Archiv pro měsíc: Květen 2008

Dnes v Popicích!

Pokus o mobilní blogováni – dnes se Skleničkuje na koštu v Popicích (jen sem ještě umět importovat obrázek z telefonu a bylo by to dokonalý!)
Podrobnější zpráva v průběhu týdne…

Burgundsko, první den

Příklad si ze mě neberte. V pondělí 28. dubna jsem začal shánět ubytování v půl páté, a když mi paní Bouthenetová z Maranges řekla, že mají na celý květen obsazeno, na pár minut mě to ochromilo – tam jsem si to plánoval! Ale za čtvrt hodiny jsem už měl proklatě levné ubytování v Premeaux-Prissey, vesničce se strategickou polohou mezi Nuits a Beaune, a mohl se věnovat dalším věcem – balení ponožek, hledání automap, a kde vůbec je nějaká zubní pasta?

Nakonec to dopadlo dobře, vyjel jsem v půl šesté ráno, takže jsem telefonáty zákazníků a vlastní nedodělky řešil za roamingové ceny z Německa. Na německé dálnice si asi nikdy nezvyknu. Na honěnou a schovávanou mám rád, ale obvykle přejedu každou druhou křižovatku a pak už jen proklínám německé značení – jejich šipka Ausfahrt na sjezdu z dálnice mi vždycky připomene ten starý vtip, jak jela zvláštní škola na výlet a porouchal se jim autobus.
Už jsem tady psal, že za tu dobu, co jezdím do Burgundska na víno, kleslo Euro ze 30 na 25Kč, takže tím v podstatě klesly ceny vína. Tahle radost vyprchá při první zastávce u benzínky v Německu. Těším se, že ve Francii budou ceny lidštější, což tak trochu je a není pravda. Francouzské ceny benzínu na dálnici jsou stejné, jako německé. O desetinu za čárkou jsou nižší u pump u supermarketů, takže se vyplatí zajíždět k nim – ta desetina jsou 2,50 Kč na litru. Na francouzských dálnicích je občas k vidění zajímavý vynález, totiž cedule s cenami benzínu u pěti až šesti nejbližších stanic, včetně kilometráže těch stanic. Ovšem podle zákona namazaného krajíce je tahle skvělá pomůcka k vidění vždy, když máte prázdnou nádrž, a nejvyšší ceny má nejbližší stanice. S tím by se mělo něco udělat.
Ve dvě hodiny dorážím do alsaského Hunawihru a chci nakoupit něco královských ryzlinků, ale z ochutnávek mám pocit, že letošní nabídka bude horší, než loňská. Kupuju krabici ryzlinků 2002 u Domaine Sipp-Mack, o kterém jsem už tady psal, ale nechytám se na Grand Cru ryzlincích ani šeďácích v Cave Vinicole de Hunawihr (ale stejně jako loni tam mají famózní Sylván!), ani o chvíli později v Cave de Ribbeauvillé. Cestou dál to svádím na moje smysly zničené už osmi hodinami za volantem, ale když to teď zveřejňuju, už vím, že cestou zpátky mám plné auto a už se tam nevrátím.
Už cestou se mi podařilo domluvit si čtyři rendez-vous s burgundskými vinaři. Moje žena se mi občas posmívá, že neintonuju, že ani jednou za život netrefím tón. Francouzsky neumím a učím se jen odposlechem – nechci ani pomyslet, co by Skleničková říkala, kdyby mě slyšela domlouvat si francouzsky schůzku. Naštěstí, jak jsou Francouzi nespolehliví ve faxové nebo e-mailové komunikaci, jsou velmi vstřícní v osobním styku. Já se fakt snažím, ale Francouze musí moje francouzština bolet. Jako průvodce turistů po Francii si mě neberte.
Ale budete-li se chtít ubytovat a hned večer sehnat dobré víno, to se musím pochválit. Sjel jsem z dálnice v Beaune v 17:57, zaplatil mýto, a když jsem se v 19:30 ubytoval v Premeaux-Prissey, měl jsem nakoupenou nejen studenou večeři, ale i bílé od Etienna Sauzeta a Domaine Prieur-Brunet, a červené od Meo Camuzeta, a navíc zajímavost, červený Meursault. A to jsem ještě nekoupil několik (drahých) lahví Domaine Leroy, jen abych tím mohl pozlobit Zeleného Svaha.
