Archiv pro měsíc: Březen 2008

Chateau de Premeaux-Prissey a óda na ročník 2005

Kdybych byl čaroděj a mohl z obrazovky počítače vystrčit láhev a nalít vám malý vzorek, přesvědčil bych vás snadno. Ale jak mám pouhými slovy, ťukanými na klávesnici a zjevovanými virtuální sítí někoho přesvědčit o tom, co jsem viděl, cítil a chutnal? Když jsem teď začal připravovat letošní výlet do Francie, první věc kterou jsem udělal (poté co jsem podplatil paní Skleničkovou pozváním na výlet) byl telefonát do Premeaux. Tam se musím vrátit!
Vesnička Premeaux-Prissey nemá na burgundské vinařské mapě žádné významné místo, není po ní pojmenovaná žádná apelace nebo významné víno a ani mnozí milovníci Burgundska ji neznají. Kdo si zamiluje Burgundsko a vydá se tam za vínem, stráví obvykle první dovolenou popojížděním po světově proslulých vesničkách jako je Puligny-Montrachet, Aloxe-Corton nebo Gevrey-Chambertin. I já jsem trefil do Premeaux-Prissey až napotřetí, veden touhou ušetřit za drahá vína ve jmenovaných metropolích a najít si nějaké úžasné objevy v lidmi zapomenutých osadách jako je Cheilly-les-Maranges, Brochon nebo právě Premeaux-Prissey. (Neoznačené obrázky jsou z webu Chateau de Premeaux.)
Toho loňského horkého květnového dne jsem sjel z hlavní „sluneční silnice,“ státovky RN 74, ale po dvou kilometrech cesty mezi poli ze mně nadšení vyprchalo. Premeaux-Prissey vypadalo jako místo, kde chcípnul pes. Pár cedulí ukazujících k vinařství jsem našel, ale všechny domy vypadaly opuštěně asi jako v království, kde se Růženka píchla do prstu. Až doma jsem zjistil, že z místního vinařství Dubois točil jeden díl seriálu pro ČTV Jan Šmíd. Naštěstí jsem zajel k místnímu Chateau. Zaparkoval jsem na štěrkem vysypaném parkovišti a odkráčel ke sklepu s nezbytnou cedulí Cave Ouverte. Možná tam byl zvonek, možná si mě někdo všiml, už nevím, za chvíli přišla mánička ve věku mezi 30 a 40 lety a pozvala mě do sklepa.
Možná máte někdo jiné zkušenosti, ale já beru takové pozvání a s ním spojenou degustaci jako podmíněnou – očekává se, že přijel zákazník a chce si něco koupit, tak mu dáme ochutnat, aby se nebál koupit si toho hodně. Předpokládám, že kdybych přijel na kole, všimli by si, že nemám kam láhve dát, a nic by mi ochutnat nedali :o) Na druhou stranu to beru jako jistou reprezentaci (vždy se ptají, odkud jsem) a styděl bych se pokoštovat a nekoupit nic. (Snažně vás prosím, pokud někdy zajdete do francouzského vinařství s úmyslem popít a nic nekoupit, neodpovídejte na otázku Odkud jste? „Jsem Čech!“ Zalžete, nejlépe „Je suis Allemande“ – na to je spolehnutí, v celé Evropě nemají rádi Němce.) Koupím-li jen jednu láhev, bývá to jen zdvořilé znamení, že mi víno nechutnalo – pokud zrovna nekupuju láhev za 60 €. Občas bývám zpočátku napjatý – bude to víno dobré? Bude tak dobré, abych si koupil aspoň karton? Nebude moc drahé? Bude to dost dobré za ty peníze? (Pokud jde o ceny, jsou levnější destinace než Burgundsko.) Tady ze mě napětí hned spadlo – i nejlevnější regionální apelace, Bourgogne Pinot Noir, byla výborná a cena byla přijatelná.
Proberme tedy tři základní vína z jejich nabídky. Pinot Noir 2005 (6 €, současným kurzem 150 Kč, loni na jaře 180 Kč). Adjustáž tradiční, je to nejlevnější víno z nabídky výrobce, takže jde o to nezklamat, ne ohromit. Barva by slušela i Premier Cru nebo ještě vyšší třídě. Vysoká rubínová, s širokým bledým okrajem. Tříhvězdičková barva! Vůně : výrazná, intenzivní. Není moc vrstevnatá, je spíš přímočaře ovocná, ale vyhraněná, strukturovaná, snadno identifikovatelná. Z ovoce jsou nejvýraznější ostružiny, švestky a višně. Zase, podle vůně bych klidně tipoval o třídu výš. Chuť zopakuje to co vůně, první dojem by mě odvál do Chianti (ostružiny), teprve višně (a švestky) mě vrátí zpátky do Nuits. Výrazné třísloviny na sebe nezaslouženě strhávají pozornost, jsou vtíravé a nahořklé. Vzhledem k ceně jde o báječné víno, které by obstálo i o třídu výš.
