A pane Skleničko, ptal se mě nedávno jeden příležitostný čtenář a častý účastník Komunitních Bedýnek, je fakt nutné víno po dopravě z Itálie nebo z Francie nechat nějaký čas odpočinout? Je k tomu nějaký fyzikální důvod? Vědecké vysvětlení nemám, zato jednu čerstvou zkušenost s toskánským Cabernetem.

Obecně bych řekl, že záleží na druhu vína. Jestli si koupíte v sicilském supermercato běžné průmyslové víno s cenou kolem čtyř EUR, nejspíš s ním můžete i v srpnových teplotách bez problémů projet Evropu a po příjezdu domů ho vypít bez problémů s kvalitou. Tím se neposmívám supermarketové kvalitě průmyslově vyráběných vín. Většinou se můžete spolehnout na to, že je výrobce připravil na spoustu cestování a skladování v podmínkách pro víno málo vhodných. Takové víno bude dobře filtrované a velkoryse zasířené, aby bez úhony přežilo cestování i delší skladování. Týden skladování v tmavém studeném sklepě mu neuškodí, ale ani nepomůže.

Něco jiného jsou vína vyráběná řemeslně pro užší skupinu vážných zájemců. (Spíš než dělit vína na autentická, naturální a ta druhá se hodí dělení na průmyslová a artificiální. Radši jim říkám řemeslně vyráběná, protože označení artificiální se problematicky používalo už v hudbě.) Bez ohledu na to, jestli se výrobci hlásí k nějaké skupině naturálních nebo autentických vinařů, patří k současným trendům snaha omezovat filtraci a síření. Kromě nepochybných chuťových (a nejspíš i zdravotních) výhod konzumentům to přináší vyšší rizika při přepravě a nutnost pečlivějšího skladování.

Když už se víno v nevhodných podmínkách začne nevratně měnit, je zle. Můžu ale potvrdit, že se s vínem dějou i změny vratné, byť jejich vysvětlení rád ponechám povolanějším. Mám s tím čerstvou zkušenost. V srpnu jsem přivezl z Toskánska mezi jinými víny i Macchion del Lupo 2009, Cabernet Sauvignon z monteskudájského vinařství Marchesi Ginori Lisci. Dobře znám už několik ročníků, i Lupo 2009 jsem degustoval už loni u výrobce. Tentokrát jsem zvažoval, že víno přihlásím do soutěže, ale spedice ho přivezla doslova na poslední chvíli, večer před uzávěrkou přihlášek. Takže jsem víno rychle ochladil, otevřel a udělal si doma malé hodnocení, jako bych ho dělal na soutěži.

Víno mělo vyšší třísloviny a bylo prostě neharmonické a nepříjemné, z typického kabernetu vysušeného toskánským sluncem nezbylo moc. Ať jsem hodnotil objektivně nebo zaujatě, pohyboval jsem se kolem hranice 80 bodů. S takovým očekáváním bych víno do soutěže nedal. Ještě že jsem ho dobře znal! Odpil jsem z lahve snad deci, zašpuntoval a odložil do sklepa. Když jsem si na něj po osmi dnech vzpomněl, byl to zase starý známý Lupo – typický ovocný Cabernet ovlivněný vyprahlým Toskánskem. Ale první den po dopravě fakt nebyl k pití.

Pokud jde o praktické závěry a prázdninové bedýnky, o Pouilly-Fumé a mladém bariku brzy po nalahvování jsem už psal tady. Přinejmenším Pergolaia není filtrovaná, Campordigno, Macchion del Lupo a Castello Ginori jsou vína jen lehce filtrovaná a minimálně sířená. Dva týdny odpočinku v chladném sklepě jim určitě prospějí.

Sylván z řady Vinum Palaviense. Před dvěma roky jsem na Galapřehlídce PWT ochutnal Michlovského Sylván 2009 s „jakoby ručně psanou,“ stylizovanou etiketou a hodbě se mi líbil. V současné nabídce Vinselektu jsem našel jen jeden Sylván a doufal jsem, že je to následovník.

