Archiv pro měsíc: Duben 2008

Omluvte malou pauzu

Nejstarší nepřetržitě běžící český wine-blog vyhlašuje krátkou pauzu za účelem inventury a pravidelné odstávky. Pan Sklenička se odstavuje na týden do Burgundska.
Budou-li technické podmínky příznivy, možná nějaký příspěvek ukápne, ale počítat se s tím nedá. Beru si volno a jedu dobít baterky. S trochou lítosti, že tím letos (zase!) přijdu o prvomájový košt v Bzenci i ve Velkých Bílovicích, tak alespoň apoštolsky žehnám těm, kteří na tyto dvě vyhlášené akce pojedou. Dejte si za mě v Bzenci bílé a v Bílovicích bílé i červené…
V době mojí nepřítomnosti doporučuju k četbě zajímavý až husitský manifest zde. Zase lituju, že jsem pana Horešovského nezašel pozdravit na nedávném launchi prodejny skupiny V8 v Praze – mohl jsem to vědět o týden dříve a ne až ve chvíli, kdy si večer před odjezdem domlouvám ubytování v Nuits-Saint-Georges. Jeden moravsko-polemický příspěvek jsem naprogramoval ke zveřejnění v době mé nepřítomnosti. Diskuse se ale asi nebudu moci zúčastnit, leda až po návratu. Kdyby náhodou realita zatím překonala moje myšlenky, vůbec bych se nezlobil 🙂
Jen tak

Víno podporuje dlouhodobou paměť

Přestože občas v titulcích rád přeháním, tento titulek mohu vědecky prokázat. Pokus je základní metodou vědeckého důkazu, a po včerejším návratu z otevření Vinného klubu V8 se mnou paní Skleničková takový pokus provedla. Právě se připravovala na dnešní hodinu angličtiny ve třetí třídě ZŠ, kde provozuje učitelské řemeslo jako svůj koníček, a jala se mě zkoušet ze slovíček, která si připravovala na dnešní hodinu. „Tak schválně, jestli víš, jak se anglicky řekne zvracet?“ – „A jak se řekne omdlít?“ – „A jak se řekně puchýř?“
(První dvě slovíčka se vyskytují v Chandlerových a Hammettových románech, kdo je četl v originále, jistě si vzpomene. Třetí je lehké, Johnny Cash měl v šedesátých letech hit jménem „Blistered.“) Takže snadno, vomit, faint, blister. Kdybyste mě zabili, neřeknu vám, k čemu budou ta slovíčka dobrá třeťákům, ale jako důkaz, že víno podporuje některé mozkové pochody, to snad postačí. (Pak na mě vytáhla zvířátka a dostala mě, zabodoval jsem ještě s pávem – peacock, ale křečka, andulku a další havěť jsem už nedal. Díval jsem se jí potom do lejster, měla ta slovíčka skutečně v nějakém úředním učebním textu.)
Cestou na otevření Vinného klubu V8 jsem to měl sesumírované úplně jinak: byl krásný den, letos první skoro letní – lepší den byste si pro otevření nové prodejny vybrat nemohli. Už od rána rašili dopraváci na okreskách jako hřiby po dešti – pokud trochu prší, projedete Prahou klidně stovkou, ale v takový krásný letní den se ploužím krajinou jako Švýcar Basilejí (namísto série fotek Dopravní policie balón nad malostranskými střechami).
Po dlouhých přípravách včera na Maltézském náměstí (samozřejmě v čísle 8) otevřela aliance osmi moravských vinařství V8 Vinný klub, pražskou reprezentační prodejnu. Sliboval se program degustací a možnost ochutnávek (ve všední dny od 12 do 18) a ještě pár dalších věcí. Mírná skepse patří k základnímu vybavení internetovského deníčkáře, takže podotknu, že pro prodej po kartonech (vzhledem k parkování) není Maltézské náměstí ideální adresa, ale to všechno se ukáže až časem. Ale protože včera jsme při otevření byli bohatě zavlažováni vybranými víny, slibuju, že při první příležitosti se na místo činu vrátím jako anonymní zákazník a napíšu o tom, jak se takový zákazník na Maltézském náměstí cítí.
Komentování jednotlivých vín se dnes vyhnu. Nebylo by vhodné některé víno zhanět (jako host na otevření jsem je měl zadarmo), ani vychválit (protože jsem je měl zadarmo a vy byste mě mohli podezřívat, že se nechám uplatit sedmi vzorky vína). Takže příště … ale bez ohledu na povinnou skepsi jsem ochutnal ryzlink z Kolby a chutnal mi. Ostatní až podle příští návštěvy, viz výše.
Přítomni byli zástupci vinařství sdružených ve V8 a taky Prokop Petr Siostrzonek, benediktýnský opat břevnovského kláštera, který požehnal vínu pěknou řečí o fyzické a duchovní stánce vína (a života), což jsou myslím tradiční témata benediktýnů, ale celý projev vyzněl v souvislosti s vínem velmi šťastně.
Ora et lavora je myslím motto benedikýnů už řádku století. Jako konzument jsem, pokud jde o výsledky, netrpělivý, nemám na to několik století. Nicméně vína, vybraná jako vzorky snažení jednotlivých vinařství V8, byla velmi kultivovaná, a přes skepsi k chvályhodným skupinovým prohlášením (redukce výnosů pod 50 q/ha) mám dojem, že kvalita vín vinařství z V8 nadějně stoupá, takže se přimlouvám za to dát jim čas na to, aby se mohla měřit s evropskou špičkou. To samozřejmě neznamená šanovat jednotlivá vína, která v měření s vynikajícími víny neobstojí. Jakkoliv mám argumenty proti současné cenové politice některých moravských výrobců, je to jen jeden hlas a jedna chuť proti mnoha dalším hlasům, které dohromady tvoří trh. Takže přeju vinařům z V8 dobrý vítr, ale přesvědčit se o tom, kam je zavál, se půjdu na Maltézské náměstí sám.
Reporty

