O Frankovce z Bořetic 2002 jsem už tady psal, pasoval jsem ji v neoficiálním soukromém žebříčku na nejlepší domácí červené víno několika posledních let, přinejmenším z těch běžně prodávaných v obchodní síti. Myslím, že bylo vyjímečné přinejmenším ve dvou ohledech:

Jednak bylo ještě na konci roku 2007 v překvapivě dobré kondici. Nemám poznámky z předchozích let, objevil jsem si ji až v roce 2006. Naslouchám domácím vinařům, když mluví o tom, že moravská vína jsou v zásadě vyráběná pro brzkou spotřebu a nesnažím se je trumfnout tím, že budu jejich vína nesmyslně archivovat, takže chápu dlouhověkost Frankovky z Bořetic jako poměrně vzácnou vyjímku z pravidla. Druhým ohledem, v kterém byla Frankovka z Bořetic vyjímečná, byla cena. Už jsem tady mnohokrát psal, že zejména současná moravská vína jsou často předražená. Frankovka z Bořetic 02 stála baťovských 200 Kč a myslím, že by se ctí obstála i kdyby stála dvakrát tolik. Soukromě mi Jaroslav Springer přiznal, že víno ocenili níž, než bylo zdrávo, a že to udělali proto, aby přilákali pozornost k novému vinařství. Přiznávám, že v souvislosti s mým několik let starým odhadem kvality mě to potěšilo – ještě poznám dobré víno i dobrou cenu (aspoň někdy 🙂

Takže jsem k Frankovce 06 (vida, teď už jen stoprocentní Frankovka bez příměsí) přistupoval s respektem a očekáváním, což může být někdy na překážku. Dopadlo to dobře, za 200 Kč (cena u výrobce) víno určitě stojí.

Adjustáž je typická Springerovská, s poznámkou „Late Harvest – No Oak“ na etiketě. Zadní etiketa potvrzuje přívlastek pozdní sběr a 13,5 % alkoholu. Etikety Stapleton & Springer jsem už opěvoval, stále se mi líbí. Barva je třešňově rudá. Nejsem znalec Frankovky, ale barva mi připadá vysoká, silná. Vůně je zprvu nevyhraněně ovocná a šípková (žádné koření), trochu připomíná přezrálé trnky pod Pálavou v listopadu. Chuť je zpočátku mírně nasládlá s pěkně zkrocenými kyselinami, extraktivní (ale ten dojem vyššího extraktu mi možná podsouvají ještě výrazné třísloviny). Opakuje se neurčitá ovocná chuť z vůně včetně tónu šípků a trnek, díky nasládlému začátku působí příjemně. S provzdušněním se po několika hodinách víno zjemňuje a stává se hladším – rozhodně dekantovat! Kyseliny i třísloviny jsou ještě výrazné, ale věřím, že za pár let ve sklepě se tohle víno zlepší, i když mi zatím nic nenaznačuje, že by se toto víno mohlo vyšplhat do výšin elegance, kam mě zavedla Frankovka z Bořetic 02. Rozhodně zkusím koupit 6 lahví a budu na ně chodit dvakrát do roka!

Můj první odad je, že víno nebude tak výrazné a elegantní jako Frankovka z Bořetic 2002, ale bude také dobré. Na závěr si dovolím jednu chabě podloženou spekulaci. Už jsem se tady několikrát zmínil o tom, že obchodní model malých francouzských (zejména burgundských) vinařství je založen na prodeji koncovým zákazníkům, a prodej velkoobchodníkům (vytoužený sen mnoha moravských vinařství) představuje malou část celkových tržeb (10 až 30 %). Z kratičkého rozhovoru s Jaroslavem Springerem jsem nabyl dojmu, že míří podobným směrem (včetně redukce sortimentu na tři položky – Frankovka, Svatovavřinecké a Pinot Noir), jen jsem v to páteční odpoledne, neohlášen, neměl vůli zdržovat ho podrobnými a možná nesprávně zamířenými dotazy. Pokud jde o popis vína, snažím se být nestranný, a pokud jde o další položky z ceníku podniku Stapleton & Springer s cenou nasazenou na 500 a 900 Kč, tam se asi abonentem nestanu, ale přesto mi zaměření podniku na přímý prodej spotřebitelům je sympatické.