Krásná zlatavá barva, ve vůni travnaté a přezrálé tóny jako pálavské louky v červencovém horku, však taky pochází z Věstoňské trati v Perné. Později se objevují i kořenité tóny. Navzdory slabšímu očekávání spojeném s ročníkem 2010 i v chuti převládají přezrálé tóny žlutého ovoce, které přecházejí až do medu, svěží (ale přátelská:) kyselina zřejmě po odbourání kyseliny jablečné, a výrazný minerální závěr. Suché, odhadem s několika málo gramy zbytkového cukru, krásně sladěné, přitom výrazné, přesně strukturované. Sylvánovský kořenitý závěr a 13% alkoholu.

Tipoval bych na delší ležení s kvasničními kaly, díky kterému došlo k jablečnomléčnému kvašení (a které se podepsalo i na plnější a výraznější barvě) a které dodalo vínu zábavnou krémovost. Nevím, jestli Vinselekt prodává tenhle Sylván i do hypermarketů, ale podle mě by ho na to bylo škoda. Jestli na něj narazíte, velmi doporučuju!

Prázdninové bedýnky už jsou rozvezené a vydané, pokud jste se někdo přihlásil a nedostal, urgujte! (ti co zaplatili až tento týden musí vyčkat…) Jsem špatnej obchodník, zase jsem do průvodních dopisů k bedýnkám zapomněl napsat, že (některá) vína si můžete doobjednat, protože mi pár lahví zbylo. Milovníci moselských ryzlinků Karla Erbese to už vědí, ti mi od začátku píšou sami a domáhají se dalších zásob… Celý týden jsem ochutnával a kontroloval jen nově dovezená vína a neměl čas na blog, až ve středu večer jsem otevřel nové víno.

Znal jsem etiketu a vygůgloval jsem si vinařství, ale přesto to byla degustace úplně naslepo. Výrobcem je totiž holandské (fríské) vinařství de Heidepleats, web i etiketa jsou jen v holandštině. Chybí už jen holandská selka na etiketě:o) Třináctilelý syn byl o prázdninách v Holandsku a víno mi přivezl jako dárek k narozeninám. Takže jsem měl nahnáno – nikdy v životě jsem neslyšel ani zmínku o holandském vinařství, ale rozumí se, že takový dárek musím seriozně posoudit :o)

Donia Grande Terts 2010.
Temně rudá rubínová barva s nahnědlým odstínem, svěží vůně, byla zpočátku zřetelně tabáková a zelená, ale později se zajímavě vyvíjela, bohužel včetně zelných vůní. Zjevně školené v sudu a klidně bych si tipnul, že v malém, tedy v bariku, a v novém. V chuti má výraznou kyselinu, zprvu až do zelí, nezralé ovoce a spíš chlorofylové tóny, slušně zakomponovaný taninový závěr a delší dochuť. Celkový dojem je překvapivě dobrý (i přes popisované náznaky problémů s jablečnomléčným kvašením, které lze omluvit polohou na pobřeží Severního moře a nízkým alkoholem, prostě v Holandsku můžou mít hodně jablečné kyseliny k odbourání), řemeslně slušně zvládnuté a dobře pitelné víno. Odrůdu si ani netroufám hádat, moje úvahy směřují k novošlechtěncům, kterým se usilovně vyhýbám a jejichž názvy ani neznám. Nezralým chlorofylovým tónům v chuti odpovídá i netradičně nízký alkohol (12,5%), s holandským původem zase souvisí vyšší cena (na webu 14,50 EUR). Druhý den víno působí podobně, jen barikový závěr je ještě výraznější a neladí s původní, málo vyzrálou surovinou.

Přes všechny hendikepy (netradiční původ, nemilované odrůdy a problém s MLF) je to docela slušné pití a pokorně doznávám, že po večerech na lodi v síti holandských kanálů bych ho s chutí pil.

Dnešní Zweigelt je víno dvou tváří. První den rozladěné a nepřístupné, druhý den samtetové a krásné. Spraví to dekantace nebo odklad o pár měsíců.

