Čtvrtý den začal krásným počasím a já jsem na devátou objednaný do Chateau de Premeaux-Prissey, o kterém jsem už tady psal. Arnaud Pelletier, který má ve vinařství na starosti obchod, mě hned ve dveřích zaskočil otázkou, jestli chci ochutnat i ročník 2007 ze sudů. Myslím, že jsem vykulil oči a spadla mi čelist, tak to bylo nečekané, ale potom jsem se zatvářil nedbale, jakože v burgundských vinařstvích dostávám takové pozvání každý den.

Jdeme do sklepa, kde zrají vína v sudech, a ochutnáváme ze sudu všechna červená vína ročníku 2007. Základní Bourgogne Pinot Noir je podezřele živé a Arnaud vysvětluje, že je v polovině jablečno-mléčného kvašení. Hautes-Cotes de Nuits má mnohem méně tříslovin než měla 05 a je tak mnohem přístupnější, totéž platí i o Cote-de-Nuits Villages, má už výraznou vůni, je ovocné a svěží, ale plné a silné v chuti. Nulapětka měla možná překvapivější sílu, ale tohle se mi taky moc líbí. Nuits-Saint-Georges má trochu vyšší kyseliny, tam jablečno-mléčná fermentace neproběhla, ale je to už velmi noblesní víno. Pelletierovi taky nula sedmičku chválí, hrozny prý byly krásně vyzrálé a při selekci ve vinici byl malý odpad.

Potom přejdeme do degustační místnosti, ověřuju si, co už jsem tady napsal, totiž že Chateau de Premeaux prodává 90% produkce soukromým klientům, tedy přímo konzumentům, a jen 10% obchodníkům a restauracím. Ochutnáme i bílé Hautes-Cotes de Nuits s bio-certifikátem, s tenkou vůní, ale překvapivě bohatou chutí, a znovu červená ročníku 2006. Některá z nich byla nalahvována teprve před měsícem, jsou ještě velmi živá. Základní Bourgogne Rouge 06 je příjemné víno s nízkým obsahem taninů, Hautes-Cotes de Nuits jsem nechtěl kupovat, protože v roce 05 mělo nejvíc tříslovin, ale tentokrát je mnohem ovocnější a přístupnější.

Těšil jsem se na Cote-de-Nuits Villages, to jsem si z ročníku 05 oblíbil nejvíc, 06 možná nepůsobí tak robustně, má víc ovocných chutí a méně taninů, a je mnohem přístupnější, pitelnější. Arnaud říká, že si ho dává k rybám, udiveně namítnu, že jsem myslel, že ryba má plavat v šardonce a paní Pelletiérová souhlasí a odmítavě na syna mává rukou. Ona má ráda Puligny-Montrachet, říká na vysvětlenou Arnaud shovívavě. Nuits-St-Georges má zase spoustu paprikových a pepřových tónů, je to bohaté víno, ale zase mi přijde velmi přístupné a příjemné. Nuits-St-Georges Premier Cru „Clos des Argilliéres“ má mohutný nástup vůně, je to animální a koncentrované víno, Arnaud Pelletier ho doporučuje k houbám.

Můj celkový dojem je překvapivě ten, že vína 06 i 07 z Chateau de Premeaux budou příjemnější a pitelnější, než předchůdce 05. Budu si to muset překontrolovat až doma, protože až na jednu vyjímku Chateau všechny nulapětky prodalo.

Na závěr dostávám ochutnat Ratafii, patnáctiprocentní likér z hroznové šťávy a brandy, voní to trochu jako lékárna a ne docela příjemně, ale chuť je příjemná slaďoučká a lehká, hned žádám tři pro ženu a směju se Arnaudovi, že to je zřejmě jeho miláček, když si dal na etiketu svoje jméno. Nadšeně souhlasí a dodává, že 90% konzumentů Ratafie jsou ženy.

Bylo to nesmírně příjemné dopoledne, nakoupil jsem 6 kartónů vína, ale návrat na dopolední slunce byl drtivý, nějak na to ranní degustování nejsem zvyklý. Ne že by se mi to už přejedlo, ale v jedenáct hodin ráno na slunci mě rozbolela hlava a na hodinku jsem si musel lehnout. Oběd jsem vynechal, ale odpolední program jsem bohužel nezrušil, což byla chyba. Na odpoledne jsem měl domluvenou návštěvu vinařství v Maconu, ale cloumala mnou horečka a žaludeční nevolnost, v puse jsem měl chřipkovo-antibiotikovou hořkou chuť, do toho třicetistupňová horka, hostiteli byla moje návštěva očividně nevhod, zpátky jsem jel dočista zničený a přemýšlel o tom, že si výlet o pár dnů zkrátím.

