Archiv pro měsíc: Únor 2008

Degustace červených burgundských vín, Riesling & Co.

Ovíněn na lednové přehlídce soutěže Víno Revue Prague Trophy 2007 častoval jsem pana Cuketku vtípky o své úplatnosti včetně toho, že pravým účelem mého blogu je získat mi co nejvíc pozvání na degustace zadarmo, případně za oslavnou recenzi na webu. Vyžíval jsem se v tom jako zvrhlík Doug Badman mučící Limonádového Joea, ale po přečtení dnešního příspěvku by mi to už ani (zásadově nezávislý) pan Cuketka neuvěřil, ztratím pověst chvaliče a očekávaná pozvání nepřijdou. Ale už jsem se tady za půl roku nachválil dost, a zásoby vína v chladicím boxu mám ještě nejmíň do konce roku, takže do toho.
Napřed chvála: Riesling & Co. je mladá firma, která se specializuje na dovoz německých vín, ale dováží i vína z Itálie a Francie. Sídlí na pražském Smíchově (Randova 2) v moderních a vzdušných prostorách, pro degustace jako dělaných. Wkusný web wábí příjemně nízkými cenami burgundských vín, což mě vylákalo i na degustaci burgundských červených ve čtvrtek 14. února. K přednostem degustace patřily i sklenky RONA, které se krásně hodily k červeným burgundám a pan Sitár, který představoval vína příjemně civilním projevem se správnou mírou fandovství.
Na zavínění přistál ve sklenkách vzorek červeného Liracu a po akademické čtvrthodince začala degustace dvěma víny z nejnižší regionální apelace.
1. Bourgogne Rouge 2004 AOC, Richard Maniere, 230 Kč. Víno světloučké barvy, že až šlo splést s rosé, ale možná na tom mají svůj podíl pro mě ještě nezvyklé sklenky s extrémně plochým dnem. Ve vůni švestky a jakási cizí vůně (vzpomínal jsem na krém na boty), chuť řídká. Vedou kyseliny a třísloviny, ale tělo se topí ve vodě.
2. Bourgogne Rouge 2001 AOC, Rossignol-Trapet, 310 Kč. Výrazná elegantní barva, jemná ovocná vůně. V chuti mix peckovitého ovoce a lesních plodů. Pěkné!
3. Chassagne-Montrachet „Les Voillenots Dessous“ AOC 2006, Sylvain Langoureau, 390 Kč. Překvapivě světloučká barva, švestkově nakyslá vůně, elegantní a jednoduché víno, až moc mladé, ale překvapivě už připravené k pití. Já jsem asi poslední, kdo by namítal proti tomu, aby se víno pilo mladé, ale o takto urychleném víně mám přece jen pochybnosti, prostě bych očekával, že červené Chassagne 06 bude ještě ležet v sudu. Celkový dojem z vína je tenký, těch několik kousků Chassagne AOC které jsem pil dříve byla naopak bohatá vína. Cena je šokézně nízká, ale nekoupil bych si je.
4. Vosne Romanée AOC 1999, Richard Maniere, 560 Kč. Staré víno už podle cihlového odstínu barvy, vůně také temnější až inkoustová s rybízovým listím, v chuti ovoce s griotkovým štychem a lesní listí.
5. Gevrey-Chambertin AOC 2004, Domaine Trapet, 815 Kč. Nečekaně nazrálá barva, podle vůně by se už dalo trefit do Gevrey, tak je typická – višně promísené s ornicí, chuť jasně višňová, trochu říznutá taninem, typický Gevrey-Chambertin! Nicméně chuťovým projevem je toto víno tenké, nebo možná příliš mladé? Asi před měsícem jsem tady popisoval Gevrey-Chambertin od jiného výrobce, stejný ročník ale kvalitou o třídu výš, takže to v tomto případě nebude vraždění neviňátek, ale prostě špatně zvolený, slabý zástupce. Cena je na spodní hranici reálného očekávání, kvalita bohužel také.
6. Volnay AOC 2005, Albert Boillot, 510 Kč. Višňová barva, višně a třešně i v nose, ale v chuti překáží třísloviny. Zavřené, nepřístupné víno.
7. Volnay Premier Cru „Clos de la Chapelle“ 2004, Louis Boillot, 680 Kč. Nazrálá barva trochu klame, pokud jde o stáří vína, vůně je hodně jemná, chuť višňová s jakousi cizí příměsí a tříslovinovým koncem. Nezískalo si mě.
8. Pommard Premier Cru „En Largilliere“ 2004, Albert Boillot, 680 Kč. Cenová bomba, za 700 Kč v Čechách nekoupíte ani Pommard AOC, natož Premier Cru. Sklenky RONA musí kecat, to víno prostě nemůže mít tak světlou barvu! Podle zabarvení bych hádal na likér, chutná naopak vodově, s taninovým podtónem (nebo si to pletu s železitým podložím?). Vodové, málo extraktivní, zklamání. O to větší, že několik lahví tohoto vína jsem si v roce 2006 přivezl přímo od výrobce (říkal jsem si u poznámek o barvě nahoře, že to neodpovídá tomu, co pamatuju!) Doma jsem se honem podíval do fotek a našel s úlevou, že jsem si přivezl ročník 2003, a to bylo skutečně jiné víno, bohaté, extraktivní, jak má Pommard být! Kdysi jsem někde vykřikoval, že přece nepijeme ročník, ale tady je skok mezi 2003 a 2004 obrovský, bohužel je to skok dolů. Cenová bomba, ale ani 680 bych za ně nedal, dokonce ani 17 €, kolik stála 2003 ve sklepě pana Boillota ve Volnay. To není Pommard! – snad si ještě vzpomenete na reklamu Jima Beama. Věřte mi, pan Boillot umí lepší vína!
9. Saint-Aubin Premier Cru „Les Castets“ 2005, René Lamy, 460 Kč. Vysoká třešňová barva a krásně čistá švestková vůně, užasné! Chuť pěkně ovocná s taninovým štychem, který mi to kazí, ale je to mnohem koncentrovanější víno, než všechny dosud.
10. Nuits-Saint-Georges Premier Cru „Les Damodes“ 1999, Richard Maniere, 815 Kč. Cihlově nazrálá barva, povzbudivě ovocné vůně, tentokrát nedokážu vyseparovat konkrétní ovoce, ale popsal bych to jako směs peckovin. V chuti zase peckovité ovoce krásně zralé, ale hubu mi svírají výrazné třísloviny, takže ani po tomto víně jsem nezatoužil, ač mě ze seznamu před ochutnávkou lákalo nejvíc.
Výsledek je zklamání, tím větší, že podle seznamu to vypadalo na bubnovou palbu a podle cen na průvan v peněžence. Nekoupil jsem si nic, a kdybych si měl koupit, sáhl bych po čísle 2. Snažil jsem se být při psaní korektní a stále jsem měl v hlavě myšlenku o tom, jak těžký život mají dovozci vína, protože 1) jim každý závidí, že se živí tím, co jejich zákazníci mají za svého milovaného koníčka a 2) většina jejich zákazníků si myslí, že by jejich práci zvládla lépe, ale popisovaná kolekce vín na mě působí jako špatně vybraná. Nejvíc jsem se o tom přesvědčil u vín volnayského Alberta Boillota, v jeho sklepě jsem byl už dvakrát a přivezl jsem si úplně jiná vína, podobně i v Gevrey Chambertinu by se dala najít kvalitnější vína. Možná jsem se neměl tolik těšit, ale z předváděných vín bych si nevybral.
Příště: Nicolas Potel.
TOPlist
Reporty