Meursault 2001 AOC, Vincent Girardin

Neměl bych o tom psát, abych to nezakřikl. Samozřejmě nejsem ani trochu pověrčivej, už dávno nechodím přes přechod jen po bílých pruzích, při mariáši o půlnoci neobcházím židli a neplivám přes rameno (ledaže bych prohrával), ale kočárek prostě nepřivezete domů předtím, než se dítě narodí. Tak se taky ostýchám se tady vypisovat z toho, že se asi za týden chystám do Burgundska na víno, abych to nezakřikl, ale některé věci se nedají jinak vysvětlit, třeba následující obrázek – výkaz práce bloggera za minulý týden:
Takové skóre nemívám každý týden, ale jak si tak plánuju, kam se všude v Burgundsku podívám, našel jsem několik lahví, které jsem dosud neochutnal, tak jsem se do nich honem podíval, abych si ověřil, že jsou tak dobré, abych jejich prodejce navštívil znovu. Tahle šestice si přímo říká o opakovanou návštěvu! (a listování v průvodcích je tak nudné…) Navíc jsem objevil v chladničce další poklad, od kterého jsem si přivezl jediný kousek – poznáte, co to je?
Na horním obrázku byl pohled do otevřené sklenice, z další fotky to už asi poznáte:
A jackpot 153 milionů korun tento týden vyhrává pan P. z Prahy 6, který jako první poznal Jambon Persillé z Morvanu, burgundskou specialitu na způsob naší šunky v aspiku, silně proložené bylinkami. Objevil jsem tu věc v zastrčené vinotéce v Cheilly-les-Maranges a vzpomněl si na „Oběd u Oliviera Leflaiva,“ degustaci v Puligny-Montrachet zaměřenou na snoubení vín pana Leflaiva s tradičními burgundskými jídly. Dvakrát za sebou jsem tam zažil dosud nepoznané, totiž doslova chuťovou interferenci kyselé chuti jídla, která se navzájem odečetla s kyselinou ve víně. Poprvé to Leflaive předvedl na akordu jambonu persillé a svého Meursaultu AOC, takže když jsem o rok později narazil náhodou na sklenici jambonu, koupil jsem. Před chystaným návratem do Burgundska jsem honem naplánoval ochutnávku jambonu – chtěl jsem vědět, zda si mám přivézt další kousky. Žádné víno od Leflaiva jsme doma neměli, ale velké naděje jsem vkládal do Meursaultu od Vincenta Girardina.
Ve speciálu britského časopisu Decanter „Best Value Burgundy“ z února 2006 obsadil Vincent Girardin (spolu s například Leflaivem nebo Bouchardem Otcem) společné třetí místo v žebříčku „Burgundy On a Budget,“ tedy v hodnocení vinařství podle poměru kvality a ceny. Pro mě je Vincent Girardin neznámý až nedostupný podnik, víno jsem koupil v jakési vinotéce na zkoušku. A přestože můj pokus o snoubení jídla (jambon persillé) a vína nevyšel, víno samo snese nejpřísnější měřítka.
Má silnou zlatou barvu, která prozrazuje nazrálost, krásně čirou a hřejivou až jásavou! Vůně naznačuje, že vínu nebudou kralovat kyseliny, vystupuje z ní vanilka a lipový med, příznaky barikování a nazrálosti. Chuť přichází s jemnou kyselinou a nástup připomíná kousnutí do přezrálého jablka. Je kořenitá, minerální, a v závěru trochu vystupuje alkohol (13,5%). Ještě předtím najdu v chuti grepy, banány a tropické ovoce. Víno je hodně vyzrálé, sugeruje mi až luxusní dojem, ale pro mě je už kus za vrcholem, já bych snesl víc mladistvé svěžesti. Jak jsem už napsal, víno obstálo bez výhrad, ale pokus o snoubení nevyšel. Vinu nese jambon persillé, který neměl žádné kyseliny a chutnal až nasládle. Ještě to zkusíme s červenou burgundou, ale pro ten skoro zázračný chuťový efekt si budu muset zajet znovu k Leflaivovi do Puligny. Takže namísto magie snoubení chutí jsme si udělali selskou burgundskou večeři s velmi nadstandardním vínem. Paní Skleničková dnes dělala neviditelnou, ale bez ohledu na domácí zvyky získala pro sebe víc než polovinu nalévaného Meursaultu.
Tak snad jsem to nezařikl.
Recenze