Konečně mi došlo, že ranní indispozice nebyla ze slunce, ale že jsem docela slušně nemocný. Ale cestou jsem náhodou našel dvě vína, která mám rád – Saint-Véran 06 z Cave des Grands Crus Blancs (nenápadné příjemné víno, které asi nebude bodovat na soutěžích, ale neznudí vás ani když je budete pít celý večer, vozím si ho z každého výletu do Burgundska, přestože stojí pár Euro) a Lištičky – Renardes z Chateau de Chamirey, a dozvídám se i drby o tom, proč už Devillardovi neprodávají vína přes Maison Antonin Rodet. Aspoň něco.

Pátý den je učebnicový příklad frustrace, jsem v Beaune, mám rád víno a nechutná mi, nemůžu ochutnávat. Nebo taky představa pekla. Ke snídani byl suchý croissant a kousek bagety, k obědu zkouším suchý koláč z boulangerie. Už čtvrtý den mám žaludeční potíže, už druhý den nejím – říct, že to přišlo nevhod by byl eufemismus. Marně přemýšlím, co jsem kde snědl, protože podle příznaků je to zřejmá potravinová nákaza, ale dopátral jsem se jen bagety u pumpy odpoledne při příjezdu. A to jsem se kolikrát posmíval mojí mamince, že si na zájezd do Paříže veze s sebou i kafe a nedá si nikde ani bagetu (vždyť je to tam všechno tak drahý, říkala) – možná na tom něco je, příště bych si měl vézt všechno jídlo s sebou?

Ne že by moje degustační dovednosti byly bůhvíjak veliké, ale když z nich odečtete ještě tři čtvrtiny a přidáte horečku, je lepší zůstat v posteli.

V poledne jsem se zkoušel probrat v Aloxe-Cortonu na náměstí Cortonem Grand Cru 2004 od Maurice Chapuise, vinotékař mě lákal na jiný Corton 2005, ale vzdal jsem to.

Chutnalo to jako víno, ale žádný zážitek jsem z toho neměl.

V Savigny-les-Beaune jsou v sobotu a v neděli otevřené sklepy, za tři Eura si koupíte skleničku a na deseti místech s ní můžete ochutnat víno, pečivo a jiné místní výrobky, ale jen jsem se tak pocoural kolem zámku a odjel, dnes to nepůjde. A to mám odpoledne domluvenou schůzku v Gevrey-Chambertinu …

Tak jsem se jen projel ze Savigny do Pernardu (a zjistil, že vinice Vergelesses vypadá jako malý Corton), v Pernardu jsem zjistil, že restaurant Le Charlemagne se už na parkovišti nepyšní Michelinovou hvězdou, napjatě pozoroval Japonce, jak při procházce klikatými uličkami Pernardu vše nepřetržitě natáčejí na videokameru, a obloukem obešel otevřená vrata Domaine Pavelot, kam bych někdy rád zašel, ale dnes není vhodný den.

Odpoledne jsem se vzchopil a na třetí dojel na návštěvu do Gevrey-Chambertinu k panu Guillardovi, o kterém jsem už tady psal. Michel Guillard je velký pohodář, ve vytahaném svetru a bačkorách popadne skleničku a žene mě do sklepa, snažím se nepomáhat si rukama při konverzaci, z čehož hostitel nabývá dojmu, že mluvím francouzsky. Při předchozích, neohlášených návštěvách mi vždy dal ochutnat jen jeden vzorek, prodal pár lahví a vypakoval mě, tentokrát mám v ruce kompletní ceník a ochutnáváme je trochu podrobněji.

Naštěstí si už nepamatuje na moji návštěvu v roce 2006. Tehdy jsem se přes tlumočníka ptal na nějaké složitosti kolem obsahu taninů v jeho Gevrey-Chambertinu 2003 Vieilles Vignes. Pan Guillard si ze mě dělal legraci a složitostmi se nechtěl zabývat. Vůbec mám z několika rozhovorů s burgundskými vinaři dojem, že nesdílejí zálibu českých fanoušků vína v diskutování složitých teoretických problémů.

Mezi řečí se dozvídám, že má zákazníka z Prahy, jezdí si k němu dvakrát do roka pro víno jeden ze čtyř českých členů společnosti Chevalliers du Tastevin. Ovšem já takovéhle doporučení nepotřebuju a když dojde na můj oblíbený Gevrey-Chambertin 04 Vieilles Vignes, jsem doma. Ochutnáme i jedno Premier Cru, ale upřímně řečeno, přestože je koncentrovanější a výraznější, předchozí víno je moje láska.

Nakonec kupuju třicet lahví jeho Villages a Premiers Crus a dozvídám se, proč už nemá nic z ročníku 2005 – vykoupili ho Američani! O amerických a japonských obchodnících skupujících burgundský ročník 2005 jsem slyšel ještě několikrát a jsem zvědavý, zda v Čechách taky uvidím v nabídce obchodníků ročník 2005 a ne jen 2001 a 2004. Mnu si ruce, že ještě pár krabic nulapětek mám, protože až ho Američani začnou prodávat, nulapětka se stane nedostupnou záležitostí.

