K lednovému povídání u vína s návštěvou jsem otevřel devítivoltovou Moselu, Riesling 2008, Weingut Schloss Lieser (za 280 Kč v restauraci Na Štěpáně). Nebyla to dobrá volba, protože zmíněná návštěva preferuje (a vyrábí) vína autentická (spontánní?) a tahle Mosela je samozřejmě reduktivní. Lipově a citrusově voňavá, typicky moselsky šťavnatá i nasládlá, s jemným perlením, lehoučká a svěží. Ale na tom nezáleží, protože víno samotné dnes popisovat vůbec nechci.

Jen mě tenhle základní ryzlink nakopl k jednomu povzdechnutí. Jaká by to byla paráda, kdyby stejně dobře bylo identifikovatelné i moravské víno! Z pohledu spotřebitele bych to vyjádřil naopak: kéž by bylo při koupi moravského vína předem jasné, co bude v lahvi, tak jako je to u moselského ryzlinku!

Když si jdete koupit víno do samoobsluhy, je to loterie. Koupíte moravský ryzlink, ale předem nevíte, jaký bude. Nanejvýš se z etikety dočtete suchý – polosuchý – polosladký. Přesto se můžete dočkat překvapení v podobě nečekaného obsahu cukru nebo kyselin a celkového projevu vína. Když koupím moselský ryzlink, burgundskou šardonku nebo Sauvignon od Loiry, můžu se spolehnout i na to, jaké víno v lahvi bude. Podobně vás nenechají na holičkách v Chianti, v Barolu nebo v sousedním Rakousku.

Určitě teď někoho napadne argument o globalizaci chutí a o tom, že by tahle snaha vedla k uniformitě vín. Přesto ve velkých „světových“ vinařských oblastech postupují právě takhle. Vyberou a podporují jednu nebo víc odrůd, které se pro tamní podmínky hodí. (A tím vlastně omezují ty ostatní.) Podporují vína směřující k nějakému ideálnímu aromatickému a chuťovému projevu (a tím vlastně omezují ta ostatní). Každý vinař si sice může třeba v Chianti vysadit ryzlink (nebo v Poysdorfu Sangiovese), ale nemůže využít společmou marketingovou podporu určenou pro Chianti (nebo v Poysdorfu pro GV). Namísto uniformity vín vede apelační politika ke zvyšování kvality vína a k jeho prosazení na trhu.

Určitě spousta domácích milovníků vína řekne, že by byla škoda omezit podporu vinohradnictví jen na některé odrůdy. (To jen mně se zdá padesát schválených domácích odrůd příliš mnoho?) Nebudu zmiňovat vinice chvatně vysázené před pár lety s občas nevhodnou odrůdovou skladbou, přesněji řečeno nevhodné odrůdy na pozemcích vhodných pro úplně jiné odrůdy. Jen namítnu jedno: je-li například Pálava přírodní rezervace (a CHKO) a je tedy zakázáno postavit na ní zásobník na ropu nebo restauraci McDonalds, proč by nemohlo být zrovna tak zakázáno vysazovat tam Cabernet Sauvignon nebo Merlot (nebo cokoli kromě vlašáku :o) ?

Myslím, že jsem tu historku slyšel od Matesoly: pár si v restauraci objedná víno, číšník víno naservíruje a mladý pán (trochu agresivně) víno odmítá, že je vadné. „Korek,“ tvrdí sebejistě. Vrchní reklamaci odmítá : „Obávám se, pane, že tuhle reklamaci nemůžu uznat.“ – „Nemůžete uznat? Jasnej korkáč?“ diví se host. „Je mi líto, pane,“ praví číšník. „To nemůže být korek…“ a s úsměvem položí před hosta plastový špunt, který právě vytáhl z reklamované lahve. Šach mat … číšník vyhrál.

Vzpoměl jsem si na tu historku včera nad nejmenovaným Rulandským modrým 2005, zemským vínem z pálavského Pavlova. A zavrtalo mi to hlavou, kdo měl v té historce z podsvětí vlastně pravdu? Jak už jsem napsal, souboj vyhrál číšník. Ale nemohl mít přesto pravdu host?

Moje včerejší víno mělo taky plastový uzávěr, v nečisté vůni (kromě ovoce) zatuchlý bramborový sklep a v chuti znovu bramborové šlupky a takovou tu zatuchlinu bramborového sklepa s naklíčenými bramborami… většinou korek poznám podle vůně, ale tady se vůně lišila od typické korkové vady, zatímco v chuti to bylo skoro přesné. Minulý týden o tom psal p.j. tady a včerejší Rulandské modré úplně ilustrovalo jeho zjištění, že za oběma chutěmi (brambory a korková vada) je stejná chemická sloučenina – geosmin. Moje víno mělo barvu i kyseliny typické pro laciné domácí Rulandské modré, ale bramborové smrádky a chutě se v něm prosazovaly natolik, že jsem si říkal, to už je na hraně korkové vady. Že se korková vada a geosmin snadno zaměňují, na to upozorňoval už Stevenson tady (v překladu p.j.), ale dokud jsem se toho nenapil, nevěnoval jsem tomu pozornost. To je však známá věc, že názor bez zkušenosti nemá žádnou cenu… (Stevensonův seznam doporučuju přečíst a průběžně doplňovat vlastním pozorováním. Zrovna tento víkend mě moravský vinař pobavil tím, že mi ukázal v červeném víně klasický smrádek kyselého zelí a vysvětlil, že to je projev nezvládnutého malolaktického kvašení.)