Hautes-Cotes de Nuits 2005, (9 €, 225 Kč). Zase ta výrazná barva, asi ještě o odstín temnější, než Pinot Noir 2005. Vůně je méně výrazná, jemnější. Chuť zpočátku lahodná a vyvážená, pěkné kyseliny a široké tělo, ale při polknutí nastoupí tříslovinový ocásek a ten to všechno válcuje. Je příliš výrazný a vtíravý. Kdyby ho víno nemělo, bylo by vynikající. Podaří se ho rozpustit po třech letech archivace? To by bylo terno, ale víno samo zase není tak úžasné, abych ho nechal několik let zabírat místo v chladicím boxu. Jednotlivé druhy ovoce nepoznávám, ale v tomto případě je to spíš přednost. Ze třech probíraných vín z Chateau de Premeaux mi Hautes-Cotes sedly nejmíň.
Cote-de-Nuits Villages 2005 je matoucí apelace, protože „Villages“ v názvu ukazuje výš, ale sama apelace patří do těch nejnižších, regionálních. Opět výrazná rubínová barva připomínající černý rybíz, jen uzoučký světlý okraj sklenky. Ve vůni višně a švestky, trochu i černý rybíz. Chuť následuje vůni, všechno ve vůni vyjmenované ovoce je i v chuti, krásně harmonicky sladěné. Jemně hořká dochuť není tak výrazná jako u dvou předchozích vín. Chuťový skok od předchozího vína je velký, tohle víno je o třídu výš. Tohle bude velké víno, to se vyplatí archivovat! (Ještě jsem si koupil Crémant de Bourgogne, sekt vyráběný výhradně z Pinotu Noir, a Nuits-Saint Georges 2005 AOC.)
Chateau de Premeaux-Prissey je rodinný podnik s 13,5 hektary, spravovaný rodinou Pelletierů. Vína nejsou filtrovaná, praktikuje se ruční sklizeň a pre-fermentace za studena, díky které zřejmě vína získavají plnější barvu, pro Pinot až netypickou. Z 55.000 ročně vyrobených lahví se 90 % prodává přímým konzumentům (tedy zájemcům, kteří se zastaví ve vinařství, jako jsem to udělal já), zbytek kupují vinotéky a restaurace. Vína stráví 12 až 18 měsíců v dubových sudech (30% nových sudů se používá na nejlepší vína, v tomto případě zřejmě na Nuits-Saint-Georges AOC a Premier Cru). Ještě dnes si pamatuju na loňské nadšení z degustací červených vín z Cote-de-Nuits a to, že všechna byla ovocně šťavnatá a všechna měla v chuti jako poznávací znamení ročníku sladkou červenou papriku, včetně vín, která jsem ochutnával v Gevrey-Chambertinu, Vosne-Romanée a Aloxe-Cortonu. (Než jsem tam jel, dohromady nic jsem o ročníku 2005 nečetl, tím víc mě potěšily oslavné články, které jsem četl dodatečně – nejsem v tom sám.)
A možná za moje objevovací dobrodružství může přístup bohatých burgundských vinařství: v roce 2006 jsem koupil v Domaine Robert Arnoux ve Vosne-Romanée jednu láhev za 160 €. Tehdy měli v ceníku kompletní produkci (podprůměrných) ročníků 2001 a 2004 a dokonce si našli čas na ochutnávku. Když jsem tam volal znovu na jaře 2007, řekli mi, že mají všechno víno ročníku 2005 rezervováno pro velkoobchodníky a na passanty jako já nic nezbylo – takový nevděk! Tak jsem se vydal objevovat nová vinařství. Loňské jaro takovému objevování extrémně přálo, právě přišel do prodeje vynikající ročník 2005 – v tom roce se podařilo udělat vynikající víno skoro každému! Přiznám se, že mám ještě plný sklep vína, ale ten úžasný burgundský ročník 2005 mě stále láká. Honem zpátky do Burgundska, než bude celý ročník 2005 vyprodaný!
Reporty

