aktualitám půjde zmíněný text později, ale vynasnažím se, aby šel v únoru…

Přiznám se, že jsem tam jel hlavně kvůli té budově, už jsem o ní četl několik pochvalných zmínek. Taky mě navnadil úspěch Sonberku na Víno Revue Prague Trophy 2007. Hledal jsem Stavbu roku a začal v Pouzdřanech, jak jinak. Narazil na jedinou ceduli k Sonberku – ta ale ukazuje někam, kde Sonberk není. Neberte to jako profesní úchylku reklamního agenta, ale slušný podnik má být patřičně označený. Sjezdil jsem Pouzdřany zdola nahoru a seshora dolů, ale Stavbu jsem nenašel. Nedoptal jsem se na ni ani v popické hospodě. Po půl hodině jsem to vzdal a odjel pracovat do Brna (víno mě neživí). Odpoledne jsem se vrátil a Stavbu našel – napřed jsem našel druhou ceduli na silnici u Popic, neodolal a odbočil a prokodrcal se až k Domu. Stálo to za to. Až se vinice kolem něj zazelenají, bude to krása.

Zkusil jsem i koupit víno. Nebylo to snadné, ale za ta léta jsem se už naučil překonávat odpor. Na můj dotaz, zda by měli čas dát mi něco ochutnat, nebo zda je páteční odpoledne nevhodná chvíle pro takovou prosbu, jsem uslyšel, No a nechtěl byste raděj přijet někdy jindy v týdnu? Mám to tam bratru 260 km, tak jsem to překousl a koupil tři lahve. Ale byla to chyba a přísahám, víckrát už v Čechách tu zásadu neporuším: nekupujte nic, co vám nedají ochutnat! (Otevřu ta vína až za pár dní, a jestli budou stát za to, ještě o nich napíšu.)

Víkendový fotokvíz vznikl jako vedlejší produkt hledání nové budovy vinařství Sonberk – ústřední hádanka je znak obce Strachotín, vyfocený ve čtvrtek v noci na budově Obecního úřadu. Na druhém obrázku je pouzdřanský kostel (noční fotka ze čtvrtka, ale podobně vypadají i další kostely v okolních vesnicích), na třetím obrázku je už zmiňovaný pohled od nové budovy vinařství přes novomlýnské nádrže na zamlženou Pálavu:

No prostě jak jsem už jsem psal výše – zařídit interiéry, vydláždit cestu, dodělat tuhle a támhle, říct obchodníkům, že zákazník má dostat ochutnat, a bude to ono… a protože jsem si ze Sonberku odvezl jen tři vína, zajel jsem ještě třicet kilometrů do rakouského Poysdorfu, ale o tom až zítra.

Začalo to už v pátek kolem poledne, slunce svítilo jako na jaře a já jsem měl nutkavý pocit nepatřičnosti. Než jsem si uvědomil proč, honil se mi hlavou vlezlý refrén písničky „Spokane Motel Blues“ Toma T. Halla : „I don’t know what I’m doing here, I could be someplace else/ Like in Atlanta drinking wine, wine, wine/ I don’t know what I’m doing here, I should be someplace else/ Like in Kentucky drinking clear moonshine…“ Obdiv ke geniálnímu vypravěči Hallovi se mnou asi (kromě Jana Vyčítala) nikdo nesdílí, ale ten refrén přesně vystihoval to, při čem jsem se v pátek přistihl: nejraději bych byl někde jinde.

Dvakrát za rok vyšroubují burgundské hotely a penziony ceny na maximum, v podzimní víkend, kdy se v Beaune koná tradiční dobročinná dražba vín na účet místního Hospicu, a poslední lednový víkend. Tehdy se sjíždí fanoušci burgundských vín na víkend otevřených sklepů, aby ochutnali přímo u vinařů vína posledního ročníku, který se během jara začne prodávat. Už 70 let se tento svátek posunuje z jedné burgundské obce do druhé, v posledních letech se dokonce pořádal jako „pohyblivý svátek“ – v pátek v Chablis, v sobotu v Cote-de-Beaune a v neděli v Cote-de-Nuits. Znám to bohužel jen z vyprávění a četby… jen kýčovité sošky svatého Vincenta v několika velikostech najdete skoro ve všech burgundských vinných sklepech.

V pátek na mě dolehlo, že letošní Saint-Vincent Tournante, oslavy patrona vinařů Svatého Vincenta, jsou právě ve vesničce Saint Romain. Mělo tam být přes den asi 10 stupňů Celsia, jasno… když jsem tam byl na místním Dnu otevřených sklepů 13. května 2007, bylo hodně přes 30 stupňů a věřte mi to nebo ne, už dozrávaly třešně. (Na ty třešně si vzpomenu vždy, když slyším v Čechách někoho vážně mudrovat o tom, že podmínky pro pěstování vinné révy na Moravě jsou srovnatelné s Burgundskem.)

Saint-Romain AOC je jedna z burgundských apelací, s pouhými 99 hektary (44,3 ha červená vína, 54,3 ha bílá) možná nejmenší. Vinařské búdy, areál sklepů, leží na kopečku nad vesničkou Saint-Romain, a toho nedělního poledne jsem už na silnici na kraji vesnice našel šipky ukazující k areálu. Celý svátek organizovali studenti nedaleké střední zemědělské školy, podobně jako v moravských vesnicích měli u vchodu do areálu stolek, kde vybrali 5 € vstupného a pustili návštěvníky dál.

Za 5 € jsme dostali sklenku a jeden průchod areálem s asi osmi zastávkami u osmi otevřených sklepů. V každém sklepě byla připravena pouze 2 vína, jedno bílé a jedno červené, většinou základní Saint-Romain AOC. Kromě toho jsme míjeli asi desítku stánků prodejců všech možných místních lahůdek, od medu přes paštiky, foie gras a uzeniny až po nápoje a cukrovinky a další atrakce.

Už od příjezdu k areálu je krásný výhled na vesnici a přilehlá pole a vinice ve zvlněné, kopcovité krajině. Ještě lepší krajinky jsou potom k vidění z druhé strany areálu, kde je vidět, jak vinice končí v dálce pod lesem.