Dostat víno na stůl v restauraci uprostřed rozjařené (a nesoustředěné) společnosti, jistě by někdo namítal: korková vada. Tím samozřejmě nechci říct, že bramborová chuť v červeném víně je automaticky důvodem k úspěšné reklamaci. K té potřebujete i jistou obratnost v přesvědčování číšníka nebo someliéra. Navíc to, co někdo pokládá za vadu, může někdo jiný považovat za pouhou zajímavost, a posouzení závisí i na tom, v jakém rozsahu se ten jev vyskytuje. Poctivě jsem si tu bramborovou zatuchlinu několikrát ochutnal, víno vylil a otevřel laciný Pinot dovezený z Burgundska.

Ale možná ten host z úvodní historky byl vlastně v právu ?

Namísto degustačních dojmů dnes jen drby. Konečně jsem podlehl chorobě, takže vás tentokrát nebudu pokoušet popisem tekutých dobrot. Marodění si zpříjemňuju novým notebookem – jak poznáte z hlavičky, stáhl jsem šířku sloupce blogu na 1024 pixlů. Tolik má šířku displeje můj nový miláček, EEE od Asusu. Zatím bez výhrad, 90 bodů ze sta. Jen pár nápadů by to chtělo, to by se to psalo! Hepčík, epčík, na zdraví!

Nejmenovanému pražskému velkoobchodu s vínem (prý) poklesly meziročně lednové tržby o čtvrtinu. Živím se v jiném oboru, ale vidím to na svých zákaznících taky: ještě víc než dřív odkládají nákupní rozhodnutí.

Euro zdražilo na 28,40 Kč. Naštěstí mám soukromé zásoby vína, ale Skleničkův e-šop je po Silvestru vybrakovanej. Na dotazy Kdy zas pojedeš do Burgund a co přivezeš? krčím rameny, protože jsem tam byl naposledy v listopadu, když Euro stálo 25. Prodávat draho se mi nechce, tak jsem si minulý týden usmyslel, že vlastenecky přivezu několik dobrých vín z Moravy a budu zájemce na e-šopu obšťastňovat vlastním výběrem domácích vín. Ale ouha! Jeden vinař ještě nenalahvoval, druhej nalahvoval už dávno, ale nezatřídil (takže neoblepil lahve etiketama). Chlapi, pohněte! Euro je drahé, dovozy podraží, a vy toho nevyužijete!

Naopak by všichni ti, kdo letos nepojedou za sluncem k moři mohli jet třeba do Bořetic – po zřícení několika místních sklepů zřídili bořetičtí charitativní účet, kam můžete posílat příspěvky a dary na obnovu (a záchranu) místních vinných sklepů. Má číslo 1393114379/0800 a článek je tady.

Je to knížka o vášni a je dobře napsaná. Dočetl jsem ji s jiskrou v oku a s ohněm v srdci – takhle budu jednou psát, až se to naučím! Strašně se mi líbí (až na obsesi Robertem Parkerem, nikdy jsem nečetl nic od Parkera, nekupuju víno podle jeho bodování, tak ani nemám obsedantní potřebu s ním polemizovat).

Alice je chytrá. Hned první jednoduchý posměšek (Woody Allen v sukni), který ji budou mnozí adresovat, tahle drobná zrzavá newyorkská židovka brilantně zesměšňuje, Arla Guthrieho zmíní, ale slavný refrén jeho hitu Alice’s Restaurant neocituje (takže jsem si na něj vzpomněl až o stránku později, už stárnu).

Už jen přeložit název knížky do češtiny bude oříšek, protože se nabízí nejmíň dvě protichůdné konotace (ještě, že jsem psal Vínografovi, který mi knížku půjčil, ať ji přeloží, jinak bych si s tím lámal hlavu). Ale nejzábavnější na knížce je Alicina vášnivost, se kterou hájí svůj pohled na víno proti gigantům jako Parker, Krug, LVMH nebo Vinitaly. Její pohled je mi sympatický, protože nepokrytě fandí outsiderům (malým vinařům) proti obrům (velkým vinařským podnikům, globálním značkám) a zároveň to napíše tak osobně, že je jasné, že ve velkém světě velkého vína je zrovinka ta malá Alice se svým menšinovým vkusem v podobném postavení proti koryfejům jako je Robert Parker Jr. nebo kalifornská univerzita UC Davis nebo Clark Smith, výrobce mašinek na perverzní osmózu. Moc se mi líbí, jak do toho míchá osobní vzpomínky a vůbec spojuje nebo protřepává velký svět milionů prodaných kartonů vína s osobními radostmi i smutky. Její vyprávění o hledání zapomenutého a neúspěšného výrobce prvního Barola, které kdy ochutnala, je až dojemné.

Na svém blogu píše třeba o LVMH, Louis Vuitton Moet Hennessy, vlastníku několika výrobců luxusních značek šampaňského: „Doufala jsem, že firma odejde z obchodu se šampaňským, ale zatím, hladová po další půdě, ponořuje se do něj hlouběji. Společnost, která chce prodávat luxusní vzhled namísto skutečné podstaty, koupila rodinnou firmu Montaudon, která podle zastaralé Světové encyklopedie šampaňského od Toma Stevensona vlastní asi 80 akrů vinic osazených Pinotem Noir…“ jukněte tady.

U nás holt píšeme jinak, na nedávném pražském koštu vín Jiřího Horta jsme se s kolegy vínopsavci svíjeli smíchy, ale publikované texty o koštu byly krotké a vyvážené – Alice neváhá napsat na plnou hubu, co se jí nelíbí na selektovaných kvasinkách, enzymech a taninech, na nadužívání barikových sudů nebo třeba na umělém zavlažování vinic. Nejspíš to řekne do očí i mnoha výrobcům a napíše to tak, že věřím, že se na ni potrefení výrobci moc nezlobí. Svět vůní a chutí je veliký a je v něm místo pro každého, pro Roberta Parkera, Nicolase Jolyho i Jiřího Horta.

Jenže každý nezpívá o víně tak jasným hlasem, jako Alice Feiring.