Stručně o bodování vín a DRC

Kradu z cizích zdrojů, protože tyhle zprávy zatím ještě z první ruky nemám (a už se smiřuju s tím, že nikdy ani mít nebudu :-). DRC představila ročník 2005.
Sklizeň proběhla mezi 15. a 23. září a hrozny byly v tak dobrém stavu, že třídění skoro ani nebylo potřeba. (Je to dobrá zpráva? Asi je, sotvakdy se dostanu k tomu, že bych musel zvažovat cenu jejich vín.)
Jamie Goode jim na svém webu dal známky 94 – 95 – 96 – 97 – 98. No jo, no. Včera jsme se na koštu při jiné příležitosti shodli s Jižním Svahem, že bodování je k ničemu…

TOPlist
Jen tak

Valentýnská historka o moselském víně

V souvislosti s Valentýnem si teď asi přečtete dost o sladkých likérech nebo o tom, jaké víno si mají na Valentýna otevřít páry, kde jeden pije červené a jedna bílé, nebo naopak. Já jsem si vzpomněla na jednu skorovalentýnskou historku o víně. Sklenička ji občas dává k lepšímu, když má zdegustováno, tak je snad vhodné, abych řekla, jak to doopravdy bylo.
Bývaly časy, kdy Sklenička neznal Francii ani Itálii a za vínem jezdil jen na Moravu. No bývaly časy, tahle historka se sběhla na konci února 93 a to víno je moselské: Brauneberger Mandelgraben Kerner Spatlese 1985, výrobce Karl Heinz Bollig Schmitt. Byli jsme se Skleničkou tehdy nějakou dobu rozhádaní a on mě pozval na víkendový tajný výlet. Mělo to být překvapení a dělal kolem toho spoustu tajností, nakonec jsem se od něj dozvěděla jen to, že se pojede na Moravu.
Na konci února se v krásném buchlovickém zámku dodnes koná Den vína, košt kamuflovaný zajímavým programem. Začíná se brzy odpoledne ztřeštěnými „cimrmanovskými“ přednáškami na téma „Víno a ženy,“ prostě Víno a… každý rok něco jiného, potom následuje dobročinná dražba vína ve prospěch místního Domova důchodců a od tří hodin program vrcholí Výstavou vína, čili tradičním moravským koštem. Přednášku jsme nestihli, zato dražbu ano a ta byla báječná.
Po úvodu, kdy byla představena vína i celé kolekce vín, věnované místními sponzory, vypukla dražba. První vzorek, jakési obyčejné víno odstartovalo na vyvolávací ceně 150 Kč a díky několika místním furiantům, hecujícím se s pražskými dražiteli bylo po strhujícím průběhu prodáno za asi 700 Kč. Chlapi se překřikovali, předváděli a kohoutili jako večer před cimbálovkou, ženské to sledovaly a příspěvky na Domov důchodců rychle narůstaly. Bylo mi divné, že Sklenička nezabral a dražby se nezúčastnil (tehdy se ještě neostýchal békat s cimbálovkou až do rána), ale nic jsem neříkala. Přišlo by mi líto, kdyby mi na pouti nic nekoupil, ale naštěstí ho to za chvíli napadlo, zmizel na chodbu a vrátil se s dražebním číslem.
Ještě stihl dvakrát přihodit na druhé dražené víno, byla to zrovinka ta Mosela, na kterou jsem ho nenápadně upozorňovala ještě před dražbou. Měl štěstí, začala nízko, Sklenička přihazoval jako třetí nebo čtvrtý na 300, pak se cena vyhoupla na 400, Sklenička zahlásil 420, chvíli bylo ticho a Mosela byla jeho. Obdivně jsem na něj pohlédla a věděla jsem, že Mosela bude moje.
Potom jsme se docela příjemně prokoštovali desítkami vzorků na koštu, vedli řeči se známými, přespali v místním hotelu a vrátili se domů. Vypití vína jsem naplánovala na další sobotu. Udělali jsme si večeři, Sklenička zalistoval v encyklopedii vína, kterou jsem mu dala k vánocům, a vznášel se jako na obláčku, protože tam našel nějaké údaje o tom vydraženém moselském, nebo o výrobci a vinici, už si nepamatuji. Dokonce i na mě se přeneslo něco z jeho nadšení, že nevydražil nějaké patoky, ale náhodou víno, o kterém je zmínka i v encyklopedii. Tady obvykle Sklenička píše ty svoje poznámky o vůni a chuti a předstírá, že tomu rozumí – já nemusím, protože si to víno už dávno nepamatuji, ale celkový dojem a překvapivě sladkou ryzlinkovou chuť, na to si vzpomínám. Rozhodně je to jiný zážitek, popíjet víno, které si vybojujete na dražbě, než víno přinesené z Globusu z akce 3 lahve za cenu 2! Myslím, že to platí obecně, že u vína hraje velkou roli jeho historie, nebo alespoň váš soukromý vztah k tomu, jak jste ho získali. Skleničkovy výpravy za vínem jsou pro mě často příliš únavné, přesto dokážu pít s větším očekáváním víno, které jsme si přivezli z dovolené (ať už v Alsasku nebo na Moravě) a našli ho po delším pátrání a seznámení s výrobcem, a nic vyjímečného už nečekám od vína koupeného se slevou v supermarketu.
Ale třeba je to hloupost a záleží jen na samotné kvalitě vína – jenže jak říkává Sklenička, těžko se dva lidé shodnou na tom, v čem kvalita spočívá. Ale ať už má s kvalitou pravdu kdokoliv, dojem z vína určitě hodně záleží na tom, s kým víno pijete. Pijte s Mírou!
TOPlist
Recepty pí Skleničkové