U třetího sklepa jsem se rozhodl porušit opakovaný rituál střídání bílého a červeného ve sklence, obešel jsem všechny sklepy a ochutnal jen bílé víno, a udělal druhé kolo jen s červeným vínem (a to mě zachránilo, jak praví klasik). Francouzi brali svátek jako rodinnou záležitost, procházku buď v párech nebo pro celé rodiny s dětmi, a bylo vidět, že si to umí užít. Na fotkách vidíte, že jednotlivé zastávky, kde vinaři předváděli svá vína, byly vybaveny s pravou burgundskou neokázalostí až ležérností. Přesto „organizace“ fungovala, a přestože tam to odpoledne bylo nejmíň pět Čechů, (jak jsem se dozvěděl u jednoho vinaře) nikde se netvořily fronty ani zácpy. Vypadá to samozřejmě, ale už jsem viděl Čechy telefonovat na přeplněném koštu od nálevního stolku a blokovat tak přístup, tak to za samozřejmé nepokládám 🙂

Pro děti byla připravena řada atrakcí, ukázka výroby sudů, výstava historických prvních traktorů upravených pro práci na vinici, pop-rocková kapela, myslím, že tam byl i nějaký balón. Mě nejvíc pobavila ukázka tradiční orby na vinici s pluhem taženým koněm. Tuto namáhavou práci zřejmě tradičně vykonávaly ženy (alespoň nedělní prezentaci předváděla žena) a já jsem z ukázky pochopil, proč se od využití koní ve vinohradě upustilo: na konci každé řádky musel člověk přenést pluh za koně na novou řádku. To chvíli trvalo, kůň zatím svačil zelené listy révy, a protože ho tahání pluhu příliš nebavilo, nerozběhl se znovu na první pokyn.

Ve skutečnosti žral a člověka si nevšímal, dokud nespásl všechno listí z prvního keře, na který dosáhl. Francouzka ho řezala bičem za nadšeného smíchu přihlížejících, řvala téměř poeticky „Marché! Pas mangé, marché!“ (Nežer a táhni!) ale s koněm nehla, dokud se nenapásl. Na konci řádky se zábava opakovala, a škody na listoví byly značné.

Ale nejlepší na těchto svátcích jsou samozřejmě vína. Svěží ovocná mladá Chardonnay a výrazné, silné Pinoty. Vína byla výbrorná, ale přece jen mi místní červená připadala zajímavější, než bílá – po zastávkách v sousedních vesnicích jsem bílá vína tolik neocenil, měl jsem ještě plnou hlavu dojmů z rafinované elegance základních bílých Meursaultů a mohutnosti Premier Cru z Auxey-Duresses. Běžně se místní vína v Saint-Romain prodávají za cenu kolem 10 € za láhev. Už téměř na odchodu jsem potkal přespolního vinaře Marca Boutheneta z Maranges – dva dny předtím jsem u něho koupil tři kartony vína, v Saint-Romain se ke mně nadšeně hlásil. Vysvětloval jsem si to tím, že jsem u něho po ochutnávce koupil tři krabice, zatímco francouzský pár se stále rozmýšlel, zda koupí jednu nebo dvě láhve – jinak nevím…

Saint-Romain je z vinařského hlediska polozapomenutá vesnička. Její vinice mají malou rozlohu, nemají žádnou proslavenou vinici kategorie Premier Cru nebo dokonce Grand Cru, neleží na hlavní silnici RN 74, takže není tolik vystavena náporu turistů, myslím, že v Čechách jsem vína ze Saint Romain ještě neviděl. Jako fanoušek, který se jezdí do Burgundska vzdělávat, tyhle vesnice mimo hlavní silnici přímo vyhledávám – většinou v nich najdu slavnější vína ze sousedních obcí o poznání levněji. Ovšem do jisté míry je to zpozdilost, vína ze Saint-Romain stojí za poznání sama o sobě. Co bych tento víkend za nějaké z nich dal!

A jestli jste tam tento víkend někdo byli, napište a pošlete fotky!

V pátek 18. ledna v Břevnovském klášteře na ochutnávce vín oceněných v loňském ročníku soutěže časopisu Víno Revue bylo narváno a měl jsem pocit, že tam jsou všichni, koho víno zajímá, takže dnešní text píšu asi jen pro mimopražské čtenáře… Stálo to za to už kvůli krásným prostorám, ve kterých se přehlídka konala, a taky kvůli příjemnému pocitu, že vystavujícím na tom všem (včetně nás návštěvníků, fakt!) záleží. Nakonec se díky zájmu návštěvníků lépe ochutnávalo u vystavovatelů na chodbách než u těch umístěných v prestižnějších salóncích, kde bylo tak přelidněno, že bylo obtížné soustředit se na víno – přinejmenším na vůně. Takže berte moje komentáře s rezervou, jednak zvolené sklenky nepřály podrobnější analýze, jednak byla atmosféra víc společenská než soustředěně analytická.

Vybíral jsem si vína z odrůd, u kterých mám jasnou představu ideálu, ke kterému se má víno blížit, a podařilo se mi ochutnat asi 25 vzorků. Když to beru jako zákazník, nevybral bych si mezi šardonkami, naopak se mi líbily ryzlinky. U RR ps 05 Ing. Richarda Tichého (90 bodů a zlatá medaile, 159 Kč) jsem jásal a psal si obdivné poznámky, ocenil bych i druhý zlatý a devadesátibodový ryzlink Langewarte 05 z Nového Vinařství a.s., jen kdyby stál kolem 200 Kč namísto 700 Kč. Nebavil mě stříbrný RR p.s. 05 z Chateau Bzenec, nebyl vychlazený a působil nudně a fádně (ale podobně nevýrazně působilo i Rulandské modré p.s. 05 z Chateau Bzenec). Koupil bych si i rakouský Wachauer Riesling 06 z Weingut Rainer Wess (290 Kč, Neubauer a syn), naopak si mě nezískal RR p.s. 06 ze Sonberku.

Zklamání mi přinesla odrůda nejoblíbenější, Pinot Noir. Hledal jsem ideální Pinot burgundského vzoru a nenašel. Výjimkou byl Pinot Noir 05 od Louise Latoura (M. Král a spol., 350 Kč), povedená základní úroveň burgundského červeného dostala 88 bodů, ale kroutil jsem hlavou nad tím, že nikdo z dovozců nepřihlásil do soutěže slušné burgundské kategorie Village AOC nebo Premier Cru – muselo by vyhrát proti chilským Pinotům, které Pinot jen vzdáleně připomínají – nebo ne? Škoda, že to nikdo nezkusil… takže nejvíc v této souvislosti zklamal JUDr. Rudolf Ježek, vystavovatel, kterého jsem marně hledal – v seznamu vín měl papírově zajímavé burgundské Pinoty a já jsem si chtěl popisovaný dojem o možnostech burgundských Pinotů prakticky ověřit, ale vystavovatel zřejmě nepřijel. Bohužel namístě nezaujal ani Pinot Noir 05 VzH od Springera, ani PN 05 VzH z LIVI Dubňany.

Podobný všeobecný dojem jako z Pinotů jsem měl i z vystavovaných Sauvignonů – jak by asi pořadím zamíchal Sauvignon od Loiry? Vítězný rakouský Sauvignon Blanc Classique 06 z Weingut Walter Skoff (dovozce AustriaWein, cena 382 Kč) je pěkné osvěžující víno, sympaticky ovocné a suché, překvapivě harmonické a prostě výborné, ale nic, co by se mohlo postavit proti dobrému Sancerre, alespoň podle mého odhadu.

Pořadatel i porota si zaslouží potlesk. Přesto můj soukromý obrázek o domácím trhu s vínem z této výstavy není moc uspokojivý. Některá vína mi na výstavě chyběla, a dobře vím, že se tu najdou dovozci, kteří je mají. Ale jaký závěr byste chtěli od člověka, který si zahraniční vína nejraději vozí z ciziny sám… nebo jste si z výstavy odnesli jiné dojmy?