Nakonec zajíždím do Auxey-Duresses vyzvednout si dalších 36 lahví červeného do Domaine Roy Fréres. Přestože je sobota večer, Vincent Roy mě ještě zve do sklepa, jestli prý chci ochutnat ze sudu ročník 2007? No to je otázka, chce se papež modlit? Víno je tvrdé, plné kyselin, úplně jiné než ročník 2006, který jsem předevčírem ochutnával z lahve, a tak se dozvídám, že malolaktická fermentace neproběhla a už ani neproběhne. Pokud jsem byl tyhle záležitosti s mou neexistující francouzštinou schopen pochopit, v zásadě bílá i červená vína procházejí malolaktickou fermentací, ale pokud fermentace neproběhne samovolně, nechají to být. Včera jsem podobné vysvětlení vyslechl dvakrát. Ani tomu neříkají biodynamika…

Příště seriál o jedné cestě do Burgundska skončí. Zavedu vás na Víkend otevřených sklepů do Savigny-lés-Beaune. A pokud jste se ještě nepřihlásili na Košt vína ze Skleničky, jukněte se, doplnil jsem jedno víno do seznamu.

Jak každý skaut ví, třetí den přichází krize. Navíc byl První Máj a Francouzi umějí svátky slavit. Takže jsem si udělal odpočinkový program a dokonce jsem za celý den koupil jen dvě lahve vína (Vosne-Romanée a Morey-St-Denis, obě 2003)!

Ráno jsem probloumal střed Beaune a v Hospicech koupil dětem trička (francouzská móda pro děti je úžasná!). Zajel jsem do Santenay a ve vinotéce na náměstí jsem hledal vína Vincenta Girardina, marně, měli jen dvě červená, nekoupil jsem nic. V poledne jsem zajel do Puligny a v Maison Leflaive vyzvednul dva kartony vín, které jsem tam včera objednal. Cestou z náměstí jsem potkal provozovatelku místního penzionu, asi stočtyřiceticentimetrovou Portugalku paní Adao, u které jsem už dvakrát bydlel. Živě se ke mně hlásila s tím, že právě včera jí volal někdo z Čech o ubytování. Samozřejmě jsem si tu zásluhu rád přivlastnil s tím, že její penzion všude v Čechách doporučuju, a abych předběhl její otázku, proč u ní nebydlím letos, řekl jsem, že příští rok budu zase bydlet u ní. Pak jsem se rozjel na oběd do Fixinu.

U Žanety (Chez Jeanette) jsem obědval už dvakrát, a byl to pro mě zážitek jako když se důchodci z Náchoda vypraví autobusem do Národního. Francouzských restaurací se totiž z mnoha důvodů obávám. Jednak vím, že francouzské obědy probíhají v zásadě hodně jinak než ty, na které jsme zvyklí v Čechách, a není to jen záležitost stravování, ale kulturní problém. Navíc k bezproblémovému obědu ve francouzské restauraci potřebuju umět skutečně dobře francouzsky, což neumím. Kdysi mi kamarád vysvětloval záludnosti francouzských jídelních lístků, například to, že „Pošťákovy staré ponožky“ může být místní specialita, aromatický sýr, a podobně. Ostatně když jsem vloni přišel k Žanetě utrmácený na večeři a chtěl to zvládnout rychle, číšnice mi zřetelně dávala najevo nesouhlas až despekt – dokonce se mě zeptala, zda si dám ke svíčkové bílé víno. („A vy byste mi doporučila bílé víno?“ „Ale ne, monsieur, my nedoporučujeme, my jen nabízíme!“)

Takže poprvé jsem se tam dostal se dvěma známými, kteří mluví plynně francouzsky, jeden z nich už asi pětadvacet let ve francouzském kantonu Švýcarska. Od té doby se osměluji, hlavně u Žanety mi to připadá schůdné, takže tam pokaždé zajdu. Tady jsem poprvé dostal amuse-bouche, tady jsem poprvé viděl divadelní číslo, když nám dva číšníci synchronizovaně zvedli nerezové poklopy na jídle a my jsme nadšeně hleděli na svoje jídla.

Takže jsem si zase objednal to první z jídelního lístku a měl jsem štěstí, zase to byl pořádný kus hovězího. Ale napřed mi ještě přinesli víno a minerálku (číšník přinesl seznam rozlévaných vín na malé tabuli a rovnou mi nabídl červená), a za chvíli přede mnou přistála první chuťovka – amuse-bouche.

Na fotce ji vidíte, hrstka zeleného salátu s vinným octem a bonbónek – kyselé želé s uzeným lososem a bílou rybou, jak se říká v Chorvatsku. Překvapivá kombinace, ale fakt dobré. Cuketka myslím před časem experimentoval s výrobou želé z jakýchsi molekulárních důvodů, budu se ho muset zeptat na postup.

Ostatně U Žanety jsem okoukal i závitky s uzeným lososem, se kterými jsem slavil úspěch (foto mé varianty nahoře, s laskavým svolením La Côte Verte).