V úterý jedenáctého v jedenáct se dřevěné stánky na pražském staromáku oděly do vinařského. Vyrazil jsem se podívat na start Svatomartinského vína, abych si vynahradil zmařený výlet do Itálie. V podloubí U bílého koníčka čekal moravský vinař Vladimír Šabata až do 11:11 hodin podoben nedaleko stojícímu Janu Husovi.

Potom otevřel snad desítku lahví mladého vína a zadarmo naléval příznivcům Svatomartinského, vysvětloval, jak se to dělá, aby víno bylo připravené k pití už 11. listopadu a stanovil optimální dávku na tři sedmičky (ale je to individuální!).

Dostalo se na mě jeho Svatomartinské růžové a bílé, a taky výborné mladé nesvatomartinské polosladké Chardonnay (tu šardonku bych býval rád ochutnal jako burčák…!). Šabatovo Svatomartinské bylo čisté, svěží a jednoduché, prostě Svatomartinské. Kdo by od Svatomartinského očekával něco víc, byl by zklamán. Ale kdo už pozná rozdíl mezi mladičkým (Svatomartinským) a dospělým, plnohodnotným vínem, bude snad vědět i to, co je Svatomartinské a co má od něj očekávat. Je to příležitostné víno, je to svátek mladého vína, a kdo se umí těšit a radovat, ať si cucne a raduje se. Pan Šabata se očividně radoval a dokázal tou radostí nakazit i skupinku příznivců mladého vína.

Kupodivu kolem nevlály letáky Vinařského fondu s logem Svatomartinského, ale nálada byla veselá a plná očekávání. Zatím na staromáku u stánků se to rozjíždělo pomaleji, ale z výrobců tam byl kdekdo.

Od Tomáše Krista přes mělnické Lobkowicze až po ty všudypřítomné Templáře.

Loňská kampaň na Svatomartinské byla první tuzemská povedená kampaň – aspoň mně se líbila a myslím, že se projevila i na prodeji. Letos jsem viděl míň svatomartinské reklamy než vloni, ale přeju Svatomartinskému úspěch.

Máte rádi mladé víno? Víte, čemu se říkalo martinování? Myslíte, že svatomartinská kampaň pomůže prodeji domácích vín? Už jste si cucli Svatomartinského?

Pondělní Plkotéka vypadala prázdně až přebraně, tak to beru jako doplnění pondělního sloupku. Vrátil jsem se do stavu práceschopných, objevila se nová témata. PřInesla mi je láhev Bourgogne Pinot Noir 2004 Réserve „Vieilles Vignes“ od Pierra Andrého, čili ze Chateau Corton André.

Obvykle moc nekomentuju adjustáž, ale tady tituly na etiketě volají po nějaké jízlivosti – označení „Réserve“ vidím na burgundském víně poprvé. Používání druhého přívlastku „Vieilles Vignes“ taky nemá žádná pravidla – znamená to, že hrozny byly sklizeny ze starých vinic, obvykle více než sedmdesátiletých, ale žádná pravidla pro to nejsou. Prominu jim to, je to ta nejzákladnější úroveň burgundského Pinotu, a pokud si pamatuju, vyšší vína už tyhle bájivé přívlastky na etiketě nemají. Jen si to představte, Corton Grand Cru s přívlastky „Réserve,“ „barrique“ nebo „Serve Cold.“

Barva vína je nezvykle tmavá, temná rubínová a naznačuje prodloužené ležení na slupkách. Ovšem vůně je od začátku překvapivě plná, mohutná. Nemám rád klišé o vůni „explodující ve skleničce,“ ale vůně skutečně překonává reálná očekávání spojená se základní burgundou. Poctivě odpovídá ročníku, je (pod povinnými švestkami) štiplavá až do tabákova, se závanem koňské stáje. I v chuti je to překvapivě hutné víno, po dvou hodinách od otevření se výrazně zklidnily původně dominantní kyseliny, z mdle švestkového základu vystupuje nejvíc šťavnatá paprika, na vrcholu chuti docela příjemné kyseliny a minerální závěr. I při výhradách k mizernému ročníku 2004 je to nabušené, hodně nadprůměrné víno. Za 9,90 Euro úplný zázrak! (přidávám fotky z návštěvy Chateau Corton v roce 2007 a jednu z včerejší domácí ochutnávky.)

K vínu jsem si konečně otevřel první číslo českého Decanteru. Asi by nemělo smysl, abych o něm psal jako třetí (Svah a Pavouk byli rychlejší), ale nedá mi to a pár poznámek přidám, právě s přihlédnutím k jejich referátům. Od českého Decanteru jsem nečekal mnoho a tak ani nemůžu být zklamaný. Jsem naopak příjemně překvapený a navnaděný na další čísla. Časopis zůstává věrný předloze, rozsahem i obsahem předčí Víno & Styl i VinoRevue. Jednotlivými chybami se nebudu zabývat, „Honocení“ (namísto hodnocení) na obálce jsem si sám nevšiml. Když porovnávám svoje dojmy po prvním čtení se Svahovým referátem tady, vzpomenu si na svoje první setkáni se sanfranciským Rolling Stone v osmdesátých letech.