Burgundská lahev a šroubovací uzávěr s novým krásnohorským stylizovaným logem. Zdravá světlá barva, těžší třešňovopecková zemitá vůně. V chuti výrazná kyselina a dřevitost. Po chvíli oteplení a okysličení se víno harmonizuje a slaďuje. Stále má dřevitý závěr a dochuť, ale je odrůdové, středně plné, dlouhé. Suché, peckovité, třešňovovišňové, silné, čerstvé, ale stále nesladěné. Normálně bych podobné poznámky nezveřejnil, ale naštěstí jsem si nechal půl lahve na druhý den. Druhý den se Zweigelt, okysličený a ohřátý na letní teplotu, změnil k lepšímu. Krásně voní, po višních a po květinách, v chuti sametový, hladký a sladěný. Stále je znatelné dřevo, hlavně v závěru se prosazuje lehkou kořeněnou štiplavostí, ale neruší a ladí.

Víno předvádí ve dvou dnech pokaždé jiný projev. Dostal jsem ho brzo po nalahvování a pomohla by mu hodina nebo dvě dekantace. Podle poznámek z druhého dne to není žádný barik, ale velký 4000-litrový sud a víno se vyvíjí k tomu, jak si pamatuju loňský krásnohorský zweigelt z Komunitních Bedýnek, mimochodem šampiona zweigeltovského kola soutěže Prague Wine Trophy. Bude trochu plnější než loňský ročník, ale bude to krásné víno. Navíc 150 Kč ve vinařství, nekupte to! V Krásné Hoře si víc zakládají na Pinotu Noir, ale poslední roky jim zweigelt vychází líp.

Čtenáři Skleničkova blogu asi většinou vědí, že (zjednodušeně řečeno) Pouilly-Fumé je apelace v údolí Loiry a bílá vína z Pouilly jsou z odrůdy Sauvignon Blanc. Apelace má asi 1200 hektarů vinic (necelý dvojnásobek obce Velké Bílovice) a spolu s nedalekou apelací Sancerre jsou zdejší Sauvignony považované za nejlepší na světě. Jen neplést s Pouilly-Fuissé, protože to nejsou Sauvignony z Loiry, ale šardonky z jižního Burgundska :o)

Pouilly-Fumé 2012 Sébastiena Treuilleta by mohlo ilustrovat, co všechno mi přinášejí Komunitní bedýnky. O návštěvě ve vinařství jsem psal už v únoru tady. Pan Treuillet nám dával ochutnávat vína z jednotlivých sudů a komentoval rozdíly, zavezl nás na vinici a když nestačily slova, názorně nám předváděl, jak stříhá révu. Kromě hotového Pouilly-Fumé 2011 nám dával ochutnat i vína ze tří parcel, ze kterých nakonec smíchá jedno jediné bílé cuvée označené jako Pouilly-Fumé 2012. Má asi 3,5 hektaru vinic v Pouilly-Fumé a necelé dva hektary v okolních apelacích. Poslední dva týdny jsem si naopak užíval odvrácené strany obchodu s vínem. S oběma francouzskými vinaři jednal Daniel Brož a zahrnoval mě špatnými zprávami typu „Tak P. mi neposlal fakturu ani nebere telefon a zejtra tam prijede dopravce.“ Zocelen podobnými zkušenostmi z Itálie jsem odpovídal „ty to zvládneš!“ Dobrá zpráva pro padesátku účastníků současných Komunitních bedýnek je, že to dobře dopadlo a první (francouzská) část vín už přijela. Druhá část by se měla po několika odkladech naložit v Toskánsku právě v pondělí.

Takže jsem v pátek večer s mladistvým napětím otvíral Pouilly-Fumé 2012 Sébastiena Treuilleta. Napětí bylo namístě, protože jsem víno objednal jen podle degustace sudových vzorků dva měsíce před lahvováním, ale vyšlo mi to!

První dojem z barvy je slaboučký. Světlá jako cukrová vata. Vůně je nesměle sauvignonová, nasládlá, zavřená. Chuť je o poznání otevřenější, úplně suchá, s odbouranou kyselinou jablečnou, svěže ovocná, broskvová a minerální. Sud se zprvu projevoval mírně a nenápadně, až po ohřátí je výraznější. První dojem po otevření podchlazené lahve byl málo přitažlivý, ale víno se rychle vzpamatovává z přepravy a sud se bude víc prosazovat. Bedýnkářům doporučím dekantaci v karafě a velké sklenky. Víno je v lahvi teprve od května a nejvíc by mu prospěly ještě dva či tři měsíce ve sklepě. Ve velké skleničce se rozvíjí a dopracovává k mohutnějšímu projevu barikovaného Sauvignonu. Předchozímu ročníku jsem vyčítal chlorofylové tóny v chuti, ročník 2012 je nemá, a broskvově ovocné tóny v chuti se krásně rozvíjejí. Kultivované, elegantní, přiměřeně barikované. Krásný příklad toho, proč jsou Sauvignony z Pouilly a Sancerre tak oceňované.