Předsilvestrovská cesta do Krkonoš začala slibně – kostel ve Velkých Hamrech mi nápadně připomínal alsaské Églises, holt Sudety jako Sudety. Vlevo kostel v alsaském Orschwihru, vpravo ve Velkých Hamrech v Podkrkonoší. Následuje obrázkový seriál o krkonošském pohostinství.

Sněžná vášeň mojí ženy mě na přelomu roku odvála na hory – paní Skleničková si potřebovala potvrdit svou společenskou příslušnost k lyžující střední třídě, takže jsme sbalili obě děti, oblečení a několik lahví vína (kterými se utvrzuji o své příslušnosti ke střední třídě já) a vyrazili lyžovat. Z představ o příslušnosti ke střední třídě nás vyváděli někteří číšníci v krkonošských restauracích, pro které jsme všichni jen póvl.

Nebudu zde zveřejňovat pikantní rodinné historky o podvrknutém koleně paní Skleničkové a o tom, jak jsem po stu letech znovu začal lyžovat. Nebudu dělat reklamu ani sobě historkami o tom, jak jsem první den lyžoval v obšlém zimním kabátě, ani vietnamskému velkoobchodu oděvy a elektronikou, který mě druhého dne vybavil značkovou lyžařskou bundou (1.150 Kč). Zmíním se jen krátce o pohostinství. Jak jsem zjistil dotazem u paní Skleničkové, byli jsme v Rokytnici nad Jizerou, kde moje žena vypůjčila krásnou chaloupku (horní foto).

Ještě doma paní Skleničková podlamovala moji vůli k odporu prospekty opravdové italské pizzerie s opravdovou pecí na dřevo. První večeři jsme tedy měli v Pizzerii Genziana. Interiér je stylový, pizzu skutečně pečou v pravé peci na dřevo a mají dobré těsto, řecký salát byl O.K. Pokud si potrpíte na dlouhé čekání, přijdete si na své – po půlhodině čekání si zmatený číšník přišel ověřit objednávku – ale to nejpodstatnější je, že pizza sama byla mizerná. Zejména směs sýrů, kterou na pizzu používají namísto v jídelním lístku slibované mozzarelly, je skutečně podivná a dokáže vám zkazit večer, pokud máte pizzu rádi. Paní Skleničková to komentovala slovy „jen to obyčejné je pro nás dost dobré,“ ale když zaplatím za pizzu „Prosciutto e funghi“ 135 Kč, očekával bych něco lepšího.

Druhý den jsme se vypravili na oběd těsně před druhou hodinou do Hospůdky u Voctů, kde obsluha pracuje usilovně, ale bezvýsledně. Po 30 minutách jsem si samoobslužně vypůjčil jídelní lístek, po dalších 15 minutách jsme objednali (za tu dobu v narvané hospodě dostalo najíst 5 hostů). Za dalších 30 minut jsme byli po jídle a poklidně čekali (tentokrát už jen půlhodinku) na placení, nakonec jsem podlehl samoobslužnému pudu a šel zaplatit k pultu. Jídlo nic moc, inzerované borůvkové knedlíky dokonce místo borůvek osahovaly džem. Never more!

Odpoledne po silvestrovském lyžování jsme se báječně najedli v Music Clubu na náměstí (grilovaná vepřová panenka se smetanovou omáčkou s liškami byla fakt skvělá, útrata za 2 dospělé a 2 děti za 1000), ale když jsme se tam pokoušeli obsadit volný stůl na Nový rok před 18 hodinou, vrchní číšník nám sdělil, že stůl je sice rezervovaný až od 19, ale jídlo by nám nestihli uvařit. Naštěstí se nad námi slitovali v blízkém hotelu Krakonoš. Další den se odmítnutí v Music Clubu opakovalo, ale vrchní nám iniciativně nabídl vizitku s radou, abychom si příště stůl rezervovali. Paní Skleničková naletěla a chtěla rovnou zamluvit stůl na zítřek, ale (překvapivě) na zítřek již bylo vše obsazeno. Já jako milovník suchého britského humoru jsem to čekal.

Pokud jde o obsluhu, žádné námitky jsme neměli další večer v restauraci Roky, ale pár námitek by se našlo proti cenám a kvalitě jídla (půlkilová porce masa à la mixed grill vychladla dříve, než jsme ji rozdělili na talíře).

Poslední pokus jsme učinili v restauraci penzionu Matula – to nejlepší na konec, bez ironie. Ochotná servírka, dobré jídlo (i když mám podezření ohledně stáří krávy, ze které pocházela moje svíčková), rychlá obsluha s přístupem „není problém.“ Ale to je úděl všech dovolenkářů, že nejlepší pláž na koupání objeví až poslední den před odjezdem! Jak říká jeden z Murphyho zákonů, You always find something the last place you look. Na cestu domů nám po týdnu dokonce vyšlo slunce!

Jaké máte vy zkušenosti ze zimních Krkonoš?

Pokud jde o víno, nezahálel jsem, zjistil jsem dokonce, že alsaský Pinot Gris se nejlépe vychladí v kbelíku se sněhem, ale další texty o víně budou následovat v závislosti na mé píli.

Jak říkám dětem, ještě čtyřikrát se vyspinkáte a bude to tady!

Už před několika měsíci jsem sepsal laudatio na třetí díl britského sitcomu Blackovo knihkupectví (Black Books), který vysílá ČT 2 tento pátek 9. listopadu ve 23:25. Třetí díl se jmenuje podle slavného Steinbeckova románu Grapes Of Wrath (Hrozny hněvu) a je to bohapustá prča podle nejlepších tradic britské televizní zábavy.

Egocentrický bordelář Bernard Black a jeho fámulus Manny Bianco se nastěhují do domu kamaráda – boháče a omylem mu tam vypijí (zde bych mohl bez obav o napsat vychlastají) několik vín, mimo jiné i jedno v ceně 7.000 liber. Jak si s tím poradí dva pitomci, kteří mají dohromady po kapsách asi 4 libry, neprozradím, nechte se překvapit, stojí to za to.

– Oh! Look at the colours! All the colours… yellow…

– It is like a farmyard of wine…

– It’s like looking into the eye of a duck!

– And sucking all the fluid from it’s peak…

Kromě toho můžete vyslechnou parádní degustační hlášky (komentáře), dokonce v angličtině (s českými titulky) a poučit se, jak opravdu zasvěceně komentovat víno a ohromit společnost na degustaci…

Závěrečná scéna, kdy Bernard jako doktor Faust pančuje víno a zaříkává ho, „Ožij! Ožij!“ mi vytane pokaždé, když marně bojuju nepovedeným supermarketovým vínem, naposledy s Burgundy White z Tesco.