Četl jsem několik čísel Rolling Stone v polovině osmdesátých let díky spolužákovi, který nás tehdy všechny tak ošklivě zradil a raději si nechal znárodnit novostavbu rodinného domku, než by se podílel na budování spravedlivé, beztřídní společnosti. (Dnes žije u Seattle, ale jak tehdy posílal Rolling Stone, tak dnes už Pinoty neposílá.) Z časopisů jsem byl úplně odrovnaný. Nejvíc mě pobavil padesátibodový kvíz z historie rokenrolu k dvacátému výročí prvního čísla. S kamarády jsme otevřeli pár lahví a luštili ho – překvapivě se daly logickým postupem uhodnout i takové otázky jak „Kdo měl fotku na obálce prvního čísla Rolling Stone – Bob Dylan, Rolling Stones, Paul McCartney nebo John Lennon?“ Stejným prostořekým způsobem, jakým Mick Jagger odpovídal na otázky novinářů, jiní novináři referovali i o společenských tématech nebo prezidentských volbách. To mě dostávalo nejvíc, v těch prašivých dobách reálného socialismu s jejich nudnými médii se američtí novináři s ničím moc nepárali, ani s celebritami, ani s politiky, ani se zlatými prasátky a společenskými tabu. Celý způsob referování bez špetky respektu byl naprosto nezvyklý, zábavný a vzrušující. Když se potom někdy v devadesátých letech objevila česká mutace Rolling Stone, bylo to už všechno jinak, čeština s anglosaským stylem psaní nešla dohromady. Běžní čtenáři by bez studia podkladů nechápali prostořeké poznámky o libůstkách prezidentů nebo o hospodářském deficitu USA, a čeští novináři si netroufali psát o české scéně s tím vtipným dehonestujícím nadhledem.

Něco podobného teď přináší Decanter. Anglosaský způsob referování se od našeho liší. Clive Coates napíše o burgundském Grand Cru od Leflaiva, že „se vyznačuje velkou koncentrací, objemem a silou, ale také ohromnou jemností.“ S podrobnějším popisem, zdůvodněním, argumenty, si hlavu neláme a čtenář, který by na ně byl zvědavý, má smůlu. Buď to od něj koupíte, protože víte, že to je C.C. a věříte mu, nebo ne. Nesouhlasit je normální – už jsem to psal v jiné souvislosti, ale tady je to důležité. Jestli chcete znát celé pozadí, ze kterého Coates vychází, kupte si jeho knížky. V časopise Coates nastřílí renomovaným podnikům jednu, dvě nebo tři hvězdičky a charakterizuje je jaksi šmahem : „zde jsou ale vína asertivní: mohutná, nebezpečná, dramatická a vzrušující.“ Nerozumíte tomu? Studujte! Nelíbí se vám to? Škubněte si!

Takže závěrem: není to až takové zjevení, abych si sednul na zadek s otevřenou pusou jako před dvaceti lety nad Rolling Stonem. I v současnosti české psaní o víně (a jídle) prochází vývojem, i když ten vývoj zuří asi hlavně na internetu. Slibuju si od Decanteru, že vývoj zase popostrčí a uspíší. Bohužel ve způsobu referování kmenových autorů původního Decanteru a jeho české redakce (která bude psát o domácí scéně) je velký rozdíl. Kdyby podobně jako Britové psali čeští novináři o domácích reáliích, asi by je čtenáři nesnášeli. Je to arogantní, vyhrocené, čtivé a zábavné. Vzhledem k tomu, že Decanter bude vyhlížet inzertní příjmy hlavně z domácího prostředí, bude styl referování o domácí scéně asi nadále úctyplný a ohleduplně obdivný, na rozdíl od převzatých článků. Ale ať to dopadne jak chce, doufám, že to způsob psaní o víně někam posune. Nakopne. Nebo aspoň popostrčí.

Možná české psaní o víně nakopne nějaký další wineblog? Vsadím se o co chcete, že se brzy zase jeden zjeví :o) A kdybych o něm hned nestihl napsat, je to proto, že jedu na Moravu uškubnout pár hroznů, ochutnat mošt z kádě, potápět matolinový klobouk, míchat a koukat, jak to kvasí! Letos chci bejt u toho!

Vyrazili jsme v sobotu s dětmi za historií na Mělník. Místní radnice na jaře zpřístupnila sklepy pod náměstím a čtyřiapadesátimetrovou historickou studnu. Fotky nebudou, focení v podzemí stojí 30 Kč a já jsem se ulakomil – připadalo mi nefér, když si kupuju vstupenku do sklepa, abych tam ještě navíc nesměl fotit.

Nádavkem k prohlídce sklepů a studny jsem se dozvěděl několik zábavných podrobností o Mělníku a vínu. Za Karla IV. se prý na Mělnicko dovezly sazenice vinné révy z burgundské vesnice Chambertin. Rostliny se převážely v sudu, a aby se při přepravě nepoškodily, byly prý v sudu zalité medem. Taky jsme si v podzemí prohlédli několk zkamenělin lastur a překopnutý opukový trám. Budu si teď pamatovat, že opuka tvoří podloží mělnických vinic a má lví podíl na minerální dochuti vín – večer před exkurzí jsme pili taky suchý mělnický Kerner, který měl minerálních chutí na rozdávání. Moc opuky. Když se jeden o něco zajímá, informace jakoby přitahoval. Ještě že nesbírám známky, to bych se v chodbách pod Mělníkem asi nic nedozvěděl.
Zamlada jsem vášnivě četl noviny a poslouchal zprávy, proto jsem měl pořád tak dobrou náladu. Dodnes to ke mně občas dolehne, jako ve čtvrtek v autě. (Jasně že je úplně offff-topic, ale uznejte, že když jsem netratil ani slovo o poslanci Tlustém, Moravovi, Böhmovi…) Komunistická poslankyně zabučela ve zprávách o zeleném šprýmu s tibetskou vlajkou : „Parlament byl zneužit k boji za lidská práva!“ (cituju volně, ale snad je smysl nezkomolený). To je fakt skandál!
Pro úplnost dodám, že mi současné turbulence uvnitř zelených jsou šumafuk, zato jejich show s vlajkou chápu, oceňuju, až se mi chce napsat, že tím udělali v Parlamentu víc, než některé jiné partaje, které tam dělají jen ostudu. A protože je možné, že tenhle blog čtou i mladé, inteligentní dívky, dodám jednu zkušenost : jsou politické problémy, které nejsou jednoduše černobílé a nemají jednoduché řešení. Jen trochu přemýšlivý člověk v nich tápe jako Théseus v bludišti. Máme bombardovat Srbsko (když je to válečný akt a zahyne přitom spousta nevinných civilistů) ? Máme podpořit invazi do Iráku (když přitom zahyne spousta nevinných civilistů)? U těchto složitých a prakticky neřešitelných otázek sleduju názor komunistické strany jako polárník střelku kompasu, jako Théseus červenou niť, správná odpověď na otázky je vždy ta opačná. (Teprve když jsem se ujistil, že komunisti i Rusko jsou proti zásahu NATO v Kosovu, smířil jsem se s tím, že se to má udělat.) Komunisté nikdy v historii neudělali pro tuto zemi nic dobrého, a dá se na ně spolehnout, že ani v budoucnosti nic dobrého neudělají. Americký radar v Brdech není zas až tak složitý problém, ale kdybyste nevěděli, co si o něm myslet, zjistěte si, co říkají Komančové :o)