Nepleťte se, že je to tak snadné, už jsem několikrát odbyl první večer v Burgundsku bez vína nebo s vínem ze sámošky – ale na první večer se s trochou štěstí i v sámošce dá najít slušné víno. Když už tam jdete pro bagetu, pár druhů sýra, šunku, jahody a pár broskví. Ale zase se nenechte vystrašit tak, jako jeden kolega, který sice v Burgundsku ještě nebyl, ale plánuje, že si tam napoprvé s sebou přiveze z Prahy víno! Burgundské, abyste mi rozuměli! Cestovat se má proto, abychom poznali něco dosud neznámého, aspoň myslím.
Aklimatizační večírek jsem začal sámoškovým půlčíkem Pouilly-Fuissé 2006 od André Montessuy, negocianta z Mercurey, od kterého pocházelo vůbec první víno, které jsem kdy v Burgundsku otevřel, ale o tom jsem už psal jindy a jinde. Toto Pouilly ale bylo nevýrazné, bez vůně, s nudnou kyselou chutí a skončilo po zásluze ve výlevce. Ze sestavy ho vytlačila šardonka Bourgogne 2006 Cuvée Ste-Jehanne de Chantal od Domaine Prieur-Brunet. To se hned podle etikety pozná dobré víno, totiž podle dlouhatánského názvu – blbému vínu by se nikdo neobtěžoval dát tak dlouhé jméno! Už z vůně je cítit nazrálost a bohatost, ta se projevuje i v chuti spolu s ještě docela říznou kyselinou. Žádný zázrak, ale docela plné víno, vydatně barikované, myslím, že to ani nebylo moc drahé (půlčík za cca 5€), takže vlastně dost dobré.
Pokračování zařídilo Bourgogne 2006, Chardonnay od Etienna Sauzeta. Nezáviďte, koupil jsem to podle jména a pil jsem Sauzeta poprvé. Takže bych se asi měl držet zpátky, ale stejně si pár postřehů dovolím, kdo jste měl to štěstí, klidně mě korigujte, protože mi napoprvé několik vjemů ulítlo, ale k této lahvi se naskytla už moje paní domácí a pár omylů mi opravila. Toto víno je na burgundskou šardonku hodně netypické, proto taky paní majitelce nechutnalo. Je hodně jemné, takže mi napoprvé úplně uniklo, že je barikované. Ale toho kouře v chuti je tolik, že se teď až divím. Nemám úplně jasno v tom, nakolik je suché, nejspíš tam pár gramů cukru zbylo. Nechci se vymlouvat, ale odřídil jsem dnes 1100 kilometrů, takže to byl spíš chill-out než degustace. Trochu si s tím Sauzetem nevím rady, takže vidíte, tenhle text je zase víc o cestování než o víně.
K večerní seanci s paní majitelkou penzionu a dvěma italskými hosty, při níž konverzaci tlumočila nejmladší Italka téměř současně francouzsky a anglicky, k degustaci zpestřené místním sýrem ze sýrárny v nedalekém Brochonu vyzrávajícím v pálence, a talířem gužérů od paní majitelky (nevím, jak se to píše, ale je to jeden z postupných kuchařských cílů paní Skleničkové, takže to p.t. čtenářky jistě budou znát 🙂 přibyla láhev Bourgogne 2006 z Domaine Amiot-Servelle. Nejlepší objev prvního večera a nakonec se jí nechávám udolat. Je to vlastně nenáročné pití, jednoduché, svěží, ale typická burgundská šardonka to je na první polknutí. Dneska mám smysly hnuté dvanácti hodinami za volantem, ale poslední den výletu kupuju celý karton.
Nazítří jsem se vydal na oběd do Puligny k Olivieru Leflaivovi, ale o tom až příště.

Návrat z Hobitína

Tak už jsem zpátky z burgundského Hobitína, vyrovnávám se s realitou, zjišťuju, kdo postoupil do finále Champions League a kdy se bude hrát, a s povděkem kvituju zdejší kultivovanou diskusi.