S dnešním vínem mám drobný formulační problém typu Slepice nebo vejce? Je ta láhev poloprázdná nebo zpola plná? Nebo ještě jinak: když o víně napíšu, že je dobré, ale předražené, není to jen jinými slovy řečeno, že za ty peníze není dost dobré?

Už jsem tady psal o lednovém výletě do Popic a Poysdorfu, ze kterého jsem si kromě jiných dobrot přivezl ze Sonberku i polosladký Sauvignon 2004 pozdní sběr. Ambaláž je vkusná leč úsporná s vyjímkou kvalitního korku. Pouze půllitrová láhev za cenu 235 Kč (přepočtem 352 Kč za 0,75 litru). Barva zlatavá, nalil jsem víno do klasické alsaské sklenky a úplně ji rozsvítilo. Doufám, že to není jen sklenkou, že mi vůně sugeruje podobnost s mými oblíbenými sladkými alsaskými Pinoty Gris – nasládlá, medově květinová vůně s kandovaným ovocem a s tenkým zemitým podtónem. V chuti má víno opět podobný projev, ale trochu užší, než alsaské Pinoty Gris. Má trochu jinou kyselinu, je mnohem ovocnější (jak odpovídá Sauvignonu), ale má podobnou rovnováhu mezi kyselinami a zbytkovým cuktem a trochu méně minerálního základu (zbytkový cukr 30,3 g/l, kyseliny 6,9 g/l, alkohol 12,6 %, velikost šarže 4 237 kusů, překvapivě se neuvádí bezcukerný extrakt). Celkový dojem je ale překvapivě dobrý, jakkoli nejsem fanoušek vyššího zbytkového cukru a pochutnám si na něm zatím jen u zmíněných alsaských šeďáků.

Jedinou výtku bych směřoval k rozostřenější struktuře, jednotlivé složky chuti (sladká, kyselá, minerální) nejsou dost výrazné a zřetelně oddělené, ale přesto sonberský Sauvignon nepostrádá jemnost a harmonii a má ji tolik, že se zalíbil i mně, a já obvykle preferuju suchá vína. Sláva, je to dobré víno a konečně zase něco, co můžu doporučit! Škoda, že už je měsíc po Valentýnu – dnešní víno je na Svatého Valentýna jako dělané. Našel jsem si ho ve výsledcích Víno Revue Prague Trophy 2007, kde dostalo bronzovou medaili za 84 bodů ze sta.

Při ochutnávání dnešního vína (a hlavně jeho vůně) jsem si vzpomněl na zatím poslední cestu do Alsaska v loňském květnu. Vyrazil jsem po několika dnech odkladů způsobených kumulovaným pracovním vypětím, unavený a s bolavými zády. Na německé dálnici jsem jednou minul správný sjezd a natočil o stovku kilometrů víc, mezi Norimberkem a Heidelbergem mi bolest zad připadala nesnesitelná. Zastavil jsem u motelu kdesi u Karlsruhe a pocítil nejasnou úlevu – vystoupil jsem z auta a protahoval si ruce, nohy a záda, a bolest zad nikde. Kroutil jsem se jako had, abych se ujistil, že tam ještě je, vždyť ještě před hodinou tam byla, ale byla pryč. To dálniční odpočivadlo musí stát na nějakém dávném mystickém a léčivém místě, protože se mi to tam už stalo dvakrát…

Přejel jsem na francouzskou stranu Rýna už u Strasbourgu, rychle se stmívalo, a já si dopřál další zastávku u silnice na alsaském venkově. Vystoupil jsem z auta o půl deváté večer, bylo zamračeno a skoro nic kolem nebylo vidět, ale ty vůně! Pamatuji si takové z jarního Chorvatska a Toskánska, žena mi vyprávěla, že tak silně voní Provence… omamné, bohaté květinové vůně. Asi se stanu alsaským narkomanem – čichačem! Teď s odstupem devíti měsíců už všechny ty luční vůně nedokážu popsat, ale první dojem byl ohromný a doslova léčivý. Ještě honem někde u pumpy koupit Grand Cru Riesling na první večer, ještě honem do alsaské hospody na quich (ten večer jsem si ho užil jako nikdy, myslím, že mi to dřív připadalo jako trochu jednoduchá pochoutka) a honem nastudovat nejbližší vesničky a jejich vinařství.