Moralita o burgundských Grands Crus

Zapletl jsem se minulý pátek do diskuse o nebetyčně drahých vínech DRC na Zeleném Svahu. To téma se nám vrací, sám jsem ho před nedávnem pojednal trochu stručněji tady. Předem varuju, bude to moralita a bude to dlouhé.
Jen jsem se v diskusi ozval k myšlence, že „ochutnat klasická velká vína (společně naopak s těmi základními či úplně selskými) je předpokladem k lepšímu pochopení toho kterého regionu.“ Jestli těmi klasickými velkými víny byly myšleny Grand Cru renomovaných výrobců, dovolím si nesouhlasit. Dokonce bych s trochou jezuitské argumentační obratnosti mohl dovozovat, že naopak pochopení toho kterého regionu je předpokladem k tomu, abychom mohli ochutnat (a vychutnat) klasická velká vína.
Mám s tím jednu vlastní hořko-sladkou zkušenost. V roce 2006 jsme se zastavili v Domaine Arnoux ve Vosne-Romanée pro jednu láhev, kterou si objednal jeden známý. Už jsem o tom psal, láhev stála 160 € a já jsem toho využil a požádal jsem paní recepční o malou degustaci. Řekla nám, že to není žádný problém, protože večer otevřeli pro jinou ochutnávku asi osm lahví, zavedla nás do degustační místnosti, a dala nám ochutnat tři vína. Nepsal jsem si poznámky, bral jsem to jako dárek a radost. Myslím, že první bylo Vosne Romanée AOC za 21€, druhé Nuits-Saint-Georges Premier Cru (asi 35 €) a třetí Échezeaux Grand Cru (60€). Už první víno bylo krásně harmonické, mnohovrstevnaté, bohaté, prostě krása. O druhém bych mohl napsat totéž, v něčem mi připadalo jemnější, ale těch vrstev tam bylo tolik, že jsem se pořádně nedokázal orientovat a přesněji určit rozdíly. A když přišlo Grand Cru, zase se to opakovalo. Ta vína byla nesmírně jemná a harmonická, byla odlišná, ale kdybych měl jejich odlišnosti po jednom degustačním vzorku stručně popsat, nedokázal bych to. Samozřejmě že podléhám etiketě s honosným „Grand Cru,“ ale po této zkušenosti jsem si řekl, že z těch třech kousků bych si vybral to nejlevnější – rozdíl mezi vínem za 21€ a 60€ byl pro mě v tu chvíli především v ceně. (Na horním obrázku paní majitelka (a zároveň recepční, tak už to v Burgundsku chodí) s lahví Grand Cru za 160 €, dole degustační místnost v Domaine Arnoux.)
Na svou omluvu můžu uvést, že to bylo nejspíš poprvé, co jsem ochutnával Vosne Romanée i Premier Cru z Nuits. A aby nebylo pochyb, Domaine Arnoux patří do burgundské první ligy. I jejich „obyčejná“ Village AOC mají kvalitu zřídka vídanou. U burgundských vín navíc přistupuje k pochopení kvality jedna komplikace: každá z Village apelací je do jisté míry samostatným regionem, posuzujete-li kvalitu vína, posuzujete napřed i to, do jaké míry vlastnosti vína odpovídají jeho původu. Máte-li dokonalé smysly a dokážete přesně analyzovat vůně a chutě, nestačí vám to k posouzení vína bez toho, abyste měli zkušenost s víny z dané apelace. Po této zkušenosti jsem si drahá vína zakázal. Usoudil jsem, že nemá smysl pít prestižní Grand Cru víno bez toho, že bych se vyznal v nižších apelacích. (Ale zrovna tenhle zákaz strašně rád porušuju.)
Jednou jsem slyšel na degustaci u Dominců vyprávět o malém testu, který burgundský vinař připravil pro české obchodníky. Přinesl neoznačenou láhev, nalil vzorky a řekl: tu apelaci asi nepoznáte, to je těžké, ale jestlipak aspoň poznáte, jestli to víno je z Cote-de-Beaune nebo z Cote-de-Nuits? Občas si u vín z Volnay nebo z Nuits-Saint-Georges, které mívají silná višňová aromata, říkám, jestli bych je dokázal zařadit naslepo… naštěstí nejsem profesionál a nikdo to po mně nechce. A dokud si nebudu myslet, že bych takový test zvládl, asi si domů Grand Cru vína kupovat nebudu. Moje smysly jsou zatím dostatečně zavlažovány i víny z nejnižších, regionálních apelací.
Kdybych měl úplnému laikovi vysvětlit smysl té pyramidy burgundských apelací, řekl bych mu asi toto: úplně na špici (asi 2% produkce) jsou vína Grand Cru. Jsou to vína na královský stůl, vína, která si pro sebe vyhrazovali králové (aspoň to tvrdí legenda o Corton Charlemagne Grand Cru). O stupínek níž jsou vína Premier Cru, představte si to jako vína pro vévody, kardinály a vysokou šlechtu. Obyčejná Village AOC vína jsou pro barony a ostatní nižší šlechtu. Bohatí, ale neurození měšťané si kupují vína z regionálních apelací, Hautes-Cotes de Beaune, Cote-de-Nuits Villages. Obyčejní řemeslníci, sedláci, lid, ti na vína se statutem AOC nedosáhnou, ti pijí stolní vína (Vin de Table) nebo zemská vína (Vin du Pays).
S tímto přirovnáním pro mě Grand Cru vína už nejsou nedostupným snem ani vytouženou metou. Rád se občas na komerční ochutnávce poučím, jaké rafinovanosti a kvality může víno dosáhnout, ale nepotřebuji se pravidelně utvrzovat o svém sociálním statutu pomocí vína s Grand Cru na etiketě. Nicméně doba je demokratická a šlechtické tituly se už nenosí, takže má-li někdo dost peněz, může si tu radost dopřávat bez ohledu na moje poznámky. Soukromě si myslím, že láhev Cortonu Charlemagne si nemůže opravdu vychutnat někdo, kdo si neunavil nos i patro stovkami moravských šardonek a desítkami bílých Aloxe-Cortonů, Ladoixů, Pernardů a Beaune AOC. Taky bych to mohl napsat stručně: Lidi, neblbněte! A protože je mi líto, že v souvislosti s Domaine de la Romanée Conti se v Čechách vždy zmiňuje jedna hloupá historka s obědem Viktora K., nabídnu vám jiný výklad téže historky jako příběhu o poučeném hříšníkovi. Viktor K. totiž k vínu přivoněl, uvědomil si, že vínu nerozumí natolik, aby musel pít to nejdražší na světě, a poslal ho personálu s prosbou, aby mu přinesli něco obyčejnějšího. Věřte mi, že se mnou necloumá závist, když pohlížím s nedůvěrou na lidi, popisující své zážitky s Chambertin Grand Cru, když vím, že ti samí lidé by naslepo nepoznali ani dobré základní víno z apelace Gevrey-Chambertin.
Takže si nemyslím, že je třeba vyhrát první ve Sportce, abych mohl studovat burgundská vína. Nevěřím, že by k tomu byla potřeba orientace v Grand Cru vínech v desetitisícových cenách. Většina poučených konzumentů vína by ohrnula nos nad někým, kdo slije dobré víno s Coca-Colou, ale vyžahnout láhev burgundského Grand Cru bez předchozích zkušeností s víny nižší apelace je pro mě něco podobného. Už se nebojím, že na mě nezbude ani jedna lahvička Romanée-Conti. Bojím se, že se nikdy nenaučím naslepo určit hlavní burgundské apelace. Ale jsem na dobré cestě – už s jistotou rozeznávám Aligoté AOC od Vosne Romanée. Přineste mi ty dvě lahve, rád vám to předvedu!
Komentáře a plky