Kromě toho si můžete vychutnat rande Bernardovy kamarádky Fran s nadějným chlapíkem, který šťastně během schůzky zjistí, že je vlastně homosexuál… Coming out v nesprávnou chvíli 🙂

Pokud vás zajímá víno a všechny možné zábavy s ním spojené, nenechte si to ujít! V pátek večer ve 23:25. Je to asi nejlepší televizní sranda o víně, jakou jsem viděl.

A nezapomeňte hlasovat v anketě o tom, kde kupujete víno!

Dva dny hostovala v Praze Galerie Ryzlinků rýnských (24. a 25. října v Národním domě vína). Galerii pořádal letos už pošesté bzenecký Klub přátel Ryzlinku rýnského jako soutěžní výstavu vín. Do té bylo přihlášeno téměř 300 ryzlinků, v Praze jsme mohli ochutnávat oceněná vína (asi 80 domácích vín a 40 zahraničních – německých, rakouských a francouzských). V katalogu byla vína popsána jen stručně, namísto bodového ohodnocení byla jen rozdělena podle získaných medailí.

Díky minimalistickým degustačním porcím jsem dokázal ochutnat neuvěřitelných 48 vzorků – pražský pořadatel zřejmě dostal malý příděl lahví a trochu na nás šetřil. Jak vidno, nedostatek kvantity na jedné straně bylo možné kompenzovat jinde 🙂 Pravda je, že u některých vín bylo k posouzení potřeba větší dávky, ale celkově to nebyl problém. (Byl jsem tam ve středu 24. října, tak nevím, zdali zbylo dost vína i na druhý den.) Příjemné intimní prostředí Národního domu vína bylo naplněno tak akorát, pár návštěvníků navíc by už ucpalo prostor a zrušilo pohodlí. Sálek s domácími víny byl zalidněn o poznání víc než ten, kde se ochutnávala zahraniční vína.

Těžko podrobněji komentovat jednotlivé vzorky, našel jsem si ryzlinky od slabších a odrůdově nevýrazných přes krásně voňavé, svěží a jemné, až po sladce bonbónovitá vína. Trochu jsem měl potíže s řazením vzorků, snažil jsem se projít napřed suchá vína a potom ta s vyšším zbytkovým cukrem, ale když jsem před odchodem kontroloval podruhé několik vzorků a porovnával aktuální dojem s prvními poznámkami, občas jsem byl překvapen.

Vyplatilo se ochutnávat ve skupinách a porovnávat dojmy s ostatními, přistihl jsem se při tom, že jsem na základě prvního dojmu víno neocenil, ale při druhém ochutnávání ve skupině již ano, většinou právě po doporučení někoho jiného. Některá vína si zkrátka zasloužila víc pozornosti. Já bych se na základě prvního dojmu rád ještě jednou vrátil k ryzlinku od Michlovského, VZH 02, ke kabinetu 05 Vinařství Waldberg z Vrbovce, k suchému PS 06 od Horta, a k výběru z hroznů 06 Vinařství Krist. Jak jsem tak odposlechl poznámky sousedů, každý vyzvedával nebo zatracoval něco jiného, takže to nepíšu jako návod a doporučení – jediné doporučení, které mohu poskytnout, je navštívit Galerii RR nebo jinou výstavu a ochutnávat, vybírat, užívat si toho bohatství vůní a chutí … byl to úžasný luxus za pouhých 300 Kč!

Příští rok se rozhodně pokusím najít čas na bzeneckou prezentaci Galerie, a to nejen kvůli sentimentálním vzpomínkám na prvomájové průvody v Bzenci končící v místní sokolovně velkolepou ochutnávkou vín, na srpnové košty vín ze soc-sektoru na bzeneckém zámku a letní noci v zámeckém parku prozpívané s vracovskou muzikou, nebo na dávnou slávu místní restaurace Myslivna. Košty v Bzenci!

Galerie ryzlinků ve mně zanechala jeden dojem, který volně souvisí s nedávnou polemikou o zavádění kategorie V.O.C. Domácí ryzlinky, tak jak jsem je ochutnával v Galerii RR, mají veliký rozptyl vůní a chutí. Moravští patrioti asi řeknou, že pestrost je velká přednost a že v ní spočívá kvalita moravského vinohradnictví, ale mám jednu pochybnost. Když jsem v Galerii ochutnal moselský ryzlink, chutnal tak, jak jsem si Moselu představoval. Podobně rakouské ryzlinky měly svůj typický projev. Několik alsaských ryzlinků v Galerii mě úplně nenadchlo, ale alsaské ryzlinky všeobecně také mají svou tvář a jsou identifikovatelné. Naopak moravské (a české) ryzlinky mají veliký rozsah vůní a chutí a jako spotřebitel vlastně nevím, co mám očekávat. Když si koupím ve vinotéce bez ochutnávky moravský ryzlink od neznámého výrobce, mohu dostat cokoli – tím nemyslím jen jakoukoli kvalitu, ale i v podobné kvalitě mnoho různých vín. Zatímco senzorické vlastnosti typického moselského jsou předem jasné, žádný typický moravský ryzlink jakoby neexistoval.

Rozumím tomu, že mnozí vinaři budou obhajovat právě proměnlivost a pestrost nabídky, ale jako spotřebiteli mi to ideální nepřipadá. Pokud by nová kategorie (například) „VOC Bzenecký ryzlink“ vedla k definici nějakého senzorického ideálu, kterému se mají ostatní vína se značkou VOC podobat, mohlo by to zákazníkům pomoci v orientaci (a výrobcům v prodeji). Kategorie VOC, která by takové zúžení rozptylu vlastností vína nepřinesla, by asi nepomohla ničemu a neměla by smysl. To píšu samozřejmě s tím, že mimo tuto marketingovou kategorii mohou existovat všechna odlišná vína.

Jen mi návštěva Galerie ukázala, že k zavedení VOC bude ještě dlouhá a trnitá cesta.

Ochutnávku vín Domaines Devillard pořádala společnost Ad Vivum 10. října 2007 v salónku hotelu InterContinental. Pointu vyzradím předem, za 990 Kč to určitě stálo, a pokud budu v dalším textu něco kritizovat, nemělo by to překrýt celkový dojem, který byl výborný. Pokud jde o organizaci, náplň degustace a pohodlí účastníků, zažil jsem v Čechách málo srovnatelných degustací.

Podávalo se sedm vín ze dvou podniků vlastněných rodinou Devillard a k nim sedm ukázek pokrmů, připravených kuchyní hotelu. Vína komentoval příjemně energický Amaury Devillard, z francouzštiny překládal Jan Čejka z Ad Vivum s.r.o. Každý pokrm přišel uvést kuchař Miroslav Kubec. Přes složitější organizaci degustace postupovala dobrým tempem.

