Archiv autora: Sklenička

Prázdninové paběrky

Teď o prázdninách to na blogu vypadá, jako bych abstinoval a jen občas někam vyjel na výlet. Na Moravu, do Itálie, občas zajdu na ochutnávku v Praze… z prázdninových zápisků jsem nemilosrdně vyhazoval degustační poznámky, protože mi připadaly nudné v porovnání s tím, co se všechno o prázdninách děje (nebo co by se dít mohlo). Navíc mě skupinové ochutnávání stále utvrzuje v tom, že co člověk, to jiná chuť. Často si z podobných akcí nepamatuju jednotlivá vína, ale to, s kým jsem se na hodnocení shodl a s kým ne.
Při červencové dovolené v Itálii jsem několikrát našel prodejnu v Tenutě San Guido zavřenou a hojil jsem se v trafice u cesty na Bolgheri Rosso 2007 DOC Michelle Satty (15 Euro) a v EuroSparu v Cecině na Chianti Classico 2006 Badia al Coltibuono. To byla ukázka toho, jak funguje reklama: při spatření lahve v regálu supermarketu mi secvaklo, že jsem o výrobci už četl, ale nevybavil jsem si kde. Spojil jsem si to s článkem o pět let starém slepém testu italských vín a natěšeně víno koupil. Další den k obědu jsem přetrhl chatrný korek a během cezení vína přes papírový filtr jsem si uvědomil, že jsem o výrobci četl jakýsi placený článek v britském Decanteru. Už se nedalo nic dělat, víno bylo slušné (8 Euro), jen hodně tříslovinové, nabušené a jaksi jednotvárné. Až jsem se přistihl při rouhačských myšlenkách, jestlipak není lepší mladičké vodové Chianti (k vypití do dalších vánoc po sklizni) než nabušené, opulentní, ale jaksi nudné Chianti Classico?
K italské večeři padlo i Bolgheri Rosso od Michelle Satty. Jak nejsem na tyhle bordeauxské směsky přeborník (CS 30%, Sangiovese 30%, Merlot 20%, Teroldego 10% a Syrah 10%), na první napití mi připadá, že dominuje Cabernet, podle slepičího dvorku ve vůni a podobně kovového tónu v chuti. Víno je kultivovanější než předešlé Chianti Classico, ale je taky dvakrát dražší a jaksi ne dosti vzrušující. 12 měsíců v bariku, inzerovaných na zadní etiketě, bych netipoval, víno rozhodně neotravuje tříslovinami (i když ve vůni je to kafe cítit), prostě nevím, jestli bych si ho koupil znovu. Odkládám nedopitou lahev na zítřek.

A když už je na fotce, přiznám se i k levném Prosecco ze supermarketu : Valdo, Prosecco di Valdobbiadene VSQPRD. Neročníkové, etiketa uvádí jen 11 % alkoholu, 15 gramů cukru a doporučení podchladit na 7-9 oC. Kdybyste mě zabili, na těch 15 gramů cukru bych nepřišel, hádal bych suché, suché jako saharský písek. Nijaké, ani kyselé, ani sladké, Prosecco do míchaných nápojů nebo k nějakému jídlu, ale na samotné pití nic oslnivého, inertní jako helium.

Kdybych měl o některém ze zmiňovaných vín napsat něco zpaměti, nevybavil bych si nic. Za to si přesně pamatuju, že když jsem vína upíjel na terase našeho apartmánu v Mazzantě, v jedenáct večer ještě Italové v Ristorante o dvě patra níž hlasitě oslavovali pěkný den i s batolaty na klíně, hráli ping-pong (ano, v restauraci) a tančili latinu při diskotéce. Po jedenácté vyženou z parketu děti a nastoupí dospělí, hlasitá zábava (u nás by se sjela policejní auta z celého okresu, kdyby někdo pustil v restauraci muziku takhle hlasitě) trvá do jedné.

To se mi na Jihu líbí : nikdo nic neřeší. Složitě jsem posunkovou italštinou řešil v realitce odjezd z dovolené. Vysvětloval jsem, že chceme odjet dříve, protože to máme domů daleko, a realitka otvírá až o desáté. Když to konečně pochopili, mávli rukou a řekli, Hodíte klíče do naší schránky a všechno bude v pořádku. Žádný problém. Udělejte si to po svém a my si nějak poradíme 🙂

O Vermentinu ze sardinského vinařství Sella e Mosca jsem tady už párkrát psal. V COOPu stojí 5 Euro, není to nejlepší suché bílé na světě, ale objevil jsem si ho v roce 2003 při první výpravě do Itálie. Je to pro mě jakési sebepotvrzení, podobně jako vypravovali bájní cestovatelé z husákovské éry o razítkách do pasu z rozvadovské celnice stvrzujících jim jejich vyjímečný status, stejně mívám já při nalezení Vermentina od Sella a Mosca v COOPu pocit, že jsem ve správný čas na správném místě a že jsem prostě klikař. Letos mělo výrazně vyšší zlatou barvu – vždycky bývalo bledé, i chuť je dnes o stupeň limonádovitější a hustší, ale pořád je to takové sardinské Chablis, tenké v těle, takže může vyniknout minerální závěr, svěží dokud mladé, ale podezřívám je, že nezajímavé a nudné za rok. Na etiketě stojí 12% alkoholu, ale alkohol necítím, to bude příslovečných 11,51%. Báječné lehké víno, a když si ho náhodou objednáte v Ristorante k rybímu předkrmu nebo rybě, číšník vás pochválí a dá najevo radost nad tím, že si umíte dobře vybrat.
Letos jsme měli o dovolené štěstí, že jsme bydleli dvě patra nad restaurací s báječnou pizzou. Přesto jsme dvakrát zajeli do dva kilometry vzdálené restaurace hotelu La Ventola, kde jsme jedli při několika předchozích toskánských dovolených, abychom si nastavili chutě na skutečně excelentní pizzu. Kuchař vyhrál několik soutěží, mimo jiné newyorkský Pizza Week, a předloni mě dostala jejich Margherita, nejobyčejnější, základní pizza. Zase byla výborná, k tomu jsme měli Prosciutto e Funghi, následně dolce klasiku – Tiramisu a Creme Brulée. Foťák jsem zapomněl vzít, ale byli jsme tam o pár dní později znovu. Tentokrát cíleně, pro chřestovou pizzu, se kterou kuchař vyhrál nějakou celojadranskou soutěž. Chřestová pizza měla báječný smetanový podklad (tedy bez rajčat), chřestovou pastu i celé chřesty, několik druhů sýra a byla báječně jemná a chuťově vyladěná… Jen mě překvapilo, že při obou návštěvách byla restaurace poloprázdná, letošní sezóna dovolených asi pro hotely a restaurace nebude úžasná. Druhé překvapení se týkalo místního piva. Před pár lety se mě dotklo, že v místní sámošce byly Budvar a Plzeň nejlevnější piva. Dnes by mě to nevzrušilo, místní italské Birra Poretti je prostě lepší a navíc k jídlu mnohem vhodnější.
Už jste byli v Itálii? A co se vám tam nejvíc líbilo?
Jen tak