Určitě o tom něco napíšu, ale zatím nevím, jakou formou, protože zážitky kolísaly od naprostého zmaru (střevní chřipka s horečkami při třicetistupňovém vedru a tři dny o hladu) až po euforii (dvakrát jsem ochutnával vína ročníku 2007 ze sudů).
Cestou zpátky jsem vymýšlel, jak se s vámi o ty zážitky nejlépe podělit, a protože jsem tentokrát navštěvoval opakovaně i vinařství, o kterých jsem už tady psal, napadla mě i možnost uspořádat pro příznivce na jaře na oslavu blížícího se prvního výročí blogu košt ze Skleničky – společný košt vín, o kterých jsem tady už psal.
Mělo by to být kousek od Prahy, takže pokud někdo jste z Prahy nebo z české severní vinařské oblasti, sledujte další vývoj. Porovnám seznam přivlečených vín s obsahem Skleničkova blogu a dám vědět.
Jediné, co mi kazí radost je to, že se do Burgund hned tak nepodívám – zásoby burgundského mám na víc než na rok, takže nemám záminku, pro co bych tam mohl chtít zajet. Ledaže by kamarádi mým zásobám odlehčili a pár kousků si koupili (samozřejmě za ukrutnou cenu) – hned bych tam zase rád vyrazil. A protože jsem dnes udělal kolečko po celnici, budou si případní návštěvníci koštu moci dokonce legálně koupit tenhle Gevrey-Chambertin nebo tohle Cote-de-Nuits Villages. Ale víc už neprozradím, reklama je tady zakázaná…

Znovu o moravských V.O.C.

Tenhle text napsal koncem března, čekal jsem, až zase Blog.cz zastávkuje nebo až omarodím. Namísto toho všeho jsem vyjel na burgundský výlet zrovinka ve chvíli, kdy se na webu objevila iniciativa SVČR – VIZE 2008. Ne že bych se bál, že moje myšlenky tak rychle zastarají, ale kdy že to vlastně má být ta valná hromada Svazu vinařů ČR?
Čtenář Vosisko mi napsal k nedávnému cancu o připravovaných moravských V.O.C. „Morava nemá vinařskou historii a tak nemá z čeho čerpat. Všechny návrhy vinařských zákonů nejsou zevnitř, z Moravy, z historie. Pořád se něco opisuje, překrucuje odjinud…“ (ten člověk má postřeh, už podle toho, co napsal o mém blogu 🙂
Tož to je pravda, že současné návrhy sú poplatné cizím vzorům. Dovedu si představit, že to mnohé zastydlé vlastence musí odrazovat. Ale proč to nebrat jako příležitost k tomu, abychom využili současného nevyhovujícího stavu k vytvoření něčeho lepšího? Jako v mnoha jiných oborech, byl bych pro převzetí osvědčeného zahraničního modelu pokud možno bez úprav nebo s co nejmenším množstvím změn poplatných lidové tvořivosti. Žádné vyjímky, modifikace, žádná domácí specifika, pokud možno.

