Grüner Veltliner Spiegel 2012, Johann Müllner, Kremstal

Štíhlá lahev s typickou rakouskou stylizovanou etiketou, uzavřená Vino-Lockem. Ve skleničce výrazná světlá citronově žlutá barva a odrůdová květinová vůně. V chuti tenčí, se zkrocenou kyselinou, citrusové a jemně kořenité, se sotva znatelným závěrečným dotykem pepře. Příjemně pitelné jednoduché víno bez výraznější individuality, kterou bych očekával podle názvu vinice Spiegel, zmiňovaného na etiketě. Asi 180 Kč v MAKRO je pro mě o trochu víc, než by mělo být (ale pořád v normě :o). 83-84 bodů/100.

V úterním sicilském počasí se mi konečně přestalo stýskat po Toskánsku. Dolce vita v Toskánsku je sice něco jiného než dolce vita v Čechách (vysmátí poslanci a politici všeho druhu by to asi potvrdili), ale nejdelší zima podle mojí paměti je fuč! Díky celodennímu vedru jsem oželel i toskánské víno a vytáhl ze sklepa zmíněné víno jako vzpomínku na lepší časy.

Jak tady většinou píšu o vínech objevených při návštěvách vinařství a setkáních s vinaři, tohle je jiný případ. Koupil jsem ho kdysi ve vesnické vinotéce v Morey. Jenže to je panečku vinotéka, autentická! Podobně jako obec Morey si zhruba před sto lety vypůjčila název (tehdy) nejslavnější místní vinice a přejmenovala se na Morey-Saint-Denis, tak místní vinotéku provozují společně nejvýznamnější místní vinaři a prodávají tam skutečně reprezentativní výběr místních vín. Morey-Saint-Denis je, pokud jde o proslulost, daleko za rytířským Gevrey, elegantním Chambolle nebo kultovním Vosne, ale ta nenápadná vinotéka na kraji náměstí je skutečně senzační a doporučuju ji každému poutníkovi za Pinoty. Celá nabídka je taková, že dokáže náhodného zbloudilce jako mávnutím proutku transformovat ve fanouška místních Pinotů.

Původní obavy ze stárnutí vína se mi nepotvrdily. Ultra-tradiční burgundská etiketa jako z laserové tiskárny. Ve skleničce pak světlá a srandovně nahnědlá barva přiznává starší ročník. Komplexní kompotovaná pinotová vůně :o) jakože se z ní jednotlivé složky těžko separují. Švestky a les, snad i lékořice, které se obvykle při popisu vyhýbám. O několik hodin později jde vůně výrazně do sušených švestek a minerálních tónů. V chuti suché, se zkrocenou kyselinou, rafinovanou kořenitou štiplavostí, švestkově kompotové a nezdolně dlouhé. 13,5% alkoholu. Lehké, ale chuťově poměrně koncentrované. Jediná výhrada by mohla jít za příliš jemnou kyselinou, mám ji u Pinotu radši výraznější, ale tady je všechno včetně kyseliny zjemnělé a (paradoxně k té lehkosti) koncentrované. Díky koncentraci působilo první napití až sladce. Dobrá kombinace sudů, ve vůni i v chuti je znát dřevo. Citlivě použité, až úplně nakonec mě napadlo se na to soustředit, přestože mírně štiplavý závěr chuti k tomu ukazoval. Díky sudu má ještě pár roků před sebou. Žádné lidové pití, stálo před pěti lety těsně pod 30 EUR.

Základní víno vinařství Caiarossa stávalo 15 EUR a počínaje ročníkem 2008 zdražilo. Důvod mi byl po degustaci kompletní vertikály v létě 2012 intuitivně zřejmý. Vinice byly vysazeny v roce 1999 a první Pergolaiu vyrobili v roce 2003. Když jsem první ročníky ochutnával před rokem, byly už unavené a za zenitem. Vína z mladých vinic nebývají připravená na dlouhou archivaci a první ročník, který se v čase skutečně dobře držel, byl 2007. Takže v Caiarosse konečně získali víno schopné dobře zrát a hned s dalším ročníkem zvedli cenu, pomyslel jsem si.