VINO MARKUZZI, Obecní dům, úterý 15. dubna 2008

Nový, letos založený podnik VINO MARKUZZI měl premiéru (inaugurační degustaci) v úterý 15. dubna od 15 do 18 hodin v honosných prostorách Francouzské restaurace Obecního domu. Byl jsem několikrát v restauraci VinodiVino na tématických degustacích, které vedl devětadvacetiletý Jiří Markuzzi, a nesmírně se mi líbily. Logicky jsem byl zvědavý, zda to bylo italsky velkorysým přístupem pořadatele, společnosti La Fattoria, nebo frontmanem Markuzzim. Otázka je zatím nezodpovězena, protože zároveň s odchodem Jiřího Markuzziho (ale bez souvislosti s ním) skončily předváděčky La Fattorie ve VinodiVino, a zároveň první představení nové firmy Jiřího Markuzziho bylo srovnatelně velkorysé s večery ve VinodiVino. VINO MARKUZZI chce na našem trhu zastupovat jedenáct italských vinařství a jedno moravské (Reisten). Ano, na spodní fotce najdete v popředí i pana Nepraše z Reistenu.
Dorazil jsem do Obecního domu na čtvrtou a sál byl nacpaný – jasný úspěch. Ode dveří to vypadalo na strašnou tlačenici, ale uvnitř bůhvíproč všechno klapalo mnohem lépe, než bych se při příchodu nadál. Sice mnozí návštěvníci dodržovali starý dobrý český zvyk co nejdéle překážet u stolků s víny, hloučkovat se tam a bavit se, ale přítomní zástupci vinařství (z 12 přítomných výrobců v 11 případech obsadili stolky majitelé, spolumajitelé nebo členové rodiny!) se starali, aby vše klapalo a odsýpalo, nalévané degustační vzorky byly přiměřeně malé, takže nehrozilo nebezpečí spojené s nadměrnou konzumací. Byla to tlačenice, ale nebylo to nepříjemné.
Takže celkový dojem byl dobrý, a co víc, představovaná vína se mi moc líbila. Myslím, že Jiří Markuzzi má vkus a sympatický druh odvahy. V úvodní řeči deklaroval, že vybíral malé či rodinné podniky s malou produkcí, a v některých případech před jeho výběrem smekám. Když si totiž vyberete výrobce s dvaceti víny mezi 100 až 2.000 Kč, nakonec si v jeho nabídce každý najde nějaké víno. Ovšem přivézt z Campanie paní Silviu Imparato, tedy vlastně pětihektarové vinařství Montevetrano, s jediným vínem (Montevetrano IGT, směs Cabernetu Sauvignon, Merlotu a Aglianica Taurasi) je risk, v tomto případě ovšem majstrštyk. To víno je vynikající a za svých 1.309 Kč stojí. (Na horním obrázku paní Imparato.)

S podobným přístupem přijel ze Sicílie pan Salvatore Geraci z vinařství Palari. Přivezl jen dvě vína (myslím, že v dobrých letech vyrábí ještě třetí). Rosso del Soprano IGT za 550 Kč je směs tradičních sicilských odrůd a opravdu jemné víno, ale jeho Faro Palari DOC (haha, směs odrůd Nerello Mascalese, Cappuccio, Nocera, Acitana a Galatera, doufám, že jsem to opsal bez chyb) je komplexní a bohaté víno, jaké bych na Sicilii ani nečekal – ale já na Sicilii žádný expert nejsem. Krása, a znovu poklona dovozci za odvážné rozhodnutí. Laicky z toho usuzuji, že Markuzzi si za svým výběrem stojí, ba že se s ním přímo identifikuje.