Za šest let blogu jsem měl jen několik zmínek o Sylvánském. Nic moc – jasný příznak povrchnosti pana Skleničky :o) Jak má chutnat šardonka nebo ryzlink ví každý. Ale jak má vlastně chutnat Sylván? To pozná jen opravdový vinný intoš, nikdo, kdo ujíždí na módních vlnách! Koupil jsem si lahev Sylvánského ze špičkového německého vinařství Johann Geil. Není z Franků (tam je Sylvánské asi nejrozšířenější), ale z Rheinhessen.

Víno má vyšší zlatavou barvu, expresivní nazrálou vůni, krásně čistou (ale zdaleka ne travnatou, spíš ovocnou). V chuti je krásně vyzrálé, ovocné až do tropického ovoce, odrůdově štiplavě kořenité, plné, čisté, s odbouranou kyselinou jablečnou. V chuti hladké a krémové, jako bývají vína, která ležela delší čas na kvasničních kalech, výrazně minerální a dlouhé. 13% alkoholu. Suché, ale s malým zbytkem cukru, který výrazně zvyšuje „pleasure factor“ a předurčuje víno ke komerčnímu úspěchu. Nic proti tomu, moc mě bavilo. Spíš než ukázka toho, jak má chutnat Sylvánské je to prostě hodně nadprůměrný Sylván.

Už při otevření stylizované burgundské lahve těžká oxidativní vůně, očekávání nezklamalo! Ve skleničce zlato-oranžová nebo spíš bronzová barva, lehce zakalená, zjevně nefiltrované víno. Vůně přezrálého ovoce a oxidace, to nebude žádný jiskrný mladý Veltlín, tyhle hrozny zřejmě vyzrály hodně nebo ještě spíš přezrály. Než jsem udělal ve večerním slunci první fotky, víno se ve skleničce ohřálo a čaruje. Kyselina je hodně upozaděná, víno má hodně jemný projev nesený zralým až přezrálým bílým ovocem, likérovou jemnost a sudově kořenitý závěr s lehce štiplavým alkoholem (15%). Suché, plné, koncentrované a delikátně jemné. Odkládám do chladničky pro další dny hned po první sklence, vypít napoprvé půl litru by byla bezohlednost.

Hrozny pocházejí z vinice Schnabel, což je kremstalské Erste Lage (obdoba burgundských Premier Cru a Grand Cru). Aby se to nepletlo, vinařství dělá i Grüner Veltliner Schnabel, ale ten se vyrábí víc konvenční cestou – v nerezu zraje na kvasnicích asi tři čtvrtě roku, prostě „normálka“ nebo aspoň žádný extrém. O vinařství jsem už psal tady, takže jenom stručně: Vinařství Sepp Moser vede dnes Seppův syn Nikolaus Moser (na fotce) a brzy po převzetí ho přetvořil na biodynamický podnik. Mají vinice v Apetlonu (u Neziderského jezera) a v Rohrendorfu (Kremstal). V základní řadě nabízejí krásně čistá, jednoduchá vína, která mě moc baví, a v premiové řadě podstatně vypiplanější Veltlíny, Rieslingy a Zweigeltrebe z významných vinic označovaných v Rakousku jako Erste Lage. Dvě vína (a jeden sekt) stojí trochu mimo veškerou produkci, Minimal Grüner Veltliner a Minimal Zweigeltrbe.

2. den: barvu bych popsal rovnou jako oranžovou, ve vůni výrazný dubový sud a lehce mineralita. V chuti plné a koncentrované až dosladka, se skoro mydlinkovým nástupem a výraznou vrstevnatou kořenitostí, příjemně pitelné, dlouhé. Krémově plný projev veltlínu už znám z Moserových Veltlinerů z Erste Lage Schnabel a Gebling, ale tady je mnohem expresivnější přezrálými ovocnými tóny a sudově kořeněným závěrem.