Kdyby Sassicaia měla křídla

Asi jsem píchl do vosího hnízda. Tahal tygra za ocas. (To ale dělám na blogu víc než dva roky 😮) Nakonec jsem neřekl tak moc, a když v komentářích padne na konto salónních znalců, že „z autentického vína mají vyrážku, protože nemají ani páru, jak chutná,“ říkám si, klídek, to není o mně. Určitě tím myslí někoho jiného. Nějakýho mlaskala samozvanýho, možná. Ale nedávný text na Italské vinné stezce mi napověděl (je to tady a vřele doporučuju přečíst. Opačný pohled má Alice Feiring tady.).
A rovnou zkraje se přiznám, že mám z biodynamiků (a obecně lidí, kteří berou svoje pravdy příliš vážně) srandu. Stálí čtenáři to vědí – už jsem se tady kdysi ptal, Dali byste při výběru vína na doporučení abstinenta? a narážel jsem tím na známý fakt, že zakladatel biodynamické víry Rudolph Steiner nepil alkohol. Pokud jde o víno, jsem pouhý začátečník: mě pořád ještě mnohem víc zajímá, jestli je víno dobré, než jestli je autentické. Ještě hůř: když otvírám láhev vína, těším se na to, že bude dobré, a vůbec ne, že bych se poučil o tom, jak toho výrobce dosáhl.
Viděli jste někdy vinici? Jak autentická je taková vinice? Je autentičtější vinohrad s dvoumetrovou vzdáleností řádků (aby tam mohl vjet traktor) nebo ten s metrovou distancí? Žádný, protože každá vinice je ukázka vrcholně civilizované, kulturní krajiny, jaká by bez intenzivní lidské práce nemohla vzniknout. (Vinná réva byla původně pralesní liána, která se popínala po stromech ke slunci do třicetimetrové výšky. Nic takového jako vinohrad ve volné přírodě neexistuje, v porovnání s divokou přírodou je vinohrad autentický asi jako Manhattan vedle Vesuvu.) Nechci to přehánět, ale Alfonso Cevola to napsal přesně: Kupujete si jídlo v sámošce nebo si ho pěstujete sami? Chodíte všude pěšky? Létáte letadlem, jezdíte autem? Když jste nemocní, užíváte léky? Ještě si myslíte, že žijete přirozeně?
Při úvahách o autentických vínech mě napadá podvratný argument: kdyby Všemohoucí chtěl, abychom pili autentická vína, nenechal by je rovnou růst v lahvích na poli jako melouny?
Alfonso Cevola namísto rozhřešení cituje svého mentora: „Cokoli, co ti příroda dovolí, je přirozené.“ Podepisuju to, protože nemám rád přehánění. Jak mi kdysi řekl kamarád vegetarián, Když si nadefinuješ párek jako zeleninu, budeš taky vegetarián. Nebo jak říkala kamarádka – ornitoložka, Kdyby Sassicaia měla křídla, nebylo by ptáka nad ní.
Mám respekt k těm, kteří víno vyrábějí. Mají mnohem víc zkušeností s nekonečně širokou škálou vůní a chutí. Ale víno jenom vyrábějí pro všechny ty amatéry, kteří suverénně rozhodují jen o jednom: chutná – nechutná. Koupím znova, nebo příště koupím jiné. O osudu profesionálů rozhodují amatéři, ale věřím, že amatéři v tom původním smyslu, ne ignoranti.
Takže už neblázním z toho, jestli víno kvasilo (autenticky) kvasinkami přinesenými z vinice (nebo vnesenými přirozeně brigádníky při sklizni) nebo kvasinkami selektovanými a udržovanými ve výzkumáku. Závidím lidem, kteří to vždycky poznají. Kteří odhalí selektované kvasinky, přidané taniny, enzymy, filtrované od nefiltrovaného a všechny ty věci. Většinou to do takových podrobností sám nepoznám a víc mě zajímá, jak víno chutná lidem, se kterými ho piju. A nejvíc mě zajímá, co si při všem tom víně moji společníci myslí o životě, o lidstvu, o ženských a všech těch pravdách, které jsou ve víně schované. Je-li víno dobré (a dobrá společnost), nebaví mě řeči o pre-fermentaci, pižeáži, řízené teplotě kvašení a jiných technikáliích. Prostě chci připomenout, že víno je nápoj kultovní a společenský.
Až bude večer, otevřete si nějaké víno, které dobře znáte. U kterého nebudete muset hloubat o kvasinkách, taninech a enzymech, ale jen o životě, o kráse, o čase a o tom, jestli už není moc chladno. Nejlíp, když víno bude výborné a autentické, ale kdyby se to nepovedlo, tak ať je aspoň výborné nebo dobré. Na zdraví!
A pro pobavení si můžete zaklikat v malé anketě (už nejmíň rok jsem tady nic takového neměl):
Jen tak

