Už tradičně jsem v čase Prague Food Festivalu zmizel z civilizace: předchozí ročníky PFF kolidovaly s Otevřenými sklepy v Novém Poddvorově, letošní s pěším výletem s dětmi do údolí Labe nad Děčínem. Strávil jsem prohibiční víkend o chlebu s paštikou, salámem a špekáčky a huboval děti za mokré boty a špinavé kalhoty. Spali jsme pod skalami v kaňonu, kde nebyl telefonní signál, a když jsem v sobotu večer sešel dolů k cestě, mobil se mi samým překvapením vypnul po zprávě, že o nového předsedu ČSSD budou soutěžit Sobotka a Hašek. Vrátil jsem se k ohni a nabízel ostatním putovníkům sázku na jméno příštího ministra zahraničí. Mohlo to dopadnout hůř, říkám si… bradavičnatá reinkarnace Miroslava Štěpána je na odchodu, a kdyby Radek John v politice ničeho dalšího nedokázal, už teď má u mě kladné znamínko.

Pinot Chardonnay 2007, Jaroslav Osička
Dostal jsem krabici vín bílovického vinařství Jaroslav Osička. Začínám náhodně směsí Chardonnay, Pinotu Gris a Pinotu Noir. Původně jsem hledal víno k rybě a etiketa PINOT CHARDONNAY se zdála být vhodná. Pak jsem si přečetl další poznámky na etiketě a bylo jasné, že nepůjde o lehkou šardonku k rybě (etiketa uvádí cukernatost hroznů v rozmezí 24 – 25 stupňů a dodává, víno zrálo na kvasnicích 10 měsíců v 500 litrových sudech, nebylo filtrováno.)

Ve skleničce křičí vyšší zlatožlutá barva s červeným odstínem! I vůně je trochu likérová, oxidativní. Díky delšímu ležení v sudu chutná hodně nazrále, skutečně to není lehká šardonka. Po Pinotu Gris má plnou chuť, po šardonce asi trochu svíravou chuť citrusů a exotického ovoce. V chuti je i tón melounu, angreštu a třešní. Mnohovrstevnatá chuť, docela složitá, a dostat víno bez varování jako doprovod k rybě, asi bych nebyl spokojený. Protože jsem věděl, že Osičkovi vyrábějí vína s dlouhým ležením na kvasnicích a v dřevěných sudech, byl jsem na těžší víno připravený a nevadí mi. Při rychlé degustaci, kdy máte ve skleničce čtvrt deci a minutu na každý vzorek, by nejspíš víno propadlo. Když ho dneska mám celou lahev a celý večer času, baví mě to víc. Oxidativní aromata a chutě si ze zvyku interpretuju jako chybu, ale tohle víno má příjemnou barvu, v chuti pěknou kyselinu a spoustu dalších chutí, ale chce to najít si na ně čas.

A když už v úvodu zmiňuju sezónu Otevřených sklepů, přisypu dva odkazy. V sobotu 3. července se v Radějově koná Víno v růžích. Odkaz je tady a pokud jsem správně pochopil dunění tamtamů, je to akce studentů vinařství a vinohradnictví na MZLU v Brně, přesněji řečeno několika z nich, kteří pracují v osmi zúčastněných vinařstvích. Jak se střetne teorie s praxí můžete posoudit v koštovačkách 3. července.

Ještě dříve, 19. června, proběhnou znovu Otevřené sklepy v Novém Poddvorově. Byl jsem na dvou předchozích ročnících, takže mám zkušenost a můžu doporučit. Další informace můžete najít na stránkách vinařství Krásná Hora tady, reporty z předchozích ročníků tady a tady. Já jedu.

Nuits-Saint-Georges 2006, Chateau de Prémeaux

Asi bych si tohle víno neotevřel bez toho, že jsem minulý týden navštívil zmiňované školení o burgundských vínech ve Wines Home. Při dopoledním semináři předvedl pan Servant Nuits-Saint-Georges Premier Cru „Aux Thorey“ 2006 od Maison Antonin Rodet, jednoho z největších burgundských negociantů, a byla to trefa. (Pěkně průhledné, čisté, ale temně rudé – třešňová barva! Vůně likérová, elegantní, lesní plody, po chvíli zase třešně a vanilka. Chuť pěkně harmonická, kulatá, má víc kyseliny, než by mělo mít, ale pěkné koření v závěru jako příznak vyzrálosti hroznů, dlouhá kořenitá dochuť.) Takže mě zase dostalo víno od velkovýrobce, nejspíš z bůhvíkde nakoupených hroznů… ale počítá se výsledek, to je jasné.

To jen na úvod. Mám těch NSG z Prémeaux ve Skleničkově sklepě jen pár a schovával bych si je na lepší příležitost, ale nedávný zážitek mě popíchnul, abych se osmělil otevřít si lahev. Má pěkně plnou barvu. Temně rudou, třešňovou, malinko zakalenou, nejspíš následkem toho, že nebylo filtrované. Na okrajích známky nazrálosti. Ve vůni višňové, švestkové, zase s mírnou navinulostí jako příznakem nazrálosti. Už podle vůně sametově chlupaté, jemné. V chuti až překvapivě výrazné, s odbouranými kyselinami a hladkým tříslem, přiměřeně ovocné, ale spíš uhlazené a elegantní. Sám pro sebe bych to vyhodnotil jako dost zralé na vypití.