Ukřižované hrozny, detektivní pátrání

Tohle téma jsem načal neopatrným diskusním příspěvkem na Olivové kuchařce, kde Dáša zveřejnila nadvakrát fotky z listopadového Burgundska. A hned na druhé fotce spousta nesesbíraných hroznů Pinotu Noir na vinici u Fixinu:
V prezentacích prestižních burgundských vinařství se zdůrazňuje „manuální sklizeň“ a další třídění hroznů po sklizni s tím, že nevyzrálé hrozny se vyhazují. Souvisí to s limity produkce, francouzské předpisy pro vína deklarovaná jako AOC omezují výnosy z hektaru tak, aby se na AOC vína automaticky používaly ty nejvyzrálejší hrozny. Když jsem na podobné téma v listopadu napsal polemický text, jeden čtenář mi to vyvracel: „Našel jsem jednoho vinaře, koupil od něj víno a ptám se ze zdvořilosti, kdy bude sklizeň. Prý slizeň už byla. Povídám: Jak to? Na keřích je ještě spousta zralých hroznů? On: Ty už tam zůstanou. Máme daný limit pro AOC, tak sklidíme jen to, abysme se vešli do toho limitu, zbytek tam necháme. Chápete to? Tedy ne, že by řezem a zelenou sklizní, jak to asi má správně být, opravdu nasměrovali mízu jen do těch pár hrozínků na keři, aby ta šťáva byla co nejextraktivnější, nejkoncentrovanější, prostě tam toho taky nechají dvě kila na keř, co kdyby přišly kroupy nebo plíseň, ať je z čeho vybírat, ale sklidí z toho pak jen tu část, aby vyhověli zákonu.„
Dáša poslala dotazy několika fixinským vinařům, a kupodivu jeden stručně odpověděl: „Jsou to mene kvalitni hrozny, a tak to nechavaji pro ptactvo a kolemjdouci. Je z nich zakazano delat vino.“ To je kulantní odpověď, která se dá vysvětlit více způsoby…
Trochu víc jasna do toho vnesl minulý týden jeden známý, který prozradil, že pracoval na sklizni na Moravě i v Burgundsku. Podle jeho vysvětlení probíhá sklizeň hroznů na Moravě velice pečlivě, podrobně a zdlouhavě, aby ani kulička nezůstala na vinici. Naopak v Burgundsku se praktikuje sklizeň jako nálet, a za několik hodin je sklizeno – zřejmě proto, že pro konečnou kvalitu moštu je rozhodující období několik posledních dnů a hodin před sklizní. Dělníci jsou schopni sklidit za několik hodin obrovské lány vinic, ale nápadná část úrody zůstane na keřích a pod nimi.
V případě, že se sklízí strojově, pracují sklízecí kombajny na setřásacím principu, a nedostatečně vyzrálé hrozny se nesetřesou, ale zůstanou viset na vinici – a to je možné vysvětlení Dášina úvodního obrázku. (Obě dnešní fotky jsem si vypůjčil od Dáši z Olivové kuchařky.)
Takže další iluze o pečlivé ruční sklizni a rafinovaném třídění hroznů je v troskách – přesto můj známý se zkušenostmi z vendanges tvrdí, že významné vinice se takto sklízejí a že to je také jeden z důvodů vysoké ceny (a vysoké kvality) tamních vín. Ale možná by pečlivá sklizeň a třídění pomohly každému vínu.
Zítra tady bude vyprávět valentýnské historky paní Skleničková.
TOPlist
Jen tak

Nová karafa a zmařená recenze

Tento týden bude abstinenční – minulý čtvrtek mě přepadla viróza a opustily chutě, takže se nebudu zabývat popisem vypitých vín. Paní Skleničková tady včera publikovala popis experimentu s italským předkrmem funghi porcini, který jsem chtěl doprovodit červenou burgundou (Auxey-Duresses 2005 Premier Cru „Les Duresses,“ Domaine Roy z Auxey-Duresses). Recenzi jsem nenapsal, karafa víno naprosto zabila. Namísto recenze výborné červené burgundy poznámky o karafě a dekantování.
Pokud jde o dekantování, mám minimum zkušeností. Několik let jsem experimentoval se skleněnými džbánky různých tvarů a teprve nedávno jsem koupil velkou karafu. Jedno z prvních vín, které jsem do ní nalil, byla právě zmíněná burgunda. To víno znám z ročníků 1999 a 2003, v obou bylo vynikající. Ochutnával jsem při nákupu i 2005 a měl jsem dojem, že je na něj ještě brzo a že by mu dekantace pomohla. Přelil jsem tedy víno z láhve do karafy před začátkem přípravy hub a napili jsme se asi za hodinu. Karafa zafungovala, víno zestárlo rázem o deset let a působilo unaveně, mdle. Naštěstí jsem jich koupil celý karton, takže s další lahví budu opatrnější a na recenzi ještě dojde.
„Vyzrávání“ vína si představuju jako proces pomalého okysličování vína pomocí malého množství vzduchu mezi zátkou a hladinou vína v láhvi. Přelijeme-li víno do karafy s širokým dnem, vystavíme ho mohutnému okysličení, v některých případech možná až kyslíkovému šoku. Chemické procesy stárnutí, které by v lahvi probíhaly několik let, proběhnou v karafě za několik minut nebo hodin. Asi jako kdyby vám vaše dvacetiletá přítelkyně za hodinu před očima zestárla o padesát let.
Trochu mi to zkazilo radost z nové hračky, ale asi jen budu muset být s karafou opatrnější. Zítra detektivní příběh „Ukřižované hrozny.“
Komentáře a plky