Při nedávné procházce Malou Stranou jsem zašel zkontrolovat Vinný klub V8. Klub funguje, decka vína stojí 40 až 50 Kč, což je hrůza vzhledem ke kvalitě vína, ale pohoda vzhledem k lokalitě, kde víno pijete. Mezi půl devátou a devátou večer jsem tam popil decku Chardonnay 06 PS od Kovacse a Cuvée Kolby. Chardonnay (14,5% alkoholu, 7 gr kyselin, 24 gramů extraktu) je elegantní, ale nevýrazné. Dobrá decka, nudná sedmička. Ale nemusíte na mě dát, vyzkoušejte sami. Cuvée Kolby 2006 jakostní mi poskytlo potravu k přemýšlení, ale bez výsledku. Složení směsi je zahaleno tajemstvím, pokoušel jsem se hádat, ale neuhodl. Nevíte někdo, co v té směsi je? Já bych tipoval na rulandské šedé, že tomu dodává tělo, ale odkud pocházejí ty nezralé tóny v chuti? Rulandské bílé? Teprve když jsem dopil, napadlo mě, že jsem neeliminoval tramín jako zdroj tělesnosti, a ty zelené tóny mohlo dodat cokoli. Věřím, že někdo s lepším nosem mi to omlátí o hlavu a usvědčí mě z omylu. Zajděte někam na decku a napište i svůj odhad! Ale stejně si rejpnu, víno, které obsahuje jak ty dokonale vyzrálé tóny (nebo až přezrálé), tak ty nezralé, na mě působí divně.

Jako laický spotřebitel bych si myslel, že vína se míchají ve směsi proto, aby výsledná chuť obsahovala něco, co základní víno postrádá. Výrobce přidává k jednomu vínu jiné, aby povýšil chuť jednoho vína o nové vlastnosti, které první víno postrádá, aby mu dodal nový rozměr. Co si ale mám myslet o směsi, která vznikla z jedné vinice jen proto, že si vinohradník nevěděl rady s přezrálými a příliš cukernatými hrozny… a tak polovinu hroznů „podtrhl,“ posbíral je předčasně a udělal z nich víno. A počkal si s druhou polovinou úrody na dokonalou zralost, sklidil a vyrobil z přezrálých hroznů víno s vysokým alkoholem (nebo zbytkovým cukrem). Výsledná směs dvou vín má zajímavé vlastnosti – nemá příliš vysoký obsah alkoholu a kromě vyzrálých tónů v chuti obsahuje i ostré svěží kyseliny z mladých hroznů. Celý postup je technicky v pořádku a neodporuje předpisům, které regulují výrobu vína. Je ale technologický problém dostatečným důvodem k vytvoření směsi? Neměla by se směs míchat z jiných důvodů (dodání chuťových vlastností, které původní víno neobsahuje) než jen jako řešení technologických problémů? A neměly by se problémy vzniklé ve vinici řešit ve vinici a ne až sklepním čarováním?

Už jsem se tady zmiňoval o pokusu uspořádat košt ryzlinků s přihlédnutím k zářijovému kolu VinoRevue Prague Trophy. Nakonec jsme se museli obejít bez pražských zájemců, jejichž snaha o účast vyzněla platonicky neúčinně, a okus ryzlinků proběhl v redukované vesnické sestavě. Z předváděných vín jsem už výše glosoval místní Kerner 2006, svěží víno, které brzy přechází (ve vůni i v chuti) do zemitých, kořenitých a unavených tónů. Sám jsem dodal RR 2006 z Tvrdonic (Jan Bartoš) s výraznější zlatavou barvou, příjemnou chutí s malým zbytkovým cukrem a ustupující kyselinou.

RR 2006 PS suché, Liběchov – trať Budyně, Školní statek Mělník. 170 Kč, 13 % alkoholu, šarže N25/06. 32. místo s báječnými 85 body v zářijovém testu ryzlinků ve VinoRevue. Světloučká (světle žlutá) barva vína, výrazná květinová vůně, spíš těžká než jásavá, ale odrůdově zřetelná. V chuti výrazné kyseliny postrádají oporu v cukrech nebo výraznějším těle, ty kyseliny jsou svěží a příjemné, ale díky absenci kontrastu působí až příliš ostře. Minerální a květinová dochuť. V domácích poměrech výtečný ryzlink, projevem blízký moselským. Bohužel trochu jednostranný, jednoonohý, a se vším respektem vůči VRPT mi připadá s 85 body trochu přeceněný. Sipp-Mack Riesling 2002, Reserve Personelle. Pěkný příklad lipové vůně, dokonale zlaté barvy a chuti, která navozuje dojem dokonalé zralosti hroznů. Shodli jsme se s několika vinaři na tom, že víno je na samém vrcholu lahvové zralosti. Pro mě víno oplývá zralými tóny (med, lípa, benzínový štych) a trochu postrádá kyseliny. Přesto je to krásný příklad vyzrálého ryzlinku.