O dokonalé přípravě pořadatelů svědčí i jedna drobnost o tom, jak se můj dotaz dostal až na ochutnávku. Při telefonické rezervaci místa u firmy Ad Vivum jsem vznesl dotaz na majetkové propojení mezi Domaines Devillard a firmou Antonin Rodet. Na webu burgundského negocianta Antonina Rodeta jsem totiž našel nabídku Domaines Devillard, a protože jsem ve Francii pil i vína od Rodeta koupená za malý peníz v supermarketu, obával jsem se, zda se celá produkce dom. Devillard neblíží kvalitě těch celkem nezajímavých supermarketových vín. (Na druhou stranu Antonin Rodet prodává i nezpochybnitelně prvoligovou Domaine Jacques Prieur, takže jsem byl na rozpacích, jak tuto informaci strávit.)

Obchodník Ad Vivum moje obavy rozptyloval, a v úvodu degustace pan Devillard vysvětloval, že jeho pra-pra-pradědeček zakládal podnik Antonin Rodet a jeho rodina byla dlouho spolumajitelem podniku. Před několika lety se však rodina rozhodla podíl v podniku prodat a věnovat se vínu „více osobně“ a za utržené peníze nakoupila některá vinařství, na kterých dnes hospodaří. Nemám samozřejmě potvrzení souvislosti mezi mým dotazem a výkladem pana Devillarda, ani si nechci připisovat zbytečné zásluhy, ale jestli tam souvislost byla, beru to jako bod navíc pro organizátory.

Mimochodem, kolem budovy Chateau de Chamirey, kde firma i rodina dnes sídlí, jsem při návštěvách Mercurey procházel (to se nedá minout) a takovou koupi bych bez váhání schválil.

Kromě promítané prezentace firmy (z jejich webu pochází i fotka Chateau de Chamirey) přivezl Amaury Devillard i ukázky půdního složení třech vinic. Fanoušci Garyho Vaynerchuka si pošmákli, já jsem se šetřil na hlavní program:

1. „Le Renard“ – Bourgogne Chardonnay 2005, Chateau de Chamirey. Carpaccio z tuňáka Yellow Fin a opečený plátek tuňáka s tartarem ze salátové okurky. Le Renard znamená liška, pan Devillard nevysvětlil, proč dali základnímu vínu tento název, takže jsme přišli o tradiční historky o mlsných liškách, které chodí večer užírat dozrávající hrozny :- ) Na Moravě se podobné historky vypráví o srnách, sám jsem slyšel podobnou o liškách na Chateau Corton. Beru to spíš jako mysliveckou latinu (myslel jsem, že lišky jsou masožravé, nikoli všežravé?), ale jestli někdo máte hlubší znalosti o stravovacích zvycích lišek, rád se nechám poučit – prosím o zprávu. Ale pozor na víno! Krásná jiskrná světlá barva, na základní šardonku je to aromatická bomba se spoustou ovoce ve vůni, nesmírně čisté i v chuti, byť chuť už není tak výrazná, jako vůně. Chuť překvapivě dlouhá, příjemně minerální a svěží. Víno proteklo dubovým sudem, hrozny jsou z Mercurey, kde má Chateau Chamirey 37 hektarů vinic, z toho 15 ha kategorie Premier Cru. Zejména k syrovému masu tuňáka se víno báječně hodilo.

2. Mercurey 1er Cru Blanc „La Mission“ 2005, Chateau de Chamirey. Marinované mušle svatého Jakuba v citrónovém oleji na pyré ze sušených tomat. La Mission je vinice o výměře 1,8 ha, která je zcela ve vlastnictví Chateau de Chamirey (Monopole). Toto chardonnay je o stupeň plnější, s krásně prolnutými kyselinami a taniny. Plná chuť, koncentrovanější než předchůdce a výrazně minerální. 40% nových dubových sudů. K svatojakubským mušlím se hodí, jen já jsem si je neužil, neb mám k mušlím nedůvěru.

3. Bourgogne Pinot Noit „Le Renard“ 2005. Šafránové nudle s tempurovaným prsíčkem z jarního kuřátka na zázvorové trávě, omáčka ze zázvoru a Yakiniku.

Na Pinot vysoká sytá barva, byť s rezervou na potemnělé osvětlení… a zase překvapivě komplexní vůně, ze které žádný vjem nepřebíjí ostatní. Ovocná chuť je ještě zavřená a kyseliny s taniny hrají prim. Teplé prsíčko je moc příjemné, šafránové nudle nám byly představeny jako ukázka molekulární gastronomie, ale kombinace prsíčko – Pinot myslím nevyšla, alespoň u mě ne. Já bych je pároval s Chardonnay, ostatně v Burgundsku se chová zvláštní plemeno kuřat právě za tímto účelem.

4. Mercurey Premier Cru „Les Ruelles“ 2005, Chateau de Chamirey. Terinka z jeleního hřbetu s brusinkovým konfitem. Terina s brusinkou je karta vyhrávačka a s Pinotem je to lahůdka! Tady párování vyšlo dokonale! Samo víno má opět temnou barvu a těžkou ovocnou vůni. Chuť je koncentrovaná, s malým dotekem kyselin v závěru, převládající chuťový dojem je přezrálá třešeň. Prý jde o hustou výsadbu vinice s redukovanou sklizní (35 hl/ha). Hustá výsadba (podle Darwina a vývojové teorie – to dodávám já…) může za vyšší koncentraci moštu, protože přežijí jen ty nejsilnější hrozny.

Já mám pro červená vína z Mercurey slabost, protože to je „hodně muziky za málo peněz.“

5. Nuits Saint Georges 2004, Domaine des Perdrix. Španělská sušená šunka s pikantním kuskusovým salátem a fíky. Perdrix je francouzsky koroptev. Tmavší barva vína, podle vůně typické Nuits. Ve vůni (i v chuti) ostružiny a švestky, velmi kultivované, kráááása, typické Nuits-Saint-Georges, to by nešlo nepoznat i naslepo! Družba se suchou šunkou je SUPER! Doma to občas zkoušíme s italskou šunkou (prosciutto cruddo) a funguje to. Velmi čisté víno, které se ale s časem ve sklenici mění, hádám za pár hodin bude vonět a chutnat po švestkách. To je můj favorit a vítěz degustace, dokonce bych v tomto případě překousl i cenu (1695 Kč) – v Burgundsku vína z Nuits Saint Georges AOC začínají na 15 €, a tohle je hodně dobrý zástupce.

6. Nuits Saint Georges Premier Cru „Aux Perdrix“ 2005, Domaine des Perdrix. Konfitovaný hovězí krk s burgundskou omáčkou a pečenými pak-choiovými listy. Velmi hustá výsadba vinice (13.000 hlav na hektar) stáří vinice ve třech krocích 80-42-22 let. Každá část vinice (podle věku) se vinifikuje zvlášť a víno se sceluje až nakonec. Vůně je komplexnější, těžší, složitější ale harmonická. Je to trochu drsnější štiplavé víno, mladé, taninové, výrazné, ale dá se pít, ovšem lepší by bylo ještě počkat. Amaury Devillard říká, že je to ještě bébé – děťátko. Ale už teď je chuť dlouhá a s hovězím krkem jde krásně dohromady. V Burgundsku jsem jedl hovězí po burgundsku dvakrát (jednou na náměstí v Puligny, podruhé na náměstí v Meursaultu :-D, ale tahle jednohubka byla lepší.