Galerie rulandských vín, Kyjov 15. srpna

Souvislej příběh z víkendové cesty na Moravu zase nedám dohromady, jen skládačku neboli pozdní sběr, jak to tady nazývám. Vyjel jsem do Kyjova na sobotní Galerii rulandských vín v ČR a potkal tam recenzenta portálu O víně. Tak s vlastním referátem spěchám, aby mě nepředběhli :o) Jak říká lidová píseň: Oni sú z městečka / A my jen z dědiny / Bylo by nám haňba / Keby nás dohnali.
Honem, než to zapomenu: koštovaly se rulandy bílé (124 vzorků), rulandy šedé (94x) a rulandy modré (91x) a několik směsek. Bylo by škoda nenapsat něco o tom, jaká je to pitvornost říkat těmhle vínům navzdory celému světu rulandy, když jim všude ve světě říkají Pinoty (Pinot Blanc, Pinot Gris a Pinot Noir), ale to by už asi bylo nošení dříví do lesa. Sov do Atén. Socanů do Lidového domu a uhlí do ňůkástlu. Říkal mi jednou kamarád z Moravy, jak dával na výstavu dobré červené označené jako Pinot Noir. Čekal, jak se umístí, ale nevyhrál, protože Pinot Noir tam už dali jenom dva vinaři a vítěz kategorie se vyhlašoval až od pěti vín v každé kategorii. Rulandské modré hodnotila stejná komise, ale Pinoty hodnotila zvlášť. Takže jak už psal Foglar a kreslil Fischer, Rychlonožko, proč to neřekneš hezky česky: Rulandské modré?
Absolutním šampionem se stalo Rulandské šedé 2005 slámové pana Oldřicha Drápala z Brna. Pan Drápal si pro diplom přišel, tak jsem ho mohl vyfotit. Šampionem rulandských bílých se stalo víno z Vinařství JUDr. Blanky Ďurinové ze Bzenca (VzH 2000). Paní Ďurinová si pro diplom nepřišla, nejspíš proto, že zároveň měli v Bzenci Galerii ryzlinků. To to žije! V rulandských modrých se nejvýš umístilo RM výběr z cibéb 2008, klaret z LIVI Dubňany. A ještě jednu cenu za Rulandské šedé si odneslo Vinařství Bunža, taky ze Bzence, za výběr z cibéb 2008.
Kdyby se udělovala cena pana Skleničky, dostal by ji vzorek Š79, rulandské šedé 2007 z Vinařství Nikodém Míša z Polešovic. Nezatříděné, jen s údajem o 28o cukernatosti při sběru. To se mi úplně trefilo do vkusu, krásně sladké víno, glycerínové a kořenité už ve vůni, s nasládlou, grepovou a kořenitou chutí, parádní. To snad ani nebyla rulanda, to byl úplný Pinot Gris!
Ve skutečnosti jsem ale vyjel do Kyjova proto, že jsem se v pátek ráno dozvěděl, že na koštu bude hrát muzika Martina Hrbáče. Zažil jsem takový košt poprvé před nějakými pětadvaceti lety v bzenecké sokolovně na Prvního máje a úplně mě to tehdy usmířilo s ideou prvomájových průvodů. (Pro ty, co si tu dobu nepamatují: socialistické První máje v Bzenci byly organizované jako průvod přes bzenecké náměstí, kde stála papalášská tribuna, a chodillo se příznačně od východu na západ. Na konci náměstí průvod zabočil (na sever) k místní sokolovně, kde v devět ráno začínal košt vína. Bzenecké prvomájové průvody jsem si oblíbil.)
Nejvíc se v sobotu zábava rozproudila, když se před muziku postavili Kyjovák Jura Petrů a Horňák Tonda Vrba a začali si poroučet písničky. Jura Petrů názorně předvedl, jak vzniká lidová píseň, když si začal vymýšlet stylové variace horňáckých písní o vrbách a viselcích pro kamaráda Vrbu. Ale vidět a slyšet sedmdesátníka Hrbáče s mladými muzikanty je pokaždé zážitek, i kdyby jen to, jak jen pohybem smyčce přiděluje instrumentální sóla muzikantům.
V exkluzivním nedělním počasí jsem podnikl zájezd do rakouského Poysdorfu. Hned za Valticemi jsem na rakouské straně našel pracujícího zemědělce, ale v tomto případě nedělní práci nechválím. Víno vděčí za svoje postavení křesťanské církvi, která káže sedmý den světit, tak si myslím, že se taková nedělní práce nemůže vyplatit. Ostatně Rakušané si to většinou berou k srdci, cedule Heuriger byly vidět hojně.
Taky jsem uskutečnil prvovýstup na Sirotčí hrádek a Stolovou horu. Já vím, že už jste tam byli… :o) podněcovaly mě historky o keltských nálezech, ale sám jsem nekopal ani nenalézal.
Dal jsem si pivo v Café Fara a žasl, kde se tak dokonale designově dotažený podnik bere kdesi v Klentnici?
Už o tom psala brněnská Jůlie tady a můžu potvrdit a doporučit.
Ale zraje to pěkně. Víno bude!
Reporty

Jen tak o vlašáku, rulandě a soviňónu

V pondělním textu o mejtské přehlídce vlašáků jsem spekuloval o tom, jak asi dostal vlašák z rakvického vinařství Straka nápadně sauvignonový charakter. Nebyl to jediný případ, vzpomněl jsem si na několik podobných.
V únoru jsem tady psal o rulandském bílém, které během kvašení zmutovalo na Sauvignon – tehdy k tomu zřejmě došlo samovolně, bez pomoci vinaře. Během spontánního kvašení převládl jeden druh kvasinek a výsledkem byl jasný Sauvignon.
Před dvěma lety jsem psal v jednom z prvních zdejších příspěvků tady o Vermentinu 2005 od Antinoriho, že ho možná výrobce doplnil na v Itálii povolených 15% Sauvignonu (nebo ještě víc?), protože víno mělo nápadnou svěžest a jemnost a vůbec tomu chuťové dojmy odpovídaly. To ale nebylo nic proti dojmům, které jsem měl letos o dovolené ze stejného vína v ročníku 2008. Ocituju doslovně z italského prázdninového deníčku (zmiňované Vermentino je na prázdninové fotce uprostřed jako Mirek Dušín mezi Rychlošípáky):
… tohle víno bych naslepo určil jako Sauvignon. Kultivovaný, jemný a elegantní, ale poměrně zřetelný SVG. I barva je vyšší, než bych u Vermentina čekal, ve vůni jasný SVG, broskve a rybíz, to si nikdo nesplete. V chuti má víno pěkné kyseliny, trochu svíravou chuť naznačující kratší pobyt v dubovém sudu, teprve v závěru chuti se objevuje typická vermentinovská mineralita, ale celý chuťový dojem je mnohem ovocnější, než by patřilo Vermentinu. Italská pravidla dovolují přidávat 15% jiných odrůd do vína bez deklarování na etiketě, loni zřejmě v Bolgheri dozrál úžasný Sauvignon (nebo se sklepmistr přepočítal při výpočtu správných poměrů, ale za tuhle kacířskou myšlenku se rovnou omlouvám, taková věc se přece nemůže stát…) Každopádně je to báječné víno, ať už je tam toho SVG patnáct procent nebo pětadvacet…

Když o tom tak přemýšlím s odstupem pěti týdnů, přimíchávat Sauvignon do Vermentina by se asi ani v Itálii nemuselo vyplatit, ale použít speciální kmen kvasinek by dávalo lepší smysl.

Každopádně tohle víno se dá koupit i v Čechách. Dováží ho Global Wines, v ceníku ho mají za 469 Kč, což vzhledem k mojí koupi (13,50 Euro v Tenutě San Guido, u výrobce Sassicaii, jen kousek od Antinoriho farmy Guado Al Tasso) je snesitelná cena (a některé velkoobchody ho prodávají levněji než Global Wines). Jestli na něj někdo narazíte, moc by mě zajímaly vaše komentáře k sauvignonovému charakteru, případně odhady, jak k němu Vermentino přišlo.
Vzpomínám si na nedávnou debatu Muškátu 08 a Sauvignonu 08 z vinařství Krásná Hora na poddvorovských otevřených sklepech. (Tak jak předvánočnímu muškátu propadlo několik pražských vinných nadšenců, vsadím se, že propadnou i Sauvignonu :o) Sám jsem měl s předvánočním nečiřeným a nefiltrovaným muškátem problém, prostě nebyl tak expresivní, jak bych od výborného moravského muškátu čekal. Neměl tak omamně opojnou vůni ani tak závratně ovocnou chuť, byl spíš lehký a pravdivý, nepřehlušený alkoholem, a mohl jsem u lahve celý večer hloubat, jestli ty nové dojmy, které v každém napití nalézám, se mi líbí a jestli stojí za to. V Poddvorově jsme se o tom bavili nad čerstvě nalahvovaným krásnohorským Sauvignonem s vinným profesionálem a čerstvě vystudovaným lékařem vína, který mi nakonec s úsměvem řekl: Furt voláte po autentických vínech, a když je dostanete, tak si s nimi nevíte rady.
Jasně, že takové autentické víno není tak zářivě expresivní jako víno, kterému vinař ve sklepě technologicky pomohl. Ale je omamně pravdivé a dá vám volnost přemýšlet o vlastních nápadech namísto toho, abyste přemýšleli o kvasinkách, technologiích, chlorofylu a zbytkovém cukru.
Jen tak