Schopnost vyzrávat demonstruje i Pergolaia 2008. Když jsem ji hned po začátku prodeje v létě a na podzim 2012 ochutnával, působila jako rozostřená fotka. Možná jsem si napsal poznámky, ale zpaměti bych to popsal jako špatně zaostřené Sangiovese. V podzimních Komunitních bedýnkách jsem dal přednost Pergolaie 2007. Po půlroce jsem se vrátil k darované nulaosmičce a odměnila se mi příjemným překvapením.

Má typickou toskánskou rudohnědou barvu s výrazným hnědým odstínem, působí nazrále. Na Sangiovese má docela jemnou lesní vůni s kořením a v chuti skoro málo kyselin, působí hodně kultivovaně. Žádná divočina, jakou bych od Sangiovese očekával. Je tam les a lesní plody, je tam náznak zemitosti a koření, ale všechno je to příjemně sladěné. Přispívá tomu dobrá práce se sudy (podle údajů z vinařství kvašení v 50-hektolitrových dřevěných sudech a žádné nové sudy pro další školení.) Odrůdově jde do Sangiovese a Cabernetu Sauvignon, má až nasládlé třísloviny a těžší, hutnější projev. Následné nahlédnutí na web mě usvědčuje z omylu pokud jde o odrůdy, od předchozího ročníku se snížil podíl Sangiovese (87%), přibyl Cabernet Franc (4%), zůstaly Merlot (6%) a Cabernet Sauvignon (3%). Předchozí ročník s vyšší kyselinou byl víc sangiovese-toskánský, nulaosmička je ještě víc francouzská a elegantní. Čajová a středomořsky kořenitá, s kmínovým podtónem v závěru. 14% alkoholu.

Navíc zřejmě ještě neřekla poslední slovo. Před deseti měsíci bych ji v přímém porovnání s nulasedmičkou zavrhl, teď vyzrála a dospěla. Je dobrá a nejspíš ještě stále není na vrcholu.

Titulek zjednodušuje, ale přesnost je nudná! Dnes o středeční neformální soukromé degustaci v žižkovské vinotéce Le Caveau. Téma bylo těžko definovatelné, soukromý dovozce Michal Hocek přinesl šestici vín z rakouského Wachau a Kamptalu a Daniel Brož z Le Caveau dodal patero vín svého dvorního dodavatele Lamblina, od Aligoté až po dvě Chablis Grand Cru.

Bylo to příjemné srovnání, protože to nikdo nebral jako soutěž. Vstupné bylo buď víno nebo jídlo, takže se nám na stole sešly jahody, prosciutto, chleba a vařený chřest. Vařili jsme ho v páře a podávali s parmezánem. První várku jsme trochu uvařili, ale další dvě byly přesně trefené al dente – křupavé :o)

1. Gelber Muskateller Federspiel 2011 Loibner Rothenhof, Fink. Siilná muškátová ovocná aromatika ve vůni hrozí sladkostí, ale v chuti je víno lehké, suché, příjemně křupavé s pěknou kyselinou. Pod 6 EUR senzační poměr kvality a ceny.

2. Grüner Veltliner Federspiel 2011 Pichl Point, Bäuerl a 3. Riesling Federspiel 2011 Ritzling od stejného vinaře mě moc nezaujaly. Jednoduchá a příjemná vína, ale s podezřením na technologické nasměrování směrem k líbivosti a jednoduchosti.

4. Grüner Veltliner Federspiel 2011 Kräutles, Fink. Kořenitá odrůdová vůně, lehce zaprděná, ale příjemná. V chuti výrazně minerální, pepřovité, lehce ovocné a moc pěkné. 89-90 bodů/100.

5. Aligoté 2012, Lamblin. Tady zafungovalo nízké očekávání a příjemné překvapení. Kouřová vůně, nečekaně plná svěží šťavnatá chuť. Pěkná kyselina, středně dlouhé a nečekaně dospělé víno :o)

6. Chablis 2012, Lamblin. Základní Chablis slibuje dobrý ročník. Zase kouřový nos, v chuti slabší kyselina, tenčí tělo, jemné a ovocné.