7. Vosne Romanée 2000, Domaine des Perdrix. Rolovaný jehněčí Paillard s restovanými houbami a špenátem. Cihlová barva naznačuje vyšší stáří vína. Víno má mnohem jemnější projev, než dvě předchozí ukázky. Objevují se aromata lesa, podhoubí a výrazná kořenitost. Jemné víno, ale já bych dal přednost základnímu Nuits SG, číslu 5. Ovšem jehněčí s restovanými houbami k tomu jde báječně – doma teď taky zkoušíme lesní houby s Pinoty a funguje to, ověřeno!

Shrnuto, podtrženo: paráda! Krásná vína, doprovázená jemnými pokrmy, občas šťastně, občas neúspěšně spárovanými (ale na konkrétní dvojice víno – pokrm mohou mít různí účastníci různé názory). Dobrá až výtečná prezentace a organizace. Cena akce není docela nízká, ale mám pocit, že jsem za své peníze dostal víc, než jsem čekal.

Na druhou stranu, prodejní ceny vín mě naplňují skepsí až depresí, nejsem však typický zákazník, protože jsem si letos vyhradil jeden den dovolené na Mercurey a tamních vín mám ve sklepě dost na rok dopředu. Překvapilo mě, že nepřišlo víc lidí. Nabízená vína byla skvěle vybraná a byla to výborná příležitost dozvědět se víc o burgundských vínech přímo od výrobce. Kdybych měl akci bodovat, dám plný počet skleniček.

Znova do Itálie, tentokrát i o tom, jak jsem dostal u výrobce Sassicaii placenou degustaci zadarmo a jak moc se liší kvalita vín ze sousedících italských vinařství – jako ilustraci k pátečnímu textu Jižního Svaha o degustaci vín Bolgheri DOC.

Kolega-konkurent J. Svah mi sice předem napsal o degustaci vín z Bolgheri, ale tou dobou jsem už slíbil ženě hlídání dětí, takže dobrodružství popisovaného v pátečním Jižním Svahu jsem se nezúčastnil. Dokonce jsem ani nestihl tento text zveřejnit před Svahovým popisem degustace, prostě proto, že Svah je více než rychlej 🙂 Takže si smolím tento text do zhoršujícího se podzimního počasí jako ilustraci jeho popisu degustace a jako prevenci zimních depresí – až v lednu na Prahu padne smog a na mě deprese z toho, že několik týdnů nezahlédnu slunce, můžu si prohlížet tyhle poznámky z červnové dovolené v Bolgheri. V Itálii totiž svítí slunce pořád. Sempre. Furt.

Z Prahy do toskánského San Vincenza, kde jsme si pronajali na dva týdny apartmán, je to asi 1160 km (podle viaMichelin.com, podle tachometru to bylo asi 1300). Ze San Vincenza je to asi 20 km do městečka Bolgheri, hradby Bolgheri na spodním obrázku..

S ženou jsme se domluvili na dovolené v úterý a v pátek jsme jeli, a pokud jde o vína z Bolgheri, odjížděl jsem bez přípravy jako naprostý ignorant. Až na místě mi cosi v hlavě secvaklo, když jsem na silnici u Castagnetta Carducci (spodní obrázek) viděl směrovku na Sassettu – není odtud Sassicaia? (Není, i když slovní základ je nejspíš stejný.)

A hned na prvním výletu do Castagnetta Carducci jsem objevil prodejnu sýra a uzenin (fotka v prvním textu o Itálii), ve kterém provozovali i vinotéku. Osm nejzajímavějších lahví měli v zajímavé mašince pod inertním plynem, desítky dalších v policích.

Poslal jsem ženu s dětmi naproti přes ulici do gelaterie a vyzkoušel svou chatrnou italštinu na majiteli prodejny. Vinný lístek nabízel ochutnávku z několika desítek vín, vzpomínám si na 2 vzorky za cca 3-4 €:

Le Macchiole, Bolgheri Rosso DOC 2005 (Sangiovese 30%, Cabernet Franc 30%, Merlot 40%). Poznámky nemám, Le Macchiole bylo výborné víno, ale vybral jsem ho náhodně jako přípravu na Sassicaiu.

Tady by se asi slušelo vysvětlit, proč se těm vínům říká Supertuscans – podle všeobecně rozšířené legendy vznikla jaksi natruc italskému vinohradnickému statusu D.O.C., který v Toskánsku povoloval jen místní odrůdy Sangiovese a Vernacchia di San Gimignano. Sassicaia je dítětem Marchese Mario Incisa della Rocchetta, který vysadil roku 1944 na své farmě Cabernet Sauvignon, protože obdivoval Bordeaux. Původně ho vysázel jen na nejvýše položenou vinici, ale když byl s výsledky spokojen, vysadil jej v roce 1964 i na níže položenou vinici jménem Sassicaia. Údajně i proto, že kamenitý povrch vinice se podobal povrchu vinic v Graves. Sassicaia dostala jméno podle sassi – kamení. Původně bylo víno určeno jen pro vlastní potřebu, poprvé se prodávalo v roce 1968 a mělo okamžitý úspěch. Zpočátku se muselo prodávat jen jako stolní víno, protože italský vinařský zákon preferuje místní odrůdy, až později (1994) získalo Bolgheri vlastní status D.O.C. V loňské anketě časopisu Decanter byla Sassicaia zvolena za druhou nejvýznamnější italskou vinici.

Druhý vzorek mi z paměti vypadl, třetí bylo I Montali 2004 Enrica Santiniho, překvapivě dokonale vyvážené víno bordeauxského typu, krásné, lahev za 18 € (pokud mě paměť neklame), doporučuji!

Čtvrtá a poslední byla Sassicaia, která bohužel v celém Toskánsku stojí všude přibližně stejně – 120 €, degustační vzorek byl za 12 €. Nafocenou mám lahev 2004, ale nejsem si jistý, jestli jsem si nevybral jiný ročník. Řeknu to stručně, zdálo se mi, že nic tak jemného jsem ještě nepil. Zásah do srdce!

Po zkušenostech z Francie, kde obvykle u výrobce nakoupíte levněji, než u dalších obchodníků, jsem se vydal hledat Sassicaiu do terénu. Vyjel jsem bez přípravy a nevěděl zhola nic, ale můj anděl strážný stál při mně a zavedl mě k výrobci. Občas zastavuju a fotím italskou krajinu, na jedné z prvních zastávek jsem udělal snad dvacet fotek jakési zanedbané kapličky, až jsem se sám divil, proč ji tak vytrvale fotím… došlo mi to tři minuty poté, co jsem od ní odjel.

Její stylizovanou kresbu jsem našel na etiketě vína GuidAlberto, druhého vína Tenuty San Guido, výrobce Sassicaii. Jeho budovy leží na dohled od zmíněné rotundy, bohužel i San Guido drží nastavenou laťku a prodává Sassicaiu za 120 €.