Objednal jsem si Hautes-Côtes de Nuits 2005 s překvapivě dokonalou barvou a sametově hladkou chutí, a mírná kyselinka ve víně krásně ladila s nakyslým želé. Pak jsem čtvrt hodinky seděl a pozoroval cvrkot, než přišla číšnice s porcelánovým hrníčkem polívky.

Petite consommé de légume, monsieur, nebo tak něco zašvitořila a byla pryč. Byl to teplý hustý zeleninový vývar nebo spíš řídká kaše se spoustou zeleninových jadérek a kousků čehosi, určování druhů jsem hned vzdal a ponořil se do vychutnávání. Paráda!

Potom přiletěly tournedos (Tournedos Bardé a la Poitrine Fumé, Sauce Bourgignone, slušný biftek zabalený do slaniny) na velkém talíři s poklopem, číšnice mě důrazně varovala, že talíř je trés chaud a odnesla poklop. Myslel jsem, že ten keřík nahoře na bifteku je řeřicha, ale stonek byl dřevitý, nejedlý, takže hádám tymián? (kdo to poznáte, napište do komentářů!).

Pobavily mě pečené mrkve svázané proužkem slaniny, byly výborné. Jedinou výhradu mám k hovězímu, nebylo midi, ale rare, ale třeba mají ve Fixinu jinou stupnici. Ovšem maso úžasné, buď mají ve Fixinu nějaké vhodné krávy, nebo je umí dobře připravit, nevím – přece se svíčková nedá upéct nějak jinak? Nanejvýš předem naložit, nevím. Maso bylo podlité lžící husté hovězí omáčky, malinko nakyslé. Jako příloha mi byly nabídnuty tři druhy domácího pečiva, mini-bulky, vybral jsem si dvě a to jsem zaváhal, měl jsem si jima nacpat kapsy na večeři, byly výborné. Podle vlastního pečiva poznáte dobrou hospodu!

V závěru jsem bádal nad tím, z jakého těsta byly ty tři větrníky na talíři, rozhodl jsem se pro bramborové a číšnice to potvrdila. Ale nebylo to tak jednoduché, přemýšlel jsem i o rýži, protože těsto mělo zvláštní hrudkovitou strukturu připomínající rýži.

Odmítl jsem zákusky, sladkosti, zmrzliny a nakonec i sýry a dal si jen kafe. Na výběr byly tři, Etiopie, Brazílie a Kolumbie, zvolil jsem Kolumbii a zase vyhrál. Ve Francii si kafe moc nedávám, Francouzi myslím nesdílí italskou posedlost espressem, ale kafe U Žanety bylo silné a dobré. Kávový servis vidíte – několik druhů cukru, skořice a čtyři mini-zákusky – jednohubky.

Chtěl jsem zachovat dekorum a nechat je tam, ale neodolal jsem a slupnul je. První podlomil mou vůli pidi-banánek v čokoládě, potom pusinka, mini-linecké kolečko… Řekl jsem si, že si zachráním tvář spropitným, a proto tam ty zákusky asi dávají. Vosum Skleniček z deseti! Ale řeknu vám, že Cuketkovi vůbec nezávidím, nafutroval jsem se doruda!

Jak to dokáží sníst Francouzi, kteří si napřed ještě objednají husí játra, potom sýr (přiváží je na zaplněném servírovacím stolku o ploše asi půl metru čtverečního), dorty, ovoce a nakonec brandy? To jsem žabař já a ne oni. Účet jsem si nevzal, takže ještě doplním, co to stálo.

Tournedos Bardé …. 20€

minerálka 3€

sklenka vína 5€

káva 4€

celkem 32€

Odreagovával jsem se večer na trávníku datlováním tohoto textu a srovnáváním dvou červených, Meursaultu 05, o kterém jsem psal už dříve a základní burgundy 2004 od Méo Camuzeta z Vosne. Meursault mi dnes při opětovném otevření připadal unavený až zoxidovaný, ale už po včerejšku jsem si psal, že ho mám koupit spíš jako raritu než pro jeho kvality. Burgunda od Camuzeta naopak při nalití vzbudila podezření, že se v láhvi rozkvasila, ale po hodině se uklidnila a je dobrá. Má tu zvláštní prachovou vůni, jako když rozbijete křemen, s lesními plody nebo možná jahodami v pozadí, má zvláštní barvu, podobnou měla dnes všechna vína, která jsem ochutnával na krátké zastávce ve Vosne, a trochu plochou chuť s jemnými tříslovinami. Ale po chvíli se ukázalo, jaký je rozdíl mezi hodnocením vína na soutěži a domácím pitím. Po čtvrt litru mě Camuzetova burgunda přestala bavit, rostl ve mně dojem, že je to našlechtěná prázdnota, a že bych udělal lépe, kdybych místo ní koupil dvě obyčejné selské burgundy od neznámých vinařů s všemi nedostatky i přednostmi obyčejných burgund. Takže na místo Camuzetovy ušlechtilé nudy přidám do kufru něco obyčejnějšího – ne že bych se ostýchal nabídnout Camuzeta návštěvám, ale tady se tak snadno najde dobrý Pinot do 7 €!