3. den se vůně vyhraňuje do křížal (sušených jablek) a dub jakoby se ztácel. Podobně v chuti se zdají převládat ovocné tóny, vyzrálé a oxidativní, nad vlivem sudu. V neděli večer zuří za oknem letní bouřka a já si uvědomuju, že Minimal GruVe by se přesně hodil do zimního počasí. Když sebou o zem šlehne sníh aneb od krbu s výhledem na zasněženou zahradu s večerní sklenkou Minimalu.

Popis na webu vinařství říká, ein Wein für Freaks, víno pro podivíny (nebo pro excentriky?). Jako podivín ani excentrik se necítím, taky vyhledávám spíš vína na každodenní pití, ale taková minimální interpretace Veltlínu mě zajímá. Název Minimal znamená „minimálně síry,“ tedy bez síření. Navíc bez filtrování a bez krášlení, chtělo by se napsat i s minimálními zásahy vinaře, jenže to by zjevně bylo nesprávné. Už nevím, kdo z vinařů řekl něco v tom smyslu, že „nejdůležitější vlastností geniálního vinaře je odvaha neudělat nic,“ jenže vinařovo rozhodnutí v tomto případě nebylo ani tak striktní „neudělat nic,“ ale „udělat něco.“ A to nechat Veltliner kvasit v dubovém sudu, nestáčet ho z kvasnic, nesířit, nefiltrovat, nepřetáčet. A nechat ho doběhnout jako maratonského běžce do „neveltlínového“ dubového stavu podobně jako to dělají v Burgundsku s Chardonnay.

4. den jde barva i vůně do rezavých trubek nebo obmyslněji řečeno rozvíjí se mineralita a ustupují ovocné dojmy. V chuti je pevnější struktura, ale na rozdíl od včerejška bych ji popisoval spíš dekadentními výrazy. Narezlá hudba vodovodní trubky? Suché, výrazně minerální, kořenité. Včerejší příjemná mazlivost je pryč a víno je maskulinní, nepřístupné. Ledaže by to ženy viděly naopak jako změnu směrem k přitažlivosti :o) Možná si za to můžu sám a moje dnešní poznámky jsou ovlivněné rybízem, který jsem si na zahradě natrhal chvíli před pravidelnou denní dávkou Minimalu. Agresivně ovocný bílý rybíz mi přeformátoval jazyk i patro a potlačil ovocné tóny ve víně. Už jsem zvědavej na zítřek…

5. den má víno klidně ovocnou přezrálou vůni jako předevčírem, i když s výrazným minerálním podtónem. V chuti je příjemně svěží, s ovocným nástupem a pěknou kyselinou, která se nese v jablečných tónech až do hrušek. Klidnější a příjemnější než včera, s potlačenou kořenitostí, ale stále s hezkým minerálním závěrem. Minimal je návykový a sugestivní: po páteční půldeci jsem si nalil vzorek reduktivní moravské šardonky a nespokojeně ho vyplivl do dřezu. Přitom ještě nedávno jsem ji pil celkem spokojeně.

6. den se víno uhlazuje, po několika dnech kontinuálních překvapení přestává překvapovat. Minimal nejvíc ze všeho odráží náladu a vnitřní vyladění konzumenta, je rozumné ho pít po malých dávkách (jako ostatně každý alkoholický nápoj!) a být v klidu a v pohodě. Šestý den je víno stále oxidativní, štiplavě kořeněné na jazyku, s bohatou nabídkou chutí a taky s trochu technickým závěrem evokujícím poznámky čtvrtého dne.