O tomhle víně jsem se zmiňoval už několikrát, je pro mě supermarketovým symbolem italských dovolených. Svěží lehké víno k popíjení na balkóně s výhledem na moře, výborné k rybám. Obvykle mívá výrazný minerální závěr, který mě při prvních setkáních rušil. Pak jsem si na něj zvykl, ba získal jsem lehkou závislost. Po delším váhání jsem se rozhodl začátkem prázdnin pro dva týdny na zemědělské farmě v Toskánsku a stvrdil to lahví nového Vermentina. Letos se mimořádně povedlo, je voňavé, jemné a minerální finish je minimální, neruší. Tohle víno by se nejspíš nemělo skladovat přes vánoce, ale teď je na něj ta pravá chvíle!

Po několikaletém marném pátrání jsem v TESCO našel svoje oblíbené Gordales con pepinillo, olivy plněné okurkou (mají je ještě v dalších verzích, ale mě dostávají tyhle, s trpasličí okurkou)! Fígl je v tom, že nálev je dělaný na míru olivám, takže nemá klasickou česko-moravskou sladko-kyselou okurkovou chuť, ale je to prostě Boží! Druhou drobnou radost mi udělal Albert s výprodejem australské šardonky Lindeman’s Bin 65 (ročník 2009). Není to nijak zásadní záležitost, jen slušné Chardonnay na letní pití na zahradě, ale nekupte to za stovku! Jen by to chtělo míň mraků a víc slunce!

Novozélandský Pinot Noir, vyrobený a do Evropy dovezený francouzským vinařem Henrim Bourgeoisem. Jak říká známé pravidlo, Když je nemůžeš porazit, přidej se k nim. Nebo je to jinak? Když se k nim nemůžeš přidat, znič je ??? Jak často říkají Pravidla českého pravopisu, oba způsoby jsou možné!

Prostě cestou z Burgundských dnů ve Wines Home jsem se v Bílkově ulici zastavil u dalšího krámku a koupil novozélandský Pinot Noir, snad poprvé v životě. (Nepodlehnul bych, nebýt toho, že jsem si výrobce spletl se jiným loirským producentem, ach jo…) Kdysi jsem u Domince ochutnal PN od Loiry. Bylo to úplně jiné, než moje oblíbené burgundy, ale bylo to zajímavé. Jestli vás tyhle vysvětlivky nudí, tak ještě chvilku vydržte, protože na rozdíl od dobrodružného čtiva, detektivek atd. nepřijde zlom, to víno za to stálo.

Podle zadní etikety to vypadá, že Henri Bourgeois, vinař z údolí Loiry, známý Sauvignony ze Sancerre a Pouilly-Fumé, koupil vinice na Novém Zélandu a rozhodl se tam vyrábět vína pro okamžitou spotřebu. Ovocné, suché Sauvignony a Pinoty. Moje dobrozdání je, že se mu to daří. Víno je uzavřeno v robustní burgundské zelené lahvi se šroubovacím uzávěrem. (Nějak ztrácím předsudky, se screwcapem se mi pohodlně manipuluje a pokud se pojí s vínem určeným k brzkému vypití, jsem spokojený.) Barva je příjemná, čirá, světlá rubínová. Vůně prozrazuje Pinot, ale odlišuje se od burgund. Je lehce animální a květnatá, sametově ovocná, komplexní a mazlivá. V chuti nastupuje jako první jemná živočišnost, opakují se dojmy z vůně a následuje příjemně dlouhý kořenitý závěr. Za 360 Kč nadprůměrné víno – možná to píšu proto, že skladba chuti je pro mě nezvyklá, ale víno působí příjemně a poměr ceny a výkonu je dobrý.

Minulý pražský týden byl ve znamení Burgundska. Došel jsem na středeční prezentaci a ochutnávku burgundských vín a francouzských delikates ve Wines Home (z toho se nakonec vyklubala jen skromně navštívená ochutnávka tuctu burgundských vín) a na tři čtvrteční akce. Wine Workshop burgundské vinařské školy pro novináře a společenský večer s kapelou Les Cols Roules byly zase ve Wines Home, do toho se mi vklínila ochutnávka vín meursaultské Domaine Jacques Prieur, pořádaná dovozcem Domaine R&W. Doufám, že se mi podaří z těchto akcí sesmolit nějaké zápisky, ale dnes jen dvě okrajové poznámky.