Příště zajdeme ochutnat vína do Premeaux-Prissey a do Gevrey-Chambertinu – tady.

Výstavu vín v Popicích jsme s kamarádem objevili někdy na začátku devadesátých let, ještě v předinternetových dobách, kdy sdílení informací bylo mnohem komplikovanější, než dnes. Jeli jsme tehdy na oblastní košt do Velkých Bílovic, ale na místě jsme zjistili, že jsme se spletli o týden, že košt už proběhl. Otráveně jsme nastoupili do auta a bezcílně křižovali krajem, občas jsme zastavili na návsi nebo u hospody a četli plakáty, jestli někde není košt nebo alespoň Beseda u cimbálu. V Popicích jsme měli štěstí. Namísto 600 vzorků, které jsme čekali v Bílovicích, jich bylo jen asi 200 až 250, ale vína byla překvapivě dobrá a prostředí sympatické. Takže jsem se letos vypravil do Popic už asi počtvrté.

Od té doby se leccos změnilo. Půl hodiny před otevřením se před sálem začala tvořit fronta. O rozvoji místního vinohradnictví svědčí i počet vystavovaných vín, letos 589, z toho 371 bílých a 218 červených. (Jestli byla popická vína slavná už začátkem devadesátých let, já to tehdy ještě nevěděl.) Sál hospody, kde se košt pořádá, je zrestaurovaný, u hospody vyrostl i nový penzion.

O úžasném rozvoji pohostinských služeb v kraji svědčí i příhoda o tom, jak jsem se ubytoval u vody v nedalekém Strachotíně. Chtěl jsem jet autem do Popic a po koštu pěšky zpátky, ale majitelka penzionku mi sama nabídla, že se mnou sjede do Popic a potom mi odveze auto zpátky, abych už ráno nemusel pěšky do Popic pro auto. Naprosto dokonalé, posílám virtuální skleničku do Strachotína!

Hned vedle Popic vyrostla na stráni nová budova vinařství Sonberk, na kterou mám smůlu. Těším se, že si vyfotím její výhled na novomlýnské nádrže a Pálavu, ale v únoru se výhled topil v mlze, i tuto sobotu bylo pod mrakem. Čtvrt hodiny jsem zaříkával slunce, ať vyleze, pak jsem to vzdal.

Na moravských koštech přetrvává roztomile nemoderní genderová diskriminace – muži platili v Popicích vstupné 180 Kč, ženy 140 Kč. Doufám, že to tak zůstane, navzdory feministickému úsilí a jako připomínka starých dobrých časů.

Šampionem výstavy bylo s 19,4 body vyhlášeno Rulandské bílé PS Zdeňka Konečného ze Šitbořic, krásné víno s typickou vůní RB a nabušenou chutí, s pěknými kyselinami a vyšším zbytkovým cukrem, ale krásně vyladěné, bohaté a koncentrované víno. Vítězem v kategorii starších bílých vín se stala Pálava VzH 2006 Rudolfa Židka z Popic, nemám komentář, tahle Pálava na mě už nezbyla. Mladá červená vína vyhrálo Zweigeltrebe Stanislava Kudličky z Týnce, víno s krásnou karmínovou barvou, ovocné ve vůni i v chuti, jemné.

Starší červená vína vyhrál Miroslav Mrkvica z Velkých Němčic s Rulandským modrým 2006, vínem husté chuti s marmeládovými tóny a závojem tříslovin. A nejlepším domácím vinařem byl vyhlášen (přesněji, ocenění pro nejlépe hodnocenou kolekci čtyř vín dostal…) Rudolf Židek z Popic. Mně se hodně líbil jeho Aurelius s jemnou květinovou vůní a zbytkovým cukrem a taky Tramín, kořeněný víc ve vůni než v chuti, ale krásný!

Výstavu docela slušně obsadily místní velké podniky, takže jsme měli možnost ochutnat docela velký průřez produkcí Sonberku – přinejmenším jejich vlašák 07 PS bych si koupil, je příjemně minerální a hádal bych i na odbourané kyseliny. Ještě víc se mi ale líbil vlašák Stanislava Málka z Popic. Kromě Sonberku vystavovalo taky Kolby z Pouzdřan a PPS AGRO ze Strachotína – koupil jsem si jejich Rulandské modré 2006.

Přiznám se, že jsem si víc užíval krásného počasí a luxusu ochutnávání desítek vín, než abych nějak soustředěně vína hodnotil. A co možná nejvíc jsem nedopíjel a odléval, abych těch chutí stihl co nejvíc.