Ochutnal jsem tam několik vín v rámci placené degustace, a navzdory mojí italštině si vinotékař nevzal za ochutnávku peníze, prý když vidím, že vás víno tak zajímá, mávl rukou a odmítl mi to účtovat. Koupil jsem tam mimo jiné i Vermentino od Antinoriho, viz červencová recenze.

Jak už jsem psal v srpnu, nejlepším vinařským dobrodružstvím v Itálii je Venditta Diretta – přímý prodej vína (a olivového oleje, občas i medu a džemu) ve vinařství. Při první dovolené v Itálii mě překvapilo, že ve vinařství (o výměře 80 hektarů) vyrábějí 2 vína (bílé a červené, když to zjednoduším). Protože jsem tam přijel rovnou z Moravy, vrtalo mi to hlavou. Copak Italové nevědí, že správný vinař pěstuje milerku, šardonku, ryzlink, šeďák, veltlín, rulandu, cvajgl, druhou rulandu, modrý portugal, vavřince a jánevímcoještě, a kdo nepěstuje na jednom hektaru aspoň 10 odrůd není vinař? Toskánci neomezeně věří svému Sangiovese. Mimochodem, ty placky co mají na krku sommelieři na spodním obrázku z garážového koštu v Montecatini Val di Cecina, jsou postříbřené tasteviny, cechovní odznaky burgundských vinařů a středověké verze dnešních koštovaček.

Při prvním pobytu v Itálii jsem projel Strada del Chianti (silnice, která vede krajem intenzivního pěstování révy a u které je každý kilometr vinařství s prodejem pasantům). Toskánskem vede ještě několik takových silnic, značených v mapách jako Strada del Colli Senesi nebo Strada del Chianti Classico. Podobně je to i v Bolgheri. A podobně jako v Chianti kvalita nabídky silně kolísá. Jedu-li si pro víno do Burgundska, těším se, že přivezu víno z dvaceti různých vinařství a užívám si pestrost nabídky. Naopak v Itálii volím větší nákupy od mnohem pečlivěji vybraných výrobců. Velmi povzbudivé je, že se při prodeji vždy nabízí ochutnávka a Italové se chovají vzorně i k turistům, kteří koupí jen jednu lahev. Na spodním snímku je prodejna vinařství, kam rád jezdím pro Chianti.

Těsně před Bolgheri odbočuje silnice na Castagnetto Carducci a po pár kilometrech zvlněnou italskou krajinou minete vjezd do Ornelaie. Píšu minete, protože vjezd je pro návštěvníky uzavřen, Ornellaia nepřijímá návštěvy a neprodává víno jinak než prostřednictvím obchodníků. Zklamaně jsem zastavil po pár metrech za Ornellaiou, skoro naproti ní přes silnici je vjezd do jiné usedlosti s cedulí „Vendita diretta…“ Těšil jsem se, že naproti Ornellaie bude také výborné víno, natočili mi z nerezového tanku do plastové lahve litr červeného za 3,50 €, ale bylo to strašné, nepoživatelné, vyhodil jsem lahev druhý den.

Ale i když je tento blog věnovaný vínu, do Itálie jezdím i kvůli jiným radostem. Třeba kvůli památkám… (když jsme v San Gimignanu už hodinu marně hledali místo na zaparkování, divila se moje žena, kde se tady na konci světa bere tolik autobusů z Holandska a Německa, navíc v pondělí?)

… nebo kvůli moři…

a pokud jde o moře, spodní fotka s typickými barvami toskánského moře mi vždycky připomene oblíbeného básníka:

Louder than the gulls the little children scream / Whom fathers haul into the jovial foam; / But others fearlessly rush in, breast high, / Laughing the salty water from their mouths – / Heroes of the nursery.

Jednorožec bude vědět 🙂 Český překlad Pavla Šruta teď nemůžu najít…

A jednou se ještě musím podívat i na Sicílii za rajčaty. Kupovali jsme je na místních trzích („mercato,“ Italové nerozumí anglickému „market“) v toskánské Vadě. Poprvé jsme už měli všechno nakoupeno, když jsem objevil malá rudá rajčata s cedulkou „sicilská.“ Žena se mi napřed posmívala („No to si musíš koupit, když to znáš z Kmotra, ale dělej, vždyť už máme troje jiný rajčata“), ale když je ochutnala, byla by pro ně běžela v noci lesem a bosá! Pokud jde o rajčata, celá Sicílie je jedno Grand Cru.

Jako se někomu při dlouhém odloučení stýská po domově, za dlouhých středoevropských zim se mně stýská po italském slunci. S vínem to je složité, každý máme jiné oblíbence. Itálii si zamiluje každý, kdo tam stráví týden.

Bourgogne vs. Bordeaux bylo téma degustace pořádané ve čtvrtek 20. září v malé degustační místnosti společnosti Dominec a spol. v Radlické ulici na pražském Smíchově.

Lákavé téma je půl úspěchu, jak dobře ví každý blogger 🙂 Sešlo se nás dvanáct degustujících a vzhledem k ceně (380 Kč) asi nikdo neočekával zázraky. Ty se opravdu nekonaly, pokud mohu posoudit, výběr vín byl podřízen prodejní ceně.

Žánr byl stand-up comedy, což mladším účastníkům zřejmě vyhovovalo, mně to s ohledem na kulturu podávání vína úplně ideální nepřipadá. Vína představil a komentoval Petr Píša.

Idea „souboje“ B v. B je samozřejmě přitažlivá, naštěstí ji nikdo nebral vážně. Všichni jsme podle svých sil porovnávali 4x dva vzorky ve čtyřech cenových kategoriích, pokud jsem si všiml, u znalců Bordeaux vítězily Burgundy, u těch, kdo pijí často burgundské vyhrávalo Bordeaux. Asi to svědčí spíš o výběru vzorků než o čem jiném.

U pana Skleničky vyhrálo Bordeaux 3:1. Bylo to dáno tím, že pan Sklenička znal všechny hráče burgundského teamu. Tři z nich pocházeli z Caves des Hautes Cotes (obrázek nahoře), největšího družstva v Burgundsku, produkujícího vesměs levná konzumní vína. Na třech výletech do Burgundska pan Sklenička Caves des H-C navštívil, ale na posledním výletu si tam už nic nekoupil. (Přesto oceňuje tamní zvyk dát zákazníkovi ochutnat kterékoli víno z ceníku před koupí, bez ohledu na to, kolik položek ceník má.) Naopak ho při degustaci zaujala neznámá exotika a technická kultivovanost bordeauxských vín.

1. duel : Bourgogne Pinot Noir 2003 AOC, Caves des Hautes Cotes, 217 Kč. Klasická nebarikovaná burgunda světlé barvy, jemné ovocné vůně, jednoduchá v chuti.

Chateau Haut Belian 2004 AOC, Barriere Freres, 165 Kč. Má silnější barvu než burgunda, skořicovou vůni, ve směsi převažuje Merlot. V chuti je méně kyselin ale dost tříslovin, díky menšímu obsahu kyselin je to příjemnější pití, než soupeř.

