Vánoce byly senzační, od Štědrého dne jsem byl pět dní s dětma. Díky tomu jsem přibral tři kila (přemýšlím, jaký podíl na tom měly večery se stogramovými moselskými Auslese :o), dosyta jsem si zahrál šachy (pod stromečkem byly elektronické šachy) a dokonce jsem si po mnoha letech dopřával ten luxus, že jsem rozečetl několik knížek najednou.

Z jedné z nich (Leonard Cohen, Pozoruhodný život, Anthony Reynolds) teď zacituju: Přestože turné bylo nepochybně úspěšné a většina koncertů byla vyprodaná do posledního místa, nepřineslo nijak oslnivý finanční zisk a Cohen ještě po mnoha letech žertoval, že jedním z důvodů bylo možná množství Chateau Latour (ročník 1982), které na něm s kapelou vypili. „Veškerý zisk jsme v podstatě prochlastali,“ přiznával. Pít před každým koncertem byl Cohenův způsob, „jak najít cestu k písni.“

„Narazil jsem náhodou na tenhle archivní ročník,“ vyprávěl, „a zjistil jsem, že jeho pití vede k velmi přijatelnému průběhu koncertu. A spousta muzikantů, kteří se mnou tohle víno pili, se mnou souhlasila.“

Když předloni kytarista Bob Metzger vzpomínal, že v devadesátých letech na turné Cohen vypil za večer dvě lahve červeného, šlo mi to druhým uchem ven, protože sotva s kým si posluchači (a posluchačky) spojují tolik legend jako s Leonardem Cohenem. V čerstvém životopise mě to zaujalo hlavně kvůli potvrzené značce „oficiálního vína turné.“

Myslím, že před pár lety měl Jamie Goode blog o požadavcích rock’n’rollových hvězd na vybavení koncertního zákulisí – zatímco někteří velikáni pop-kultury mají ve smlouvě striktně zakotvenou basičku prestižní značky šampaňského, jiní požadují výběr z celostránkového seznamu banálních supermarketových značek. Myslím, že Cohenův přístup je neotřelý, inspirativní a velkorysý – při naznačené spotřebě dvou lahví na hlavu, dvanácti členech kapely a průměrné délce Cohenova turné (50 štací) jsem se dopočítal ke dvěma plným paletám Chateau Latour 1982. Možná, že někteří členové kapely abstinovali a výpočet je přestřelený, ale v každém případě to ukazuje, že vždy hubený L.C. nemá problém s alkoholdehydrogenázou.

Pokud jde o doporučení nebo nedoporučení knihy, tak váhám. V některých hodnotících názorech se s autorem rozcházím, ale pokud je autorovo vidění souvislostí vzniku většiny desek (a spolupráce s klíčovými producenty, především s Johnem Lissauerem) správné, vezme kniha čtenáři nevratně spoustu iluzí. Až se nabízí Cohenovo známé motto, volně tradované „Život není dokonalý, práce ano“ překládat jako „Život není důležitý, dílo ano.“ Zase záleží na úhlu pohledu. Může to být dobrá zpráva pro autory (třeba pro mě jako bloggera, který za loňský rok napsal přes 130 textů), ale potenciálně znepokojující zpráva pro všechny čtenáře, posluchače a diváky. Vaši oblíbenci vůbec nemusí být tak dokonalí, jak si je představujete podle jejich díla…

Dobrý den! Dnešní příspěvek by se mohl jmenovat rovnou přímočaře Miluju Aurélii! Ale ještě než se úplně odkopu a v očích seriózních milovníků vína i ztrapním, dám upozornění na několik zajímavých videí.

Web je vůbec plný zajímavých, poučných a srozumitelných videí. Technologické otázky výroby vína bývají pro amatéry neproniknutelné, třeba zrovna rozdíl mezi reduktivními a oxidativními postupy, že jo. Proč si to nenechat vysvětlit rovnou od Oliviera Humbrechta z alsaské Domaine Zindt-Humbrecht?

O Marcelu Lapierrovi, vinaři z Beaujolais, jsem se dočetl, až když bylo pozdě – před dvěma roky na wineterroirs.com. Už nevím, co jsem na konci roku na webu hledal, ale našel jsem tohle video.