7. Chablis Premier Cru Fourchaumes 2011, Lamblin. Ve vůni i v chuti pozůstatky ležení na kvasnicích. Jemné víno s výraznou kyselinou, minerální a plné.

8. Chablis Grand Cru Vaudesir 2011, Lamblin. Zavřené, s výraznou kyselinou a mineralitou, ale ještě nesladěné, neharmonické víno. Příliš brzy otevřené.

9. Chablis Grand Cru Vaudesir 2007, Lamblin. Rozporné víno, zpočátku ruší lahvová oxidace. Tak jsme to riskli a nechali ho provzdušnit v litrové karafě. Za chvíli se zřetelně zlepšilo, zesílilo, oxidace zůstala v podobě jablíčkových chutí, ale přibylo struktury a pevnosti. Poznámka: po dekantování 92 bodů/100.

10. Grüner Veltliner Smaragd 2010 Loibner Selection U, Fink. Nazrálá a kouřová vůně, pěkná kyselina, lehké, jemné a harmonické. Zase jsme ho dekantovali a zase se zlepšilo. Další vzorek s poznámkou 90+bodů/100. To už by mělo stačit na to, abych se o Finka začal zajímat :o)

11. Gobelsburger Riesling vom Urgestein 2011, výrobce jsem si nezapsal, asi Schloss Gobelsberg. V jinak svěží a kvasnicové vůni i barvy a laky, kvasnicové tóny jsou i v chuti. Svěží, harmonické víno, další vrchol večera.

Soukromě u mě zafungoval haló-efekt, víc jsem se soustředil na rakouská vína, kterým se věnuju teprve krátce. Nejsou okoukaná, baví mě novostí a často (obecně zdaleka ne vždy) výborným poměrem kvality a ceny. Rozhodně zkusím zjistit víc o vinařství Fink, všechna tři vína byla slibná a poctivě udělaná. U vín z Chablis mě bavil nový ročník 2012, včetně Aligoté. Premier Cru a Grand Cru z ročníku 2011 byla zajímavá, ale problematická pokud jde o správný čas k otevření. Doháněli jsme to v některých případech rychlou dekantací, ale asi by jim prospělo otevření s větším předstihem.

Byla to asi nejpříjemnější degustace, kterou jsem letos zažil, díky poklidné domácké atmosféře a setkání vín z tak různých regionů. Měl jsem dojem, že vína mají víc společného než rozdílného. Podobala se výraznou mineralitou a snahou o decentní harmonický projev i důrazem na spojení odrůdy s regionem původu. To mají asi Chablis i Wachau společné.

Francouzská apelace Coteaux du Giennois je nejnovější přílepek k sauvignonovým apelacím Sancerre a Pouilly-Fumé čili Centrální Loiry. Přesněji řečeno, nejsou to jen sauvignonové apelace, byť je v nich z bílých odrůd povolený skutečně jen Sauvignon Blanc. Pěstují se tam i modré odrůdy Pinot Noir a Gamay, a údajně bylo před epidemií révokazu celé Sancerre a Pouilly-Fumé pinotové.

Pro dnešní víno mám velkou slabost, i když nevím, jak by v soutěži dobrých francouzských Pinotů obstálo. Přispělo k tomu, že se nám Marc Thibault (na horní fotce) při únorové návštěvě hodně věnoval a když jsem projevil zájem o jeho červená vína, dostal jsem od něj krabici zadarmo. Myslím, že tohle víno je jeho základní červené, ale i při domácí degustaci 1200 kilometrů daleko od Domaine de Villargeau překonává jeho Gamay nazvané Chicago i další Pinot Noir, školený v barikových sudech.

