Krásná jiskrná světlá barva, na základní šardonku je to aromatická bomba se spoustou ovoce ve vůni, nesmírně čisté i v chuti, byť chuť už není tak výrazná, jako vůně. Chuť překvapivě dlouhá, příjemně minerální a svěží. Víno proteklo dubovým sudem, hrozny jsou z Mercurey, kde má Chateau Chamirey 37 hektarů vinic, z toho 15 ha kategorie Premier Cru. Zejména k syrovému masu tuňáka se víno báječně hodilo.

Napsal jsem to v říjnu o vínu, které mám zrovna ve skleničce, „Le Renard,“ Bourgogne Chardonnay 2005, A&A Devillard. A hloubám o tom, nakolik mě ovlivňuje atmosféra, místo, očekávání. Tehdy po degustaci s nabídnutou tisicikorunovou slevou jsem odolal a nekoupil, byť jsem byl na vážkách. Teď porovnávám dojmy s půl roku starými poznámkami a divím se – je to stejné víno?

Světlá jiskrná barva, to sedí. Aromatická bomba? Aromatické to víno je, ale bomba? Jde spíš do nasládlých tónů, šardonka jasná, ale bomba ne, ta nasládlost působí malinko lacině. Chuť je méně výrazná než vůně, což je obvyklý jev u mladých vín, že vůně je silnější, než chuť. „Proteklo dubovým sudem“ znamená pár měsíců v sudu, bez nápovědy bych to přehlédl, je to patrné jen ve vůni. Chuť je sice svěží, ale spíš vodová a překvapivě dlouhá není ani náhodou…

Jasně, k vínu se nám servírovalo „Carpaccio z tuňáka Yellow Fin a opečený plátek tuňáka s tartarem ze salátové okurky“ – to bych nepodceňoval! A šéfkuchař měl čepici. A kromě obchodního ředitele českého dovozce víno uvedl i spolumajitel pan Devillard, takže jsme byli natěšení a opečovaní jako v bavlnce, v X-tém patře Kontíku s výhledem na vltavské nábřeží, po pěší procházce přes vltavský most, po klidném neuspěchaném odpoledni, kdy jsem se těšil na večerní ochutnávku.

A teď navečer si lámu hlavu – dokázali se mnou pořadatalé manipulovat celý večer a podstrčit mi svoje představy o kráse svých vín, nebo jsem byl jen přiměřeně ovlivněn atmosférou? Nechal jsem se zkorumpovat sedmi chuťovkami a luxusní atmosférou včetně přítomnosti francouzského majitele vinařství? Po špatném dnu (jako dnes) mám tendenci být kritický a některé z popisovaných vlastností vína bych zavrhl. Dlouhá chuť – kdepak! Povolávám na pomoc ženu. Už vypila dvě skleničky a třetí si dolévá na moravskou míru („a já pijem – a já pijem – len z plného pohára!“). Skleničková tvrdí, že by původní popis schválila z osmdesáti procent. To není málo, kdybych se tak někdy s kamarády shodl o víně na 80 %!

Vzdávám to, asi jsem zbytečně kritický. To víno je fakt dobré, neměl bych žádný problém vypít celou láhev, nenudí. Jen se mi jeho vlastnosti už nezdají tak úžasné jako na luxusní degustaci v Kontíku. Ale za to možná může rozdíl v ceně. V Čechách by víno stálo asi 500 – 600 Kč, já jsem za něj dal ve vinotéce v Mercurey 10,50 Euro (265 Kč). Znám to i od svých zákazníků, ti, kteří zaplatí víc, jsou nakonec spokojenější. A objednají znovu. A možná za to může i ta stará pravda, to staré tajemství o ženách, které mně zjevil Lyle Lovett : Ženy rády jedí mimo domov. Women love to dine outside. Možná to přeneseně platí i o vychutnávání vína. (Kdo jste slyšeli Lovettovu verzi písně „Stand By Your Man,“ víte, že ten chlap rozumí ženám!)

A jak se chráním toho šířit chmury a špatnou náladu, stejně skončím špatnou zprávou. Už jsem se bál, že budu první, kdo ji tady zveřejní, ale zjistil jsem, že už před pár dny se zpráva objevila na Týdnu. Bohužel o něm mnoho nevím, ale asi si příště v MAKRO koupím jeho Opus One. 16. května 2008 zemřel ve věku nedožitých 95 let Robert Mondavi.

Zakončím citací jednoho amerického blogu: kdyby Robert Mondavi nezviditelnil Kalifornii na vinařské mapě světa, pravděpodobně by na světě dnes nebylo přes 700 wine-blogů.