Sotva kdy jsem slyšel tak přehledné a srozumitelné vysvětlení důvodů, proč opustit „průmyslové“ způsoby výroby vína a dát přednost naturálním postupům. Obvykle se dozvíte jen o jedné konkrétní technologii, která se v dané době považuje za technicky pokročilou a jaksi kontroverzní, ale většinou nám chybí panoramatický pohled, zahrnující souvislosti. Marcel Lapierre nevystupuje jako zuřivý zastánce naturalismu, jeho pohled na čtyřicet let vývoje vinařství v Beaujolais je klidný, vyrovnaný a pro mě velmi přesvědčivý.

No a teď ta Aurélie!!! Díky gůglování po Marcelu Lapierrovi jsem objevil i Aurélii Filion, nejpřitažlivější degustátorku na webu. Začneme videem, kde ochutnává Lapierrovo víno – mladým a nevybouřeným čtenářům blogu doporučuju napřed popít čaj s bromem!

Zamiloval jsem se okamžitě. Zíral jsem a vůbec jsem se nesnažil rozumět francouzštině. Pokud potřebujete k lásce nějaké rozumové vysvětlení, tak třeba to, že často sundává cínové záklopky z lahví stejně jako já, stáhne je celé, místo aby je odřezávala, jak se to učí someliéři (Sigmund Freud by pro to měl vtipné vysvětlení, ale co už…). Mnohem zajímavější je její galerie triček, samozřejmě si na každé video vezme jiné (jojo, na anglickou verzi Zind-Humbrechta měla tohle oranžové, ale neva :o) Ještě jednou Lapierre:

Už dávno jsem neviděl někoho se tak smyslně radovat nad tím, že korek je zdravý, že má víno krásnou plnou barvu nebo že sekt šumí! Miluju, jak kulí oči a cení zuby, jak si odhrnuje z čela vlasy, které tam nemá, protože je má stažené do uzlíku a dostává mě všechna ta energie, kterou do videodegustací dává. Vůbec nepotřebuju rozumět, co říká, ale jestli vy jo, tak tady je Aurélia Filion a Champagne Drappier anglicky:

S překvapením jsem z anglických videí zjistil, že při vší té erotice dokáže taky sdělit o víně spoustu podstatných informací. Některá videa jsou už tři roky stará – kam jsem to dal oči? Jak to, že jsem ji neobjevil dřív?

Napřed konec světa a potom vánoce. V pátek to chtělo něco řízného…

Čekal jsem na něj s napětím. Barva byla běžná světle citronová, vůně nazrále ryzlinková s nasládlým připomenutím mokrého hadru. V chuti výrazná kyselina s grapefruitovým kořeněným ocáskem a na konci… je to tam!!! nápadný minerální závěr a dochuť prozrazující extrémně minerální vinici Erdener Treppchen. Není nutné na Vánoce olizovat břidlici, stačí otevřít ryzlink z Erdener Treppchen! Mládeži nepřístupných 13% alkoholu je taky alkoholická špička, aspoň pokud jde o produkci moselského vinařství.

Už jsem tady porůznu psal o prvních setkáních s kvašenými a lahvovanými výtažky z vinice Erdener Treppchen, ale pokaždé otvírám víno s velkým očekáváním různých minerálních překvapení. Suché Spätlese 2010 lákalo, ale s povědomím o problematickém ročníku s výraznými kyselinami a minerálních vínech jsem koupil bezpečnější halbtrocken, polosuché. Mám dojem, že to byla dobrá volba, odhadem patnáct gramů cukru usmiřuje silnou kyselinu s mineralitou, víno působí spíš suše, ale ne nepříjemně. Na degustacích občas vtipkuju, že moselská kyselina unese víc cukru než Coca-Cola, tady se to prokazuje.

Jestli se sejde dost žádostí o další ryzlinky, přivezu tenhle ryzlink i ve variantě 2010 trocken, suché. Ale to už bude extrémní sport, asi jako sjet na Silvestra Nerudovku na lyžích, šusem :o) Kdo se přidá?

A bude vůbec sníh? :o)

Nejlepší objev brněnské degustace z minulého týdne – když počet návštěvníků překročil bezpečnou konstantu 19 a já musel přidat druhou lahev vína, bleskově jsem z degustace vyškrtal všechna archivní vína, které jsem měl jen po jediné lahvi… a stejně rychle objednal novou zásilku starých rarit, tentokrát po třech lahvích. Byl v ní i tenhle deset roků starý ryzlink.

Pro jistotu jsem s sebou do Brna vzal krabici vzorků navíc, co kdyby některé archivy byly nepitelné? V devíti předchozích letošních degustacích jsem vždycky našel korkovou lahev, tentokrát jsem měl štěstí, ani jedna ztráta, i ty nové nákupy se povedly… přestože jsem je otvíral poprvé jen dvě hodiny předem, žádná nebyla zničená, a každé dvě archivní lahve vždycky dávaly stejné dojmy.