Přesto mám v notesu poznámky, které možná nikdy nezužitkuju a které pro většinu čtenářů budou nezajímavé – o bílé směsi pana Otřísala z Nikolčic, o krásném Sylvánu pánů Urbánků z Uherčic (koupit!!!), o svatovavřineckém 2003 pana Páviše z Přibic, o ovocném André ZVOS z Hustopečí, o pěkné Frankovce pana Šebesty ze Starovic, o rulandě modré 2006 Jakuba Fice z Křepic s griotkovou vůní i chutí, krásně nazrálou… a ještě o Cabernetu Moravia Libora Vintrlíka z Křepic s učebnicovou paprikovou vůní se špetkou pepře, s koncentrovanou ovocnou chutí – aůůůůů – jenže ta vína se většinou nedají získat, leda s mimořádným štěstím… Možná právě to měl na mysli neznámý autor lidové písně: „Daj mně bože synka/ co na husle brinká/ abych sa napila/ červeného vínka?“

Odpoledne zahrála cimbálovka (Varmužovci), na košt se sjížděly skupinky lidí na kolech, auty i stopem, lidé předpisově tvořili studijní kroužky a zaníceně i uvolněně komentovali vína, prostě pohoda. Takže moje dojmy berte prosím s rezervou, ale letos mi bílá vína připadala o kus lepší, než červená, zejména ryzlink vlašský, bohatě zastoupený 43 vzorky, byl pěkný. Ale bez ohledu na moje chutě a dojmy by si z té široké palety vůní a chutí každý našel to svoje víno.

Cestou zpátky přes strachotínské stráně jsem byl navečer konečně odměněn pohledem na sluncem zalitou Pálavu:

Ale nejkrásnější pohled byl odměnou za ranní vstávání. Vyskočil jsem časně a ujížděl pro pár kousků famózních rulandských šedých, šampiónů únorového tvrdonického koštu, protože to svrchu zmiňované mimořádné štěstí se na mě zase jednou usmálo…

Sezóna moravských vesnických koštů pomalu končí – letos jsem toho moc nestihl, ale snad si to vynahradím příští rok. Litovat mohou jen ti, kdo letos ještě nebyli na žádném. Pokud vás víno zajímá, napřesrok hajdy na moravské košty!

Po 1.100 kilometrech z prvního dne jsem druhý den najezdil slabou stovku, ale dalo mi to zabrat. Jen dopoledne jsem ochutnal asi deset vzorků, třináct dalších potom v Puligny na obědě, následně asi sedm v Auxey-Duresses a čtyři v Meursaultu. Z Puligny do Auxey jsem spěchal, ale když jsem si potom dýchnul do elektronického alkohol-testeru, zatočila se mi hlava: 2,2 promile. Zastavil jsem v polích, vypil litr vody a cvičil, dokud jsem to nesrazil na 0,5 – hranici, která se ve Francii toleruje. Ne že bych nevěděl, že i v Leflaivových vínech je alkohol, ale jsou tak jemná, že jsem se nechal ukolébat pocitem, že i následky budou jemné. Navíc mám Leflaivova vína tak rád, že by mi bylo líto vyplivovat – přestože plivátko bylo připraveno na každém stole.

Dopoledne jsem zabíjel čas v Nuits, zašel jsem na prohlídku velkolepých sklepů a ochutnávku zdarma k Moillardovi. Vína mě nenadchla, ale koupil jsem pár zajímavých vín jinde. Hned v devět jsem se telefonicky objednal na „La Table d’Olivier Leflaive,“ degustační oběd v Puligny-Montrachet. Před pár lety jsem o něm psal tady, ale od té doby se mnohé změnilo. Jednak Leflaive koupil na náměstí v Puligny větší dům a přestěhoval tam restauraci, kanceláře i oběd.

Taky tehdejší sommelier Pascal Wagner, který degustace velmi energicky a expresivně vedl, předal žezlo dalšímu. A samozřejmě nabídka vín byla jiná. Oproti první zkušenosti přišel malý deficit – tehdy jsem byl překvapen sladěním podávané omáčky s kyselinou v některých vínech. Tento trik se neopakoval, omáčka ani tlačenka, podávaná jako předkrm, kyseliny neměly. Takže teď na chvíli „Oběd u Oliviera Leflaiva“ přeskočím a vrátím se k němu na konci textu, i tak bude můj popis druhého dne v Burgundsku dlouhý jako Vojna a mír.

Na další návštěvě jsem v Auxey-Duresses ochutnával vína z Domaine Roy Fréres (na horním obrázku Vincent Roy). Znám je od roku 2006, kdy jsem je náhodou našel ve vinotéce v Maranges. Loni jsem pro ně zajel přímo k výrobci. Našel jsem u nich tehdy ještě i úžasné Premier Cru z roku 99, 2003 i 2005, které už letos zmizely. Letos jsem ochutnával vína z ročníku 2006 a koupil po dvou kartonech jejich červených Auxey-Duresses 2006, Premier Cru „Le Val“ 2003 i 2005, navíc i bílé Premier Cru 2006.