Ze středeční odpolední ochutnávky ve Wines Home jsem už napsal text, ve kterém jsem pohaněl bílá vína a nejvíc Pouilly Fuissé 2007 z Domaine Jean Curial et Fils. („Pouilly mělo ukázkovou vůni s máslem, zralými hruškami a přezrálým ananasem, ale podle chuti bylo už za zenitem (nebo bylo záměrně vyrobeno tak oxidativně. Já mám rád šardonky svěžejší.“) Naštěstí jsem text nezveřejnil, protože jsem si vzpomněl na to, jak jsem v minulosti ku prospěchu věci v textech škrtal a korigoval výrazy. Čtvrteční školení pro gastronomické novináře (přestože bylo zadarmo, sešlo se nás tam z dvacítky přihlášených jen sedm, včetně mě a P.J. z ovíně.cz :o) vedl Jean-Charles Servant, ředitel vinařské školy L’Ecole des Vins de Bourgogne tak, že ze čtyř hodin vyhradil dvě hodiny degustaci deseti burgundských vín. A hned jako první uvedl zmiňované Pouilly Fuissé. Oxidativní tóny byly fuč, barva byla o poznání střízlivější, než ve středu, svěží víno vyrobené v nerezu. Pili jsme jiné víno, než jsem měl ve středu, a já jsem sice byl rád, že jsem narychlo sepsanou zprávu o středečním koštu nezveřejnil, ale zase jsem se trápil otázkou, jak to, že jsem den předtím nepoznal, že máme problematickou lahev? (Na spodní fotce vidíte zleva tlumočníka Dalibora Hakima, vinaře Jeana Curiala a Jean-Charlese Servanta). Den předtím víno nebylo vadné, ale jeho projev byl tak markantně jiný, že jsem se docela ošíval. Co s tím asi nadělají hodnotitelé při „technických degustacích“ na soutěžích, kde má porotce dvě minuty na to, aby napsal hodnocení ve stobodové tabulce? Tolik příspěvek k nekonečným diskusím o podivných bodových skóre vín na různých soutěžích.

Druhá okrajová poznámka se taky týká degustace deseti Burgund vedené panem Servantem. Dvě hodinová školení o burgundském vinohradnictví a vinařství mi sice nepřinesla žádné zásadní novinky (byl jsem v Burgundsku za vínem sedmkrát a dost se o to zajímám :o), ale jeho dvě hodinové degustace dvakrát pěti vín byly extrémně poučné. Samozřejmě, že si pan Servant výborně vybral vína ke koštování. Tím nemyslím to, že by všechna vína snad byla výtečná nebo že by mi padla do noty. Ale když prezentoval Pinot Noir z Irancy, tak bylo jasné, jak moc se tenhle Pinot liší od proslulých červených z Cote-de-Nuits, a když nám nechal nalít Volnay 2003, tak to byla ukázková studie toho, jak tropické léto posunulo projev Burgund někam do Cote-du-Rhone. Jeho volba Monthélie 2005 ukazovala nazrálost nulapětek i eleganci vín z málo známých burgundských apelací a po třešňovém Mazis-Chambertinu Grand Cru 2007 si snad všichni přítomní zašli koupit lístek na vlak do Burgundska.

Ale pokud jde o mě, největším poučením bylo, že pan Servant s degustací vůbec nespěchal. Dával si na čas. Na pětici vín si vyhradil pokaždé přes hodinu. Zvolna komentoval barvu, až jsem si říkal, že tyhle začátečnické a samozřejmé poznámky by mohl přeskočit. Jenže i ta barva často souvisí s dalšími (a důležitějšími) charakteristikami vína, a on se od těch zprvu banálních poznámek odrážel k podstatnějším a zasvěcenějším komentářům… ke kterým se prostě nedopracujete, když přeskočíte (a nepojmenujete si) to, co je jaksi v první linii a nejvíc na očích, ale při spěchu se vám to snadno schová a zneviditelní jako chameleon na větvičce (nebo jako když vám vaše slečna říká, pomalu, nespěchej tolik…)

Taky jsem před dvěma týdny napsal (a nezveřejnil) krátkej příspěvek o tom, jak jsme s kamarádem na zahradě popíjeli víno a on mi přinesl Michlovského Svatovavřinecké, Latitude 49. Zabalené do igelitky, nalil mi to naslepo, schválně, jestli to poznáš, když tak mučíš čtenáře vínem v neoznačených lahvích. Napřed jsem ho poslal do záklonu direktem („podle barvy by to klidně moh bejt Vavřinec“), potom jsem ho uzemnil („vůně je taková zaprděná, vavřincová“), a potom jsem to v chuti zvoral a hlásil Frankovku. Po půl hodině, když se víno nadýchlo, to bylo jasné – Vavřinec! (Ale to už neplatí, protože jsem zahlásil Frankovku a kamarád mi ukázal etiketu, Vavřinec.)

Při slepé degustaci potřebujete spoustu času (ale tu většinou nemáte). Takže v tom plavete a pod časovým presem děláte chyby. Ale to jsou po poznámkách o páně Servantově degustaci už redundantní informace. Stačilo napsat, že na věci, které máme rádi, si musíme udělat čas. A nespěchat.

V sobotu jsem byl na výstavě vín v Perné a bylo to vinařský baroko. Tak jako říkám oplácanejm holkám baroko, razím pro současný trend vlašáků ve výběru z hroznů, podobně sladkých (přezrálých) veltlínů a šardonek termín vinařský baroko. Nejsem fanatik, mám rád sladkou rulandu šedou, Tramín nebo Pálavu, ale po třech hodinách koštu v Perné jsem se už bál jít pro bílé víno bodované nad 18,5. To by v tom byl čert, aby nebylo sladké!