Recepty paní Skleničkové: Funghi Porcini

My ženy musíme sledovat drobné idiosynkrazie našich mužů shovívavě, naštěstí je většinou jejich vlastní nápady brzy omrzí. Jedna z věcí, které Skleničku neopouštějí, je vynalézavost, s kterou zdůvodňuje svou náklonnost k vínu. Minulý týden organizoval otevření své oblíbené láhve složitě jako státní převrat – volal mi na nákup, ať koupím špenát a anglickou slaninu, že budeme experimentovat s italským receptem na plněné žampióny. Znám ho už dost dlouho, takže mu neskočím na špek – hned mi bylo jasné, že jen hledá záminku k otevření některého ze svých výhodných nákupů.
Funghi porcini je italský předkrm, který jsme objevili v Toskánské restauraci na zámku v Brandýse nad Labem. Zalíbil se nám natolik, že jsme ho zkoušeli několikrát doma. V zásadě je to jednoduché jídlo : vydlabete žampiony a naplníte prázdné kloubouky směsí sýra, rajčat, slaniny, kudrnky a koření a necháte zapéct. Nejvíc jsme se natrápili se slaninou: Sklenička je mlsný a zpočátku chtěl používat libovou šunku nebo uzené, a to nebylo dobré. Nejlepší je tučná, prorostlá anglická slanina. Dá se experimentovat s kořením, používali jsme hlavně majoránku a bazalku. Je to výborné k vínu, nejspíš proto s tím Sklenička tak dlouho experimentoval.
Tentokrát bylo zadání trochu jiné – Sklenička koupil půl kila (6 kusů) obřích žampionů a ode mne si vyprosil plátek anglické slaniny a čerstvé listy baby špenátu. Takže rozpis položek (odhadem, pro 2 osoby):
– půl kila (6 kusů) velkých žampionů
– plátek anglické slaniny asi takhle velký :o)
– listový špenát
– sýr na strouhání, téměř libovolný – použili jsme moravskou goudu.
– puget kudrnky
– sůl, koření – vyzkoušejte majoránku, papriku a další
– přidala bych kousek rajčete, ale není to nutné
Vydlabeme co nejvíc hmoty z žampionu, aby zůstal prázdný čistý klobouk. Nakrájíme slaninu na drobné kostičky. Nastrouháme kousek sýra. V porcelánovém hrnku zalijeme špenátové listy na 2 minuty vařící vodou. Tento krok není nezbytný, ale špenát spařením ztratí spoustu objemu a místa v žampionech je málo. Scedíme špenát a vložíme kousek špenátu do každého žampionu. Ze slaniny, sýra, nasekaného rajčete, kudrnky a koření uhněteme směs, tou vyplníme klobouky žampionů. Pokud chcete použít parmezán, doporučuji nedávat ho do směsi rovnou, ale vyndat žampiony z trouby asi 2 minuty před dokončením, posypat parmezánem a nechat dopéct. Do pečící nádoby kápneme lžíci olivového oleje. Horkovzdušnou troubu roztopíme na 200 stupňů, poté vložíme plněné žampiony (v uzavřené pečící nádobě) a asi 20 minut pečeme. Výsledek vidíte dole:
Mlsný strávník by měl dodat dobré Chianti Classico, Bolgheri D.O.C. nebo burgundský Pinot. Sklenička dodal červené Auxey-Duresses 2005 AOC Premier Cru, o tom bude zítřejší příspěvek. Myslím, že by to šlo požívat i s dobrým bílým vínem. Dobrou chuť!
TOPlist
Recepty pí Skleničkové

Proč se vinaři pomlouvají?