2. duel : Bourgogne Cuvée Prestige „barrique“ 2003 AOC, Caves des Hautes-Cotes, 301 Kč. Pan Dominec kdysi vysvětloval, že díky slovu „Prestige“ na etiketě se víno skvěle prodává v restauracích 🙂 Má plnější aroma lesního ovoce, než předchůdce, ale v podstatě je to předchůdce ponechaný pár měsíců v dubových sudech. Chuť plnější, než první burgunda, leč trochu štiplavá.

Chateau Peychaud 2004, Cotes de Bourg AOC, Germain-Saincrit, 297 Kč. Opět jednoduché víno bez bariku s pěknou skořicovou vůní, skořice se projeví i v chuti. U mě opět vyhrává Bordeaux.

3. duel : Hautes-Cotes de Nuits 2005 „Les Dames Huguettes“ 2005 AOC, Domaine Bertagna, 511 Kč. Na to jsem byl zvědavý, protože jsem si letos v květnu přivezl z Vougeotu několik lahví (po 12 €) a už jsem si nepamatoval, jaké byly. Barva je tradičně světlá, komplexní krááásná vůně, ale líp voní, než chutná. Chuť čistá višňová, ale jasně mladá. To mohlo ještě počkat. Domaine Bertagna hraje v Burgundsku první ligu, ale toto je jejich nejjednodušší víno.

Chateau Fleur de Rol 2002, Saint Emilion Grand Cru, Barriere Freres, 595 Kč. Krásná sytá rudá barva, komplexní vůně, v harmonické chuti jsem našel i tabák (snad mě za to Gary Vaynerchuk nebude strašit). Pro mě jako neznalce Bordeaux je toto víno zajímavější, než nezletilá kráska z dom. Bertagna.

4. duel : Gevrey-Chambertin Premier Cru 2000 „Clos du Chapitre“, Caves des Hautes-Cotes, 1099 Kč. Opět poctivě světloučká barva, sametová tabáková vůně, jemná vyvážená ovocná chuť s výraznější kyselinou, ale upřímně, od Premier Cru z Chambertinu jsem čekal ještě víc. Potvrzuje se můj dojem, že Caves des H-C jsou zaměřeny spíš na základní levná vína, drahé lahůdky je třeba hledat jinde.

Chateau Duhart Milon Rotschild 2001, Pauillac, 4. Cru, Barriere Freres, 1195 Kč. Silná barva, selské a stájové vůně, chuť štiplavě kávová s divným ocáskem. Tady bych dal přednost burgundě, i přes původní výhrady..

Spíš než Burgundsko v. Bordeaux to byl duel Caves des Hautes-Cotes proti Barriere Freres. U mě by vyhráli bratři z Bordeaux, ale žádné z představovaných vín mě nenadchlo natolik, abych si ho koupil. To bych ale musel zajít na dražší a sedavou degustaci. Naštěstí jsme to pojali s kolegou Jižním Svahem jako společenskou záležitost a záminku k tlachání, na odchodu jsme se zásobili další lahví Bordeaux (Blason d’Issan 2004, velmi příjemné víno) a odešli ji po starodávném studentském zvyku vypít na lavičku ve smíchovském parku.

Letos jsem sice byl poprvé v Tenutě San Guido a ochutnával Sassicaiu, byl jsem poprvé i v Chateau Corton a ochutnával Corton Grand Cru, ale můj letošní nejúžasnější objev je zbrusu nová prodejna WINE DEPOT v Jesenici u Prahy, a myslím že do vánoc už ho nic nepřekoná.

WINE DEPOT je nově otevřená prodejna vína na kraji Jesenice, v zatáčce u silnice z Jesenice na Vídeňskou ulici. Prodejna je čerstvá, s ještě nedokončenou fasádou domu. Údajně má v nabídce 300 druhů vína. To stále ještě nevysvětluje moje nadšení, ale už se k tomu dostanu: ve WINE DEPOTu vám dají víno ochutnat!

Od prvního seznámení s prodejem vína v Itálii a ve Francii nabádám známé: nekupujte žádné víno, které vám nedají ochutnat! Už jsem psal i o nadšení nad způsobem prodeje vína v rakouském Poysdorfu, kde jaksi samozřejmě dostanete ve vinotéce ochutnat z dvaceti vychlazených vzorků.

Po celé délce jesenické prodejny WINE DEPOT se táhnou dva regály, které pojmou hrubým odhadem stovku lahví, a nad nimi nápis : Zde vystavená vína lze ochutnat. Některé lahve se temperují ve dvou chladicích boxech, ale pokud ukážete na dosud neotevřenou lahev, příjemná obsluha přikvačí, zručně otevře butylku a nalije vám degustační vzorek!

Některé vzorky jsou mimořádně lákavé (základní alsaský ryzlink z Turckheimu za 175 Kč, koupil jsem, nebo Viré Clessé za neuvěřitelných 199 Kč – ochutnal jsem, ale nekoupil, je jen levné). Výběr je široký a první dojem z cen je velmi příznivý. Ale to není důvod mého jásání (mám narvaný chladicí box a nechci utrácet). Nikde v Čechách jsem se nesetkal s tak velkorysou nabídkou k ochutnání. Navíc se zdá, že to je nabídka určená nikoli profesionálům – obchodníkům a restauratérům, ale nám, řadovým kolemjdoucím, kteří obvykle kupujeme jen několik lahví.

Jedinou námitku mám k umístění prodejny: pro většinu zájemců je dostupná jen autem, což v naší osvícené vlasti znamená riskovat řidičák 🙁 Uvítal bych několik dalších prodejen v matičce Praze dostupných MHD 🙂 Pochválím obsluhu: strávil jsem v prodejně sotva čtvrthodinku, to není dost na vážné soudy, ale prodávající slečna byla přiměřeně zasvěcená ale nikoliv sugestivní nutička, a měla příjemný zájem o víno. Žádná znuděná vinotékařka, kterou vyrušujete při manikůře!

WINE DEPOT je projekt Global Wines, jednoho z největších dovozců vín a obchodníků s domácími víny. Pokud by se podařilo vybudovat síť podobných obchodů ve větších městech, mohlo by to kultivovat celý trh s vínem a zvýšit kulturu prodeje. Tu totiž nemůže ovlivnit malovinař pan XY z Hodonínské Lhoty, ale jen velcí hráči. Podaří-li se jednomu z nich zavést tento způsob prodeje jako standard, budou na to muset reagovat i ostatní prodejci, ať už malí nebo velcí. Držím palce, nominuji WINE DEPOT na OBJEV ROKU a posílám do Jesenice páně Skleničkův veliký smajlík!

Úlovky pana Skleničky vidíte – dva z nich jsem ochutnal, třetí znám z výletu do Burgundska. Nemusíte spoléhat na Skleničkovo doporučení, můžete je před koupí sami ochutnat a rozhodnout se podle toho.

Nekupujte nic, co vám nedají ochutnat – kupujte ve WINE DEPOTu!