Do třetice se mi moc líbila vína podniku Cordero di Montezemolo z Piemontu. Zkusil jsem i bílá vína, ale u nich mi cena připadala vzhledem ke kvalitě vysoká. Ovšem jejich Barola by přesvědčila o oprávněnosti své pověsti i mnohem váhavější ochutnávače, než jsem já. Měl jsem to velké štěstí, že jsem ještě ochutnal jejich Barolo 1997 s už cihlovou barvou, ale stále ještě s jemnými tříslovinami, krásné víno. Později bylo k mání už jen Barolo 2004, i to se mi líbilo. A jako správný škudlil jsem si napsal „kupovat!“ u jejich Barbera 2006 (405 Kč). (Na spodním obrázku je stolek Cordera di Montezemolo, zleva doprava hosteska, zástupce vinařství a Jiří Markuzzi.)
Pan Cappellini z toskánského vinařství Castello di Verazzano mi pochválil tričko (toskánské, se Skleničkami), takže bych mu to měl vrátit. Líbil se mi jejich Supertuscan Bottiglia Particolare IGT (80% Sangiovese, 20 % Cabernet Sauvignon), ale úplně nejvíc jsem ocenil jejich „entry level,“ základní víno Rosso di Verazzano 2005 (za 215 Kč). Samozřejmě se nemůže rovnat předchozímu nebo Barolům, ale ve své třídě (215 Kč) je vynikající. Pokud máte ještě despekt k italským vínům (zřejmě jste ještě nebyli v Itálii), doporučuju! Buď jeďte na dva týdny na dovolenou do Itálie, nebo si kupte Rosso di Verazzano, snad vás despekt přejde.

Jedna z věcí, které mě na Itálii nikdy neomrzí, je péče věnovaná designu. Za dovolených v Itálii si nepamatuju jediný ošklivý dům, ale abych neodbíhal daleko, dnes mám psát o víně – všechna italská vína měla bezchybnou ambaláž. Vynikalo Piemontské vinařství Villa Sparina s vlastním, originálním tvarem lahve. Samozřejmě, že když si vymyslíte extra vlastní tvar lahve, nesmíte poté tvořivost přepísknout s etiketou. Je to radost, jejich etikety jsou střídmé, uměřené, a nechávají vyniknout originální lahev. Naštěstí i vína stojí za to, mně se zalíbila „Rivalta“ Barbera di Monferrato 03 (863 Kč) a když jsem už před chvílí pochválil základní, levné víno, přidám ještě jedno: jejich „Montej“ Barbera di Monferrato 06 stojí 221 Kč a za ty prachy je úžasné.

Poslední víno, které chci zmínit, mi nalil Signor Raifer z vinařství Colterenzio (Alto Adige). Zkusil jsem jejich Pinot Nero 2007 DOC (310 Kč) a nezaujal mě. Až poté jsem si všiml v ceníku i staršího Villa Negra Pinot Nero 2005 DOC (631 Kč) a to byl Pinot se vším všudy, bohatý a typický ve vůni i v chuti. Přemýšlel jsem, jestli ho mám zmiňovat, protože 631 Kč je dnes 21 Euro, ale jako český pinotblogger se spoustou zkušeností s burgundskými červenými mám dojem, že v této cenové skupině se srovnatelná burgunda v Čechách nekoupí. Jasně že dokážu koupit v Burgundsku za 20 Euro lepší Pinoty, ale obávám se, že v Čechách narazím buď na zoufalé supermarketové Pinoty za 300 až 500 Kč nebo na slušná srovnatelná vína za cenu přes 1.000 Kč. Rád bych se mýlil, ale srovnatelný Pinot za srovnatelnou cenu v Praze asi neseženu.
No dobře, nejsem objektivní, přiznávám se k italofilství. Mám Itálii rád, byť si pod tou Itálií můžeme každý představovat něco jiného. Na úvodní degustaci VINO MARKUZZI jsem se věnoval hlavně červeným vínům, a ta měla všechno to, co domácím červeným chybí: krásnou plnou barvu, bohatou vůni a opravdu komplexní bohatou chuť. Už jsem tu dříve psal, že většinou při koupi italského vína dostanete za své peníze lepší kvalitu, než při koupi francouzského vína. VINO MARKUZZI začalo dobře, ale má před sebou ještě dlouhou cestu. Přeju mu úspěch, přeju sám sobě, aby nabídka nové firmy obohatila současný český trh, a přeju si, aby se tu našel dovozce francouzských vín, který by za stejné ceny dokázal prodávat podobně dobrá vína z Francie.
Reporty

Podporujte svého vinaře!