Výlet začal parádně už v pátek odpoledne, se štěstím jsem proklouzl dé jedničkou a pozdě večer dorazil do svého oblíbeného vinařství. Povečeřeli jsme a vydali se do setmělých vinic. Krásná hora chvályhodně redukuje počet pěstovaných odrůd, ale paradoxně tím neklesá počet vín, které můžou ochutnat návštěvy ve sklepě: z Chardonnay a Rulandského bílého se udělá cuvée (ze školy víme, že to jsou hned tři položky), cuvée se nechá postupně barikovat a protože ho je dobrých tisíc litrů, máme k dispozici několik dalších vzorků: ten, co už byl tři měsíce v bariku, ten, který tam právě je, atd… Mně nejvíc chutnal ten, co zrovna leží v sudu (typický Macon, Pouilly Fuissé! Pak že se tyhle chutě nedají v našich podmínkách udělat !) a samozřejmě mě vzrušovalo srovnání s nebarikovaným a barikovaným, už stočeným do nerezu. Hlásám už dávno, že by bylo dobré, aby se naši vinaři soustředili na pár odrůd a těm se intenzivně věnovali, a postupně barikované CH+RB v Krásné Hoře mi to soukromě potvrzuje. Taky tam mají nádherně vybarvené červené a trochu nevyzpytatelný rýňák, ale vsadím se, že bude výborný. (Pili jsme ho před pár měsíci tady a tentokrát se posunul hodně jinam, ale posunuje se slibně.) Večer jsme zakončili ráno šardonkou 08, už nalahvovanou, a sláva, hned mám víno do příštích Komunitních Bedýnek!

Po poledni jsem dojel do Perné, ubytoval se v posledním sklepě pod Pálavou, ochutnal víno z Leny, místního novošlechtěnce (Irsai Oliver x Lipovina), který (kdo by to řekl) chutnal jako Iršai, jen s trošičku výraznější kyselinou… vzal jsem si čistý tričko a vyrazil na košt.

Budu muset přestat propagovat moravské košty! Před dvaceti (třiceti…) lety to byla sranda. Nebyl internet a o malých vesnických koštech věděli jen zasvěcenci. Kdeže loňské sněhy jsou? Když jsem ve čtvrtek a v pátek sháněl ubytování (původně jsem chtěl jet zase do Popic), nenašel jsem nic v Popicích, Strachotíně ani v Pouzdřanech. Tak jsem zkusil Pernou a vyšlo to až na devátý telefonát. Všechno je obsazené, to víte, máme tu košt… to se na to vykašlu, propagovat tyhle malé akce!

Sladké  dostihy v Perné

Skupinky yapíků se po poledni trousily Pernou a v jednu byla před vstupem slušná fronta. Ještě horší to ale bylo uvnitř. Že Peřinův vítězný vlašák nebyl lehký a vzdušný, ale přezrálý do Výběru z hroznů a koncentrovaný, to se dalo čekat. Že všech pět vysoko hodnocených veltlínů, které jsem ochutnal, mělo zbytkový cukr, to mě načalo. Totéž se ale opakovalo u vlašáků a ostatních bílých. Jasně že mám rád sladké Pálavy a Tramíny, mám rád i vysoký zbytkový cukr u rýňáku, pokud je vyrovnaný výraznou kyselinou. Ale tady byla snad všechna vysoko bodovaná vína sladká a všechny hrozny přezrálé. Utekl jsem do vedlejšího sálku k červeným.

Tak jako mívali v nahrávacích studiích „prasečí chlívek“ pro bubeníka, tak měli v Perné malé chambre separé pro červená vína. I tady se občas objevil zbytkový cukr, vyskočil ze skleničky jako čertík s nezbytným Bububu!!! ale daly se najít i klidnější vzorky. V červených se mi líbila hned tři vína Jana Londáka z Bavor.

Jeho kabinetní Cabernet Moravia byl s 19,5 body nejvýše hodnoceným vínem. Měl vysokou barvu, ve vůni jemně mák i papriku. V chuti mák a černý rybíz, působil hustě až sladce, podle katalogu kabinet, ale působil mnohem vyzráleji. Pan Londák mi to později vysvětloval, že schválně sklízel Moravii brzo, aby v ní zachoval máček a nenechal ji přezrát (maková chuť by se s vyzráváním ztrácela).

Líbilo se mi i jeho Zweigeltrebe s rudě kávovou barvou, jemně neurčitou vůní, v chuti plnost, odbourané kyseliny a podezření na malý zbytek cukru. Jen jedna výhrada, mě cvajgl baví víc s tou višňovou kyselinou, takhle, s odbouranými kyselinami, mě to vlastně tolik nevyhovuje. S panem Londákem jsem se potkal, hučel jsem do něj, ať mi nějaké víno prodá, ale nechtěl, takže v příštích komunitních Bedýnkách žádné jeho víno nebude. Dělal jsem, co jsem mohl, ale nešlo to. Pan Londák měl ještě výbornou Frankovku, ale ještě o kus víc se mi líbila Frankovka Františka Kulkuse z Perné. Tak třeba vyjde ta nebo nějaké jiné víno…