Můj vztah k Alsasku se zřejmě formoval po dvacet let koštování moravských vín, kdy jsem o Alsasku neměl ani tušení. Seznam sedmi alsaských odrůd zní Čechovi povědomě: sylván, muškát, rulandské bílé, ryzlink rýnský, rulandské šedé, tramín a rulandské modré. Nic co bychom z domova neznali, takže chutě alsaských vín jsou pro mě příjemné a jaksi domácí, i alsaské vesničky mi mnohdy připomínají český venkov.

Dnešní víno, Pinot Gris 2005 Grand Cru Rosacker, pochází z družstevních sklepů Cave Vinicole de Hunawihr, o kterých jsem už psal tady (http://vins.blog.cz/0802/riesling-2003-aoc-grand-cru-rosacker-cave-vinicole-de-hunawihr-francie). Ve sklence se víno představuje zlatou barvou, trochu světlejší, ale jasně zlatou. Ze sklenky se line medová vůně smísená s lučními květy (možná i proto jsem si vzpomněl na ten první nádech pod Strasbourgem?) a rozinkami. Na začátku vůně je stopa vanilky. Chuť začíná jemným perlením na špičce jazyka a medovou nasládlostí, potom zazní minerální tón a celé to končí kousnutím do rozinek. Rozinková hitparáda – hned jsem si vzpomněl na sultánky, obří turecké nebo snad íránské rozinky, ta chuť tam je krásně zřetelná. I přes mladý ročník jde o dokonale jemné víno s krásnou harmonií. Typické alsaské rulandské šedé s vyšším zbytkovým cukrem, na můj vkus jsou tam trochu potlačené minerální chutě, ale pro ty šťavnaté rozinky bych mu odpustil, i kdyby tam minerální podklad vůbec chyběl. Alsasko voní i chutná! (Víno stálo u výrobce 11,70 €, současným kurzem asi 295 Kč. Rozhodně koupit znovu!)

Na konci náročného pracovního týdne mě začaly honit mlsné choutky a italské chutě. Abych nepodlehl a uchránil Sassicaiu, udělal jsem krok stranou a obětoval Le Volte 2005 z nedalekého konkurenčního vinařství Tenuta dell’Ornellaia, víno, u kterého jsem předpokládal podobný charakter. Možná bych mohl jednoduše napsat, že se vlk nažral a koza zůstala celá – jak už jsem tady psal, v celé Itálii stojí Sassicaia přibližně stejně, 120 Euro (podlehl jsem v Čechách nabídce významně pod 3.000 Kč), zatímco Le Volte, třetí víno z Ornellaie, jsem koupil za 500 Kč. Už Komenský učil, že máme postupovat od jednoduššího ke složitějšímu :o)

Jde až o třetí víno z Tenuty dell’Ornellaia, přesto má krásnou adjustáž s potištěnou cínovou záklopkou, spíš kratším korkem a krásnou etiketou. První nadechnutí ze sklenky přináší květinové vůně a závan čokolády (není nad první nadechnutí!), když jsem se při druhém nadechnutí chtěl přesvědčit o čokoládě, zavanula ke mně z květin vůně kůže. Později nalézám kávu a směs koření. Nesmírně elegantní, až luxusní vůně! Také barva je krásně temná rudofialová s úzkým bílým proužkem na obvodu, pastva pro oči někoho, kdo celý týden ochutnával burgundské Pinoty. Pokud máte despekt k italským vínům, doporučuji Le Volte 2005, Sassicaiu 2004 nebo alespoň dvoutýdenní dovolenou v Itálii, přezíravost vás zaručeně přejde. Nechávám víno na pár hodin rozdýchat a jdu si přečíst něco o Bolgheri. (Na horním obrázku Castagneto Carducci.)