Ročník 2002 má správně nazrálou, plnou barvu. Plnější odstín citronové žluté prozrazuje vyšší stáří. Ve vůni lípa, bez, lehce citrusy a neutrální chemický tón. Vůně není moc svěží a slibuje sladké chutě. To se taky splní, všechny dojmy z vůně se opakují v chuti, navíc meruňky a citrusy, spíš pomeranče. Kyselina ještě drží, ale už se navzájem neutralizují s cukrem, správně zakulacené. Oxidace je na postupu, ale ještě úplně nepřemohla původní ryzlinkovou svěžest, ještě tam je všechno pospolu, včetně chemických tónů. Když už staré víno, tak ať vypadá podobně -jakmile v něm staré, oxidativní tóny převládnou, už mě to nebaví. Dokud jsou přítomné původní svěží dojmy společně s nazrálými, těší mě to. 7,5% alkoholu (takže hodně sladké a hodně lehké pití).

Objednal jsem pro jednoho účastníka ryzlinkových degustací krabici Auslese 2002, kterou si nakonec nevyzvedne, takže budu mít šťastné ryzlinkové Vánoce. Díky tomu, že mi zůstalo několik dalších archivních lahví, můžeme v lednu v Praze uspořádat podrobnou vertikální degustaci moselského vinařství Karl Erbes.

Předpokládám, že vám týden před Vánoci moje současné delší pauzy nevadí 🙂 Když jsem o víkendu zjistil, že se mi DVD vypaluje 90 minut, přeládoval jsem operační systém a teď obnovuju všechny programy, nastavení hardware, zálohy pošty atd., ale zdá se, že všechno dobře dopadne a v novém roce budu moct zase psát. Jestli už letos nic nového nenapíšu, děkuju čtenářům za přízeň, bedýnkářům za bedýnkové přihlášky a přeju všem bohatýho Ježíška!

Šest let starý ryzlink s nízkým alkoholem. Síra neruší, víno i přes převážně průmyslovou technologii (jen několik měsíců ve velkém dubovém sudu, jinak vpodstatě zpracované moderně) krásně stárne a drží se v čase. Určitě na tom má podíl kvalita hroznů, na Auslese se sbírají hrozny na přelomu října a listopadu napadené botrytidou, ale zdá se mi, že moderní průmyslové technologie nejsou od ďábla, jestli s jejich pomocí můžeme vychutnávat podobné lahůdky.

Jiskrná nazrálá světle žlutá, citronová barva. Mírně zatuchlá (ryzlinkově zatuchlá!) vůně s chemickým (petrolejovým) podtónem a meruňkovo-broskvovým aroma se stopou citrusů. V chuti plnost (dodávaná hlavně zbytkovým cukrem), jemná kyselina a spousta ovoce, až do přezrálých meruněk. Jen středně dlouhé. Je to pití pro děti, 9% alkoholu a opulentně ovocné, výrazně botrytické s jemným kořeněným závěrem. Radši se ani nebudu ptát na obsah zbytkového cukru, sladké to je, ale pěkné, a sladěné šesti lety v lahvi.

Určitě to není víno na dlouhé pití, vysoký obsah zbytkového cukru víno předurčuje jako dezert a možná už decilitr překračuje moji doporučenou denní dávku sacharidů :o) ale zase mi víno může vydržet celý týden.

V pondělí dopoledne se několik přihlášených omluvilo pro nemoc, ale mezery bleskově zaplnili náhradníci a brněnská degustace s celkem sedmnácti ryzlinky se snad vydařila. Díky vstřícnosti majitelky a personálu brněnské Vinné Galerie se moje obavy z neznámého prostředí rozplynuly, a prostor je to fakt pěknej. Mimochodem, byla to už desátá letošní Skleničkovská degustace, pěkně se to letos rozjelo a do příštího roku si dávám předsevzetí, že se to naučím dělat pořádně :o)

V úterý večer usrkávám ineditní (=neoznačený) rýňák hustopečského malovinaře Karla Koždoně, který mi s degustací pomáhal, a trochu je mi líto, že jsme jeho víno nedali jako osmnácté a tím ho připravili o dvě minuty zasloužené slávy. Ne že by bylo až tak vynikající měřeno standardní stobodovkou, ale dobře ilustruje „harmonii odrůdy a původu,“ o které jsem mluvil v pondělí. Je to rýňák a je jasně moravský, co víc chtít? Dokonce i cukru v něm je přesně akorát.