Jak jsem si před dvěma týdny stěžoval z Klentnice (tady) na absenci Rulandy modré, tak jich v Perné bylo (aspoň!) osm. Mně bavila dolnodunajovická od Zdeňka Hutského a rulanda 2007 Emila Laurenčíka z Brodu nad Dyjí. Nečekaně se mi líbila vína ze zřídka potkávaných odrůd (nedá mi to, abych nezmínil Chorvát drnholeckého Bohumila Kalouse s oranžovou, jantarovou, barvou – nic takového jsem nikdy neviděl! Divoká vůně s tónem lesních jahod jak z továrny na parfémy a v pozadí zase vůně jak z tibetského bazaru s oděvy. V chuti špetka zbytkového cukru a podivný ocásek. Strašnej rajc, ale bydlet bych s tím nechtěl!) – zkrátka jsem chtěl hlavně vyzdvihnout několik zřídka potkávaných červených, hlavně v Rakousku rozšířený Blauburger PS Stanislava Popely s hlubokou pinotovou barvou, trochu nevýraznými lučními vůněmi, v chuti tříslo a odbourané kyseliny a prostě to lepší z Frankovky a Portugalu. Nevím, jestli se s tím dají spojovat nejvyšší ambice, ale jako doprovod pro společnost, která se baví, je to bezvadný.

Překvapivě dobrý byl další místní novošlechtěnec Ariana od Mariana Dača z Perné: ovocné a pěkně vybarvené víno s chutí Zweigeltu. Chutnal mi i vyzrálý Alibernet Vlastimila Čermáka s osmnácti gramy zbytkového cukru a Nitra Víta Reichmanna z Brumovic (rudočerná barva, sametová koncentrovaná a kabernetová chuť s odbouranými kyselinami, pěkné víno.

Celkem bylo v Perné k ochutnání 612 vín (425 bílých, 156 červených, zbytek růžovky). A když jsem nechodil pro víno, pozoroval jsem návštěvníky a představoval si francouzské impresionisty: k jakým obrazům by je inspirovala atmosféra koštu vín v Perné? Co by je inspirovalo, koho by zachytili? Co by namaloval Manet, Monet nebo Degas?

Žiju teď zdravě, jím ovoce a zeleninu, chodím po Kokořínsku, spím pod širákem a pálím s dětma čarodějnice (aspoň o prvomájovém víkendu jsem to tak dělal). Můj vietnamský zelinář už prodává okurky – nakládačky. Pravidelní čtenáři blogu už dávno vědí, že nakládačky jsou nejlepší na salát! (Naučil jsem se to před deseti lety v lednu v Egyptě, ale můj tatínek, agronom, se mi smál, že to je jen tím, že jsou okurky podtržené, tedy sklizené předčasně.) Každopádně jsem si o modrém prvomájovém pondělku k těm sezónně nepravděpodobným vietnamským nakládačkám dal lanžhotský Cvagl, přesněji Zweigeltrebe 2009 od Antonína Uhra.

Našel jsem si ho na tvrdonickém koštu (poznámky jsou tady). Tehdy jsem o něm napsal jen stručně, že měl výraznou kyselinu až do kyselého bonpari, višňovo-třešňovou. Bylo to jedno z vín, kvůli kterým jsem hned v neděli ráno zapnul notebook a gůgloval jejich výrobce. V Lanžhotě je nejen přebartošováno, ale i přeuhrováno, takže jsem výrobce našel až na několikátý pokus. Malovinař, jen pár desítek litrů. Hrozny pocházejí z Tvrdonic, dostal je od bratra, který má v Tvrdonicích vinařství.

Antonín Uher má malý sklep v lanžhotském rodinném domku. O dva měsíce později mi věnoval čas a dal mi ochutnat necelou dvacítku vín. Všechna pěkně odrůdově čistá, čitelná, ale stále mě nějvíc zaujal tenhle Zweigelt.

Má příjemně rudou, ale čistou a průhlednou barvu. Ve vůni by naslepo hrozila záměna s Pinotem – vůně je hodně výrazná, až griotková, s výrazným alkoholem a minerálním podtónem. V chuti jsou výrazné kyseliny, pan Uher potvrdil můj dohad už z tvrdonické výstavy, že neproběhlo jablečno-mléčné kvašení (pro nízkou teplotu ve sklepě). Jak jsem zastáncem MLF, tomuhle vínu to dodává další rozměr, výraznou ovocnost (a podle chuti si ho už s Pinotem nespletete). Ve studeném sklepě, při ochutnávce ze sudu, se kyseliny prosazují až příliš výrazně, při pokojové teplotě (s ohřátým a provzdušněným vínem) jsou klidnější a určitě neruší. V chuti višně, jazyk trochu tuhne tříslovinami, ale víno je svěže ovocné, šťavnaté, hladké jako ovocná šťáva a vůbec nevadí, že je ještě tak mladé.

Rozumím dobře tomu, že se podobná vína nevyskytují v supermarketech, ale co bych dal za to, kdyby se takové víno dalo běžně koupit aspoň ve vinotéce! Tohoto Zweigeltu zbývá už jen pár litrů, takže vám neporadím, kde ho získat. Ale jestli vstanete od počítače a vyrazíte v sobotu na některý z moravských vesnických koštů (seznam je tady), skoro jistě si tam pro sebe najdete jiné, podobně dobré víno. Nejspíš vás uhrane jako mě tenhle Zweigelt (a předtím několik dalších), nebo vás okouzlí krajina, lidi, setkání s vinařem. A možná nakonec zjistíte, že víno, které vám tak zachutnalo, je levnější než to profláknuté Tempranillo z Lídlu.