Fritz Haag 2007 Riesling. Bez přívlastku, 11% alkoholu, 88 bodů a druhé místo zářijového kola VRPT. Zpočátku panoval u stolu spor, zda se víno nerozkvasilo v lahvi. Perlí na jazyku, působí mladě a ovocně, po vydýchání se zklidní. Mně imponuje mladší varianta bez dekantace, s bublinkami na jazyku a extrémní svěžestí. Bude se nejspíš několik let zlepšovat. Má krásně vyvážené cukry a kyseliny. Velké kouzlo tohoto vína je v tom, že všechna ta kyselina je vinná a ne jablečná 😉 Ve vůni vystupuje kysličník uhličitý a potlačuje ostatní vjemy. V chuti dominují citrusy, příznak reduktivního zpracování hroznů.

Lothar Kettern, 2005 Pesporter Goldtropfchen Riesling Spatlese „Alte Reben“. 9% alkoholu. Úchvatné víno s výrazným zbytkovým cukrem a typickými moselskými kyselinami, kterí ho vyvažují. Co říct – vypili jsme ho dříve, než jsem si začal psát poznámky! Nádhera! Hurá na Moselu! Jak mi napsal v pátek jeden čtenářů : „Byl jsem v Bernkastelu a mohu jedině doporučit. Restaurace slušné a cenově dostupné. Dobré vína cca 12 až 20€. Městečko krásné a vinice Doktor taky. Mají tam takový moselský salón vín kde dáte 15€ a můžete koštovat co hrdlo ráčí ze 140 vzorků … Jediný co bych jim vytkl, je trochu monotónost. Riesling, riesling a riesling.„
Nebo, pokud nemáte čas na výlety, aspoň k Mosele doporučuju uzeného lososa a krémové kozí sýry.

Intelektuálové měli sjezd v sobotu večer v Tesla Aréně. Čtyřiasedmdesátiletý kanadský básník a písničkář Leonard Cohen halu vyprodal, okouzlil, a podle počtu přídavků hádám, že okouzlení bylo vzájemné. Cohen dal 24 písní a skončil koncert o půl dvanácté – taky jsem podlehl sugesci informací o jeho věku a pozapomněl na to, jakou důležitost vždy přikládal práci a uspokojení z dobře vykonané práce – tenhle koncert si skutečně odpracoval.
Kapela hrála trochu rozvolněně, na deskách mají písně o trochu větší drajv a sevřenost. Cohen ponechával hodně prostoru muzikantským sólům a zvukař vytahoval do popředí Cohenův hlas. Cohen vybíral písně skoro ze všech svých alb (vynechal jen Death of a Ladies‘ Man), ale nejvíc z posledních elektrických alb – šest kousků z I’m Your Man, po čtyřech z Future a Various Positions. Teprve v recitované kultovní hymně Famous Blue Raincoat bylo výrazněji slyšet, kolik mu na zlatém hlase ubralo stáří, pokud jde o intonaci a soustředění, nepoznal bych nic.

Cohen vystupoval s nepřehlédnutelnou elegancí a noblesou, byl soustředěný (mohl bych napsat oddaný písním) a pozitivně naladěný. Při čtvrté písni po výkřiku z publika zastavil kapelu, ujistil se, že je v sále dobře slyšet, a spustil píseň znovu. Už se k tomu nevracel, ale na jeho hlasovém projevu i gestech bylo cítit, jak moc mu záleží na tom, aby mu všichni rozuměli. To nebylo vůbec jednoduché. Jeho angličtina, výslovnost i projev jsou vzorné, na jeho prvních deskách jsem se učil přepisovat (a chápat!) anglický text. Ale Cohen drobnými posuny slov a důrazu dával veršům i celým písním nové vyznění. Už úvodní Dance Me to The End Of Love, původně milostná píseň, vyznívala jako bilancování celého života. Podobně zamlčel milostnou rovinu v písni If It Be Your Will a nechal ji přednést doprovodnými zpěvačkami jako modlitbu, to jsou jen ty nejzřetelnější příklady.

Zazněly všechny hity o prohraných láskách a většina kultovních písní o svobodě. Suzanne a Marianne z prvního alba, Bird On the Wire z druhého, Slavná modrá pláštěnka z třetího, Who By Fire ze čtvrtého. (Zase jsem si přitom vzpoměl, že Kris Kristofferson, autor Me And Bobby McGee a Help Me Make It Through The Night, prý kdysi řekl, že by chtěl mít na hrobě Cohenovy úvodní verše z Bird On the Wire: „Jako pták na drátě, jako opilec na půlnoční, pokoušel jsem se vždycky po svém být svobodný.“) Nikdy bych si nemyslel, že vysolím za koncert pět tisíc a odejdu spokojený (šli jsme se Skleničkovou a s nákupem triček, zaplacením hlídání pro děti a dalšími výdaji se útrata vyšplhala k patnácti tisícům). Ale kdyby se měl Cohen příští týden vrátit a zahrát ještě Milosrdné sestry, Johanku z Arku nebo Zrádce (The Traitor z Recent Songs, s kouzelným veršem: „Snílci vyrážejí proti Mužům Činu,/ A podívej, Muži Činu prchají“), šel bych znova. A ještě bych chtěl slyšet Tonight Will Be Fine a Seems So Long Ago, Nancy! Jak říkají moje děti, když mi skáčou po zádech: Ještě! Ještě! Ještě!

Neraď, není ti šedesát, řekla by mi Skleničková. Ale znáte to, dobré rady nejvíc těší ty, co rady dávají. Tak tomu nebudu říkat rady, ale tipy. Několik tipů z letošní pálavské dovolené. O jednom jsem tu už psal, Léto otevřených sklepů v Pavlově.