Vína jsme naskládali do dvou velkých plastových boxů na hrozny a chladili stylově sněhem z blízkého parku. Cestou zpátky jsem plužil po zasněžené D1 a cítil se jako řidič-hrdina. V úterý v poledne mě z toho vyvedl telefonát se Stefanem Erbesem, výrobcem dvanácti vín z pondělních sedmnácti. „Jaké máte počasí?“ ptal se mě a pak vysvětlil, že v moselském Urzigu mrzne, ale málo. Čeká na mráz, aby mohl sbírat hrozny na ledové víno, ale nočních osm pod nulou je ještě málo. Představil jsem si padesátistupňové svahy moselských vinic, teploty kolem nuly a sněžení… už v úvodní zprávě z Mosely jsem psal o „heroických vinicích,“ na těch bych nechtěl uklouznout. I vinařství může být spojené s opravdovým nebezpečím :o)

UPS mi přivezla krabici archivních ryzlinků z vinařství Karl Erbes pro brněnskou degustaci moselských Komunitních Bedýnek. Původně jsem čekal do patnácti návštěvníků, příště budu muset být při prvním nákupu velkorysejší a počítat se třemi lahvemi od každého vzorku. V brněnské Vinné Galerii máme 40 rezervací – obsazeno :o)

Ale kočka není pes a včera není dnes, UPS není Pošta a tak to všechno dobře dopadlo… přijelo 2002 Ürziger Würtzgarten Auslese i 1991 Erdener Treppchen Spätlese. Otvírat takhle stará vína je samozřejmě loterie a může nás potkat nepříjemné překvapení, ale aspoň jednu lahev mám navíc pro případ (jednoho:) vadného korku.

Podle původních degustačních poznámek z Ürzigu jsem přidal lahev 2009 Ürziger Würtzgarten Riesling Spätlese feinherb. Otevřel jsem ji silně podchlazenou a očekávané nazrálé tóny jsem nedokázal najít. Teprve po ohřátí v poslední třetině lahve se víno začalo projevovat podle očekávání. Barva je výrazně citronová, leč světlá, vůně s typicky ryzlinkovým mokrým hadrem, ale i s citrusy a signalizovanou nasládlostí. V chuti je už po ohřátí příjemně jemné, s pěknou kyselinou i cukrem, s citrusy a meruňkami a probleskujícími chemickými tóny. Podchlazené působilo hranatě a nevyváženě (a že pro ryzlink je rovnováha důležitá!), s ohřátím se zklidnilo a zaoblilo.

Feinherb je „cukrová“ kategorie mimo německý vinařský zákon a označují se tak vína s cukrem v kategorii halbtrocken (polosuchá) a vyšším. Odhadem 20 gramů zbytkového cukru na litr, příjemné pití už trochu zakulacené časem. 12% alkoholu, nic zásadního, ale příjemný společník. Jak se „germánské“ označení vín drolí je poznat i z toho, že moselské vinařství dnes uvádí na etiketě jako druhý údaj (hned po ročníku) vinici, tedy typicky „románský“ údaj o původu vína. Víc v pondělí večer v Brně :o)

Úterní ryzlinkovou degustaci v žižkovské vinotéce Le Caveau jsem si udělal konečně podle svého. Nejen že jsem měl plno, naopak mě vůbec netěšilo, že jsem musel několik lidí odmítnout. Ale počet míst byl omezený a devatenáct skleniček je maximum možného, když mám rozlívat jednu láhev mezi návštěvníky.

Vlastně jsem to bral trochu jako přípravu na brněnskou degustaci v pondělí 10. prosince ve Vinné Galerii. Předvídal jsem, že v Brně můžou přijít i vinaři, kteří už pár ryzlinků vykvasili, ale nečekal jsem, že v Praze přijdou dva zástupci firmy, která dováží vybranou společnost německých vinařství (a Rýn i Moselu mají nejspíš projetou křížem krážem). Naštěstí jsem je odhalil až těsně před začátkem, takže jsem ani nestihl být dlouho nervózní – kdybych to věděl pár dní předem, bylo by to horší :o)

