V pondělí dopoledne se několik přihlášených omluvilo pro nemoc, ale mezery bleskově zaplnili náhradníci a brněnská degustace s celkem sedmnácti ryzlinky se snad vydařila. Díky vstřícnosti majitelky a personálu brněnské Vinné Galerie se moje obavy z neznámého prostředí rozplynuly, a prostor je to fakt pěknej. Mimochodem, byla to už desátá letošní Skleničkovská degustace, pěkně se to letos rozjelo a do příštího roku si dávám předsevzetí, že se to naučím dělat pořádně :o)

V úterý večer usrkávám ineditní (=neoznačený) rýňák hustopečského malovinaře Karla Koždoně, který mi s degustací pomáhal, a trochu je mi líto, že jsme jeho víno nedali jako osmnácté a tím ho připravili o dvě minuty zasloužené slávy. Ne že by bylo až tak vynikající měřeno standardní stobodovkou, ale dobře ilustruje „harmonii odrůdy a původu,“ o které jsem mluvil v pondělí. Je to rýňák a je jasně moravský, co víc chtít? Dokonce i cukru v něm je přesně akorát.

Vína jsme naskládali do dvou velkých plastových boxů na hrozny a chladili stylově sněhem z blízkého parku. Cestou zpátky jsem plužil po zasněžené D1 a cítil se jako řidič-hrdina. V úterý v poledne mě z toho vyvedl telefonát se Stefanem Erbesem, výrobcem dvanácti vín z pondělních sedmnácti. „Jaké máte počasí?“ ptal se mě a pak vysvětlil, že v moselském Urzigu mrzne, ale málo. Čeká na mráz, aby mohl sbírat hrozny na ledové víno, ale nočních osm pod nulou je ještě málo. Představil jsem si padesátistupňové svahy moselských vinic, teploty kolem nuly a sněžení… už v úvodní zprávě z Mosely jsem psal o „heroických vinicích,“ na těch bych nechtěl uklouznout. I vinařství může být spojené s opravdovým nebezpečím :o)