Základní Pinot Noir Domaine de Villargeau 2011 je komplet vyrobený v nerezu a je skutečně základní, prodejní cena ve vinařství je těsně pod 200 Kč. Má světle rudou, průhlednou barvu, Ve vůni švestkový kompot a višně a dřevitý tón. Chuť je jednoduchá – má odbouranou kyselinu jablečnou, jemně švestkový tón a celé je to jednoduše sametové. 12,5% alkoholu, suché, středně dlouhá dochuť. Pěkné lehké víno na nenáročné letní popíjení na zahradě a nejspíš i ke grilu. Nic, z čeho byste si sedli na zadek, nic strhujícího, skoro až plebejské pití, ale jeho rafinovanou jednoduchost bych vyměnil za lecjaké burgundské Village.

V pátek odpoledne přišly výsledky květnového kola soutěže vín Prague Wine Trophy. Měl jsem štěstí, mám první zlato.

Když jsem tady na začátku května psal o sancerrském Pinotu 2010 À Nicolas, právě jsem se rozhodl přihlásit ho do pinotového kola Prague Wine Trophy. Článek byl vlastně popisem rozjímání nad vínem a souhrnem degustačních poznámek, ale z pověrčivosti jsem zamlčel poslední závěr, bodové skóre. Otevřel jsem si lahev a pokusil se ji zhodnotit tak, jak bych to udělal na soutěži, a vyšlo mi 89-90 bodů. Jasně že nejsem objektivní, když si zkusmo boduju víno, na kterém mi záleží :o) Před týdnem víno dostalo na pinotovém kole od pětičlené (mezinárodní) poroty 88 bodů a s tím i zlatou medajli. Hurá!

Očekával jsem, že pinotové kolo budou dovozci válcovat prestižními burgundskými Pinoty. Taky že jo, vyhrála těžká váha, Vosne Romanée Premier Cru Les Suchots 2005 od Domaine Michel Noëllat et Fils. Že účastníci vzali vážně soutěž o nejlepší Pinot, to dokumentuje víc než deset vín s hodnocením 90 a víc bodů.

Reverdyovský Pinot ze Sancerre byl nejlíp hodnocený v početně maličké skupině francouzských, ale neburgundských Pinotů, takže s 88 body a zlatou medajlí bral i titul regionálního šampiona. Kdyby to byla kalkulace, tak líp to už vymyslet nešlo :o) No ale je fakt dobrej! V únorových Komunitních (půl)bedýnkách byly tři další vína Reverdyových, dva Sauvignony a nebarikovaný Pinot. Barikovaný Pinot jsem do bedýnek nedal, hlavně proto, že se mi při nákupu zdál barik ještě příliš výrazný. Doma už tolik nevyčníval a tak jsem víno přihlásil do soutěže.

Zatím nejkrásnější večer v roce byl ve středu, když opadly povodně a velká voda začala klesat. Odpoledne jsem zajel z naší vísky do Mělníka a většinu cesty jsem jel kolem moře. Povodňovou turistiku nedoporučuju a myslím, že postižení nemají zvědavce rádi, ale cesta po silnici R9 lemované z obou stran vodou, místy jen centimetry od vozovky, dá každému lepší představu o tom, co dokáže voda.

Namísto holubice jsem navečer vypustil zmíněný Sauvignon z údolí Loiry (o výletu jsem už psal tady). Víno bylo v únorových půl-bedýnkách, ale nic podrobnějšího jsem o něm zatím nenapsal, takže si to případně asi třicet účastníků půlbedýnek může zkontrolovat. (Na horní fotce nám pan Treuillet ukazuje, co je to buržonáž.)

Klasická burgundská lahev a jednoduchá etiketa. Světle žlutá barva, teplejší citronová. Ve vůni sauvignonový mix chlorofylových a ovocných tónů pěkně zakulacený sudem, po provzušnění jde až do medu. Nejspíš půjde o mix různých nádob, protože barik z vůně nijak nevyčnívá, vůně je broskvová a minerální. V chuti suché, jemná odbouraná kyselina, komplexní dojem z ovocných tónů (zelených i vyzrálých, podle teploty a provzdušnění se střídají), nasládle vyzrálý závěr a dobrá práce se sudem. Vlastně je to docela jednoduchý Sauvignon, ale precizně udělaný. 88 bodů ze sta.