Na vinné stezce v Itálii

Na vinné stezce v Itálii je název anglicky psaného blogu, který se zabývá italským vínem, a který byl letos nominován na americké wine-blogové ceny v kategorii obsah. (Umberto Eco by na můj účet dodal, že všechny blogy pojednávají zase jen o jiných blozích 🙂 Pokud klikáte ze Skleničky na Jižní Svah a zpátky, tak vězte, že v USA byste se uklikali, wine-blogů jsou tam nejspíš stovky. Pokud mám mluvit za pana Skleničku, ten čte Brita Jamieho Goodea (ale asi přestane, Goode je suchopárný vědec), ňůjorský Brooklynguy’s wine & food blog, miluje Frantíka navštěvujícího francouzské vinaře i japonské saké-palírny s neuvěřitelně dokonalýma fotkama, mít jen o trochu víc času a peněz, četl by a vařil podle FX kuchyně (hledáte-li recepty a honí vás mlsná, doporučuji tento odkaz.) Nadějně vypadá Wilma, ale objev objevů je pro mě Italská vinná stezka – takhle bych chtěl umět psát o víně! A není to jen o italském víně, lifestylové přesahy jsou v tom psaní zřejmé. Úplně mě dostal nedávný příspěvek Obejmi Itala v sobě (haha, to neměl být dvojsmysl, ale jak to mám sakra přeložit s ohledem na smysl celého článku :-). Zkusím kus ocitovat (obrázek je vypůjčený z Italské vinné stezky):
Jednou nebo dvakrát jste byli v Itálii. Možná jste tam dokonce chvíli žili. Dost dlouho, abyste získali pocit, že vás něco přitahuje. A pak se vrátíte do svého běžného života. Jste sami. Neslyšíte překřikování pěti Italů mluvících současně, leda ve vaší hlavě. Jdete do kuchyně. Mísa s čerstvým ovocem tam chybí. Otevřete chladničku a džus ze sicilských pomerančů tam není. V rohu stojí láhev kalifornského Chardonnay, poloprázdná. Co uděláte se svým životem?
Ten napjatý pocit trvá, když si děláte kafe. Je čtvrt na šest ráno, někde v Itálii si někdo dává talíř fritto misto s lahví Sannio nebo Campi Felgrei. Někde si tlupa hlasitých nevázaně šťastných Italů prodlužuje oslavu nad talířem strufoli nebo taralluci dolci a douškem Moscata z Benevento. A přidají si pár doušků domácího limoncella. A vy koukáte do hrnku černé hořké kávy a máte pocit, že vám všechen tenhle cizí život bude chybět.
Vrátili jste se z Itálie do toho místa, kterému říkáte domov. Ale uvnitř už ptáček zpíval „nenechám tě jít, nenechám tě jít.“ Jste chyceni.
Tak jak si upravíte svůj domácí život podle toho, který se vám zalíbil v Itálii? Řeknu vám tajemství. Už jste to udělali. Není návratu k párkům v rohlíku nebo k Shirazu, když vás jednou zasáhl Bacchův šíp. A jako jeden z vyvolených, kteří nesou poselství Předků, nepokoušejte se vysvětlovat poselství lidem kolem vás. Jděte dál…. ještě to pokračuje dál, ale přečtěte si to sami. Překlad, i ten nejvěrnější, interpretuje smysl.
P.S. Italskou vinnou stezku jsem si samozřejmě dal do záložek, ale trochu mě to nakoplo. Už měsíc ve mně hlodá nespokojenost s vlastními texty a přemýšlím o tom, co s tímhle webem udělat. Takže se vrátím k původní periodicitě (psát jen když mám pocit, že to stojí za psaní, nebrat druhák, jen samotok) a ruším statistiky. Nevím, jestli to zvedne literární úroveň příspěvků, ale snad to přidá uspokojení v mé vlastní bilanci. A pokud budou pro vás zdejší pauzy mezi příspěvky moc dlouhé, klikněte si na Italskou vinnou stezku nebo wineterroirs.
Komentáře a plky

Minulý týden po kapkách a Grand Cru Šobes

O chystané klasifikaci vína V.O.C. jsem už tady psal. Minulý týden se objevily nové informace, napřed ve Vinařském obzoru (vejcuc u Cuketky), potom originál tady. Tak dlouho jsem se posmíval neuspořádanému marketingu domácích vín, tak dávno už jsem někde vtipkoval, že to nejmenší, co mohou moravské vinařské podniky pro svá vína udělat, je napsat na etiketu GRAND CRU – a už je to tady!
Já vím, že to bude ještě dlouhá cesta, ale už teď je jasné, že je našlápnuto špatným směrem. Vysvětlím stručně důvody skepse. Nic proti apelačnímu systému, Francouzům ho může závidět celý svět. Hlavně proto, že systém je dobře nastavený. Díky tomu fungují samoregulační mechanismy, které podporují zvyšování kvality vína. (Pokud si někdo ještě myslí, že apelační systém nefunguje, ať se zamyslí nad tím, proč je celosvětově a dlouhodobě nejúspěšnějším vínem šampaňské.) Před časem jsem tady o VOC rezignovaně napsal, že si velké podniky stejně prosadí své zájmy, a tento dojem mám i z nejnovějšího návrhu.
Už dnes někteří malí vinaři nenechávají svá vína zatřiďovat, protože by se jim to nevyplatilo, a prodávají je jako zemská vína. Pokud se prosadí, že marketingová značka VOC se bude udělovat jednotlivým vínům v jednotlivých ročnících (viz návrh) a ne vinicím, pozemkům (jako ve Francii), přinese to ještě větší finanční nároky na zatřiďování (degustační komise pro každý jednotlivý případ). Pokud jsem v poslední době našel na Moravě opravdu vynikající víno, bylo to u malovinaře, který podle předpisů vůbec nesmí víno prodávat, ne u králů vinohradu, kteří zaváží hypermarkety. VOC konstruované podle současného návrhu jen zvětší příkop mezi trhem a malými vinaři, kteří na trh téměř nemají přístup, a v důsledku povede ke snížení kvality a unifikaci vín jako průmyslových výrobků.
O tom, že na současném stavu nevidím hnidy jenom já, svědčí i Otevřený dopis orgánům Svazu vinařů ČR pana Horešovského. Valná hromada Svazu vinařů 20. března 2008 musela mít zajímavý průběh.
Jediný klad vidím v tom, že se konečně zbavíme starého, nepřehledného a nefunkčního systému klasifikace vín, který v duchu těch nejhorších tradic osmdesátých let předpokládá, že čím víc cukru v bečce, tím lepší víno.
Abych nekončil pesimisticky, Prague Trophy má taky své klady, ale pokud si chcete přečíst opravdu nezávislou, zábavnou recenzi nabídky vín, klikněte si sem. Tolik nezávislosti, srandy a osobní statečnosti se dá jenom závidět!
TOPlist
Komentáře a plky