Měl jsem to o to snazší, že jsem se rozhodl vypustit z vlastní degustace všechno to, co mě ruší a otravuje jako návštěvníka, takže jsem se dopracoval k možná netypickému programu. Nemám rád podrobné degustační popisy vín, sugestivně návodné pokud jde o popis aromat a chuti, tak jsem se jim vyhýbal a používal je jen tam, kde jsem chtěl upozornit na souvislost s vinicí nebo se sklepním zpracováním. Nemám rád sdělování analytických dat a nechápu návštěvníky, kteří je pravidelně vyžadují. Vím, že někteří návštěvníci jsou jimi obsedantně posedlí, ale zrovna u moselských ryzlinků mi údaje o zbytkovém cukru připadají zavádějící, a s jedinou vyjímkou (devátého vzorku) se mi podařilo se tomu vyhnout – dokonce ani nakonec je nikdo nepožadoval. Vida, jde to i bez toho! (Já jsem si to vždycky myslel!)

Druhá věc, bez které jsem se obešel (a jsem na to pyšnej) bylo to staré blbé novinářské klišé. Určitě to znáte: Ryzlink je král vín a víno králů. Když to někdo plácne na degustaci, tak dobrý, ale když to bůhvíproč napíšete do novin, do časopisu (nebo na web), můžete se spolehnout, že to váš čtenář četl už nejmíň padesátkrát. (Josef Škvorecký kdysi napsal o jiném druhu frází, že frázovitost není záležitost jazyka, ale myšlení.)

Mimochodem, v listopadu tenhle obrat, „King of the wines and wine of the kings,“ použil jeden italský someliér o Barolu. Po degustaci jsem se ho šel zeptat, jestli ví, že v našich končinách se tohle říká o ryzlinku. „Jasně,“ smál se a italsky uvolněně gestikuloval. „U vás o ryzlinku, u nás o Barolu, ve Francii o Tokaji a jinde ještě o dalších vínech.“ Určitě jsem se už párkrát seknul a napsal nějakou hloupost, ale jsem rád, že jsem tohle klišé o ryzlinku nikdy nepoužil. Pro autory sužované nutkavou potřebou psát o ryzlinku, že je to Král vín a víno králů navrhuju zkratku: K.V.A V.K.!

Tak jsem kličkoval a tomuhle všemu jsem se vyhýbal, jako když tančíte v dešti a nechcete, aby na vás spadla ani kapka, a užíval jsem si luxusního dvouhodinového prostoru k řečem o vlastních názorech na víno, jak spolu souvisí supermarketové kusovky a naturální vína, jestli jsou suchá vína v protikladu ke slaďákům se 100+ gramy zbytkového cukru nebo jestli jsou to jen dva konce stejného špagátu, jestli moselští vinaři mají víc společného s burgundskými či alsaskými nebo s našimi českými představami o Němcích, nebo o tom, že ryzlink není jen rovnováha kyselin a cukru, ale taky rovnováha původu a odrůdy. Tuhle myšlenku jsem si vypůjčil od Dr. Rowalda Heppa z rýnského vinařství Schloss Vollrads (o lednovém ryzlinkovém Masterclass jsem psal tady).

Kromě šesti vín z aktuální moselské bedýnky a sladkého Muscatu z Rhony (od našeho hostitele Daniela Brože z Le Caveau) jsme k tomu ochutnávali zbrusu nový sekt 2011 mělnického vinařství Kraus (hned první den v prodeji – vyplatí se číst Skleničku každý den, nic vám neunikne!), mitlrajnský suchý ryzlink Dr. Randolfa Kauera od Vinonauta, dva alsaské Grand Cru ryzlinky z květnových bedýnek, dvoje prestižní Erbesovo Spatlese z let 2009 a 2008 a dva archivní ryzlinky z let 2004 a 1994. Nulačtyřka se povedla, ale devadesátčtyřka se nám nezachovala, byla už na odchodu. Ale žádná vada nás nezaskočila, a tyhle starší ročníky jsou vždycky loterie a svátek.

Cos dělal v roce 1994? ptal se mě Daniel Brož. Jeden z návštěvníků si vzpomněl, že byl zrovna v páté třídě… Zakončili jsme ledovkou 2008 od Krause.