Už jsem tady napsal, že největší výhodou současných snah o zavedení apelačního systému je opuštění současného nevyhovujícího systému, který je založen na hodnocení vín podle cukernatosti moštu a vychází ze srandovní premisy, že čím víc cukru v bečce, tím lepší víno. Největší úskalí přechodu na apelační systém je, že apelační systém je výběrový. Základní premisou apelačního systému je restrikce. Výběrovost vlastně ani není na apelačním systému příliš patrná – už před pár stovkami let v Burgundsku kdosi, možná burgundský vévoda, možná francouzský král, nakázal sázet na vinicích pouze Chardonnay a Pinot Noir. Kdo vysadí jinou odrůdu, tomu hlavu dolů! Apelační systém zavedený ve dvacátém století vychází z faktu, že na vinicích roste Chardonnay nebo Pinot Noir. Pokud se někdo rozhodne vysadit cokoli jiného, už mu dnes nikdo hlavu nesrazí, ale nevejde se do apelačního systému. Podobně to je v jiných francouzských regionech a pokud vím, tak i v Itálii. Když se v šedesátých letech v toskánském Bolgheri (království Chianti, postaveném na odrůdě Sagiovese) rozmohla výroba bordeauxských směsí postavených na mezinárodních odrůdách Merlot a Cabernet Sauvignon, trvalo to dost dlouho, než tato oblast a tyto vína získaly vlastní apelaci Bolgheri D.O.C. Dodnes mnozí vizionáři v Itálii zatřiďují svá vynikající a mezinárodně uznávaná vína o stupeň níž, jako I.G.T., protože se nechtějí podřizovat apelačním předpisům, a jejich dlouhodobé úsilí zřetelně vede k rozvoji italského vinohradnictví.
Jak zavést apelační systém ve vinařské oblasti s více než padesátkou povolených odrůd, to je mimo moji představivost. A to je také největší technické úskalí pofiderní VOC Morava. Zavedeme-li o stupeň menší VOC „Mikulovský vlašák“ a VOC „Znojemský veltlín,“ bude hned jasné, proč mikulovské Chardonnay, Alibernet, Scheurebe nebo Sauvignon nezískají automaticky apelační status a marketingovou podporu spojenou s apelačním systémem. To není omezení pestrosti moravských vín, pokud je někdo přesvědčen o perspektivnosti a kvalitě vín z jiných odrůd, může je pěstovat dál, jen nedosáhne na podporu spojenou s apelačním systémem. Ten je výběrový a preferuje odrůdy a vína pro danou oblast typická a významná.
Poprvé jsem slyšel o ideji moravských Grand Crus někdy v únoru 2007 od obchodního zástupce Znovínu Znojmu na firemní ochutnávce vín v pražské vinotéce Cellarius. Celkem jasně deklaroval, že Znovín bude usilovat o status Grand Cru pro svou vinici Šobes. Na koštu se ochutnávalo deset vín, asi 3 až 4 byly ze Šobesu, a žádné mě nezaujalo, koupil jsem jen láhev „Modrého Portugalu z Bořetic“ z tehdy nového podniku Stapleton-Springer. K čemu bude Znovínu nálepka Grand Cru na lahvi, když z té očividně vyjímečné vinice nedokážou udělat dobré víno? Jak znám status Grand Cru z Francie, vztahuje se vždy k dané vinici, k pozemku, a deklaruje, že víno z této konkrétní vinice je vyjímečně kvalitní. Marně bych v případě Šobesu zjišťoval, zda se se toto tvrzení vztahuje k Rulandskému bílému, Veltlínskému zelenému, Ryzlinku rýnskému či Ryzlinku vlašskému, k Rulandskému modrému nebo ještě k dalším odrůdám?
Možná by pro začátek stačilo neohlížet se až do vzdálené Francie, ale převzít rakouské DAC tak, jak je zavedené v Rakousku, tedy jen základní stupeň DAC bez „nadstavby“ Premier Cru a Grand Cru. Vlastně nevím skoro nic o tom, kdo a jak jejich DAC řídí, ale výsledky, měřené spokojeností s nákupy rakouských Veltlínů v Poysdorfu jsou maximální. Z hlediska zákazníka a jeho orientace na trhu s vínem je rakouský DAC systém jednoznačný úspěch, a vlastně mi připadá samozřejmé, že Weinviertel DAC = výborný Veltlín, ale už ne vlašák, rulandské bílé nebo Chardonnay. To možná není přesně to, co je za ideou moravského apelačního systému, ale to je mi fuk. Jako Skleničku mě vlastně nezajímá, co z toho budou mít velcí moravští výrobci vína, ale co z toho budou mít jednotliví zákazníci.
Co z toho vznikne, to už je jiný příběh. Co z toho asi může vzniknout v zemi, kde zákony regulující televizní vysílání vznikají v ředitelnách televizí a zákony o víně v ředitelnách velkých výrobců vína? Možná na tom až tolik nezáleží, už teď pokrývá dvě třetiny domácí spotřeby vína dovoz, a dá se předpokládat, že se podíl dovozu bude dál zvyšovat.