La Degustation Tcheque – fotokvíz ze čtyřky

Spomínam na Paríž, tie spomienky sú staré
spomínam na Paríž, čo asi robí Marais
spomínam na Paríž, v kaviarni sedí Funés
spomínam na Paríž, na Place Pigalle ma unes!
Ležím už týden doma s antibiotiky (a doktor mi velkoryse povolil všechny lihuprosté nápoje) a jak vidno z úvodního citátu, pouštím si Lasicu, Satinského a Filipa. Brouzdám webem a okukuju, jak si žije druhá polovička lidstva. Tuten píše z Japonska o degustaci šampaňských, tamten rovnou z Thajska o degustaci velocipedů a všichni společně pak o žracích orgiích v La Degustation… epčík… tak jsem se alespoň nechal unést spomienkami z úvodu k malému fotoseriálu z jednoho loňského oběda. Předložím vám ho jako malý kvíz, rozdělený do několika otázek. Je určený zejména wine-turistům a food-turistům. Třeba vás bude bavit luštit, co jsem měl k obědu. Nebojte se, žádné molekulární experimenty, ale poctivá dělnická strava – a dojde i na „brambory maštěný, byly málo pečený, pak jsem jed u stolu kdovíco v rosolu“ – poznáte to?
Fotky jsou z jara 2007 a kromě několika nápověd zahrnují polední menu v (dělnické) hospůdce, u nás bychom mluvili o čtvrté cenové. Některé otázky budou pro čtenáře fůdblogů triviální, některé třeba ne – kdo ví? Tak se hezky posaďte, začínáme.
Hospoda, do které půjdeme, je na náměstí. Copak dělají ti kluci (a holka) v poledne na náměstí ? – první otázka.
Posadíme se ke stolku na zahrádce s výhledem na náměstí. Podle staveb už se dá poznat, kde to jsme… a objednáme si denní menu. Je to jednoduché, mají jen jedno.
Už tady máme předkrm… salát pozná každý, ale jak se jmenuje ten předkrm? – druhá otázka.
Kdo pozná hlavní chod, pozná i oblast, kde se nalézáme – to jídlo je tady typické (a nemám na mysli ten špalek zapečených těstovin), stejně jako předkrm. Takže třetí otázka – jak se jmenuje hlavní chod?
Protože už jste uhodli, v které zemi jsme, nepřekvapí vás, že další chod jsou sýry. Bez otázek.
Přiznám se, že mě překvapilo, že dezert a kafe se vešly do ceny menu. I když ten krém pod dortem jsem si neužil, to nebylo moje gusto. Kafe překvapivě dobré. Chtěl jsem se zeptat, kolik stálo celé menu, ale nebudu dělat drahoty. Bylo to za 12 €.
Kdybych si dal k menu víno, bylo by jasné i to, kde jsme byli na obědě. Dodneška lituji, že jsem si ho nedal, bylo vedro a já měl před sebou několik hodin za volantem a spoustu vín k ochutnání. Ale víno se v té obci skutečně pěstuje. Byl jsem zvědavý, jaké bych dostal k hlavnímu chodu, ale nezkusil jsem to. Letos si to určitě nenechám ujít! Takže čtvrtá otázka – kde jsme byli? Země, region, vesnice? Kde se takhle obědvá? Kdo se trefí nejblíž?
Na horním obrázku vidíte oltář pohanského božstva, kterému domorodci obětují. Víc už napovídat nebudu. Opisovat je povoleno, odpovědi do komentářů, nejlépe rozčleněné 1-4. Odpovědi mohou být jakkoli přibližné, schválně kdo se trefí nejblíž.
—————–
Dodatečně jako obrazový doprovod ke správným odpovědím přikládám obrázek :
TOPlist
Jen tak

