Další z řady perfektně připravených italských ochutnávek se konala ve čtvrtek 31. března v pražské vinotéce Le Strade del Vino. Představovala se piemontská vína vinařství Dora Renato, degustaci vedl sám majitel Renato Dora, pomáhala mu jeho žena Clara a víno rozléval jejich syn, enolog vinařství. (Takže až příště zase přijede do Prahy na degustaci z moravského vinařství obchodník místo majitele nebo vinaře, vzpomenu si na to…)

Vinařství sídlí západně od Turína v obci Frossaco, jejíž zdi stojí už od roku 300 našeho letopočtu. Podávala se vína moderně připravená, některá z nich spíše tradiční, některá ukrutně moderní. Ale pojďme na ně.

První vzorek bylo Dolcetto Pinerolese D.O.C. 2009 (255 Kč). Suché červené z odrůdy Dolcetto macerované jen týden a vyzrávající v nerezových tancích do jara 2010, kdy se i lahvovalo. Jednoduché suché červené s krásnou rubínovou barvou je základním vínem vinařství, aspoň podle toho, že se stáčí a prodává každoročně jako první. Není určené pro delší archivaci, ale k brzkému vypití. Vůně je spíš uzavřená, ovocná, chuť s pěknou kyselinou a stopou tříslovin připomíná lesní ovoce. Jednoduché, hladké, živelně pitelné.
Freisa Pinerolese D.O.C. 2008 (264 Kč) pochází ze stejnojmenné autochtonní odrůdy. Název je z francouzštiny a odkazuje k jahodám, fraise. Zase krátká macerace a zrání v nerezu. Víno s trochu temnější rubínovou barvou než předchozí Dolcetto, s výraznou ovocnou vůní připomínající přezrálé lesní plody. Je „allegro,“ má malé perlení v nástupu chuti, což pan Dora představuje jako typickou vlastnost, ale mě to trochu ruší, protože mě to znejisťuje a nutí přemýšlet o tom, jak moc se to podobá stopám po druhotném kvašení. V chuti pěkně čisté s tříslovinovým závěrem, elegantní, středně dlouhé. Podobné lokální speciality mě baví, takže jsem jednu lahev koupil na domácí zkoumání.

Barbera Pinerolese D.O.C. 2008 (255 Kč) je červené z odrůdy Barbera. Trochu delší macerace než u předchozích vín, ale znovu připravovaná jen v nerezových nádobách. Má světlou rubínovou barvu a hodně bohatou, až navinulou vůni. Pan Dora dodává, že se Barbera dělá v každé vesnici jinak, může se pít mladá k jídlu nebo vychutnávat starší s terciálními aromaty. Tahle má příjemnou kyselinu, chutná ovocně po čerstvých lesních plodech, rozhodně ne přezrále, má pěkný kořenitý závěr. Středně dlouhá až dlouhá chuť.

Argal V.Q.P.R.D. 2007 (330 Kč) je směs 50% Barbery, 30% Freisy a 20% Neretto, další autochtonní odrůdy. Poměrně krátká macerace a kvašení a potom rok v barikovém sudu. Světlá rubínová barva, pěkná vůně s přezrálými lesními plody, totéž následuje v chuti. Barik nedominuje, byly použity 3-4 roky staré sudy. Dopil jsem to rychle a bez poznámek, což ostatně odpovídá názvu Argal, který pan Dora vysvětloval jako místní výraz pro velkou spokojenost, takže jsem si pro jistotu odnesl další lahev na doma.
La Cavalleria 2005 D.O.C. (660 Kč) je další víno z odrůdy Barbera, tentokrát s patnáctidenní macerací a osmnácti měsíci v bariku, údajně v nových sudech (první nebo druhý rok). Má temnější barvu a na silnější vůni, přezrále ovocnou, květinovou a alkoholovou. V plné chuti je hodně cítit sud, koření, výrazně třísloviny. Ukazuje to na hodně vyzrálé hrozny, tohle víno bych chtěl zkusit znova za tři roky. Upřímně se přiznám, že se mi tahle Barbera líbí, ale nedovedu si zatím představit, že bych pil celou lahev. Vzpomínám si na burgundské vinaře a jejich bonmot, že se víno nedělá na archivaci, ale na pití – a čtyři roky v lahvi by měly být na Barberu dost dlouhá doba. Jestli ne, tak to vinař s barikem prostě přehnal?

Velluto (540 Kč) je stolní víno, protože složení neodpovídá žádné denominaci, a tudíž se nemá uvádět ani ročník. 75% Barbera a 25% Dolcetto. Dva týdny macerace a rok v barikových sudech, napůl francouzské a americké dřevo. Před lahvováním dalších 6 měsíců v nerezovém tanku. Zase rubínová barva, elegantní likérová vůně a suchá chuť se spoustou tříslovin. Víno má hodně alkoholu, je silné, strukturované a výrazné. Hodně nabušené, ale s vkusem, v závěru třísloviny drhnou na jazyku navzdory názvu „Velluto,“ který odkazuje k sametu. Pan Dora ho představuje jako „mezinárodní víno,“ se skladbou chutí odpovídající podobně internacionálním vínům z celého světa. Souhlasím s tím, že to je víno, které by mohlo vzniknout v mnoha jiných světových vinařských oblastech (a nejspíš by zabodovalo v soutěžích), ale rovnou dodám, že mě tenhle novátorský internacionální přístup nepřitahuje. Víc mě baví jednodušší, ale místně identifikovaná vína jako Freisa nebo Barbera. Ne pro jejich jednoduchost či pitelnost, přes kterou se k podobnému závěru dostal i Svah, ale pro zakotvenost v místní gastronomii a kultuře. Vůbec tyhle místní, autochtonní odrůdy, z hlediska světového obchodu s vínem bezvýznamné, považuju za italský poklad – zrovna tak jsem jásal na nedávném Putování po italských vinicích nad Schioppettinem 2008 z vinařství La Tunella, elegantním suchým červeným s aromaty rybiny ve vůni i v chuti…

Pro mě byly z ochutnávky nejzajímavější Freisa, Barbera a Argal. Zavěštil bych si, že dovoz italských vín bude stoupat, ale to je téma na jiný článek…