Včera jsem se tady rozplýval chválou Alsaska a Francie, jejího jídla, silnic a billboardů u nich (žádné tam nejsou). Chválil jsem taky to, jak snadno se ve Francii najde vinařství, často už od dálnice vedou cedule „Route des Grands Vins“ a u silnic jsou poutače blízkých vinařství…
A ještě jedna věc v Alsasku funguje odlišně od Moravy. Nikdy jsem tam neslyšel vinaře zpochybňovat kvalitu konkurenčního vína nebo kvalifikaci jeho výrobce. Ani slovem nikdo nezhaněl sousedovo víno nebo ceny. Jakoby Francouzi (podle mojí zkušenosti to platí přinejmenším i o Burgundsku) byli přesvědčeni, že francouzská (alsaská, burgundská atd.) vína jsou neoddiskutovatelně nejlepší na světě, a je jen na vás a vašem vkusu, zda dáte přednost jednomu vínu před druhým nebo naopak, a docela jistě uděláte nejlépe, koupíte-li pro jistotu obě. Je-li tomu tak, potom nemá smysl hanět sousedovo víno, to jako byste haněli celou oblast, celé vinohradnictví. Taky vás tak příšerně otravuje, když si během ochutnávky ve sklepě vinař neodpustí pár jedovatostí na konto jiných vinařů, jejich technologií nebo umu?
Ve Francii jsem snad ani neslyšel vinaře, že by chválil vlastní víno, jak je zvykem na Moravě. Francouz se zdvořile vyptává, jaká vína máte rád a podle toho vám nabízí to, co má, nebo čeká, jaké přání projevíte. Stalo se mi už, že mi opravovali mou (neexistující) francouzštinu, nebo že mě zkoušeli na dvou vzorcích, zda poznám, kde je víc zbytkového cukru, ale nevzpomínám si, že by svoje víno chválili. Dokonce i když Olivier Leflaive v burgundském Puligny jako pohanský Bůh vína sešel mezi degustující lid (jako to dělá v jednu odpoledne asi každý den kromě neděle), zeptal se každého odkud je a popřál „Bon degustation“, ale nesnížil se při tom k tomu, aby vychvaloval svoje víno – každý přece ví, kde leží Puligny a kdo je Leflaive.
Úplně se rozblažím jako bageta v troubě, když můžu citovat kladný příklad z Moravy: asi před rokem jsem se náhodou setkal na Výstavě vín v Lanžhotě s vinařem Janem Bartošem z blízkých Tvrdonic (foto nahoře, ono je tam na lanžhotsku trochu přebartošováno 🙂 a pochválil jsem mu jeho vlašský ryzlink, který tam vyhrál kategorii vlašáků s 88 body. Řekl mi suše, „Já myslím, že ho přecenili,“ a já jsem se nahlas rozesmál, protože takový výrok jsem od moravského vinaře snad ještě neslyšel. Mimochodem, pan Bartoš tam vyhrál i cenu za nejlepší kolekci vín, která se počítala jako průměr ze čtyř nejlépe hodnocených vzorků – to se to pak odmlouvá!
Už se těším na první moravské výstavy, sezóna koštů už-už začíná…
TOPlist
Komentáře a plky

Pinot Gris 2005 AOC Grand Cru Steinert, Wolfberger, Eguisheim, Francie

Povídání o tom, jak se ve Francii hledá vinařství a o jedné rulandě šedé z alsaského Eguisheimu.
Wolfberger je největší alsaské vinařské družstvo. Bylo založeno už v roce 1902, sdružuje 750 vinařů a hospodaří na 1350 hektarech vinic. Sídlí v Eguisheimu a popisovat polohu je skoro zbytečné, zaujalo strategické místo přes ulici naproti hektarovému asfaltovanému parkovišti pro turisty na okraji historického centra městečka. To parkoviště je pro osobní auta zdarma – proč by obec kasírovala turisty na parkovišti, když je mohou mnohem účinněji zkasírovat městští občané ve svých prodejnách a provozovnách?