Minimal Veltliner mi vydržel deset dní, ale nebudu vás mořit dalšími poznámkami. Využil jsem toho, že vína školená dlouhou dobu na kvasnicích se chovají jako měňavky – v závislosti na provzdušnění a teplotě dokáží měnit vlastnosti, a vydrží dlouho otevřená, aniž by se zlomila. Když mi Niki Moser otvíral lahev Minimalu v březnu v Rohrendorfu, poznamenal, že já z toho nebudu moc mít, že ji otvírá víc pro ty, kdo přijdou v pondělí. Podle mých týdenních průběžných zápisků je optimální doba otevření dva dny předem. Myslím, že nejblíž ke klíči umožňujícímu pochopení jsem se dostal třetího dne, to mi víno vyhovovalo nejvíc. (Další věc je, že ve víně je stále výrazný vliv sudu a bylo by zajímavé zkusit ho po dalších dvou letech.)

Minimal GruVe stojí ve vinařství 30 EUR a mám k němu jednu výhradu: je jaksi extrémní v tom, že funguje víc jako majstrštyk vinařství, ukázka směřování a umu vinaře, než jako ukázka toho nejlepšího, co se dá udělat s vinicí osazenou Veltlínem. Je to pozoruhodné a ambiciozní víno, ale většina pozornosti v tomto případě patří vinaři a technologii (byť je to tradiční „bezzásahová“ technologie) a ne vínu. Určitě bych doporučil každému pokročilému milovníku vína (s předchozí zkušeností s oxidativně vyrobenými víny), aby ho vyzkoušel a udělal si vlastní názor. Ten se samozřejmě může (a musí) lišit od mého, ale může to být docela důležitý pokus v tom, že pomůže každému stanovit si vlastní hranice vnímání technologie a novo-tradičních postupů, kam až chce jít a kam už ne. (Napadlo mě taky, že by mohla být zajímavá biodynamická Komunitní bedýnka s třemi víny Seppa Mosera a třemi od toskánské Caiarossy. Jen by byla ukrutně drahá 🙂

Minimal Veltliner bude mnohé přitahovat, přesto nikdy nebude vínem pro široké publikum. Není to víno pro každou příležitost. Ale až sebou o zem šlehne sníh…

Zkoušel jsem včera večer po malé skleničce biodynamického nesířeného Veltlineru pokračovat s „normální“ reduktivní šardonkou, ale nešlo to. Skončila ve výlevce, přestože jsem ji dříve polykal bez problémů. Ale možná je to princip, vlastní všemu živému, že se totiž snaží univerzálně rozšířit a získat pro sebe všechny životadárné zdroje (v tomto případě konzumenty a jejich peněženky:o) Nejen že lvi loví antilopy, ale i vysoké stromy stíní menším a brání jim v přístupu ke slunci. Ale zpátky k těm reduktivním a nereduktivním vínům :o)

Byl nejvyšší čas otevřít nejedlíkovský Sauvignon 2005. Před dvěma lety jsem ho chtěl do Slepých bedýnek, ale Jarda Nejedlík mi doporučil Sauvignon 2006. Poslechl jsem ho, i proto, že k určování naslepo byl o chlup snazší než extrémně vyzrálá nulapětka. Asi jsem udělal dobře, ale pro sebe jsem si stejně přikoupil několik nulapětek. Tohle byla moje poslední. (Proto ta fotka bez etikety, s mým neformálním označením na lepicí pásce 🙂

Dlouho jsem se Sauvignonu vyhýbal. Nebaví mě chlorofylové, zelené, reduktivní Sauvignony a přímo nesnáším ty kopřivové. Pokud si dobře pamatuju stará technická data, na SVG 2005 kupoval Petr Nejedlík extrémně vyzrálé hrozny ve Velkých Bílovicích (nebo možná rovnou víno, hádám, že od Jaroslava Osičky?). Zralostí hroznů a koncentrovaností moštu taky bylo dáno, že víno může změřit síly s barikovým sudem. Rovnou v něm kvasilo a sud mu neuškodil, naopak prospěl. I teď, kdy víno vyzrálo a dubové projevy se otupily, se sud projevuje. Už na barvě je znát, silně žluté až dozlatova. Ve vůni vyzrálé ovoce a dubové tóny, při ohřátí se ve vůni objevují i chemické tóny. Kyselina v chuti je příjemně otupělá, podle ní by Sauvignon asi málokdo poznal (podle vzpomínek na staré technické údaje jsem usoudil, že hrozny při sklizni už kyselinu jablečnou neměly). Suché, ale vyšší hustota sugeruje sladkost, přezrále broskvové, bylinkově čajové a kořenité. Vlastně je ve všech složkách vína stále dubový sud cítit, ale víno samo je dost silné, aby sud nepřevládl. Krásně harmonické, klidné víno, ale ještě má dostatečnou svěžest, ještě není na odstřel.