Díky nižšímu alkoholu mnoha moselských vín (a malým dávkám, odpovídajícím vyššímu počtu návštěvníků) jsme v pohodě přežili šestnáct vzorků a soukromě otevřeli ještě další. Upřímně děkuju všem hostům, že mi umožnili vyzkoušet si vedení degustace bez vyjmenování (povinných :o) analytických hodnot cukru a kyselin. Případné poznámky, výhrady, námitky a chyby prosím do komentářů nebo na soukromý e-mail. Už se těším na Brno. Přidal jsem dalších patnáct míst a doufám, že bude plno!

takže bych prosil ne jedno ale dvě místa 🙂 napsal mi jeden z účastníků mojí první brněnské degustace. A tím se plynule dostávám k dnešnímu tématu, a tím je druhá brněnská degustace. Ta se bude díky laskavosti provozovatelky paní Vicanové konat v pondělí 10. prosince od 18 hodin ve Vinné Galerii, tedy ve vinotéce v Lužánecké 16.

Předmětem bude ryzlink, zejména jeho moselské podoby, ale nechte se překvapit. A hlavně se přihlašte a rezervujte si místo, jestli chcete přijít, už jich zbývá jen pár. Praha nebo Brno, vstupné je 300 Kč.

Pražský termín téže degustace (úterý 4. prosince v 18:30 v žižkovské vinotéce Le Caveau) je už skoro obsazený, a jestli budou rezervace dál přibývat, nechám si příště z Mosely poslat na ochutnávku samé lahve Magnum :o) Hlaste se tady!

Jojo, moje největší téma pro tento týden jsou dvě živé degustace…

Dobrá zpráva je, že jsem dostal zásilku moselských ryzlinků pro všechny přihlášené bedýnkáře a tento týden už rozvezu a rozešlu všechno, co jste si objednali. Zároveň se chystám na veřejnou degustaci ryzlinků a ochutnávám další vína, která se už do bedýnky nevešla. Třeba tohle starší Spätlese nazvané „Kranklay.“ Stefan Erbes mi ukazoval dlouhou proláklinu na příkré stráni za Ürzigem a vysvětloval, že Kranklay je název té nejlepší části vinice Ürziger Würtzgarten.

2008 Ürziger Würtzgarten Riesling Spätlese „Kranklay,“ Weingut Karl Erbes

Plnější žlutá barva, krásně čirá. Nazrálá lipová vůně s grapefruitem a sladkostí, v chuti zároveň svěžest s bublinkou i předem ve vůni avizované těžší tóny s bezem a výrazným zbytkovým cukrem. V pozadí mírně znatelný petrolejový tón, dokonce i kořenitost. Čisté, kultivované, elegantní a hodně sladké. Etiketa deklaruje jen 7,5% alkoholu, analytická data nemám, ale z nízkého alkoholu vyplývá velký prostor pro zbytkový cukr. Hned po otevření je na nose příliš nápadná síra, ale po půlhodině se vytrácí.

Na můj vkus má víno hodně zbytkového cukru, i vyhlášená moselská kyselina má problém s takovým množstvím. V důsledku to zvládá jen s pomocí minerální a kořenité složky, ale taková je Mosela, suché víno se tolik necení. Slyšel jsem o tom, že američtí kritici před časem psali odmítavě o „diktatuře suchých vín.“ Amerika je důležitý trh a zdá se, že se vývojové kyvadlo teď pohybuje opačným směrem. Ale díky čistotě, eleganci a kořenitosti Kranklay zvládne i skutečně vysoký zbytkový cukr. Ještě jednu vlastnost vína musím pochválit: nízký alkohol. Lahev vína se 7,5% alkoholu vydá za půl lahve patnáctiprocentního vína (a že takových je!) a je vhodné i tehdy, když se chcete napít vína sami, bez společnosti. I kdybyste vypili celou lahev, nebudete ráno v práci nepoužitelní. Víno pro řidiče a pro singles!

Už jsem tady propagoval pražskou degustaci ryzlinků, kterou svolávám na úterý 4. prosince v 18:30 do žižkovské vinotéky Le Caveau. O víkendu jsem začal domlouvat opakování stejné degustace v jedné brněnské vinotéce, buď 3. prosince nebo o týden později, 10. prosince. S Prahou to vypadá dobře, už mám dost přihlášených na to, abychom to mohli provést, ale ještě pár míst máme volných – hlaste se! Do přihlašovacího formuláře jsem přidal i možnost přihlášky na brněnskou degustaci, čas a místo potvrdím ihned po dohodě s brněnským pořadatelem, možná už v úterý. Jak jsem psal už před týdnem, kromě dvou ryzlinkových sektů šesti bedýnkových vín vezmu i dnešní Kranklay, ryzlink z ročníku 2009 školený 11 měsíců na kvasnicích a v případě dostatečného počtu přihlášených i nějaké archivní kousky z minulého století :o)