Na plovárně s prof. Vilémem Krausem

Přiznám se, že jsem od jednadvacetiminutové talk-show Marka Ebena s nestorem (česko)moravského vinařství profesorem Vilémem Krausem nečekal mnoho. Měl jsem na něj dlouho pifku, protože jsem si pamatoval jeho radu vinařům z jedné pětadvacet let staré příručky – vyklučit vinici po dvaceti letech, kdy réva začíná dávat menší úrodu.
Nedělní Plovárna s prof. Krausem ale přinesla svěží povídání o pěstování révy i výrobě vína, kde i názory časem překonané byly zasazeny do dobového rámce a osvětleny, se zábavnými exkurzy do antické historie i zaujatým vyprávěním o vypravěčově lásce, křížení a kultivování nových odrůd vinné révy. (Bohužel jsem si přitom uvědomil, že i zaručeně moderní názory na výrobu vína, na které bych dnes přísahal, budou za dvacet let vývojem vinohradnictví překonány.) Je-li zajímavý vypravěč se zajímavým tématem, zapomenu na jednadvacet minut i na to, že Plovárna není moc televizní pořad a Marek Eben je v něm už podvousté stále stejný.

Nejvíc jsem ocenil právě pohled pana Krause na to, jak se měnil přístup k pěstování vína a k hektarovým výnosům včetně toho, jak tato změna ovlivnila barvu vína a použití Neronetu, první odrůdy, kterou profesor Kraus vypěstoval. Premiéra byla v neděli večer, opakuje se v noci ze středy na čtvrtek 20. března ve 3:05 na ČT 1 – takže příležitost pro vaše videorekordéry. Nenechte si ujít!

Komentáře a plky

Brownies – jiné skupenství čokolády

Mám ráda umění, moderní, abstraktní – zpívala si tuhle paní Skleničková při zdobení brownies. Tak jsem si řekl o recept.
Co potřebujete:
400 g čokolády s 60-70% kakaa, 300 g másla, 4 vejce, 300 g hnědého cukru, 100 g hladké mouky, 1 lžičku prášku do pečiva, hotová bílá a tmavá čokoládová poleva (papírové košíčky)
1) Čokoládu a máslo rozpusťte (já dávám nerezovou misku s obojím do horkovzdušné trouby ohřáté na cca 70 stupňů).
2) Troubu nechte předehřát na 160 (elektrickou) nebo 140 (horkovzdušnou) stupňů.
3) Celá vejce šlehejte, až zesvětlají, pak přidejte cukr a šlehejte dál, až směs hodně nabude na objemu.
4) Opatrně vmíchejte (teď už raději ručně, ne na robotu) rozpuštěnou čokoládu s máslem.
5) Potom prosejte na povrch směsi mouku, rozmíchanou s práškem do pečiva a všechno smíchejte.
6) Vlijte do pekáčku, vyloženého papírem na pečení a pečte cca 30 minut. Po upečení je povrch hmoty lesklý a suchý, ale vnitřek zůstává vlhký, test špejlí se použít nedá,
7) Před krájením nechte brownies dokonale vychladnout. Pak nacákejte nahoru jakékoliv vzory z obou rozehřátých polev. Nakrájejte na menší tvary, moučník je opravdu sytý. Jednotlivé kousky dávám ještě do papírových košíčků, vypadají pak efektněji, ale není to vůbec nutné.
Receptů na brownies jsem vyzkoušela hodně, všechny fungují, tenhle mám prostě nejraději. Zkoušela jsem je péct i v různých formách na muffiny a papírových košíčcích, aby vypadaly pak efektněji. Nosila jsem je totiž sousedům a příbuzným jako dárek, a hodně kousků krájených z plechu mělo polámanou vrchní krustičku a nevypadalo dost dokonale. V malé formičce ale utrpí sametová vláčnost těsta. Proto jsem se nakonec vrátila k pekáčku a vymyslela trik se zdobením dvěma polevami, které většinu nedokonalostí zakryje. Když je dáte do papírových košíčků, budou vás všichni považovat za hotového cukráře (cukrářku). Pravda je, že málokterý recept na drobné cukroví je tak snadný jako tenhle. Nakonec jedno varování – dbejte na kvalitu surovin, hlavně čokolády, s méně kvalitními druhy je výsledek bledý a přeslazený. Pokud chcete ušetřit, pečte raději menší dávku.
TOPlist
Recepty pí Skleničkové