Pozdní sběr: proč nejsem Slávistou

Na středeční ráno minulého týdne jsem připravil text s názvem Proč nejsem Sparťanem. S fotbalem neměl nic společného, ale chtěl jsem reagovat aspoň titulkem na mátožný výkon Sparty v úterním zápase proti Aténám. Ve středu ráno jsem zveřejnění bloknul, a dobře jsem udělal. Aspoň si podzimní pohárové středy budu moct užívat bez stresu, co zase naše špičkové kluby S+S v Lize Mistrů vyvedou. Tož tak, co už? Díky předvídavosti, se kterou Slavia odmítla televizní přenos, jsem měl klidný večer na zahradě s hodně nadprůměrným vínem. Udělal jsem si z toho malý svátek. Žádnou návštěvu jsem nečekal, ale sáhl jsem do sklepa pro jeden z nových pokladů, víno od Domaine Robert Arnoux.
Tohle vinařství sídlí ve Vosne-Romanée a kope v burgundské Lize Mistrů. V roce 2006 jsem proti všemu očekávání přivezl jejich majstrštyk, Romanée Saint Vivant, bohužel ne pro sebe. Ale díky tomu jsem se tam trochu rozkoukal, a když jsem tam letos už poněkolikáté zašel, už jsem věděl, že ten pán na dvorku, důrazně hovořící k někomu ze zaměstnanců, je nový šéf Pascal Lachaux a ta usměvavá a elegantní paní v kanceláři, která umí i anglicky, je jeho žena a Arnouxova dcera Florence. Tak jsem se cítil jako vyznamenaný, protože jsem si od nich letos přivezl nejen tuhle základní burgundu (2006), ale i ikonická vína Vosne-Romanée AOC 2005 a Chambolle-Musigny AOC 2006. Proč z toho mám takovou radost pochopíte z ceníku pražského dovozce, který nabízí tahle vína jen z nevydařených ročníků 2001 a 2004. Ročník 2005 sice světové autority (které jinak moc necituju) překřtily na ročník století, ale pokud jste si v roce 2007 do Francie nezajeli sami, asi jste se s ním v Čechách nepotkali.
Paní Lachauxová se při ochutnávce pochlubila, že jejich Bourgogne Pinot Fin 2006, nejzákladnější červená burgunda, je tak dobrá, že si ji lidi naslepo pletou s víny z komunálních apelací, já to můžu potvrdit. (Ostatně mám dojem, že na tohle víno používají stejnou robustní tlustostěnnou lahev jako na Romanée Saint Vivant Grand Cru.) Hned po otevření byla vůně ještě nevýrazná, ale jemnost a elegance byla cítit už z prvního napití. Barva je nečekaně vysoká rubínová, vůně je velmi lehká, jemně švestková. Chuť má krásně zkrocené kyseliny, žádné ostří, jen jemné peckovité ovoce (nejvíc švestky), prachový závoj tříslovin a elegantní přechod do minerální dochuti. Převládá jemná harmonie, nic nevyčuhuje. Dá se pít hned a za dvanáct Euro (asi 320 Kč) se dá pít báječně. (Koupil jsem všechny zbývající lahve :o) Soukromá poznámka pro příště: není nutné otvírat lahev dlouho předem, hodinka stačí.
Jamie Goode měl ve čtvrtek nadšený text o tom, že prodej chilských vín v Británii roste víc, než jak roste celý trh: Dobré zprávy pro chilské vinaře. Prodej chilských vín v minulém roce vzrostl o 7% (pokud jde o objem) a o 15% (pokud jde o tržby). Chilský podíl na (britském) trhu je na svém maximu, má 8,2% objemu a 7,9% trhu (Francie a Austrálie zaznamenaly podstatný pokles). Průměrná cena za lahev chilského vína je na rekordní výši 4,13 libry (asi 121 Kč). Vážně jsou to dobré zprávy?
Goode pokračuje: Tajemství chilského úspěchu? Myslím si, že spočívá v tom, že vína nabízí dobrý poměr výkon/cena a splňují spotřebitelská očekávání ve své cenové třídě. Chilský průmysl je inovativní a pozorný k požadavkům exportních trhů… Příčí se mi uvažování o víně jako o průmyslovém odvětví, bez ohledu na to, že v celkovém součtu tržeb jde o důležitý byznys. Je mi jasné, že nemá cenu přesvědčovat spotřebitele o potřebě hledání ušlechtilých vín v cenovém segmentu do 150 Kč, ale vždy je mi znova líto spotřebitelů, vyhledávajících ušlechitlá vína (fine wines) v hypermarketových výprodejích 50% sale, což je velká přednost chilských vín, přepravovaných v cisterně přes moře a lahvovaných v Hamburku. Proč nejsem Chilanem? Jamie Goode to ví, ostatně sám končí text větou: Máte-li obchodní úspěch, nač se trápit s ušlechilostí svých vín?
S Chile máme společnou malou průměrnou spotřebu vína: většina chilských vín je určená na export. V Česku se naopak většina vypitých vín importuje. Ve Francii většina vypitých vín pochází z Francie. Proto je tam velký tlak na kvalitu vína – spotřebitelé si často kupují víno u výrobce, tak říkajíc u výrobce doma. Z tohoto pohledu má Česká republika možná horší výchozí pozici, ale pokud jde o výhledy do budoucna, lepší perspektivu, že se dočkáme opravdu ušlechtilých vín. V záplavě importu budou možná muset výrobci věnovat velkou pozornost přáním konzumentů.
Některé degustační záznamy mohou být sáhodlouhé, jiné stručné. Minulý týden jsem otevřel i burgundskou šardonku Montagny Premier Cru 2007 Vieilles Vignes od Jean-Pierra Bertheneta. Uáááá! Krááása! Jak říkají moje děti, když mi skáčou po břiše nadšením z toho, že se jim něco líbí: Ještě! Ještě!! Ještě!!!
To, co jsem si zapsal o vínech během italské dovolené, nebo výpisky z četby z Knihy o nekonečnu se mi sem zase nevešlo. Stay tuned!
Jen tak