Minulý týden jsem zažil několik šoků, příjemných i nepříjemných. S jarním počasím na mě okamžitě padla první jarní alergie, teče mi z nosu i očí, kašlu a bolí mě hlava. Mám chřipku, kterou vyléčí několik dávek Analerginu. Úterní košt italských vín nové firmy Jiřího Markuzziho asi oželím, přestože jsem strašně zvědavý na to, co a jak bude Markuzzi dělat. Jeho prezentace vín ve VinodiVino byly vynikající, takže jsem zvědavý, jestli byly tak dobré proto, že je dělal Markuzzi nebo proto, že je pořádala La Fattoria. (P.S. pozdě po půlnoci: díky dešti a ochlazení alergie polevila a na úvodní degustaci Vino Markuzzi jsem dorazil, zpráva bude následovat do konce týdne.)
Největším vinařským zážitkem a v dobrém smyslu slova šokem byla pro mě páteční soukromá degustace vín pana doktora Šusty.
Náš pan doktor ve Skleničkové Lhotě v jižním cípu mělnické vinařské oblasti se věnuje taky vinařství. Jak už to na vesnici bývá, slovo dalo slovo a když se pan doktor pochlubil, že se mu povedl Vavřineček, nebylo od slova daleko k pozvání. V pátek večer jsme zasedli, abychom probrali některá místní vína a pár dalších věcí, jak je slina na jazyk přinese… Pokud jsem se někdy vyjadřoval přezíravě o perspektivě červených vín z Moravy a z Čech, odpusťte mi to. Ale nevím, jestli mi to poznání k něčemu bude, protože náš pan doktor je malovinař a víno neprodává.
Přeskočím několik položek včetně čtenářsky vděčného Rosé CDD (Co dům dal) 2007, kdy následkem dubnových mrazíků pomrzlo vše kromě resistentů Fénix a Prim, které poté vytvořily základ cuvée spolu s dalšími asi čtyřmi odrůdami… samo o sobě to bylo víno z nouze, ale jako předehra k Vavřincovi to bylo výborné.
Ovšem ten Vavřinec! Přesněji Svatovavřinecké 2006 Samotok s 12,6 % alkoholu! Strčil by do kapsy skoro všechna červená, která jsem poslední rok pil včetně asi 200 burgund. Hrozny měly při sklizni 19,5 stupně cukru, doslazeno na 23 stupňů. Bomba od nalití – hustá až černá barva, na moje vtípky o dobarvení Neronetem výrobce odpověděl, že je to 100% vavřinecké a barva je následkem velmi častého potápění matolinového koláče (dva týdny po 4 hodinách). Vůně je typická svatovavřinecká, silná, ale jaksi ohraničená a příjemná – konečně se po tolika ochutnávkách můžu s Vavřincem usmířit! Ve vůni borůvky, třešňový kompot, povidla a akátový soudek. K chuti nemám žádné poznámky, protože se víno vypilo dřív, než jsem na psaní poznámek pomyslel, ale myslím, že se tam hlavně opakovaly dojmy z vůně, pamatuju si, že víno bylo krásně hladké, bez tříslovin, krása!
Dvě věci mi ten zážitek kalí. První je nasnadě – víno se nedá koupit, píšu tady o něm skoro zbytečně. Nebude ani na mělnickém Winefestu (ptal jsem se na to) a nejspíš další butylky nezískám ani já – je ho málo a výrobce si je dobře vědom toho, že je to vyjímečný skvost. Druhá vada na kráse je spíš soukromá. Tohle víno jsme měli na jiné soukromé degustaci v prosinci 2007, takže zhruba před čtyřmi měsíci, a poklad jsme neobjevili. Je možné, že se víno za pouhé 4 měsíce vyladilo o takový kus? Je možné, že jsme takový skvost měli pod nosem před 4 měsíci a nepoznali to? To určitě možné je, tehdy to byl spíš společenský večírek než soutředěné vínoznalectví, ale stejně mi to soukromě nepřidá. Ostatně nedávno jsem tu měl příspěvek o Pinotu z burgundského Vosne Romanée za 7,50 €, které jsem shledal vynikajícím, přestože před rokem mi nic neříkalo. Tam se to dá zdůvodnit, víno mívá brzy po nalahvování znatelný pokles kvality a po roce se může začít významně zlepšovat, ale raději bych si byl jistý už napoprvé.
Mimochodem, na závěr koštu jsem připravil burgundské Cote-de-Nuits Villages 2003, z renomovaného podniku Vincent et Denis Berthaut z Fixinu (obrázek nahoře). Přivezl jsem si karton v roce 2006 a nechtěl jsem na košt stavět mezi domácí mělnická vína nějaké drahé Premier Cru, aby to nevypadalo, že chci soutěžit, ale kdyby to byla soutěž s bodováním, tento Pinot by vedle předchozího Vavřince propadl, a všechny moje červené burgundy s ním. Možná si budu muset svůj vkus osvědčit a na konci května, až se vrátím s novými nákupy z Burgundska, uspořádat zase veřejnou degustaci. Přespolní zájemci o účast mohou přičinit poznámku do komentářů nebo na můj e-mail.
Sommeliér ze mě už nebude. Příchod jara a první závan pylů mi úplně vyřadí nos, občas i běžná domácí neshoda mi vyřadí žaludek, takže živit bych se tím nemohl. Přesto popisovaný zážitek s Vavřincem je vlastně tím důvodem, pro který to všechno dělám. Snaha dotknout se hvězd, hledání dokonalosti, která nalezena okamžitě mizí, takže docházím k poznání, že hledání je vlastně důležitější, než jeho výsledek, a že cesta může být cíl. Je povzbudivé, že ta hledaná dokonalost se nakonec najde jen kilometr od mého bydliště (jo, tak daleko leží vinice). V poslední době se mi stalo víckrát, že jsem vynikající vína našel u malovinařů (nebo malých vinařů – to není totéž!) v malých objemech. Opačnou stranou mince je to, že dost často se taková vína nedají koupit. Pokud se koupit dají, často v tak malém množství, že nemá cenu o tom psát (ani v blogu). Určitě ale má smysl je hledat. Podporujte svého vinaře!
Komentáře a plky