U parkoviště je plánek s popisky desítek významnějších prodejců vína, restaurací a hotelů. To abyste se nebáli, že zabloudíte – ovšem po krátké zkušenosti z francouzských vinařských vesniček vás mohu ujistit, že nezabloudíte, protože většina vinařství má adresy na Grande-Rue (hlavní třídě), občas bývají na Rue d’Eglise nebo Place de l’Eglise (bůhvíproč se tyhle uličky a náměstí nacházejí vždycky u kostela), na Place de la Mairie (u radnice) nebo na Rue Charles de Gaulle. Pravidelně se také vyskytuje Rue de la Gare, ta vede k nádraží, ale vinařství tam bývají zřídka.
Eguisheim je městečko, má nadprůměrně mnoho ulic a některé nazvané rozmarně Rue du Riesling nebo Rue de Muscat. Květinová výzdoba je v Alsasku všudypřítomná, truhlíky s květinami najdete i na zábradlí mostů.
Pokud byste jeli do Francie poprvé a obávali se, že budete hledat vinařské podniky stejně těžko jako v moravských vesnicích, buďte klidní. U každé silnice najdete nápadné cedule označující blízká vinařství. A najdete-li prodejnu zavřenou, stačí zazvonit na zvonek, obvykle vám někdo přijde otevřít. (vyzkoušel jsem v neděli v 17:45, funguje to.) Jedna z nejlepších věcí ve Francii je asi to, že tam jsou věci zařízeny tak, aby fungovaly… sjízdné silnice, na nichž neotravují usměvavé tváře politiků (žádné billboardy), skvělé jídlo, výborná vína, v Alsasku často i za nižší ceny, než na Moravě. Dokonce i o francouzské státní správě se říká, že funguje efektivně, to je tvrzení, které o českých poměrech asi nepoužije nikdo, ani politici v předvolební kampani ne.
Ale zpátky k Wolfbergerům – objevil jsem si je v létě 2006. Poprvé jsem ochutnával jejich vína v prodejně v nedalekém Orschwihru (foto nahoře), a nejvíc mě nadchly právě jejich slaďáky – Gewurtztraminery a šedé Pinoty. Kromě nich je Wolfberger známý hlavně sekty – jeho Crémanty najdete snad ve všech alsaských supermarketech, podle Guide Hatchette 2006 bychom měli kupovat hlavně ty s černou etiketou. V létě 2007 jsem si zajel k Wolfbergerovi speciálně pro Pinoty Gris – na ceníku měl sedm Grand Cru šeďáků, a protože jsem měl málo času, propadl jsem při ochutnávce nejistotě a vzal to vyřazovacím způsobem. Vyřadil jsem 3 z nich jako nejméně zajímavé a koupil po třech lahvích od zbylých čtyřech druhů. Kromě toho mohu od Wolfbergera doporučit i odrůdové Crémanty, kromě ryzlinkového dělá i Crémant z Pinotu Gris.
Tolik teorie, tak už se pojďme podívat na láhev. Honosná ambaláž, láhev s reliéfem, ale to je u wolfbergerovských Grand Cru běžné. Jeden můj příbuzný si tyto láhve oblíbil jako dárky, které rozdává přátelům, mně by se naopak líbilo nějakou dostat… doufám, Karle, že to čteš :o))
Barva vína ve sklence je citrónová, světle žlutá. Vůně je pestrá jako květinová louka, jsou v ní cítit topinky a ovocné džemy, po chvíli i med. V chuti je znát pěkný poměr cukrů a kyselin, příjemný minerální základ, víno má pestrou lučněkvětinovou chuť. Mám jedinou výhradu, a tou je nevyzrálost vína, chutě jsou lehké a dosud málo propojené. Ale za to si můžu sám, měl jsem být o dva roky trpělivější.
Poslední zásadní informace: víno stálo 9,45 E a byla to dobrá koupě, určitě koupím znovu. Zítra se vrátím k jednomu rozdílu mezi Francií a Moravou, který jsem dnes vynechal.
TOPlist
Recenze