Korek byl promáčený z devadesáti procent, podle toho jsem svou lahev otevřel v nejvyšší čas. Ale co bych dal za to mít ve sklepě ještě dva kartony. Jak jsem se vždycky domácím Sauvignonům vyhýbal, tak si nevzpomínám na žádné domácí bílé víno, které by se vyrovnalo nejedlíkovskému Sauvignonu z ročníku 2005.

Bože to byl den! Čtvrteční práce šla mizerně. V poledne jsem rezignoval, vytáhl štafle a radši vymaloval záchod, kde mi stará barva už praskala. Našel jsem v knihovně starou detektivku od Rexe Stouta, stylově jsem si k ní na zahradě otevřel pivo a začetl se. Když jsem v osmnácti letech detektivky objevil, nechápal jsem, proč si je někdo kupuje. Stačí jednou přečíst a šmytec – přece je nebudu číst znova, když už předem vím, jak skončí?

Letos jsem už přečetl několik starých detektivek bez toho, že bych si až do konce vzpomněl na rozuzlení. S pobavením jsem je zastrčil zpátky do knihovny a těším se na to, že si je se stejným soustředěním přečtu za rok nebo za dva znova. Ve dvaceti by to se mnou seklo, pokládal bych to za projev progresivní senility a nespolehlivé paměti. Dnes jsem za to rád, ty knížky miluju a těším se na ně zase za pár let. Jako Jin a Jang mi to kompenzují jiné výkony vlastní paměti, třeba když naslepo poznám víno, které jsem pil před několika měsíci. Když dokážu přiřadit správné jméno jedné z mnoha vůní ve víně. Té vůni, kterou jsem v létě v Rožmberku čichal z plastového barelu při balení vodáckého vybavení do lodi. Paměť se zkrátka musí trénovat, a já zřejmě dnes trénuju jiné její složky :o)

Taky jsem se pokusil vybavit si vzpomínky na Burgundsko s jednou šardonkou. Vína se od detektivek liší i tím, že detektivky mají stále stejný konec. Vína se vyvíjejí a po třech letech můžou potěšit i zklamat.

Chassagne-Montrachet 2007 AOC, Thomas Morey

Víno jsem už tady popisoval, tehdy mi připomínalo luxus. Ve čtvrtek večer na letní zahradě mi připomínalo dávnou cestu do Burgundska. Zatímco se griloval mořský pstruh, přemýšlel jsem, jak dalece už vyzrálo a jestli to stálo za to. Má krásnou zlatožlutou barvu, ve vůni svěží ovoce a grilovaný chleba. V suché chuti stále kraluje citronová kyselina, ale je zřetelně oddělená od zbytku chuti a už znatelně octovatí. Před mnoha lety mi tohle prováděly šardonky v teplém sklepě, ale tahle byla skladovaná dobře. V těle zralé tropické ovoce, barikové tóny už ustupují, víno si ještě drží svěžest, ale začínají převládat zralé tóny. Plné, dlouhé, s pěkně propojeným ovocem a sudem. Mně na tom chybí mladistvá křupavost čerstvých vín, podle vzpomínek i podle poznámek bylo před třemi roky lepší.

Kamarád na nedávné posezení na zahradě přinesl víno, které jsem měl před dvěma roky v bedýnkách, žernoseckou millerku 2010. Chvíli jsem přemýšlel, jestli mi tím chce něco významného říct (věděl, že byla v českých bedýnkách), ale spíš to bylo prostě tím, že je na Žernoseky fanoušek:)

Dva roky staré poznámky bych tady mohl znova opsat beze změny. Na nose je stále nápadný lehký muškátový tón, typický pro millerku, už podle vůně bude víno suché. Chuť je taková Popelka, ale po dvou letech pěkně vyhlazená, včetně kořenité dochuti. Stále je to v kategorii „nenáročné lehké pití,“ ale je mnohem jemnější než před dvěma roky. Pěkný výkon na jakostní millerku za 85 kaček.