Bourgogne AOC 2004, Yves Chevallier, Vosne-Romanée, Francie

Minulý týden jsme konečně vytáhli zahradní stůl a židle na zahradu, občas vysvitlo slunce a byla ještě zima, ale byl to příslib, že konečně bude teplo. Těšil jsem se, že konečně vyměním bílou tapetu na fotkách lahví vína za staronovou zelenou, proměnlivou podle polohy slunce. Hned jsem zkoušel naaranžovat na stole pár lahví, kterými jsem chtěl oslavit blížící se jaro – ale nakonec jsem usoudil, že z mého nosu ještě zima a rýma neodešly, takže se spokojím s něčím obyčejnějším.
Přivezl jsem tři lahve tohoto nejzákladnějšího Pinotu Noir z loňského výletu do Burgundska. Z malého vinařství kousek vedle náměstí ve Vosne-Romanée, zazvonil jsem tam dopoledne a žena majitele zrovna kojila mimino, řekla mi, abych zajel do dvora a chvíli počkal, než bude moci dítě na chvíli odložit. Jedna láhev padla už v loňském létě, nepřipadala mi tehdy tak významná, abych ji vyfotil.
Dnešní víno má středně intenzivní (na Pinot Noir, jinak bych musel napsat slabou) mírně zakalenou rubínovou barvu, zřejmě následek nefiltrování (aspoň doufám…) Zdá se nazrálá, přestože kalendář to nepotvrzuje. Vůně (přes můj rýmový filtr) je jemně ovocná s tónem kůže v pozadí (ten bych čekal spíš ve víně z papírově vyšších apelací). Najdou se hlavně třešně a švestky. Chuť, překvapivě vyrovnaná a s pěkně ukázněnými tříslovinami, působí hustě a koncentrovaně. V popředí jsou višně a švestky, jak vína z Vosne Romanée skoro neznám, klidně bych naslepo tipoval slabší Volnay AOC. (Nekupte to za cenu mezi 7 a 8 €, česky do 200 Kč.) Překvapivý je hlavně všeobecný dojem sametovosti, hladkosti vína, který by mě při ochutnávce naslepo zaváděl o třídu výš. To dopoledne ve Vosne-Romanée jsem koupil 3 nejlevnější lahve jako poděkování za ochutnávku, která mě moc nezaujala, ale to jsem musel mít špatný den, dnes se mi naopak víno moc líbí.
Jen tak

Wine Blogging Is For Losers

Dnes to není článek na přivítanou s novým bloggerem na www.wineblog.cz. „Wine blogging is for losers“ (volně přeloženo, Blogování o víně je pro ztroskotance) je podtitul amerického wine-blogu Wine-ing 2.0. Pokud hledáte čtení nejen o víně, které neurazí ani nenadchne, prostě fajn blog, není to nic pro vás! Tenhle web rozhodně není pro ty, kdo nerozumí vtipu, a jak říká varování v záhlaví: „Jo a jestli jsme o vás ještě nenapsali, nebojte se, napíšeme… a nebude to hezké.“ Myslím, že čtenáři se okamžitě rozdělí na nadšené fanoušky a znechucené odpůrce. Pro ilustraci překládám příspěvek z 25. března: (obrázky jsou ukradené z webu Wine-ing.20, na prvním je etiketa nového vína 2×4)
Firma Constellation včera oznámila úmysla vstoupit na trh s novou značkou vína, pojmenovanou 2×4. Jak nám řekl obchodní ředitel pro východní pobřeží Henry Woodbottom, „Zjistili jsme, že existují lidé, pro které jsou naše vína příliš ovocná.“ Nové víno je směs Cabernetu, Merlotu, Syrahu a překvapivě i řecké odrůdy Agiogitko a bude zrát v dubových sudech po 48 měsíců. Předpokládá se, že se bude stáčet do nových sudů každé 3-4 týdny. „Je nám jasné, že víno bude drahé,“ řekl Woodbottom, „ale očekáváme, že zákazníci s ovocnou fóbií si rádi připlatí.“ Očekávaná cena je přibližně 1299 dolarů za láhev, vyrobí se 2 kartony.
První zprávy ukazují, že známý vinný guru Robert Parker vsadil jmění na en-primeur nabídku těchto vín, určenou jen adresátům přísně tajného mailing-listu, o kterém náš zdroj řekl, že „není určen smrtelníkům.“
Pod příspěvky jsou podepsáni tři autoři, Over Oaked (Přebarikovaný), Over Extracted (Přelouhovaný ?) a Flabby Chard (Nanicovatá Šardonka ??? – to bude asi bloggerka), kterým není nic svaté. Bezuzdnou prču si dělají nejen z Roberta Parkera (Robert Parker bude publikovat recenze jen na Twitteru), Opus One (Sklepy Opus One zamořili bobři) a šmahem ze všech kolegů-bloggerů (Vědí ti dva z Catavino aspoň kde leží Španělsko?), ale i z Nedotknutelných jako Gary Vaynerchuk nebo hlasování o nejlepší blog Wine Blog Awards. Bloggerky nedávno dostaly svůj příděl v článku „Bloggerky protestují nahoře bez.“ (z tohoto článku je spodní obrázek)
Zvlášť doporučuju příspěvek „Kathleen Lisson je chytřejší než páťák“ (a videa, sám jsem neměl výdrž sledovat až do konce vzrušující video „Jak otevřít a odšpuntovat láhev vína„) Velmi přesně to v diskusi vyjádřil Paul Mabray, šéf firmy Inertia: „To nebylo pěkné, kluci. Kathleen je hodná holka a fakt se snaží. Souhlasím s Robertem, že tento příspěvek překračuje hranici mezi legrací a krutostí.“ Od dob Jaroslava Haška se takový humor, plný osobních narážek a útoků, v Čechách neprovozuje (a je to škoda). Humor bloggerů ze Wine-ingu je občas docela drsný, ale zdá se, že americké publikum není zdaleka tak cimprlich jako to české. (A bloggeři z Wine-ing 2.0 se rozhodně nezdržují s datlováním smajlíků, když o někom napíšou drsný vtip.) Není to hezké a není to ani politically correct, ale je to nejzábavnější wine-blog, co znám.
S rozkoší si představuju, kolik lidí by se urazilo, kdyby se blogger Over Oaked pustil do debaty o moravských V.O.C. nebo do Manifestu pokročilého bloggera… a rovnou se omlouvám, samozřejmě Manifest nepatří do wine-bloggingu! Škoda, že je česká wine-blogová scéna tak maličká! Kdybych měl vymyslet pár parodií na kolegy ve stylu pošuků z Wine-ing 2.0, napadá mě jen „Nový wine-blog má image pohřebního ústavu“ (sledujte zítra!) a „Utajená svatba českého wine-bloggera se starší dámou z Auxey-Duresses“ (pozítří) a popozítří mě najdou zabitého. Možná vás napadnou další témata hodná klaunského šklebu a parodie, poraďte!
Komentáře a plky