Jinak o vínech z Bolgheri jsem už psal tady (teď tu měl být link na dřívější článek, ale nový vylepšený editační systém blogu.cz tuto možnost nenabízí, takže tady: http://vins.blog.cz/0710/ochutnavka-bolgheri-aneb-italstina-podruhe), taky tady (http://vins.blog.cz/0802/tip-na-dovolenou-s-vinem), o Itálii a italštině tady (http://vins.blog.cz/0708/uvod-do-prazdninove-italstiny). Není nad technické novinky! Horní fotka je z návštěvy Ornellaie, dál než k závoře jsem se nedostal :o)

A dočítám se v přestávce, že v letošním vydání italského průvodce Gambero Rosso dostala Sassicaia 2004 3 skleničky, tedy maximum. Navíc se podle tiskové zprávy italského SlowFoodu dostala Sassicaia 2004 mezi pětici italských vín, která dostala nejvyšší ocenění ve všech pěti italských důležitých průvodcích, takže doporučení jako hrom. Až po dopsání jsem se dozvěděl, že únorový Wine Spectator hodnotil Le Volte 2005 87 body. Web Ornellaia vzorně poskytuje všemožné informace o vyráběných vínech, takže můžu napsat, že La Volte 2005 je cuvée 50% Sangiovese, 30% Merlotu a 20% Cabernetu Sauvignon (složení se mění podle ročníku). Každá odrůda kvasí odděleně v malých nerezových tancích. Potom následuje jablečno-mléčné kvašení a sudové zrání (10 měsíců ve 2-4 letých sudech použitých pro Masseto a Ornellaiu).

Chuť je zakulacená, zpočátku nasládlá, jemně kořeněná a s pěkně odbouranými kyselinami, ale jemné a neagresivní třísloviny prozrazují, že jde o mladé víno. Kvůli nim by se asi vyplatilo ještě pár let počkat. Po ohřátí trochu vystupuje pálivý alkohol (14%), po několika hodinách vládnou ve sklence ostružinové a višňové chutě. Odhaduju, že Sangiovese dodává vínu bohatý ovocný základ, zatímco Cabernet Sauvignon a Merlot strukturu, šíři chutí a měkkost. (Abych nepřeháněl, jablečno-mléčné kvašení jsem uhodl sám, ale odrůdové složení bych bez informací z webu nedal dohromady ani náhodou.) Možná chuť trochu zaostává za ohromujícím dojmem z vůně, ale je to víno, kterého máte plnou pusu. Krásná barva, úžasná vůně a plná chuť za pouhých 500 Kč, co víc si člověk může přát ?

O zklamání ze Santenay Premier Cru 2001 Nicolase Potela jsem už tady psal, v každodenním provozu teď došlo na další červenou Burgundu stejného výrobce. Novináři píšící o víně pasovali v únoru 2006 Nicolase Potela na novou vycházející hvězdu burgundského vinařství, když se ve speciálu časopisu Decanter „Best Value Burgundy“ umístil s 8 body na společném 8. až 12. místě v hlasování expertů, pokud jde o poměr kvality a ceny. Další podrobnosti v prvním textu.

Víno je nazváno „Cuvée Gérard Potel“ po jeho otci. Ambaláž je stejná, tradiční burgundská, jako v případě předchozího vína. Barva vína ve sklence je plná rubínová a temná, ale už častokrát jsem se setkal s tím, že vína z ročníku 2005 mají podobné krásné barvy. Vůně je jemně malinová a kořeněná. Chuť je jednoduchá, jak ostatně odpovídá i nejnižší burgundské apelaci, přímočaře ovocná s malou příměsí tříslovin – maliny, ostružiny, nezralé borůvky, višně a švestky. Na rozdíl od prvního vína toto odpovídá základní, nejnižší burgundské apelaci a výbornému ročníku 2005 a je radost je pít. V rámci apelace je hodně nadprůměrné, ale nijak zásadně nepřesahuje svou třídu. „Jen“ dokonale splňuje všechna pozitivní očekávání, která by člověk s ním mohl mít spojená. Dobrý společník a za 7,80 € ve vinotéce v Beaune (při dnešním kurzu Eura 195 Kč) – výborná koupě!

Rakouský Poysdorf je hlavní město Veltlínu (tvrdí to rakouský slogan), o Poysdorfu jsem už psal tady. Vloni jsem byl nadšený z Hauserova Weinviertel DAC, což je Gruner Veltliner v plné kráse, zabodoval i na velikonočním koště v pálavském Pavlově (18,7 bodu z 20). Já jsem si z ochutnávky v Poysdorfu odvezl celý karton. Ve zmiňovaném textu jsem mu předpovídal rychlé stárnutí, což jsem si letos ověřil. Při lednovém výletu na Moravu jsem zajel i do Poysdorfu, a jelikož nový Weinviertel ještě nebyl nalahvovaný, koupil jsem si i to staré víno od Hausera. Bylo už hrubě za zenitem, ztratilo mladickou svěžest a nezískalo za ni nic. Přesto to bylo slušné víno na delší pití, ale při bodování by už propadlo.

