Když se dívám na atletiku v televizi, zdá se to snadné. Běhat umí každej. Svlíknout se, navlíct zase červený trenky a bílý tričko, hned bych mohl běžet s nima. Na sedmdesátce bych přidal a do cíle vbíhám jako první… ale potom si jdete zatrénovat na stadion s klukama, co běhaj třetí ligu, nemůžete popadnout dech a oni vám bez viditelný námahy utečou. A to jsem se jen pozval do sklepa ke kamarádovi, a on povídal, no to máš štěstí! V pátek jdeme hodnotit mladý burgundy a vavřince, tak můžeš jít taky.
Jedna stará pravda říká, že kdo chce slopat, musí kopat. Na začátku roku se tahle pravda obrací a vinaři občas prohodí, že nestačí víno dělat, musí se taky ochutnávat. Páteční večery bývají na moravských vesnicích vyhrazené zasedání pátečníků. Vinaři se schází ve sklepě a společně ochutnávají mladá vína, hodnotí si je navzájem, chválí i haní. V Ratíškovicích to berou postupně, minulý pátek bylo na paškálu Rulandské bílé, Chardonnay, Rulandské šedé a Svatovavřinecké, celkem 41 vzorků. Navíc ještě účastníci letos nově hodnotili stobodovým systémem. Snažil jsem se držet krok, ale bylo to jako dohánět vlak, který už vyjíždí z nádraží. Věčně jsem hlásil pozdě, věčně jsem si nebyl jistej hodnocením, jako bych na každé víno potřeboval dvakrát tolik času, než ostatní. Boj se stobodovou tabulkou, kdy jsem si pokaždé na konci říkal, že jsem zase věnoval málo času celkovému dojmu z vína a už musím hlásit. Některá vína, která jsem měl poznat, jsem nepoznal. Strašně mně chybělo společné hodnocení nultého vzorku, na kterém by se všichni sladili. Ale vzhledem k tomu, že jsem měl jen jeden hlas z jedenácti, tak jsem snad moc zmatku nenadělal.
Kamarád mě předem připravoval na to, že vinaři jsou amatéři a nemám čekat příliš mnoho. Takže jsem byl příjemně překvapenej, vína byla o dost lepší, než na běžném vesnickém koštu. Objevilo se překvapivě málo vad. Jedno nebo dvě přesířená vína, jedno špatné kvašení, které z rulandy udělalo Sauvignon. Všeobecně pěkná čistota vína a slabší barva, což se ale u tak mladého vína dá čekat. Na můj vkus hodně suchých ruland šedých (u RŠ bych nějaký zbytkový cukr ocenil) a překvapivě pěkné Vavřince. A samozřejmě největší luxus – možnost ochutnat čtyřicet vín za večer. Čtyřicet vůní, čtyřicet chutí… Takže jsem nejvíc bojoval s nedostatkem času a vlastní nerozhodností. Rozptyl mezi nejlepším a nejhorším bodováním běžně dosahoval třiceti bodů. Přestože všichni dávali na ochutnávku vlastní vína, probíhalo hodnocení přátelsky. „Šedesát bodů!“ „To nám vysvětlíš!“ „Až nakonec, chlapi, až po posledním víně.“
Doma jsem si vytiskl tabulku pro stobodové hodnocení, budu trénovat.