Na jaře lidi dělají divné věci. Já třeba ulítávám na vínech od moravských malovinařů. Teta Irina si koupila stan a batoh a vyrazila na vandr do Maroka. Můj obchodník ovocem a zeleninou Than Duc Tho zlevnil ananasy. V Praze už poněkolikáté začal a skončil veletrh Víno a destiláty, aniž bych tam byť i jen nakouknul. Na zahradě mi rozkvetla sakura. Na jaře se dějou věci!

Pokud jde o Víno a destiláty, tak jsem loni a předloni v jejich termínu bejval v Burgundsku, až letos jsem si přiznal, že mě to na veletrh vůbec neláká a zůstal doma, s těmi moravskými garážovými víny. Ta nejdůležitější informace z předchozího odstavce jsou totiž levné ananasy.

Chystal jsem se na ně celou zimu, ale nikdy to nevyšlo. Už od listopadu jsem si říkal, až MAKRO zlevní ananasy, uvařím si ananasový džem. Ale prd. Nikdy na to nedošlo. Inspiroval mě k tomu letní článek foodžrouta Cuketky o jahodovém džemu. Jako by mě do zadku bodnul sršeň, zastavil jsem tehdy u improvizovaného stánku s meruňkama u silnice a koupil pár kilo meruněk po dvaceti kačkách. Tentýž den jsem doma bezohledně (když to dokáže dr. Zucchini, tak já taky!) zavařil svůj první džem, bez hledání receptů, jen z meruněk a cukru. Že by jahody a meruňky mohly mít jiný postup? Kdepak! První tři kila zmizely ve sklenicích do hodiny po příjezdu domů a já jsem celou zimu krmil sebe i děti džemem a ironicky vzpomínal na bývalou manželku a její oblíbenou hlášku, nebudu přece stát celý léto v horku u plotny a zavařovat! V zimě jsem si koupil za nekřesťanský peníze báječnej anglickej ananasovej džem v La Vecchia Bottega, sladkej, hutnej, ovocnej, prostě úúúžasnej. Jen ta malá sklenička stála něco přes stovku a děti po ní šly jako vosy.

Jestli teď čekáte nějakej recept, budete zklamaný. Vařím tak nějak intuitivně. Rurálně? Okrájel jsem dva ananasy, bratru za osmdesát kaček. Rozčtvrtil jsem je, odkrojil kůru a střední dřevité vlákno. Nakrájel jsem je na drobné kostičky. Větší část kořisti jsem rozemlel v mixeru na kaši a dal vařit. Přisypal jsem kilo cukru. Když se hrnec rozbublal, přidal jsem zbylých asi dvacet procent syrových kostiček, aby se vařily s kaší. Pořád jsem to ochutnával, je to dobrý místo oběda! Ještě teď večer mám popálený jazyk. Ananas nebyl tak rychlej jako meruňky, vařil jsem to všechno přes hodinu, než začala hladina v hrnci klesat. Mezitím jsem vysterilizoval sklenice vařicí vodou a odbíhal k počítači, pračce, balení na víkend a dalším domácím pracem. Nakonec jsem naplnil osm sklenic (ananas 80 Kč + cukr 20 Kč, celkem za 100) džemem, jaký by mě v Botteze přišel na stodvacet za skleničku.

Hned ráno si dám francouzskou snídani – croissant s džemem a kafe, abych to vyzkoušel. Ale tak nějak jsem si jistej, že se to povedlo. To já totiž poznám!

O poysdorfském Weinmarktu jsem už několikrát psal (třeba tady a tady), takže to zkrátím: vinotéka na náměstí v Poysdorfu je zase v provozu a můžete tam samoobslužně ochutnat třicítku místních vín. Přijel jsem tam shánět víno od vinaře, kterého neprodávali, z vedlejšího Wilhelmsdorfu, tak mi dali mapu, poradili cestu a našli mi na něj telefon. Tak nějak si představuju obecní vinotéku ve vinařské obci…

Nakonec jsem koupil dva Veltlíny od poysdorfského vinaře Wernera Hausera. Weinviertel 2009 je kusovka, základní veltlín, naopak už burgundsky tvarovaná láhev druhého vína, Veltliner Friends 2009 naznačuje, že půjde o prestižnější záležitost. Obě lahve jsou uzavřeny šroubovacím uzávěrem, který má i tu výhodu, že se s ním na rozdíl od korku bezvadně manipuluje.

Obě vína mají světle žlutou barvu až do stíbrného odstínu, Veltliner Friends má barvu jen o chloupek silnější. Weinviertel DAC má svěží, ale nevýraznou vůni: tenkou, lehkou a minerální. Vůně druhého vína sugeruje představu vyzrálejších hroznů. Ze skleničky se line měkká vůně rozvetlé louky ozářené sluncem a probzučené čmeláky. Na konci vůně jsou cítit kvasnice.