Už jsem se tady na blogu o Arnolfovi něco napsal, a když jsem v sobotu vylovil ze sklepa poslední lahev, myslel jsem si, že se k němu vracím naposledy. Před deseti lety, v roce 2003, jsem byl ve vinařství poprvé, a po deseti letech se kruh mohl uzavřít.

Na první italské dovolené v roce 2003 jsem vytloukal supermarkety, ale navštívil jsem radostně i několik vinařství. Byl jsem na to mimořádně dobře připravený! Moravské vesnické košty jsem měl sježděné durch a měl jsem dojem, že už znám všechny odrůdy: rulandské bílé i modré, Chardonnay i ryzlinky, tramín a Pálavu, Sylvánské i Veltlínské, Sauvignon i Frankovku, Vavřince i Zweigelt… V Itálii jsem zažil šok, nic z toho neplatilo. Pila se Vernaccia, Vermentino a Verdicchio, Chianti a Morellino, Brunello a Vino Nobile, a já se rychle učil, třeba že všechna čtyři poslední vína jsou z odrůdy Sangiovese. A že v Itálii tolik neznamená odrůda jako původ (tedy pokud třeba zrovna nejste v Toskánsku a nejde o Sangiovese, ale to už je vyšší dívčí a nechci to komplikovat :o) Obecně tedy doporučuju vyjet na zkušenou za hranice a není ani nutné se trmácet až do Itálie – už v Rakousku chutná Veltlín i Frankovka nápadně jinak!

(Na horní fotce Luca Bernardis, sklepmistr Fattorie il Palagio, za ním sudy Arnolfa di Cambio.) Itálie je ráj milovníků levných vín (krásně to píše Alfonso Cevola tady), ale jak jsem se v ohromné italské nabídce postupně víc orientoval a získával přehed, došlo mi, že Fattoria Il Palagio je vpodstatě vinařství orientované na supermarketový trh a Arnolfo di Cambio je jen drobná vyjímka z jejich produkce či úlitba vinařským Bohům. Víno, které nemůže překročit svůj stín, nemůže se vymanit ze svého původu. Krásné Sangiovese, slušně udělané na vinici i ve sklepě, které je výborné mladé, a jehož jednotlivé ročníky vyzrávají různě. Nejspíš je to dané tím, že víno kvasí v nerezových tancích a teprve potom se stáčí do barikových sudů, kde zraje asi rok. Sud je na víně znát a zrovna v ročníku 2007 je pěkně, citlivě použitý, ale to víno je prostě ze dvou částí (nerezové a dubové), nenabízí nějakou závratnou hloubku a musí se vypít zamlada, nemůžete ho archivovat příliš dlouho.

Teď je ročník 2007 asi v nejlepší formě: v barvě je až pinotově světlý, průhledný, rudý s cihlovým odstínem. Voní jako likér z lesních plodů, jemně ovocný, delikátně sametový a v závěru jehličnatý. V chuti už ustupuje kyselina, sud je patrný spíš na celkové kulatosti a v závěrečném koření, ale třísloviny hrají na schovávanou a je jasné, že do roka a do dne, Lomikare, si pro tebe přijdu – je na čase víno vypít. 15 EUR před pár lety v Castel San Gimignano, výborná koupě.

Moje loučení s Arnolfem dopadlo překvapivě dobře. Ročník 2007 překvapil lahodným vyladěním a vyzrálostí. Už mám v Toskánsku jiné oblíbence a myslel jsem, že se už víckrát v Castel San Gimignano nezastavím, ale nejspíš jo. Možná za to může sobotní večerní vedro (devětadvacet ve stínu v osm večer) simulující autentické toskánské podmínky? Možná je to jen romantická nostalgie, tohle vinařství bylo nejspíš první, které jsem v Itálii navštívil. Nebo za to může sám Arnolfo di Cambio a je fakt dobrej :o)))

Francouzský Pinot i toskánské Sangiovese můžete ochutnat v aktuálních Komunitních Bedýnkách. Pospěšte si, tento týden bedýnky uzavřu a objednám. Úvodní text je tady, přihlašovat se můžete tady!