Četl jsem po sobě, co jsem psal před rokem: taky jsem měl chřipku, nepil jsem víno, a poučoval jsem Valentýnskou historkou o tom, že víno s příběhem chutná jinak, než to ze sámošky z akce 3 lahve za cenu 2. Valentýn už je zase tady, manželky a milenky očekávají Bailey’s nebo šampaňské, a je mi jasné, že milovníky výhodných nákupů od cesty do supermerkáče neodradím. Přesto přidám jednu drobně sebehanlivou historku o víně ilustrující Skleničkův axiom – víno s příběhem chutná líp!

Samozřejmě se takový zážitek dá nahradit i drahotou, to je ostatně marketingový princip mnoha luxusních značek, nejen ze Champagne – vysoká cena přináší vysoká očekávání. V mojí letité historce to bylo jinak – očekávání bylo malé. Мοйи унивеєзитеты byly moravské vesnické košty, výstavy vína malovinařů, odehrávající se často v omšelém prostředí nevytopených tělocvičen a hospodských sálů. V osmdesátých letech bývala organizace jiná, než dnes. Tehdy člověk zaplatil nízké vstupné, dostal katalog a skleničku, a kupoval si (po dvou korunách) šatnové bločky, za které dostával půldecové vzorky vína podle vlastního výběru. Většinou jsme vytvořili studijní kroužky, které ochutnávaly spolu, ale i tak bývala často půldecová degustační dávka zbytečně velká. Vyprosili jsme si u nálevního pultu prázdnou lahev a do ní jsme přebytky z koštovaček slívali.

Na stole před námi se tvořila zajímavá směska. Začínali jsme veltlínem a rýňákem, tělo dodávalo rulandské bílé, aroma jsme ladili muškátem a dílo jsme korunovali tramínem a pálavou. Bylo kolem toho spousta řečí a vtipů, v závěru občas nějaký odvážlivec směsku i ochutnal (pokud do ní někdo nenalil i červené). Možná to bylo v Traplicích, možná v Babicích, jednou si ze mě spolustolovníci utahovali, ať si to cuvée odvezu domů – když smícháš dvě dobrý vína, nemůžeš dostat špatný víno! Vzal jsem je za slovo a směs jsem průběžně ochutnával a cíleně dolaďoval – když se mi zdála příliš kyselá, došel jsem pro dobrý tramín a vylil ho tam, a nakonec jsem přidal muškát a pálavu kvůli vůni. Lahev jsem přivezl domů a věnoval přítelkyni s tím, že je to směs vytvořená speciálně pro ni. Ta mě hnala! Tebe nenapadne nic lepšího než přivézt mi nějaký blbý slivky, to jsem si nezasloužila! Demonstrativně jsem víno upíjel sám. Přemýšlel jsem, jestli tam skutečně nacházím ozvěny toho ryzlinku, závan muškátu a nasládlost tramínu, nebo to je jen klam?

Za dva týdny se přítelkyně uvolila vyjet na další košt se mnou. Rituál s lahví na stole se opakoval, všichni jsme podlehli atmosféře a aktivně tvořili novou směsku. I přítelkyně se přidala, a když výsledku scházely kyseliny, došla pro Sauvignon. Nějak jsme se dostali na hotel i s lahví, odvezli ji bez nehody domů a za pár dní si ji otevřeli před večeří. Přítelkyně byla tentokrát nadšená : Cítíš to? V tý vůni je jasnej muškát, co jsem ho tam dolívala! A ten tramín v chuti je taky poznat! To je skvělý! A ta kyselina, úplně si vybavuju ten Sauvignon! Všechno to tam je!

A víte co? Měla pravdu. Vsadím se, že takovou extázi s vínem ze sámošky nezažijete. Jo a seznam moravských koštů je tady a tady.