Taky jsem si koupil v poysdorfském Weinmarketu jednu lahvičku Erstes Vorspiel 07, výrobce Weingut Hauser, Poysdorf. Nebyla v degustačním seznamu, takže naslepo. Hádal jsem (bez dalších znalostí), že to bude další Veltlín, a byl. Výborný (suchý) mladý Veltlín, ve sklence napřed trochu zastudil slaboučkou žlutou barvou, ale vůní to víno křičelo: Veltlín!!! (i já to slyšel, a to při slepé degustaci často tápu.) Silně aromatické, kořeněné a minerální. V chuti víno boduje svěžestí, jemným perlením na špičce jazyka, typickou veltlínovou pepřovitostí a příjemnou středně dlouhou dochutí. Je to mladé víno jen s 11,5 % alkoholu, s jemnou kyselinou a tenkým tělem, podle všeho k vypití do léta, nebo, jak název napovídá, do dubna, než se v Poysdorfu nalahvuje opravdový dospělý Veltlín Weinviertel DAC. Bože, to je radosti za 5 € (125 Kč)! Není to ještě ten krásný, mohutný dospělý Veltlín, je to svého druhu Weinviertel Nouveau, ale konečně mám letos první koupené víno z ročníku 2007, které můžu vychválit!

Od té doby, co jsem se stal pyšným majitelem mrakodrapické chladničky na 190 lahví, stoupla sice kvalita požívaných vín, ale ubylo mazlení s miláčky. Naopak přibylo otravného přerovnávání polic a hysterického hledání ztraceného obsahu – jako nepořádník nevedu seznamy a občas marně hledám v chladničce to, co jsem už kdysi vypil. Minulý týden jsem naopak objevil tuto láhev, kterou jsem už považoval za ztracenou. Obvykle se na vína s přívlastkem Grand Cru dlouho těším a připravuji, ale toho dne panovala špatná nálada a tak jsem víno otevřel „jen tak“ pro napravení ošklivého dne nebo chcete-li, na oslavu jeho nečekaného objevení.

Eguisheimské vinařství P. H. Ginglinger jsem si objevil o dovolené v červnu 2006, okouzlil mě jejich Riesling 2003 Vieilles Vignes se zlatou medailí z výstavy v Colmaru, který tehdy chutí připomínal grapefruit posypaný moučkovým cukrem, který mi jako malému dávala maminka v období zimních viróz – takové chutě se nezapomínají (naopak se za ně dávají Oscary, alespoň letos). Počátky rodinného vinařství se odvozují dvanáct generací zpátky do roku 1684, najdete je (to vinařství, ne počátky :o) na hlavní třídě v alsaském Eguisheimu.

Dnešní láhev je alsaská klasika, má jen noblesnější etiketu, než ostatní produkce vinařství. Barva vína ve sklence je zlatavá, ale nečekaně světlá. Hustá konzistence. Ze sklenky stoupá medová vůně s lehkým tónem lučních květin. Chuť je stejná jako vůně – sladce medová s minerálním podtónem s výrazně nahořklou složkou. Celkový dojem je krásně sladěný, ale podstatně chudší, než jsem čekal od Grand Cru ryzlinku. Absence výraznějších vůní i plochost chuti ukazuje, že víno je už za zenitem. Možná bylo výborné v roce 2005 a 2006, ale už je na odchodu začátkem roku 2008. Kdo pozdě chodí…

Zimní čas – ryzlinků hlas…

O deštivém květnovém ránu v Alsasku jsem tady už psal. Přiznám se, že jsem se do Hunawihru vypravil téměř omylem, slavnou vinici Rosacker jsem měl spojenou s Ribeauvillé (nejspíš díky vinařství Trimbach, které tam sídlí) a až na místě jsem se dozvěděl, že Rosacker vlastně leží v Hunawihru… k mému překvapení asi přispěl i ochotný prodejce v ribeauvilském vinařství, který nadšeně máchal rukou k blízkým stráním a označil mi takto i Rosacker. Ještě že mě nenapadlo nechat se na tom ribeauvilském Rosackeru vyfotit! Když jde o vinice, není nad pečlivou domácí přípravu. Na horním obrázku převzatém z webu domaine Sipp-Mack je hunawihrský kostel i s vinicí Rosacker. Rosacker je stručně řečeno 26 hektarů půdy a vápencových sedimentů, kde se přinejmenším od roku 1483 (první zmínky o daních z této vinice) pěstuje víno, asi polovina rozlohy je osázena ryzlinkem.