Po hodince cvičení s Altesterem mě napadlo, že z Auxey-Duresses pojedu kolem vinařství de Sousa v Meursaultu, takže jsem sáhl po telefonu a zeptal se pana de Sousy, jestli by ubohému turistovi neprodal pár lahví. Pan de Sousa odpověděl, že ano a že můžu přijet „tout suite“ nebo tak nějak. Tomu jsem nerozuměl, ale z intonace jsem vytušil, že to znamená ihned. Když jsem tam vloni kupoval víno, dost to skřípalo, a měl jsem dojem, že se mu nelíbilo, když jsem mu zničehonic zazvonil u dveří. Tentokrát měl mnohem lepší náladu, otevřel mi hned Volnay 2003 i 2005 a poté i Meursault 2005 a 2006, nezviklal mě a koupil jsem to, co loni. Popis jeho Meursaultu je obsahem textu, kterým jsem tento blog před rokem otvíral. Jeho Volnay a Pommard z loňska jsem doma otevřel až týden před výletem, a jak jsem fanoušek Pommardu, uhranul mě jeho Volnay 03. Takže jsem si odvezl zase celý karton, žena mě pochválí. Bez ironie, chutnal jí a to má svou váhu.

Dojel jsem do penzionu v sedm večer, umyl jahody, načal dva sýry, šunku a červený Meursault 05 z Domaine Prieur-Brunet (po tolika dnešních ochutnávkách, hříšníci nedojdou klidu, abych citoval klasika). Podíváte-li se do encyklopedie, zjistíte, že červený Meursault je zřídkavé víno, které málokdo zná. Je to teprve podruhé, co ho piju, a poprvé to bylo velmi nepodařené, skončilo ve výlevce. Pokud jde o tento Meursault, je to celkem slušný Pinot s pěknou kyselinou, ale kdyby se v Meursaultu rodil jen Pinot, asi by Meursault nepatřil mezi velká vína. S ubývající hladinou v láhvi ve mně sílilo zklamání a nakonec i tento Meursault skončil ve výlevce. Ale i to je poučný výsledek – někdy při tom ochutnávání najdu krásné víno, někdy víno zavrhnu a už se potom doma nemusím trápit tím, že je téměř nedostupné.

A teď zpátky do Puligny k Leflaivovi. Leflaivova vinařství patří v burgundsku do první ligy, v ročence Revue du Vin de France dostávají pravidelně dvě hvězdičky ze tří možných – a těch tříhvězdičkových je jen pár. Na Leflaivově popularizaci v Čechách má zásluhu hlavně pan Dominec a dům U Závoje. Mě tam ale zavedla Encyklopedia vína od Toma Stevensona. Ta u hesla „Puligny-Montrachet AOC“ uvádí stručně: „Je to jedna ze dvou obcí v Montrachetu, produkujících nejvýznamnější suchá bílá vína na světě.“ Takže když jsem se kdysi rozhodl zajímat se o suchá bílá vína podrobněji, bylo jasné, že se do Puligny vypravím. Strávil jsem tam 3 dny v roce 2005 a úplně mi to převrátilo představy o vínech. Následujícího roku jsem už zasedl u Leflaiva k degustačnímu obědu.

Dnes se tyto obědy konají každý den kromě neděle v Leflaivově restauraci na náměstí v Puligny. Ve velkém sále pro asi čtyřicet hostů, vzdušném a stylově zařízeném. Sommeliér Guillame Esmery (na horní fotce) průběžně vítá návštěvníky, rozesazuje je ke stolům a s klasickým čtvrthodinovým zpožděním zahájí degustaci. Většinou na zahájení přichází i Olivier Leflaive, s každým hostem si potřese rukou, zeptá se, odkud přijel a prohodí pár slov.

Před každým hostem je talířek s malou porcí šunky v aspiku (Jambon Persillé), selské paštiky (Terrine de Campagne) a košík s pečivem. Pan Esmery nalije každému první dávku vzorků. Celý program je jednoduchý. Tvoří ho tři chody jídel, ke každému chodu se nalévá série 3 vín. To je program Sélection (výběr) za 40 €. Za 50 € dostanete navíc 4 vzorky Premiers Crus.

Já jsem zvolil úspornou verzi, jednak jsem očekával, že alkoholu by mohlo být na polední hodinu víc, než jsem zvyklý, a jednak vím, že v takovýchto případech sommeliér stejně hostům rozlévá dražší vzorky navíc, protože je to přirozenější, než aby je vyléval – nazítří se stejně začíná se zavřenými lahvemi, takže se víno neschovává.