Vlašák Trophy v Mejtě

Když Tomáš svolával košt vlašáků, zdůvodňoval to jako snahu zbavit se panické nepolíbenosti vlašákem, ale seznam vín vypadal jako večírek Vlašského prince. Posuďte sami:
0. RV 2008 PS sudové, Kobylí
1. RV 2008 zemský , Vinařství Straka, Rakvice, trať Kozí horky
2. RV 2006 PS, Mikrosvín Mikulov, trať Železná
3. RV 2008 PS, vinařství Koráb, Boleradice, trať Pod Pálavou (Pavlov)
4. RV 2007 PS, Galant, trať Železná
5. RV 2007 kabinet, Galant, Pod Mušlovem, Mikulov
6. RV 2005 PS, Mikrosvín, Goldhammer
7. RV 2007 PS, Mikrosvín (Flower Line)
8. RV 2007 zemské, vinařství Koráb, Boleradice, trať Psinky
9. RV 2007 PS, Zdeněk Peřina, Klentnice, trať Ořechová hora / Březí
10. RV 2007 PS, Galant, trať Pod Mušlovem / Mikulov
11. RV 2007 kabinet, Galant, Ořechová hora / Březí
12. RV 2007 kabinet, Zdeněk Peřina, Klentnice, trať Železná
13. RV 2001 PS, Mikrosvín mikulov, trať Železná / Perná

Aby to nebylo tak jednoduché, hostitel lovil lahve z chladničky v náhodném pořadí, takže jako první šel nultý vzorek a hned poté č. 12. Sám se v tom už těžko orientuju.)

Sjelo se nás na páteční večer do Mejta sedm. Pilo se z lahví zabalených do novin, napřed bez komentářů a později už s komentáři a občas vtipnými pokusy o tipování utajené identity vzorků (poměrně jistým tipem byl „vlašák od Peřiny“ 🙂. Nebudu unavovat podrobným popisem, takže jen stručně.

Mně udělal radost druhý vzorek (s číslem 12). Bylo to jedno ze dvou vín, která jsem znal, docela typický vlašák s dlouhou dochutí, a hned na začátku jsem si správně tipnul, co to je. Jako čtvrtý šel vzorek č. 7, Mikrosvínská Flower Line 07. Ten se mi moc líbil, od výrazné barvy přes plnou luční vůni po pěknou chuť s malým zbytkovým cukrem a dlouhým kořenitým závěrem. Zařadil jsem si ho mezi svoje TOP 3, ale dvě hodiny poté, když jsem si dělal soukromé finále tří nejlepších vín, se víno významně změnilo a jaksi odpadlo. Naopak vzorek 4, galantní PS 2007 se po dvou hodinách zlepšoval. Všichni jsme správně tipovali starší ročník u vzorku 6 (Mikrosvín PS 2005 z Goldhammeru), ukazovala na to barva i vůně (nasládlá a ryzlinková až do klasického rýňáku). V chuti jsem si liboval i nad vyšším zbytkovým cukrem , pro mě soukromě nejlepší víno večera.

Ze dvou vín z boleradického vinařství Koráb mělo jedno lehkou korkovou vadu (8), druhé začalo v lahvi kvasit (3). Vzorek 2 (RV 2006 PS, Mikrosvín) jsem díky ostřejší kyselině a travnaté chuti překřtil na moravské Chablis. Vzorek č. 1 už poněkolikáté správně identifikovala Evas jako rakvické vinařství Straka, navíc jsme se všichni shodli, že bysme ho mohli vzít na seznam znovu, až budeme ochutnávat Sauvignony. Vlašák zakvašený sauvignonovými kvasinkami?

Devítka byl Peřinův vlašák z prvních Komunitních bedýnek, u mě se dostal mezi tři nejlepší, ale nakonec ho naslepo porazila šestka, jak jsem už psal. U ostatních devítka tolik neuspěla, byly námitky proti vysokému alkoholu. Třináctka u mě propadla, nulajednička z Mikrosvínu už byla daleko za zenitem a na sešupu. Vysoká barva zase ukazovala na vyšší stáří, k tomu intenzivní medová vůně, ale v chuti už zbyla jen kyselina a jinak nic.

Největší překvapení přišlo nakonec – když jsme se stále ještě naslepo pokusili určit vítěze (po přechutnání největších favoritů), hlasovali jsme tři pro mého favorita (Mikrosvín RV 2005 PS Goldhammer) a čtyři pro Peřinův kabinet 2007 z Železné. Přestože jsme se hecovali navzájem pokud jde o podíly zbytkového cukru a podobné detaily, nakonec jsme vybírali vítěze jen z několika málo vín. Žádná vzrušená diskuse se o tom nevedla, protože ti, co volili jedno víno, většinou měli to druhé taky ve finálovém rozstřelu.

Krom toho jsme vymysleli jeden nový blog, užili si luxusu spousty lučních a ovocných a citrusových vůní a limetkových až grepfruitových chutí a pobavili se po odhalení identity vzorků vlastními úspěšnými i neúspěšnými tipy. Byl to krásnej večer a aniž bych chtěl parafrázovat známý výrok Sigmunda Freuda, musím dodat, že koštování naslepo mohu každému vřele doporučit!

Reporty

Pozdní sběr: Investigativní video z Toskánska

Byl jsem zkraje července dva týdny v Toskánsku a teď po návratu jsem najednou nechápal: co všichni mají s těma fotkama a videama? (V Itálii jako by nikoho nezajímal nahatý Topolánek, dozajista by dědky v cafetérii nezvedl ze židlí ani nahatý Paroubek…)
V sobotu jsem se proklikal na Týden.cz – když to má seriózní magazín, není to voyerismus, přeci? Z toho, co jsem viděl, jsem usoudil, že 1. kluci jsou normálně vychovaný, o dovolený sami šoférujou a nosej si bágly, 2. Lucka Talmanová je čupr kočka, tu bych do Toskánska vzal klidně taky, a 3. velkýho šéfa nakrklo, že ho kluci nevzali s sebou, tak nechal kluky nafotit. To je toho… Následující video mi přinesl na schůzku v nádražní restauraci muž v tmavých brýlích, který se představil jako bývalý ředitel BIS… natočení tohoto videa jsem neorganizoval, ale vím, kdo ho natočil :o)
Kdo z médií nemá toskánské video, jako by nebyl… původně jsem chtěl následující video představit jako přihlouplou soutěž (Uhodnete, ve kterém vinařství bylo natočené? Nebo aspoň v které vinařské oblasti…), ale bylo mi líto vystřihnout ty krásné dyzajnové lahvičky i toho kluka ve firemním tričku na konci. Pro úplnost dodávám, že 1. tahle prohlídka vinařství byla placená, včetně ochutnávky stála 10 Euro na osobu, a 2. podobné prohlídky pořádají špičková italská vinařství běžně, stačí se telefonicky objednat.
Tohle video je sestříhané z návštěvy toskánského vinařství Brancaia, ale jestli vás to navnadilo, můžete si tady přečíst o podobné návštěvě vinařství Ornelaia i Tenutě San Guido, kde dělaji Sassicaiu. Největší dojem z exkurze, slovy vinaře-profesionála: Oni nám ukázali úplně všechno! Nic neschovávali, všude nás pustili! Už jsem svolával na příští rok milovníky vína (s dětmi) k výletu do Toskánska (nejvíc v diskusi tady), tak myslím, že navštěvu dvou – třech vinařství můžu slíbit taky. O tom, že návštěva vinařství začíná ve vinici, je i jeden příspěvek tady.