Za druhým tipem musíte až do centra Hodonína, ale stojí za to. Pizzeria „Casa Mia“ dělá úžasnou pizzu, a v letošní restauračně-stravovací bídě se vyplatí tam dojet. Navíc nedrží zavírací den a mají otevřeno celý týden. Ochutnával jsem tam čtyři pizzy a byly bez výhrad – ledaže bych měl námitky proti cenám, ale letošní vyšší hladina cen je na Moravě normální, přičemž kvalita bývá často povážlivá. V Mikulově se dobře vaří v restauraci Hotelu Bonsai.

Za třetím tipem musíte vyjet z Mikulova 15 kilometrů, ale mikulovský hraniční přechod je dnes průjezdný bez zastávky, takže to není problém. O rakouském Poysdorfu jsem se zmiňoval v jednom z prvních zdejších příspěvků, a už je to tady zase. Letos jsme tam po ochutnání asi sedmi vín koupili kromě basičky Veltlínů (DAC Weinviertel 2007 od Hausera, taky se dá doporučit) i čistý mošt z bílých hroznů, z červených hroznů, a 45-procentní meruňkovou šťávu, pro kterou nemám slov ani srovnání – je prostě báječná!

Rakouští vinaři zřejmě používají sklepní mašinky jako lisy a tanky, v této době nevyužité, i ke zpracování alkoholu prostých šťáviček, a naše nedůvěřivé a zmlsané děti vypily půl lahve meruňkové šťávy cestou z poysdorfské obecní vinotéky do auta (asi 20 metrů). Bohužel je tekutá meruňková dřeň trochu drahá (3,20 € za 0,75 litru), ale je neuvěřitelná!

Ještě jeden úplně praktický tip – pokud se chystáte autem na Horňácké slavnosti do Velké nad Veličkou, pomněte, že silnice od Hodonína do Strážnice je neprůjezdná a objížďka je tak dlouhá, že se vám vyplatí jet z Brna přes Archlebov a Kyjov.

A nejdůležitější tip – ochutnávejte! Mnohá moravská vinařství ještě žádnou nabídku pro návštěvníky nemají, ale některá naopak ano. Soukromě považuji možnost ochutnat několik vín ve vinařství za úplně zásadní pro orientaci v nabídce (Nekupujte nic, co vám předem nedají ochutnat!). Letos jsem jsem si nejméně u dvou výrobců při ochutnávce poopravil dojmy získané „z druhé ruky.“ Když se párkrát zeptáme na ochutnávku i tam, kde ji nenabízejí, třeba je to trkne!

… právě začaly prázdniny, venku je vedro, všechno se daří !

Stalo se mi včera při degustaci v jednom renomovaném vinařství:
„Tak to by mě zajímalo, co řeknete na tohle víno!“
„Co bych říkal, je to zoxidované, máte to už dlouho otevřené…“

Ke cti paní recepční musím dodat, že vyskočila, nalila si skleničku, přivoněla, omluvila se, odnesla láhev a z vedlejší místnosti zazněly zvuky vylévání do umyvadla. Při dalším vzorku zaznělo: „A skama Vy jste, Vy tomu vínu rozumíte?“

Pokud jde o americký protiraketový radar, jihomoravské vesnice vesměs hlásí ANO. A co vy?

Naše děti se občas škorpí. Čtyřletá dcera pořád mluví a staršího bratra to občas naštve: „Nech toho, nebo ti to nedovolím!“

Občas se člověk dozví i to, co by raději ani nevěděl. Třeba o zatřídění ledového vína s datem sklizně 15. srpna: to se zamrazí celý náklaďák nastojato v mrazicí lince. Nebo o velkém vinařství , kde se všichni zaměstnanci stali nedobrovolně členy SVČR s tím, že jejich zaměstnavatel za ně zaplatil členské příspěvky, aby získal s plnými mocemi jejich hlasovací práva na Valné hromadě Svazu vinařů ČR.

Kdybych byl buddhista, zamyslel bych se po takovém účelovém jednání nad tím, jestli mi to nenaruší karmu. Co když mi potom nevykvasí víno? Nebo se neurodí meruňky?

Tyhle modré bodláky jsou tu jen proto, že se mi líbily. Asi budou taky jihomoravská specialita, našel jsem je v Pavlově i v Bavorech, jinde jsem je neviděl.

Taky jsem zabloudil do Národního salonu vín. Proběhl jsem ho rychle, zkusil 30 vzorků. U polovičky z nich jsem si zapsal v různých verzích poznámku: „dobré, ale proč v Salonu?“ Kromě toho jsem tam objevil jedno zajímavé Rulandské modré a Vlašák. Nevím, jestli o tom napíšu samostatný příspěvek, protože se mi nechce používat blog k tepání nešvarů, chápu, že komise vybírá jen z přihlášených vín a žádných jiných, ale stejně… nenarazil jsem tam na žádné špatné víno (kromě několika málo zoxidovaných, lahvově zvětralých vzorků), ale u polovičky vín jsem se ptal, proč tam vlastně jsou, co je na nich tak vynikajícího, aby reprezentovaly to nejlepší… ?

Už jsem tady jásal nad tím, kolik se na Moravě objevilo akcí pro fanoušky vína typu Otevřené sklepy (a ještě budu jásat :o) Stejně potěšitelné je i to, že se rojí další společenské a zábavné akce. Fotka je z Lednického sochání, které mělo proběhnout v sobotu 5. července. Nachomýtl jsem se přitom, když gerojové s dláty a motorovými pilami sochali, a zatímco moje děti se v třicetistupňovém vedru snažily ochočit si fontánu, já jsem fotil… na některé sochy bych fakt byl zvědavý, jak dopadnou.