Budova Vinných sklepů Hunawihr (jak by se název vinařského družstva dal volně přeložit) leží na příjezdové silnici od Ribeauvillé, nedá se minout, a postavíte-li se před vchod do prodejny, uvidíte přímo na hunawihrský kostel. V prodejně (dolní foto) dostanete ochutnat cokoli z ceníku, já jsem si tam vybral několik ryzlinků, šedých ruland a jako zajímavost i jeden medailí ozdobený Sylván.

V zimním čase jsem podlehl vábení alsaských ryzlinků a otevřel i tento, Riesling 2003 AOC Grand Cru Rosacker, Cave Vinicole de Hunawihr… ve skleničce překvapil barvou: zlato! Na stěnách sklenky se tvoří jemné bublinky, barva je hodně výrazná, opravdu zlatá.

Vůně je méně výrazná, mladá a převážně minerální. Po ohřátí a provzdušnění vína se objevuje nevýrazná medově-květinová vůně přecházející až do žužu bonbónů. Dychtivě očekávané ryzlinkové medové chutě se nedostavují, jen svěží výrazně minerální minerální víno s jemným medovým tónem jen v pozadí. Těšil jsem se na zbytkový cukr, ale tohle víno je suché. Když jsem se s tím smířil, pochopil jsem, že k výrazně minerálnímu základu chuti by se cukr nehodil. S paní Skleničkovou jsme se po první sklence shodli na uzeném lososu, a byla to trefa. Tenhle ryzlink je vlastně vinně-minerální výtažek slavné vinice Rosacker. Dostal taky zlatou medaili na štrasburské soutěži Riesling du Monde 2005.

Když jsem si po několika hodinách zvykl na neočekávané složení chuti, nacházím v chuti i ovocné a květinové tóny a překvapivou, jemnou eleganci. Rozhodně výborné víno, tak silně minerální ryzlink jsem ještě asi nepil. Last but not least, stál 10,60 € – v porovnání s novými cenami moravských rýňáků laciné víno, ale to bych se už opakoval.

Dnešní víno – Clarice 2005 IGT, Rosso di Toscana, Azienda Agricola Di Vaira Pasqualino, Itálie – jsem si přivezl z dovolené a padlo začátkem ledna, kdy jsem pro tématicky zaměřený večírek hledal červenou směsku. Tak jsem si vzpomněl na Supertuskány (těch na večírek asi moc nepřijede) a na dvě zastávky mezi Castagnetem Carducci a Bolgheri. Víno z první z nich (na obrázku vpravo) vypadalo důstojněji, bylo výborné, ale jen za studena, jakmile se provzdušnilo a zahřálo, dost se změnilo k horšímu. Dnes druhé z vín na obrázku – kupovali jsme tam pár lahví vína a paní Skleničková kanystr oleje, který naše kuchyně vycucla už do vánoc… Na farmě se provozuje i agriturismo, tedy ubytování pro turisty, kteří chtějí bydlet uprostřed tradiční italské zemědělské usedlosti. Tuto farmu neznám, ale jinak mohu italské agriturismo doporučit – na jiné toskánské farmě jsem zažil dva týdny úúúžasné dovolené v roce 2004 (foto dole).

Upřímně, po tomto zážitku, jehož hlavní atrakcí byl klid a výhled za milion dolarů, mám jasno o ideální dovolené. (Podle paní Skleničkové by ideální dovolená mohla být o 40 km blíž k moři.)

Výrobce dnešního vína najdete kousek za slavným vinařstvím Ornellaia, tedy u silnice mezi Castagnetem Carducci a Bolgheri (horní obrázek převzatý z webu vinařství je skutečně z této silnice – na mých fotkách se mi nepodařilo trefit to kýčovité slunce). Je to minivinařství na třech hektarech, na dalších pěti hektarech rostou olivy. Víno (i olivový olej) se tu vyrábí už 40 let, statek leží v nadmořské výšce 30 m.n.m. Clarice je směs Cabernetu Sauvignon a Sangiovese, 50 / 50. Víno zraje v inoxu, žádný barik.