Terra Incognita 2007, Macon Villages
Při ochutnávce u výrobce mě tohle víno moc nechytlo, dnes večer doma je to jinak. Typická máconská šardonka, suchá, v chuti kořeněná, svěží, v puse působí až krystalickým dojmem. Sirupový nástup chuti, v těle citrusy a příjemné kyseliny, broskve, blumy. Dlouhá, kořeněná dochuť visí na patře proklatě dlouho na šardonku za pár Euro. Trochu mě mate adjustáž: robustní, baňatá láhev nese jednoduchou etiketu, ze které není patrný název vína. Pokud si dobře pamatuju, Terra Incognita byl název výrobce. Přední etiketa nenese ani povinný text „Appellation Controllée,“ což dohromady s nadstandardní robustní lahví znejisťuje. Ale nejdůležitější je obsah, a ten je výborný.
V páteční příloze Lidovek napsala Hanka Michopulu o Francii : „I ten nejnižší standard v téhle zemi začíná tam, kde se nacházejí vyšší patra české gastronomie.“ Tleskám, ale trápí mě jedna otázka: zdá se, že tahle zmínka prošla bez povšimnutí. Prošlo by tak klidně i to, kdybych napsal něco podobného o vínech? Bojím se, že ne… je to jen příznak mizejícího významu kamenných médií?
Popíjím burgundské bílé Marsannay 2004 koupené v červnu v Nolay. Po prvním usrknutí jsem ho nesl do chladničky a málem upustil. Zachránil jsem ho, ale kdyby mi upadlo na dlážky v kuchyni a rozbilo se, až tak moc by se nestalo. Bez vůně, bez chuti, jen s výraznou kyselinou, ale bez výrazné svěžesti, bez hloubky, kterou Marsannay mívá. Jako ze supermarketu, nepovedené průmyslové víno. Levný nákup, který se nevyplatil.
Nakonec soukromá anonce: už jsem tady vyhlásil, že se těším na koncert Leonarda Cohena 29. srpna v Praze. Těší se nás určitě víc, protože podle informací z předprodeje tady je vyprodáno. Mám jeden lístek navíc do první lajny, takže pokud chcete koupit lístek a zaspali jste předprodej, ozvěte se mi, nejlíp na soukromý e-mail.
A ve Skleničkově e-šopu přibylo pár vín z vinařství Krásná Hora. Koukněte tady.
Jen tak

Côte-de-Nuits Villages 2007, Chateau de Prémeaux

S tímhle vínem mám hned dva problémy. První je ten, že vlastně nevím, jak ho zařadit. Burgundské apelace se dělí podle významu pyramidálně: nejníž, vespod, jsou ty základní, regionální. Do nich spadají buď všechna vína (Bourgogne Chardonnay, Bourgogne Pinot Noir) nebo jen vína z menších, ale pořád dost rozsáhlých oblastí (Bourgogne Hautes-Cotes-de-Beaune a Hautes Cotes de Nuits nebo Cotes de Beaune a Cotes de Nuits). Nad nimi je vrstva „Village“ apelací, vín, která nesou jméno po obci, ve které vyrostla (a ta obec zase většinou nese jméno po své nejvýznamnější vinici, aby se to nepletlo). Aloxe-Corton, Puligny-Montrachet nebo Chambolle-Musigny, například. A nad tím leží maličká vrstva takzvaných Cru, významných vinic: Premier Cru a Grand Cru. Vína pro krále a jejich vévody. Omlouvám se, vy tohle všechno už určitě víte.
Jen já nevím, kam zařadit apelaci Cote-de-Nuits Villages. Přibližně přeloženo Vesnice v okolí Nuits by mělo patřit do nejnižší, regionální úrovně apelací. Ale podle dalších informací se do těchto vín dostanou vína z pěti obcí, z Fixinu a Brochonu, z Comblachienu, Corgoloinu a Prissey. Fixin má vlastní apelaci, lepší vinice z Prissey patří do apelace Nuits-Saint-Georges (doslova Noce Svatého Jiří :). Jestli jste si někdo jistý, tak mi to napište, ať neumřu hloupý – patří CDNV do regionálních nebo komunálních apelací? (Až to v diskusi vyřešíme, napíšu výrobci, jak to vidí on. BIVB se mi tady zdá dávat za pravdu, že jde o vyšší, komunální, tedy „village“ apelaci.)
Druhý problém je těžší. To víno mám rád, hodně jsem si na něj vsadil. Stojí za to?

Poprvé jsem ho pil v roce 2007 (to byl ročník 2005). Přijel jsem tehdy do Burgundska v květnu, dosud nepoučen recenzemi slavných kritiků, a bylo to pro mě jako pro hipíka Woodstock. Tady hraje Dylan, vedle ve stanu Hendrix, tamhle zpívají Peter, Paul and Mary a za chvíli bude hrát Joni Mitchell a CSN&Y! (Nedávno psal Wine Spectator, že podobně dobrý ročník byl v Burgundsku i v Bordeaux naposledy před nějakými 46 lety – to už možná znova nezažiju!)

Už jsem o tom psal tady: zčásti za to může mizivé očekávání po objevení ospadlé vesničky jménem Premeaux-Prissey. Zčásti za to může srdečné chování a vstřícné přivítání Arnauda Pelletiera, syna majitele vinařství (Burgunďané dobře vědí, že nejlíp se víno prodává ve sklepě!). No ale ta vína na tom taky musejí mít svůj podíl! Už tehdy jsem většinu peněz utratil za CDNV 2005, prostě jsem mu propadl.

O rok později jsem zase vsadil na CDNV 2006. Zkopíruju, co jsem o něm tady napsal: Těšil jsem se na Cote-de-Nuits Villages, to jsem si z ročníku 05 oblíbil nejvíc, 06 možná nepůsobí tak robustně, má víc ovocných chutí a méně taninů, a je mnohem přístupnější, pitelnější. Arnaud říká, že si ho dává k rybám, udiveně namítnu, že jsem myslel, že ryba má plavat v šardonce a paní Pelletiérová souhlasí a odmítavě na syna mává rukou. Ona má ráda Puligny-Montrachet, říká na vysvětlenou Arnaud shovívavě.