Weinviertel má 12,5 % alkoholu, lehkou chuť s pěknou kyselinou a počátečním zaperlením na špičce jazyka. Kamenitě minerální střed, tenké tělo, jako hubená patnáctka. Je to pěkné, ale s pochybnostmi jako u té patnáctky: je to jen na koukání nebo i na ochutnání? Není to ještě moc mladé? Veltliner Friends nabízí elegantní verzi téhož veltlínu s třinácti procenty alkoholu, ne moc tělnatou, ale vyzrálejší a správně zaoblenou. Jemnější chuť s mírnější kyselinou, suchou a stále s příjemným štípnutím pepře v závěru.

V poysdorfské vinotéce stojí tahle vína 5,50 Euro (asi 143 kč) a 6,90 Euro (asi 180 Kč). Obě  bohatě splňují moji představu pohodového (a lehkého) pití na letní zahradu. Hlasuju pro dražší exemplář, ale v poysdorfském Weinmarktu můžete ochutnat deset dalších a vybrat si sami. Stojí to za to, podívat se, jak se víno prodává jinde, a je to jen patnáct kilometrů za Mikulovem.

Zamlada jsme Kulaťáku říkali Lennonovo náměstí. O prvních farmářských trzích tamtéž psal Cuketka tady. Naskytl jsem se na sobotní repríze náhodou, protože jsem vezl přítelkyni na éro, odjezd z Kulaťáku. Tak jsme stihli ještě před otevřením proběhnout stánkovou nabídku a zírali, nejvíc u stánku s uzenýma rybama! Ale neodvážil jsem se koupit, protože jsem valil do Klentnice na košt a za dva dny v horku v autě by mohla ožít i uzená ryba… Nejlepší loučení je rychlé loučení, tak pusu a hurá na Pálavu.

A protože je jaro, tak napřed ještě do Poysdorfu. Chtěl jsem koupit červenou Trilogii Karla Heimera, kterou mi před týdnem přítelkyně přinesla, ale nepodařilo se. Odvezl jsem si aspoň šestici veltlínů od Hausera, budou se v létě na zahradě hodit! V jednu jsem se ubytoval v Perné a vyrazil přes kopec pěšky do Klentnice na košt.

Klentnický košt je malý. V sále místní hospody si sice můžete vybírat ze čtyř set padesáti vín, ale sál je maličký a je dobré začít včas. V půl druhé nás tam bylo pár, ve čtyři jsme se mačkali. Začal jsem vlašáky a probral jsem je podrobně. Měl jsem dojem, že místní porota vysoko hodnotila přezrálé hrozny (výběry z hroznů a přezrálé pozdní sběry) na úkor lehkých vín (kabinet abych hledal s baterkou), a já mám radši lehké minerální vlašáky. Našel jsem si oblíbence, ale nebylo to tak jasné, jak jsem čekal. (Kabinet Jiřího Bartáka z Mikulova, Pozdní sběr z Vinařství Turold, PS Ing. Miroslava Volaříka z Mikulova, PS Oldřicha Matuška z Mikulčic).

Moc se mi líbil Muller-Thurgau 2009 zemské od D&H Mikulov, excelentní verze mullerky, podobná té, kterou jsem loni dal do prvních Komunitních Bedýnek – MT ze Školního statku Mělník. Letos se tohle víno v Mělníku nepovedlo tak, jako loni. Mikulovská D&H mullerka má plnější vůni, světlou barvu, nástup chuti s jemným perlením, ale s poměrně slušným tělem a bez profláknuté mullerkovské bahnitosti. Předpokládám, že nebude drahá a radím, kupujte! (V pondělí jsem hledal informace o výrobci a nevygůgloval nic. Pokud někdo víte něco o vinařství D&H Mikulov, napište mi prosím do komentářů – děkuju!)

Překvapily Sauvignony, pěkný byl pozdní sběr z Tanzbergu, ale skvělý byl vítěz, SVG 2009 VzB z Vinařství Kovacs, sladký, s jemnou vůní i typickou sauvignonovou kyselinou, překvapivý!

Z dvacítky vystavovaných Pálav jsem ochutnal jen pět, ale pochopil jsem na nich konečně, co žene domácí vinaře do sladkých vín. Když se takový slaďák povede, je to totiž paráda! (Ale stačí, když se to trochu nepovede a je to otrava.) Vítězná Pálava 2009 VzH Aleše Maniše z Perné byla hodně sladká, ale pěkná, harmonická s krásným koncem. Výběr z bobulí 2009 klentnického Františka Pavelce měl o trochu víc kyselin, ale taky se líbil, stejně jako trochu tramínově kořenitější výběr z hroznů Jakuba Baránka z Břeclavi. Tyhle Pálavy bych okamžitě kupoval, jednoznačně mě nadchly, přestože jsem do Klentnice vlastně jel kvůli (suchým) vlašákům. Ona ta sladká elegance má něco do sebe, aniž bych to chtěl nějak spojovat s ženskými chutěmi. A překvapivě mi Pálavy úplně zastínily Tramíny.