Zprávy z domova

O cenách moravských vín a jejich srovnání se zbytkem světa jsem už tady psal. Třeba tady nebo tady nebo taky tady. Není to pro mě jen další položka v seznamu nářků: chleba zdražuje, ČEZ zdražuje, plyn je dražší… víno není komodita a já dobře rozumím tomu, že některá vína jsou dražší a jiná levnější. To jen na vysvětlenou.
Špatná zpráva je, že Weinviertel DAC 2007 v rakouském Poysdorfu ještě není nalahvovaný. Jel jsem tam zbytečně, zklamala mě (zrušená) pohraniční kontrola v Mikulově – to je nějaká hranice, když se nemusím bát celníků, kteří rozkáží zastavit a otevřít kufr? Zmíněný nový ročník Veltlínu ještě není a bude se nejspíš prodávat až v březnu. Nicméně v poysdorfské vinotéce jsem ochutnal, byť samoobslužným stylem a vzhledem k šoférování bez polykání, několik vín. Pátral jsem po dobrých Veltlínech, takže stručně řečeno ze tří ochutnávaných Gruner Veltlinerů 2007 bych si vybral jen Oppenauera, víno působí tvrdě, ale ne nepříjemně, ochutnal jsem i Weinviertel DAC 2006 (A.I.Amon), šardonku 2006 (Kletzer) a Gelber Muskateller 06 (Detz), ale nakonec jsem sáhl po (relativní) jistotě, kterou jsem tady vloni vychválil, Weinviertel DAC 2006 z vinařství Hauser, a novince z ročníku 2007 od stejného výrobce. Ochutnal jsem i několik červených, ale severorakokouské Zweigely mě nějak neberou – ale prosím berte moje poznámky s rezervou, ochutnávaná vína byla již několik dnů otevřená v chladicím zařízení a potom, copak je to za ochutnávání bez polykání?
Zkuste si malou hádanku: Na obrázku je souprava A, která má následující složení: 2x Weinviertel DAC 2006, Weingut Hauser, Poysdorf, 1x Erstes Vorspiel 2007, Weingut Hauser, Poysdorf, 1x Cuvée-Chocolate FRIENDS, W. Hauser, Poysdorf (54% čokoláda plněná vinným želé, hmotnost 70 gr. Na obrázku chybí.) Souprava B má složení: 2x Mladý Muškát 2007, pozdní sběr, suché, 12 % alkoholu, Sonberk, 1x Sauvignon 2004 p.s., polosladké, 0,5 l, Sonberk
Která souprava je dražší? Ta z levného moravského vinařství, nebo ta z drahé rakouské vinotéky? Chtěl jsem to vyhlásit jako kvíz s cenou v podobě čokolády plněné vinným želé, ale paní Skleničková je na čokoládu jako ras, takže můžu rovnou vyhlásit řešení. Při kurzu 1 € = 27 Kč vyhrává Poysdorf, souprava A včetně čokolády stála 19,40 Euro, tedy asi 524 Kč, zatímco za soupravu B jsem v Sonberku dal rovných 525 Kč. Pokud bychom ovšem odečetli z ceny čokoládu plněnou vinným želé v ceně 2,90 Euro, byl by vítěz ještě zřejmější.
Napadlo mě ještě několik provokativních početních příkladů, ale pro nás, co máme rádi víno, to není čistě početní úloha. Bez ochutnání dotyčných vín není možné příklady vyřešit. Jestli se některý z poysdorfských veltlínů opět ukáže jako vynikající, stojí za to zajet pro něj 15 km z Mikulova do Poysdorfu. Jestli se některé ze sonberských vín ukáže jako vynikající, pojedu příště do Sonberku. Ale stejně by bylo jednodušší, kdyby i v Sonberku nabízeli při koupi vína ochutnávku.
Pro nás, co pamatujeme ještě Gustáva Husáka a jeho výrok „Hranice není korzo“ je nakupování vína v Poysdorfu krásná zábava. Navíc tam dávají víno ochutnat, takže si tam skutečně mohu užít pocit váženého zákazníka!
TOPlist
Reporty