Adjustáž je podezřele laciná – plastová zátka namísto korku, podivná malůvka na etiketě. Barva je světlá rubínová, třešňová. Vůně se výrazně proměňuje podle provzdušnění, je v ní znát ovocný třešňový základ a pikantní koření.

Je to mladé, lehké víno s výraznější kyselinou, v chuti se objevují třešně a višně a jemné třísloviny. S provzdušněním se v chuti objevují těžší, čokoládové tóny. Možná to není nejlepší Bordeaux AOC, jaké jsem kdy pil, ale za 6 € je to parádní víno!

Když o tom přemýšlím napodruhé, jsem sice skeptický vůči všem informacím o ručním sběru a bio-vínech (zrovna toto vinařství je na podobné informace skoupé), Clarice je jednoduché víno, které má při slušné kvalitě parádní poměr kvalita/cena, žádný barik, žádné sklepní čarování (viděl jsem sklep a v něm pár nerezových tanků), krásně ovocné vůně – že by se skutečně dalo víno dělat ve vinici?

Další obětí mé vánoční zvědavosti se stal tento Pinot Noir z burgundského Santenay. Nicolas Potel je nový, ale renomovaný burgundský negociant, tedy obchodník, který nevlastní vinice, ale nakupuje hrozny, z nich vyrábí víno a prodává je.

Jeho otec Gérard Potel, který zemřel nečekaně v roce 1997, vedl slavné vinařství Domaine de la Pousse d’Or ve Volnay. Vlastní negociantský dům založil Nicolas Potel v polovině 90-tých let, a nedávno do podniku majetkově vstoupil jiný podnik, Cottin Frères, což je dceřinná společnost velkého burgundského negocianta Labouré-Roi. Podle tiskových zpráv Potel využil peníze k nákupu několika vinařsví, což by mělo snížit jeho závislost na externích pěstitelích a dát mu větší kontrolu nad vinohradnickou částí celého byznysu. Podle informací výrobce kolísá výtěžnost u této vinice mezi 40 – 45 hl na hektar. Horní obrázek z vendanges jsem si vypůjčil bez dovolení z webu Společnosti pro dějiny Cheilly, myslím, že po cestě vlevo se jezdí z Maranges přes kopec na obzoru do Santenay, a slibuju, že až tudy pojedu příště, zastavím, vyfotím, a nahradím vypůjčenou fotku vlastním obrázkem. Ale ty barvy bych v květnu ani v červnu asi netrefil :o)

O tři měsíce později plním slib, zastavuju a fotím – ale raději tady nechám obě fotky, aby byl vidět rozdíl barev. Moje fotka je z prvních dnů května 2008, horní je ze sklizně, takže z nejspíš z přelomu srpna a září…

Tolik teorie. Víno jsem koupil ze zvědavosti na známé jméno a protože jsem pár vín ze Santenay už pil, možná budu moci srovnávat…

Víno zpočátku trochu drhne na jazyku a v chuti vystupují kyseliny, až nepříjemně. Má překvapivě mnoho hrubých tříslovin a zbytek chuti překrývají kyseliny – buď tam nějaká chuť chybí, jak poznamenala paní Skleničková, nebo tam naopak jedna přebývá, ta kyselá. Po čtyřech hodinách od otevření se víno proměňuje, otvírá se a z prvotní dominance tříslovin zůstává jen pikantní štiplavost, kyseliny jsou mírné a hladké. Konečně pěkné víno! Jen je nutné nechat ho před pitím 4 hodiny vydýchat…

Sprcha přišla, když jsem se právě teď podíval na cenu – zaplatil jsem za víno ve vinotéce v Nuits 19,50 €, což sice odpovídá burgundskému Premier Cru od renomovaného výrobce, ale neodpovídá tomu, co jsem našel v láhvi. Už jsem pil podstatně lepší Clos Rousseau od Marca Boutheneta za poloviční cenu a od vína za dvacku jsem očekával něco jako nirvánu, takže příště raději ukrotím své snobské choutky a budu šetřit. Ještě mám v chladničce dvě láhve Bourgogne AOC 2005 od Potela, tak uvidíme… ale bez výmluv, tohle nebylo víno za které bych dal 20 € podruhé.