Než začnu nudit degustačními poznámkami o červených, jedno zásadní sdělení: ani jedna rulanda modrá. Zíral jsem, protože nepamatuju, kdy jsem byl na koštu bez RM? Letos jsem v Tvrdonicích, Blatnici i v Hruškách poctivě přechutnal všechny rulandy modré, v Klentnici se RM nedostalo ani mezi Ostatní červené odrůdy! Hned jsem volal kamarádovi, vinařskému doktorovi, jestli se vápenec a rulanda opravdu nesnášejí a vylučují? Kamarád odvětil rozšafně, v pět odpoledne údajně po první lahvi Champagne Billecart-Salmon, no víš, ono to nejde dohromady, pálavskej vápenec a rulanda modrá… ale našel jsem si pár červených, kvůli kterým bych klentnickým rulandu odpustil.

Krásné Svatovavřinecké 2007 Jiřího Šilínka z Pavlova s úžasnou barvou i vůní se zbytky kvasnic. (Teď koukám na webu, že se ještě prodává za 99 Kč – chachá!) Moje poznámky ukazují podezření na ležení na kvasnicích (Sur Lie), víno má výraznou kyselinu i třísloviny, je výrazně ovocné a stále ještě neuhlazené. Kvasnicová vůně může někoho odrazovat, mně se to líbí. Taky se mi líbil kabinetní Modrý Portugal Dalibora Martince z Pavlova, pěkné jednoduché víno.

Úžasné André 2006 PS Miroslava Machů z Perné s divokou barvou s cihlovým meniskem, kvasnicově vinnou vůní. V chuti má ovoce i třísloviny, které ukazují na možnost delšího zrání, prachový závěr chuti, dobře uleželé, ale stále pěkně živé víno.

Z Zweigelů zaujala jakostka 2006 z Tanzbergu s pěknou temnou barvou, ovocnou vůní (maliny, ostružiny) nabroušenou dubovým sudem (hádám). V chuti stále ještě neuspořádané: podle vůně Chianti, podle chuti André? Tohle víno mě baví, přestože má v závěru ještě výrazné kyseliny – to bych rád věděl, jaké bude za další tři roky?

V přestávkách jsem se bavil výhledem na klentnické dominanty nahoře i dole (Café Fara 🙂 Cestou zpátky večerní slunce krásně malovalo po pálavských kopcích. Naštěstí jsem to měl z kopce.

Hlohovec, ležící na kraji Valtic směrem na Lednici, jsem do nedávna vůbec neznal. Až tenhle tramín mě donutil hledat na mapě, kde že to ten Hlohovec vlastně je. Víno jsem objevil na tvrdonickém koštu a napsal jsem o něm tady stručně: „Krásnou voňavku předváděl tramín VzH od Miroslava Dohnala z Hlohovce, s typickým kořeněným závěrem chuti, koncentrované a jemné víno.“

Jak jsem bordelář, tak teď nemůžu najít svoje zápisky z tvrdonského koštu, jen jsem si do počítače poznamenal, že tramín dostal 89 bodů. Hned další ráno jsem totiž vzal svoje poznámky a katalog výstavy a začal gůglovat výrobce vín, která mě nejvíc zaujala. S jedním z nich jsem se domluvil tak rychle, že jsem si už před polednem odvážel dvě jeho vína, bez etiket je mohli ochutnat abonenti posledních Komunitních Bedýnek. Původně jsem chtěl do Bedýnek dát i tenhle tramín, ale zalekl jsem se toho, že jde o mladé víno s vyšším zbytkovým cukrem a nesířené, takže po týdnu drncání v poštovním balíku by se mohlo samovolně rozkvasit. Tak jsem si ho nakonec ulakomil pro sebe.

Víno má sytou zlatožlutou barvu s narůžovělým tónem a typickou tramínovou vůni s růžemi a bylinkovým čajem. Vůně je spíš těžší a sugeruje očekávání sladké chuti. Ta se dostavuje, díky nízkým kyselinám působí zbytkový cukr o to silnějším dojmem. Kořeněný závěr chuti zůstává viset na patře dlouho po polknutí. Víno působí hodně extraktivně, olejovitě a překvapivě elegantně a jemně. Vzhledem k mládí bych čekal větší divočinu. Zřejmě bude citlivé na teplotu podávání. Mně chutná líp podchlazené a po zahřátí na pokojovou teplotu působí mdle.

Ještě poznámku k vysokému přívlastku: výrobce je malovinař a vína vyrobil jen několik desítek litrů, takže víno nenechal zatřídit. Přívlastek „výběr z hroznů“ je jen orientační pro pořadatele tvrdonické výstavy. A jestli se mi chystáte vynadat, že píšu o vínech, která si nemůžete koupit, tak jen do toho. Dělám to schválně a tak trochu manifestačně : píšu o vínech, která mám rád, a supermarketový střední proud k nim už dlouho nepatří. To není nic proti supermarketům, ale vína soukromě objevovaná na koštech a v soukromých sklepích malovýrobců se mi ve skleničce odměňují víc než ta běžně dostupná v samoobsluhách, a víno, jehož výrobce znám osobně, byť jen z letmého setkání, mi tak nějak jinak chutná…

Tento týden ještě půjdou complete and unabridged (úplné a nezkrácené 🙂 poznámky z víkendového klentnického koštu (proč tam nebylo žádné rulandské modré?) a chystám i odhalení vín z Komunitních Bedýnek – honem dopíjejte, abyste mohli číst!