Na cestu zpátky z Otevřených sklepů ve Věstonicích jsem si zavolal ženu s autem (nepila). Cestou jsme za zatáčkou málem vrazili do trojice mladíků, jdoucích po silnici v řadě. Paní Skleničková se jim bravurně vyhnula. Čekal jsem zlobné poznámky o sebevrazích atd., ale žena se jen usmála: „Mazda – motor, který neslyšíte!„

Ale hlavně – víno bude!

Minulý týden jsem sliboval, že se k tématu moravského vína a folklóru ještě vrátím, a už je to tady. Co se slíbí, to se splní, říkává můj malý syn. Jak se blíží prázdniny, dostihly mě vzpomínky. Dlouhá léta pro mě prázdniny začínaly stejným rituálem. Poslední červnový pátek, z vlaku Brno – Veselí jsem vystoupil v Bzenci a během necelých dvou hodin do příjezdu dalšího vlaku jsem obešel sklípky a koupil dvě lahve vína. Dalším vlakem jsem dojel do Veselí, zašel jsem k místnímu jezu a vykoupal se v Moravě. Potom večeře v hotelu Grossmann (jmenuje se tak ještě?) a večerní lokálkou do Strážnice. Bágl jsem nechal v nádražní úschovně a silnicí lemovanou zralými třešněmi (už tam nejsou!) jsem došel k zámeckému areálu. Poslední červnový víkend totiž odjakživa začíná strážnický folklórní festival.

Nejspíš by se u mě náklonnost k vínu rozvinula i bez toho, ale mladíček z Čech propadlý cimbálovkám se bez vína neobejde. Poprvé jsem přijel do Strážnice v osmnácti letech a byl to pro mě šok, zjevení. V tuhém socialismu vypadala zámecká zahrada jako ostrůvek svobody. Navíc jsem se tehdy hodně zajímal o muziku a písničky, a tady jsem byl u vytržení – většinu písniček jsem neznal, a dokonce jsem ani nerozuměl textům! Přestože jsem založením racionální skeptik, objevil jsem tam několik muzik, jejichž hru jsem analyzovat nedokázal. Anonymní muzika z Vracova, starý pan Jura Petrů nebo Martin Hrbáč jakoby mi hráli smyčcem přímo po těch mozkových závitech, ve kterých jsou ukryté emoce, a já jsem chtěl jen splynout s místním halekajícím davem. Samozřejmě k tomu splynutí napomáhalo víno, taky mi dodávalo odvahu, abych si občas zkusil něco zazpívat, a víno bylo naštěstí vždy po ruce. Bohužel s mým hudebním nadáním by mi nepomohla ani bečka vína, abych se u muziky prosadil…

Ve vlaku cestou zpátky po prohýřených a prozpívaných nocích jsme slýchávali potichu hrát cimbálovku. Jednou jsme prolezli celý vlak, ale žádného muzikanta jsme nenašli. Až potom mi došlo, že to jen vítr duní v otevřeném okně vlakového kupé a muzika hraje v našich hlavách, do velké míry i díky dvěma prozpívaným nocím. Dnes už tolik neporušuju životosprávu, vlakem nejezdím, ale cimbálovky v hlavě už bohužel neslýchám. Vždycky je něco za něco.

Program strážnického festivalu najdete tady. Ale pokud byste tam jeli poprvé, stačí si vybrat nějaké večerní představení ve Skanzenu vesnice a hlavně noční volnou zábavu v parku. (Muzika Martina Hrbáče bude hrát Pod Šancema v pátek večer.) Jednou jsem tak zažil neuvěřitelný koncert, když kolem muziky vyhrávající lidem k tanci (už si nevzpomínám, která to byla – Burčáci?) šel Martin Hrbáč, primáš ho pozval a půjčil mu housle. Martin Hrbáč zahrál jednu písničku a šel kolem Jiří Pavlica. Kontráš mu půjčil svoje housle a Pavlica s Hrbáčem hráli lidem k tanci další hodinu. Kdo jste je slyšeli hrát a zpívat, víte, jak rozdílně zazpívají třeba písničku „Tam za Váhom biely dom.“ (Ano, tehdy ji hráli.) A představte si to vzrušení, když ji hrají společně stohlavému davu (vínem povzbuzených) zpěváků a tanečníků. Je to už nejmíň deset let, ale dodnes se divím, že žádného vydavatele nenapadlo natočit podobnou desku (a sám jsem si na to netroufnul). Juro Plocku, Jaromíre Kratochvíle, ještě jedno CD!

Takže nezapomeňte – už tento pátek ve Strážnici! A abych strážnický folklórní festival trochu oslavil, připravil jsem vám malou soutěž o ceny. Obě otázky by mohly patřit do kulturního minima milovníka moravského vína:

1. otázka je o souvislosti mezi vínem a zpěvem: co je to vinná tercie? Gůgl asi nepomůže, dokonce ani někteří hudební vědci ten termín neznají. Ptejte se vinařů a folkloristů:o))

2. otázka: Kde stojí první česká socha věnovaná Cikánovi (a koho zpodobňuje – ale to je redundatní informace, ten, kdo ví, kde socha stojí, bude vědět i to, komu je věnovaná) ? Pokud víte, kdo ji sochal, napište to taky, já to totiž nevím (a jsem líný gůglovat :o)

Pokud odpovědi nevystřelíte ihned a bez přemýšlení, o důvod víc vyrazit o víkendu do Strážnice! Spojitost obou otázek s MFF Strážnice je jasná. Odpovědi na můj soukromý e-mail, vítěz vyhraje láhev vína z vinařství Krásná hora z Nového Poddvorova. Přivezl jsem si pár lahví čerstvě ze sobotních otevřených sklepů v Novém Poddvorově, až láhev vyfotím, tak sem fotku přidám. Pište, pište, domácí i prespolané!