Sauvignon 2004 pozdní sběr polosladké, Sonberk Pouzdřany

S dnešním vínem mám drobný formulační problém typu Slepice nebo vejce? Je ta láhev poloprázdná nebo zpola plná? Nebo ještě jinak: když o víně napíšu, že je dobré, ale předražené, není to jen jinými slovy řečeno, že za ty peníze není dost dobré?
Už jsem tady psal o lednovém výletě do Popic a Poysdorfu, ze kterého jsem si kromě jiných dobrot přivezl ze Sonberku i polosladký Sauvignon 2004 pozdní sběr. Ambaláž je vkusná leč úsporná s vyjímkou kvalitního korku. Pouze půllitrová láhev za cenu 235 Kč (přepočtem 352 Kč za 0,75 litru). Barva zlatavá, nalil jsem víno do klasické alsaské sklenky a úplně ji rozsvítilo. Doufám, že to není jen sklenkou, že mi vůně sugeruje podobnost s mými oblíbenými sladkými alsaskými Pinoty Gris – nasládlá, medově květinová vůně s kandovaným ovocem a s tenkým zemitým podtónem. V chuti má víno opět podobný projev, ale trochu užší, než alsaské Pinoty Gris. Má trochu jinou kyselinu, je mnohem ovocnější (jak odpovídá Sauvignonu), ale má podobnou rovnováhu mezi kyselinami a zbytkovým cuktem a trochu méně minerálního základu (zbytkový cukr 30,3 g/l, kyseliny 6,9 g/l, alkohol 12,6 %, velikost šarže 4 237 kusů, překvapivě se neuvádí bezcukerný extrakt). Celkový dojem je ale překvapivě dobrý, jakkoli nejsem fanoušek vyššího zbytkového cukru a pochutnám si na něm zatím jen u zmíněných alsaských šeďáků.
Jedinou výtku bych směřoval k rozostřenější struktuře, jednotlivé složky chuti (sladká, kyselá, minerální) nejsou dost výrazné a zřetelně oddělené, ale přesto sonberský Sauvignon nepostrádá jemnost a harmonii a má ji tolik, že se zalíbil i mně, a já obvykle preferuju suchá vína. Sláva, je to dobré víno a konečně zase něco, co můžu doporučit! Škoda, že už je měsíc po Valentýnu – dnešní víno je na Svatého Valentýna jako dělané. Našel jsem si ho ve výsledcích Víno Revue Prague Trophy 2007, kde dostalo bronzovou medaili za 84 bodů ze sta.
Jak už jsem naznačil v úvodu, problém mám s cenou. Přepočítaných 352 Kč za 0,75 litru vypadá přehnaně ve srovnání s alsaským Pinotem Gris AOC Grand Cru Steinert od Wolfbergera za 9,20 Euro (230 Kč) (viz text zde: http://vins.blog.cz/0802/pinot-gris-2005-aoc-grand-cru-steinert-wolfberger-eguisheim-francie). Nerad se opakuju, ale moravská vína jsou příliš drahá.
Recenze

První jarní Vermentino

Konečně – valí se na nás první vína ročníku 2007! Už jsem tady sice opěvoval tvrdonická vína ročníku 2007, ale to byla vína malovinařů, která se nedají koupit (http://vins.blog.cz/0802/vystava-vin-tvrdonice-sobota-23-unora-2008). Taky jsem tady jásal nad rakouským veltlínem 2007, ale to nebyl DAC Weinviertel, ale jen předehra, mladé víno (http://vins.blog.cz/0803/slibna-predehra-07 – omlouvám se za ty neohrabané odkazy, ale Blog.cz stále trvá na svém vylepšeném editačním systému, který jinou možnost nenabízí). Konečně mám plnohodnotné víno z loňského ročníku : Vermentino di Sardegna „La Cala“ D.O.C. 2007, pozdrav ze slunné Itálie.
Přišel jsem k němu náhodou, poté co jsem tady vyvěsil článek o Le Volte 2005 (http://vins.blog.cz/0803/tohle-vino-si-budu-pamatovat-le-volte-2005) jsem si zajel k prodejci koupit další dvě lahvičky, a přitom jsem objevil i tuto novinku. Rovnou napíšu, že to není žádný zázrak, to italská Vermentina nebývají. Jak jsem je poznal za dovolených v Itálii, jsou to mladá svěží vína, určená k rychlému vypití do vánoc, ideální jako doprovod k rybám a mořským plodům. Dodnes vzpomínám na první pozdní večeři loňské dovolené v toskánském San Vincenzu – když jsme si v pizzerii objednali carpaccio z lososa jako předkrm a k tomu Vermentino, znuděný číšník se rozzářil a očividně schvaloval naši volbu. (Někdo skeptičtější by mohl napsat, že byl překvapen, že barbaři, kteří si nedovedou objednat v italštině, dokážou správně spárovat jídlo s pitím.) Na podzim jsme doma na zahradě spáchali ochutnávku šesti Vermentin, rozdíly mezi vzorky byly malé a těžko popsatelné, ale ugrilovali jsme k nim pstruhy a byl to úspěch. Právě tak nemá význam hledat rozdíly mezi ročníky 2006 a 2007 (viz foto). Naše Vermentino 2006 překvapivě přežilo ve skvělé formě, ale nijak tím nezískalo. V zásadě je to víno k rychlému vypití, ideálně ještě v Itálii v turistické sezóně.
Vermentino je moje letní láska, o které naštěstí neplatí Šrutův bonmot o tom, že „přetáhli letní lásku do září.“ Objevil jsem je v italských supermarketech COOP (6 €) a zamiloval se. V Čechách prakticky neznámé víno dovážela jakási firma z Roztok u Prahy (kolem 350 Kč), až vloni jsem je objevil v letňanském velkoobchodu LESA za 240 Kč. Jak mě uviděly, hned mi tři lahve skočily do vozíku! Výrobce Sella e Mosca (www.sellaemosca.com) je přední sardinské vinařství zaměřené na velkoobchodní řetězce. Víno vyrábí pouze z vlastních hroznů, ostatně má osázených 500 hektarů vinic. Na jejich webu jsou i ukázky jejich reklamních kampaní, mimochodem velmi zdařilých a přímo vybízejících k představě, jak by podobná, počeštěná kampaň fungovala v našem prostředí. Ostrov na horním obrázku bohužel není Sardinie, jak by se k textu hodilo, ale Elba.
Víno má světle žlutou čirou barvu, po nalití se hladina sklenky pokryje závojem miniaturních bublinek. Vůně je jemná, medová, chuť překvapivě hladká s jemným perlením na jazyku. Hodně jemné kyseliny, tenké tělo, bonbonová dochuť (Bon Pari). Obvyklý minerální podtón je sotva znatelný. Netradičně vysoký je obsah alkoholu (12,5%), obvykle to bývá o procento méně. Pokud bychom víno ochutnávali v létě na zahradě k rybě, nejmíň jednu hvězdičku bych mu dal! (ale pokud jde o Vermentino, nejsem vůbec objektivní 🙂
TOPlist
Komentáře a plky