Dodnes si to tak pamatuju, že nulašestky byla jednodušší, přímočará, možná pro nezasvěcené milovníky vína přístupnější ovocná vína. Nechal jsem si pro sebe třicet lahví jako Vino de la Casa a už jsou taky pryč.
Letos v červnu jsem byl u Pelletiérů zase. Tentokrát mě prováděla paní Pelletiérová, manželka Arnauda. Omlouvám se, ale budete si ji muset jen představovat. Byla tak půvabná, že jsem se ostýchal ji vyfotit. Nebo se tam jeďte podívat a doufejte, že se na vás usměje… na mě se usmála, omluvně, když jsem ji po degustaci druhého vína požádal, aby mi nalila z čerstvě otevřené lahve, protože mám podezření, že naše lahev je už příliš dlouho načatá. Původně mě ujišťovala, že vína jsou v pořádku, ale když přivoněla k čerstvé lahvi, dala mi za pravdu. (Jestli jste někdy měli pocit, že vás moravští vinaři ve sklípku testují, co ještě poznáte, tak francouzští to dělají taky 🙂 Čtvrté víno v řadě bylo CDNV 2007 s bombou ve vůni – komentoval jsem to, že to je jako parfém a paní Pelletiérová se rozesmála, že to není její parfém, protože ona se na koštování nikdy nevoní.
Teď večer doma, šest hodin po otevření, je víno už pěkně zakulacené, ale stále výrazně voní po višních a švestkách a po růžích a chuť má ovocný tón, višňově švestkový, výrazný jako Knopflerova kytara. Vysoká barva, podle výrobce za ni víno vděčí delšímu ležení na slupkách před fermentací. Jediná výhrada: chuť není moc dlouhá. Pokud víno pijete hned po otevření, unaví a udolají vás třísloviny a silné kyseliny. Dnes večer jsem si ho nechal déle odpočinout a třísloviny ustoupily. Dodal bych něco o archivování, ale už tuším, že mých třicet odložených lahví se nějaké zásadní archivace nedočká. Ale ročník 2007 by si ve sklepě hezky vrněl 🙂
Ve Skleničkově e-šopu jsem tohle víno na prázdniny zlevnil na velkoobchodní cenu. Mně se prostě líbí, takhle by mělo vypadat víno na každodenní pití. Vino de la Casa. Tak by se mi to líbilo. Koukněte do odkazu na e-šop, je tam už jen asi dvacítka lahví.
Nezařazené

Prázdninový pozdní videosběr

O prázdninách to nejiskří. Velká témata se mi zdají nezábavná, nudná. Na legrace chybí soustředění. Kde jsem nechal plácačku na mouchy? Bezvýsledně masíruju šedou kůru mozkovou domácími bílými. Prohlížím si amatérské video z prohlídky toskánského vinařství a vzpomínám na domácí vinařství, kde jsem letos koupil nejmíň sedmdesát lahví vína, aniž by mi někdo podal ruku či dokonce nabídl k ochutnání nějaké další víno… tolik k těm vážným tématům… Sadisticky topím vosy ve sklenici džusu.
Náhodou jsem se na Youtube proklikal k následující písničce s Ivou Bittovou. Podle komentáře je to dílko Leoše Janáčka, ale já už několikrát slyšel hulákat prostřední část (Kdybych já věděla, čí sú to koníčky) dav navalených folkloristů.
Yaxi mi sem nedávno v diskusi propašoval zásadní video o biodynamice. Nebudu dělat, že je to můj nápad, pokud vám to uniklo, video je tady. Díky tomu jsem se proklikal k mnoha nablblým videím typu „Jak si doma udělat víno z hroznového moštu,“ a taky jsem zjistil, jaká perla mi unikla.
Pata a Mata nesnáším, moje děti je naopak milujou. Nejspíš z toho vyplývá, že moje vnoučata budou Pata a Mata nesnášet. Pokud jde o výrobu vína v malém, je tento příspěvek zásadní.
Nedávno mi jedna kamarádka vyprávěla, jak se ztrapnila při degustaci vína v nejmenovaném jihočeském krajském městě, když si při ochutnávce pro místní honoraci vypláchla sklenici na víno vodou a tu vodu pak vypila. Ještě za půl roku se o tom faux pas mluvilo! Uklidňoval jsem ji tím, že nejenže to dělám taky tak (a tvrdím, že při koštu se má vypít nejmíň tolik vody jako vína, pokud nechcete cestou domů mluvit svahilsky, okopat si špičky polobotek a zmačkat si sako), ale že v dobré společnosti se sklenička nevyplachuje vodou, ale vínem: když se chci zbavit vůní a chutí předchozího vína, nechám si nalít nové víno, zakroužím jím ve skleničce a vyliju ho do plivátka. Teprve potom mi someliér nalije nové víno do zavíněné sklenice. Chachá! Vypláchnout vodou a vypít je hned druhá nejlepší možnost.
Ale pití vína je rituál, vyžaduje to obřadnost a skrývá to mnohá úskalí, jako ježek ostny. Například ve Spojených státech dnes velice bohatí lidé rádi pijí víno. Je podobné kazašskému vínu, ale nedělá se ze zkvašené koňské moči. Navštivte gentlemany z Mississippi a dovíte se víc. Dekuji.
Kdybych tehdy znal Boratova průvodce degustací vína, asi bych ji uklidnil snáz. Ale vy to video už asi znáte. Nebo jste dokonce na tom koštu byli? Jestli ne, jukněte na něj. Nikdy není pozdě, když jde o dobrou věc!
Jen tak

Prázdninový pozdní sběr – Jsem Bio!

Začaly prázdniny. Pan Sklenička zmizel do Toskánska a cucal supertoskánce. Jižní Svah zmizel na Šumavu a pije tam krabicáky (psal o tom tady a hned se mi vybavil citát ze stařičkého filmu Woodyho Allena: Další šťastný Američan, který si přišel na své!). Vinograf zahučel do sklepa. Tipuju, že tam pije vodu?
Tipuju podle sebe – hned po návratu z italské ozdravovny jsem strávil večírek vinařství Krásná Hora ve Viničním altánu rozléváním vína návštěvníkům a pitím vody. Přijel jsem autem, odjel jsem autem, a abych nepokapal hosty skvělými krásnohorskými červenými, dobrovolně jsem abstinoval. Navíc ten chlapík, co vína dělá, mluvil nezvykle plynně, uvolněně a přirozeně a nakonec prodal skoro všechno, co s sebou přivezl, takže mám za to, že večírek v Altánu se vydařil. Slíbil jsem Evasovi, že neprozradím, kdo odcházel nejveselejší a kdo mi ukazoval, jak vypadá správná degustační dávka, proto je zpráva z Viničního Altánu tak stručná.
Jestli se dnes večer rozepíšu moc do šířky, může za to Pommard Premier Cru „Chanlins Bas“ 2003 volnayského vinaře Henriho Montagny(ho). Tak dlouho jsem si ho schovával na lepší příležitost (a ta černovlasá usměvavá příležitost stále nepřicházela), až jsem ji jednou v pět večer otevřel a odjel na squash. V osm večer po squashi jsem k vínu zasedl a říkám si, že jsem se ukvapil. Podlehl jsem nutkání vypít už jakoby dost vyzrálý ročník 03, ale tohle víno by klidně ještě pár let mohlo ležet. Má (na burgundský Pinot) nezvykle vysokou hustou barvu, ve vůni už ale jde poznat, že je to burgunda. Vůně je zprvu jemně ovocná (typické peckoviny, nejvíc asi třešně), po zamíchání vylezou bylinky, hlavně heřmánek. V chuti je patrné, že byly odbourané kyseliny, víno je tělnaté a má ještě dost tříslovin, ale až na ty třísloviny je pěkně sladěné a vlastně na něj stačí jedno slovo: harmonické.
Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko…
Na zajímavý text upozornil Jamie Goode: že burgundský ročník 2004 kontaminovalo sluníčko sedmitečné není (ještě) vědecky prokázané, ale je to zajímavá teorie. Celý text Billa Nansona je tady.