Na fotce je nejsledovanější patník v naší vesnici. Někdo ze sousedů na něj vynesl měřítko, převádíme si na něm centimetry na hodiny. Téma týdne není víno, ale voda!

V neděli jsem vynosil ze sklepa do patra víno, ale to jsem ještě nevěřil, že by mě to taky mohlo postihnout. Do evakuačního batůžku jsem přibalil vývrtku a moselský ryzlink 2012. Ani se mi o tom nechce vtipkovat, protože pár sousedů už má povodeň v domě. Jestli voda stoupne, přijdu o obsah mrazáku, tož jsem to vzal jako příležitost sníst pár dobrot. Jsem optimista a věřím, že dnes ještě budu spát ve své posteli, tak jsem si k tomu otevřel sedmiletý toskánský Merlot.

Barikovaný Merlot, tři roky starý dovoz z toskánského DOC Montescudaio. Víno pojmenované po řeckém bohu slunce je z mladých vinic, vysazených roku 1999 na pozemku ve tvaru amfiteátru s jihovýchodní expozicí. Takže je to poměrně hutné, těžké víno, vzpomínám si, že další nedaleké vinařství se naopak chlubilo vinicemi se severní expozicí, kde prý hrozny mnohem lépe vyzrávají. Možná jsem podvědomě potřeboval trochu Slunce.

Temná rudočerná barva s nahnědlým okrajem potvrzuje starší ročník. První vůně byla zavřená, třešňová, mírně kořenitá a s podtónem plastového pytle (ten po čase zmizí). V chuti je hodně zralé, třešně a zralé ostružiny, koncentrované a jemně kořenité. Má hodně jemnou kyselinu a pevnou tříslovinou, která v závěru svírá pusu. Trochu vystupuje alkohol (14%). Slušné víno, ale ne vynikající.

Dneska jen pár fotek, dojel jsem domů z hodnocení vín pro PWT až po sedmé večer. Ve čtvrtek to bylo 78 vzorků sektů (další dvě poroty dostaly podobný náklad Pinotů Gris a roséček) a ráno druhé kolo, takže budu stručný.

Když jsem tady ve středu vzletně napsal, že se chystám na hodnocení Pinotů Noir, tušil jsem, že stejně dostanu jinou kategorii. Když jsem ráno po příchodu do hotelu Crown Plaza zjistil, že jsem zapsaný v anglicky mluvící porotě na šumivky, nebyl jsem úplně šťastnej a sekty bych vyměnil za cokoli jiného. Nakonec se sekty ukázaly jako nečekaně zábavné a všestranně uspokojující. Na horní fotce Šárka Dušková, šéfredaktorka časopisu Víno Revue a spolu s Jindřichem Duškem hlavní hybatel soutěže Prague Wine Trophy.

Další fotka jako ilustrace překvapivé záhady, totiž velkého množství korkových vad. Byly doby, kdy jsem si liboval, že se mi korková vada vyhýbá, ale asi 5 vadných lahví z necelých osmdesáti je hodně, navíc bych to nečekal u sektu.

Předsedou poroty byl Štěpán Mlejnek. Když jsem bodoval vína na PWT poprvé, hodnotilo se klasicky s OIV tabulkami, každý za sebe a bez jakékoli komunikace s čtyřmi ostatními hodnotiteli. Jako nováček jsem viděl jen záda porotců přede mnou a trochu jsem trnul, jestli moje bodování úplně nevybočuje z celkových výsledků. Když Štěpán Mlejnek spokojeně komentoval „Máme pěkný malý rozptyl, 86, 87, 86, 87,“ uklidnilo mě to. Od letoška se na PWT hodnotí novým systémem a diskuse porotců je povolená. Považuju to za mnohem lepší. U vín, kde se porotci shodují, je komunikace stručná (jestli dáte 85 nebo 84 není velký problém), ale je užitečné diskutovat o vínech, kterým dva porotci chtějí dát 82 bodů a další dva 88. Není nutné upravovat hodnocení podle ostatních, ale je dobré diskutovat o rozdílech názorů, pokud jsou výrazné a opodstatněné.