Alsasko krásně voní ! (Pinot Gris 2005 Grand Cru Rosacker, Hunawihr)

Při ochutnávání dnešního vína (a hlavně jeho vůně) jsem si vzpomněl na zatím poslední cestu do Alsaska v loňském květnu. Vyrazil jsem po několika dnech odkladů způsobených kumulovaným pracovním vypětím, unavený a s bolavými zády. Na německé dálnici jsem jednou minul správný sjezd a natočil o stovku kilometrů víc, mezi Norimberkem a Heidelbergem mi bolest zad připadala nesnesitelná. Zastavil jsem u motelu kdesi u Karlsruhe a pocítil nejasnou úlevu – vystoupil jsem z auta a protahoval si ruce, nohy a záda, a bolest zad nikde. Kroutil jsem se jako had, abych se ujistil, že tam ještě je, vždyť ještě před hodinou tam byla, ale byla pryč. To dálniční odpočivadlo musí stát na nějakém dávném mystickém a léčivém místě, protože se mi to tam už stalo dvakrát…
Přejel jsem na francouzskou stranu Rýna už u Strasbourgu, rychle se stmívalo, a já si dopřál další zastávku u silnice na alsaském venkově. Vystoupil jsem z auta o půl deváté večer, bylo zamračeno a skoro nic kolem nebylo vidět, ale ty vůně! Pamatuji si takové z jarního Chorvatska a Toskánska, žena mi vyprávěla, že tak silně voní Provence… omamné, bohaté květinové vůně. Asi se stanu alsaským narkomanem – čichačem! Teď s odstupem devíti měsíců už všechny ty luční vůně nedokážu popsat, ale první dojem byl ohromný a doslova léčivý. Ještě honem někde u pumpy koupit Grand Cru Riesling na první večer, ještě honem do alsaské hospody na quich (ten večer jsem si ho užil jako nikdy, myslím, že mi to dřív připadalo jako trochu jednoduchá pochoutka) a honem nastudovat nejbližší vesničky a jejich vinařství.
Můj vztah k Alsasku se zřejmě formoval po dvacet let koštování moravských vín, kdy jsem o Alsasku neměl ani tušení. Seznam sedmi alsaských odrůd zní Čechovi povědomě: sylván, muškát, rulandské bílé, ryzlink rýnský, rulandské šedé, tramín a rulandské modré. Nic co bychom z domova neznali, takže chutě alsaských vín jsou pro mě příjemné a jaksi domácí, i alsaské vesničky mi mnohdy připomínají český venkov.
Dnešní víno, Pinot Gris 2005 Grand Cru Rosacker, pochází z družstevních sklepů Cave Vinicole de Hunawihr, o kterých jsem už psal tady (http://vins.blog.cz/0802/riesling-2003-aoc-grand-cru-rosacker-cave-vinicole-de-hunawihr-francie). Ve sklence se víno představuje zlatou barvou, trochu světlejší, ale jasně zlatou. Ze sklenky se line medová vůně smísená s lučními květy (možná i proto jsem si vzpomněl na ten první nádech pod Strasbourgem?) a rozinkami. Na začátku vůně je stopa vanilky. Chuť začíná jemným perlením na špičce jazyka a medovou nasládlostí, potom zazní minerální tón a celé to končí kousnutím do rozinek. Rozinková hitparáda – hned jsem si vzpomněl na sultánky, obří turecké nebo snad íránské rozinky, ta chuť tam je krásně zřetelná. I přes mladý ročník jde o dokonale jemné víno s krásnou harmonií. Typické alsaské rulandské šedé s vyšším zbytkovým cukrem, na můj vkus jsou tam trochu potlačené minerální chutě, ale pro ty šťavnaté rozinky bych mu odpustil, i kdyby tam minerální podklad vůbec chyběl. Alsasko voní i chutná! (Víno stálo u výrobce 11,70 €, současným kurzem asi 295 Kč. Rozhodně koupit znovu!)
TOPlist
Recenze