TORMARESCA 2006, Chardonnay IGT, Minervino Murge da TORMARESCA s.r.l., Itálie

Tormaresca mi uvízla v nákupním vozíku v MAKRO. Jednak mám slabost pro italské etikety a jednak pro Chardonnay. Že je tato dnes asi celosvětově nejrozšířenější bílá odrůda nesmírně variabilní a dává rozmanitá vína v různých koncích světa je známé, ale italská Puglia (to je ten podpatek na italské botě) je pro mě z vinařského hlediska skoro jako subsaharská Afrika, takže jsem podlehl zvědavosti. Jak dopadne Chardonnay v tak teplém podnebí?
Podle údajů z webu výrobce se mošt zchlazený na 10oC čistí v nerezových tancích, poté se část moštu přečerpá do použitých barikových sudů, kde kvasí a kde také proběhne malolaktická fermentace. Tady jsem překvapen – že by se vinaři v tak horkém podnebí museli zbavovat kyselin v bílých vínech? Po 2-3 měsících v bariku se sceluje v nerezu se zbytkem vína, kde tentýž proces proběhl v nerezu.
Víno má krásnou barvu, asi napůl cesty mezi citronem a zlatem. Vůně je příjemně ovocná, nacházím citron, tropické ovoce a jemný tón chemické vůně připomínající práškový Vitacit, který celkový dojem trochu sráží k lacinosti 🙁 Chuť je svěže ovocná s podezřením na gram nebo dva zbytkového cukru. Má jemnou nahořklou složku a zase citrusy, je středně dlouhá. Dotek bariku je jemný a neruší. Víno rozhodně není tak prázdné, jak jsem očekával vzhledem k subtropickému podnebí Puglie, ale není ani tak jemné a noblesní jako burgundské šardonky. Slušné víno k jídlu i na letní zahradní popíjení. Za 214 Kč v našich končinách výborný poměr kvalita / cena.
Recenze

Reklama na několik nezbytností

Už jsem tady v diskusi probíral nápad založit si jako malou domů zásilkový obchod s vínem. Místo toho dnes udělám reklamu jinému zásilkovému obchodu, na který jsem se doklikal přes americký blog Pour More. Nabídne vám pivní čepice i vinné podprsenky…
Pro pivaře, kteří nezaregistrovali módu pivních klobouků nabízím připomínku aktuálně s 40% slevou!
Užijete si je na večírku nebo na fotbale. Stačí zastrčit plechovky piva do dvou praktických držáků, hadičku do úst, pohodlně se usadit a odpočívat. Na fotbalovém zápase máte stálý přísun tekutin a obě ruce volné. K dostání v modré, červené a žluté barvě.
Vhodným doplňkem na letní dovolenou je Pivní Opasek – nyní se 40 % slevou! Unese šest piv a ponechá vám volné ruce a šest piv na dosah! Je možno upravit na plechovky i skleněné lahve.
Na letní popíjení s veselými kamarády doporučuji Pivní kostky. V okénku plechovky máte několik hracích kostek, zatřesete s nimi a vytvoříte kombinaci čísel, pro kterou jsou na plechovce vymyšlené vtipné příkazy: Napijte se, Všichni se napijí, Hráč po vaší pravé ruce pije, Hráč nalevo pije. Všechny druhy zábavy v maličké plechovce!
A na závěr, královský dar pro vaši přítelkyni – Podprsenka na víno The WineRack!
Sportovní podprsenka obsahuje speciální polyuretanové sáčky které pojmou až tři čtvrtě litru vína. K sáčkům je připojená hadička, takže nositel(ka) může diskrétně upíjet. Spokojení zákazníci doporučují sladší červená vína, bílá vína se nedoporučují, protože se příliš rychle zahřejí.
Svět je rázem krásnější se zásilkovým obchodem !
Plivátko