V první letce přiletěla vína té nejnižší nominace, ale nenechte se mýlit – žádná Leflaivova vína nejsou obyčejná!
1. Bourgogne Aligoté 2006. Ohromná vůně! Chuť je kyselejší, než bývá Chardonnay, ale na Aligoté je nečekaně kultivovaná. Podle vůně nusely ty hrozny hodně uzrát.
2. Chablis Les deux Rives 2006 – má nižší barvu, než Aligoté. Pěkné, ale ne tak překvapivé, jako první vzorek. Obě první vína jsou dělaná v nerezu – NO OAK. Dál už budou jen bariky.
3. Bourgogne Les Sétilles 2006 – no jasně, kouřové signály Apačů hlásí barik. Překvapivě „dospělé“ víno, úžasně kultivované, krása. Trochu postrádám chuťové hrátky, souhru mezi víny a aspikem, které jsem tu zažil před dvěma lety, ale i vína sama stojí za to.

4. Rully Premier Cru Raclots 2006 – hodně jemné a svěží víno, což je ostatně pro Leflaiva typické. Výrazná vůně včetně silné vanilky, středně plná chuť, jemná dochuť.
5. Saint-Aubin Premier Cru Perrieres 2006. Ještě zavřené víno se slabou vůní, zvlášť pro mě, zmoklého a podchlazeného z deštivého dopoledne, skoro neznatelná. V chuti se ale projevuje váha Montrachetu, je těžší oproti předchůdcům.

Jako druhý chod se podávala kuřecí roláda na Chardonnay (Poulet Jaune Fermier au Chardonnay du Domaine), křehká až k rozpadnutí, a přesně „al dente“ rýže, akorát měkká. Předváděná jídla byla spíše tradiční, „selská.“ Přičítal jsem to jednak tomu, že hlavní roli v téhle show mají hrát vína, jednak Leflaivově snaze prezentovat podnik jako tradiční burgundské vinařství. I při letmém setkání před rokem neopomenul zdůraznit tradici: !Přestěhovali jsme se do nového domu na opačném konci náměstí, ale jinak ve všem pokračujeme stále stejně, jako dřív.“

K tomu další tři vína:
6. Chassagne-Montrachet 2006.
7. Meursault Narvaux 2006.
8. Puligny-Montrachet 2006. Stejný kopec, stejný ročník, stejný výrobce, ale tři rozdílná vína. Chassagne má těžkou vůni, Meursault voní podobně, ale lehčeji, svěžeji a lákavě. Ale možná to je jen rozdíl mezi otevřenějším vzorkem (6) a zavřeným (7,8). V chuti působí Meursault uzavřeně a méně výrazně, než bych čekal, ale má mírně štiplavou dochuť dlouhou jako fronta na D1. Chassagne je v chuti plná a ovocná, meursault nevýrazný a zdaleka ne tak rafinovaný, jak umí být, podobně je to i s Puligny. Všeobecně odborníci velebí Leflaiva za to, že dokáže udělat i velká vína tak, že jsou brzy pitelná (a šetří tak zákazníkům peníze za skladování, protože čekat deset let na Grand Cru koupené za 300 Euro se vám prodraží), dnes ale máme dva vzorky otevřené až příliš brzo.

Jako bonus dostávám další dvojici vín:
9. Chassagne-Montrachet Premier Cru La Grande Montagne 2006
10. Puligny-Montrachet Premier Cru Referts 2006.
To je zábavné hlavně pro porovnání kvalitativního rozdílu mezi Village apelací a Premier Cru. Tato vína mají silnější strukturu, už nejsou jemnější, naopak jsou silnější a plnější, koncentrovanější.

S talířem burgundských sýrů přilétá poslední trojice vín:
11. Santenay Rouge 2004.
12. Pommard 2003
13. Volnay Premier Cru Taille Pieds 1999.

Santenay má typickou ovocnou vůni s kyselinami znatelnými už z vůně, vyváženou bohatou chuť. Kyseliny, ovoce, taniny a dlouhá pepřovo-papriková dochuť. Za 15 Euro levné víno! Pommard dává mnohem těžší a rafinovanější vůni, která mi sugeruje představu luxusu! V chuti je usedlé, bez vzrušení, jen harmonie. Krásné, ale za 26,50 Euro drahé. Volnay má slabší jemnou vůni a světlou cihlovou barvu, která upozorňuje na vysoký věk. Ušlechtilá griotková chuť, zase s pepřovým koncem.

I přes výhrady k předčasnému otevření některých vín Oběd u Leflaiva stojí za to. Pokud budete v Burgundsku a zajímají vás bílá vína, je to rozhodně dobrá zkušenost. Myslím, že podobné obědy pořádá víc burgundských podniků – četl jsem o podobné akci v sousedním Chassagne-Montrachet (Michel Picard v Chateau de Chassagne) a v Nuits-Saint-Georges (Nicolas Potel).

Odvezl jsem si z Puligny tři krabice vín a taky jednu krabici degustačních skleniček Spiegelau, těch s Leflaivovým logem, které vidíte na fotkách. Doma se koukám na český ceník skla Spiegelau a říkám si se starou reklamou, vyplatí se vám dojít až k nám do Puligny!

P.S. Sledujte další díl – příště půjdu do Fixinu k Žanetě!