Jsem Bio!

V pátek večer jsem na Horňáckých slavnostech ve Velké nad Veličkou po roce zase potkal kamaráda Juru z Dérfli. „Musíš ochutnat Lojzovo víno!“ lákal mě. „Lojza začal dělat biovíno!“ A vytáhl jedenapůllitrovou PETku od minerálky. Ne že bych potřeboval přemlouvat, jen jsem se optal, jaká to je odrůda. „To nevim, ale je to bio!„
Rozumějte mi dobře, Jura není žádný prosťáček. Chodí na košty a dodnes vzpomínám, jak jsem před deseti lety přinesl na Strážnou Hůrku láhev dobrého burgundského se strženou etiketou. Jednak abych nevypadal jako snob, že si tam s sebou beru cizí víno, jednak abych byl nenápadný. Jura si cucnul, potom povstal s lahví v ruce a silným hlasem rekéu: „Chuapi! Toto je najuepší víno široko daueko! Ochutnajte!“ a nechal lahev kolovat. Nikdo se neoptal, jestli je to bio. Zbyl na mě jen poslední lok. Kam se svět řítí, jestli se začneme víc zajímat o to, jestli je víno bio, než o to, jaké je?
Bio je in. Myslím, že jsem to četl v sobotních novinách: přišlo do módy rozdělovat děti na „děti“ a „bioděti„. Děti jsou ty počaté umělým oplodněním, zkrátka s asistencí moderní medicíny. Bioděti jsou počaté takovým tím starodávným, klasickým způsobem. Jasně že jsem příznivcem bio-metody. Jen se chci distancovat od módních trendů. Jakmile se z něčeho stane nálepka bez obsahu, začne být původní idea zábavná asi jako diskuse přestárlých hifistů.

Horňácké slavnosti 2009

V pátek večer bylo na Strážné Hůrce ve Velké nad Veličkou, kde se už po dvaapadesáté konaly Horňácké slavnosti, nabito. Pětitisícový amfiteátr byl plný. Návštěvníci znalí předpovědi počasí přijeli na páteční program a disciplinovaně zůstali doma v sobotu, kdy pršelo a pořadatelé přesunuli program do Kulturního domu se sálem pro šest stovek diváků. Naštěstí jsem se dostal na sobotní odpolední program Martina Kuchyňky „Moji súsedé a aj prespolní,“ kterému ublížil přesun z plenéru do sálu asi nejvíc. Uvolněný sousedský (až hospodský) humor byl v kamenném sále až na hranici uvolněnosti. Mně se to líbilo, ale v některých chvílích to drhlo a pár diváků to nevydýchalo. V plenéru by tenhle pořad vyzněl líp.
Potom přišel dětský pořad, při kterém se předsálí kulturáku plnilo nervózními a neinformovanými diváky, kteří nevěděli, jak je posunutý časový harmonogram ani kdy se budou prodávat lístky. Podobně neinformovaná pořadatelská služba v jednu chvíli nepochopitelně selhala a stříkla do předsálí pepřový sprej, aby předsálí vyklidila a nemusela s diváky diskutovat o organizaci dalšího večera. Tenhle kolaps mě tak naštval, že jsem původně chtěl z Velké odjet. Nakonec jsem setrval a navzdory organizaci večera jsem se dostal do sálu na hlavní program věnovaný lednovým sedmesátinám nevýznamnějšího současného horňáckého primáše Martina Hrbáče, a ten program byl tak krásný, že mě naštvání přešlo. (O Hrbáčovi psal pěkně Jiří Černý tady.)
Martin Hrbáč otevřel koncert notoricky známou sérií horňáckých sedláckých (Pásel Janko krávy, Zajíček sa po dolině pase…) se spoluhráči z dávné původní sestavy své kapely. Martin Hrbáč – zpěvák byl výborný, ale při prvním bloku jsem měl ještě obavy, jestli je Hrbáč – houslista ve formě, protože první blok odehrál v archaickém houslovém stylu, a mně chyběl typický hrbáčovský zpěvný tón houslí, jednoduchý zpěvný smyk. Hrbáčovy housle obvykle zpívají, tady trochu drhly, asi jako když se Petr Mička stylizuje do starobylého projevu. V druhém bloku písní Martina Hrbáče doprovodila současná kapela a Hrbáč se vrátil k projevu, na který jsem u něj zvyklý – zpěvnému a současnému. Přátelsky naladěné publikum nadšeně odměňovalo potleskem všechny sólisty (není divu, většina diváků byli místní). Měl jsem dojem, že i zpěváci, kteří by byli na amfiteátru před pětitisícovým publikem svázaní trémou, se v domácím prostředí nadšením osmělovali k uvolněným výkonům. A připojuju se ke gratulantům s přáním pevné ruky, jistého hlasu a radosti ze života!
Nemá smysl vyjmenovávat všechny hosty, kteří přišli „Majstrovi“ Hrbáčovi poblahopřát. Mně soukromě se moc líbili zpěvák Sváťa Kučera, čtyři nečekaně suverénní zpěváci – školáci z Lipova s muzikou Petra Galečky, Petr Mička a Luboš Holý (úplně se bojím, že si ho zase spletu s Dušanem…). V prvním přídavku, Šak si moja koralenko dobrý lék, Martin Hrbáč předvedl, proč ho na Horňácku uctivě oslovují Majstre. Oproti verzi muziky Petra Mičky písničku zkrátil na čtyři sloky, zjednodušil a zpřehlednil a přednesl ji zpěvně, jednoduše a majstrovsky.
Z velkého světa tištěných médií a globálních značek přichází špatná zpráva. Nebyl jsem příznivcem české verze Decanteru a jestli se splní předpovědi agentury JPP (Jedna paní povídala) o konci českého Decanteru, vlastně by mi to mohlo být jedno. Bylo mi líto, že se časopis profiloval jako nudné čtení o víně, místo aby psal o zábavě s vínem spojené, o kultuře, životním stylu a volném čase.
Nebo si myslíte že na víně je nejdůležitější barva, vůně a chuť? Asi jako na větě podmět, přísudek a předmět? Nebo je podstatnější něco jiného? A co vlastně?

Jen tak