Už jsem psal, že porota jednala v angličtině. Hlavním důvodem byla účast Jihoafričanky Elsie Pells, držitelky titulu Cape Wine Master. Paní Pells pracuje pro House of Wine s.r.o. a příležitostně se účastní hodnocení domácích vín včetně Vinaře roku. Bylo radostí s ní souhlasit i občas nesouhlasit, pokud jde o rozhodnutí o bodovém skore jednotlivých vín.

Liselotte Rokyta je Holanďanka (ale mluví dobře česky) a musel jsem si vypomoct fotkou z hodnocení předchozího kola PWT, protože jsem dneska dobrou fotku neudělal. Dobrou náladu jako na fotce s Chardonnay měla i dnes, ale už z šardonek si pamatuju, že nejen velkoryse bodovala dobrá vína, ale taky upozorňovala na vína necitlivě ovlivněná průmyslovou technologií.

Hannah Balaštíková. Měli jsme v pětičlenné porotě tři ženy. Kromě toho, že jsme byli nejhezčí a nejfotogeničtější porota se z toho nedá nic vyvozovat, ale vždycky je užitečné konfrontovat názory s někým, kdo pochází odjinud a přichází s jinou zkušeností. Po odevzdání listů s hodnocením následoval soukromý očistec – ve vedlejším salonku byla k dispozici bodovaná vína, odtajněná a s možností přechutnání.

Půvab hodnocení naslepo se ukáže, když se lahve odhalí. Samozřejmě naslepo poznáváte ryzlink, Sauvignon, Chardonnay nebo Prosecco, ale vždycky se najde nějaké překvapení. Pobavilo mě, že jsem podle svých poznámek měl mezi nejlepšími i Crémant od Michlovského a Chateau Radyně. Tak jsme je přechutnali znovu s dalšími porotci a usoudili, že to je v pořádku.

Víno nemůže zlepšit mizerné počasí, ale někdy vám pomůže špatné počasí líp snášet. Hledal jsem v chladničce jeden Pinot z Cortonu, abych se líp připravil na dvoudenní hodnocení Pinotů na konci týdne, ale ukázalo se, že jde o hru na schovávanou. Já jsem pikal a Pinot vyhrál. Ale objevil jsem zapomenutou lahev Arnolfa 2004 a vzpomněl jsem si, že je to přesně deset roků, co jsem tohle víno (či jeho dřívější ročník 🙂 na vůbec první cestě do Itálie objevil.

Už jsem o něm napsal, že ho pokládám za netypické pro Gianni Zonina, supermarketového velkovýrobce, jehož vína občas najdete i v českých sámoškách. Mezitím Zonin Fattorii Il Palagio odprodal a můj vztah k výrobci i vínu se vyvíjel (včetně toho, že ročník 2006 byl před třemi roky v Komunitních Bedýnkách), ale to sem asi nepatří…. Jaké je tohle osm let staré Sangiovese?

Rudá barva s nahnědlým odstínem, ve vůni spíš reduktivní, uzavřené, jemně do lesních plodů. V chuti pěkná kyselina, ostružiny a lesní plody, kořenitý závěr s rozpadajícími se tříslovinami. Na barikované Sangiovese je to (příjemně!) málo robustní, ale lehkost a elegance mě na tomhle víně vždycky bavily. Několikrát jsem vinařství navštívil, jednou jsem krátce prošel provoz se sklepmistrem, takže znám i technologii či historii – kvašení se selektovanými kvasinkami v nerezu a potom rok v barikových sudech. Po osmi letech tohle víno ztrácí svěžest a nezískalo za to nic podstatného. V zásadě jsem oceňoval na víně jemnost a eleganci v kontrastu s typicky robustními Sangiovese, ale po osmi letech víno spíš odpovídá technologii a historii. Stále je to dobrých 84-85 bodů, ale před třemi roky bych mu myslím dával k devadesáti.

S vínem je to podobně jako s ženskýma: není žádnej problém bejt krásná, když je některý sedmnáct, ale bejt krásná po čtyřicítce, to je hrdinství!