Le Volte 2005, Tenuta dell’Ornellaia

Na konci náročného pracovního týdne mě začaly honit mlsné choutky a italské chutě. Abych nepodlehl a uchránil Sassicaiu, udělal jsem krok stranou a obětoval Le Volte 2005 z nedalekého konkurenčního vinařství Tenuta dell’Ornellaia, víno, u kterého jsem předpokládal podobný charakter. Možná bych mohl jednoduše napsat, že se vlk nažral a koza zůstala celá – jak už jsem tady psal, v celé Itálii stojí Sassicaia přibližně stejně, 120 Euro (podlehl jsem v Čechách nabídce významně pod 3.000 Kč), zatímco Le Volte, třetí víno z Ornellaie, jsem koupil za 500 Kč. Už Komenský učil, že máme postupovat od jednoduššího ke složitějšímu :o)
Jde až o třetí víno z Tenuty dell’Ornellaia, přesto má krásnou adjustáž s potištěnou cínovou záklopkou, spíš kratším korkem a krásnou etiketou. První nadechnutí ze sklenky přináší květinové vůně a závan čokolády (není nad první nadechnutí!), když jsem se při druhém nadechnutí chtěl přesvědčit o čokoládě, zavanula ke mně z květin vůně kůže. Později nalézám kávu a směs koření. Nesmírně elegantní, až luxusní vůně! Také barva je krásně temná rudofialová s úzkým bílým proužkem na obvodu, pastva pro oči někoho, kdo celý týden ochutnával burgundské Pinoty. Pokud máte despekt k italským vínům, doporučuji Le Volte 2005, Sassicaiu 2004 nebo alespoň dvoutýdenní dovolenou v Itálii, přezíravost vás zaručeně přejde. Nechávám víno na pár hodin rozdýchat a jdu si přečíst něco o Bolgheri. (Na horním obrázku Castagneto Carducci.)
Jinak o vínech z Bolgheri jsem už psal tady (teď tu měl být link na dřívější článek, ale nový vylepšený editační systém blogu.cz tuto možnost nenabízí, takže tady: http://vins.blog.cz/0710/ochutnavka-bolgheri-aneb-italstina-podruhe), taky tady (http://vins.blog.cz/0802/tip-na-dovolenou-s-vinem), o Itálii a italštině tady (http://vins.blog.cz/0708/uvod-do-prazdninove-italstiny). Není nad technické novinky! Horní fotka je z návštěvy Ornellaie, dál než k závoře jsem se nedostal :o)
A dočítám se v přestávce, že v letošním vydání italského průvodce Gambero Rosso dostala Sassicaia 2004 3 skleničky, tedy maximum. Navíc se podle tiskové zprávy italského SlowFoodu dostala Sassicaia 2004 mezi pětici italských vín, která dostala nejvyšší ocenění ve všech pěti italských důležitých průvodcích, takže doporučení jako hrom. Až po dopsání jsem se dozvěděl, že únorový Wine Spectator hodnotil Le Volte 2005 87 body. Web Ornellaia vzorně poskytuje všemožné informace o vyráběných vínech, takže můžu napsat, že La Volte 2005 je cuvée 50% Sangiovese, 30% Merlotu a 20% Cabernetu Sauvignon (složení se mění podle ročníku). Každá odrůda kvasí odděleně v malých nerezových tancích. Potom následuje jablečno-mléčné kvašení a sudové zrání (10 měsíců ve 2-4 letých sudech použitých pro Masseto a Ornellaiu).
Chuť je zakulacená, zpočátku nasládlá, jemně kořeněná a s pěkně odbouranými kyselinami, ale jemné a neagresivní třísloviny prozrazují, že jde o mladé víno. Kvůli nim by se asi vyplatilo ještě pár let počkat. Po ohřátí trochu vystupuje pálivý alkohol (14%), po několika hodinách vládnou ve sklence ostružinové a višňové chutě. Odhaduju, že Sangiovese dodává vínu bohatý ovocný základ, zatímco Cabernet Sauvignon a Merlot strukturu, šíři chutí a měkkost. (Abych nepřeháněl, jablečno-mléčné kvašení jsem uhodl sám, ale odrůdové složení bych bez informací z webu nedal dohromady ani náhodou.) Možná chuť trochu zaostává za ohromujícím dojmem z vůně, ale je to víno, kterého máte plnou pusu. Krásná barva, úžasná vůně a plná chuť za pouhých 500 Kč, co víc si člověk může přát ?
TOPlist
Recenze