Stavba roku: Sonberk, a vyluštění víkendového fotokvízu

Dobrá zpráva je, že Stavba roku už funguje. Je tam, žije, dýchá, kouká… a vidí. Byl jsem tam a koukal jsem taky, ale vršek Pavlova byl zahalený v mlze. Až vysvitne, bude to výhled za milion dolarů. Kouká rovnou na jih přes popické a strachotínské vinice a novomlýnské nádrže na Pálavu, na Pavlov a Dívčí hrady. Jen doufám, že až tam pojedu příště, bude sluníčko a na cestě od silnice k Sonberku nebude závora, takže si to vyfotím ještě jednou za světla.
Do té doby ještě zbývá zařídit interiéry, vydláždit příjezdovou cestu, dodělat tuhle a támhle, ověsit okolí cedulemi a šipkami… už dávno mám připravený příspěvek o tom, jak se hledá vinařství ve Francii. Kdyby byl Bavorov, kde jsou Vogézy, byly by šipky už na dálnici u Hustopečí – kvůli samým aktualitám půjde zmíněný text později, ale vynasnažím se, aby šel v únoru…
Přiznám se, že jsem tam jel hlavně kvůli té budově, už jsem o ní četl několik pochvalných zmínek. Taky mě navnadil úspěch Sonberku na Víno Revue Prague Trophy 2007. Hledal jsem Stavbu roku a začal v Pouzdřanech, jak jinak. Narazil na jedinou ceduli k Sonberku – ta ale ukazuje někam, kde Sonberk není. Neberte to jako profesní úchylku reklamního agenta, ale slušný podnik má být patřičně označený. Sjezdil jsem Pouzdřany zdola nahoru a seshora dolů, ale Stavbu jsem nenašel. Nedoptal jsem se na ni ani v popické hospodě. Po půl hodině jsem to vzdal a odjel pracovat do Brna (víno mě neživí). Odpoledne jsem se vrátil a Stavbu našel – napřed jsem našel druhou ceduli na silnici u Popic, neodolal a odbočil a prokodrcal se až k Domu. Stálo to za to. Až se vinice kolem něj zazelenají, bude to krása.
Zkusil jsem i koupit víno. Nebylo to snadné, ale za ta léta jsem se už naučil překonávat odpor. Na můj dotaz, zda by měli čas dát mi něco ochutnat, nebo zda je páteční odpoledne nevhodná chvíle pro takovou prosbu, jsem uslyšel, No a nechtěl byste raděj přijet někdy jindy v týdnu? Mám to tam bratru 260 km, tak jsem to překousl a koupil tři lahve. Ale byla to chyba a přísahám, víckrát už v Čechách tu zásadu neporuším: nekupujte nic, co vám nedají ochutnat! (Otevřu ta vína až za pár dní, a jestli budou stát za to, ještě o nich napíšu.)
Víkendový fotokvíz vznikl jako vedlejší produkt hledání nové budovy vinařství Sonberk – ústřední hádanka je znak obce Strachotín, vyfocený ve čtvrtek v noci na budově Obecního úřadu. Na druhém obrázku je pouzdřanský kostel (noční fotka ze čtvrtka, ale podobně vypadají i další kostely v okolních vesnicích), na třetím obrázku je už zmiňovaný pohled od nové budovy vinařství přes novomlýnské nádrže na zamlženou Pálavu:
No prostě jak jsem už jsem psal výše – zařídit interiéry, vydláždit cestu, dodělat tuhle a támhle, říct obchodníkům, že zákazník má dostat ochutnat, a bude to ono… a protože jsem si ze Sonberku odvezl jen tři vína, zajel jsem ještě třicet kilometrů do rakouského Poysdorfu, ale o tom až zítra.
TOPlist
Reporty